Moonlight shadow

„Tak poď, ty šmejde!“ křičela na něj banda výrostků. Poštuchovali ho ostrými prsty v kroužku trýznitelů z místa na místo. Tahali ho za jeho dlouhé hnědé vlasy.

Najednou jedna dívka, která vypadala spíše jako chlapec, vypískla. Vlastně nevypískla, ale zavřískla silným hlasem: „Bacha, štouchejte toho magora opatrně, ať mu nevycákne jebák!“ ošila se a odskočila stranou.

Ostatní, většinou chlapci kolem sedmnácti let, se tolik výstřiku z pupínku umaštěného kluka nebáli. Ba naopak. V hlavách se začal rodit plán, na záchranu. Další z mnoha ironií.

„Co máš na mysli, vole?“ podíval se na něj kolega se světlými vlasy. Jeho světle modré oči se zabodly do přítelova obličeje. Čekal pořádnou sprosťárnu, věděl, že ho kamarád nezklame. Nespouštěl z něj oči, sledoval jeho měnící se výraz a byl čím dál spokojenější. Nakonec vytáhnul cigaretu a ležérně si ji vložil do úst. Lehce pohodil hlavou a vykřesl silný žhavící plamínek ze zapalovače.

„Z toho se zblázní strachy, vole,“ usmál se brunet a složil jednoduchým chvatem umaštěnce k zemi.

Ten jenom při dopadu hekl a snad se i začal modlit, aby to nebylo nic hrozného, jak bylo jejich zvykem.

„Mluv, sakra,“ vyzval blonďák přítele. Ostatní výrostci se kolem nich shromáždili a očekávali, co se bude dít dál. Nikdo z nich si to nechtěl nechat ujít.

„Podrž mi ho,“ otočil se na jiného chlapce. Pustil se do vykládání. „Takže, všichni určitě znáte ten starej atomovej kryt ve vopuštěný části city, ne?“ rozhlédl se po ostatních. Levý koutek se mu zvedl v ďábelském úsměvu.

Ostatní vytřeštili oči na tmavovlasého hocha. Ačkoli všem bylo kolem sedmnácti let, jejich zákeřnost neznala mezí. Vybrali si k účelům šílené šikany čtrnáctiletého chlapce. Tento náhodný výběr měl za následek, že malý čtrnáctiletý Tibor přežil a tím se stal jediným na světě.

Když ho vedli opuštěnou částí city, vzpíral se jim, kopal kolem sebe jako holka. Kdyby mohl, kousal by. Ta představa, že ho chtějí zavřít do starého, opuštěného a zaprášeného atomového krytu, ho děsila až k nepříčetnosti. Nevydal však ani hlásku. Strach a panika v něm rostla s každým dalším metrem cesty.

Banda výrostků se výborně bavila, jak se jim Tibor snažil vyvléknout. Bavili se dál na jeho účet. Vymýšleli si spousty příběhů, které nebyly ani pravdivé, ale bylo jim to jedno. Chtěli vidět Tibora na pokraji jeho sil, stále čekali, kdy se jim rozpláče v rukách. Vyprávěli různé nesmyslné historky o mimozemšťanech a vysávání mozku a o zbloudilých duších zavražděných v opuštěné části city.

Došli ke starému krytu. Na některých byl vidět strach a taky se podle toho rozhlíželi na všechny strany, protože se sami vyhecovali ke strachu. Velká dívka s postavou chlapce na tom nebyla o nic lépe, ale snažila se nedat na sobě nic znát.

Velký brunet, podle všeho tedy šéf ostatních, předal mladinkého Tibora na podržení dalšímu klukovi. Došel k masivním dveřím z pevné oceli a betonu. Chvíli si je prohlížel.

Hlavně abych se sakra neshodil, pomyslel si a dál se díval, z jaké strany bude nejlepší se dveří chopit a otevřít je. Nakonec pravou ruku položil na masivní kliku a levou zasunul za okraj dveří a zabral. Dveře se jen velmi pomaličku otevřely, ztěžka vrzaly. Ten zvuk se stal pro Tibora výhružkou. Tibor však nebyl jediný, komu přeběhl mráz po zádech.

„Takže…“ otočil se brunet a zase zvedl pravý koutek ve výrazu zlého úsměvu. „Skrčku, tady je tvůj nový domeček. Staneš se naším mazlíčkem, máš radost?“ přibližoval se k němu blíž a byl mírně nakrčený, protože chtěl Tiborovi ukázat, jak je bojovný.

Tibor zvedl oči ze země, už se začínal dostávat do apatie, bylo mu jedno, co se s ním stane, jak to bude probíhat, nebo jak dlouho tam bude zavřený.

„Di do hajzlu,“ řekl klidně a podíval se brunetovi zpříma do očí.

Bylo to jako hodit hadr od benzínu do ohně. Na Tiborově tváři se otiskla ruka bruneta. Chytil ho za límec u trička a pomaličku ho vlekl ke krytu. Nakonec se zastavil přede dveřmi a zadíval se tmavýma očima do Tiborových.

