Moonlight shadow

„Musím do koupelny, a to hned.“ Uculila jsem se omluvně, když jsem se mu vymanila z náruče.

Vyčistila jsem si zuby a udělala všechny ty lidské záležitosti. Vracela jsem se z koupelny a on už stál oblečený u dveří na zahradu.

„Dnes tě pohlídá Derek, snad ti to nevadí, mám ještě něco k dořešení, uvidíme se večer.“ Otočil se na mě.

„To bude tedy velmi dlouhý den.“ Odpověděla jsem nabručeně.

Přešel až ke mně a chytil mě pevně za ramena. „Dej mu šanci, je to dobrý chlap, mám ho rád.“

„Ale jen kvůli tobě.“ Vytáhla jsem se na špičky a dala mu polibek na špičku brady.

„Co budeš dnes dělat?“ Pohladil mě po tváři.

„Půjdu se podívat po nějaké práci. Musím platit nájem, nezapomeň.“

„Jak bych jen mohl, připomínáš mi to v jednom kuse.“ Zazubil se a pak se sklonil, aby mě něžně políbil.

„Už teď se mi stýská, Beth.“ Brouknul tiše. „Uvidíme se u večeře.“

„Měj pěkný den.“ Stihla jsem ještě zavolat, než odešel.

Osaměla jsem ve svém novém bytě. Uklidila jsem nákup z tašek a k snídani si vytáhla zbytky od večeře. Tedy zbytky, byl to skoro netknutý obložený tác s umně naaranžovanými dobrůtkami. Jídlo bylo výborné a já jen tak seděla a uždibovala sýr.

Cvakl zámek a pak jsem uslyšela dva kroky. „Ťuky ťuk, můžu dál?“ Derek stál v chodbě a čekal na vyzvání.

„Jsem v kuchyni.“ Zavolala jsem a sáhla po další vidličce. „Dáš si se mnou?“

Podíval se na mě a pak pohledem zhodnotil nabízenou snídani. „Díky, dám si.“ Přisedl a vzal si nabízenou vidličku.

Jedli jsme tiše a ani jsme se jeden na druhého nedívali, nevěděla jsem, o čem si s ním mám povídat a tak jsem byla vděčná za plnou pusu.

„Tak co budeme dneska dělat?“ Konečně prolomil to dusivé ticho. Musel chvilku počkat, než jsem dokousala kousek sýra.

„No, nevím jak ty, ale já se půjdu podívat po nějaké práci.“ Pokrčila jsem rameny.

„Proč proboha, Scar tě dostatečně nerozmazluje? Vždyť tě ubytoval tady a myslím, že o peníze mít nouzi nebudeš.“

„Kašlu na jeho prachy, chci si za věci platit sama, víš?“ Ušklíbla jsem se nad tónem jeho hlasu.

„No, to abys začala dýlovat v nějakym nočním klubu. Pro tvou představu, život na vyšší noze je poněkud nákladný a se Scarem je to život na vyšší noze, to si pamatuj.“ Ukázal na mě vidličkou a pak dál pokračoval v krmení.

„Hmm, to je tvůj názor, nebudu ti ho brát.“ Začínal mě zase pěkně štvát.

„Kromě toho, když budeš jeho družka, znamená to vymetání večírků a návraty nad ránem, jak chceš potom vstávat do práce?“

„Zatím nejsem jeho nic a taky ani nebudu, pokud by mi to mělo bránit v normálním životě.“ Zamračila jsem se na Dereka, jenže on se jenom usmál.

„No, jsem pro dnešek tvůj bodyguard, tak tě budu následovat, kam se ti zamane.“ Nabodl dosti brutálně malé bezbranné rajčátko a to se nechutně rozprsklo po zelenině okolo.

„Hele, já tě tu nechtěla. Kdyby bylo na mě…“

„Jenže není.“ Utnul mě v nejlepším. „Vím, že to stojí pěkně za prd, mít někoho pořád za zadkem, ale věř mi, lepší, než ležet někde na chodníku s rozsápaným hrdlem.“

„Jo, to asi jo.“ Zřejmě mu Scar vyprávěl o mé malé nehodě v temné uličce.

„Takže, můžeme to udělat takhle. Budu pořád za tebou, ale nemusíš mě vůbec vidět. Budeš tak mít pocit volnosti, ale přitom budeš v bezpečí. Nespustím tě z očí ani na vteřinu, a kdyby se někdo o něco pokusil, vysvětlím mu, že si nemá dovolovat na holku mýho bráchy.“

„Jo, to by asi šlo.“ Přitakala jsem nejistě.

„Fajn, tak zase někdy.“ Naštvaně odhodil vidličku na stůl a zmizel z mého bytu. Taky dobře, mít ho celý den v patách, to by nemuselo dobře dopadnout.

Oblékla jsem se co nejslušněji, i když mezi věcmi pořízenými na společném nákupu nebyly zrovna kousky pro příležitost hledání práce. Nakonec to vyřešily slušné tmavě modré rifle a tlustý pletený svetr s rolákem lososové barvy.

Vyrazila jsem do mrazivého zimního dopoledne. Město kolem už začalo bláznit s vánocemi a výkladní skříně obchodů se barvily do červené a zlaté. Scar měl s těmi obchůdky pravdu, bylo jich tu nepočítaně. Přísahám, že jsem zašla do každého jednoho z nich a ptala se, jestli náhodou nepotřebují výpomoc, ale všude mi řekli, že mají lidí dost. Už jsem to začala vzdávat, protože bylo dost dlouho po poledni, už se dávno setmělo a většina obchůdků už skoro zavírala, ale hned ve vedlejší uličce od mého domu, mě zaujalo malé květinářství. Jen tak spíše ze zvědavosti, jsem vrazila hlavu dovnitř a přivítal mě starý usměvavý muž, tak kolem šedesátky.

„Dobrý den, slečno, čím můžu posloužit.“ Jeho hlas byl sametový tichý a hluboký. Jeho opálená vrásčitá tvář byla obrázkem vesnického dědy, kterého jsem nikdy neměla.

„Dobrý den, jdu se jen optat, jestli nehledáte výpomoc.“

„No, zrovna předevčírem mi tu skončil jeden mladík, který si tu přivydělával při škole. Rozvážel květiny na objednávku. Máte  řidičák?“ Upřel na mě zkušený pohled.

„Jo jasně, mám. A tahle práce by mě velmi bavila. Bydlím jen za rohem, měla bych to k vám kousek.“

„Bydlíte v téhle čtvrti a nemáte práci? Děvče, nevím, jestli vám budu moci platit tolik, aby vám to stačilo. Tady jsou byty dost drahé.“

Zamračila jsem se, Scar mi přeci říkal, že nájem v pohodě zvládnu. „No, tak mi dejte tolik, jako jste dával tomu klukovi a nějak se domluvíme.“

„Dobře děvče. „Vzal malý papírek od pokladny a napsal na ni částku mého budoucího platu. „Víc ti nabídnout nemůžu, je mi líto.“

Vzala jsem si od něj lísteček a vykulila oči. Bylo to třikrát tolik, co jsem brala u Kevina.

„Plus to, co ti lidé strčí do kapsy.“ Dodal ještě nejistě a usmál se.

„Tak to si můžeme plácnout.“ Úsměv jsem mu oplatila a už se klepala na to, až se zeptám Scara, kolik za mě doplácí na nájmu.

„Dobře děvče, budu tě čekat zítra v devět.“ Natáhl přes pult roztřesenou ruku a pevně v ní sevřel tu mou. „Jmenuju se Toth, Michael Toth.“

„Bethany, Bethany Schieldsová. Tak zítra v devět.“ Stisk jsem mu co nejsilněji opětovala.

Domů jsem odcházela šťastná, že mám práci a nešťastná, protože mi Scar nejspíš lhal.

Dala jsem si sprchu, a když jsem vcházela do kuchyně, překvapila mě nádherná vůně pečeného kuřete.

„Dáš si ho s hranolkama, nebo salátem?“ Nicholas vybaloval papírové krabičky z restaurace a jídlo kladl na talíř. Na stole bylo rozdělané šampaňské a dvě dopola nalité sklenky na vysokých nožkách.

„Se salátem. Co slavíme?“

„No přeci úspěch. Našla sis práci, to jsi přeci chtěla, ne?“ Otočil se na mě a pak si mě pomalu a pečlivě prohlédl.

„Ale nevypadáš nijak nadšeně, myslel jsem, že budeš mít větší radost. Nenabídli ti dost peněz?“

Sedla jsem si ke stolu a chvíli mlčky pozorovala, jak mi nabírá večeři. „No, budu mít asi třikrát tolik, než jsem měla v baru plus dýška, ale…“

„Hmm?“ Obrátil se na mě, ukazováček si olizoval od omastku.

„Ten starý pán z květinářství se mi omlouval, že mi nemůže zaplatit víc, přestože jsou nájmy ve zdejší čtvrti tak nehorázně vysoké.“ Vzala jsem si provokativně z jeho talíře tu nejdelší hranolku a špičku jí ukousla.

„Hmm, a co chceš slyšet ode mě?“ Tázavě pozvedl jedno obočí.

„Kolik skutečně stojí nájem tohohle bytu, to chci slyšet. Pravdu.“ Dožvýkala jsem hranolku a pak si přitáhla nohy k hrudi.

„Nájem tohoto bytu nestojí vůbec nic.“ Sklidil krabičky ze stolu a vyhodil je do koše.

„Jak to myslíš, že nestojí vůbec nic?“ Zamračila jsem se na něho.

„Protože celá tahle budova plus pár dalších v téhle čtvrti, patří mé maličkosti, proto je nájem bytu zadarmo.“

„Počkej, počkej, chceš říct, že sis mě nastěhoval do domu, který patří tobě?“ Tak to mě dostalo.

„Nejen do mého domu, ale do domu, kde bydlím já.“ Pobavení v jeho tváři mě začínalo štvát.

„A kdy si mi to chtěl jako oznámit? Děláš tu ze mě hlupáka? Já nevím co na to říct.“ Hlas mi začal sám od sebe stoupat do závratných výšin.

„Ne, ne, ne, žádné hádky. Přišla bys na to jistě během pár dnů sama. Neřekl jsem ti to proto, že bys nejspíš s nastěhováním nesouhlasila. Mám klid, když vím, že jsi pár pater pode mnou, i když zrovna nejsem s tebou. Tahle budova je hlídaná a nikdy se tu nestal žádný trestný čin, pokud jsem tě chtěl mít v bezpečí, tak kam jsem tě asi měl přesunout? Někam daleko ode mne? Aby trvalo dlouho, než bych se k tobě dostal, kdybys byla v průšvihu? Tohle bylo jediné přijatelné řešení. Pár dní trvalo, než jsem dal tenhle byt do kupy, podle mých představ.“

„Ale nebylo to fér, měl jsi mi to říct. Takhle se musím ptát, co ještě mi tajíš.“ V hlavě jsem měla zmatek. Jeho vysvětlení dávalo smysl, i když se mi to moc nelíbilo.

„Beth, já tě prostě chci, chci tě mít u sebe a tohle tady mi přišlo jako logické překlenutí mezi tou hrůzou, ve které jsi bydlela před tím a mezi…“

„Mezi čím?“ Položila jsem si bradu na kolena.

„Chci, abys bydlela se mnou Beth. Vím, že si chceš zajistit samostatnost, že nechceš být na nikom závislá, ale třeba tě jednou přesvědčím, jak moc tě miluju a ty ten vzdor nakonec vzdáš. Můj byt je až úplně nahoře, po večeři tě tam vezmu, pokud chceš. O co tě ale prosím, ani nepřemýšlej o tom, že odsud odejdeš.“

„Hu.“ Tak jo. Bydlet s ním jsem rozhodně neměla v úmyslu, ale vědomí toho, že je pořád někde poblíž, mi vlastně docela vyhovovalo. Cítila jsem se v bezpečí.

„Dobře, nikam neodejdu, ale pokud zjistím, že jsi mi tajil ještě něco, vlastnoručně tě zaškrtím.“

„Požádej Dereka, myslím, že ti s tím velmi rád pomůže.“ Uculil se a já se na něho nemohla dál zlobit.

„To on ti řekl o té práci?“

„Ano, hlídal tě celý den, říkal, že jsi pobíhala po městě a sháněla, kde se dalo. Jsem rád, že ti to dopadlo a že je to jen za rohem. Budeš to mít blízko a já tě vždycky přijdu vyzvednout.“ Sklonil se ke mně, asi vycítil, že je mu odpuštěno.

„Celý den jsem musel myslet na to naše společné ráno. Ani jsem ti nepoděkoval, za tak výjimečnou péči.“

Do tváří se mi nahnala červená, při vzpomínce na naše společné postelové hrátky. „Nemusíš mi děkovat, není za co. A už o tom nemluv.“ Vzala jsem si připravený příbor a pustila se do salátu. Chvilku mě mlčky pozoroval, ale načatého tématu se vzdát nechtěl.

„Proč ti tolik vadí, o tom mluvit. Nikdo tu není a my jsme byli, tak říkajíc u toho.“

Začervenala jsem se ještě víc. „Nechci se o tom bavit, Scare, nech to prosím být.“

„Stydíš se?“ Mrknul na mě.

„Nestydím, jen.“ Sakra, byla jsem v úzkých.

„Co se děje?“ Chytil mě za ruku. „Vadí ti otevřeně hovořit o sexu?“

„Ne, jo, já nevím. S bývalým jsem o tom nikdy nemluvila, prostě se to dělo a nebylo to, leckdy moc příjemné.“ Prokecla jsem další věc.

„Ubližoval ti i TAKHLE?“ Zavrčel, až jsem ztuhla.

 „Ne, a nechci, abys mě viděl jen jako týranou chudinku.“

„Já vidím tebe Beth. Vidím tu před sebou nádhernou ženu, která má tak pošramocené sebevědomí, až mě to děsí. Já ti nikdy neublížím. Ani v posteli, ani mimo ni, rozumíš. Možná poprvé v životě máš někoho, na koho se můžeš na sto procent spolehnout. Já chci, aby ses na mě spoléhala, protože jedině tak mi budeš moci začít důvěřovat. A bez důvěry je sex pouze jako obchodní záležitost. Ty mi dáš rozkoš, já ti ji vrátím a šmitec.“

Sklopila jsem oči ke stolu a pokusila se mu trochu otevřít. „Taky se mi to ráno líbilo. Ty ses mi líbil, jsi nádherný.“ Začala jsem pomalu pitvat kuře.

„Já, moc rád bych ti věnoval stejnou péči. Znám tvé tělo, ale chtěl bych ho objevovat rty a jazykem. Dovolíš mi zase dnes v noci spát po tvém boku?“

Málem jsem se zakuckala. „Já nevím, jestli je to nejlepší nápad, tedy budu ráda, když zase budeš spát se mnou, ale na intimnosti ještě nejsem připravená.“

Povytáhl škádlivě jeden koutek.“Jak si jen přeješ. Budu na tebe čekat tak dlouho, jak jen bude potřeba, já mám času na rozdávání.“

„Hmm, Scare?“ Pípla jsem tiše.

„Copak je?“ Omočil hranolku v kečupu a pak ji rozkošnicky rozkousal.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jak dlouho tu bude Derek? Myslím, že jsme si do oka moc nepadli.“

„Derek mi naopak říkal, že jsi opravdu fajn. Jsi jedna z mála žen, která odolala jeho asijskému kouzlu.“

„Jak dlouho?“

„Podívej Beth, musíme to vyřešit. Derek tu musí být, alespoň do té chvíle, než vyřešíme vztah mezi námi. Kdybys mi dovolila tě kousnout, tak by tě nemusel hlídat na každém kroku. Byl bych velmi rád, kdyby tu zůstal do doby té oslavy, abychom mohli jít všichni tři společně. „

„Takže měsíc?“ V tu chvíli mě přešla chuť k jídlu.

