Moonlight shadow

„Jak to sakra myslíte, v upíra?“ vyštěkla jsem zaraženě. Ve skutečnosti jsem byla zmatená, pomalu jsem získávala pocit, že už naprosto ničemu nerozumím. „Vysvětlete mi to někdo!“ zakřičela jsem na ně. Bylo mi úplně jedno, kdo mi to objasní, ale potřebovala jsem vědět, co to vlastně znamená! Jak je to možné?

„Připoutání je o tom, že upír si k sobě chce člověka připoutat navěky. Chová k němu tak silné city, že představa budoucnosti bez něj, mu přijde příšerná. Upír to vlastně ani nedokáže ovlivnit. Stane se to aniž by o tom věděl, až postupem času mu dojde, co se děje. Pokud se přeměna podaří a člověk je natolik silný, aby se vyrovnal se všemi změnami, které nastanou v jeho těle, stane se z něj upír stejně mocný, jako jeho stvořitel. Proměna je ale dlouhodobější proces. Probíhá pomalu, nejprve získáváš schopnosti svého upíra, postupně se tvoje mysl stále víc napojuje na tu jeho a nakonec dojdeš až k nesmrtelnosti. To je ovšem poslední fáze, do které se moc lidí nedostane. Na úplném konci přeměny tě však čeká další zkouška, musíš se napít krve svého stvořitele.“ Daila tohle všechno řekla na jedno nadechnutí a teď se jí hrudník prudce zdvíhal.

„Chceš mi říct, že se ze mě stává upír?“ pípla jsem nevěřícně. „Copak to nefunguje tak, že ze mě nejdřív musí vysát všechnu krev? Nebo mě zabít a pak ze mě vysát všechnu krev?“ rukama jsem si vjela do vlasů. Takže všechny knihy, které jsem kdy přečetla o upírech, se v tomhle lišily? Ve věci, jak se stát upírem?

„Normální přeměna proběhne pouze za předpokladu, že člověka skutečně vysaješ do poslední kapky, pohřbíš ho do dřevěné rakve a v noci o úplňku ho z rakve vytáhneš a přineseš mu čerstvou krev mladé dívky. Takové přeměny ale byly zakázané, navíc, obyčejní lidé měli strážce, kteří je před námi měli chránit.“ Osvětlil mi situaci Daniel. „Takže ano, Liso, stává se z tebe upír. Stává se z tebe vlastně velmi mocný vampýr. Stále je tady riziko že to nezvládneš a prostě… na konci zemřeš.“

Zatřásla jsem hlavou. No, jedno mu musím nechat, alespoň se mnou mluví na rovinu. „Na rozdíl mezi upírem a vampýrem se tě hodlám zeptat potom. Teď mi ale srozumitelně vysvětlete, co znamená nesmrtelné připoutání.“ Vím, že o připoutání tady bylo pro dnešek řečeno opravdu dost, ale asi jsem tak úplně nepochopila, o co tady vlastně jde.

„Když Danielovi dovoluješ pít svou krev, stále silněji tím podněcuješ proces přeměny. On je k tobě citově připoutaný, stejně jako ty k němu. Pokud by ti byl lhostejný, nikdy bys mu nedala napít své krve. Není to zatím nějak ověřené, že skutečně došlo k nesmrtelnému připoutání, ale za pár dní, pokud je má teorie pravdivá, tě ucítím jako polovičního upíra.“ Dobře, nedostalo se mi sice přesného vysvětlení, ale teď už vím, že si vlastně tuhle přeměnu způsobuji sama. „I když budeš těsně před koncem přeměny, budeš se chystat napít krve svého stvořitele, můžeš vycouvat. Pořád je tady hranice, kterou nemusíš překročit.“ Vzpomněla jsem si hned na svůj sen a na slova toho muže…

„Když tu hranici nepřekročím, můžu se vrátit zpátky. Můžu zvrátit proces připoutání. Prostě jen nesmím… nesmím ochutnat Danielovu krev.“ Před očima mi poletovaly obrázky toho, jak se ústy tisknu k mužově zápěstí a ochutnávám tak delikátní krev. „Když budu chtít vycouvat, když dojdu do poslední fáze, ale odmítnu se napít jeho krve… co se stane potom?“ upřela jsem pohled na Dailu a ruce si složila na prsou jen proto, abych nějak zamaskovala, jak se celá třesu.

