Moonlight shadow

Sall se ve tváři rozzářil úsměv. „Tati,“ potřásli si rukama. „Ahoj holčičko, jak se daří?“ „Špatná otázka,“ usmála se a otočila pohled k infuzi. „Mám hlad, že bych snědla krávu a navíc už moc dlouho ležím na zádech a je tu hrozná nuda…“ na chvilku se odmlčela, protože zaslechla něco, co se jí ani trochu nelíbilo. „Ron je tady i s tou svojí princeznou?“ zaškaredila se. Ralph se k ní sklonil, „buď milá, zachránil ti život,“ zašeptal jí do ucha a něžně jí stiskl rameno na znamení podpory. „Bolí tě to hodně,“ v očích se mu mihl stín starostí. „Dá se to přežít.“ Dveře od pokoje se rozletěli dokořán a dovnitř se jako velká voda nahrnuly Sallyini bratři. „Nazdar ségra, tys nám teda nahnala…“ každý se posadil z jedné strany postele. „Tak co, užíváš si pohodičku, lehárko?“ usmíval se škodolibě Frank. Pleskla ho hřbetem dlaně do hrudníku, ale to neměla dělat. Vibrace jejího pohybu se přenesly i do zlomené nohy. Sykla bolestí a nevraživě se po bratrovi podívala. „Vemte mě domů, já už tady nechci zůstat ani minutu.“ „Tak tohle přání ti asi splnit nedokážeme.“ Hned po Dianě do pokoje vstoupil Ron. Nina zůstala taktně v chodbě, pravdou bylo, že svou sokyni nechtěla ani vidět. Sally si se všema popovídala. Nechali jí tam nějaké věci a mobil kdyby něco potřebovala a pak jí opustili.

Další čtyři dny musela strávit téměř bez pohnutí na zádech, ale pak už konečně začala bolest ustupovat. „Tak Sally, mám pro tebe překvapení,“ usmál se doktor Calvin, když sebou na vizitu přinesl berle. „Ty jsou pro tebe, ale opatrně, tu nohu nesmíš ani trochu zatížit, jasný?“ „Teda doktore, vy jste frajer,“ hned měla lepší náladu. „A kdy mě pustíte domů?“ „Člověk ti podá prst a ty bys chtěla celou ruku, všeho dočasu, musíš být ještě pár dní trpělivá.“ Naoko si vzdychla, ale díky tomu, že se bude moci zase pohybovat, už jí pobyt v nemocnici nepřipadal tak strašlivý. „Můžu si dát kafe, prosím?“ zatvářila se jako opuštěné štěňátko. „Ano,“ pomohl jí vyndat nohu z popruhů a postavit se. Podal jí berle. „Opatrně,“ napomenul jí naposled. Pak se Sally zarazila. Uvědomila si, že vlastně nemá žádné peníze. Měla tak obrovskou chuť na kafe, že se jí do očí ze zoufalství málem nahrnuly slzy.  Robert si toho všiml. „Co se děje Sally?“ otočila se k lékaři s prosebným výrazem. „Doktore, prosím vás můžete mi půjčit nějaké drobné, jestli si dneska nedám kafe, budete mě mít na svědomí…“ rozesmál se, sáhl do kapsy kalhot a podal jí drobné. „Díky, díky, díky, jsem vaším dlužníkem.“

