Moonlight shadow

Někde na okraji pouště, na velmi dokonale ukrytém místě. Kolem nikde nic nebylo, jen se občas přehnala písečná bouře a tím přesypala duny z místa na místo. Dokonalé místo, přesně na to, aby se tam schovala tlupa mužů v uniformách.

Možná to byla jen tlupa teroristů nebo to byli lidé z nějakého vojenského sektoru. Po tom se nikdo nikdy nepídil.

Přísný řád jim zakazoval vzdalovat se od jejich základny. Byli si neustále nablízku. Z neustálé blízkosti se v jejich budově často přeháněly bouře ponorkové nemoci. Ale jejich vůdce jim to nedovolil, uměl si svoje muže dokonale zkrotit. Jinak by to nebyl správný vůdce.

Velel asi dvaceti mužům, vlastně dvaceti velel na začátku. Dva spáchali sebevraždu po čtyřech měsících života v poušti. Vyžadoval dokonalou disciplínu, každý z nich si vyzkoušel, jaké to je vydrhnout celou základnu kartáčkem na zuby. Šikana ze strany vůdce se brala jako naprosto obyčejná věc, hlavně byla pro jejich dobro. Zhruba tak, jako rodiče udeří své dítě, když něco provedou.

Procházel hlavní chodbou. Jeho naleštěné holinky se leskly v kousíčcích světla, které pronikalo dovnitř základny. Klapaly o tvrdou podlahu a aspoň dávala ostatním mužům echo, že se blíží jejich vůdce. Došel k těžkým dveřím, na okamžik se na ně zahleděl. Nakonec nenašel nic, ať to bylo cokoli, co hledal. Rázným gestem chytl kliku a trhnul dveřmi.

V místnosti se okamžitě postavilo do pozoru pět mužů a zasalutovalo.

„Pohov,“ zavrčel vůdce.

Ruce si chytnul za zády a přecházel po místnosti.

„Nějaké novinky,“ otočil se na muže po své pravé ruce. Ten hned vyskočil a zaujal pevný postoj.

„Nikoli, pane. Mohu ještě mluvit, pane?“ optal se. V očích se mu mihl stín strachu, jenže kdyby mu zatajil tuto informaci, mohl by si to o něco déle ošklivě odskákat.

„Povolení uděleno,“ řekl tvrdě vůdce a zahleděl se muži do očí. Probral v něm zvědavost a to se moc často nestávalo.

„Pane…“ začal pomalu, ale pak zase rychle zaujal vážný postoj a dal do svého hlasu veškerou sílu, které byl v tu chvíli schopen. „Náš radar zachytil zprávu. Je to šifra, ale podařilo se nám ji rozluštit,“ a podával ochmataný papír veliteli.

Vzal si jej do ruky a podíval se na něj. Byly na něm vytisknuty různé obrázky a sem tam mezi nimi se objevilo písmenko.

„Co je to za žert?!“ zahřměl velitel a pěti mužům se zatřásla kolena.

„To není žert, pane,“ odpověděl muž, který s velitelem dál statečně mluvil. „Je to dávná šifra, která se používala v dvacátém a jednadvacátém století, pane. Podařilo se nám najít návod na jeho luštění a zprávu jsme dešifrovali, pane.“

Veliteli trochu povolilo napětí v obličeji. „Co to znamená!“ začínal být netrpělivý.

„Je ale velmi zvláštní, že jsme ho zachytili z vesmíru. Museli být velmi vychytralí. Myslíme si, že je to teroristické hnutí KuDo…“ chtěl ještě pokračovat dál, ale byl přerušen.

„Co to znamená!“ zaječel vůdce a jeho pravé obočí povyskočila a zároveň se objevil lehký tik v levém oku.

Vojákovi zatrnulo, v duchu si nadával, že se nechal tak unést, ale považoval to za důležitou věc. Přešlápl z nohy na nohu. „Útok připraven, vše může začít, vypusťte raketu, smrt s vámi,“ vyblekotal rychle a čůrek potu mu přejel po spánku.

„Ha!“ zařval vítězoslavně velitel. „Přesně tohle jsem si myslel! Pohov!“

Voják se zhroutil na židli a modlil se, aby už velitel nepoložil žádnou otázku zrovna jemu. V duchu si i nadával, že vytáhl nejmenší sirku a byl to on, kdo to musel veliteli oznámit.

Velitel mezitím přešel k velkému oknu. Škrábal si dokonale oholenou tvář. „Jak myslí…“ přestoupl si z nohy na nohu. „Budeme rychlejší…“ otočil se zpátky do místnosti. Díval se do obličejů pěti bílých mužů, žádný z nich ani nedutal. Někteří přestali na pár okamžiků dýchat. Kdyby měl velitel jen o něco ostřejší smysly, cítil by jejich strach a náramně by si tu náladu kolem užíval.