„Ty… ty snad… chceš… ty chceš vycouvat?“ ozval se Daniel. Ještě nikdy jsem jeho hlas neslyšela tak naplněný smutkem. I když jsem věděla, že v okamžiku kdy se na něj podívám, toho budu hodně dlouho litovat, zpříma jsem mu pohlédla do očí. Přesně jak jsem říkala, měla jsem co dělat, abych pod náporem jeho bolesti, která na mě křičela a přikovala mě na místě, neupadla. Sakra! Co jsem mu měla teď říct? Dívat se do těch očí, které mi byly tak důvěrně známé a představovat si všechno, co jsme spolu zažili. Bylo to trýznění. Poznala jsem, že jsem mu ublížila.

„Danieli…“ zašeptala jsem nerozhodně. V tom stejném okamžiku se rychle vymrštil na nohy a došel až ke mně. Chytil mě za zápěstí, obličejem byl tak blizoučko, že jsem mohla ochutnat jeho dech. Připoutal mě k sobě svýma očima barvy čerstvého mechu a já omámeně vydechla. Natáhla jsem se na špičky, naprosto utopená v hloubce jeho dokonalých očí, jediné co jsem chtěla bylo to, abych ho mohla políbit. Skoro jsem cítila teplo jeho červených rtů, ale on mě v mžiku pustil a prostě odkráčel ven z domu.

Když procházel dveřmi, jako by mě opouštěla všechna moje životní síla. Podlomila se mi kolena, struktura dřevěné podlahy se mi mihla před očima a pak jsem ztratila vědomí. Věděla jsem, že dnes bude venku řádit bouřka…

Procitla jsem až v posteli, pociťovala jsem prazvláštní slabost.

„Čekal jsi snad jinou reakci?!“ víčka jsem držela pevně semknutá, Dailin hlas se mi do hlavy zavrtával s bolestivou razancí a mozek mi říkal, že teď za žádnou cenu nesmím dát najevo, že jsem při vědomí. „Já vím, že jsem jí o tom neměla říkat, dokud si nebudeme jistí, ale musela to vědět! Je to přece její život! Její volba! Vždyť se mění v upíra!“ nakrčila jsem čelo. Ještě nikdy jsem si neuvědomila, jak protivně zní její hlas, když křičí a měla jsem chuť hned vstát a vrazit jí pořádnou facku. Musí tak řvát? Vždyť mi praskne hlava!

„Ona nesmí vycouvat, Dailo. Pokud nedojde až na konec přeměny, bude z ní zase jen slabý člověk. Takhle má moc, může se postarat sama o sebe. Může ochránit spoustu lidí. Má moji moc! Má moc čistokrevného vampýra! Nemůžu ji nechat, aby to ukončila. Na to ji příliš… ale to je jedno. Prostě jí to nedovolím.“ Měkká matrace po mém boku se lehce prohnula pod vahou jeho těla. V nose mě zašimrala jeho vůně a opět se ke slovu hlásila nepotlačitelná chuť ho hned teď políbit.

„Zranila tvoje city. Nechce takový život. S tímhle jsi nepočítal, viď?“ několik následujících vteřin byl pokoj naplňován mým vyrovnaným dechem a tlukotem dvou srdcí. Jedno bilo velmi zdlouhavě, pomalu a tiše, Danielovo srdce. To druhé tlouklo zběsile, jako kdyby Daila absolvovala dlouhý běh. A pak se místností nesly další zvuky. Ozvaly se tak náhle, že jsem leknutím otevřela oči a posadila se. Za okny nespoutaně burácely nezkrotné hromy, tmavě šedá nebesa byla křižována oslňujícími blesky a dešťové kapky velikosti hrášku hlasitě bubnovaly do oken. Pohledem jsem zbloudila ke dveřím pokoje, o které se opíral Daniel a díval se oknem ven. Bylo mi víc než jasné, kdo za tímhle stojí. Daniel trpěl. Dešťové kapky, jenž stékaly po oknech jedna za druhou, jako by byly slzy, které stékají po jeho dokonalých tvářích.

