Moonlight shadow

Otočila jsem se na posteli a nosem narazila do něčeho teplého a tvrdého. Zamrkala jsem na bledou mužskou hruď a s uspokojením si pomyslela, že jistě ještě spím.

„A jejda.“ Vykřikla jsem a posadila se, pevně si na prsa tisknouc bílé prostěradlo. Svírala jsem ten kus látky ve svých dlaních, jakoby to byla jediná záchrana, jediný pevný bod, v téhle zmatené situaci.

„Taky ti přeji krásné ráno, Emily.“ Protáhl se a přetočil se na bok, aby na mě lépe viděl. (Pokračování textu…)

Vstal a vytáhl mne na nohy. „Jen klid, postarám se o tebe.“

Nesl mne pomalu temnými chodbami, a pak po schodech nahoru. Otevřel dveře a stanul v krásně zařízeném pokoji. Nábytek zde byl vyřezávaný a zdobený plátkovým zlatem. V krbu hořel oheň, ale přesto bylo v místnosti ještě chladno.

„Za chviličku zde bude krásně teplo, uvidíš.“ Položil mne do peřin a já se schoulila. Deka příjemně hřála a slabé mihotavé světlo, které vycházelo z krbu, skrovně osvětlovalo místnost. (Pokračování textu…)

Překvapeně vydechl, když jsem se sklonila a přejela špičkou jazyka jednu jeho bledou bradavku. Slastně syknul a kůže se mu okamžitě scvrknula.

„Ne, ne, počkej.“ Vydechl přerývaně a pokusil se mě jemně odstrčit. (Pokračování textu…)

Tráva mě nepříjemně šlehala do holých nohou a kamínky ze štěrkových cestiček se mi zabodávaly do bosých chodidel. Běžela jsem jako o život, jako by mě pronásledovalo něco příšerného. Věděla jsem, že za mnou nikdo není, ale přesto jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Jako by byl všude kolem, ukrytý v temných stínech stromů, v jemném šelestu listů, i v samotné bledé záři luny. Jako bych cítila vůni jeho kolínské, vnímala na pokožce jeho horký dech, slyšela tichý pravidelný tep jeho srdce a jeho dokonalá ústa šeptat něžně mé jméno. (Pokračování textu…)

Tajemná zahrada

Vždycky jsem milovala pobyt na našem letním sídle. Byl to vlastně jenom velký statek s celkem hezky udržovanou zahradou. Má matka to tu nenáviděla, byla spíše městský typ. Jenže já měla moc ráda přírodu kolem, hluboké lesy a nekonečné louky posázené lučními kvítky. Každoročně počátkem června se naše malá rodinka, čítající jen mě a mé rodiče, vydala na dvoudenní úmornou a zdlouhavou cestu na naše malé panství. Otec byl „sedlák“, jak mu matka často omílala o nos, když se na něho zlobila. Zato matka byla dáma z vyšších kruhů. Dům ve městě, který dostala věnem, jí byl vším. (Pokračování textu…)