Moonlight shadow

Úsvit, ta doba, kdy noc pozvolna přechází v den. Doba, kdy se celý svět probírá, aby se nezlomné vlákno osudu odmotávalo dál.  Mnozí se probouzí, vítají nový den. Na jaře slyším zpívat první ptáky, příroda ožívá. Pro mne je to jen doba, kdy obvykle ulehám k spánku, naprosto vyčerpaná a zbavená iluzí o krásném a příjemném životě.

Kdysi jsem si myslela, že i já najdu útěchu v něčí vřelé a teplé náruči, nyní již vím, že sny bývají opravdu jen sny. Jejich kouzlo je třpytivé a hřeje u srdce, ale jen po dobu, kdy vám je dovoleno snít. Když procitnete v surový a reálný svět, kouzlo snění se vypaří jako dým a zbude jen tíživý pocit prázdnoty.

1.       Kapitola

Někdo by jistě mohl říct, že práce v baru je zábavná, možná i vzrušující. Měl by částečně pravdu. Dívky, které nalévají pití, nikdy nešetří zářivými úsměvy a neváhají zavést se zákazníkem řeč, jen aby dostaly pořádné spropitné. Já neměla to štěstí, že bych mohla oslňovat muže úsměvy, či nestydatě uměle vypolstrovaným dekoltem. Má práce byla o mnoho všednější a méně placená. V baru U Kelvina jsem sklízela ze stolů použité nádobí, a pokud jste byli už tak pod parou, že se vám podařilo zvrhnout sklenku, byla jsem to já, kdo posbíral střepy a otřel podlahu. Ta práce byla nudná a nepříjemná, jenže právě teď jsem peníze potřebovala a bez vejšky jsem si o něčem lepším mohla nechat jenom zdát.

Přítel mě vykopnul z domu hned druhý den, kdy se mu v posteli usídlila nová holka a já se dvěma kufry, zlomeným srdcem, monoklem pod pravým okem a mým starým fíkusem pod paží hledala levný podnájem.

Většina bytů, které bych si mohla i s mými padesáti dolary v kapse dovolit, byly smradlavé díry s okny do zatuchlých uliček a šváby coby spolubydlícími.

První noc jsem strávila na autobusové zastávce a byla vděčná tomu, že si přítel přitáhl tu štětku domů v létě a ne v zimě. Kdyby byla zima, nepřežil by ani fíkus, ani já. Den nato jsem měla neuvěřitelné štěstí a sehnala tenhle job i s možností přespání v malé špinavé špeluňce nad barem. Švába jsem tu občas taky potkala, ale tekla tu teplá voda a v oknech bylo sklo, takže tu bylo o dobrých deset stupňů víc než venku. Byl konec září a já se snažila makat každou noc, abych si našetřila pár dolarů na byt, kde bych mohla být, i když teploty klesnou pod nulu. Spala jsem málo a jedla ještě méně, a tak se mi podařil hubnoucí rekord. Za dva měsíce jsem zhubla o patnáct kilo a měla jsem dojem, že brzy už ani pásek nezachrání mé rifle, aby mi neklouzaly z boků.

„Bethany, dvojka je volná a u pětky je potřeba vyměnit ubrus a hni sebou!“

Trhla jsem sebou, protože šéfův hlas by probudil i mrtvolu, ne že bych se cítila o moc živěji. Přes den se mi špatně spalo, kvůli rámusu z ulice a tak se spolu s mými úsporami zvětšovaly i mé kruhy pod očima.

„Sakra, holka, tak kde vězíš?“ Dveře se rozlítly a v nich se objevila kulatá rusá hlava s dlouhým plnovousem. Bar u Kelvina byl tím typem irské hospody, kde Irové nejen pili, ale i čepovali.

„Jo, už jdu.“ Houkla jsem tiše a utřela si mokré ruce do zástěry. Kelvin, můj šéf chytře usoudil, že když zrovna neumývám stoly, mohu drhnout nádobí. Má kariéra tím nabrala oslňujícího lesku vycíděných hrnců.
Vyšourala jsem se z kuchyně a na chodbě vzala čistý ubrus. Lítačky vedoucí do sálu byly napůl otevřené a až sem teď čpěl pach kouře a točeného piva. Zhluboka jsem se nadechla a vklouzla mezi hlučící dav. Prodrala jsem se hradbou opocených těl až ke stolům a udělala co nejrychleji svou práci. Na tác vyrovnala použité sklenky a vyměnila ušpiněný ubrus. Stoly se pomalu začínaly vylidňovat, ale těsně u baru bylo dost živo. Mladí i staří se navzájem překřikovali, aby udělali tu poslední objednávku před zavíračkou. Čtvrtá hodina ranní se rychle blížila a s ní i hřejivá představa konce pracovní doby. Trvalo tak hodinu dát bar do pořádku, zamést podlahu a připravit celou hospodu na další pernou noc. Pátky a soboty tu byly nejsilnější a tak se Kelvin vždycky snažil urvat, co se dalo. Vyvýšený stupínek s řadou stolů byl zahalen uklidňujícím stínem a tak jsem se jen na chvilku opřela o stěnu a přejela dnešní návštěvníky vycvičeným okem. Nic nového pod sluncem. Několik skupinek opilých mladíků. Pár starých bardů, co tu byli víc jak doma a taky ranní směna hasičů odvedle. Pár chlápků v oblecích s koženými aktovkami, co to vzali domů oklikou přes hospodu a několik holek, které se na poslední chvíli snažily urvat pár opilých kunšaftů.

Sehnula jsem se k tácu a pak zvedla oči ke stolu zastrčenému úplně v koutě. Seděl tam muž a zvolna pokuřoval doutník. Do tváře mu nebylo vidět, ale přišlo mi, že sleduje cvrkot okolo úplně stejně jako já. Popotáhl a špička doutníku se rozžhnula rudým světlem. Vzala jsem tác a špinavý ubrus a vrátila jsem se ke své běžné práci.

Když konečně Kelvin zahulákal, že zavíráme, sálem se rozběhlo nesouhlasné hučení. Všichni však věděli, že nemá cenu hudrovat, že Kelvin je v tomhle více než zásadový. Poslední zákazník odešel a holky od baru spokojeně počítali dnešní dýško. Ta nejhezčí práce zbyla samozřejmě na mně. Šéf cukroval s černovláskou v černém lakovaném korzetu, která tu byla ještě kratší dobu, nežli já a neskrýval své pohledy směřující k jejímu vzdouvajícímu se dekoltu. Popoháněl mě očima, abych už dometla a zmizela, aby mohl v klidu zavřít a užít si s tou kráskou.

„Dobrou.“ Houkla jsem na kluky v kuchyni, kteří ještě douklízeli nepořádek vzadu a vydala se do brzkého podzimního rána. Slunce se ještě zdaleka nevyhouplo nad obzor, takže ráno se dalo spíše jen vytušit ze zvuků kolem. Metaři sklízející zbytky z páteční noci, popeláři vyvážející odpadky a pekaři, kteří začínají svou práci ještě před tím, než já ji obvykle ukončím.

Přitáhla jsem si chatrnou bundu k tělu a zalitovala, že jsem si v dobách relativní hojnosti nekoupila nějakou hřejivější. Budu to muset v brzké době napravit, protože zimy tu bývají hodně drsné.