„Záleží to v podstatě na tobě. Nenechám tě nechráněnou. Víš sama, jak špatně to dopadlo, když jsem se tě snažil ohlídat sám. Nemohu s tebou být dvacet čtyři hodin denně.“

„Takže říkáš, že pokud tě nechám od sebe napít, vyhnu se tak útoku dalších tobě podobných?“

„Říkám jen, že každý upír ucítí, že jsi mou, že mě krmíš a jelikož jsem v okolí nejstarší, nikdo si nedovolí dotknout se tě.“

„A kdyby mě napadl někdo starší, než jsi ty, ani tvé kousnutí, by mě neochránilo?“

„Většina upírů uznává vlastnictví druhých. Ten, kdo by tě i přes mou značku napadl, by musel být šílený, nebo vyhladovělý, jinak by ses nemusela ničeho bát.“

Dojedla jsem kuře a odstrčila talíř stranou. „Tak dobře.“

Ztuhnul a vidlička mu vypadla z ruky. Chvíli mě upřeně pozoroval. „Jsi si jistá?“

„Pokud není jiná cesta.“ To rozhodnutí ještě nebylo stoprocentní. Už jen vědomí toho, že budu něčím jídlem, se mi zdálo zvrácené. Představa jeho úst přisátých k mému krku a hladově lokajících mou krev. No fuj, otřásla jsem se odporem.

„Beth, opravdu se nemusíš rozhodnout hned. Počkej týden, dva, rozmysli si to. Já jsem svolný to udělat kdykoliv, tedy, bude mi neskonalým potěšením to udělat kdykoliv si to budeš přát.“ Páni jeho hlas byl nejistý a zadrhával. Pěkně jsem ho svým rozhodnutím vyvedla z míry.

„Lepší je, to udělat hned. Pokud o tom budu přemýšlet, nenechám tě to udělat. Víš, představa tebe jak…“ Sklopila jsem oči a zavrtěla hlavou.

„Je lepší to udělat při milování, bylo by to příjemnější.“ Ajaj, jakpak nepříjemné to bude asi bez toho?

„Ne, v klidu dojez a půjdeme na to. Chci to mít co nejrychleji za sebou.“ Vzala jsem skleničku od džusu a talíř a odnesla jsem to do dřezu. Zapřela jsem se rukama o linku a sklonila hlavu. No jasně, co jsem si myslela? Být přítelkyní upíra sebou nese i méně příjemnější zážitky, než jsou nákupy a stěhování do lepšího bytu.

Postavil se za mě a zlehka mi položil ruce na ramena. „Nebude to bolet, ani trošičku. Vynasnažím se, aby se ti to líbilo.“ Jeho ústa se zlehka dotkla vzadu mého krku.

„O to nejde, nebojím se bolesti.“ Hlesla jsem.

„Já vím, chápu tvůj postoj. Představa toho, že budu pít tvou krev, ti nedělá dobře. Vezmu si jen trošičku, jen abych zanechal svou značku. Bude to mít i výhody, kromě tvého bezpečí, budu schopen určit, kde zrovna jsi. Vycítím tvé emoce, pokud se na ně budu soustředit. Budu ti mnohem bližší a ty mě.“

„Máš takový vztah se všemi, ze kterých ses krmil? Jsi schopný říct, kde kdo je právě teď?“ Otočila jsem se čelem k němu.

„Na ně nemyslím, nejsou pro mě ničím, jen jídlem.“

„Taky po tom budu pro tebe jen jídlem?“ Zadívala jsem se mu do očí a on se jen chápavě usmál.

„Ty pro mě už nikdy nebudeš míň, než ten nejvzácnější člověk. To, že mi to dovolíš, je pro mě velmi vzácné. „

„Kde to chceš udělat?“ Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas.

„Pojď si sednout, bude to pohodlnější.“ Vzal mě jemně za ruku a vedl ke gauči. Sedl si a pomalu mě stáhl vedle sebe.

Byla jsem v tu chvíli pekelně nervózní. Ruce se mi potily a po zádech mi tekly ledové kapky potu.

„Uvolni se, nehodlám ti ublížit Beth.“ Otočil se ke mně celým tělem a vzal mi ruce do dlaní. Pak se naklonil a lehce se otřel rty o ty mé. „Chci tě líbat, smím?“

„Ano.“ Vydechla jsem okouzleně. Líbal mě hladově a hluboce, dobýval mě svými ústy, až jsem se začala kroutit narůstající touhou.

„To je ono, miláčku, uvolni se. Nic se neděje.“ Hlesl mi něžně do kůže na krku a pak rty a jazykem podrobně prozkoumával stranu mé šíje. Pečlivě vybíral místo kde se žíla dotýkala pokožky, kde můj silný tep bušil zevnitř do kůže a ukazoval svou intenzitou, jak moc jsem rozrušená.

„Neboj se, důvěřuj mi.“ Jeho dech mě polechtal a pak se jeho rty dotkly mého krku a obemkly místo vpádu. Instinktivně jsem se zachvěla a přemáhala touhu, ho od sebe odstrčit.

Vrnivě zamručel, ten zvuk vycházel až z hlubin jeho hrudi a pak mne škrábl svými špičáky. Rukama pevně obemknul mé tělo a uvěznil mě tak v ocelově silném sevření.

Když se zakousl, unikl mi z hrdla tichý náznak nesouhlasu, ale jak počal s krmením, zaplavila mé tělo vlna tepla a úplného odevzdání. Najednou mi to nebylo nepříjemné, nevadilo mi to, ani jsem necítila strach. Mou mysl zahalila pavučina klidu tak hlubokého, až jsem si uvědomovala, že to nemůže být skutečné.

Poprvé polkl a spokojeně zasténal, jak zhluboka nasál další doušek, teplo v mém nitru přerostlo v něco víc. Žár se šířil celým mým tělem a vyplňoval mne jako prázdný obal, aby se pak usadil v mém středu a způsobil výbuch touhy, na který jsem rozhodně nebyla připravená.

Vklínila jsem ruce mezi nás a pokusila jsem se ho od sebe odstrčit.

„Scare, dost. Prosím, už ne.“ Do očí se mi vlily slzy. Mé prosby byly sténavé a ani já sama jsem jim nevěřila. Proboha, kdybych tak mohla zchladit ten ohnivý vír, který mě užíral zevnitř.

„Stačí.“ Vykřikla jsem hystericky a skoro se lekla, jak rychle zmizela opora jeho těla. Seděl teď na druhém konci gauče a pozoroval mě svým ledově modrým svítícím pohledem. Jeho zuby čněly přes dolní ret a ústa měl ještě od krve, mé krve.

„Co se stalo?“ Vypadlo z něho udýchaně. „Nelíbilo se ti to? Dal jsem si záležet, aby…“ Nedokončil.

„To je ten problém, líbilo, až moc se mi to líbilo a už chápu, proč je to lepší u milování, jenže já nechci, tedy chci, ale nemůžu…tedy, ještě ne.“ Koktala jsem jak pitomá a snažila se zklidnit a co možná nejvíc vychladnout.

Jeho pohled byl nechápavý a pak přešel v nevěřícný. „Přerušila jsi mě jen proto, abys mi náhodou nepodlehla?“

Takhle z jeho úst a tímhle tónem to znělo neskutečně pitomě, chtěl mi dát rozkoš a já ho odmítala.

„Promiň, já…bude to stačit? Už jsi mě označil?“ Bože připadala jsem si naprosto hrozně.

„Ano, myslím, že by to mělo stačit,“ tvrdě sevřel čelist a vraždil mě pohledem.

„Omlouvám se.“ Pípla jsem.

„To nic, hlavně, že je to za tebou, ne?“ Páni, přímo zuřil.

„Jsi naštvaný?“ Konečně jsem si dovolila zvednout hlavu a znovu se na něho podívat.

„Miláčku, jak jen by mi mohlo vadit, že mě pořád otevřeně odmítáš? Jak by mi mohlo vadit, že ať už se snažím sebevíc, nepustíš mě k sobě blíž.“

„Ne, Scare, já se snažím, vážně ano.“ Zazmatkovala jsem.

Zdrceně se zapřel lokty o kolena a sklonil hlavu. Rezignovaně si povzdechl.

„Říkala jsem ti, že to se mnou nebude jednoduché.“ Hlas se mi chvěl. „Sliboval jsi mi, že mi dáš čas, říkal si, že můžeš počkat.“

„Já vím, Beth. Jenže začínám ztrácet naději.“ Mluvil tiše a ještě do podlahy, sotva jsem mu rozuměla.

„I po tom, co se mezi námi stalo ráno?“ Hlas jsem měla přiškrcený a nepřirozeně pisklavý.

„Ráno bylo dokonalé, ale nechci se cítit tvým dlužníkem. Jak to mezi námi bude dál? Vždycky ráno mi to uděláš pusou a pak ucukneš, když ti to budu chtít oplatit? Chci plnohodnotný vztah, možná ti může připadat, že moc pospíchám, ale tohle mi prostě nestačí. Nenutím tě k sexu, pokud s ním máš špatné zkušenosti, ale jde mi o společnou blízkost. Dovolil jsem ti, aby ses mě dotýkala, dovol mi to samé. Ukážu ti, že se nemusíš bát lásky a dotyků.“

Posmrkla jsem a utřela si oči, věděla jsem jistě jen jediné, nechci, aby se trápil a to, že to takhle viděl, mě moc bolelo.

„Nevím, proč jsem tě od sebe odstrčila. Bylo to pro mě moc intenzivní a já se vylekala. Neodmítám tě, jen na mě musíš pomalu.“

Přimhouřil oči a pak se jedním rychlým ladným pohybem přesunul vedle mě. „Mohu se tě dotýkat? Stačí, když řekneš ne a já přestanu.“ Vydechl rozechvěle. „Jen to zkusme.“

„A napiješ se ode mne ještě?“ Uculila jsem se na něho.

„Já věděl, že se ti to nakonec zalíbí.“ Pročísl mi prsty vlasy a přitáhl si mě blíž. „Dnes už ne, až jindy.“ Šeptl mi do pokožky na krku a pak se ústy přesunul k těm mým. „Jen mi věř, nic víc nežádám. Neublížím ti.“

Kývla jsem a pak ho políbila. Okamžitě se ke mně přitiskl tak, že jsem sotva zvládla dýchat. „Miluji tě Beth.“ Šeptal mi v polibku a jeho ruce se pomalu, ale zkušeně rozeběhly po mém roztřeseném těle.

Cítila jsem hřejivý dotek jeho prstů, hladivé nevtíravé teplo, tak přirozené a správné na mé kůži.

Zavřela jsem oči a nechala se vést jeho hlubokými polibky. Jeho horkým dechem na mé pokožce.

Zvedl ruce a opatrně mi stáhl triko. Zachvěla jsem se, to jak mi chlad ovál ramena a paže.

Jazykem pomalu přejel po mém krku až na klíční kost a tu pak jemně sevřel mezi zuby. Byl tak něžný a já se konečně opravdu uvolnila. Všechny nehezké vzpomínky jsem hodila za hlavu a slíbila si, že už se nikdy nebudu koukat zpátky.

Jeho šikovné prsty rozepnuly bez obtíží zapínání na mé podprsence a on mi se zasněným pohledem stáhl ramínka po pažích a odhalil tak má ňadra.

„Jsi rozkošná.“ Hlesl hluše a pak se sklonil, aby mohl zajmout mezi rty mou bradavku.

Cítila jsem horkost, která mě pomalu prostupovala a s nezvyklou intenzitou se usazovala v mém podbřišku. Po chvilce jeho starostlivé péče, jsem se kroutila vzrušením a sténala touhou.

Na jeho tváři se usadil výraz uspokojení. Byl spokojený sám se sebou.

„Jestli se budeš takhle tvářit…“ Skousl mou bradavku a já v tu chvíli zapomněla, co jsem mu vlastně chtěla říct.

Položil mě na gauč a rozepnul mi rifle. Nadzdvihla jsem zadek, aby mi je mohl stáhnout z nohou. Zůstaly mi jen kalhotky a já si uvědomila, že za chviličku budu úplně nahá. On si ale nesvlékl vůbec nic. Zůstal stejně oblečený, jako když jsme s našim mazlením začínali.

Prsty se mi třásly, když jsem chmátla na okraj jeho košile. Vzal mé ruce do svých a odtáhl mi je od svého oblečení.

„Vzhledem k tomu, že se mnou nechceš mít sex, doporučoval bych ti, mě nesvlékat. Protože jestli mne svlékneš, vezmu si tě i proti tvé vůli.“ Zašeptal udýchaně a já se pod tíhou jeho zastřeného hlasu roztřásla.

Pohladil mne po lýtku a pak vzhůru přes koleno až na vnitřní stranu stehna. Klekl si vedle mě a zahákl ukazováčky za jemnou krajku mých kalhotek. Stáhl je dolů a já bojovala s touhou se zakrýt rukama. Hltal mě pohledem, popásal se po mém těle a tvářil se skoro zbožně.

„Pořád nemohu uvěřit tomu, že jsi má.“ Sklonil se a začal s pomalým a nadmíru účinným mučením. Líbal mě a uždiboval ústy. Jeho horké rty se postupně propalovaly do mé kůže. Jazykem ochutnával každičký kousek mého těla a já pod jeho něžnou péčí naprosto zapomněla na svět okolo.

Když se pak spustil mezi má stehna a rukama roztáhl má kolena, měla jsem sto chutí ho zastavit. Nebyla jsem panna, ale určité věci jsem s bývalým prostě nedělala a orální sex byl jednou z nich.

„Počkej, ne to nedělej.“ Vyhrkla jsem vystrašeně.

„Nemáš to ráda? Neboj jsem profík.“ Křivě se usmál a znovu sklonil hlavu níž.

„Ne, já nevím, já jen, že jsem to ještě nikdy.“ Odstrčila jsem mu hlavu od svého klína.

„Nikdy?“ Překvapeně pozdvihl jedno obočí.

Zastyděla jsem se.

„Budu první.“ Usmál se víc. „Chci být první, kdo ti udělá dobře ústy. Neboj se ničeho a jen se uvolni.“

A pak už jsem neslyšela vůbec nic, protože přejel jazykem po mém zvlhlém pohlaví a rty vyhledal můj nejcitlivější bod. Svět se mi roztříštil v miliónu zlatavých střípků a já se neudržela a vykřikla v přívalu prvního orgasmu.

Položil mi dlaň na břicho a přitiskl mě pevně na matraci. Ani na chviličku nepřestal a už mě hnal vstříc další vlně extáze. Po pátém křečovitém vyvrcholení jsem se rozbrečela. Prostě jsem propukla v hýkavý pláč a roztřásla se potlačovanými vzlyky. Zakryla jsem si rukou oči, a když si lehl vedle mě, otočila jsem se zády k němu.

Ještě nikdy na mě nikdo nebyl takhle něžný, ještě nikdy mi nikdo neposkytl to, co mi poskytl zrovna teď on.

„Ublížil jsem ti nějak?“ Položil mi horkou dlaň na rameno. Jeho hlas byl sklíčený strachem.

Zavrtěla jsem hlavou a otřela si rukou uslzené oči.

Přetáhl přese mne deku a opatrně mne objal.

„Nelíbilo se ti to? Nemusíme to dělat, pokud s tím máš problém.“ Šeptal mi do kůže na krku.

„Lí..lí..líbilo.“ Zavzlykala jsem a otočila se k němu, choulíc se v jeho bezpečné náruči.

„Proč tedy pláčeš?“ Hladil mne po zádech a snažil se mě uklidnit.

„Nevím, asi jen že je to moc. Moc věcí se stalo v tak krátkém čase. Už dlouho jsem se cítila uvnitř mrtvá a ty mě znovu nutíš žít. V tom stavu jsem se cítila bezpečněji, dávala jsem si pozor, abych si nenechala zase ublížit a když nežiješ, nic ti neublíží. Jenže ty a tvoje láska, je to, jako bych se po děsně dlouhé době směla opět svobodně nadechnout. Ta tíha, jež mě svírala někde uvnitř, je pryč a já mám jen děsný strach, že se něco stane. Něco se pokazí a ty odejdeš a já zase budu sama a zraněná.“

„Bože, lásko.“ Povzdychl si a přitiskl si mou hlavu něžně na svou hruď. Cítila jsem teplo jeho těla a slyšela vyrovnaný tlukot jeho srdce.“Pokud se budeš všeho bát, pokud nezačneš zase žít, tvůj život ti proteče mezi prsty a ty se jednou ohlédneš a bude ti to moc líto. Jenže pak už bude pozdě, nebudeš to moci vrátit zpět.“ Políbil mě do vlasů. „Teď jsem tady a nabízím ti sebe. Vím, že to není žádná velká výhra.“ Zasmál se a já ho štípla do boku.

