Moonlight shadow

Rychle vyskočila z postele a začala se oblékat. Nasnídali se společně.

„Musím jít Suzan. Prosím vydrž dnes zde a já ti slibuji, že zítra už po tobě nebudu chtít abys se schovávala.“

Požádal ji znovu.

„Už jsem ti přeci řekla ano. Mám co dělat. Tak běž a udělej co je nutné abych byla zas volná.“  Políbila ho a skoro vystrčila z jeho pokoje.

„Cokoli si bude přát.“  Řekl Ianovi, který již stál za dveřmi.

„Ano můj pane.“ Přikývl s potěšeným výrazem. Nikomu by ženu v pokoji za jeho zády nepřál více než svému zemanovi.

Chvíli seděla jen tak. Začala přemýšlet. Vdát se?  Jistě Patrik se jí líbil. Byl to spolehlivý a chytrý muž, ale … Bylo tu velké ale. Nešlo o „nadvládu“ jak se domníval Patrik. Tedy ona nebyla tím pravým důvodem, proč váhala. Už dávno pochopila, že Patrik by jí mohl být rovnocenným partnerem kdyby chtěla. Ve hře toho bylo víc. Její původ, minulost, vlastně její absence. Jak se Patrik smíří s pravdou? Přijme ji vůbec?  Tím si nebyla jista. Ač prokázal důvtip a otevřenou mysl její vysvětlení ležela za hranicemi běžného chápání.  Část dne proseděla nepozorně nad účetní knihou, než to vzdala.  Otevřela dveře a pohledem vyhledala Iana.

„Iane, prosím mohl by jsi zařídit aby mi sem donesli mou truhlu? A neste ji opatrně, nesmí vám upadnout.“ Dodala po jeho přikývnutí.

„Jistě má paní. Zařídím to. Nevycházej teď z pokoje, prosím.“ Uklonil se a  sbíhal schody. Zavřela dveře a usedla znovu na okraj lůžka. Pozorovala oblohu za  oknem. Po dlouhém vnitřním boji se rozhodla odpovědět Patrikovi ano, ale chtěla aby o ní věděl vše. Znal její příběh, celý a nezkreslený. Ať se pak sám rozhodne zda mu stojí za  to kvůli ní riskovat. Doufala, že nedělá chybu. John jí varoval a ona až doposud téměř neporušila jeho pravidla, ale teď už nešlo jen o ni. Když se ozval hluk, vytrhl ji z rozjímání, běžela otevřít dveře. Čtyři muži nesli její truhlu. Ian dohlížel aby ji donesli neporušenou a jeho „Opatrně vy holomci!“  se opakovalo při každém schodu.

„Sem.“ Ukázala na místo  v rohu pokoje. Když ji lehce položili na zem, zásluhou Iana s ní nakládali jako se sklem, poděkovala.  Jen co zmizeli  ozval se jí za zády mužský hlas.

„Ještě něco má paní? Nechcete něco pojíst?“ otázal se Ian. !Ne děkuji, ale nemám hlad.“ Pokusila se o úsměv. Nevyšel. Útroby se jí svírali nervozitou. Rozhodla se, měla by být uvolněná, klidná, ale  tolik se obávala reakce. Její obavy se  jí odráželi v obličeji.

„Stalo se něco? Bojíte se?  Zeman je hodný muž a vás miluje. Nemusíte se ho bát. O svou první manželku se vždy dobře staral. Paní Minervě nikdy nic nechybělo a vás …. Vás miluje možná více než ji. Nemějte obavy.“ Byla to nejdelší řeč jakou od tohoto muže slyšela za celé dva roky. Potěšila jí jeho starost.

„Děkuji Iane. Vím, že by mi zeman nikdy neublížil. Z něj strach nemám.“ Pohladila muže po silné paži.

„Nedělej si starosti.“ Odešel. Neříkal tak zcela pravdu, její strachy měli však jinou podstatu než se domníval Ian.

Bylo pozdě když se Patrik vrátil do komnaty.

„Promiň malá, že jsi musela jíst sama.“ Byla první slova která pronesl. „Děla mi společnost Ian.“  Usmála se. A pozorovala ho chtivým pohledem. „Jsi moc unavený?“  vrátil jí pohled a křivě se usmál.