Vydala se po nemocniční chodbě do prvního patra k automatu. Chůze o berlích jí trvala déle, než si dokázala představit. Jen než se dostala k výtahu, už jí pěkně pálely svaly na noze, nemyslela si, že skákání po jedné je tak náročné. Připadala si, že by jí mohl předběhnout i šnek, ale konečně se dostala ke svému vysněnému cíly. „Teda, to jsem myslela, že jsem trénovaná,“ oddechla si a unaveně se opřela o zeď, automat byl zrovna obsazený. Dotyčný stál zády k ní, pohled jí automaticky sjel na jeho zadek. Uznale se zasmála, i přes džíny se rýsovaly jeho pěkně osvalené nohy, výhled na horní část těla jí zakrývala odřená kožená bunda. Slyšela pípnutí automatu a tak se odstrčila od zdi a stoupla blíž k němu. Mladík se otočil přímo proti ní a vykročil. Nechtěně do Sall narazil, ta jen zavrávorala, dřív než stačila upadnout, sevřel ji do své náruče, takže se přesvědčila o tom, že i jeho hrudník je řádně vyrýsovaný. Káva mu přitom vypadla z ruky a rozlila se po podlaze. „Jste v pořádku?“ podíval se jí dlouze do očí.  Jen přikývla. „Určitě?“ všiml si, jak zatíná zuby. Z hrdla se jí vydralo přiškrcené hmmm. Při tom jak jí chytal, se jí otřel o zlomenou nohu. Přivřela oči, aby zastavila slzy a zhluboka se nadechla. Než konečně promluvila, hlasitě polkla. „Asi vám dlužím kávu,“ pokusila se o úsměv, ale příliš se jí to nepodařilo. „Určitě jste v pořádku?“ vůbec se mu nelíbila bolest odrážející se v jejích očí. „Už je to lepší,“ přiznala se, teprve teď si uvědomila, že ji stále drží v objetí. „Díky, že jste mě nenechal spadnout,“ její usměv byl tentokrát upřímný. „Omlouvám se, že jsem do vás strčil,“ i on se usmál. „Můžete stát?“ ujistil se, než jí pustil.

„Můžu vás pozvat?“ jeho nebesky modrému pohledu se nedalo odolat. „Díky.“ koupila v automatu dvě kávy a posadili se na lavičku. „James,“ natáhl k ní ruku, přijala současně s vyslovením svého jména. „Co tady děláš Jamesi?“ neunikla jí čerstvě zahojená jizva nad jeho levým obočím. „Trochu jsem se rozsekal na motorce, měl jsem ale větší štěstí než ona, dneska mě pustili.“ posmutněle pokrčil rameny. „No a co ty? Jak si se sem dostala?“ Při vzpomínce na rozzuřeného hřebce jí přeběhl mráz po zádech. „Nebezpečná práce,“ víc se jí to komentovat nechtělo, teď už si dobře uvědomovala, jak velkou chybu před několika dny udělala a že jí to mohlo stát mnohem víc než zraněnou nohu. „No jo za chyby se platí,“ vzdychla si. A tak si povídali a hodiny utíkaly… „Je mi líto Sall, ale musím se s tebou rozloučit, rád jsem tě poznal.“ Rozloučili se u jejího pokoje a pak zmizel za roh. Sall si vlezla zpět do postele a zavřela oči. Aniž by chtěla, vybavil se jí Jamesův obličej. Ostře řezané mužné rysy, světle hnědé promelírované vlasy rozcuchané na všechny strany a nebesky modré oči. „Ach jo,“ při myšlence na to, že už ho zřejmě nikdy neuvidí, se jí zmocnila nepochopitelná úzkost. A v té kožené bundě vpadal tak drsně a sexy… přetáhla si peřinu přes hlavu.

Když se druhý den ráno probudila, James byl jen mlhavou vzpomínkou na příjemně strávené odpoledne. Nejvíce ji mrzelo, že si nedokázala vybavit jeho milý obličej, to co však nezapomněla, byla barva jeho krásných očí. „Kde asi seš Jamesi?“ ptala se sama sebe a opatrně se otočila na bok. Natáhla k nočnímu stolku pro mobil.  Hned na to se pleskla dlaní do čela. „Krávo!“ zakřičela na sebe v duchu, když si uvědomila, že mu mohla dát své číslo. Po zapnutí mobilu jí přístroj zavibroval v ruce. Příchozí esemeska jí překvapila. Nevěřícně koukala na rozsvícený display, kde doslova zářilo jméno RON.  Nechtělo se jí tu sms číst, mohla tak totiž doufat v to, co tam určitě nebylo. Jen nechtěně zmáčkla tlačítko zobrazit. „Ahoj Sall, odjíždíme z Předělu. Brzy se uzdrav, Ron.“ Do tváří se jí okamžitě nahrnula červeň, měla chuť hodit telefon přímo proti zdi. Nevěděla, jestli má nadávat nebo brečet. Odpověď. „Do hajzlu se tebou,“ naťukala se slzavým pohledem a hned to zase smazala. „A už se nikdy nevracej!“ Smazat. „Díky, doufám, že s tou svojí princeznou budeš šťastný…“, ještě jednou si to po sobě přečetla. „Jo, to by šlo.“ Odeslat.