V dáli se ozvala kvílivá houkačka a ulici mihlo červenomodré blikání. Jo, asi i policajti měli takhle nad ránem rušno.  Poslední zaměstnanci opouštěli podnik spolu se šéfem v oparu ženského chichotání. Otočila jsem se po skupince, která se právě rozcházela a smutně se zahleděla na Kelvina a jeho dnešní oběť. Držel si ji pěkně u těla a rukou jí ohmatával zadek navlečený do těsné černé minisukně. Ona, aby mu dala najevo, že není proti, nepřirozeně při chůzi vlnila boky a vypouštěla do chladného rána falešné trylky ženského smíchu. A co, že to byla štětka už od pohledu, alespoň bude dnes spát ve velké teplé posteli a určitě dostane od šéfa pěkně přidáno. Vzdychla jsem nad hrůznou vidinou nadcházejícího dne, kdy se budu opět otráveně převracet na vrzajícím gauči a proklínat své rodiče, že mě vůbec přivedli na svět.

Pekařství na rohu, nebylo nijak velké, ani jejich pečivo nebylo kdovíjaké, ale nikdy mě nevyhodili, když jsem zaklepala na zadní dveře a chtěla dva rohlíky se sýrem. Tak jsem každodenní návštěvu povýšila na zvyk a během měsíce už na mně v papírovém pytlíku čekaly moje dva rohlíky na pultu hned za dveřmi. Automaticky jsem z kapsy vytáhla pár drobných a vzala si svou snídani. V pekařství bývalo touhle dobou velmi rušno a tak si mě ani nikdo nevšímal. Usmála jsem se nad okolním mumrajem a vycouvala ze dveří.

Čerstvý ranní vítr mi pročísl vlasy a způsobil, že jsem se nekontrolovaně začala třást zimou. Otočila jsem se na patě a svižně se vydala směrem k mému bytečku jedna plus nula nad rušným barem u Kelvina. Opuštěná a zchátralá místnůstka se používala dříve coby skladiště a já i když jsem se sebe více snažila, nedokázala jsem z toho místa vypudit tu neutěšenou zpustlou atmosféru. Nadbytečný nábytek sice putoval do kontejneru hned, jak jsem dostala klíče, ale neměla jsem dost peněz na to, abych tu nechala vymalovat a tak otlučené stěny i nadále vyprávěly svůj smutný příběh o někdejším lepším životě a já jim tolik rozuměla.

Hodila jsem papírový sáček s mým dnešním jídlem na stůl a překontrolovala, jestli mám opravdu zamknuto. Případnému zloději by sice stačilo jen lehce zatlačit, aby zdolal odpor starého vrzajícího zámku a vetchých vstupních dveří, ale jelikož zde nebylo nic, co by jen stálo za tu námahu, nijak jsem zdejší zabezpečení neřešila.

Svlékla jsem se až v koupelně a před tím pustila na plno horkou sprchu, aby se místnůstka díky páře, alespoň trošičku vyhřála. Zůstala jsem pod proudem vařící vody dost dlouho na to, aby se prohřál každičký zmrzlý sval v mém těle. Věděla jsem, že budu muset jíst zalezlá ve spacáku, abych s posledním soustem rohlíku se sýrem neutržila omrzliny na prstech u nohou.

Spánek přes den má opravdu jen samé nevýhody, počínaje divokými sny, neklidným převracením se a otravným pocitem, že ať budete spát sebevíc, nebudete odpočatí stejně jako při nočním spánku. Už posté jsem se obrátila na druhý bok a má mysl se pokoušela pokračovat ve snu, který jsem přerušovaně snila celou noc. Byl v něm, jak jinak bar a plno lidí křičících jeden přes druhého a pak najednou sál osiřel a já jsem se stále dokola otáčela, snažíc se zachytit alespoň nějaký uklidňující záblesk lidské existence. Bála jsem se zůstat osamocená, lapená tím tíživým pocitem osamělosti.

„Smí prosit o tanec?“ Ozval se z rohu místnosti hluboký sametový hlas, a pak zahořela špička doutníku a o stůl klepla silnostěnná sklenka na whiskey.

„Ale vždyť nehraje hudba?“ Snažila jsem se prohlédnout skrz stíny, ale tvář toho muže zůstala pro mne skrytou.

„Nepotřebujeme hudbu. Stačí mi úplně rytmický tlukot tvého srdce, maličká.“ Úsměv na jeho tváři jsem mohla jen vytušit ze změny tónu jeho hlasu.

„Jak byste ale mohl slyšet tlukot mého srdce?“ Nervózně jsem žmoulala v rukou bílou bavlněnou utěrku.

„Copak ty ho neslyšíš?“

Bar se zaplnil hlasitým tlukotem, tak burácivým, že jsem se schoulila, tlačíc si dlaně na uši. Rozbolely mne bubínky a měla jsem dojem, že vibrace, jež procházely mým tělem, způsobí jediné, že vyzvracím své dva rohlíky se sýrem.

Probudila jsem se po poledni a další tři hodiny se snažila ještě na chvilku zabrat, jenže znepokojující sen se mi stále vracel i s pocitem nevolnosti, který ve mně vyvolal. Další večer a další noc, probdělá, kdy vyčerpáním sotva udržím víčka a mám dojem, že jestli ještě někdo vylije pití, já ho místo vlídného nacvičeného úsměvu, umlátím tácem.

„Hej, holka, dvojka se uvolnila, je potřeba sklidit ze stolu.“ Kelvin houkl do kuchyně a zlostně při tom nakrčil obočí. Ještě pár večerů a mám dojem, že poletím nejen z práce, ale i z bytečku přímo na ulici.

Chytila jsem velký nerezový tác na použité nádobí, čistou utěrku a taky silně naškrobený temně zelený ubrus a vyrazila do sálu udělat svou práci. Noc se chýlila ke svému konci, ale i tak Kelvin trval na tom, že všechny stoly musí být perfektně čisté a připravené. Co na tom, že o půl hodiny později jsem všechny neposkvrněné ubrusy zase musela sesbírat a složit, abych mohla zvednout židle a zamést podlahu.

Servírky se snažily a nešetřily úsměvy. Několik zákazníků se ještě zdržovalo přímo u baru, ale stolky vzadu byly už prázdné, až na jeden. Tak jako minulou noc, tak jako v mém bláznivém snu, u stolu nejblíže dveřím zahalen neproniknutelnými stíny seděl muž. V pravé ruce svíral špičku doutníku a v levé pak širokou sklenku s tmavou tekutinou. Nemusela jsem ji vidět, abych věděla, že do těchto sklenek Kelvin lije jen a jen whiskey.

Podobnost s mým snem se zdála skoro děsivou, nebýt ovšem toho mumraje okolo děvčat na baru a posledních objednávek. Snažila jsem se skrýt touhu zahlédnout alespoň obrysy obličeje neznámého cizince, ale podle reakcí dívek minulou noc a i dnes, musel to být opravdu kus. Bohužel jsem nebyla servírka a nebylo mi dovoleno, abych se přibližovala blíže, než nezbytně vyžadovala má práce a Kelvin si na to dával setsakramentsky bacha, abych si všímala jen svého. Sklidila jsem tedy stůl a vyměnila ubrus a koutkem oka se mi podařilo zahlédnout dokonalé kožené pánské polobotky a temné puky oblekových kalhot tajemného neznámého.

