Moonlight shadow

James začal vyprávět, kam všude by se chtěl podívat, a Sall jen v duchu počítala, kolik jí to cestování bude stát. Na ranči si docela slušně vydělávala a výdaje skoro žádné neměla, ale ceny letenek jí upřímně děsily. „No co, když to nebude stačit, půjčím si od našich,“ pomyslela si a dál věnovala pozornost Jamesovu melodicky hrubému hlasu. Jenže to by to nesměl být James, aby si nevšiml starostí, které se mihly za jejím téměř zbožným pohledem. (Pokračování textu…)

Ještě dlouhou chvíli seděli na lavičce před nemocnicí a užívali si přítomnost toho druhého. Sally chtěla stáhnout svou ruku z jeho obličeje, ale James jí to nedovolil a znovu ji políbil do dlaně. „Proč si mi nezavolal, že si na cestě?“ Usmál se od ucha k uchu a kolem koutků se mu vyrýsovaly drobné vrásky. „Pak by to ale nebylo překvapení,“ vlepil jí další rychlý polibek. „Bála jsem se o tebe,“ snažila se, aby to nevyznělo jako výčitka. James otevřel oči a zadíval se do těch jejích. Obočí se mu stáhlo do jedné přísné linie. „Ty ses o mě bála?“ v údivu se posadil. Sally zčervenala jako rajčátko a sklopila pohled k zemi. Nesnášela, když jí tohle dělal, tak nerada dávala najevo své emoce a on jí do toho dokázal naprosto nenásilně vmanévrovat. „Tohle mi vážně chybělo.“ Ukazováčkem jí podepřel bradu a zvedl její tvář.  Pohled stále nechávala sklopený. „Prosím, podívej se na mě.“ Aniž by chtěla poslechnout, hleděli si do očí dřív, než tu větu stačil dokončit. „Jsi nádherná, víš to?“ usmál se nad její dětinskou rozpačitostí. Jeho rty se začaly pomalu přibližovat k těm jejím. (Pokračování textu…)

Dveře se zavřely s tichým cvaknutím. Sall opět osaměla. Zavrtala se do peřiny, jak nejpohodlněji jí to sešroubovaná noha dovolila. Chtělo se jí spát, ale v hlavě měla takový zmatek, že usnout nedokázala. Přemýšlela nad tím, co se jí v posledních dnech přihodilo. Celé jí to najednou připadalo jako osud. Zřejmě to tak mělo být. Bez toho divokého černého hřebce by se nikdy nedostala do nemocnice a nepotkala by Jamese. James, při vzpomínce na něho se jí rty samovolně zvlnily do úsměvu. Jeho milá a usměvavá povaha se jí zamlouvala od prvního okamžiku, kdy se potkali. Celé jejich seznámení jí dávalo naději. Šanci na nový začátek, na novou lásku… (Pokračování textu…)

V Sally se okamžitě rozbouřily dva naprosto rozdílné pocity. Na jednu stranu měla hroznou radost, že se za ní její nejlepší přítel konečně přišel podívat, na stranu druhou se cítila provinile za to, co mu udělala v předvečer svého zranění. Zachovala se jako chladnokrevná potvora, pohrávala si s jeho city a to si opravdu nezasloužil. Dívala se svému příteli přímo do očí. Jamesovi neunikla náhlá změna ovzduší v pokoji. „Myslím, že bychom se měli rozloučit,“ zašeptal Sally do ucha a políbil ji na tvář. „Děkuji,“ mrkla na něho a James chápavě kývl hlavou. Protáhl se z pokoje kolem kovboje, který mu nehodlal uhnout z cesty. (Pokračování textu…)