„Můžeme už jít spát? Ráno jdu poprvé do práce.“ Zakňourala jsem a trochu s nelibostí ho pustila, aby se mohl svléknout. Nechal si na sobě černé boxerky, ale když jsem ho zpražila nesouhlasným pohledem, stáhl je a odhodil na hromádku svého oblečení. Já zatím rozestlala a zavrtala se pod deku, čekajíc na jeho hřejivou společnost.

Přitiskl se ke mně a já okamžitě usnula, aniž bych si jen vzpomněla, že bych si měla vyčistit zuby.

Ráno mě z postele vytáhla neskutečná vůně škvařené slaniny a neodbytná potřeba, odskočit si. Vyplížila jsem se do koupelny, ale stačila si všimnout, jak nahý stojí u sporáku a míchá vajíčka. Jeho božské pozadí na mě svítilo přes celou místnost a já i přes plný močový měchýř, na chvilku zůstala pohledem viset na té dokonalé scenérii. Jako by ucítil můj pohled v zádech, otočil se přes rameno a ušklíbnul se pobaveně mým směrem.

„Snídaně je už skoro hotová.“ Houknul a já to slyšela už jen z dálky, protože jsem právě zavírala dveře koupelny.

Než jsem si dala sprchu a vyčistila zuby, byla už snídaně na stole. Konečně si navlékl alespoň spodky a ušetřil mě tak dalšímu dech beroucímu pohledu.

„Máš ještě chvilku času, pořádně se najez.“ Pokynul k prostřenému stolu a já se způsobně posadila na židli a culila se, jako blázen. „Pokud mě budeš takhle rozmazlovat, tak si na to zvyknu.“

„Hodlám tě rozmazlovat po celý zbytek tvého života, miláčku.“ Zdál se být uvolněný a v dobré náladě. Uždiboval vajíčka a přitom mě pozoroval.

„Končíš v pět, že? Nevadí, když tě přijdu do práce vyzvednout? Chtěl bych se podívat, kde budeš pracovat a taky poznat tvého šéfa.“

„Jasně, bude to fajn. Mohli bychom se pak zajít někam najíst. Dala bych si pizzu, velkou se salámem a papričkami.“

„Platí.“ Odpověděl spokojeně.

Do květinářství jsem dorazila pár minut před devátou a už měla připravené tři dárkové koše. Dva byly do místní nemocnice a jeden do rezidence někde za městem.

Starý pán mi naložil květinové koše do kufru stařičkého sytě rudého pick-upu pomalovaného květy různých barev a tvarů a telefonním číslem květinářství. Zadní sklo bylo polepeno a hlásalo, že jedině naše květinářství doručí květiny prvotřídní kvality a neuvěřitelně rychle.

„Jeď pomalu děvče. Navigace je nastavená, to dokud se nebudeš lépe orientovat po okolí. Ta poslední adresa je až přes celé město, i přes to chtěli donášku naší službou. Asi na nějaké doporučení. Ani jim nevadilo, že jim naúčtuji tolik peněz za dovoz.“ Usměvavý stařík se podrbal na hlavě a já jen stála a dívala se na pomalované auto, nevěříc, že s tímhle budu muset jezdit po městě.

„Stará Darla má sice už nejlepší léta za sebou, ale bezpečně tě doveze, kamkoliv si usmyslíš.“ Skoro otcovsky poklepal na zrezlou kapotu a pak mi s prapodivným výrazem ve tváři, položil do dlaně klíčky.

„Dávej mi na ni pozor děvče a až budeš hotová, stav se někde na jídlo.“ Pokývl mi a pak se těžkým a pomalým krokem vracel zpět do obchodu.

Nasedla jsem a umístila navigaci do držáku. Interiér vypadal stejně hrozně jako exteriér. Sedadla byla prosezená a palubní deska špinavá. Po podlaze se válely kelímky od kávy a ubrousky a krabičky od číny. Prapodivně to uvnitř smrdělo. Zařekla jsem se, že pokud bude tohle nástroj pro vydělávání peněz, věnuji mu několik hodin starostlivé péče.

Vyjela jsem opatrně ze zastřešeného dvorku za obchodem a zařadila se do provozu ranního města. Věděla jsem, kde je nemocnice, takže udělat první dvě objednávky, bylo docela jednoduché. V automatu na kávu jsem si koupila horké kapučíno a vychutnala si ho v teple vstupního vestibulu. Čekala mě dlouhá cesta přes celé město a v tomhle počasí, kdy ulice pokrývala polo roztátá vrstva sněhu, jsem se na ni ani moc netěšila.

Po pěti minutách bezcílného přecházení po hale, jsem si konečně zapnula bundu a vyrazila k autu.

Jedno se staré Darle muselo nechat, topení měla parádní. Vlastně jsem ani nikam nespěchala, dostala jsem přeci nařízeno od starého pána, abych jela opatrně.

Nechávala jsem nedočkavé řidiče, aby mě předjeli a jen si prozpěvovala při puštěném rádiu. Ani mi nevadilo, že Darla nemá CD přehrávač. Prostě jsem navolila místní stanici se starými písničkami a pokyvovala si hlavou do rytmu.

Sjela jsem z dálnice a projížděla čtvrtí, kde rozmístění domků řídlo a čím dále byly domky od sebe, tím vyšší měly zděné ploty.

Konečně jsem objevila dům se správným číslem a zajela k bráně. Otevřela jsem okýnko a nahnula se k interkomu. Zazvonila jsem a v mikrofonu zapraskalo.

„Dobrý den, tady je rozvoz květin, mám pro vás zásilku.“ Vyhrkla jsem ze sebe.

Kupodivu se vysoká a široká kovaná brána pomalu otevřela a já zařadila a pomalu vyjela po příjezdové cestě.

Ten dům byl neuvěřitelný. Vypadal spíše jako nějaký zámek z pohádky o popelce. Měl dvě rozlehlá křídla, která k sobě byla navzájem nakloněna v tupém úhlu. Hlavní vstupní dveře byly kryté zastřešeným vjezdem. Vjela jsem pod stříšku a zastavila přede dveřmi.

Vystoupila jsem a vyndala veliký proutěný koš plný rudých růží ven z kufru. Vážil snad tunu, a tak jsem byla ráda, když mi přišel na pomoc zavalitý muž v uniformě majordoma.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem s úsměvem a vzala do rukou dodací list na tvrdé podložce.

„Budu potřebovat ještě podpis.“ Ukázala jsem tužkou na papír a muž jen pokrčil rameny.

„Pojďte dovnitř, někdo vám to tam podepíše.“

„Stačil by mi jen váš podpis.“ Dvakrát moc se mi nechtělo vcházet do cizího domu.

„Dítě, nesu teď tu tíhu do domu, tak pojď se mnou a já ti to podepíšu v hale.“

Zvedla jsem oči a chvíli si prohlížela dům. No co, prostě jen vejdu a za minutku jsem venku. Začínala jsem mít hlad a tak jsem se těšila, až konečně někde zastavím na kousek žvance. Bylo až s údivem, jak jsem se za těch pár dní rozjedla. Páni, jen abych ještě nepřibrala.

Následovala jsem muže přede mnou a přemýšlela o tom, jestli bych se Scarovi ještě líbila, kdybych přibrala zpět, to, co jsem zchodila.

„Zavři dveře. Ať neuteče teplo.“ Otočil se za mnou muž a koš postavil na odkládací stůl velikosti fotbalového hřiště.

Rozhlédla jsem se kolem a oněměla údivem. Bylo tu krásně teploučko a celá vstupní hala byla obložena bílým mramorem. Mramorová byla i dvě schodiště, která se vznešeně zvedala do prvního patra. Tak těmhle lidem opravdu pár dolarů navíc za dovoz květin vadit nebude.

„Samueli, kdo je to?“ Na vrcholku schodiště se objevilo malé děvčátko. Mohlo jí být stěží jedenáct. Vypadala kouzelně, jako nějaká porcelánová panenka. Oblečená byla do princeznovských šatiček s balonovými rukávky a tunou růžových krajek. Na nožkách měla růžové střevíčky a ve vlasech vpletené mašle.

„Jen někdo poslal květiny, má paní.“ Odpověděl Samuel.

„Je tam kartička, od koho jsou?“ Děvčátko hopsalo po schodech dolů. Měla okouzlující úsměv, ale pohled dravce. Její oči byly zlaté a k jejím blonďatým vláskům se vůbec nehodily.

Vypadala jako by byla jen nádobou pro stvoření, které nebylo, ani roztomilé, ani mladé.

Lili. Když mi to zjištění prolétlo hlavou, udělala jsem instinktivně krok dozadu a zády narazila do mohutného těla. Za mnou stál vysoký muž se světlými vlasy. Měl neobyčejně tvrdé rysy a vypadal jako dvojník Dolpha Lungrena.

„To je Baz, bude ti dělat společnost.“ Zasmála se dívenka a mě někdo dosti tvrdě uhodil do hlavy.

Sesunula jsem se na tvrdou podlahu a svět mi zčernal před očima.

Když jsem se probrala, hned první vjem byla zima. Otřásla jsem se a zjistila, že napolo ležím u kamenné stěny, někde ve sklepě. Ruce jsem měla skoro vykloubené, to jak jsem na nich poslední bůhví jak dlouhou dobu visela. Okolo zápěstí mě řezaly široké železné okovy a ty byly řetězem připevněny ke zdi nad mou hlavou. Bohužel nebyly natolik dlouhé, abych si mohla kleknout, nebo sednout, takže jsem prostě jen ochable visela.

Konečně jsem se zapřela o nohy a pokusila se vstát. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Na nohou jsem neměla boty a pode mnou bylo nastlané seno. Posunula jsem se výš, abych ulevila svým rukám a do očí se mi vtlačily slzy bolesti. Asi budu mít neuvěřitelné štěstí, když ještě někdy ve dlaních stisknu hrníček s kávou.

Vykřikla jsem, když mé ruce maličko změnily polohu a já se konečně postavila. Motala se mi hlava, měla jsem hlad a byla mi neuvěřitelná zima.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a pokusila se zatahat za okovy. Odměnou mi byla jen další nepředstavitelná bolest.

Ani jsem si neuvědomila, že si potřebuji odskočit, až když se mi bolestí rozteklo po stehnech horoucí vlhké teplo.

„Do háje.“ Zařvala jsem vztekle. Byla jsem naprosto ubohá. Spoutaná, přikovaná ke zdi a pomočená.

Dveře vrzly v rezavých pantech a otevřely se. Vkročil upír jménem Baz a za ním vtančila do místnosti ona. Přešla až ke mně a těsně přede mnou se zastavila.

„No řekni Bazi, jak jen mohl dát přednost téhle nicce, přede mnou. Vždyť se na ni podívej.“ Sjela mě studeným pohledem od shora až dolu, a pak se s mírným zadostiučiněním zastavila na nohavicích mých riflí.

„Ale, ale, víš, co se dělá s mazlíčky, když udělají loužičku, kde nemají?“

Snažila jsem se tvářit nezúčastněně, ale nějak se mi to nedařilo. Měla jsem na ni neuvěřitelný vztek. Promočené kalhoty mě zábly do nohou a já držela čelisti pevně sevřené, abych nedrkotala zuby.

„Takové mazlíčky je potřeba potrestat, aby si pamatovali, že se to nedělá.“

Lili, odstoupila o krok a pak, vykopla svou drobnou nožku obutou v bílé tenisce a zasáhla mi koleno levé nohy.

Zajíkla jsem se, když se kosti lámaly a do očí mi zase stouply slzy. Noha se pode mnou podlomila a já skončila opět zavěšená za bolavé paže.

„Má paní, asi by nebylo rozumné ji zabíjet. Je označená a i když je Scar vaším synem, nesluší se…“

„Já vím, co se sluší, Bazi.“ Otočila se na něj nasupeně. „Nechci ji zabít, k čemu by mi to bylo? Chci ho svést a ne mu zabít hračku. Podej mi nůž.“ Natáhla směrem k němu svou drobnou ručičku.

Váhavě jí vložil dýku do dlaně a skoro smutně se na mě zadíval.

Do místnosti vešel Samuel a okamžitě se odvrátil, jako by ho pouhý pohled na mou zhroucenou maličkost, deptal.

„Má paní, vaši synové požádali o přijetí.“

Lili se ušklíbla. „No, to mu to ani moc dlouho netrvalo. Myslela jsem si, že nám dá trochu více času.“

Pohlédla na mě a skousla si dolní ret. „Samueli, řekni našemu katovi, že jeho nepřijmu. Naopak Dereka velmi ráda uvidím.“

Samuel se uklonil, a aniž by na mě ještě pohlédl, vycouval z místnosti.

„Myslíš, že jsi zachráněna, co? Nesmí do mého domu, ne bez pozvání. Musí teď čekat tak dlouho, dokud ho nepřijmu a já na něho nemám náladu.“

Hraně se podívala na své dokonale zastřižené nehtíky. „Ať si zkusí, co já si musela vytrpět, když mi došly zprávy, že se tahá s nějakým člověkem.“

„Klidně mě zabij, stejně ti nikdy patřit nebude.“ Vyprskla jsem v návalu zloby, která mi pomohla, trochu se probrat z oparu bolesti.

„Ale drahá.“ Opět mi věnovala pozornost. „On už mi patří. To já jsem ho stvořila, to já jsem nejdůležitější žena jeho života. Nikdy nebude patřit tobě, a to ani když tě nezabiju.“

Zachytila mou bradu a bolestivě mi zvrátila hlavu. „Já nikdy neprohrávám, nikdy.“

„Tak a teď si zahrajeme. Brzy tu bude Derek a já ti chci toho tolik říct.“ Pokynula na Baze, aby mě chytil a pak mi vyhrnula tričko na břiše.

Její tvář byla u mé a na kůži jsem cítila její sladký dech. „Kdybych mohla, radila bych ti, se nehýbat. Když říznu moc hluboko, vyhřeznou ti střeva, a to pak nebude žádná zábava.“

Špičku nože mi zapřela o kůži a pak řezala a řezala. Nemohla jsem se hýbat, ani kdybych chtěla. Baz mě svíral tak pevně, že jsem sotva dýchala.

Po pár minutách mi došel dech a já už nemohla křičet. Opora Bazova těla zmizela a já se zhroutila k zemi. Najednou mi bylo jedno, že mám polámanou nohu a že pokožka na mém břiše připomíná krvavou omalovánku. Prostě jsem odpadla. Tma se za mnou zavřela a já padala a padala až tam, kde už žádná bolest nebyla. Byla jsem tolik vděčná, pokud je tohle konec, je opravdu bezbolestný a poklidný.

„Proboha, co jste s ní udělali?“ Něčí jemné prsty se otíraly o mou tvář. „Beth, prober se, no tak.“ Ten hlas by mi měl být asi známý.

„Bethany, no tak.“ Kdosi mě poplácal po líci. „Už bude dobře, slibuji, prober se.“

„Zkus tohle.“ Kdesi blízko šplouchla voda a pak na mě někdo vylil celý kýbl ledové vody.

„Co to děláš, nech ji být.“Zase ty něžné prsty. „Prosím alespoň otevři oči.“

Má víčka byla tak těžká, jako by je někdo slepil vteřinovým lepidlem.

„Scare.“ Vydechla jsem přes vyschlé rozpraskané rty.

„Ne, Beth, to jsem já, Derek. Postarám se o tebe.“ Pak příjemná blízkost jeho těla zmizela.

„Pusť ji, dělej. Lili řekla, že se o ni smím postarat. Tak ty okovy, dělej.“

Jedna ruka mi spadla podél těla, ale já neupadla. To něčí ruce mě zachytily. Když pak byla volná i má druhá ruka, vyzvedl mě Derek do náručí.

„Ne, ne.“ Začala jsem se bránit, protože jsem si uvědomovala, jak asi vypadám.

„Pusť mě, já jsem…“

Místo zbytečných slov mě přitiskl blíž k sobě. „Postarám se o děvče svého bratra, jak nejlépe budu umět.“ Zašeptal mi do propocených vlasů.

A pak se mnou kamsi šel. Měnila se intenzita světla, pachy i teplota. Nakonec bylo skoro tma a bylo nádherně teplo.