„Pro svou paní nejsem nikdy moc unaven.“  Přišel těsně k ní a vtáhl ji do náruče. Slastně zavrněla.  Užije si jejich milování a pak…. Třeba je to naposledy co mne drží v rukou, blesklo jí hlavou. Následující hodiny nebylo třeba mluvit.

Teď když se příjemně unavená  tiskla k jeho tělu nastal čas si promluvit.

„Patriku?“  upoutala tiše jeho pozornost. „Hm“ bezmyšlenkovitě jí hladil nahá záda.

„Já …“ najednou něvěděla jak začít. „Rozhodla jsi se?“ ponoukl ji on.

„Vlastně ano, ale ….  Nejprve ti musím něco říci a pak … pak se uvidí zda ještě budeš stát o odpověď.“ Odtáhla se  a posadila. I on se zvedl do sedu. Dle jejího výrazu soudil, že jde o něco vážného.

„Johan mne nazval čarodějnicí a měl k tomu důvod.“ Začala. Zamračil se. Sám nevěřil na pověry o čárech a kouzlech.

„Nejsem čarodějnice, jen … vím o některých událostech které se mají stát. Není to ani jasnovidectví, ani nejsem prorok, je to jen  proto… je to protože …“ netušila jak to říci.

„Je to protože?“  zopakoval a zvědavě se na ni zadíval.

„Já … narodila jsem se 20.2. 2020.“ Pronesla a napjatě se na Patrika zadívala. Ticho se prodlužovalo. Patrik mlčel a přemýšlel zda si z něj dělá blázna. Jenže  bylo tu mnoho maličkostí které mluvili v její prospěch. Ovšem … 2020?  Ne to je nemyslitelné!

„Já vím, že to zní šíleně a pochopím když mne budeš mít za blázna, ale mohu ti to dokázat. Jen … bojím se, že … když budeš chtít odejdu. Hned.“ Nevydržela napětí plnící celou místnost.

„Jak?“ pronesl tiše.  „Co jak?!“

„Jak je to možné!“ byl rozhodnut vyslechnout ji až do konce, ať mu chce říci cokoli.

„Byla jsem ve špatnou chvíli na špatném místě. Ale asi bych měla začít od začátku. Před třemi lety jsem byla na cestě za .. klientem. Měla jsem poruchu a tak jsem se ocitla v místě kde nikdo neměl být.  Pár jedinců usilovně pracovalo na stroji který měl zakřivit časovou osu. Podle teorie relativity je to možné.  Ten večer uskutečňovali  přesun. Přípravou na něj strávili několik let a John měl být prvním člověkem  který bude cestovat časem. Bohužel jsem byla v zóně  kterou zasáhlo jejich energetické pole. Experiment se povedl jen z části. John  se opravdu přesunul do doby kterou určili, ovšem mě  vzal jaksi nevědomky navíc. Něco však nevyšlo jak mělo a my tu uvízli, nepovedlo se nám dostat zpět. John mne učil  zdejší jazyk a snažil se mne naučit i ostatní nutné dovednosti. Žili jsme na odlehlém místě a já pomáhala Johnovi sbírat informace. Pak, asi po pěti měsících měl John nehodu a na její následky zemřel. Musela jsem  mu slíbit, že najdu lidi a pokusím se začlenit do vaší doby. Uložila jsem jeho a své věci kam mi řekl a nechala si jen …  na to není ve vašem jazyku pojmenování, ale řekněme kroniku abych zapisovala události. Jako svědectví tvé doby. Až by byla plná uložila bych ji tam kam John chtěl. Díky tomu, že jsem  se narodila o 700 let později vím co se stane. Tedy jen významné události dějin.“ Odmlčela se. Teď seděla proti Patrikovi. Ten si ji prohlížel chladným pohledem.

„Proto jsi tvrdila, že tě muž nemůže najít?!“   „Ano. Jsem v jiném čase než oni.“ Nechápala jeho klid. Ledaže… nevěřil jí!

„Ta mi nevěříš, že ano?“ zeptala se.

„Ne , ne tak úplně.“ Přiznal se. „Počkej.“ Vstala a došla ke své truhle. Klekla u ní a začala vyndávat oblečení. Stranou položila dřevěnou kazetu. Když byla truhlice prázdná vyndala i falešné dno. Patrik ji pečlivě sledoval. Seděl už na kraji postele.  Když se jí v rukou objevila černá plochá věc vzdychla a tiše si cosi zamumlala.  Vstala a společně s onou věcí vzala sebou i kazetu jenž poznal. Ukrývala obrázek jejích synů jak si domyslel. Posadila se vedle Patrika, tu neznámou věc položila vedle sebe a na klín uložila skřínku. Otevřela víko. Nahoře byla fotografie jejích dětí. Tu již viděl.