Sall se ve tváři rozzářil úsměv. „Tati,“ potřásli si rukama. „Ahoj holčičko, jak se daří?“ „Špatná otázka,“ usmála se a otočila pohled k infuzi. „Mám hlad, že bych snědla krávu a navíc už moc dlouho ležím na zádech a je tu hrozná nuda…“ na chvilku se odmlčela, protože zaslechla něco, co se jí ani trochu nelíbilo. „Ron je tady i s tou svojí princeznou?“ zaškaredila se. Ralph se k ní sklonil, „buď milá, zachránil ti život,“ zašeptal jí do ucha a něžně jí stiskl rameno na znamení podpory. „Bolí tě to hodně,“ v očích se mu mihl stín starostí. „Dá se to přežít.“ Dveře od pokoje se rozletěli dokořán a dovnitř se jako velká voda nahrnuly Sallyini bratři. „Nazdar ségra, tys nám teda nahnala…“ každý se posadil z jedné strany postele. „Tak co, užíváš si pohodičku, lehárko?“ usmíval se škodolibě Frank. Pleskla ho hřbetem dlaně do hrudníku, ale to neměla dělat. Vibrace jejího pohybu se přenesly i do zlomené nohy. Sykla bolestí a nevraživě se po bratrovi podívala. „Vemte mě domů, já už tady nechci zůstat ani minutu.“ „Tak tohle přání ti asi splnit nedokážeme.“ Hned po Dianě do pokoje vstoupil Ron. Nina zůstala taktně v chodbě, pravdou bylo, že svou sokyni nechtěla ani vidět. Sally si se všema popovídala. Nechali jí tam nějaké věci a mobil kdyby něco potřebovala a pak jí opustili. (Pokračování textu…)

Diana se probrala velice brzy. Za celou noc se moc dobře nevyspala. Zdály se jí nepříjemné sny o Sall. Položila ruku na místo vedle sebe, kde očekávala přítomnost manžela, jenže polštář byl prázdný. Věděla, co to znamená, spí dole v křesle a bude celý den nepříjemně naladěný, kvůli bolesti zad. Hodila na sebe džíny s košilí a seběhla po schodech do kuchyňky, nemusela ani dávat pozor na to, aby je neprobudila – to byl nadlidský úkol. Uvařila čerstvou kávu a připravila míchaná vajíčka. (Pokračování textu…)

Nehledejte 52. kapitolku 2. část… je to 53. závěrečná. V průběhu psaní si příběh sám nadiktoval, jak chce vypadat… souhlasila jsem.

Chtěla jsem napsat na konci pár řádků o tom, jak moc si vážím toho, že jste vydrželi s Bella´s vampire tak dlouho, ale jak jsem zjistila, že nemůžu. Normálně regulérně jsem se na konci rozbrečela. Strávila jsem s hlavními hrdiny rok a půl života a zvládli jsme toho spolu hodně. I jim bych chtěla poděkovat za to, že mě drželi nad vodou, když jsem to potřebovala. Že mě pustili do svého světa. Toto je závěr jejich příběhu. Třeba se vám bude zdát, že v něm něco chybí, nebo že jsem na něco opomněla… nebojte se, mám v plánu napsat i Bella´s vampire 2, byť asi pod jiným názvem, kde by mělo být vysvětleno vše, co jsem možná opomněla nebo schválně vynechala. Klaním se, moc děkuju a přeju vám všem, aby jste si užili konec stejně jako já. S láskou a něhou říkám hrdinům i vám všem na shledanou…

Vaše Luki (Pokračování textu…)