Konečně Kelvin zamkl přední vchod a za zadeček si domů vedl jinou dívku, než včera. Musela to být nějaká zákaznice, protože jsem ji viděla poprvé. To ale nijak nevadilo v pátravých dotycích, žhavých polibcích a tiché konverzaci, co ti dva spolu vedli. Všichni se rozešli po svém a já zůstala stát na rohu ulice. Dnešní noc byla nezvykle mrazivá a podzim už o sobě dával vědět plnou silou. Zapnula jsem si zip až ke krku a na hlavu narazila silnou černou pletenou čepici. Rukavice jsem nechala v kapse a vydala se do pekařství na konci bloku.

Ulice byly liduprázdné, jen sem tam projelo kolem žluté auto taxíku. V ulici za mnou zavřískala kočka a pak se ozvalo plechové zarachocení, to jak shodila na zem prázdnou plechovku. Z oblohy se začal snášet drobný déšť. Mrazivé mrholení způsobilo, že se ochladilo snad ještě víc.

„Sakra práce!“ Zaklela jsem polohlasně.

„Zatančíme si?“ Ta otázka se ozvala za mnou stejným sametovým hlasem, který jsem už slyšela. Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nebyl.

„Fajn, tak už mám i halucinace.“ Chtěla jsem pokračovat v cestě, jenže když jsem se otočila a udělala první krok, narazila jsem do hradby z masa a kostí. Kdosi mě pevně sevřel za nadloktí a naprosto lehce vtáhl do postranní uličky.

„A jsem v háji,“ blesklo mi hlavou. Věděla jsem, že si musím dávat pozor, ale ten kdosi mě překvapil totálně nepřipravenou. „Sakra! A umřu v zaplivaný uličce, a to je mi ještě děsná zima.“

Praštil mnou o zeď tak prudce, že nemít pletenou čepici, určitě by mi rozrazil hlavu. Takhle se mi odejít opravdu nechtělo, ale osud si nevybírá kdy a kde, prostě vás smete ještě dřív, než si toho všimnete.

Přitiskl mne celým svým tělem a já měla nohy kousek nad zemí, takže jsem se ulice dotýkala pouze špičkami tenisek. Ruce jsem mu odevzdaně položila na ramena. Byl o dost vyšší a mohutně stavěný, nemělo sebemenší důvod se snažit bránit. Dostal by mě jedním máchnutím paže. Mrazivý ranní vzduch mi pročistil nos a tak jsem cítila jeho vůni. Byl cítit tabákem a smaženým jídlem a vlastně voněl úplně stejně jako já. Byl cítit barem a vanilkovým doutníkem a… Vystrašeně jsem vykulila oči, ta poslední vůně byla snadno identifikovatelná. Ten muž popíjel drahou whiskey.

Zvedla jsem trhnutím hlavu a podívala se mu do tváře. Dech mi uvízl v hrdle, protože nade mnou stálo stvoření z jiného světa. Bledou tvář měl tak překrásnou, že mi z ní přecházel zrak a jeho andělskou dokonalost kazila jen hluboká jizva, která se táhla od zevního koutku jeho levého oka přes celou tvář a končila v levém koutku jeho úst. Vlasy měl dlouhé, rovné a světlé, vzadu svázané do mohutného a tlustého ohonu. Na sobě měl kvalitní silný vlněný zimník barvy mořského písku a tmavý oblek. Vsadila bych se, že na jeho nohou byly i ty nádherné polobotky z pravé kůže.

Do háje, je to on, musí být. Tajemný muž sedící ve stínu.

Jeho pohled byl tvrdý, vzdálený a mrtvý. Výraz jeho tváře, pevně sevřené rty, to vše mi nahánělo hrůzu. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mám začít křičet o pomoc, ale tady by se mi dostalo akorát zahulákání nějakého bezdomovce. Hlavou mi zoufale vířily zmatené myšlenky a já se zcela nelogicky chytila mého snu.

„Ale, ale nehraje tu žádná hudba.“ Vydechla jsem přiškrceně.

Překvapeně přimhouřil oči, ale jinak se jeho výraz nijak nezměnil.

„Cože?“ Zeptal se chladně.

„Chtěl jste tančit, ne?“ Snažila jsem se udržet klidnou tvář a netřást se strachy a zimou.

„Podle zběsilého tlukotu tvého srdce bychom mohli tančit akorát tak kvapík.“ Toliko k mému dokonalému klidu.

„Musel byste vést, protože to já neumím.“ Vydechla jsem skrz zaťaté zuby.

Jeho pohled ztvrdl ještě víc, a pak se jeho ústa zvlnila v lehkém úsměvu. Bože, i s tou děsivou jizvou, vypadal božsky.

„Chcete mne zabít?“ Myšlenky vyřknuté nahlas nebývají tím nejlepším přídavkem k diskuzi.

„Ano, chtěl jsem, skutečně chtěl.“ Jeho hlas se ztišil do hedvábného broukání a pak udělal něco, co tlukot mého srdce rozeznělo ještě víc. Sklonil svou hlavu a zabořil mi ji zlehka do ohbí krku. I přes kvalitní vlněný zimník mu bylo chladno. Nos měl ledový a tvář studenou, když se ke mně tiskl.

Najednou mi došlo, že vlastně ani tak nesejde na tom, jestli mi vezme život. Nemám nic, oč by stálo bojovat. Má budoucnost se odvíjí na tenkém a hrbolatém vláknu, kdykoliv připraveném se přetrhnout. Budoucnost jsem si zkazila už tedy, když jsem ze školy utekla kvůli bývalému. Rodina mě zatratila šmahem ruky, a i když jsem chtěla doufat, věděla jsem, že se matce i otci spíše ulevilo, že mají o jeden hladový krk míň.

Teď jsem tu stála před tím mužem, připravená vydechnout naposled. Věděla jsem, že nebude nikdo, kdo by nahlásil mou ztrátu. Kelvin si domyslí, že jsem vzala do zaječích a nikoho dalšího v tomhle městě ani neznám. Bývalý přítel odešel jinam, jak jsem slyšela a ani bych se nedivila, kdyby si na mě už vícekrát nevzpomenul.

„Prosím, prosím, jen ať je to rychlé.“ Prsty jsem zaryla do jeho ramen a hlavu naklonila ještě víc.

Zalapal po dechu a pak se nade mnou vzpřímil v celé své majestátnosti. Jeho oči zaplály chladným modrým světlem stejně jako kdyby měl uvnitř lebky výkonnou halogenovou lampu a pak jeho výraz změkl a zvážněl.

„Páni, máte nádherné oči.“ Zašeptala jsem omámeně a mou mysl překryl hustý a hřejivý šál malátnosti.

Probudila jsem se asi ve čtyři odpoledne ve své posteli. Po strašně dlouhé době jsem byla odpočatá a svěží. Chtělo se mi zpívat z přebytku energie, která nyní proudila mým tělem.

„Páni, další bláznivý sen o tajemném neznámém“, pomyslela jsem si a protáhla se, abych narovnala kosti.