„Tady zkrotneš, ty šmejde. Tohle sis dovolil naposledy!“ cedil přes zuby do pupínkového obličeje a nakonec ho tvrdě strčil dovnitř a pomaličku zavíral mohutné dveře.

Tibor se díval, jak se před ním zavírají dveře a konečně si dovolil, aby mu z očí unikla jedna jediná slza. Netušil, jak dlouho tam zůstane zavřený, ale doufal, že to moc dlouho nebude.

Na druhé straně dveří se na sebe podívala parta výrostků.

„Jak dlouho ho tam necháme?“ zeptala se dívka.

„Nejradši bych ho tam nechal tak dlouho, až zdechne,“ řekl brunet a pravou ruku semkl v pěst.

„Kašlem na něj, ať se ven dostane jak chce,“ ležérně pověděl blonďák a odhodil nedopalek.

Všichni ho poslechli, jenže přesně v tu chvíli se k nim dostal smrtelný koktejl ze ‚salámku‘ a všichni spadli na zem mrtví.

Celý svět se ponořil do absolutního ticha. Nikdo tento zásah nepřežil až na Tibora, který byl bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Tibor netušil, že se stal jediným živým člověkem na celém světě. Dobré dvě hodiny se choulil na zaprášené zemi krytu a doufal v zázrak.

Nakonec se osmělil a posadil se. Kdyby se někomu snažil vysvětlit, co vidí, použil by slova: „Viděl sem prdlačku, ale nevzdával jsem se…“

„Uvažuj, kruci!“ byl tvrdý sám k sobě.

Po chvíli si vzpomněl, že má v kapse svůj komunikátor. Sáhnul tedy do kapsy a vytáhl ho do tmy. Rychlým pohybem ruky ho otevřel a tím si zajistil, aby viděl aspoň to málo.

„No bezva… Bez signálu… Máti…“ zaskučel při vzpomínce na jeho matku.

Asi by to byl zázrak, kdyby si na něj matka vzpomněla. Nebyla to jedna z těch starostlivých matek, navíc nebyla se svým synem dokonale spokojená a tak mu to dávala najevo, jak jen se dalo. Někdy si myslel, že ho adoptovala, protože se nudila. Do toho to byla šílená workoholička s pocity, že bez ní by práce zkrachovala a burza už by se nikdy nezvedla na své vratké nožičky. Někdy kolem něj doma chodila, jako kolem pohovky na kterou si nechce sednout.

A tak byl Tibor samorost, který se snažil sám najít svou cestičku životem. Ale jako by to všichni vycítili, stal se obětí šikany od starších a někdy dokonce i od mladších dětí. Nic si z toho nedělal. Vysnil si svůj vlastní svět, ve kterém byl jen on a nikdo jiný. Kdyby jen tušil, že jeho malý sen se stane skutečností.

Začal si svítit komunikátorem na všechny strany krytu. Hledal cokoli, co by mu pomohlo přežít, než ho pustí ven. Zvedl se ze země a začal si prohlížet svoje tmavé okolí.

Objevil čtyři postele na jedné straně a všechny nad sebou. Zkusil se do jedné z nich položit, ale bylo to pro něj dost nepohodlné. Jen díky své drobné postavě se tam vešel bez sebemenších problémů. Naproti postelím byly skříňky. Začal je prohledávat.

Našel svítilnu, pár konzerv, starý otvírák na konzervy, lékárničku, kterou by neošetřil svého největšího nepřítele a pár kondomů, které byly víc vyschlé než lubrikované. V tu chvíli mu došla baterie a komunikátoru a sám se mu vypnul. Tibor se zase ocitl v naprosté tmě.

Nahmatal rychle svítilnu a hledal knoflík na rozsvícení. Svítilna třikrát zaprskala, ale rozsvítila se. Bylo z ní o něco víc světla a tak se začal rozhlížet dál po stěnách. Nakonec našel i vypínač, rychle k němu došel a rozsvítil.

Na stropě zapraskala zářivka a snad stokrát zablikala než se rozsvítila úplně.

„Do hajzlu…“ zhodnotil Tibor svou situaci a zhroutil se k zemi. „Uvízl sem v zasraným pravěku…“ zavrčel si pro sebe.

Najednou se mu zachtělo na záchod. Hledal mísu toalety, pisoár, prostě cokoli, do čeho by mohl vykonat potřebu. Jenže pak našel hledanou věc a zůstal nad ní stát.

„Proč mě sakra, rovnou nezabili?“ zeptal se sám sebe a sledoval pouhou díru na vykonání potřeby. Z každé strany díry byly nášlapky, nejspíš pro jistější balancování nad toaletní dírou.