Znovu se chtěli pustit do práce, ale dřív než stačili naskočit do sedel, zazvonil Ralphovi telefon. „Rain prosím?“ „Zdravím Vás pane Raine, volám z nemocnice Sv. Martina. Před chvíli k nám přivezli zřejmě… vaši dceru?“ Bez rozmyslu souhlasil. „Lékaři ji uvedli do umělého spánku a připravují ji na operaci. Já bych od vás zatím potřebovala několik údajů, protože nemáme žádné její doklady.“ „Aha,“ nastala chvíle trapného ticha. „Pane Raine, já chápu, že jste zřejmě v šoku z toho, co se stalo, ale potřebovala bych číslo zdravotního pojištění vaší dcery.“ „Jo, jo jistě,“ během hovoru došel k Sallyinu batohu a vytáhl z peněženky kartičku pojišťovny, nadiktoval sestřičce číslo a další důležité informace, které by měli vědět, například o její alergii na penicilin. „Sestro, prosím Vás, řekněte mi, jak je na tom?“ Drsnému rančerovi se do očí hrnuly slzy. Opět se mu vybavil obraz bezvládné Sall. „Po operaci toho budeme vědět mnohem víc pane Raine. Teď Vás mohu jen ubezpečit, že vaše dcera je mimo ohrožení života.“ Najednou Ralpha napadla nejhorší varianta toho, co by se mohlo stát. „Dokážete…“ ta slova se mu zasekla v hrdle. Věděl, že to, co ho právě napadlo, by Sally nepřežila. „Dokážete zachránit,“ znovu se odmlčel, „ach bože…“ zhluboka se nadechl. Sestře došlo, která myšlenka ho rozhodila. „Zatím Vám nemohu slíbit, že nohu Vaší dcery dokážeme zachránit, ale moderní medicína již několikrát dokázala zázraky…“ snažila se ho uklidnit, ale spíše nalila olej do ohně. „Jaké jsou šance?“ (Pokračování textu…)

Sall se otráveně položila na znak, složila si ruce pod hlavu a poslouchala nepravidelné bubnování dešťových kapek o látku jejího stanu. V té pozici však příliš dlouho nezůstala. Sedřená kůže na zádech jí nepříjemně štípala a tak se přetočila na břicho. Ani to však nebyla příliš pohodlná poloha. Celé tělo měla rozbolavělé z jízdy. S dalším hromem jí přeběhl mráz po zádech. Bouře řádila přímo nad nimi. Cítila, jak se pod ní chvěje zem. Uvnitř jejího nitra narůstal neklid, do kůže jí bodal strach a panika proudící směrem od jejich uvázaných koní. Venku nastala naprostá tma. Skrz temné mraky nepronikl ani paprsek světla. Další blesk rozčísl oblohu. Koňské ržání se měnilo v srdcervoucí nářek. Do očí se jí nahrnuly slzy. Uhodilo do stromu. Praskání dřeva zaznělo až nebezpečně blízko. Přelomený kmen dopadl na zem s ohlušující ranou, plameny požírající zbytek stromu osvětlily provizorní tábořiště. (Pokračování textu…)

Po večeři se všichni uložili do svých stanů, čekal je náročný den a potřebovali být odpočatí. Sally se však převalovala ze strany na stranu, nemohla usnout. V hlavě se jí vířilo tolik zmatených myšlenek, které se marně snažila uspořádat. „Ach jo,“ vzdychla si a otráveně vylezla ze stanu. Vytáhla spacák a přeběhla tiše mezi koně, nechtěla nikoho probudit. Položila se vedle nohou svého hřebečka a poslouchala jeho klidný, vyrovnaný dech. Tex se sklonil a čumákem jí strčil do ramene. „Co je?“ zeptala se mírným hlasem.  Odpovědi se však nedočkala, koník do ní opět šťouchnul. „Texy přestaň,“ sykla, ale on si hlasitě odfrknul, jako by se urazil. „No jo,“ rukou zajela do kapsy a vytáhla malé jablíčko. „A už mě nech spát,“ Texas si znovu odfrknul, tentokrát spokojeně. Kousek od Sally se ozval tlumený smích. Rychle se za tím zvukem otočila. Vedle stromu se rozsvítil rozžhavený konec cigarety. Přivřela oči, mžourala do tmy a snažila se rozpoznat tvář, která ji sledovala. Ve stínu panovala neproniknutelná temnota. „Tenhle výraz ti moc nesluší,“ ušklíbl se Trent. Okamžitě rozeznala jeho hlas. „Vůbec na tebe nevidím.“ Vystoupil se svého úkrytu. „Nemůžeš spát?“ posadil se vedle ní a zády se opřel o strom. „Ani ne. Moc myšlenek, znáš to…“ „Hmmm,“ zahučel. (Pokračování textu…)