Venku se ozvalo varovné zahoukání a pak i nějaký hlasitý výkřik. Neměla jsem to chuť řešit, rozhodně ne po dni, který jsem konečně strávila celičký spánkem. Sáhla jsem vedle postele a na nočním stolku nahmatala papírový pytlík se svými dvěma rohlíky. Tak to se nestávalo moc často, že bych usnula hladová a ještě k tomu vydržela spát celou noc, tedy den…vlastně, to se mi ještě nikdy nestalo. Usmála jsem se sama pro sebe. Vášnivé sny o panu neznámém mi přinášely jen pozitiva, kéž by u svého stolu seděl i dnes.

Jeden rohlík jsem snědla ještě pěkně v teplíčku, zahrabaná v postýlce a druhý v poklusu mezi sprchou a oblékáním. Dnešek jsem si hodlala užít. Byla jsem plná energie díky hlubokému spánku a měla jsem nepřirozeně dobrou náladu. O hodinu později jsem se už snažila v baru. Sundala jsem židle a na všechny stoly dala čisté ubrusy. Holky od výčepu doplňovaly zásoby pití a panoval mezi nimi prazvláštní poklid a souhra. Kelvin dnes nebyl v práci, protože ho skolila nějaká viróza. Od pozdního odpoledne vládla v kuchyni i na sále výborná nálada. Kuchaři se navzájem pošťuchovali a holky u baru byly najednou jakoby živější a plné optimismu. Sice vše dokonale klapalo, ale i tak se krátce po půlnoci projevila na lidech malátnost a únava. Hosté značně prořídli a u stolů už nezbyl nikdo. Pár opilců se zhrotilo okolo výčepu, ale všichni z personálu jen tiše doufali, že se brzy hospoda vylidní a bude se moci brzo zavřít úplně.

Vyklízela jsem stoly pěkně jeden po druhém a skládala ubrusy, když se v zadním rohu sálu ozvalo cvaknutí zapalovače a rudě zažhnula špička silného doutníku. Snažila jsem se udržet masku netečnosti, když jsem se přesunula s odklízením ke stolu přímo vedle tajemného muže. Sklidila jsem použité sklo a pak odsunula nerezový tác, abych mohla sebrat ubrus a přehodit si ho přes paži. Běžně bych nikdy nenašla dost odvahy, abych se přitočila víc do rohu a zvedla oči k tajemnému neznámému, ale dnes tu nebyl šéf a všichni si hleděli svého. Nenápadně jsem pozvedla pohled vzhůru a nedočkavě klouzala očima po dokonale nažehlených pucích drahého obleku. Tělo měl svalnaté a pevné, žádné pivní bříško, či povolená stehna. Vypadal jako atlet navlečený do značkové módy od předních návrhářů. Nenápadně jsem stočila hlavu, abych mu mohla pohlédnout do tváře, ale to, co se objevilo v přítmí stropního osvětlení, mi vzalo vítr z plachet. Znala jsem ho, znala jsem pevnou linii brady i vysedlé lícní kosti. Věděla jsem, že obličej je dokonalý až na obrovskou jizvu, jež se táhne přes celou levou tvář. Z neznámého důvodu se mi náhle rozklepaly ruce tak, že by bylo nemožné donést tác s nádobím vcelku až do kuchyně. Panenko skákavá, ten muž byl naprosto stejný jako ten, jehož jsem vídala ve svých snech. Jenže jak jsem si mohla takhle dokonale vysnít jeho podobu. Vždyť to bylo naprosto nemožné. Obrátil se mi žaludek a udělalo se mi mdlo. Musím na vzduch, a to teď hned. Vyběhla jsem přes kuchyň ven zadním vchodem a cestou sebrala z věšáku svou vetchou bundu.

„Hej, děvče? Copak se stalo?“ Starý šéfkuchař se snažil zjistit, kam pádím, ale já nebyla schopná mu odpovědět. Žaludeční kyselina se mi tlačila hrdlem vzhůru a já se bála, abych nepozvracela podlahu. Ocelové dveře se za mnou zacvakly a já se o ně zapřela zády. Podél nich jsem se svezla do dřepu a vrazila hlavu mezi kolena, abych zahnala mdloby. Určitě jsem jen chytla stejnou virózu, kterou trpěl i můj šéf. Jasně, všechno je to jen dílo mé představivosti a určitě i horečky, která opanuje mé tělo. V postranní uličce to smrdělo odpadky, močí a zvířecími výkaly. Tenhle puch jen přidával k pocitu nevolnosti, jež se mi usídlila v blízkém okolí mého žaludku. Vydrápala jsem se na nohy. Musela jsem si lehnout. Zítra mi bude líp, ale teď musím do postele. Podél zdi jsem se sunula uličkou kolem baru, až na opačnou stranu, kde bylo ocelové požární schodiště vedoucí do mého skrovného podnájmu.

Zastavila jsem se těsně pod schody a vzhlédla na těch dvaadvacet schodů, které bych měla zdolat. Sakra, ani náhodou. Nezvládnu to. Nohy mě sotva nesly a svaly jsem měla jako z másla, kosti jako z rosolu. Typické příznaky počínající chřipky. Jenže to nic neměnilo na tom, že se přede mnou vypínal Mount Everest v podobě ocelového schodiště. Rezignovaně jsem se posadila na první železnou schodnici a složila hlavu do dlaní. Věděla jsem, že musím nahoru, i kdybych měla po schodech vylézt po čtyřech.

„Ale, ale…“ Ozval se nade mnou hluboký hlas, a pak se mých zad dotkla čísi široká dlaň. Druhá paže se podsmýkla pod mými koleny a než jsem se vzpamatovala, abych začala s protesty, vyzvedl mne kdosi do náruče.

„Takhle tu jenom nastydneš.“ Cítila jsem, jak si mne přitiskl blíž k tělu a pak začal pomalu a opatrně stoupat.
„Musíš na sebe dávat větší pozor. Lidské tělo je tolik křehké a lehce zranitelné.“ Chladný dech mi ulpíval na temeni a zdálo se mi, jako by mi zlehka čichal k vlasům. Neodvážila jsem se zvednout oči a pohlédnout na něho. Tak nějak podvědomě jsem věděla, jak bledá a krásná bude jeho tvář, i jak drsně bude vypadat ta rozeklaná jizva na jeho tváři. Nezeptal se, kde mám klíče ode dveří, jen lehce postrčil do křídla, které se se zavrzáním otevřelo. Přešel pokoj a zlehka mne uložil na matraci. Nevolnost se vrátila s novou razancí a já se jen nemohoucně zkroutila do klubíčka. Tiché šramocení v koupelně mne donutilo pozvednout oči, ale to už mi před obličejem zaparkoval velký plechový kbelík, který stával pod umyvadlem. Dávení mě přepadlo silně a nekontrolovatelně. Nemohla jsem se ani nadechnout mezi poryvy, jež mi projížděly útrobami a nekompromisně nutily zbytky jídla, aby opustily mé tělo.