Sotva zaklapla svoje véčko, jejího těla se zmocnily otřesy hlubokého zármutku. I když si to nechtěla připustit, věděla, že tohle je konec. Nastala chvíle, které se obávala nejvíc. Slzy plynuly po tvářích a jedna po druhé se vpíjely do polštáře. Potřebovala se zbavit veškeré bolesti, která ji uvnitř spalovala, ale jinak než pláčem se s ní vyrovnat nedokázala. Ublížil jí. To mu nestála ani za to, aby se přišel rozloučit osobně? „A dost,“ napomenula se. „On si tohle přece nezaslouží, žádnej chlap si tohle nezaslouží,“ otřela ty slané krůpěje do rohu své peřiny a pak si oběmi dlaněmi promnula obličej. Najednou se opět cítila strašně unavená. Zavřela oči a nechala se pohltit bezesným spánkem, ze kterého ji vytrhlo až zaklepání na dveře. Nenamáhala se ani otevírat oči, bylo ještě dost brzo na to, aby se musela probrat, nebo ne? „Sall?“ ten hlas, byl jí tak povědomý … ne to se jí asi jenom zdá. „Sally?“ donutila se rozlepit víčka. Škvírkou v pootevřených dveří dovnitř nakukovala blonďatá střapatá hlava. Zamžourala. Nechtělo si jí věřit vlastním očím. Palcem a ukazováčkem levé ruky si protřela vnitřní koutky a znovu se podívala ke dveřím. Obočí se jí stáhlo do jedné linky, jak se zamračila. „Jamesi?“ „Jsem rád, že si mě pamatuješ,“ culil se od ucha k uchu. „Co tady děláš tak brzo?“ „Brzo?“ podivil se. „Je půl druhé odpoledne Sall. Napadlo mě, že by sis možná dala kávu a něco pořádnýho k jídlu,“ zatím, co jednou rukou přidržoval kliku, druhou prostrčil dovnitř a Sall si nemohla nevšimnout, že v ní drží taštičku od Anguse. „Jamesi, ty se mi zdáš?“ Rozesmál se, vstoupil dovnitř a posadil se vedle Sally na postel. Trochu váhavě jí políbil na tvář. „Myslím, že ne, pokud se nezdáš ty mě…“ odmlčel se. „V tom případě si anděl.“ Dál už nedokázala udržet pozornost na jeho tváři a pohled se jí stočil směrem k taštičce s jídlem. S chutí se zakousla do prvního hamburgeru. „Božský,“ zahuhňala s plnou pusou.

James ji jenom mlčky pozoroval, s plnou pusou upatlanou od omáček mu připadala roztomile. Nevědomky se pousmál. „Co je?“ zamyšleně se na něho podívala. „Nic, jen mě baví tě pozorovat. Vsadím se, že bys vyhrála soutěž v pojídání hamburgerů,“ spiklenecky na ní mrknul. Zamračila se: „Držím tituly za poslední tři roky v ženské kategorii.“ Šokovaně vykulil oči. „Dělám si srandu…“Další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Zrovna byli s Jamesem v půlce rozhovoru a do pokoje vstoupil Trent. Ovzduší v pokoji náhle zhoustlo, když si všiml, že ten cizinec drží Sall za ruku. Nepřátelsky si ho změřil…