Nebyl zrovna jeden z těch normálních lidí. Jeho normálnost ho opustila už dávno. Vlastně nikdy nebyl jeden z těch normálních. Už ve školce trpěl strašlivými paranoidními stavy. O tolik smutnější, že to bylo u dítěte. Nebyl schopen ani spát v nějaké normální poloze. Končetiny si každou noc pečlivě omotával do peřiny, aby z něj nekoukal ani kousíček. Myslel si totiž, že mu prsty ukouše bubák. Tento strach už ho dávno přešel, ale přišly mnohem horší.

Byl zvyklý mít všechno pod kontrolou, žádný úkol mu nebyl cizí. Vše, po čem kdy toužil, dostal. Ale nekonečný pocit, že ho někdo sleduje, byl silnější. Nebyl schopen téměř ani normálního pohybu v davu lidí. Proto byl odvelen do pouště, proto jeho osmnáct mužů skákalo jako opičky na gumičce.

„Budeme první…“ zašeptal nakonec a jeho vítězoslavný úsměv na tváři vyděsil muže ještě víc.

„Zahájíme plán ‚salámek‘!“ rozkázal do místnosti.

Pět srdcí v místnosti se na pár okamžiků zastavilo a po chvíli se zase rozeběhlo. Nikdo se na nikoho nepodíval, jen stočili vyděšené pohledy na velitele. Nikomu se nechtělo splnit jeho rozkaz. Jenže čím víc se dívali do velitelovy tváře, tím víc si začínali myslet, že je to ten nejlepší nápad. Nenechat se zabít, ale radši se zabít.

Malý zfanatizovaný dav se pomalu pustil do práce. Téměř to připomínalo rituál.

Každý z nich přešel k panelu se spoustou čudlíků, knoflíků a páček. Postupně otvírali ty kryté a postupně je mačkali. Ačkoli to dělali poprvé, jejich pohyby byly dokonale sladěné a připomínaly skoro tanec.

Operace ‚salámek‘ nebyla jen tak nějaká operace. Byl to projekt starý asi deset let a svět o něm moc nevěděl. Přesněji šlo o několik vakcín spojených s viry a bakteriemi různých chorob. Název salámek by se mohl zdát možná i vtipný, v některých případech i trapný. Jenže vědec, který ‚salámek‘ skloubil dohromady, se zajímal o dějiny. Hlavně tedy o dějiny dvacátého a jednadvacátého století.

Díky své lásce k dějinám přišel na to, že v těchto obdobích byl salám jednou z oblíbených pochutin. Dokonce i podle nějakých starých studií přišel na to, že ty jisté salámy mají neblahé účinky na zažívání lidí, což mu ve spojení s jeho koktejlem vakcín a virů přišlo vtipné.

A tak vznikl ‚salámek‘…

„Pane, máte tu čest,“ ozvalo se od jednoho z mužů s jejich veliteli.

Vůdce stál za muži a sledoval jejich práci. Na výzvu vykročil o dva kroky blíž k panelu. Přejel pohledem všechny čudlíky a zhodnotil jejich správnost.

„Sbohem…“ zašeptal.

Jeho muži si všimli šíleného výrazu ve tváři. Zahloubal v nich znovu strach, ale ten je přešel v okamžiku, kdy vůdce zmáčknul poslední čudlík.

Raketa ve tvaru válečku, skoro podobná skutečnému salámu, vystřelila vpřed. Prodírala si cestu teplým vzduchem. Letěla si sama a poklidně. Nic jí nebránilo v tom, aby si letěla, skoro jako by se to prostě mělo stát.

Doletěla k cíli své cesty. Někde mezi Evropou a Asií přistála na zemi. Na jejím těle se otevřelo okýnko a na malém displeji se objevil obraz. Chvilka zrnění přestala a pak se na obrazovce objevila žena. Byl to záznam.

„Dobrý den, chceme vám poděkovat, že jste využili našich služeb. Je nám ctí, že jste využili našich služeb. Přeji vám krásný den,“ zakončila krátkou řeč.

Pak se ozvalo krátké zavrčení a nakonec vyšel oblak slaboučkého dýmu. Tím se do světa vypustila vražedná směs. Proces to byl velmi rychlý a do tří hodin byla celá modrá planeta nezvykle tichá. Každý, ke kterému se vir dostal, zemřel tiše a rychle. Až na toho jediného.

Bylo obrovskou ironií, že se tohle všechno stalo. Vůbec to tak být nemuselo. Kdyby jen si těch pár mužů nastudovalo luštění rébusů o něco víc, došlo by jim, jakou zprávu dostali. Nebyl to teroristický vzkaz chycený z vesmíru. Byl to mimozemský seznam na nákup, který zněl asi takto: Kup něco dobrého, uvařím, miluju tě, brzo se vrať…