„Jsme v pokoji. Vím, že tě všechno bolí, ale musím tě nejdřív vykoupat. Nemůžu ti uzavřít rány, aniž bych je vyčistil. Položím tě na postel a půjdu napustit vanu, ano.“

Snad ani nečekal na můj souhlas a tak byl překvapený, když jsem se skoro hystericky pověsila na jeho koženou bundu.

Vzal mé ruce do svých a pomalu se mi vykroutil ze sevření. „Nikam nejdu, koupelna je hned tady. Nemusíš se ničeho bát. Nedovolím ji, aby ti ještě ubližovala.“

Někde v zadu, v hlavě mě trápilo vědomí toho, že nebudu v bezpečí, dokud ona bude naživu.

Za chvilku byla vana asi plná, protože Derek se postavil k posteli a stáhl si bundu a triko. Zůstal tak jen v riflích a černých okovaných botách.

„Musím tě svléct. Nevím, jak bych to udělal, aniž bych se na tebe díval, takže to prostě musíš vydržet.“ Fajn tak takového jsem si ho pamatovala, žádné zbytečné caviky.

„Můžu tě svlékat, nebo to oblečení roztrhat. Je to na tobě, ale podle mě, stejně nic z toho, co máš na sobě, nebude už k užitku.“

„Trhej.“ Vydala jsem sípavý zvuk.

A pak se postel pod ním lehce zhoupla, to jak se kolenem zapřel o matraci a mé oblečení se trhalo na krvavé špinavé cucky.

„Vezmu tě velmi opatrně, ale ta noha nevypadá vůbec dobře, bude to dost bolet.“ Co nejněžněji mi podstrčil ruku pod hlavou, a pak se sehnul a strčil druhou pod má kolena. Když se narovnal, vykřikla jsem utrpením, ta muka byla nepopsatelná. Ještě horší to bylo, když mé zubožené tělo vložil do vody. Horká voda mě pálila v ranách na břiše a já se nemohla pohnout, protože to zase protestovala noha.

Vzal do rukou žínku a opatrně omyl všechny rány. Pak na momentek zmizel a zase mě zvedal, aby mě přenesl do postele.

Položil mě opatrně na rozložené osušky a váhavě mi menším ručníkem otíral vlhkou kůži.

„Uzavřu ty rány na břiše, takhle by tě neměl Scar vidět, jestli si přečte, co zde máš vyryto, bude to jeho konec, protože se ji pokusí zabít.“

Sehnul se a začal horkým jazykem kreslit po mé pokožce obrazce. Pečlivě čistil každičkou kapičku krve a uzavíral každičkou ranku.

Civěla jsem mrtvě do stropu a pěstí mačkala osušku pod sebou. Kůže mě svědila, jak se hojila a já doufala, že zmizí vše, co nemá být spatřeno. Ani jsem netoužila vědět, jaký vzkaz malá Lili napsala, bylo mi to jedno.

Narovnal se, když byl s prací spokojen. „Jsi velmi odvážná žena, Beth. Máš můj obdiv za to, cos přetrpěla. Teď ti budu muset srovnat tu nohu a pak se musíš napít mé krve, aby ta kost srostla.“

Podívala jsem se na něj, jako by zešílel. „Ne, to neudělám.“ Jazyk jsem měla těžký a špatně se mi mluvilo. Chraptěla jsem, jak jsem měla ztrhané hrdlo, od bolestného křiku.

„Jinak ti nepomůžu a po pravdě, Lili tě asi nenechá, abys zaskočila na pohotovost. Tohle pomůže a, i když to pro tebe nebude možná příjemné, tak to musíš udělat.“

Měl pravdu, co asi budu dělat se zlomenou nohou? Takhle nebudu moct ani utíkat, i když by se k tomu nakrásně vyskytla příležitost.

„Proč tě nechala Lili, abys mi pomohl a kde je Nik?“

Svěsil provinile ramena. „Jeho sem nepustila, sedí v autě před branou a čeká. Myslím, že v tuhle chvíli je už napůl šílený strachy o tebe.“

„Tolik se jí bojí, že se ani nepokusil?“ Trochu mě to zjištění bolelo, ne hodně mě to bolelo.

„To není jednoduché, Beth, ona je jeho kněžna, jeho stvořitel. On nemůže jen tak neposlechnout.“

„A snažil se vůbec?“

„Nesmí vstoupit do domu, když mu to ona nedovolí.“

„Já nesměla věcí, a přesto jsem je dělala.“

„V nejlepším případě by zešílel bolestí, v nejhorším by umřel. Rozhodně by se ale nedostal do domu.“ Derek začínal být podrážděný.

„Tys ho neviděla, když jsem mu pověděl, že ses mi ztratila a kam jsem stopoval tvou stopu. Myslel jsem, že mi vyrve srdce z těla. Byl šílený zlostí a bezmocí. Hned volal a žádal o audienci, jenže mu nebyla udělena. Jen já jsem směl přijít, tak jsem zde a snažím se ti zachránit život.“

Smutně jsem si povzdychla. „Chtěla bych, aby byl teď tady, moc bych ho tu chtěla.“ Do očí mi vstoupily slzy a já cítila, jak mi stékají po tvářích.

„Já vím, je mi líto, že tu není, i kvůli tobě.“

„Tak dělej, napiju se tvé krve, abych se dala dohromady. Chci se odtud co nejrychleji dostat.“

Ani jsem nepřemýšlela, co asi bude dál. Dostaneme vůbec šanci být spolu, nebo pro mne bude bezpečnější, když mi dá kopačky? Hrozná bolest mi projela hrudí a já si zakázala, na to jen myslet.

Zakryl mě ručníkem, jako by to už stejně nebylo jedno a dlouho si prohlížel mou pochroumanou nohu. Je to pěkně roztříštěné. Můžu tě uvést do spánku, neucítíš tak bolest.

„Ne, chci ji cítit.“ Rozhodla jsem se být silnější.

„To nevadí, stejně asi omdlíš.“

Jednu suchou žínku smotal do ruličky a vložil mi ji mezi zuby. Pak sáhl na mou nohu a já se zakousla, jak nejpevněji jsem uměla.

„Růženko, šípková Růženko. Je čas se napít.“ Cosi teplého se mi přitisklo k ústům. Rozhrnul mi rty a do úst mi prýštila divně hustá tekutina. Ani jsem nemusela polykat, protože mi to stékalo samovolně hrdlem. Bohužel jsem nebyla ušetřena chuti té lepkavé kapaliny.

„Ne.“ Zamumlala jsem a odstrčila jeho zápěstí. „Už nechci.“ Natahovalo mě na zvracení, ale já se snažila to udržet v sobě a nemyslet přitom, že jsem právě pila Derekovu krev.

„Co teď?“ S odporem jsem si otřela ústa do dlaně.

„Teď jdeme spát. Ta noha potřebuje pár hodin času, aby srostly kosti k sobě.“

„Nebudu spát. Nemohla bych tady usnout. Musíme co nejdříve odsud.“

„Nikam nejdeme, ještě jsme nedostali povolení k odchodu.“

„Povolení, to nám musí dát ona povolení k odchodu?“ Stáhla jsem si osušku z těla a natáhla si jeho tričko. Sice zvedl udiveně obočí, ale nic neřekl.

„Jo, myslím, že jo. Pokud opustíme tento dům bez toho, bude trvat asi hodinu, než tu budeme nazpět a pak to bude hodně zlý.“

„Hmm.“ Naštvaně jsem sebou hodila do polštářů a nechala ho, aby přese mne přehodil deku. Sám si lehl na ni, na opačnou stranu postele.

Chvíli jsem zírala před sebe a na tmavě zelené těžké závěsy, ale věděla jsem jediné, nemůžu tady spát.

„Nemel se, takhle neusnu a věř mi, že už si opravdu potřebuji odpočinout.“ Ozval se nespokojeně Derek.

„Promiň, že tě otravuju.“ Odsekla jsem naprosto stejným tónem.

„Beth, podívej.“ Naklonil se nade mne a jeho tvář byla až nepříjemně blízko. „Je den, nedá se nic dělat. Lili si udržuje staré zvyky a ve dne většinou spí. Musíme si s ní promluvit o odchodu, ale teď to prostě nejde. Nemůžeš stejně chodit. Vím, že ti strašně ublížila a nikdy bych nechtěl, aby musel někdo zažívat tolik bolesti, ale to nyní prostě nevyřešíme. Kdyby tu byl Scar, možná by ti dokázal pomoci jinak, líp, jenže on tu není a já nejsem moc na řeči.“

Upřeně jsem se mu dívala do očí a pak mě napadlo, že jsem mu vlastně ani nepoděkovala.

„Děkuju, Dereku.“ Pípla jsem sotva slyšitelně a výraz na jeho tváři byl naprosto překvapený.

„Nemusíš mi děkovat, neboli, kdykoliv jsem k vašim službám.“ Uculil se a v tu chvíli mu to děsně slušelo. Byl tak nějak jiný. Jako by na chviličku spustil masku a pod ní se objevil někdo naprosto jiný, nový, lepší.

„A teď mě necháš konečně spát?“ A jéje, starý Derek byl zpět.

Lehl si zase na své místo.

„Není ti zima?“ Zeptala jsem se tiše.

„Ne, jo, to máš jedno.“ Vyhrknul naštvaně.

„Nechceš ke mně pod deku? Cítím se špatně, když mám tvoje tričko.“

„Tak mi ho vrať.“

„Ani náhodou.“ Odsekla jsem, a pak se začala uculovat, tohle mě bavilo.

Z druhé strany postele se ozval tichý smích a já věděla, že ledy jsou prolomeny.

„Už asi vím, co na tobě vidí.“

„Chceš pod tu deku?“

„Vadí ti, když si svleču rifle? Jsou mokrý a je to nepohodlný.“

„Nosíš spodní prádlo Dereku?“

Další záchvat smíchu rozvibroval matraci.

„A když ne?“ Jeho hlas zněl provokativně.

„Tak to ti bude zima.“ Zachumlala jsem se víc, abych mu to vrátila. On však jenom vstal a stáhl si mokré kalhoty z dlouhých nohou.

Sedl si na postel a pak vklouzl pod samý koneček deky.

„Já tě neukousnu. Kromě toho, bych se cítila líp, kdybys byl blíž u mě.“

„Za tohle mě Scar zabije.“ Povzdechl si rezignovaně a pak se přisunul těsně ke mně. Vypískla jsem, protože jeho tělo bylo opravdu studené.

„Máš tu krásně teplo.“ Zašeptal a já byla ráda, že v té tmě, v cizím pokoji, nejsem úplně sama.

Probudila jsem se a na záda se mi mačkalo horké svalnaté tělo. Jeho paže byla přehozena okolo mého pasu a jeho koleno bylo vklíněno mezi mýma nohama. Tiše oddychoval a dýchal mi při tom zezadu na krk.

Nádherně voněl, kořeněně a temně.

„Dereku, probuď se.“ Hlas jsem měla nezvykle sevřený.

Poklidné oddychování přestalo a on se začal vrtět.

„A do hajzlu.“ Ozvalo se zaklení a pak tlak jeho těla zmizel. Otočila jsem se a on se krčil v rohu postele, oči navrch hlavy.

„Tohle mu nesmíš říct. Je šíleně majetnickej, kdyby zjistil, sakra!! Nic jsem si nedovoloval, že ne?“

Párkrát jsem mrkla, než jsem si rozmyslela, jak reagovat. Uculila jsem se a pak se mi ramena začala otřásat potlačovaným smíchem. Rozesmála jsem se naplno a on se ke mně po chvilce přidal.

„Už můžu chodit?“ Otočila jsem se na něj a on jen přikývl. Vystřelila jsem z postele a utíkala na záchod. Po té nemilé nehodě, jsem nehodlala riskovat. Na skřínce byly nové, ještě zabalené toaletní potřeby a tak jsem si s vděčností vyčistila zuby a dala si rychlou sprchu. Když jsem se vrátila do pokoje, Derek byl pryč, ale na posteli ležela kupička složeného oblečení. Nic z toho nebylo ženské, ale to jsem nehodlala řešit. Natáhla jsem si nátělník s dlouhým rukávem a nepohrdla mužským spodním prádlem. Rifle mi sice byly volné a dlouhé, ale pásek a dvojí ohrnutí, to zpravilo.

Byla jsem zdravá, čistá a oblečená, jediná věc, co mi scházela, byla svoboda a troška jídla. Žaludek mi bolestivě zakručel a já si ještě víc utáhla pásek, abych ho přesvědčila, že ještě může počkat.

„Mám jenom sušenky a kafe.“ Derek vstoupil do dveří s tácem, na němž byly dva hrnky. Postavil ho na stolek a pak mě pátravě sjel pohledem.

„Jako nová.“ Podal mi jeden šálek a já ho vděčně přijala.

Ukusovala jsem sušenky a srkala horkou kávu. Derek seděl naproti mně a pozoroval mě.

„Tak co bude teď?“ Vzala jsem si další sušenku a s chutí se do ní zakousla.

Derek pokrčil rameny. „Musíme počkat, až se jí bude chtít, nás začít řešit.“

„Což bude?“ Povytáhla jsem jedno obočí.

„Tak to ti nepovím, ale vzhledem k tomu, že Nik bivakuje před bránou, asi brzy.“

Jen to dořekl, dveře se otevřely a bez zaklepání vstoupil Baz.

„Dereku, máš přijít i s tou ženou. Paní na vás čeká.“ Zavřel dveře a bez dalšího slova zmizel.

„No, to bylo rychlý.“ Dopil svou kávu a pak si natáhl zpět své tričko a bundu.

„Co když mě nebude chtít pustit?“ Pípla jsem napjatě.

„Jsi Scarův majetek, myslím, že v rámci dobrých mravů…“

„Cože? Dobrých mravů? Vždyť mě včera málem zabila.“

„Kdyby tě chtěla zabít, Beth. Byla bys už mrtvá. Chtěla tě zastrašit a zároveň varovat Nika.“

„No to první se jí podařilo,“odsekla jsem.

„Tak to ne.“ Chytil mě pevně za ramena a otočil si mě čelem k němu.

„Au.“ Vykvikla jsem. Zítra budu mít pořádné modřiny.

„Musíš se tvářit, jako že se absolutně nic nestalo. Nesmíš jí dát najevo, že tě zlomila, nebo že se jí bojíš. Ona je jako žralok, vycítí krev na kilometry daleko. Prostě jen hrdě vystrč bradu, nekrč se a mlč. Snad to nějak uhrajeme.“

„No paráda.“ Povzdechla jsem si.

Derek mě vedl dolů po schodech, ale ne po hlavním schodišti. Proplouval chodbami, jako by to tu znal a nakonec stanul před obrovskými dvoukřídlými dveřmi.

„Potrpí si na teatrálnost.“ Šeptnul mi a pak dveře otevřel.

Taneční sál byl rozlehlý a nádherně zdobený uměleckými štuky. Co však upoutalo mou pozornost, byla malá postava pyšně sedící na vyvýšeném stupínku.

„Synu, je to tak dlouho.“ Pronesla hlasitě a Derek mě chytil za ruku a táhl přes celý sál. Stanuli jsme před Lili a já jen valila oči na její další dokonalý outfit ala malý andílek.

„Matko.“ Řekl Derek a poklekl na jedno koleno. Já zůstala stát. Má matka to rozhodně nebyla a neměla jsem v úmyslu se před ní klanět. Mou do očí bijící neomalenost přešla bez povšimnutí.

„Dereku, je to už tak dlouho. Proč jsi mě nenavštívil dřív.“ Vstala a pak vyšla svému synu vstříc, ruce ve vítajícím gestu.

„Dlouho jsem teď pobýval v zámoří.“ Hájil se Derek a objal něžně svou matinku. Bože, ten pohled byl docela zvrácený.

„A co se mnou chceš tedy řešit?“ Vrátila se zpět a pohodlně se usadila.

„Nic matko. Děkuji, že jsme mohli užít tvé pohostinnosti, ale myslím, že už je čas zase vyrazit.“

„Jistě. Ty můžeš jít, kam chceš, ona tu zůstane, jako můj majetek.“

Oči jsem vykulila ještě víc a přemýšlela, jestli bych dokázala utíkat až k bráně.

„Ona ale již má svého pána.“ Upozornil Derek.