„Tohle je obrázek mých chlapců. Je to … fotografie. Není to malovaný obrázek. Je to otisk reálného okamžiku“  s těmito slovy mu jej podala.  Vzal si ji.

„Jsou ti podobní.“ Pronesl jen. Zamračila se. Nezdál se překvapený.  Sáhla znovu do krabičky. Na dlani jí teď leželi hodinky.

„Ach…“ teď  už byl překvapený. Opatrně  je zvedl z její dlaně. Prohlížel si jemnou práci.

„Otoč je.“ Vyzvala ho tiše. Udělal to. Na spodní straně bylo věnování a datum. Byl to dárek od jejího manžela k desátému výročí. Během času co si prohlížel podrobně hodinky odložila šperkovnici a zvedla tu neznámou věc. Skrytým mechanismem odklopila „víko“, ale uvnitř nebyl žádný prostor. Jen hladký povrch a neznámé značky.. ne písmena a znaky které neznal. Rychlým pohybem zatlačila na jeden ze znaků a černé lesklá plocha  ožila. Zablikalo nezvyklé světlo.

„Co..?!“ vyhrkl a odložil hodinky vedle sebe , zaujat děním v jejím klíně.

„To je jeden z vynálezů mého století. Je to .. počítač .. přístroj  v kterém jsou stovky různých informací. Něco jako knihovna.“ Snažila se co nejvíce přiblížit a vysvětlit o co jde.  Patrikův nevěřícný pohled ji začínal děsit.  Bože jak tohle dopadne! Měla obavy, že právě teď ztrácí vše v co doufala získat.  Ne tohle nemůže člověk  z 14. Století pochopit. Upálí ji, nebo v lepším případě vyženou.

„Bože, vím co jsem slíbil, ale jak mám přijmout tohle!?“ v duchu se ptal Patrik. To co mu říkala bylo bláznivé samo o sobě, ale to že každé své slovo může dokázat … uvažoval zda je opravdu možné aby prošla časem. Ovšem přeci i sama církev je nakloněna zázrakům, tak proč … ano nemusím vše pochopit, stačí když přijmu co říká a budu to brát jako boží zázrak, rozhodl se. Možná, že časem…

„Tohle.“ Ukázala na obrázek který se objevil v té její knize, „.. je …“  „Náš král!“ doplnil Patrik. Vypadal sice starší než si ho pamatoval, ale nemohl se mýlit.

„Ano. Je to portrét který se dochoval do mé doby.  Bude , ale teprve namalován. Za 9 let.“ Přikývla.

„A toto…“ prsty zručně přejela po klávesách, „… je můj svět.“  Na obrazovce se objevili obrázky neznámé krajiny, podivné stavby a ještě podivnější stroje. Patrik rozrušeně zvedl ruku a pomalu ji natáhl o obrázkům.

„Co je to?“ ukázal na vysokou budovu samé sklo a kov.

„Mrakodrap. Dům vyšší než vše co znáš, vyšší než věže Elysea.“

„Z čeho je? Leskne se a odráží světlo jak vyleštěná zbroj.“

„Ze skla, ocele a betonu.“ „Jak může stát, nespadne?“

„Ne, je stavěn jinak než zdejší stavby.“ Odmlčel se a díval se jak se obrazy mění. Když Suzan svou ukázku ukončila, Patrik stále mlčel.

„Prosím pověz něco.“ Zašeptala když už jí přišlo ticho nesnesitelné.