„Panebože, to jsem nechtěl.“ Ozval se mi u ucha chladný dech a pak mi štíhlé a dlouhé prsy shrnuly vlasy z obličeje. Konečně jsem si mohla na chvilku oddechnout. Padla jsem na matraci a bezmocně rozhodila ruce. Byla jsem strašně slabá, děsivě slabá na všechno, včetně protestů. Vnímala jsem jeho přítomnost, ale neměla dost síly, abych byla vyděšená, naštvaná, či vděčná, že se o mě postaral. Po čele mi přejela vlhká žínka a zlehka mi putovala po tváři. Omyl mi obličej od nevábných zbytků nevolnosti a pak si váhavě přisedl ke mně.

„Otevři oči, prosím, podívej se na mě.“ Po trase žínky nyní putovaly špičky jeho prstů. Něžný dotyk mi vyčistil hlavu a donutil mne zamžourat do šera pokoje.

Světlo v místnosti bylo zhasnuté a jediný zdroj, jež mi dovoloval zamžené vidění, byla jen obyčejná žárovka v porcelánové objímce, která visela nad zrcadlem v koupelně.

„Tvé tělo pociťuje nevolnost, protože vidíš někoho, kdo nemá být skutečný. Jsem pouhým výplodem tvých snů a ne opravdovým člověkem. Tvá mysl se brání tomu, co vidíš.“

Oči se mu rozzářily naprosto stejně, jak jsem si pamatovala, ale jeho výraz byl něžný a konejšivý.

„Vzpomeň si, vzpomeň si na všechno.“ Hloubka jeho hlasu byla děsivá, ale i tak se mi začaly střípky snů skládat dohromady. Náhle jsem si vzpomněla na vše. Na první noc, o které se mi o něm zdálo.

„Sni o mně.“ Přesně to mi tehdy řekl. Sakra on tu byl.

Ta další noc v uličce. Jeho tělo pevně přitisknuté k mému, jeho obličej zabořený do mých vlasů, jeho chladný dech na mé pokožce.

Nevolnost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Přesně ve stejný moment, kdy jsem hlasitě zavřískla pod tíhou vzpomínek a vmáčkla se mezi čelo postele a zeď za mnou.

„Neublížím ti. Nemusíš se bát.“ Šeptal, ale i tak mi jeho hlas rezonoval v uších.

„Jo, vsadím se, že tohle říká devadesát devět procent masových vrahů všem svým obětem.“ Natáhla jsem se po lampičce stojící na nočním stolku. Musela jsem v tu chvíli vypadat groteskně, schoulená a vyděšená, šermující terakotovou lampou.

Neusmál se, ani nemrknul, když čekal, co dalšího má vyděšená dušička vymyslí.

„Je mi jedno, kdo jsi, nebo co po mně chceš, ale radši vypadni.“ Všimla jsem si, že si stihl stáhnout zimník a přehodil ho přes opěradlo židle. Na něm pak skončilo i sako. On sám teď seděl pouze v bílé košili s vyhrnutými rukávy a těch nažehlených kalhotách.

„Nejsem si úplně jist, že pro tebe bude nejlepší, když odejdu. Musíš se nyní cítit zmatená a vystrašená, chci ti vysvětlit…“

„Kašlu na to, chápeš? Kašlu i na tebe, prostě jen vypadni.“ Stále jsem se oháněla lampičkou, než ho to přestalo bavit a bleskově mě odzbrojil. Nechápavě jsem civěla na své ruce. Ještě před zlomkem vteřiny jsem v nich svírala svou primitivní zbraň a nyní stála lampa na stolku, jako bych ji nikdy ani nevzala.

„Promiň, ale tohle nemá cenu. Opravdu ti neublížím a chci jen, abys mě v klidu vyslechla.“

„Tak co, co mi chceš.“ Zařvala jsem na něho a přitiskla se ke zdi, jako bych s ní mohla splynout a tím se zachránit.

„Nevím, jak začít, aby to nevyznělo šíleně, nebo aby ses zbytečně nevylekala ještě víc. Nejsem obyčejný člověk, ale to sis asi už uvědomila.“

„Jo, podělanej hypnotizér, to mi ještě chybělo.“ Vyhrkla jsem urážlivě a přitiskla si kolena k bradě.

„Ne, to není tak úplně pravda, je to jedna z mých schopností, pozměnit lidskou paměť, ale nevysvětluje to, kým jsem.“

Nervózně si poposedl a složil ruce do klína. Chvilku upřeně civěl na své drahé kožené polobotky a pak se znovu otočil na mě. Propaloval mě svýma nádhernýma očima, ale já neuhnula a pohled jsem mu opětovala.

„Tím, kým jsem, jsem se stal již velmi, velmi dávno.“ Zhluboka se nadechl, jako by si k něčemu dodával sílu a pak na mě vycenil zuby. Párkrát jsem mrkla a pak se rozesmála. Jeho dokonalý bělostný chrup byl vylepšen o veliké ostré řezáky, které mu čněly přes dolní ret.

„No, páni, je zajímavé, kolik toho svede dobrý dentista s keramickými korunkami, že? Nechceš mě tu přesvědčovat, že jsi nějaký upír, nebo co.“

Jeho výraz se nezměnil, ani když řezáky plynule zajely do jeho dásní a jeho chrup tak vypadal opět normálně. Spolu s ledově modrým světlem v jeho očích to vypadalo opravdu přesvědčivě.

„No, to mě poser. Jak si tohle udělal? To byl ten nejlepší trik, co jsem viděla.“ Úsměv na tváři mi ztvrdl, zato jeho tvář se rozjasnila lehkým sebevědomým úsměškem.

„Kdyby to byl trik, má drahá, což není, dovedl bych toto?“ Nejenže mi opět předvedl promyšlený výsuvný mechanismus jeho zubů, ale taky si jimi ošklivě rozerval zápěstí. Roztrhl si těmi řezáky pokožku až do masa a z jeho ruky se vyřinula masa tmavé krve.

„Proboha, co to děláš?“ Strhla jsem ručník z radiátoru a přitiskla mu ho na ošklivě vypadající ránu. „Jsi opravdu šílenec.“

Tlačila jsem bílé froté k ráně a snažila si vzpomenout, kde je nejbližší nemocnice. Opatrně mi odsunul ruce a odhalil tak naprosto neporušenou pokožku, jen umazanou od jeho krve.

„Stále mi nevěříš?“ Přiložil zápěstí k ústům a olízal si kůži dočista. Zírala jsem na něho a hledala důvěryhodné vysvětlení toho, co mi předvedl. Nenacházela jsem slov. Uplynula snad hodina či dvě, nebyla jsem sto vnímat čas.

„Ok, dobře, dejme tomu, že jsi to, co říkáš, že jsi. Dejme tomu, že se svět úplně zbláznil a že existují upíři. Dejme tomu, říkám…ale co tedy chceš po mně?“ Neovládla jsem strach ve svém hlase a dala mu tak znát, jak moc jsem v koncích.

„Nebudu ti lhát, zprvu jsem tě sledoval jen proto, že jsem se chtěl z tebe nakrmit. Byla jsi pro to ideální. Žiješ sama, nemáš přátele. Nikdo by mě nevyrušoval a mohl bych z tebe pít i několikrát.“

Instinktivně jsem se stáhla a opřela se opět zády o stěnu. Mé ruce vystřelily ke krku, aby tak zakryly místo nejzranitelnější.

