Moonlight shadow

Sally se probudila už v pět ráno, samou nedočkavostí nemohla dospat. Těšila se na nové dobrodružství. Rozespale se protáhla, protřela si oči. Když je otevřela, čekal jí šok. Prudce se posadila na posteli a zmateně se rozhlédla po svém pokoji. „Jak?“ než se stačila sama sebe zeptat, jak se do pokoje dostala, v nose ji zašimral slaboučký náznak dřevité, kořeněné vůně.  Mezi prsty chytila tričko, přitáhla si ho k obličeji a zhluboka se nadechla. Byl to on. Sice v téměř nepatrném závanu, ale přesto ho cítila. Prudce si přetáhla tričko přes hlavu a mrštila jím do rohu místnosti. Její mozek jakoby pracoval proti ní. Pořád ho cítila. „To není fér!“ zahučela navztekaně a přeběhla ke své poličce s parfémy. Rychle se navoněla svou oblíbenou vůní od Mexx. Konečně jí ten přelud přestal pronásledovat. Natáhla na sebe čisté rifle a tmavozelené tričko. V kuchyni postavila na kávu a přeběhla naboso do stájí. (Pokračování textu…)

Sall se v posteli převalovala z jedné strany na druhou. Nemohla usnout. „Co má ona a já ne?“ vzdychla, ta otázka jí pomalu a bolestivě vypalovala díru do srdce. Nechápala, proč se Ron tak narychlo rozhodl, že se ožení. Nechtěla věřit tomu, že by musel. Přetočila se na druhý bok a ještě víc se zachumlala do peřiny. Zavřela oči, ale v obrazcích se jí promítaly tváře různých dívek. „Sakra.“ Sykla. Odhodila ze sebe deku. Věděla, že takhle by až do rána neusnula. Pomalu se soukala z postele, jenže povlečení se jí zamotalo kolem kotníků a ona se rozplácla na zemi.  „Sakra!“ Vyškrábala se na nohy a potmě nahmatala džíny přehozené přes druhou půlku postele. Pokoj ozařovalo pouze slabé červené světlo digitálního budíku. „Půl čtvrtý, no bezva, to budu zas ráno vypadat,“ za posledních pár dní toho příliš nenaspala. Stále myslela na Ronalda. Z gauče stáhla deku a vydala se s baterkou do stáje. (Pokračování textu…)

Sally ze stáje vyvedla mladého hřebečka jménem Texas, ještě nikdy nebyl osedlaný a celkově to bylo velice plaché zvíře, které v sobě skrývalo velký potenciál. Věděla, že tenhle kůň pro ni bude ideální. V ohradě mu stáhla laso z krku. Nechala ho odběhnout. Sledovala jeho pevně stavěné tělo a sama pro sebe se usmála. Milovala svou práci. Několikrát zatočila lasem nad hlavou a nechala ho dopadnout zvířeti na zadek. Hřebeček se hned poplašil a zmateně přeběhl na druhou stranu ohrady, kde ho znovu úmyslně vyprovokovala k dalšímu běhu. Chvilku ho unavovala a pak se postavila doprostřed a čekala. Udělala mu v hlavě pěkný zmatek a hřebeček nevěděl, co dělat. Místo toho, aby si na Sally dával pozor a vyhýbal se jí, vzbudila v něm zvědavost. Pomalými rozvážnými roky se k ní přibližoval, ale ona ho znovu a znovu odháněla od sebe. Čím víc se snažila ho odradit, tím víc se snažil k ní přiblížit. Posadila se na prašnou zem zády ke svému cvičenci. Z lana několika uzlíky vytvořila provizorní uzdu. „Tak poď, poď ke mně,“ šeptala tiše a doufala, že přijde. (Pokračování textu…)

Zatím, co se dospělí bavili o nezajímavých věcech, Sally se pohodlně usadila na gauči v obýváku a pustila si televizi. Stejně se na ni vůbec nedokázala soustředit, přemýšlela o tom, co jí asi Ron přivezl k narozeninám. Každý rok to dělal stejně, přijel, tvářil se, jakože nic a když už přestávala doufat, objevil se s dárkem. Letos si opravdu dával na čas. Začalo se připozdívat a Sall pomalu ale jistě přemohla únava. Několikrát přistihla sama sebe, že jí spadla víčka. „Ach jo,“ pomyslela si. Vzdala to a vstala. „Tak já jdu spát,“ jedovatý tón směřovaný na Rona si nedokázala odpustit. Naštvaně vyběhla schody do svého pokoje. Vztekle za sebou zabouchla dveře.  Sotva se podívala na postel, únava ji okamžitě přešla. Na ustlané posteli ležel pugét rudých růží. Chvíli na ně vyjeveně zírala. Nechtělo se jí uvěřit vlastním očím. Tváře si překryla dlaněmi. Ani si nevšimla, že jí po tváři stékají slzy dojetí. Jak o něm mohla pochybovat. Za zády se jí ozvalo tiché zaťukání. Rychle otřela slané krůpěje a otevřela. Stál tam v celé své kráse a usmíval se od ucha k uchu. „Všechno nejlepší,“ špitl, z jeho hlubokého medového hlasu se jí podlamovala kolena. „Děkuji.“ „Myslela sis, že jsem zapomněl, viď?“ Mlčky přikývla. „Sall, jak bych mohl.“ Hřbetem dlaně ji pohladil po tváři. Pomalu se k ní začal sklánět. (Pokračování textu…)