„Och ano, pokud bude Nicholas vznášet nárok, daruji mu jiného člověka, stejně dobrého, spíše lepšího.“ Ušklíbla se.

„Matko, ona je Nikova vyvolená.“ Když to říkal, ramena se mu chvěla.

Dívenka zasyčela a očima metala blesky. „Nikdy jsem mu nedovolila, aby se spojil s nějakou ženou, tudíž ona není ničím.“

Její pohledná porcelánová tvářička zbrunátněla.

„Pak tě tedy žádám, abych si ji mohl zvolit já.“

Překvapeně jsem vydechla a zůstala civět na upíra stojícího přede mnou.

„Jsi si jistý, že ti bratr přenechá tu ženu, za tímto účelem?“ Pozvedla hlas.

„Ano, jsem si jistý.“

„Pak tedy nemám námitek, aby ses s ní spojil.“

Derek se uvolnil, ale já jen překvapeně zírala.

„Dovolím ti, abys ji pojal za ženu v mém domě. Pak budete oba dva moci odejít a prožít svůj život spolu.“

Tak teď už uvolněně nevypadal. „Děkuji, matko, jsi velmi dobrosrdečná.“ Uklonil se a mě se chtělo začít smát.

Odtáhl mě pryč a já měla co dělat, abych mu vůbec stačila.

„Co se děje Dereku.“ Snažila jsem se mu vykroutit, ale on mě pustil až tehdy, když za námi zaklaply dveře pokoje.

Pak se o ně opřel čelem a mlátil do nich v pomalém a děsivém rytmu.

„Tak řekni mi to.“ Prosila jsem a pak ho chytila za rameno. Otočil se a v obličeji byl bílý jako křída.

„Musíme udělat něco, co nám Nik nikdy neodpustí.“

„Jak to myslíš?“ Couvla jsem o krok a pak ještě o jeden.

„Má tě v hrsti. Jediná cesta ven je přes sex se mnou, a pokud do toho půjdeš, tak ztratíš Scara. On to neskousne. Pokud na to nepřistoupíš, tak tu zůstaneš zamknutá navždy, nebo alespoň do doby tvého úmrtí a to by bylo opravdu brzy.“

Zdálo se mi, že omdlím. Nedostávalo se mi kyslíku a tak jsem si zlomeně sedla na postel a zírala na pitomý vzorek na koberci.

„Tak ji řekneme, že se to stalo.“

„To nejde, ona to z nás ucítí.“

„Jak to myslíš?“

„Jak já asi můžu vědět, že vy dva jste spolu ještě nespali? Prostě to cítím.“

„A sakra.“ Povzdechla jsem si.

„Volba je na tobě, ale je celkem jisté, že je už rozhodnuto, tedy pokud nejsi sado-maso, nebo tak.“

„Proč si myslíš, že to Scar nepochopí.“

„Znám ho až moc dobře, Beth.“

„Sám měl přeci spoustu žen.“

„Ale tys neměla mnoho mužů, že? Možná jen jednoho.“ Podíval se na mě. „Taky proto si tě vybral, jsi čistá.“

Vzpomněla jsem si, jak byl šťastný, když jsem mu řekla, že je první, s kým mám orální sex a pak to na mě zcela dolehlo.

„Co budeme dělat?“ Do hlasu se mi vkrádala hysterie.

„To co musíme, vysvleč se.“ Stáhl si triko přes hlavu a svaly na jeho pažích se zavlnily. Pak skopl boty a začal si svlékat kalhoty.

Panikařit jsem začala až tehdy, když si stáhl spodky a odhodil je stranou.

Stál teď přede mnou nahý a já jsem nebyla schopna jediného pohybu. Zírala jsem na něho, na nahé umělecké dílo. Na dokonalé tělo plné pružných a tvrdých svalů, na tu krásnou tvář a necítila jsem vůbec nic. Jako bych se koukala na automat na kávu.

„Beth, vstaň.“ Bylo vidět, že ani on není nijak nadšený, ale že by přivítal, kdybych se chovala přístupněji.

„Já to nezvládnu.“ Zašeptala jsem.

„Ale zvládneš, prostě to uděláme a ty pak budeš volná. Jen na to mysli a na to, co by se ti stalo, kdybys tu zůstala.“

Přešel až ke mně a vytáhl mě na nohy. Stála jsem jako zařezaná a nechala ho, aby mě svlékl. Stáhl mi nátělník a pak rozvázal pásek. Kalhoty mi spadly přes boky a on pomalu stáhl černé boxerky, které jsem měla místo kalhotek.

Stáli jsme proti sobě nazí, tak tohle by mě nikdy nenapadlo.

„Jsi opravdu krásná Beth.“ Zašeptal a pak si mě přitáhl blíž. Když jsem ucítila jeho pružné tělo, jak se tiskne na mé, do očí se mi vtlačily slzy. Stíral mi je palci a něco mi tiše povídal v nějaké cizí řeči.

„Dotkni se mě Beth, prosím, ať vím, že ti nejsem odporný.“ Zaprosil a já váhavě zvedla ruku a položila mu ji na prsa. Krásně hřál a jeho kůže byla jemná jako kůže nemluvňátka.

Zavřel oči, když položil svou dlaň přes tu mou a pak se shýbnul, aby mě mohl políbit. Myslela jsem si zprvu, že oči zavřel proto, aby se na mě nemusel dívat, ale něha s jakou mě líbal, mě přesvědčila o opaku. Couval, až za sebou ucítil postel a pak si sedl. Vztáhl ruku a díval se na mě upřeně. Vybízel mě, abych se k němu připojila. Stále jsem plakala, slzy se mi řinuly po tváři, ale i tak jsem jeho ruku přijala.

Váhavě mě stáhl sebou na postel a obrátil mě na záda. Jeho ruce mě hladily, jeho ústa pomalu laskala, snažil se být tak něžný, aby to bylo jako by tam, ani nebyl.

Sáhl pro mou dlaň a přiložil si ji ke svému mužství. Nebyl ještě zcela připravený, ale pod mým lehkým dotykem tvrdnul.

„Stačí jen, když mě uděláš rukou a já pak na poslední chvíli vniknu alespoň na krajíček. Budu v tobě a to bude stačit.

V očích se mu zračila nepopsatelná bolest, když jsem ho hladila a modlila se, aby to bylo co nejrychleji za mnou.

Jenže mé počínání nemělo žádný výsledek. On se snažil, pomáhal mi krouživými pohyby pánve, ale stejně to bylo k ničemu.

„To nepůjde, sakra je mi to líto, ale takhle to nepůjde.“ Zasténal zlomeně. Jasně, dělat to s ženou, která pláče, protože to nechce, to asi nebylo to nejrajcovnější v jeho životě.

„Beth, prosím, alespoň zahraj, že mě chceš. Předstírej, prosím.“ V jeho hlase byla slyšet bolest. Bože, jak já tu malou zrůdu nenáviděla za to, co nám všem dělá.

Utřela jsem si oči a pak ho povalila na záda. Tohle přeci umím, tak proč to nevyužít. Vzala jsem ho mezi rty a začala si s ním pohrávat. Chutnal jinak, ale také velmi dobře a hlavně mé chování ho příjemně povzbudilo. Za chvilku už hlasitě sténal a přirážel mi do úst.

„Ano, sakra, ano, to je vono.“ Jeho břišní svaly zběsile pumpovaly a já se oprostila od těla a nechala jsem své ruce, aby pracovaly automaticky.

Pak se se mnou svět najednou zhoupnul a on byl nade mnou. Zrychleně oddychoval a po jeho dokonalém těle stékaly kapičky potu.

Zahleděl se mi upřeně do očí, i když musel vidět, že nikdo momentálně není doma a zhoupl se v bocích. Jeho penis se do mě protlačil a já jen děkovala, že je vlhký mými slinami a tak mě to nebolí.

Vyvrcholil naprosto tiše, a pokud by to nebylo nemožné, řekla bych, že z toho neměl ani zbla potěšení.

Skulil se vedle mě a vypadal tak, jak já jsem se cítila, hrozně.

Beze slova jsem vstala a odešla do koupelny. Sprcha opravdu nesmyje vinu a tak jsem se po ní necítila o nic moc čistší.

Osušila jsem se a oblékla se. On se mytím ani nezdržoval. Oblékl se a čekal na mě u dveří.

„Není ti nic?“ Zeptal se s obavami v očích.

„Ne, jsem OK.“ Pípla jsem a věděla, že tím ho nepřesvědčím. U hlavních dveří mě na chviličku opustil, ale pak se ke mně vrátil a svlékl si bundu, aby mi ji mohl přehodit přes ramena. Přede dveřmi na nás čekal vůz, který nás odvezl až k bráně. Vystoupila jsem a okamžitě uviděla tak bolestně známou postavu. Byl tam. Opravdu čekal v autě.

Brána se otevřela a já se vydala vstříc svému osudu.

Scar vypadal už z dálky unaveně. Jeho jindy bezchybný vzhled byl pocuchán dlouhými hodinami čekání.

„Miláčku.“ Vydechl němě a jeho radost uvadla hned, jak si všiml mého zlomeného výrazu.

Vydal se mi vstříc a já se nemohla dočkat okamžiku, kdy mě sevře v náručí. Udělal to, chytil mě pevně, jako by mě nechtěl už nikdy pustit.

Jeho ocelový stisk polevil hned s prvním nadechnutím. Přimkla jsem se k němu víc, chtěla jsem se ztratit v jeho vůni, v jeho těle.

S dalším nádechem jsem uslyšela hluboké zavrčení a pak opora jeho těla zmizela a já se koukala, jak míří ke svému příteli.

Derek stál a do vlasů mu padaly malé vločky sněhu. Ani se nesnažil bránit, když mu na bradu padla první rána a odhodila ho o několik stop dozadu. Ležel teď v závěji a čekal na to, co přicházelo s nevyhnutelností rozjetého vlaku.

Sccar po něm skočil a mydlil ho hlava nehlava. Za chviličku od jeho pěstí začala lítat krev a to už jsem nevydržela já. Vystartovala jsem k nim. Nebyla jsem si úplně jistá, co udělám, ale nechat Scara, aby umlátil Dereka jen kvůli tomu, že mi zachránil život, to nebylo správné.

„Nech ho, vždyť mu ublížíš.“ Křičela jsem jak smyslů zbavená a pověsila se plnou vahou na Scara. Ještě párkrát zvedl pěst a pak se postavil a mě setřásl z ramen. Odcházel a já se po kolenou plazila k nehybnému tělu, abych mu pomohla.

Na sněhu se protočily pneumatiky a se smykem nás minulo Scarovo auto. Hleděla jsem za ním a srdce mi pukalo žalem. Byla jsem totálně zlomená.

Pod Derekovým tělem se rozlévala krvavá skvrna. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak mě naprosto šokovalo, když se za pár minut u nás objevilo taxi. Zřejmě ho někdo zavolal, s naším odchodem.

Pán byl milý, i když protestoval, když jsem nechtěla odvést do nemocnice, ale ke mně do bytu. Ještěže měl Derek u sebe peněženku, a že jsem mohla zaplatit i s velikým dýškem za umazané sedačky.

Vrátný byl díkybohu na obchůzce a tak mě nikdo nezastavil, když jsem vlekla Dereka do svého bytečku.

První zastávka byla v koupelně. Strčila jsem mu hlavu pod sprchu a omyla z něj všechnu krev. Dotáhla jsem ho na gauč a sundala mu boty.

„Dereku, co mám udělat?“ Nebyla jsem si zcela jistá.

„Nic, jen mě nech.“ Zamumlal otřesně opuchlými rty a jen se stočil do klubíčka a usnul.

Přemýšlela jsem, co budu dělat a jediná věc, co mě napadla, bylo jít si popovídat s panem žárlivým.

Oblékla jsem si své šaty, otrhané rifle a černé tílko, přes paže jsem si přetáhla mikinu a vyrazila jsem odhodlaně k výtahům.

Zvolila jsem nejvyšší patro a odolávala špatnému pocitu z toho, že mě nebude chtít vidět.

Zazvonila jsem a zpoza dveří slyšela tiché tóny pomalé písničky. Někdo hrál na klavír.

„Niku, otevři.“ Zabouchala jsem dlaněmi na vstupní dveře. Hudba hrála dál.

„Niku, vím, že jsi doma, otevři mi.“ Křičela jsem, co mi hlasivky stačily, a bouchala do dveří, až mě bolely ruce.

„Niku, nehnu se ode dveří, dokud nevyjdeš.“

Cvakl zámek. Dveře se, sami od sebe, otevřely. Nikde jsem ho neviděla a tak jsem nejistě vstoupila dovnitř. Nezavírala jsem za sebou, protože mi nebylo jasné, v jakém rozpoložení budu jeho byt opouštět.

Nakoukla jsem do první rozlehlé místnosti. Byla to hlavní hala. Celou jednu stranu od stropu až po podlahu, pokrývala okna. V rohu místnosti stálo koncertní křídlo, které bylo jediným kusem nábytku v tomto prostoru.

U něho na židličce seděl Scar a prsty mu zlehka přebíhaly po klaviatuře.

„Nevěděla jsem, že umíš hrát.“ Hlas jsem měla napjatý a nepřirozeně vysoký.

„Co tu chceš?“ Nepodíval se na mě. Ani nezvedl hlavu, pořád jen civěl před sebe.

„Odjel jsi bez toho, abychom ti to mohli vysvětlit. Dereka jsi zbil tak, že vypadá jak opuchlý mýval.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat drahá, vím, co se stalo.“ Záměrně použil oslovení, které jsem k smrti nenáviděla, chtěl mi ublížit a zatím se mu to dařilo.

„Tak proč jsi tady? Sbohem mi dávat nemusíš, poznám dost dobře sám, kdy mám odejít ze scény.“

„Ale Nicholasi.“

„Neříkej mi tak. Pro tebe už jenom Scar, jako pro všechny ostatní.“ Podíval se na mě a z jeho mrtvého pohledu mě zamrazilo.

„Niku, já tě miluji, já…“

„A dost.“ Praštil do kláves, až nástroj bolestně zasténal. Jedním rychlým pohybem se narovnal a přitiskl mě svým tělem ke zdi. Chytil mou bradu do hrsti a zvrátil mi hlavu.

„Nedovolím ti, abys mi tu takhle lhala. Nedovolím ti, aby ses mi tady natřásala a přitom voněla po sexu s ním. Jemu si dala za jediný den všechno, co mně jsi týdny odmítala. Vybrala sis, tak už běž.“

Srdce mi divoce poskočilo. Bylo to daleko horší, než jsem si to představovala.

„Nemůžu odejít, nechci odejít. Chci být s tebou.“ Do očí se mi vlily slzy zoufalství. Takhle jsem ho ještě neznala.

„Byl jsem trpělivý, snažil se tě chápat. Namlouval jsem si, že když vydržím a ty pak jednou budeš mou, budu ten nejšťastnější muž. Všechno jsi zničila, tak už běž.“

Stále mě nepouštěl. Drtil mě o stěnu a já jsem sotva lapala po dechu.

„Miluju tě.“ Vydechla jsem a on mě hrubě chytil za nadloktí a vedl ke dveřím.

„Seš ten největší blb pod sluncem Niku.“ Ve dveřích se objevil Derek a zapíral se paží o veřeje. Druhou rukou si objímal břicho.

„Když jsem ji našel ve sklepě, měla roztříštěnou nohu a do břicha nožem vyrytou pohádku na dobrou noc. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Krvácela a sotva věděla o světě. Postaral jsem se o ni. Zahojil rány a dal jí napít své krve.“

Scar se nahrbil a mezi rty mu uniklo tiché zavrčení. To však Dereka nepřerušilo.

„Lili se nechala slyšet, že já mohu klidně odejít, ale ona zůstane v její milostivé péči. Kdybys měl nějaké námitky skrz to, že sis ji označil, dala by ti náhradou jiného člověka. Napadlo mě jediné, ta jediná šílená věc, jak ji odtud dostat živou a ne po kouscích. Řekl jsem, že ji chci za svou a matka mi velmi ochotně dala své požehnání.

Svou vzájemnou blízkost jsme měli utvrdit spojením pod její střechou. Nebylo žádné jiné volby, pokud jsem chtěl vyvést Beth z toho domu.“ Vzdychnul a zatvářil se tak, až mě to zabolelo.