Jeho potřeba byla o tolik silnější než on sám. Nakonec musel překonat všechen svůj odpor a nechuť a ulevit si…

43.Předsvatební noc
Bála jsem se že přestane, ale zatím se tak nestalo.Jeho ústa opustila své místo a přenesla se k druhému ňadru. Rukou sundal i druhé ramínko a nechal košilku klesnout k zemi. Když se dostatečně polaskal s mýni prsy, zvedl mne a položil na postel. Klečel nade mnou, oči pomalu putující po mém nahém těle se mu plnily touhou. (Pokračování textu…)

Po dohodě s Vincentem se Sam rozhodla prodat dům rodičů a bydlet nadále s Lizi, alespoň než dodělá školu, pak se uvidí. Vlastně se osazenstvo Henson dost změnilo. Pro okolí to byla nepostřehnutelná změna, pro sousedy bylo vše tak, jak má. Skutečnost však nemohla být odlišnější. Nejvíce času jsem v domě trávil, kromě děvčat, já a Rox, pak Melody. Texas se tu objevovala jen na pár okamžiků, jako byly odjezdy a příjezdy ze školy. Jak se Vinc přestával bránit svému novému já, tak si začínali být bližší. (Pokračování textu…)

 „Pojďme dál a promluvme si,“ pokynul dívkám Malcom a rukou ukázal na otevřené dveře. Omahe, Sofie i Rufus se mlčky otočili a vstoupili do hradu. Ser se podívala k Lee a Rayovi.

„Neboj se, nic se ti nestane. Slibuji, budu stále s tebou,“ usmála se černovláska a podala jí ruku. „Pojď!“ (Pokračování textu…)

Někde na okraji pouště, na velmi dokonale ukrytém místě. Kolem nikde nic nebylo, jen se občas přehnala písečná bouře a tím přesypala duny z místa na místo. Dokonalé místo, přesně na to, aby se tam schovala tlupa mužů v uniformách.

Možná to byla jen tlupa teroristů nebo to byli lidé z nějakého vojenského sektoru. Po tom se nikdo nikdy nepídil.

Přísný řád jim zakazoval vzdalovat se od jejich základny. Byli si neustále nablízku. Z neustálé blízkosti se v jejich budově často přeháněly bouře ponorkové nemoci. Ale jejich vůdce jim to nedovolil, uměl si svoje muže dokonale zkrotit. Jinak by to nebyl správný vůdce.

Velel asi dvaceti mužům, vlastně dvaceti velel na začátku. Dva spáchali sebevraždu po čtyřech měsících života v poušti. Vyžadoval dokonalou disciplínu, každý z nich si vyzkoušel, jaké to je vydrhnout celou základnu kartáčkem na zuby. Šikana ze strany vůdce se brala jako naprosto obyčejná věc, hlavně byla pro jejich dobro. Zhruba tak, jako rodiče udeří své dítě, když něco provedou.

Procházel hlavní chodbou. Jeho naleštěné holinky se leskly v kousíčcích světla, které pronikalo dovnitř základny. Klapaly o tvrdou podlahu a aspoň dávala ostatním mužům echo, že se blíží jejich vůdce. Došel k těžkým dveřím, na okamžik se na ně zahleděl. Nakonec nenašel nic, ať to bylo cokoli, co hledal. Rázným gestem chytl kliku a trhnul dveřmi.

V místnosti se okamžitě postavilo do pozoru pět mužů a zasalutovalo.

„Pohov,“ zavrčel vůdce.

Ruce si chytnul za zády a přecházel po místnosti.

„Nějaké novinky,“ otočil se na muže po své pravé ruce. Ten hned vyskočil a zaujal pevný postoj.

„Nikoli, pane. Mohu ještě mluvit, pane?“ optal se. V očích se mu mihl stín strachu, jenže kdyby mu zatajil tuto informaci, mohl by si to o něco déle ošklivě odskákat.

„Povolení uděleno,“ řekl tvrdě vůdce a zahleděl se muži do očí. Probral v něm zvědavost a to se moc často nestávalo.

„Pane…“ začal pomalu, ale pak zase rychle zaujal vážný postoj a dal do svého hlasu veškerou sílu, které byl v tu chvíli schopen. „Náš radar zachytil zprávu. Je to šifra, ale podařilo se nám ji rozluštit,“ a podával ochmataný papír veliteli.

Vzal si jej do ruky a podíval se na něj. Byly na něm vytisknuty různé obrázky a sem tam mezi nimi se objevilo písmenko.

„Co je to za žert?!“ zahřměl velitel a pěti mužům se zatřásla kolena.

„To není žert, pane,“ odpověděl muž, který s velitelem dál statečně mluvil. „Je to dávná šifra, která se používala v dvacátém a jednadvacátém století, pane. Podařilo se nám najít návod na jeho luštění a zprávu jsme dešifrovali, pane.“

Veliteli trochu povolilo napětí v obličeji. „Co to znamená!“ začínal být netrpělivý.

„Je ale velmi zvláštní, že jsme ho zachytili z vesmíru. Museli být velmi vychytralí. Myslíme si, že je to teroristické hnutí KuDo…“ chtěl ještě pokračovat dál, ale byl přerušen.

„Co to znamená!“ zaječel vůdce a jeho pravé obočí povyskočila a zároveň se objevil lehký tik v levém oku.

Vojákovi zatrnulo, v duchu si nadával, že se nechal tak unést, ale považoval to za důležitou věc. Přešlápl z nohy na nohu. „Útok připraven, vše může začít, vypusťte raketu, smrt s vámi,“ vyblekotal rychle a čůrek potu mu přejel po spánku.