„Nevím co ti říci. Zdá se, že říkáš pravdu, ale je to příliš… bizardní abych chápal vše.“ Chladně, neosobně odpověděl. Mlčky vstala. Pomalu ukládala věci zpět na původní místo. Po očku  pozorovala Patrika. Ten seděl  jak vytesaný z kamene a nepřítomně se díval kamsi.  Nepozorovaně se teple oblékla a tiše vyklouzla  z pokoje. Se sotva zadržovanými slzami se rozeběhla k psinci. Modlila se aby jí Patrik dal alespoň tolik času kolik je potřeba aby se její fena dala do pořádku. Pak v tichosti zmizí.  Nechtěla si vůbec připustit, že by  s ní mohl naložit hůř než ji jen vyhnat. Ne jistě by nedovolil aby ji upálili. Tuto možnost si nechtě ani připustit.  Hned ráno si zabalí své věci a stáhne se k Bohemii do stájí, tam je místa dost. Právě se protahovala brankou u Filipova domu, když ji ucítili psy. Znali ji a proto neštěkali, jen ji vítali radostným kňučením.  V přítmí které poskytovali louče na hradbách pátrala očima po kotcích. Nikde však svou fenu neviděla. Za zády se jí se skřípotem otevřeli dveře.

„Paní?!“  Filipův hlas zněl překvapeně. „Co tu děláte v tuhle hodinu? Vaše fena byla neklidná, tak jsem se šel podívat. Cítila vás. Pojďte dovnitř, je zima a vy nemáte plášť.“ Držel dveře otevřené, prosmýkla se kolem něj.

„Ach Eny“ zašeptala něžně a přiklekla k feně. Ta ležela vedle hořícího krbu. Hrudník měla ovázaný a  ač byla viditelně slabá při spatření své paní se snažila postavit.

„Lehni!“ vykřikla. „Ty hloupoučká.“ Dodala „ Musíš ležet.“ Hladila ji a utěšovala sebe i ji něžnými slovíčky. Když se zklidnila, otočila se na Filipa.

„Jak je na tom?“  „Lépe než bych čekal. Je znát, že je dobře živená a od přírody bojovnice. Šíp prošel svalem nad lopatkou. Chvíli potrvá než se postaví na přední tlapu, ale pokud se neobjeví infekce přežije to.  Měla neuvěřitelné štěstí.“  Na Filipovi bylo vidět, jak se mu její pes líbí.  Byl z těch mužů kteří dokázali ocenit když někdo jiný byl úspěšný v jeho oboru.  Mnohokrát za poslední dva roky  spolu diskutovali o výcviku, ale i rasách psů.  Její fena ho nadchla v mnoha ohledech. Nikdy doposavad nenarazil na takového psa a obdivoval se její vytrvalosti, síle a oddanosti. Teď byl rozzlobený, nerad viděl své  psy trpět a útok na jednoho z nich ho silně podráždil. Se svou ženou neměli děti a psy mu je plně vynahrazovali. Miloval je.

„Děkuji, že jsi se o ni postaral Filipe.“ Vstala a podala mu ruku. „Přinesu hojivou mast, měla by jí pomoci od bolesti.“ Otočila se k odchodu.

„Nebude třeba paní.  Pan správce už zde byl a přinesl ji. Spíše…“ sklopil zrak.“ … bojím se, že teď když tě viděla… neznám slova jimiž ji ovládáš.“ To byl kámen úrazu.  Stále věřil, že ho poslechne i když dá povel v galštině. Ovšem ověřovat si to v této situaci by bylo ošidné.

„Dnes už bude spát a pokud jí bude ráno líp  vezmu ji k sobě.“ Uklidnila ho. „Dám vám vědět paní kdyby jí bylo hůř, teď by jste, ale měla  jít do hradu. Je zima a pozdě.“ Popostrčil ji ke dveřím.

„Ano.“ Zmizel jí úsměv z očí i když na tváři se udržel.

„Přeji tobě i tvé ženě klidnou noc.“ Rozloučila se. S nohama jako z olova se pomaloučku šinula k hlavní síni. Tolik se bála co ji tam čeká.  Sedla si na zem před pomalu dohasínající krb a nebyla schopna jediné kloudné myšlenky. Nabádala se ke klidu, jen tak mohla plánovat svůj odjezd, ale její srdce odsud nechtělo. Tři roky samoty byli dostatečným argumentem.  Kdysi jí její muž řekl, že nedokáže být sama. Smála se tomu, ale teď se přesvědčila jak velkou pravdu měl. Opravdu nedokázala být šťastná bez lásky a blízkosti jiné lidské bytosti.  Potřebovala kolem sebe přátele, rodinu, někoho koho by mohla milovat a kdo by miloval ji.

„Co tu děláš!?“ vytrhl jí z myšlenek vzteklý mužský hlas.   „A sama!“

Aniž se otočila věděla kdo to je.