„Nikdy jsem neměl ženu, která by mě méně chtěla. Nikdy jsem nebyl s ženou, která u toho brečela, a nebylo by to štěstím. Nikdy jsem neviděl v něčích očích tolik bolesti, jako v jejích.“ Podíval se na mě a já si až teď plně uvědomila, jak těžké to muselo být i pro něho.

„Nikdy Niku.“ Šeptl a já jasně vnímala, jak se situace změnila.

„Nech ji být. Postarám se o ni. Nikdy bych nenechal na holičkách ženu, která tolik miluje mého jediného bratra.“

Scarův stisk na mé paži slábnul, až se mě sotva dotýkal.

„Pojď Beth, odvezu tě na své sídlo na severu. Dáš se tam dohromady a rozmyslíš se, co bude dál.“

„Nech nás.“ Zavrčel Scar.

Derek jako by ho neslyšel, se otočil na mě, abych k tomu řekla své.

„To je v pořádku Dereku, když tak dojdu dolů sama.“

Derek jen kývnul a zavřel za sebou dveře.

Chvilku jsme jen tak stáli vedle sebe a já poslouchala jeho zrychlený dech.

„Mučila tě?“ Jeho slova byla sotva slyšet.

„Ano.“ Vydechla jsem neutrálním tónem.

„Zlámala ti nohu?“Pokračoval bolestně.

„Rozdrtila mi koleno a zlámala kosti, ano.“

„A pak tě pořezala?“

„Ano.“ Nechtěla jsem to více rozebírat, jen vzpomínka na to, mě děsila.

„Zabiju ji.“ Vydechl a já vnímala jak je jeho tělo napjaté.

„Ne, to neuděláš.“ Prohlásila jsem naprosto klidným hlasem.

„Nesměl jsem si pro tebe přijít, myslím, že se obávala toho, jak bych zareagoval, kdybych tě tam viděl krvácející a raněnou. Nezaslouží si ani jeden další nádech, ani jedno bouchnutí svého shnilého a zkaženého srdce. Dohnala tě do situace, ve které si se neměla ocitnout. Mě málem dohnala k šílenství. Kvůli ní jsem ublížil člověku, kterého miluji nade vše a zranil jsem svého bratra. Tohle se nedá zapomenout.“

„Když proti ní půjdeš, někdo bude raněn, někdo možná zemře, nechci, aby se ti něco stalo.“

V jednu chviličku stál strnule vedle mě a v tu druhou jsem byla bezpečně zachumlaná v jeho horké náruči.

„Můžeš mi odpustit?“ Prosil zlomeně.

„Zešílel jsem, když jsem z tebe ucítil jeho pach. Celý život se mi v jediném nádechu sesypal jako domeček z karet. Vše, v co jsem věřil, najednou nebylo. Mé naděje na štěstí s tebou se roztříštily jako střípky zrcadla a ty ostré hroty se mi zabodaly přímo do srdce. Byl jsem tak šťastný, že jsi z toho venku a pak najednou byl konec.“

Šeptal mi do vlasů jak zběsilý. Snažil se mi vysvětlit, co ho dohnalo k jeho činům.

„Myslel sis, že bych tě takhle zradila?“

„Nevěděl jsem, už dlouho si nejsem jistý sám sebou. Stále mě odmítáš a straníš se mi. Odtahuješ se. Samozřejmě mě napadlo, že pro tebe nejsem ten pravý a že s někým jiným, bys byla možná šťastnější.“

V hrdle mi zabublal smích. Chtěla jsem být naštvaná, vážně chtěla.

„Jak že to říkal Derek? Že jsi ten největší blb pod sluncem? Měl pravdu, pane neomylný upíre.“ Začala jsem se smát. Stresu už jsem měla až po krk, chtěla jsem na to všechno zapomenout.

Stiskl mě pevněji a pak jsem ztratila pevnou půdu pod nohama, to když mě zvedl a odnesl do své ložnice.

Nedovolovala jsem si ani pípnout na protest. Vlastně jsem ani protestovat nechtěla. Byla jsem šťastná, že jsem na živu a s ním. Když mi řekl, ať odejdu, srdce se mi scvrklo do malinkého bolestivého uzlíčku a v krku mi vyrostl knedlík, který mi bránil, se volně nadechnout. To vše bylo teď pryč.

Jeho ložnice byla ohromná a temná. Bylo tu teplo a o osvětlení se staral ohromný plynový krb, který pokojně plápolal, a odrazy malých plamínku se mihotaly po stěnách,

Naproti krbu stála postel z masivního dřeva, se čtyřmi vysokými vyřezávanými sloupky.

Pokoj byl vlastně celý zařízený v tmavém dřevě, i když mnoho nábytku zde nebylo.

„Máš rád volný prostor.“ Hádala jsem, když mě postavil a já se mohla pořádně rozhlédnout.

„Nemám rád stísněné prostory. Mám roztáhnout závěsy?“ Už sahal po dálkovém ovládání.

„Nech je tak.“ Můj hlas odrážel nervozitu.

Otočil se ke mně a lehce mě chytil za ramena.

„Neboj se, nemáš čeho.“

„Já vím.“ Snažila jsem se uvolnit.

Rozepnul mi mikinu a odhodil ji stranou. V závěsu následovalo tričko, a aniž by se dvakrát rozmýšlel, stáhl mi ramínka podprsenky, která se mu po chvilce vzdala úplně.

Stála jsem před ním jen v riflích a srdce mi burácelo, až jsem ho mohla cítit v zadu na jazyku.

Hrubě uchopil kraje svého trička a já slyšela, jak se zapraskáním bavlna podvolila.

Mé ruce se samovolně zvedly a já lehce přejela přes jeho prsní svaly.

Náhle poklidnou atmosféru přerušilo hlasité zadrnčení zvonku. Cukla jsem sebou, ale on mě jen s lehkým úsměvem přitáhl blíž.

„Mohl by to být Derek. Možná jsi ho zranil víc, než se zdálo.“

„Derek je upír, lásko. Myslím, že vykrvácení z vnitřního poranění mu nehrozí.“

„Ale, co když se něco stalo?“

Pevně sevřel rty a sehnul se pro tričko.

„Počkej tady, ani se nehni, hned jsem tu.“ Propíchl mě zachmuřeným pohledem a odešel.

Sedla jsem si na postel, ale před tím si opět natáhla mikinu. Nepřipadalo mi patřičné, zůstávat do půli těla nahá.

Ode dveří se ozval jakýsi rámus. Rána a pak naštvané nadávání. Další rána byla následována bouchnutím vstupních dveří.

Ještě notnou dobu jsem vyčkávala v šeru pokoje, ale když už nebylo slyšet žádné jiné zvuky, ani kroky, nebo hovor, vystrčila jsem hlavu na chodbu.

Nikdo tu nebyl.

„Niku!“ Zavolala jsem nahlas, ale nedostala žádnou odpověď.

„Nicholasi?“ Zakřičela jsem tak, až mi málem zalehly bubínky. Nic. Postupně jsem prošla celý jeho byt, ale byl naprosto prázdný.

„Do háje.“ Šeptla jsem a v krku mi narostl knedlík.

Celkem rychle jsem se dooblékla a už jsem sjížděla výtahem ke svému bytečku.

Derek ležel na gauči a vypadal, že spí.

„Dereku, vstávej, něco se stalo.“ Vypískla jsem ustaraně a vrhla se na gauč za ním.

„Co?“ Rozespale na mě zamrkal a já si všimla, že podlitiny se mu už začínají hojit.

„Scar zmizel, slyšela jsem ode dveří nějakou hádku a pak i rány a pak byl pryč.“

Derek konečně rozlepil oči. „Aniž by ti něco řekl? To je divné.“ Vstal a beze slova odešel. Vrátil se za patnáct minut.

„Podle záznamu to byli Liliini upíři. Její strážci. Vrátný tvrdí, že si na nic nepamatuje, že nikoho neviděl vcházet ani vycházet, ale podle záznamu z kamer přišli čtyři týpci a odvlekli ho sebou.“

„Cože?“ Srdce mi vystrašeně poskočilo a pak se scvrklo do malé a tvrdé kuličky. Nemohla jsem se nadechnout. „Co budeme dělat, Dereku, co budeme dělat?“

„Musíme počkat. Zřejmě si s ním chce jen promluvit a pak ho prostě pustí. Počkáme do zítřka, dáme tomu dvacet čtyři hodin a pak se uvidí.“

„Já ale nemůžu tak dlouho čekat. Ne když je teď u ní, říkal mi, že ji za to, co mi provedla, zabije. Co když se mu něco stane?“ Do očí se mi nahrnuly slzy a já se bezmocně rozvzlykala.

Derek si povzdychnul a pak po mě sáhl a vtáhl mě do svého náručí.

„Ona si myslí, že ho miluje. Neublíží mu. Kdyby ho zabila, tak by přišla o objekt své posedlosti. Určitě ho brzy pustí. Možná bude doma už za pár hodin.“ Snažil se mě šeptem uklidňovat a přitom mě zlehka hladil po zádech.

„Já se tak bojím, strašně se bojím.“ Vzlykala jsem zlomeně.

„On je silný, silnější než jsem kdy byl já. Určitě to zvládne. Není ani hloupý, určitě svůj vztek ovládne, přece jí tak blbě nenaletí.“

Sedl si se mnou choulící se k němu a trpělivě snášel výron mého zoufalství.

„Ty si teď ale musíš odpočinout. Po tom všem, čím sis za poslední dny prošla. Když se pořádně nevyspíš, tak se mi tu sesypeš.“

V duchu jsem věděla, že má pravdu, ale pouhá myšlenka na spánek byla skoro k smíchu.

„Beth, něco udělám.“ Jeho hlas byl pevný a zároveň něžný. Divila jsem se, že byl tak v pohodě. Už hodiny mě utěšoval.„Nechci ti ublížit, ale takhle to nejde.“

„Co?“ Posmrkla jsem si zničeně a otřela si oči do rukávu.

„Spi.“ Pronesl nekompromisně a já ucítila, jak se mi jeho vůle vtírá do hlavy. „Spi, Beth. Jen spi.“ Opakoval to pořád dokola a já se cítila najednou tak moc unavená, že jsem nedokázala udržet oči otevřené.

„Ne. To mi ne…“ Vydechla jsem vystrašeně, ale jeho moc se nade mnou přelila a přikryla mě jako hřejivá deka. Nemohla jsem jeho hlasu odporovat, nešlo to. Stále více jsem se propadala do hřejivé a hebké temnoty a matně si uvědomovala, že usínám.

Zamrkala jsem a posadila se tak rychle, až se mi zatočila hlava. Derek ležel spokojeně vedle mne, otočený čelem ke mně, jako by na mě dával během spánku pozor. Jeho rysy byly uvolněné a v přítmí zatažených žaluzií vypadal jako spící dítě.

Chviličku mi trvalo, než jsem se probrala natolik, abych na něho mohla být naštvaná. Úplně mě odpravil a donutil usnout i proti mé vůli.

„Dereku, vstávej.“ Sáhla jsem mu na rameno a trochu s ním zatřásla.

Jeho dlouhé uhlově černé řasy se zlehka zatřepotaly a pak na mě upřel rozespalý pohled.

„Už se vrátil?“ Zašeptal ochraptěle a pomalu se protáhl jako velká kočka. Na obličeji už neměl ani známku po zraněních. Během spánku se zcela uzdravil.

„Ne, jak jsi mě mohl jen tak uspat? Kdyby ses mě zeptal, tak bych ti k tomu nikdy nedala své svolení.“ Snažila jsem se do tónu svého hlasu dát veškerou podrážděnost, kterou jsem cítila.

„Už si skoro usínala. Uplakala ses k spánku.“ Prohodil trpělivě a pak se otočil na druhý bok.

„Dereku!“ Vykřikla jsem. „Tak se prober, musíme něco vymyslet. Něco udělat. Scar tu ještě není a to jsme spali určitě nejméně několik hodin. Kdyby se vrátil, už by mě tu hledal.“

„Jediné co můžu udělat, je poprosit o audienci u Lili. Na devadesát devět procent mě odmítne. Pokud ho tam drží proti jeho vůli, stejně s tím nemůžeme nic udělat.“

„Co mi to tu říkáš? Že mám zapomenout? Že ho tam mám nechat? Tak to ani náhodou. On je, je pro mne důležitý. Nejde zapomenout.“

„Neříkám, že máš zapomenout, jde jen o to, zvolit vhodný čas. Stejně se k němu nedostaneme dřív, než na té plánované akci. Nemůžeme se vloupat do domu, protože já bych nemohl jen tak vstoupit. Ty sama bys ho ven pravděpodobně nedostala. Nevím jak jinak mu pomoci, Beth. Musíme si to dobře promyslet. Musíme se připravit. Scar je silný, o mnoho silnější nežli já, zvládne to, neboj.“

„Nemůžu ho tam jen tak nechat. Ne po tom, co jsem si v tom domě vytrpěla. Ona se bude mstít, bude ho mučit, jen aby dosáhla satisfakce. Je šílená, proboha je to zrůda!“

Ruce se mi třásly jen při vzpomínce na neuvěřitelnou bolest, kterou jsem si musela projít. Na výraz v její tváři, v tváři malého anděla. Na zlověstný výraz v jejích očích. Oklepala jsem se.

„Musí být přeci jiné řešení. Musíme něco vymyslet….“

Rozplakala jsem se sžíravým pocitem bezmoci, který mnou prostupoval a dusil ve mně jakoukoliv jiskřičku naděje.

„Proboha neplač. Beth, no tak.“ Objal mě a přitáhl si mě do náručí. Nechala jsem ho. V tuhle chvíli jsem se vážně necítila na to, čelit tomu všemu sama. Byla jsem vděčná za hřejivý stisk jeho paží, za tlumený tep jeho srdce, který jsem slyšela na jeho hrudi.

Byl tam, z masa a kostí a já potřebovala přítele. Potřebovala jsem rameno k vyplakání i dobrou radu, jak přečkat tohle šílené období.

„Využijeme ten čas. Musíš se naučit zacházet se zbraněmi a pár základních chvatů sebeobrany. Musíš mi být platná, až přijde na věc. Nechci tě z toho vynechat, ale musím mít v tebe důvěru. Dostaneme se do domu. Já tě dovedu do sklepa a na tobě pak bude, abys dostala stráže a osvobodila Nika. Budu hlídat u dveří a zajistím, aby vás nikdo nevyrušil. Nevím jak z tebe udělat za dva týdny zabijáka, ale budu se snažit. Počkám u vchodu do zahrady s dodávkou a budu přípraven ti pomoci hned, jak se dostanete ven.“

„Počkej, ty chceš, abych někoho zabila? Co kdybychom si ty role vyměnili. Já budu hlídat a ty uděláš zbytek.“

„Hmm, na kolik znáš upíří etiketu, abys dovedla zvládnout případné zvědavce? Znáš osobně upíry, kteří budou tu noc přítomni? Jestli ano, rád se postarám o zbytek, jak říkáš“

„Sakra.“ Zabědovala jsem. Už pouhé pomyšlení na to, že budu muset stanout tváří v tvář upírům a pokusit se je zabít.“

„Jak to mám ale udělat? Jak se k nim mám přiblížit a dostat je?“

„Jsi žena. Použij ženské zbraně. Prostě tam vtančíš a svedeš je. Pak až budou dostatečně rozptýleni, vytáhneš stříbrný nůž a vrazíš jim ho do srdce. Nic na tom není a věř mi, chlap není moc ostražitý při některých činnostech.“

„Do háje, já ale nejsem typ ženy…“

„Kašlu na to, jaký jsi typ, Beth. Chceš ho dostat pryč, nebo ne?“

„Jo, chci. Vždyť víš, že ano.“

„Tak potom to zvládneš. Život není vždycky lehký ani pěkný. Prostě zatneš zuby a půjdeš do toho.“

„Dobře, jak myslíš.“ Vzdychla jsem uplakaně. Tenhle plán se mi ani za mák nelíbil, ale po pravdě, neměla jsem lepší a ani mě nic nenapadalo.

„Zabal si věci, zbytek té doby budeme nahoře. Scar tam má víc prostoru a taky docela pěknou sbírku zbraní. Ode dneška jsi má. Budeš dělat, co ti řeknu a když ti řeknu. Potřebuju z toho času vytěžit co nejvíc.“

„Cože?“ Vylekala jsem se. Myšlenka toho, že se budu řídit rozkazy Dereka, mě děsila.