„Ha!“ zařval vítězoslavně velitel. „Přesně tohle jsem si myslel! Pohov!“

Voják se zhroutil na židli a modlil se, aby už velitel nepoložil žádnou otázku zrovna jemu. V duchu si i nadával, že vytáhl nejmenší sirku a byl to on, kdo to musel veliteli oznámit.

Velitel mezitím přešel k velkému oknu. Škrábal si dokonale oholenou tvář. „Jak myslí…“ přestoupl si z nohy na nohu. „Budeme rychlejší…“ otočil se zpátky do místnosti. Díval se do obličejů pěti bílých mužů, žádný z nich ani nedutal. Někteří přestali na pár okamžiků dýchat. Kdyby měl velitel jen o něco ostřejší smysly, cítil by jejich strach a náramně by si tu náladu kolem užíval.

Nebyl zrovna jeden z těch normálních lidí. Jeho normálnost ho opustila už dávno. Vlastně nikdy nebyl jeden z těch normálních. Už ve školce trpěl strašlivými paranoidními stavy. O tolik smutnější, že to bylo u dítěte. Nebyl schopen ani spát v nějaké normální poloze. Končetiny si každou noc pečlivě omotával do peřiny, aby z něj nekoukal ani kousíček. Myslel si totiž, že mu prsty ukouše bubák. Tento strach už ho dávno přešel, ale přišly mnohem horší.

Byl zvyklý mít všechno pod kontrolou, žádný úkol mu nebyl cizí. Vše, po čem kdy toužil, dostal. Ale nekonečný pocit, že ho někdo sleduje, byl silnější. Nebyl schopen téměř ani normálního pohybu v davu lidí. Proto byl odvelen do pouště, proto jeho osmnáct mužů skákalo jako opičky na gumičce.

„Budeme první…“ zašeptal nakonec a jeho vítězoslavný úsměv na tváři vyděsil muže ještě víc.

„Zahájíme plán ‚salámek‘!“ rozkázal do místnosti.

Pět srdcí v místnosti se na pár okamžiků zastavilo a po chvíli se zase rozeběhlo. Nikdo se na nikoho nepodíval, jen stočili vyděšené pohledy na velitele. Nikomu se nechtělo splnit jeho rozkaz. Jenže čím víc se dívali do velitelovy tváře, tím víc si začínali myslet, že je to ten nejlepší nápad. Nenechat se zabít, ale radši se zabít.

Malý zfanatizovaný dav se pomalu pustil do práce. Téměř to připomínalo rituál.

Každý z nich přešel k panelu se spoustou čudlíků, knoflíků a páček. Postupně otvírali ty kryté a postupně je mačkali. Ačkoli to dělali poprvé, jejich pohyby byly dokonale sladěné a připomínaly skoro tanec.

Operace ‚salámek‘ nebyla jen tak nějaká operace. Byl to projekt starý asi deset let a svět o něm moc nevěděl. Přesněji šlo o několik vakcín spojených s viry a bakteriemi různých chorob. Název salámek by se mohl zdát možná i vtipný, v některých případech i trapný. Jenže vědec, který ‚salámek‘ skloubil dohromady, se zajímal o dějiny. Hlavně tedy o dějiny dvacátého a jednadvacátého století.

Díky své lásce k dějinám přišel na to, že v těchto obdobích byl salám jednou z oblíbených pochutin. Dokonce i podle nějakých starých studií přišel na to, že ty jisté salámy mají neblahé účinky na zažívání lidí, což mu ve spojení s jeho koktejlem vakcín a virů přišlo vtipné.

A tak vznikl ‚salámek‘…

„Pane, máte tu čest,“ ozvalo se od jednoho z mužů s jejich veliteli.

Vůdce stál za muži a sledoval jejich práci. Na výzvu vykročil o dva kroky blíž k panelu. Přejel pohledem všechny čudlíky a zhodnotil jejich správnost.

„Sbohem…“ zašeptal.

Jeho muži si všimli šíleného výrazu ve tváři. Zahloubal v nich znovu strach, ale ten je přešel v okamžiku, kdy vůdce zmáčknul poslední čudlík.

Raketa ve tvaru válečku, skoro podobná skutečnému salámu, vystřelila vpřed. Prodírala si cestu teplým vzduchem. Letěla si sama a poklidně. Nic jí nebránilo v tom, aby si letěla, skoro jako by se to prostě mělo stát.

Doletěla k cíli své cesty. Někde mezi Evropou a Asií přistála na zemi. Na jejím těle se otevřelo okýnko a na malém displeji se objevil obraz. Chvilka zrnění přestala a pak se na obrazovce objevila žena. Byl to záznam.

„Dobrý den, chceme vám poděkovat, že jste využili našich služeb. Je nám ctí, že jste využili našich služeb. Přeji vám krásný den,“ zakončila krátkou řeč.

Pak se ozvalo krátké zavrčení a nakonec vyšel oblak slaboučkého dýmu. Tím se do světa vypustila vražedná směs. Proces to byl velmi rychlý a do tří hodin byla celá modrá planeta nezvykle tichá. Každý, ke kterému se vir dostal, zemřel tiše a rychle. Až na toho jediného.