„Půjdu uvařit večeři.“ Ozvala se najednou Daila. Docela jsem zapomněla, že i ona je s námi v místnosti. Kolik je vůbec hodin? To už je čas na večeři? S hlasitým polknutím jsem pomalu přikývla a sledovala ji, jak se pružně jako kočka protáhla kolem Daniela, jenž se stále opíral o rám dveří. Dveře za ní tiše zaklaply a Daniel se svezl do dřepu na zem. Ruce si přitiskl na oči a minuty ubíhaly.

Nejdřív jsem jen tak seděla na posteli a snažila se na něj nedívat. Raději jsem sledovala nemilosrdnou bouřku, která v poryvech silného větru ohýbala mohutné jehličnany. Tohle jsem ale nevydržela dělat moc dlouho. Sedla jsem si tedy do tureckého sedu a ruce si složila do klína. Nepřítomně jsem spojovala a rozpojovala prsty a přemýšlela nad tím, jestli mám promluvit nebo ne. Nakonec mě i spojování prstů unavilo, a tak jsem se posadila čelem k němu. Nohy jsem pomalu spustila na zem a sledovala jeho dokonale rýsované svaly na rukou. Zvedla jsem se z postele, došla k němu a sedla si naproti něj, přitáhla si kolena k tělu a objala se pažemi. Pak jsem prostě čekala, až sundá dlaně z očí a podívá se na mě.

Uvnitř mě samotné se však odehrával neutichající boj. Jak jsem tak seděla naproti němu, naproti ztělesnění půvabu i přesto, že je to upír, zvažovala jsem snad všechny možnosti. Není to snad mrhání? On je krásný, je mocný a já můžu mít to stejné. Už nikdy bych se o sebe nemusela bát, dokázala bych ochránit sebe a svou rodinu. Byla bych nesmrtelná a mohla bych s Danielem trávit celou věčnost. Ovšem, pokud by o to stál. A kdyby náhodou nestál on o mě, nechala bych ho odejít a utápěla žal v jiných činnostech. Tohle by bylo, kdybych se rozhodla překročit hranici a napít se jeho krve. A když to neudělám?

Když se rozhodnu, že nechci být stejná jako on, nepochybně mu tím ublížím a navždycky ho ztratím. I když řekl, že nemůže odejít, i kdybych ho prosila, tohle by ho přimělo. Ublížila bych mu, ale proč vlastně? Vždyť řekl, že onen hluboký cit, který ho vedl k tomu, že započal proces připoutání, byl jen slib mé matce. Nebylo v tom nic víc. Zdaleka nemohl cítit to stejné, co já. A tady se nabízí další otázka. Co k němu vlastně cítím já? Jsem ochotná pro tenhle cit, který jsem se prozatím neodvažovala pojmenovat, stát se nočním tvorem? Jsem si opravdu jistá tím, že se ze mě stane upír žíznící po krvi? Je tohle to, co chci? Dokážu žít ve světě, kde existuje jen temnota…? Kde slunce se stává mým úhlavním nepřítelem, mým vrahem…

Mělo by to tolik výhod! Dokázala bych ovlivňovat počasí, mohla bych manipulovat se všemi živly! Byla bych silná, tak silná! Ale co všechno bych na úkor těchto skvělých schopností musela obětovat? Musela bych se vzdát Jenny s Rogerem a (nad touto variantou jsem nechtěla ani přemýšlet) Lexie bych také musela přestat vídat. Což bylo prakticky nemožné, protože Lexie byla prostě část mě samotné. Stále bych je ale mohla ochraňovat z povzdálí. Musela bych se vzdát denního světla.

Jak jen z téhle situace ven?

„Je načase přestat s bouřkou, nemyslíš?“ nevím, proč jsem vyslovila zrovna tuto větu, ale efekt byl okamžitý. Daniel pomalu spustil ruce dolů a očividně byl překvapený, že sedím naproti něj. Dál mě vedl pouze instinkt, který jako by byl zakořeněný hluboko ve mně. Bez dalšího slova jsem pohlédla francouzskými okny ven na zataženou oblohu, ze které se však už nesnášel žádný déšť. Soustředěním jsem zavřela oči a představovala si nádherně modrou oblohu, na které svítí slunce. Všechny šedé mraky jsem rozehnala pryč, stejně jako burácející hromy. Věděla jsem, že dneska to opět dokážu. Ovlivním počasí pouhou myšlenkou.