„Takže mi chceš ublížit? Proto jsi tady?“

„Nechci, to ne. Nechci tě vyděsit.“

„Tak co? Co po mně ksakru chceš. Nemám nic, ani hezká nejsem, tak co?“ Ruce mě bolely od toho, jak jsem zatínala nehty do dlaní.

„Chci ti být na blízku a chránit tě.“ Vypadlo z něho nakonec po chvilce přemýšlení.

„Nepotřebuju chránit, postarám se o sebe sama.“ Z očí mi létaly blesky, to jak moc jsem byla rozčílená.

Na moment jsem ztuhla, protože on jen bez hnutí zíral před sebe a pak se usmál. Usmál se víc.

„Jsi tvrdohlavá a odvážná, ale věř mi, že před někým, jako jsem já, potřebuješ adekvátní ochranu. Pokud tě napadne jeden z nás, nemáš ani sebemenší šanci.“

„A proč by to jako dělal? Nijak neprovokuju. Nescházím se s muži, jen celou noc pracuju a snažím se uživit. Proč bych měla být v nebezpečí?“

Zhluboka si povzdychl a pak spojil ruce na svém klíně. Stále se snažil nedívat se přímo na mě, ale uhýbal pohledem.

„Když jsem tě našel já, je jen otázkou času, než na tebe narazí někdo jiný.“

Tep jsem měla zrychlený a cítila jsem ho až v krku. Byla to děsivá situace. Jsem sama ve svém bytě a na mé posteli sedí naprostý šílenec se zatahovacíma zubama a povídá mi o nebezpečí světa kolem.

„Hele, já ti děkuju, že si mi pomohl nahoru a zbavil mě té nevolnosti, ale už bys měl opravdu jít. Slibuju, že se vyhnu všem nebezpečně vypadajícím situacím a budu na sebe dávat pozor.“

„Ty to opravdu nechápeš, že? Tady není žádné vyhýbání se ani dávání na sebe pozor, ne v tvém případě. Pokud teď odejdu, je jen otázkou času, kdy tvůj život skončí v nějaké zatuchlé uličce. Někdo mladší a míň zkušený ti prostě rozerve krk a pak už bude moc pozdě na to litovat.“

Zatvrzele jsem sevřela čelist. Můj život stál za starou bačkoru, ale byl to můj život. Nechtěla jsem v něm nikoho dalšího. Neměla jsem prostor pro muže, či upíra, jak sám sebe nazýval. Obrovská bolavá rána uprostřed mého hrudníku zapulzovala. Tam, kde mi bilo srdce, které mi před nedávnem někdo polámal.

„Vypadni, běž odsud, nebo zavolám na policii. Určitě ti uvěří tu tvou historku a upírech a krvi.“

Párkrát mrknul a pak jen rezignovaně pokrčil rameny.

„Dobře tedy. Jen věz, že ti budu stále nablízku, budu na tebe dávat pozor. Nikdy mě už neuvidíš, pokud to tak chceš, ale pokud bys změnila názor…“

„Ne, ten rozhodně nezměním, nikdy. Prostě se seber a…“ Máchla jsem rukou směrem ke dveřím a pak jen mlčky sledovala, jak se obléká. Jeho postava byla impozantní, stejně jako jeho dech beroucí krása. Sakra, ten by se mi dokázal dostat pod kůži.

Ramena se mu napjala, když si oblékal sako.  Neotočil se na mne, ani když bral do rukou svůj plášť.

„Dobře tedy, přeji ti mnoho štěstí.“ Utrousil zády ke mně, když opouštěl můj pokoj.

Zůstala jsem sama s divným pocitem okolo žaludku. To, co se mi dnes stalo, bylo opravdu divné.

Tak jak slíbil, několik dnů poté jsem ho vůbec nezahlédla. Sice se mi pořád vkrádal do snů, aby dráždil mou představivost. Vídávala jsem ho nahého a smějícího se, jak mne něžně vybízí, abych se k němu připojila. Budila jsem se propocená a osamělá v těch sychravých studených podzimních dnech a se slzou na krajíčku z vtíravého pocitu osamění, který stále více opanoval mé nitro. Věděla jsem kým je, měla jsem dost času na to srovnat se s tím a vadilo mi to čím dál méně. Daleko častěji jsem se teď ohlížela přes rameno, abych se ujistila, že za mnou nikdo není a při sebemenším zarachocení v temnu zapadlých uliček jsem nadskakovala úlekem. Nasadil mi brouka do hlavy, a i když slíbil, že na mě dohlédne, pouhé jeho ujištění mi jaksi nestačilo.

Uběhl týden a podzim se ze den na den přehoupl v zimu. Ráno byly ulice pokryty jinovatkou a i na trávě teď ležel bílý poprašek, coby připomínka nadcházejících mrazů. Tulila jsem se zimomřivě v bundě a snažila se necvakat hlasitě zuby, když jsem spěchala do svého pekařství pro mé oblíbené dva rohlíky se sýrem. Prsty na rukou mi mrzly, i když jsem na nich měla nasazené pletené palčáky a podrážky mých obnošených tenisek vydávaly na noční námraze prapodivné skřípavé zvuky.

Přidala jsem do kroku, abych se dostala co nejdříve domů a mnula si paže, abych si je trošku zahřála. Za mnou se ozvala dutá rána, ne dost hlasitá, aby někoho kromě mě zaujala. Na okamžik jsem zaváhala, než jsem se rázně otočila a stanula tváří v tvář mladé dívce, sotva dvacetileté. Prohlížela si mě zaujatě přimhouřenýma očima a spokojeně vrněla, skoro jako by předla. Vlasy měla nakrátko zastřižené v šikmém účesu a jednu půlku hlavy přebarvenou na ostře oranžovou. Na sobě měla úzké džíny na tělo a krátkou černou koženou bundičku s mnoha ocelovými přezkami. Tenisky na nohou vypadaly nově, ale nedostatečně teplé, na tak studené brzké ráno.

„Kampak jdeš?“ Zeptala se broukavě a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

„Nevím, co je ti potom. Jestli dovolíš, tak pospíchám.“ Odsekla jsem úkosem, abych dala jasně najevo, že nemám náladu na ranní klábosení.

Otočila jsem se na podpatku, připravena vyrazit svým směrem, když v tom, v půli kroku, se mi kolem nadloktí obmotaly křehké dívčí prstíky. Vypadala tak neškodně, že mě ani nenapadlo myslet si opak.

„Na něco jsem se tě ptala.“ Zazpívala skoro dětským hláskem a smýkla se mnou stranou. S hlasitým rachotem jsem dopadla na přeplněný kontejner a sesunula se k zemi.

Byla jsem v šoku, ale i tak jsem cítila, jak mi po tváři stéká čůrek chladnoucí krve a rozražená hlava mě pěkně bolela. Dívka za mnou nadšeně zavýskla a chytila mne za kotník, jen aby mnou hodila trochu dál do uličky. Přistála jsem na kolenou a chvíli mi trvalo, než jsem sečetla škody. Kromě nepříjemně tepající rány na hlavě jsem měla určitě zlomenou pravou ruku. Bolela jako čert a když jsem s námahou štrachala na nohy, nemohla jsem se o ni ani zapřít. Podél zdi jsem se zvedla a musela se o ni opřít, abych neupadla.