Bylo obrovskou ironií, že se tohle všechno stalo. Vůbec to tak být nemuselo. Kdyby jen si těch pár mužů nastudovalo luštění rébusů o něco víc, došlo by jim, jakou zprávu dostali. Nebyl to teroristický vzkaz chycený z vesmíru. Byl to mimozemský seznam na nákup, který zněl asi takto: Kup něco dobrého, uvařím, miluju tě, brzo se vrať…

Předmluva

Čas plynul… Nikdo si ničeho nevšímal, vždyť ani nebylo čeho. Sobectví, marnivost a hamižnost se staly hlavními vlastnostmi lidí. Kdyby to viděl někdo jiný, myslel by si, že jde o jistou alternativu pekla na zemi.

Společnost se pomalu rozpadala. Ti malověrní, kdyby nebyli slepí, mohli by se zachránit. Ale zachránili by se?

Hlavní problémem byli lidé. Přestali se zajímat o blaho zvířat a celé planety. Nejdříve si vykáceli všechny lesy, ty přenádherné vlhké plíce světa, pralesy. Všechny nemoci se vyplížily ven, přesně tak jako se vyplížil vir HIV, jenže tyhle byly o tolik horší. Splývaly pomaličku s celým lidstvem a pomalu je užíraly až k trýznivé smrti. Už nešlo jen o pouhý a pomalý rozklad krvinek, rozložení obranyschopnosti, tyhle byly o tolik horší, že u každého se projevovaly jinak.

Zájem o zvířata zanikl, jako by nějaký kus oblečení vyšel z módy. Ta přišla na řadu jako druhá. Druh po druhu, rasa po rase odcházely z modré planety. Neodlétaly však do jiných galaxií. Jen prostě vymíraly. Lidé přestali mít zájem řídit jejich reprodukci. A hlavně, když se přestali starat o jejich přirozené prostředí, nebylo již pomoci. Jako poslední vymřeli psi. Nebo možná až švábi? To už nikdo neví, protože se o to nikdo nestaral.

Jak zachránit někoho, kdo o pomoc nestojí a ještě si sám hází klacky pod nohy? Nejdříve jsou to jen klacíky, malinké a lehce zlomitelné, jenže nakonec se na malinké klacíky začnou vršit klacky a pak klády. Nakonec člověk stojí před obrovskou překážkou, kterou si postavil sám. Už si nepamatuje, jak jí celou složil, jak se mu podařilo udělat ji tak velikou. Prostě tam najednou stojí před ním.

A tak lidé začali ničit sami sebe. Začali na těch, kteří se neuměli sami bránit. Na dětech.

Tak jako se kdysi v dávné minulosti vybíraly ty nejsilnější a nejhezčí děti, tak to pokračovalo i v časech budoucích. Jenže jich už tolik žilo, žilo tolik dětí s vadou. Ano, dospělí se začali chovat jako děti. Brali dítka s vadami jako rozbité panenky. A co se dělá s rozbitými panenkami? Spravit je? Moc námahy a hlavně práce. Rozbitá panenka musí ještě dostat pořádně za vyučenou, protože se neměla co rozbíjet a pak se vyhodí. Aspoň ty masové hroby jim zbyly. Někdo by mohl říct, že jim aspoň nebude smutno, vždyť byly mezi svými, chtěly by snad něco víc?

A tak to pokračovalo dál a dál.

Památky na doby dávno minulé se rozpadaly, staré domy chátraly, z kostelních věží padaly zvony a ničily dlažby ulic a někdy zabily i pár lidí. Vše upadalo v zapomnění.

Touha po nových objevech a bohatství zaplavila mysl každému. Objevená místa ztratila svůj lesk, jen co se okoukala. A pak už nebylo nic na objevení. Modrá planeta začala být nudná.

Nebylo co dělat. Vše se stalo všední a nudné. Nemoci vypuštěné z pralesů se kolem lidí plížily jako přízraky fantomů a nedaly jim spát.

Experimenty se staly lidským hnacím motorem. Hledali léky na ony nemoci, tolik zákeřné, ale dá se najít nějaká pomoc? Nenašli nic. Jenže se nevzdávali. Stále dokola a dokola, marné snažení, hokusy pokusy, čáry a kouzla. Nic nepomáhalo. Najednou byly všechny obory ztracené. Nic nedávalo smysl.

Nedali si pokoj, hledali, křížili, zkoumali… Nic, všechno špatně. A tak zbylo poslední…

Konec rodin. Konec rodinné podpory.

Nedůvěra naplnila srdce všech…

A pak začala válka. Ta nejhorší ze všech. Válka, která jedinému pomohla a všechno ostatní ukončila.

A tak vznikl on. On jediný. A tohle je jeho příběh…

Vztek ve mně rostl s každým dalším krokem. Kde bych měla najít původce všeho toho, co se mi doteď stalo? Kdo byl ten zatracenej dobrák, který mi doporučil, abych se sem dostala?

Vlastně jsem ho nikdy neviděla a hlavně jsem ani nevěděla, kde toho dotyčného mám hledat…

V útržkách se mi vracely poslední okamžiky… Viděla jsem milého a určitě mladého muže, který se nade mnou skláněl. Skoro jako bych zase cítila jeho doteky.