Bolest, která trvá (Pokračování textu…)

A jak to všechno vlastně bylo s ostatními lidmi? Nikdo nepřežil. Jediný, kdo zůstal, byl Tibor bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Každičký člověk spadl jako moucha postříkaná insekticidem. Tak jak kdo stál, tak upadl na zem a vydechl naposledy. Veškerý lidský život skončil.

Postihlo to i drzé výrostky, takže se Tibor stal vězněný nikým. To samozřejmě netušil.

Vir ze „salámku“ si ještě chvíli poletoval vzduchem. Už nebylo koho zabít, takže vir se začal pomaličku nudit. Po dlouhých dohadech, hádkách a malých válkách se vir rozhodl, že nejlepší bude být trošičku kompatibilní.

Možná by se to mohlo zdát hloupé, ale díky hlouposti lidí a taky tomu, že se smíchaný vir začal nudit, začal nový třesk. Vir se totiž rozhodl, že už ničit nebude. Rozhodl se žít v dokonalé symbiose s ostatními buňkami a pomoct jim vylepšit jejich život.

***

Po vykonání potřeby se snažil najít umývač. Bohužel našel jenom porcelánovou mísu přidělanou ke stěně. Snažil se otočit kohoutky, ale moc mu to nešlo, nakonec vyhrál. Jenomže chvíli tekla žlutá voda, což ho donutilo přemýšlet, jestli díra a vodovod není úzce spojen. Nakonec žlutá voda odtekla a on si ruce umyl.

Byl unavený a tak si vylezl na první pryčnu. Ta se mu však nezdála dost pohodlná a tak si vylezl postupně až na tu nejvyšší. Chvíli jen tak civěl. Možná přemýšlel nad svou matkou, která někdy v tu dobu vydechla naposledy. Možná myslel na bandu výrostků, která ho zavřela do krytu, čímž ho vlastně zachránili.

Pořád ještě netušil, že je jediný na světě.

Z nudy začal šátrat kolem sebe. Až nahmatal prazvláštní kapsu. Nedalo mu to. Stejně je tam sám a evidentně v krytu dlouho nikdo nebyl, takže jaképak starosti s tím, komu leze do věcí. Šátral v kapse, až jeho ruka narazila na nějaký placatý obdélník. Ještě chvíli ho jen tak držel, hypnotizoval tmavě zelenou kapsu, která ho ukrývala. Snad doufal, že jí svým zrakem prohlédne. Ale nakonec věc vytáhnul.

Ruku vytahoval velmi opatrně a obezřetně. Neměl tušení, co by ta věc mohla být. Jen v jediné doufal. Doufal, že mu ta věc aspoň trochu zkrátí čas.

Vytáhl ji a započal s jejím zkoumáním. Po chvilce si uvědomil, co by to mohlo být. Vypadalo to jako pradávná herní konzole nebo něco na ten způsob. Snad i nějaký předchůdce někdy – dobých game boyů. Zvláštní obrázky ho nechávaly klidným. Už o těch symbolech slyšel.

Ty symboly byly jeden ze zapomenutých jazyků. Nápis „Jen počkej!“ Tiborovi v azbuce nic neříkal. Přesto hru vyzkoušel.

Připadalo mi až podivné, že se na obrazovce objevily čtyři slepice na bidlech, které pomaličku snášely vajíčka. A ještě divnější mu přišlo, kdo je chytal. Byl to prapodivně vyvedený vlk s košíkem v ruce.

Pozvolna přišel na ovládání hry, které bylo tak jednoduché, že by to zvládla i opice. Čtyřmi knoflíky ovládal hru a chytání vajec ho pohltilo.

Sice si občas vzpomněl na svoji herní konzolu. Na tu dokonalou a vymazlenou konzolu, která se ovládala jednoduchým dotykem na obrazovku. Jemnými pohyby se proplétal hrou a připadal si jako král. Tanec jeho prstů, který ho tolik uklidňoval.