„Prostě budeme tvrdě cvičit. Budu tě učit bojovat a taky umění svádět. Musíš být jako odjištěný granát, až vstoupíš do toho sklepa. Chci, aby se jim z tebe rozklepala kolena.“

„Jenže já nejsem krásná.“

„Bláhová.“ Zasmál se. „Copak nevíš, že to je jen polovina úspěchu? Jsi pěkná a se správným vystupováním z tebe udělám Matta Harry. Garantuju ti, že když tě oblékneme a namalujeme, bude z tebe super kočka. Copak si opravdu myslíš, že by s tebou ztrácel čas, kdyby si nebyla krásná? Scar je přeci v první řadě chlap a chlapi mají rádi hezké věci.“

Pohladil mě po líci a povzbudivě se usmál.

„Budeš moje Bond girl.“ Vzdechnul a pak se jeho výraz změnil, změkčil. Jasně jsem cítila jeho potřebu mě políbit. Upřeně se mi díval do očí a jeho tvář byla s každým nádechem blíž a blíž.

Rozpačitě jsem mu položila ruku na prsa a jemně zatlačila. „To není dobrý nápad, Dereku.“ Odvrátila jsem se od něho a on mě nechal.

Balení mi trvalo jen krátce. Neměla jsem moc věcí a tak nastrkat je do sportovních tašek nebylo nijak složité.

Přestěhovali jsme se do Nicholasova bytu. Já dostala jeho ložnici, tu, ve které jsem už byla.

Bylo to bolestné zůstávat v tomto jeho pokoji s myšlenkou na to, kde je nyní on.

Derek mi nechal hodinku na vybalení a pak mne nahnal k velké snídani.

„Pořádně se najez. Musíš mít dost energie.“ Přistrčil ke mně talířek s opečenými tousty a sám si taky ještě jeden dal.

„Už se do mě nevejde ani kousíček.“ Postrčila jsem mu talířek nazpět a vstala, abych začala sklízet ze stolu.

Nádobí jsem narovnala do myčky a zbytky uklidila do ledničky.

Vstal a přejel mě pohledem.

„Běž si vzít něco sportovního, v riflích se ti nebude cvičit moc dobře.“

Pokrčila jsem rameny a zašla se převléci do černého trička s krátkým rukávem a černých teplákových tříčtvrťáků. Na nohy jsem si vzala tenisky a vlasy svázala do pevného drdolu hned u hlavy.

„Stačí?“ Zeptala jsem se a ztuhla, když jsem si všimnula, že hala se změnila v provizorní tělocvičnu. Na zemi byla roztažena podložka tak tři metry na tři metry. Veškeré věci, co by se mohli rozbít, byly uklizené z dosahu.

„Kdes to vzal?“ Pokynula jsem k žíněnce položené na zemi.

„Scar má super posilovnu, je větší než celý tvůj byteček. Tohle bylo na podlaze, asi na tom cvičil, nebo tak. Pro nás je to fajn. Nebudeš padat na tvrdé. Nemůžeme dopustit, abys měla tělo samou modřinu.“

Postavil se na jeden konec provizorní tatami a pokynul mi pouhým ohnutím prstů.

„Pokus se mě praštit.“ Ušklíbnul se a já se co nejrychleji rozeběhla jeho směrem.

„Já už nemůžu.“ Zaprotestovala jsem, když jsem opět skončila na zadku. Ten mě bolel tolik, že jsem věděla, že na něm budu mít zítra podlitiny.

„Ještě jsem ti chtěl vysvětlit, jak se to dělá s noži.“ Zaprotestoval Derek.

Přetočila jsem se na kolena a s hlasitým zahekáním se pomalu postavila.

„Sotva se udržím na nohách. Mlátíš se mnou tady o zem už celé hodiny. Mám hlad a bolí mě celé tělo. Už nechci cvičit, chci jen padnout do postele a spát.“

„Nefňukej mi tady. Víš, jak se to říká. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

„Kašlu ti na to, co se říká.“ Musela jsem se zapřít dlaněmi o kolena, abych se vůbec udržela na nohách.

„Dobře, pro dnešek padla.“ Důležitě se podíval na hodinky, které měl na pravém zápěstí a pak hraně nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Máme málo času, tak málo času.“Pousmál se a pak se otočil na mě.

„Jdu ti napustit vanu a než se vykoupeš, objednám něco k jídlu.“

Vyslala jsem bezhlasné poděkování k nebesům a vlekla se zničeně za ním, do koupelny u mé ložnice. Vana tu měla vskutku královskou velikost. Byla myšlena pro dva, ale klidně by se tam vešli i tři. Nechtěla jsem myslet na to, s kým asi v té vaně pobýval Scar, když mne ještě neznal.

Unaveně jsem se svezla na stoličku u stěny a pozorovala Dereka, jak pouští horkou vodu a přidává do koupele nějaké voňavé vodičky.

„Tohle ti pomůže na namožené svaly.“ Otočil se na mě a já ho v tu chvíli nenáviděla.

Sice jsme cvičili celý den, ale on vypadal stále, jako by právě vylezl ze sprchy. Ze mne pot jen lil a tričko se ke mně lepilo a ani jsem nijak krásně nevoněla. Prostě jsem vypadala hrozně, zatímco on…jak je svět nespravedlivý. Nač muž potřebuje být tolik okouzlující?

„Chceš pomoci se svlékáním?“ Tázavě pozvedl jedno obočí a pozoroval mě, jak zareaguji. Bože byla jsem natolik zničená, že se mi ani nechtělo mu drze odseknout.

„Ne, to zvládnu.“ Postavila jsem se a ukázala ke dveřím. „Myslím, že záda si umyju sama.“

Odešel s pobaveným úšklebkem na rtech.

Zamkla jsem za ním, i když jsem věděla, že zamknuté dveře by pro něj nebyly žádnou překážkou, kdyby se rozhodl vstoupit.

Svléci se byl pro mne tvrdý oříšek. Jen zatnout dostatek svalů na zádech, abych přetáhla tričko přes hlavu a ohnout se v pase dost, abych si stáhla ponožky a pak i tepláky, byl skoro nadlidský výkon.

Ale voda za to stála. Byla akorát horká, aby to bylo ještě snesitelné a vonné olejíčky byly tak příjemné a uklidňující.

Sykla jsem, když jsem se pod hladinu pohroužila celá a pak se pažemi zapřela o okraj a položila si hlavu na malý polštářek, který byl připevněný k hornímu okraji vany.

Byl to blažený pocit. Celé tělo mi uvolněním zpívalo a každičký sval se mi prohříval.

Zavřela jsem oči a neubránila se představám, že tu nejsem sama, že on je tu se mnou. Skoro jsem na kůži cítila jeho opatrný dotek. Tlak konečků jeho prstů. Laskavý žár jeho rtů na mé pokožce.

Určitě by jen ledabyle zavadil dlaněmi o má prsa. Poškádlil by mé bradavky a pak by…a dost.

Otevřela jsem oči a zakázala si snít. Nesmím si dovolit o něm takhle přemýšlet. Teď mám před sebou jasný cíl. Musím mu pomoci dostat se od jeho paní a to je to jediné, na co se budu příštích pár dní soustředit.

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. „Beth, jsi v pořádku? Už jsi tam skoro hodinu, začínám se o tebe bát.“

Otráveně jsem otevřela oči a unaveně vzdychla. „Jsem v pořádku Dereku. Už končím.“

Vyhrabala jsem se na nohy a s heknutím vylezla ven. Sáhla jsem po huňatém županu, který jsem za ten týden adoptovala a oblékla si ho. Pevně jsem se v pase přepásala šerpou a opustila jsem párou vyhřátou místnůstku. Takové vyhřívání vody ve vaně nebylo vůbec špatné. Cvičili jsme spolu už celý týden a já se kupodivu začala zlepšovat. Už jsem reagovala na jeho výpady a nestála jen jako socha čekající až dostane do nosu.

„Mám pro tebe překvapení. Obleč se a přijď za mnou.“ Ozvalo se odněkud z hlouby bytu. Ani jsem se neodvažovala představit si, co slovo překvapení znamená právě pro něj. Hlavou mi prolétlo pár dost divných věcí, ale všechno jsem zavrhla jako nemožné, či naprosto šílené.

Natáhla jsem si rifle a triko s dlouhým rukávem a na nohy natáhla černé tenisky. Mokré vlasy vytřela ručníkem a svázala je vzadu do ohonu.

Stál v kuchyni a díval se se zalíbením na jakýsi předmět položený na velkém mramorovém ostrůvku.

„Co je to?“ Ptala jsem se už cestou a spadla mi brada, když jsem došla blíž. Uprostřed mramorové kuchyně ležel veliký kus syrového masa.

Tázavě jsem se podívala na Dereka a on mi odpověděl jen pokrčením ramen.

„Na co tu máš to maso? Budeme grilovat?“ Zavtipkovala jsem.

„Už jsi někdy bodla člověka?“ Otočil se na mě a já v tu chvíli zbledla.

„Co prosím?“

„Budeš muset zabít stráž, střelná zbraň díky své hlučnosti nepřipadá v úvahu, budeš to muset udělat nožem.“ Natáhl se a podal mi stříbrný nůž. Byl docela lehký, ani dlouhý ani krátký, zkrátka mi padl do ruky, jako ulitý.

„Budeš mít dva takové. Měl by ho hlídat jen jeden strážný, vzhledem k tomu, že bude velká oslava a spousta lidí bude nahoře. Je však možné, že strážní budou dva. Proto budeš mít nože dva.“

„A co s tím masem?“ Pořád mi to nedocházelo.

„Probodnout člověku srdce, to není jen tak. Musíš opravdu zabrat a použít dostatek síly. Špička nože se může sklouznout po žebru a netrefíš správné místo. Budeš mít jen jeden pokus Beth.“

Beze slova jsem se svezla na židli, která stála u kuchyňského ostrůvku. Nůž jsem chovala v obou dlaních a jen jsem civěla na jeho dokonalý naleštěný povrch.

„A co budeme dělat pak?“

„Jak to myslíš?“ Zamračil se.

„I kdyby se mi nakrásně podařilo zabít toho upíra, který ho bude hlídat. I kdyby se mi podařilo dostat ho ven, co budeme dělat pak? Ona ho najde. Najde nás a pak nás všechny zabije.“

Klekl si ke mně a donutil mě, abych se na něho podívala. „Nebudu ti lhát, budete muset utíkat. I já si budu muset najít nějaký klidný kout, hodně daleko odtud. Neboj se, Scar je zajištěný, má hned několik bezpečných míst, jen pokud já vím. Hlavní teď je, dostat ho bezpečně na svobodu. To ostatní budeme řešit až potom.“

„Dobře.“ Pípla jsem tiše. „Co mám tedy udělat?“

Vytáhl mě na nohy a dovedl ke kusu masa. „Tohle je prasečí hruď, ozkus si, jaké je to, bodnout do masa.“

Chvilku jsem jen mlčky stála a civěla na odkrvené maso a pak jsem pevně sevřela dřík nože a bodla. Byl to oySX0020pravdu zvláštní pocit. Maso bylo tuhé, a když ostří skříplo o kost, protočil se mi žaludek. Má představivost pracovala na plné obrátky a nebylo pro mne nic těžkého, představit si místo kusu vepřového člověka. Sice upíra, ale stále osobu, která chodí a mluví.

„Znovu.“ Poručil mi Derek tvrdě.

Vytáhla jsem nůž s bodla znovu a pak znovu a znovu. Bylo to čím dál lehčí a lehčí. Dávala jsem do toho pohybu všechno, veškerou bolest, co jsem si zažila v tom domě i veškerou beznaděj. Bodala jsem jako šílená, až jsem na tváři ucítila kapičky potu, které mi sjížděli na krk, a vpíjely se do lemu trička.

„Stačí. To už stačí.“ Snažil se mě zastavit Derek a já byla jako smyslů zbavená. Jako bych ho neslyšela.

Kolem ramen se mi obtočily paže a odtáhly mě o krok dozadu. Ochabla jsem v jeho objetí a v ruce stále svírala nůž.

„Už je to v pořádku, všechno už je dobrý.“ Jakoby vycítil, jak hrozně jsem se v tu chvíli cítila. Vzpomínky na mučení se mi vrátily s takovou silou, že se mi rozklepala kolena. Do očí se mi tlačily slzy, a i když jsem strašně moc nechtěla brečet, prostě jsem se neudržela.

Zavzlykala jsem a on mě sevřel ještě pevněji. Tiskl se k mým zádům a já tvrdě svírala paže, kterými mě objímal.

„Už je to v pořádku, všechno bude dobrý. Jsem s tebou, jen klid.“ Šeptal mi do vlasů stále do kola a jemně mě houpal dopředu a dozadu.

„Musíš být silná, neboj se, jsem s tebou, nejsi v tom sama. Šššš.“ Jeho horký dech mě lechtal na temeni. Bylo to uklidňující cítit jeho pevné tělo. Líbilo se mi, jak silně se ke mně tiskne.

Zavřela jsem oči a položila si hlavu na jeho hruď. Čepel mi vyklouzla z ruky a se zařinčením dopadla na mramorovou podlahu u mých nohou.

„Beth?“ Zašeptal v otázce a otočil si mě čelem k sobě. Držel mě teď za ramena a upřeně se mi díval do uslzených očí.

„Proč to děláš? Proč mi pomáháš?“ Zeptala jsem se a má otázka ho zjevně překvapila.

„Scar je můj nejlepší přítel. Je jako můj vlastní bratr. Je přeci samozřejmé, že se snažím…“

„Je to kvůli němu? To všechno děláš jen a jen pro něj?“

Chvíli mě jen zaraženě pozoroval, jakoby si musel rozmyslet odpověď, ale pak jen zlehka přikývl.

„Ano, dělám.“

Zjevně byl zmatený stejně jako já. Proč jsem jen cítila signály, jako by ode mne očekával víc.

Bylo to v jeho pohledu, kterým mě ostražitě sledoval, když jsem něco nacvičovala. Bylo to v jeho dotycích, když mi ukazoval, jak udělat určitý pohyb správně. Bylo to v tónu jeho hlasu, když mi něco vysvětloval, nebo vyprávěl. Bylo to v jeho postoji.

Těkala jsem očima po jeho tváři a snažila se přečíst v jeho očích tu odpověď, kterou si zatvrzele nechával pro sebe.

„To je dobře.“ Hlesla jsem nakonec. Co jsem očekávala. Že mi vyzná lásku? A i kdyby, co bych s tím pak měla dělat já? Milovala jsem Nika, jeho úsměv, jeho povahu, jeho dokonalost a bezchybnost. Jenže když jsem se teď dívala na Dereka, s hrůzou jsem si uvědomovala, že jsem zklamaná, že odpověděl tak, jak odpověděl.

„Děje se něco?“ Váhavě se dotkl mé tváře konečky prstů.

„Ne, všechno je fajn, opravdu.“ No páni, taky umím lhát.

„Objednal jsem jídlo, zatímco ses rozpouštěla ve vaně. Máš hlad?“

Jen jsem zavrtěla hlavou, i když se mi žaludek hlady bolestně svíjel.

„Chci se jen zahrabat pod deku a spát. Já,…dobrou noc Dereku.“ Otočila jsem se na patě a trochu zbaběle jsem se vytratila z kuchyně.

Plácla jsem sebou do postele a matrace se pod mou vahou lehce zhoupla. Bylo to moc příjemné spát ve stejné posteli, ve které spával on. Nechtěla jsem ani převléknout povlaky, abych mohla cítit z polštářů jeho nádhernou vůni. Chvilkami jsem si mohla namlouvat, že jen odešel do koupelny a za chviličku se ke mně vrátí.

Chytila jsem pevně jeden z jeho polštářů a zabořila do něj svou tvář. Slzy se vpíjely do hebkého hedvábí a já si najednou připadala strašně sama. Rozvzlykala jsem se víc a zalapala po dechu, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře.

„Beth? Jsi v pořádku? Není ti nic?“

Jeho hlas zněl dutě a přidušeně, i když to mohlo být způsobeno tím, že mluvil přes zavřené dveře.