Dantiana! projelo mi najednou hlavou jméno té malé dívky. To je ona! To ji musím najít… Ale jak?

V poklusu jsem se snažila myslet, snad jsem si myslela, že mi myšlenky taky poběží o něco rychleji. Možná mi to k něčemu pomohlo, protože ta pravá myšlenka dorazila velmi brzy. Už jsem ani nedoufala. A přitom to bylo tak jednoduché.

Pokud jsem si dobře vzpomněla, říkala mi, že se známe a je moje Nara. Není tedy nic jednoduššího.

„Dantiano!“ zakřičela jsem ze všech sil. Z nedaleké koruny mohutného stromu se vzneslo pár ptáků. „Dantiano, ke mně!“ Hlas mi přeskakoval do hysterických tónů, ale nevšímala jsem si toho.

„Kdo tady koho bude poslouchat?! Dělej, ke mně!“ křičela jsem stále dokola. Nevzdávala jsem se, jednou se to v ní muselo zlomit a musela mě zaslechnout. A pokud je vážně můj pes, musí poslouchat.

Uběhla nějaká doba. Otáčela jsem se stále dokola a čekala, pěsti pevně semknuté.

Ozvalo se za mnou praskání a hlasité dýchání v rytmu běhu. Otočila jsem se za zvukem a viděla jsem mladinkou dívku, která běžela za mnou. Vypadala tak krásně a roztomile, až na ten jazyk, který ji vlál z úst opravdu jako psovi.

Tři metry přede mnou zastavila. Nakrčila se.

Podívala jsem se na ni tentokrát už pořádně. Určitě to musela být ona. Jak jsem si jen mohla myslet, že je to jenom dívka? Vždyť je v ní víc ze psa než člověka. Její pohyby tomu nasvědčovaly. Byla to moje malá Nara.

„Co chceš?“ zeptala se opatrně. V hlase jsem jí možná zaslechla lehké vrčení. Tohle si nemohla dovolit.

„Přestaň, to ty si mě sem dostala! Takže teď si mi povinna odpovědět na pár otázek!“ přivřela jsem oči do zlého pohledu.

„Fajn, co chceš vědět?“ Nedokázala se na chvíli zastavit, neustále přecházela z místa na místo a stále si mě měřila pohledem. Přestávalo mě to bavit.

„Sedni!“ štěkla jsem na ni a ona mě okamžitě poslechla. „A teď mi hezky vysvětlíš, proč si mě sem dostala! Hned a bez vytáček!“

Seděla na zemi a sledovala mě. Natáčela hlavu ze strany na stranu a zkoumavě si mě prohlížela.

„Ty to vážně nevíš?“ hlesla.

Jenom jsem záporně pokývla hlavou. Čekala jsem.

„Neviděla ses nikdy cizíma očima. Nikdy jsi neviděla, jak si zoufalá sama nad sebou. Jen jsem ti chtěla pomoci. Takhle by ses zabavila úkolem, který znáš, a už bys nebyla tak nešťastná. Chtěla jsem ti jenom pomoci, nic víc a nic míň. Tobě se tady nelíbí?“ podívala se na mě s takovým smutkem v očích, že jsem se na ní najednou ani nemohla zlobit.

Klesla jsem do trávy na kolena.

Možná to bylo tím prostředím tady, že jsem si pořád připadala tak zlomená, možná to bylo tím, že pokaždé, když jsem se cítila už pevná a rozhodnutá, vždy mě něco donutilo změnit názor.

„Promiň,“ zašeptala jsem, „ale jak se teď odsud dostanu? Miluju svůj život a už vím, jak s ním naložím a co podniknu. Nechci umřít, teď ne. Prosím, pomož mi dostat se zpátky do mého života…“

Zaslechla jsem jemné zakňučení a pak jak lehce šustila tráva. Najednou jsem měla její hlavu v klíně, začala mi lízat ruku. Musela jsem jí začít hladit po vlasech. Prostě byla pes a tohle byla naše mazlivá chvilka.

„Nevím, jak ti pomoci dostat se zpátky. Ale řekni mi, co chceš dělat, až se vrátíš do života?“

„Postavím se na svoje vlastní nohy. Budu samostatná a zaopatřím se tak, abych nemusela už dělat tu šílenou práci. Ale co konkrétně, to ti neřeknu, to se dozvíš, Naro…“

„Dobře,“ řekla jenom.

Dál jsme seděly mlčky, probírala jsem její jemné vlasy a přemýšlela, jak bych to všechno vrátila do těch starých živých kolejí.

„Víš,“ začala pomalu mluvit, „vlastně jsem tě tu chtěla mít. Chtěla jsem tě mít jenom pro sebe. Jasně, vím, že tu máš svého Draka a že bys spíš byla s ním než se mnou, ale třeba bychom časem našli nějaký kompromis, jak tu žít společně… Byli bychom jedna malá a různorodá rodinka…“ dokončila polohlasem a já ucítila, jak mi její první slza skápla na ruku.