Tahle hra byla pravý opak. Nikdy nehrál hru, kde by šlo o nějaké body. Stalo se to smyslem jeho života. Posadil se do křečovitého sedu, mačkal knoflíky, až mu na rukách naběhly žíly, a chytal vejce jako o život. Křeč v rukou ho nutila mačkat hru více, než bylo nutné.

„Debilní slepice!“ vykřikl občas a dál horečnatě hrál.

„Až nebudete moct snášet, tak z vás vyrvu droby, vy blbky…“ brblal si dál pod nos.

Čas kolem něho plul… Občas pocítil hlad, tak si pomocí nože otevřel konzervu. Chození na díru už mu taky tolik nepřišlo. Jeho celý svět se motal kolem snášení slepic a chytání jejich vajec do vlkova košíku. Tenhle jeho život trval tři měsíce. Pak mu došly baterie a hra se nadobro vypnula.

„Tak… A sem zas v pravěku…“ zaskučel a mrštil hrou přes celý kryt.

Jedinou připomínkou na hru mu zůstaly mozoly na rukách. Tedy pouze na palcích. Obrovské, tvrdé mozoly od chytání vajec. A dva protáhlejší a menší mozoly po stranách ruky mezi palcem a ukazováčkem, od křečovitého držení hry.

Tibor si myslel, že je v krytu zavřený maximálně tři dny, ale opak byl pravdou. Propočítal si všechny konzervy ze zásob. Pokud byl tedy v krytu opravdu jen tři dny, měl by se začít krotit s jídlem, aby mu ještě nějakou dobu vydrželo.

Dumal nad tím, jak by se dostal do svého komunikátoru a dal aspoň nějak vědět matce, která by mohla dostat strach. Nenapadalo ho nic…

Po nějakém týdnu dumání a zkoumání dalších možností krytu našel pár drátů, kabelů a nějaké baterie. Možná by to šlo. Kdyby pár těch monočlánků spojil v nějakém pořadí a použil pár drátů. Pak by jen stačilo vymyslet, jak improvizovanou baterii připojit ke komunikátoru.

Jak čas letí, když se člověk dobře baví. Tibor se však nebavil.

Rozebral komunikátor, vyndal z něj baterii a začal zkoumat, jak nejlépe připojit jeho improvizovanou část. V tom ho taky napadlo, podívat se na hodnoty baterií. Jaké bylo jeho zklamání, když zjistil, že jeho rádoby baterie má mnohem nižší hodnoty. Nevzdával se však a hledal jiné baterie. Kdyby nevybil baterie v historické herní konzole, už by nemusel hledat nic. Takhle se však musel zase víc snažit.

Po nějakém času hledání nějaké baterie našel. Tibor byl však postaven před velmi těžkou zkoušku. Byly to přesně ty mono články, které by se daly dát do hry a ještě nějaký čas hrát vajíčka. Chvíli sledoval ve svých rukách baterie a u stěny ležela hra. Jako by ho vábila k sobě.

Byl však velmi silný. Odolal pokušení, které ho svádělo k chytání vajec, a zapojil poslední články do jeho improvizovaného bateriového systému.

Žaludek se mu sevřel v návalu očekávání.

Neustále dokola se mu v hlavě objevoval profesor fyziky, který měl ke všemu tolik co říct. Lovil v paměti různé poučky a fráze, které by mohly mít za následek, že by jeho komunikátor zničily a on už by byl odřízlý od světa úplně.

Nakonec vše zapojil podle pravidel a jeho nejlepšího mínění. Opatrně, aby moc kabely nehnul, zapnul komunikátor a chvíli čekal, než se načetl jeho operační systém. Zadal přístupový kód, vše šlo jako na drátkách. Obličej mu ozářil displej.

Nic. Žádná zpráva, zmeškaný hovor, video hovor nebo aspoň holografický záznam.

Jeho ramena poklesla a do očí se mu draly slzy. Jeho matka se na něj vykašlala už úplně. Tím si byl jistý, že ztratil poslední blízkou osobu, kterou měl rád, ale ona o něj neměla zájem. Teď teprve je opravdu sám.

V tu chvíli ho napadlo, že se třeba matka jenom zdržela v práci. Někdy se jí to stávalo. Zakousla se do práce natolik, že v ní někdy strávila i tři dny. A to jenom tím, že se snažila najít informace o různých firmách a jejich hodnotách, podnikatelském plánu. V ty chvíle se měnila v honícího psa a snažila se být nejlepší. Nevnímala čas, hlad ani své okolí.

Povzdychnul si nad komunikátorem. V seznamu jmen a čísel vyhledal matku a vymáčkl na obyčejný hlasový hovor, nechtěl ji vidět.