„Jsem v pohodě, nech mě být.“ Opravdu jsem se snažila znít tak, jak bych měla, pokud to, co jsem říkala, byla pravda, ale selhala jsem.

„Slyším tě plakat, Beth. Upíří sluch.“ Konstatoval suše.

„Běž pryč, Dereku.“ Zakřičela jsem a mrskla polštář proti dveřím. Přistál s hutným žuchnutím a pak se sesunul na podlahu.

„Kdyby něco, víš, že jsem tu pro tebe.“ Zahuhlal ještě, než se odšoural a konečně mě nechal nerušeně propadnout svírajícímu smutku.

Usnula jsem spíše vyčerpáním z pláče, nežli fyzickou únavou. Oči mě nesnesitelně pálily a tak jsem byla neskutečně vděčná, když se mé tělo pohroužilo do teplé měkké a temné náruče spánku.

Další dny probíhaly jakoby zamženě. Cvičila jsem a vnímala pokyny Dereka, ale duší jsem byla jinde. Nedokázala jsem se oprostit od myšlenek na Scara a na to, co je asi zrovna teď nucen dělat.

„Hej, Beth, slyšíš mě vůbec?“ Derek se zapřel o stěnu a založil si ruce na prsou.

„Jasně. Co že jsi to říkal?“ Otřela jsem si pot z čela a zapřela se o kolena.

Měla bych mu být vděčná, jasně že měla, ale něco mě rušilo, nutilo mne vnímat tíhu na prsou, hloubku mého smutku, neutěšenost situace.

„Co je ti?“ Chytil mne za ramena a pevně stiskl. Sykla jsem bolestí a vyčítavě se na něj podívala.

„Co máš za problém?“ Chovala jsem své ruce přitisknuté k tělu.

„Už několik dní si všímám toho, že mě nevnímáš. Mluvím k tobě a je to jako mluvit do zdi. Zítra je ten den a nechci tě pustit do akce jen tak nepřipravenou. Dnes máme jedinečnou šanci ujasnit si detaily.“

Zhluboka jsem se nadechla a sedla jsem si na zem. „Nejsem si tím vším jistá. Vím, co mám udělat, ale nevím, jestli to dokážu.“ Pokrčila jsem rameny, jakoby se nejednalo o nic velkého.

„Probírali jsme to nesčetněkrát. Musíš už znát každičký pohyb.“ Vypadal podrážděně.

„Jasně a taky oceňuji tvůj výstup s prasečím hrudím, ale pořád nevím, jestli zvládnu zabít člověka.“

„Už dávno nejsme lidé, Beth. Chápu, že pouhá představa toho, že vrážíš dýku do něčeho, co se hýbe, je velmi děsivá, ale není jiná možnost. On je tam někde a čeká na tebe. Ví, že se ho pokusíme zachránit, určitě to ví.“

Zakryla jsem si dlaněmi tvář a nahlas vzdychla. „Já vím. Chci mu pomoci, jak jen budu moct, ale je to hrozně složité.“

„Ale není. Jen prostě vypneš mozek a uděláš, co jsme si tu spolu nadřeli. Hlavně nezapomeň, nejdřív nakrmit a až potom pustit.“

„Jo já vím, říkal jsi mi to nejmíň tisíckrát.“ Vzdychla jsem. Procházel to všechno se mnou krok po kroku. Nutil mne nahlas popisovat každičký pohyb. Probíral se mnou

všechny možnosti a vymýšlel ty nejdivočejší scénáře, jen abych byla připravená na vše.

„Teď se pojď najíst, nebo mi tu hlady padneš.“ Vytáhl mě na nohy.

„Nemám hlad.“ Odfrkla jsem.

„Musíš jíst. Šaty co jsem ti objednal, ti budou velké. Nevím, co budeme dělat, pokud ti nesednou.“Tragicky zavrtěl hlavou a výraz jeho obličeji mě donutil se zasmát.

„No vidíš, takhle ti to sluší víc.“ Tvář mu zněžněla a on mě letmo pohladil konečky prstů po líci.

Cukla jsem sebou a o maličký krůček ustoupila vzad. Všiml si toho a zamračil se.

„Co se děje, Beth?“

„Nic, já jen. Neměl by ses mě takhle dotýkat.“

„Dotýkat se tě jak?“

„Jako že ti na mně záleží.“ Vyplivla jsem to na něj naštvaně, aniž bych si to rozmyslela.

„Myslíš si, že mi na tobě nezáleží? Jsi vyvolená mého nejlepšího přítele a…“

„A v tom je asi ten problém.“ Vykřikla jsem podrážděně a nasupeně se mu dívala do očí.

Zalapal po dechu, když mu to konečně došlo.

„Ty myslíš, že se tě snažím dostat? Myslíš, že tě svádím?“

„Ne, jak jen bys mohl.“ Vyštěkla jsem a byla nepříjemná i sama sobě.

„A čemu by pomohlo, kdybych ti řekl, že se mi o tobě v noci zdá. Čemu by pomohlo, kdybych ti přiznal, jak moc rád se tě dotýkám. Co dobrého by to přineslo, kdybych ti osvětlil, jak hluboký cit k tobě chovám.“ V obličeji byl rudý vzteky a řval na mě slova plná beznaděje. Teď bylo na mě, abych překvapeně zalapala po dechu. Pohnul se tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Přitiskl mě zády ke zdi, a i když byl jeho stisk pevný, nijak mi neubližoval.

„Řekni, k čemu by to všechno bylo?“ Zašeptal a já na kůži ucítila teplý závan jeho dechu.

Propaloval mě pohledem. Přes oblečení jsem cítila žár jeho pokožky. Věděla jsem, jak jemná jeho kůže pod mýma rukama je a ta vzpomínka ze mě vyloudila neslyšné povzdechnutí.

Už na nic nečekal a prudce mě políbil. Zneužil mého zmatku i pootevřených úst a bral si mě tvrdě a majetnicky. V dlaních svíral mou tvář a jeho rty tančily po těch mých. Měla bych ho odstrčit, vykřiknout dost, ale můj mozek si vzal dovolenou a já nezvládala nic víc než tiše sténat do jeho úst.

Ruce jsem posledními zbytky své vůle držela přitisknuté podél těla a bránila jim, aby ho objímaly a tiskly nás k sobě ještě těsněji.

„Bůh mi odpusť, miluji tě.“ Bolest v jeho hlase mi nahnala husí kůži. Chtělo se mi křičet radostí a zároveň beznadějí. Chtěla jsem skákat se smíchem po místnosti a v tu samou chvíli s křikem utéct do pokoje a zalézt zbaběle pod peřinu. Možná kdybych si dostatečně pevně přitiskla polštář na hlavu, tak by tohle všechno zmizelo.

„Nemůžeš, nemůžeme…já nemůžu!“ Koktala jsem pitomě a zároveň se snažila vymyslet, co na to všechno říct.

„To by ho zabilo.“ Řekla jsem nakonec po dlouhé době naprostého ticha.

„Odjedu. Hned zítra, až ho odtamtud dostaneme, tak odjedu. Už mě nikdy nemusíš spatřit. Budete spolu a doufám, že šťastni.“

Fajn, tak teď bylo na mě, abych řekla, neodjížděj. Bez tebe nikdy šťastná nebudu. Zůstaň se mnou a miluji tě. Věděla jsem, že přesně na tohle čeká, ale já nemohla. Nemohla jsem po tom všem, čím jsem si s Nikem prošla, hodit náš vztah jen tak za hlavu. A pak jsem to pochopila. Přesně jak mi říkal, čemu by to všechno pomohlo? Postavil tím vyznáním sebe i mě, do šílené pozice.

„Omlouvám se, ale…“

Pohnul rukou a uťal tak můj odmítavý proslov.

„Nemluv.“ Jeho hlas zněl přiškrceně. „Chápu.“ Jeho rty zvlnil smutný úsměv. „Někdo má prostě zůstat jen přítelem.“

Stisk jeho rukou slábl, až mě pustil úplně.

„Kdyby tu nebyl on, byl bys jasnou volbou. Jenže Nik pro mne znamená všechno. Nikdy jsem tě neměla donutit, aby ses mi vyznal. Do smrti toho budu litovat. Nejsi mi lhostejný, nemohu ani slovy vyjádřit dostatečnou vděčnost nad tím, jak jsi mi pomohl, ale … sakra, vždycky to bude on.“

„A já jsem za něj rád. Neměl lehký život a to i díky posedlosti té mrňavé zmije. Nikdy nepřipustil, že by se mohl někdy zamilovat. Když mi volal, abych sem přijel, nevěřil jsem mu, že jde o ženu. Nedokázal jsem si ho představit po boku některé z těch rádoby hereček a modelek, se kterými trávil noci. Ty jsi naprosto jiná a dokonalá. Sice trochu naivní, ale to má co dočinění s tvým věkem. Až budeš na tomhle světě trochu déle, ztratíš iluze. Moc mu tě přeju. Zaslouží si být konečně šťastný.“

„Dereku.“ V tu chvíli mi došly slova.

„Budeme se soustředit na to, co musíme udělat. Bude to tak nejlepší, nesmíme se rozptylovat hloupostmi.“ Usmál se, ale ten úsměv mu do očí nedoputoval. Taky kdo by se divil.

„Chci vidět ty šaty.“ Rychle jsem změnila téma.

„Ne, chci, aby to bylo překvapení. Doufám, že se ti budou líbit. Mají překrásnou barvu a teď už se pojď konečně najíst.“

Následovala jsem ho do kuchyně a nechala se usadit ke stolu. K večeři byla čína, jak nápadité, ale byla dobrá a já si ani neuvědomila, jak hrozný mám hlad, než jsem si vzala první sousto.

Derek mě s pobavením pozoroval a ujídal ze smažených nudlí s kuřecím masem.

Po večeři jsem se jako hodná holka odebrala do postele, a ještě notnou chvíli zírala do stropu a představovala si, jak to asi nazítří zvládnu.

Chtěla jsem, aby už to bylo za námi a já mohla obejmout Nika a na všechno zapomenout.

Usínala jsem s jeho obrazem za víčky a snažila se vzpomenout si na každičký detail jeho tváře.

„Šípková Růženko, vstávat.“ Derek lehce zaťukal na dveře, ale i ten tichý zvuk mne probudil.

Z postele se mi vůbec nechtělo, při představě toho, co mě večer čeká. Už teď se mi z té myšlenky potily dlaně a měla jsem nesnesitelně sucho v krku.

Snídaně už na mě čekala na stole a já jsem si nebyla jistá, jestli do sebe zvládnu vůbec něco dostat.

„Má vajíčka ti nechutnají?“ Derek protančil kolem a přes opěradlo vedlejší židle přehodil neprůhledný igelitový vak na šaty.

„To jsou ony?“ Zeptala jsem se kousajíc vajíčko a ukázala vidličkou na pytel.

„Ano a ne, ještě se nesmíš podívat.“ Po obědě přijde kadeřnice a pak slečna, co ti udělá make up. Vyrážet budeme po páté a v šest bychom měli dorazit na slavnost. Tam zůstaneme do té doby, až se naskytne ta nejlepší chvíle. Viděl bych to na ohňostroj. Všichni budou venku a nepřitáhneme tak na sebe nechtěnou pozornost.“

Zbytek dopoledne jsem jela na autopilota a byla ráda, že se Derek nechtěl nijak moc bavit. Byla jsem uzavřená ve své ulitě a bála se toho, co se blížilo se silou rozjetého vlaku.

Oběd jsem s velkým díky vynechala, protože žaludek jsem měla smrsknutý do malé bolavé kuličky.

Kadeřnice byla postarší žena s krátkými hnědými vlasy a moderními brýlemi. Na hlavě mi vytvořila drdol a pár spuštěných pramenů mi natočila do lokýnek. Své umělecké dílo hojně zafixovala lakem na vlasy, a když byla spokojená a každičký vlásek byl na svém místě, hřejivě se na mě usmála.

„Budete dnes vypadat nádherně.“ Pochválila mě a pak si zabalila své věci a odešla.

Slečna od make-upu byla trochu sdílnější. Nejdříve se mě vyptávala na oblíbené barvy a pak mi zbytek času vyprávěla o úskalích dokonalého nalíčení.

Po čtvrté bylo konečně hotovo a Derek doprovodil slečnu ke dveřím.

Stála jsem v teplákách a tílku před zrcadlem a přemýšlela, jestli je tohle všechno vlastně nutné. Vzhledem k tomu, co se chytám udělat, by to vyšlo na stejno, i kdybych tam nakráčela v riflích a teniskách.

„A teď já.“ Ozvalo se ode dveří a Derek vstoupil dovnitř s vakem na šaty. Významně na mne mrkl a pak pomalu a opatrně roztáhl zip. Vyndal hedvábné šaty v barvách pavího peří. Přenádherná směsice sytých a měňavých barev od temně zelené a bronzové po jasně modrou a fialovou s nádechy do zlaté.

„No páni.“ Pochválila jsem jeho vkus.

„To muselo být opravdu drahé.“ Přistoupila jsem k němu a pohladila dlaní lesklou hebkou látku.

„Pro mou vyvolenou, jen to nejlepší.“ Poznamenal a tón jeho hlasu byl smutný.

„Obleč se, já počkám za dveřmi. Střevíčky máš pod postelí a kožešinovou pelerínu jsem pověsil do Nikovy skříně. V horní zásuvce prádelníku je černá krabice a v ní jsou nějaké šperky, co se mi líbily.“

„Děkuji Dereku.“ Vykoktala jsem nervózně. Tak on ještě stačil v tom všem zmatku sehnat šaty i doplňky.

Pod šaty se nedala vzít podprsenka. Záda byla tvořena jen pár proužky vyšívanými zlatými nitěmi. Vzdychla jsem a oblékla si černé krajkové kalhotky. Zřejmě jediné prádlo, které mi dnes bude dopřáno.

Střevíčky byly nenápadné temně zelené a ladily k šatům. Pelerína byla opravdu kožešinová a ani jsem nechtěla přemýšlet o tom, jaké nebohé zvířátko muselo kvůli ní zemřít.

Šperky byly zlaté se zelenými a modrými kameny. Vzhledem k výraznosti šatů samotných jsem použila pouze dlouhé visací náušnice.

„Už bychom měli vyrazit, nebo to nestihneme.“ Ozvalo se za dveřmi a já se naposledy vzhlédla v zrcadle, abych odhalila případný nedostatek.

Žádný nebyl. Byla jsem dokonalá. Vypadala jsem jako kříženec víly a princezny z pohádek.

Hlavou mi prolétlo, co by asi řekl bývalý, kdyby mě takhle viděl. Fuj, zastrčila jsem tu myšlenku hodně hluboko.

Derek měl na sobě temně modrý oblek a šedomodrou košili doplňovala kravata, která ladila k mým šatům. Vypadali jsme jako pár. Jako dva lidé, kteří k sobě patří.

„Vypadáš nádherně, opravdu, moc ti to sluší.“ Přejížděl mě pohledem od hlavy až k patám a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že to myslí vážně.

„Ty vypadáš taky krásně.“ Oplatila jsem mu poklonu.

„Ale ještě nám něco chybí.“ V rukou třímal kožené popruhy se dvěma stříbrnými noži.

„Budeš si je umět připnout sama?“

„No,“ vzala jsem si od něj jeden z nožů a pečlivě sledovala popruh s přezkou.

„Chce to dobře utáhnout, aby to neklouzalo a tady se to takhle…“

„Pomůžeš mi?“

Jeden řemínek vedl kolem pasu a na něm byla přichycena pouzdra. Dalším řemínkem se poutala ke stehnům.

Musela jsem zavřít oči, to abych nezačala panikařit, když mi Derek nadzdvihoval sukni a začal mi nasazovat popruhy.

„Musíš se v tom cítit dobře.“ Řekl jako by nic, když práci dokončil. „Projdi se v nich, jestli tě někde nedřou. Nesmíš z nich být nervózní.“

Poodešla jsem několik kroků a pak se vrátila k němu. „Je to dobré, cítím se v nich dobře.“

„Fajn, moc fajn. Pamatuješ si všechno, o čem jsme mluvili? Jsi připravená?“

„Jo, jsem připravená, dostat ho zpátky.“ Odpověděla jsem pevně, i když v nitru jsem zase tak pevná nebyla.