„Nemůžeš rozhodovat o osudu ostatních. Jasně, klidně bych tu zůstala, jenže mám v životě takových nedořešených věcí… Prostě bych si je ráda vyřešila a konečně dala svému životu nějaký smysl.“ Začínala jsem pomalu plakat.

„Já vím…“ zaškytala Nara. „Prostě se teď musíme rozejít, ale jednou se tady zase shledáme. Aspoň až jednou ve světě živých umřu, budeš vědět, že tady na tebe čekám a že se tu zase jednou shledáme. Je to chatrná útěcha, ale aspoň něco. Třeba tě to bude míň mrzet…“

„Jo, tak to bude určitě lepší…“ zašeptala jsem.

Pak zvedla hlavu z mého klína a postavila se na nohy. Rozhlédla se kolem dokola, naposledy mi upřela svoje hnědé oči do mých a vzdychla. Natáhla ruku, jako by se mě chtěla dotknout, ale pak ji zase stáhla.

„Takže jednou se shledáme…“ zašeptala. Otočila se na druhou stranu ode mě a rozběhla se pryč.

Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela.

Utřela jsem si slzy, zvedla se na nohy a vydala se na další pokračování mojí cesty. Musela jsem najít tu správnou cestu odtud. Nevěděla jsem zatím jak, ale doufala jsem, že na něco přijdu, tak jako s Narou.

Už jsem se nemohla kochat krajinou. Jak bych se mohla kochat svojí vlastní smrtí? Krucinál… Stačila by mi třeba jen malinká škvírka, abych se odtud dostala, ale kde jí mám najít?

Nakonec jsem došla k řece. Taková ironie. Něco mi našeptávalo, že u řeky to začalo. Kéž bych to tady mohla i ukončit. Jenže dá se dostat zpátky do života tím, že se zabiji ve smrti?

Už jsem asi nemohla vymyslet větší hloupost…

Chci domů, pomyslela jsem si. Chci zpátky do svého života, klesla jsem na kolena a podívala se na svůj odraz do vody. Dívala se na mě dívka se smaragdovýma uplakanýma očima, nazelenalou pletí a místo vlasů šlahouny větví s listy. Byla smutná. Ráda bych jí pomohla, ale nevěděla jsem jak.

Zavřela jsem oči.

Chci domů, za Davidem… Obejmout jeho pevné a svalnaté tělo, políbit jeho teplé měkké rty, proplétat prsty s jeho. A hlavně cítit teplo jeho kůže a slyšet tep jeho srdce. Být zase zpátky doma a udělat všechno pro to, abych se postavila na vlastní nohy, aby mi už nikdo nemohl ublížit. Obrnit se na ten život, jak jen to půjde. A taky si hlavně užívat Davida. Tolik jsem se upnula na jeho osobu…

Čím víc jsem myslela na domov a Davida, tím víc mi docházel dech. Myslela jsem, že je to z té úzkosti, která mě zaplavovala, jako se umyvadlo plní vodou. Jenomže pak jsem se nemohla nadechnout vůbec, což bylo divné, protože jsem vlastně dýchat nepotřebovala. Chyba.

Vytřeštila jsem oči. Neviděla jsem nic jiného než absolutní tmu. Byla jsem vyděšená a snažila se nadechnout, ale nešlo to. A do toho ta tma…

Snažila jsem se dál lapat po dechu, nevzdávala jsem to.

„Snaž se!“ zaslechla jsem.

Vždyť se snažím! chtěla jsem zakřičet, ale něco mě dusilo.

Bylo to, jako by se mi plíce plnily vodou a stále víc, až každá alveola byla odštípnutá od jakékoli cesty ke kyslíku.

„Dejchcej! Proboha, bojuj!“ dobýval se mi hlas stále do mysli.

Z úst mi unikl první lok vody, ani jsem ho nevyplivla, prostě ze mě vylétnul.

Jenže s gejzírem vody ze mě odešly i všechny myšlenky. Upadla jsem do černého bezvědomí. Ticho a tma…

42.Co jsme vědět nemohli

Slyšel asi víc než my. Domluvili jsme se na přijatelném vysvětlení hádky a pak už se věnovali „nepodstatným“ věcem. Když se Jana vrátila měla na tváři úsměv a oči jí zářily. Že by na ni Rol použil svůj šarm?! Byla jsem ráda, alespoň rozptýlil její myšlenky na Roba.Vraceli jsme se domů až pozdě odpoledne a Jana nám sdělovala jak jí Rol vyprávěl historky o Fenriru. Byla nadšená, legend tu bylo bezpočet a ona je nasávala jak houba. Vše co se vymyká normálu jí fascinovalo (Pokračování textu…)

Metatron seděl na parapetu jednoho ze stylových domků uprostřed Paříže a pozoroval spící dívku. Její zlaté vlasy se volně povalovaly po polštáři. Schoulená do klubíčka k sobě pevně přivinula peřinu. Plakala. Nemusel nahlížet do jejích snů, aby poznal, o čem se jí zdá. Opět snila o muži, kterého milovala od malička. I přes to, že celá historie byla přepsána Serena si ve své paměti zachovala vzpomínky na to, co bylo. Neměla si to pamatovat, ale její mysl pracovala jinak, než u ostatních lidí a ve snu k ní promlouvaly doby dávno minulé. Vždyť i první slovo, které pro probuzení vyslovila, bylo Jeho jméno.