Telefon nevyzváněl, sluchátko ho zašimralo v uchu a on protočil panenky. Záznamník. Oddálil komunikátor od ucha a podíval se na holografické zobrazení vlastní matky. Měla na sobě bílý kostým, sáčko a sukni ke kolenům, vše v podivném kontrastu s černými lodičkami.

„Dobrý den, momentálně nemám čas nebo se mi vybil komunikátor, nechte mi vzkaz a vaše číslo, ozvu se vám, nashle,“ strojená jako vždycky, ušklíbl se Tibor.

„Nazdar mami,“ povzdychl si k holografické podobizně matky. „Asi si ještě nebyla doma, takže se ti snažím oznámit, že mě banda blbečků zavřela v atomovým krytu a nemůžu se dostat ven. Takže až to půjde, tak se uvidíme, nazdar…“ špitl nakonec a doufal, že si matka vzkaz brzo vyzvedne a ozve se mu.

Ačkoli ji viděl málokdy, měl ji rád. Miloval ji. Vždyť to byla jeho matka. Dala mu život. Potají, někde v koutečku hlavy doufal, že k němu jeho matka taky cítí lásku. Omlouval její zápal pro práci. Aspoň měl co jíst, kde spát. Jenže… Jenže pořád mu chybělo to teplé a milé objetí milující matky, kdy by se malý a mladý chlapec, jako je on, cítil naprosto v bezpečí.

Chvíli se díval na nudný displej s ikonkami. Podíval se na hodiny. Bylo kolem půl třetí odpoledne.

Snad se matka brzo probudí z toho pracovního transu a ozve se mi, zadoufal v hlavě.

A pak si všiml něčeho jiného. Úplně mu to zaseklo vzduch v plicích a na pár kratinkých okamžiků se mu zastavilo srdce.

„Doprdele…“ vydechl. Promnul si oči, štípl se do paže a podíval se znovu.

Hodnota byla pořád stejná, nic se nezměnilo.

„Tohle není možný!“ už se neudržel. A na co by se taky držel dál? Byl v krytu sám a nikdo ho neviděl. Povolil všechny pomyslné hráze kolem sebe a po dlouhé době se rozplakal, jako malé děvčátko.

Na pelesti se stočil do klubíčka a plakal. „Maminko…“ škytal mezi vzlyky.

Jak je tohle všechno možné? Jak se mohlo stát? Vždyť už je v krytu zavřený přes půl roku a jeho matka si na něj ani nevzpomněla…

Byl smutný, uplakaný, sám a nakonec usnul.

——————————————–

Vím, kapitoly jsou kratší… Ale nedostatek času, někdy i inspirace jsou jako vlezlý červ… Snad se aspoň dobře pobavíte…

Vím, že už je to přibližně půl roku, co jsem zde uložila poslední kapitolku. Mnozí z těch, kdo se odhodlali si přečíst tuhle novou kapitolku, se nejspíš budou muset vrátit na konec kapitolky minulé a mě to neskutečně mrzí a hrozně se vám všem za to omlouvám. Možná se děsíte toho, kdy asi přibude další část 52.kapitolky a snad vás trochu uklidní, že už se na ni pracuje. Zdá se totiž, že se mi podařilo překonat mou pisatelskou krizi a snad vám všem, co BV čtete, přinesu co nejdříve závěrečné řádky celé povídky. Také bych vám chtěla poděkovat, že jste na BV nezanevřeli a chtěla bych vám popřát příjemně strávený čas při čtení téhle předposlední kapitolky. Děkuju. (Pokračování textu…)

Držel jsem její tvář ve dlaních a doufal, že nic z toho není skutečnost. Její oči vypovídaly o hrůzách, které musela prožít, a důkazem toho byly i rány po celém těle. Byla to však její tvář, která se mi nenávratně vryla do paměti. V tu chvíli by se stěží hledal na světě větší sobec než jsem byl já. Bál jsem se o ni jen kvůli sobě. (Pokračování textu…)

Serena si ho chvilku prohlížela a pak beze slova pokrčila rameny a posadila se.

„Děkuji,“ pronesl tiše, když dosedla.

„Ještě není zač. Smím se ptát?“ Jeho obličej jí prozradil, že otázky očekával. Kývl.

„Kde to jsem?“ (Pokračování textu…)

44.

 Já se vdávám!!

 
Seděla jsem na posteli v dolním pokoji. Rozhlídla jsem se a můj pohled padl na zrcadlo v koutě. Nebyl to můj odraz co jsem viděla, ale……..Johanin. Byla starší než když jsem ji viděla naposled. V ruce držela otevřený medailon a na sobě měla krásné šaty. (Pokračování textu…)