„Budeš si se mnou hrát?“ Uslyšela jsem její otravný hlásek kousek za mnou. Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nebyl. Pak skoro neslyšně doskočila přímo za mě.

„Já si chci hrát.“ Mlaskla nespokojeně a hbitě uhnula, když jsem se po ní ohnala.  Zachytila mou ruku a zkroutila mi ji za zády, pákou mě přitiskla čelem ke zdi.

Snažila jsem se zachovat klid, ale nějak mi to nešlo. Dýchala jsem zrychleně a od úst mi stoupaly obláčky páry. Srdce mi tlouklo jako zběsilé a snažilo se mi prorvat skrz hruď. Bylo mi náhle šílené teplo a dělalo se mi na omdlení.

„Tak moc ráda si s jídlem hraju.“ Zaševelila mi spokojeně do ucha a pak mi rozedrala bundu na zádech. Přejela mi po ní nehty a ty se mi zaryly hluboko do kůže, jako drápy šelmy. Vyhekla jsem bolestí a ani nevnímala, když mi odhrnula límec bundy a surově se mi zakousla do krku. Zavřela jsem oči a zatnula ruce v pěst, tak moc se mi nelíbilo být obětí, která nemá dost sil se ubránit. Zatnula jsem zuby a slíbila si jediné, nebudu prosit o slitování, nikdy.

„Pust ji.“ Ten hlas byl povědomý, ale na hony vzdálený. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si ho jen nevysnila.

„Říkám, pusť ji, hned!“ Síla toho rozkazu ji donutila přestat se krmit a odtrhnout hlavu od mého krku.

„Najdi si svou, tahle je má.“ Zakňourala dívka a pak náhle tlak její těla zmizel. Na nohou mě držel jen fakt, že se o mě zapírala celou svou vahou, ale nyní jsem se napůl v bezvědomí sesunula na vlhký studený asfalt. Zírala jsem na temné nebe nade mnou a litovala toho, že přes městský smog nejsou vidět hvězdy. Tak moc bych ještě chtěla vidět hvězdy. Někde poblíž zavřískaly kočky a kolem projelo policejní auto se zapnutými majáky. Za mnou se ozývaly rány a děsivé syčení, které přerušilo hlasité křupnutí a pak jen tiché žuchnutí. V tutéž chvíli se nade mnou sklonil on, jeho oči žhnuly modrým světlem, ale i tak jsem v nich viděla náznak strachu. Rychlým pohledem zkontroloval otevřenou ránu na mém krku, a pak se sehnul a jako kočka mi celou šíji olízal. Nebylo to nepříjemné, a pokud bych zrovna nebojovala s nevolností, možná by se mi to i líbilo. Pak mi setřel krev z tváře a stejný postup zopakoval i na mém čele. Jeho chování bylo divné, ale já se snažila neomdlít a právě mě moc nezajímalo, o co se pokouší.

„Zranila tě ještě někde?“ Strachoval se a snažil se prohlídnout obnažené kousky mé kůže.
„Pokousala tě ještě někde?“ Nadzdvihl mě a všiml si mých rozedraných zad.
„Bože, musím tě dostat domů.“ Zvedl mě a upravil mé oblečení co nejlépe, aby nevypadalo tak zle. Byla jsem sice potrhaná špinavá a celá od krve, ale byla tma a díkybohu celkem liduprázdno.

„Přitul se ke mně, za chvíli jsme tam.“ Nesl mě opatrně zpět ulicí a snažil se moc nespěchat, aby vypadal co nejvíce jako člověk.

Vynesl mne po schodech nahoru a nohou rozrazil dveře. Položil mě na postel a zmizel v koupelně. Ozval se zvuk tekoucí vody a pak se vrátil, aby se vysvlékl ze svého černého kabátu a saka. Rukávy košile si vykasal k loktům a pak si stoupl nade mne.

„Potřebuješ se najíst a taky hodně odpočívat. Přišla jsi o hodně krve, ale to zvládneme.“ Rozepnul mi bundu a taky mikinu pod ní. Pak mi ji opatrně stáhl z ramen. Neměla jsem ani dost síly ke sténání, i když každý pohyb bolel jako čert. Začaly mi drkotat zuby, protože jsem byla promrzlá až do morku kostí. Chlad mnou prostupoval a já cítila, jak mi tuhnou svaly. Stáhl mi tričko, které mi ani nemusel sundávat přes hlavu, jelikož záda mělo rozdrásané skrz. To samé bylo s podprsenkou. Oblečení házel rovnou do koše, protože nic z toho se už nedalo zachránit. Ležela jsem před ním do půli těla nahá a ani mi nepřišlo, že bych se měla stydět. Boty putovaly pod postel a ponožky s riflemi za zbytkem mého oblečení. Zůstala jsem jen v kalhotkách, ale ty už bych nedala, ani kdyby se o ně pokoušel. Naštěstí mě vyzvedl do náručí a odnesl do koupelny.

„Voda je dost horká, ale uleví ti. Pak se ti podívám na ty rány na zádech.“ Pomalu mě spustil do vany a já se vyklenula vzhůru bolestí. Kontakt mých zad a horké vody nebyl zrovna ideální a mně vyhrkly do očí slzy. Tiše mi kanuly po tvářích a já se ze všech sil snažila nevzlykat.

„Moc se omlouvám, je to má vina. Zdržel jsem se a ty jsi za mou chybu zaplatila málem životem. Ach bože, je mi to tolik líto.“ V jeho hlase zněla neskonalá lítost a bolest tak velká, jako já jsem cítila. Trpěl kvůli tomu, že mě neochránil.

„Bethany.“ Vydechla jsem, abych zahnala dusivou atmosféru.

Nechápavě svraštil obočí, až jsem se musela přes slzy usmát.

„Bethany Schieldsová, tak se jmenuju.“

Zavřel oči a přes jeho bolestný výraz přelétl slabý úsměv. „Bethany, krásné jméno. Mně říkají Scar.“ Natočil se ke mně svou zohavenou tváří.

„Není to tvá chyba, Scare, nemůžeš mi být přeci pořád za zády a hlídat každý můj krok.“ Sykla jsem bolestí, když vzal do ruky žínku a snažil se odstranit z mého těla stopy krve.

„Naopak, přijde mi, že nemám ve svém životě větší úkol, než tě udržet naživu…a líbí se mi, jak říkáš mé jméno.“ Omyl mi ramena a pak začal smývat krev z vlasů.

„Musel jsem se dnes nakrmit, jenže to trvalo déle, než jsem zamýšlel a já…“ Zhluboka si vzdychnul, a pak si klekl na paty hned k vaně. „Doufal jsem, že budeš v pořádku, že přeci pár minut nemůže…“ Zase si nahlas vzdychnul, a pak se jeho ruce zastavily. „Ale ono může. Ještě pár okamžiků a mohla jsi být mrtvá. To nebohé mládě ani nevědělo, co dělá. Hrálo si s tebou jako kočka s myší. Takhle krutě se mi obvykle nekrmíme. Nezanecháváme za sebou zástup vysátých a roztrhaných mrtvol. Musela být vyšinutá, jinak si to neumím vysvětlit.“

„Dobře, ale pořád nechápu, proč by ses měl o mě starat? Jsem jen obyčejná holka bez vyndry v kapse a nemám ti co nabídnout.“

„Nezáleží mi na ničem krom tebe.“

„Ale proč?“ Nechápala jsem. Takhle se o mě nestaral ani Deryl, a to jsme spolu několik let chodili.