Probudila se v němém výkřiku. Zakryla si dlaněmi obličej a chvíli tiše vzlykala. Měla pocit, jako by na sobě stále cítila jeho krev. Vyběhla do koupelny a pustila vařící sprchu. Nezáleželo jí na tom, že je oblečená do pyžama. Rovnou si vlezla pod proud vody. Kolena jí vypověděla službu a sesunula se na zem. Kapky vody se mísily se slzami. Po půl hodině se uklidnila, naplněná podivnou prázdnotou ze sebe sundala mokré oblečení a zabalila se do županu.

V chodbě jejího bytu se ozvaly tiché kroky. Její spolubydlící probudily Sereniny bolestné vzlyky a šla ji zkontrolovat. „Zase se ti o něm zdálo?“ objala svou kamarádku. „To nic Sero, byl to jen sen, ošklivá noční můra. Poď udělám ti něco k jídlu,“ od té doby, co se ty dvě poprvé setkaly, spojovalo je víc než sesterské pouto. Marry znala celý příběh o tajemném muži, kterého Serena každou noc potkávala ve svých snech, ale nikdy svou přítelkyni neviděla tak zdrcenou.

„Vypij to,“ podala jí šálek kávy. „Seber se holka, dneska je tvůj velký den. Na ten pohovor musíš vypadat dobře.“ Sera mlčky přikývla. Měla dojem jako by se vůbec nevyspala. Unavovaly jí neustálé sny o Razielovi. Po každém probuzení litovala, že není skutečný, protože její láska k němu bránila tomu, aby si našla normálního kluka.

Hodila na sebe nejlepší kostýmek a vyrazila směrem k nemocnici, kde probíhal konkurz do laboratoře. Vždycky byla fascinování lidským tělem a krví, což jí pomáhalo ve studiu. Na lékařské fakultě vystupovala vždy jako premiantka třídy a ani u promoce tomu nebylo jinak.

Seděla na chodbě před kanceláří ředitele Midnighta a čekala, až si ji pozve dovnitř. Dveře se otevřely a vyšel její bývalý spolužák ze školy. „Seš na řadě Sero.“ Popřál jí hodně štěstí a odešel. Dívka nesměle vstoupila do místnosti. V koženém křesle seděl muž s téměř černými vlasy. Víc toho neviděla, protože byl otočen k velkému francouzskému oknu a pozoroval čilý ruch v ulici. „Dnešní svět je jeden velký blázinec,“ pronesl hlubokým melodickým hlasem a Serenino srdce vynechalo jeden úder. Křeslo se otočilo a ona pohlédla do tváře muže svých snů. Sotva se její pohled střetl s jeho azurově zelenýma očima, udělalo se jí nevolno. „Sereno?“ zíral na ní stejně nevěřícně jako ona na něj. Zamotala se jí hlava a kolena vypověděla službu. Skácela se k zemi.

V rohu místnosti stál Met a všechno pozoroval. Jeho božský původ způsobil, že ho obyčejní smrtelníci, jakými teď byli ti dva, neviděli. Spokojeně se usmíval, když Raziel přešel ke své vyvolené, opatrně ji zdvihl do náruče a položil na gauč u zdi. To on byl tím, kdo zařídil, aby se ti dva setkali i po Razielově smrti. V hlouby duše tušil, že na svého drahého Serena nikdy nezapomene a měl pravdu. Díky jeho zásahu se našli a už jim nehrozilo žádné nebezpečí.

Andělova podstata se začala pomalu rozplývat. Nebylo to nepříjemné, protože sledoval, že dívka jeho srdce získala to, co si zasloužila, lásku na celý život. Kvůli zachování rovnováhy se sám obětoval, ale stálo mu to za to. Ti dva mohli být spolu.

Raziel pohladil Serenu po zbledlé tváři. „Konečně jsem tě našel…“ zašeptal.

(Pokračování textu…)

V pokoji se rozhostilo ticho. Minuty běžely a ticho narůstalo.

„Samantho!?“ až Vincův výkřik ho narušil. Pomalu otočila hlavu a nepřítomným pohledem se na něj podívala.

„Vincente?“ zavrtěla hlavou a zrak se jí zaostřil. „Co se stalo?“

„Nic!“ Chladným pohledem zastavil Roxe, který jí chtěl vše vysvětlit, a nejen to, chtěl jí vyznat své city, jimž ani sám pořádně nerozuměl.

„Sami, holčičko,“ Rie si klekla před ní a vzala ji za ruce. Ta sklonila oči k ní.

„Upíři,“ špitla.

„Ano, no a jistě chápeš, že vše, co se tu dozvíš, je přísně tajné. Nikdy a nikomu se s tím nesmíš svěřit,“ její hlas zněl konejšivě a Samanthino srdce se pomalu uklidnilo.

„Jako by mi někdo věřil,“ odtušila. (Pokračování textu…)