„Strašně špatně se to vysvětluje. Je to prostě takový pocit. Naléhavá potřeba tě ochránit. Když tě nemám na očích, jsem napůl šílený, že se ti něco stane.“

„Ale proč, Scare? Jsi, co jsi, ale i tak si myslím, že ti holky k nohám padají samy. Určitě se nemusíš ani snažit, abys měl přepychovou společnost na každou noc, tak proč se zajímáš zrovna o mě?“

„Jsi výjimečná, Bethany. Pro mě jsi výjimečná.“

Páni, pohled jeho očí byl nepopsatelný. Já jsem sama sebe nevnímala jako nic výjimečného, ale on to zřejmě viděl jinak.

„Proč?“ Trvala jsem nezlomně na svém. Chtěla jsem vědět, co se to kolem mě vlastně děje. Nebyla jsem úplně škaredá, ale ani žádná krasavice a on byl po čertech krásný. Dost velký nepoměr na to, aby mě to nezaráželo.

Spláchl mi vlasy a pak propláchl žínku a úhledně ji složil na kraj vany.

„Když jsi na světě tak dlouho, jako já, přijde ti, že už jsi všechno viděla a taky všechno zažila. Po nějaké době tě přestane bavit všechno tohle pozlátko.“ Pokynul ladně rukou sám k sobě.

„Přestane tě bavit lovit partnery na noc, abys je využila a nad ránem opustila. Upíři jsou vesměs teritoriální a samotářští, takže se většinou nedružíme a nezakládáme kluby „jen pro zvané“.“ Napodobil prsty uvozovky a pak se mi zahleděl do očí.

„Cítil jsem se moc sám, chtěl jsem někoho už napořád a osud mi do cesty přivál tebe.“

„Čím jsem tak zvláštní?“ Pořád jsem se zdráhala to přijmout.

„Nejsem schopen to popsat, prostě jsi mě dostala na kolena. To, jak jsi na mě zareagovala, když jsem tě chtěl ulovit, nakrmit se z tebe. Nebála ses, že tě zabiju, bylas mnou fascinovaná a já pak začal být fascinován tebou.“

„Takže co? Budeš za mnou chodit a tahat mě z průšvihů. Budeš dohlížet na to, aby mě nedostal někdo jiný? Jak dlouho myslíš, že to bude fungovat?“ Jeho vize byla více než nereálná.

„Co chceš od života, Bethany?“ Rozkašlala jsem se, protože mi zaskočila vlastní slina, jak jsem se rychle nadechla.

„Cože?“ Nechápala jsem jeho neopodstatněný zájem o mou osobu.

„Po čem v životě toužíš.“

„Já nevím, chci normální věci. Lásku, rodinu, domov.“ Pokrčila jsem rameny.

„To vše, ti mohu dát. Dám ti vše, co mám. Chci za to jen jediné, měj mě ráda, Bethany.“

„Neznám tě, nic o tobě nevím.“ To nebyla úplná pravda. Věděla jsem, že se o mě postará a že pro mě riskoval svůj život, když odehnal tu malou holku.

„Povím ti vše, co budeš chtít, ale voda stydne.“ Usmál se a pak vstal a podal mi osušku, která už měla své nejlepší dny za sebou. Otočil se a pak počkal, až se omotám sepraným ručníkem, aby mi pomohl do postele.

Přehodil přese mne spacák a pak mi zkontroloval podrásaná záda. Sykla jsem, když se konečky prstů dotýkal mých otevřených ran.

„Záda jsou už čistá, uzavřu ti rány jazykem. Uvolni se a necukej.“ Jeho hlas byl tichý a hluboký, uklidňoval mě a konejšil. Pak se sehnul a začal mi olizovat záda pěkně pečlivě, drápanec za drápancem.

Lechtalo to a svědilo, jak se kůže uzavírala a hojila. Ošívala jsem se a pak se rozesmála. Přidržel mě za ramena na posteli a já zabořila tvář do polštáře. Když jeho hojení ustalo, konečně jsem se uklidnila a otočila tvář směrem k němu. Otřel si ústa do rukávu.  Jakoby mu vůbec nevadila zničená hedvábná košile, která měla i na jiných místech skvrny od mé krve.

„Seženu ti nějaké jídlo, jen odpočívej.“ Vstával a oblékal se, zimník si zapnul až ke krku, protože čerstvé rudé skvrny, by mohli upoutat nechtěnou pozornost. „Budu tu za půl hodiny. Pokud se ti bude chtít spát, klidně spi.“ Než odešel ze dveří, ještě se otočil a usmál se na mě.

Otevřela jsem oči a první, čeho jsem si všimla, byla vysoká postava sedící na mé židli u malého stolku naproti posteli. Celou horní polovinu těla, včetně hlavy zakrýval dnešní výtisk místních novin a nohy byly kupodivu oděny v dobře padnoucích riflích a nových kožených vysokých zavazovacích botách.

Párkrát jsem mrkla, a i když to nemohlo udělat nijaký zvuk, hned složil noviny a starostlivě na mne pohlédl. Převlékl se celý a nyní měl na sobě místo značkové košile černý nátělník s dlouhým rukávem. Nevypadal už jako úspěšný byznysmen, ale jako pořádně nebezpečný člověk.

„Jak je ti?“ Naklonil se na židli a zapřel si lokty o kolena.

„Hmm.“ Zamumlala jsem a můj vyhládlý žaludek se bolestně ozval.

Uculil se a bradou kývnul k mému stolu, který přetékal papírovými krabičkami s čínou a taky krabicí s pizzou a nějakým jiným jídlem.

„Všechno je studené a tím pádem skoro nejedlé, můžeš si vybrat.“ Potlačil úsměv a pak se sehnul, aby vytáhl zpod stolu ohromnou igelitovou tašku.

„Nevím, jestli jsem trefil úplně přesně velikost, ale mohlo by ti to být.“ Podal mi ji a pak se na moment vytratil do koupelny. Vstala jsem a vytáhla kompletní sadu oblečení, o kterou jsem při útoku přišla. Nepřišlo mi ani na mysl, že mi ta upírka zničila mou jedinou bundu. Vyzkoušela jsem si pohodlnou sadu spodního prádla z bavlny a bavlněné krajky v barvě šampaňského a padla dokonale. Radši jsem si ani nepředstavovala, jak Scar stojí u stojanů s prádlem a vybírá mi, co si obléknu. Rifle byly sice trošku volnější, ale potom, co jsem nosila kalhoty o tři čísla větší, mi připadaly perfektní. Tričko bylo bledě modré, stejně jako mikina a sportovní zimní bunda. V tašce byla ještě sada šála, čepice a rukavic, několikatery ponožky a zateplené černé vysoké tenisky. Páni, měla jsem Vánoce o něco dřív.

Vykoukl opatrně ze dveří a pak si mě s úsměvem prohlédl. „No, zdá se, že jsem to trefil.“