Když jsem o několik minut později otevřela oči, cítila jsem se jako kdybych právě darovala litr krve. Nohy i ruce mi ztěžkly, stejně jako oční víčka, která se pořád chtěla zavírat… ale na rtech se mi objevil spokojený úsměv, když jsem pohlédla ven. Neprostupná šedá mračna byla pryč, místo nich na nebi zářilo slunce, které se však pomalu chystalo zapadnout za obzor. Blížil se soumrak.

„Nevěděl jsem, že došlo k nesmrtelnému připoutání. Vůbec mě to nenapadlo, dokud mě na tuhle myšlenku neupozornil tvůj strážce. Daila je velmi zkušená, i když na to nevypadá a s připoutáním má své zkušenosti. Dokáže to vycítit, jako strážce je na tohle přizpůsobená. Vůbec jsem si to nechtěl připouštět, nedávalo mi to smysl. Ale jsem si víc než jistý, že se to doopravdy děje. Nikdy bych ti úmyslně nevzal lidství. Ale teď, když vím, že přeměna započala, ta myšlenka… je krásná. Já tě totiž potřebuju, Liso.“ Nevěděla jsem co říct. Položila jsem si bradu na kolena a dívala se na něj.

„K čemu mě potřebuješ? Ke krmení?“ zeptala jsem se ho v povznesenější náladě a koutky mi cukaly. Zavřela jsem oči a tiše se smála. Věděla jsem, že tohle nebyl moc vhodný vtip, ale tolik napětí bych dál nesnesla.

„Ty jsi neskutečná. Tohle byla vážně ubohá sranda.“ Řekl chladně, ale když jsem otevřela oči, potutelně se usmíval. „Potřebuju tě k mnoha věcem. Například mi musíš prát, žehlit a uklízet. Na Dailu v tomhle ohledu spoléhat nemůžu, po dnešním ránu tedy absolutně ne. Občas bys mi mohla i něco uvařit, po několika staletích tě tvoje vlastní jídla omrzí… no a dál tě potřebuju k tomu, abys mi pomohla s jedním těžkým úkolem, který sám nezvládnu.“ Jeho úsměv se stále rozšiřoval. To nejhorší bylo za námi, alespoň prozatím.

„Počkej… ty můžeš jíst i normální jídlo?  Já myslela, že ti stačí jen krev…“ tohle mě skutečně zajímalo. „Cítíš vůbec, jakou má to jídlo chuť?“ naklonila jsem se k němu blíž, než je zdrávo. Čekala jsem, že se odtáhne, ale překvapil mě. Palcem pravé ruky mi pomalu přejížděl po linii spodního rtu a sledoval jen moje rty.

„Můžu jíst v podstatě cokoliv, ale…“ odmlčel se a přitáhl si můj obličej těsněji k sobě. „… nejlepší jsou pro mě jídla s výraznou chutí. Ostrá jídla jsou ta nejlepší varianta… ale někdy i kapka krve, sladké jako tvoje, dokáže vynahradit chutě všech nejlepších jídel na světě.“ Teď už to bylo víc než nevyhnutelné. Pokud mě teď nepolíbí, tak už nejspíš nikdy, pomyslela jsem si a ve snaze neprodlužovat už více tenhle okamžik, jsem se otřela o jeho rty.

„Daila má hotovou večeři.“ Zašeptal a veškerá romantika proletěla pod dveřmi. Měla jsem obrovskou chuť zařvat, jestli si ze mě dělá srandu, ale udržela jsem se. Odtáhla jsem se od něj a pak jsme společně sešli do kuchyně, kde už bylo prostřeno pro tři. Ulevilo se mi. Daila nachystala večeři i pro Daniela, snad se přes ten jejich konflikt nějak dostali. Všechno se mi hned jevilo růžovější. V tomhle domě bych nejspíš nepřátelskou atmosféru nezvládla.

„Je to kuřecí steak na pepři. Dobrou chuť.“ Zamumlala Daila rozpačitě a pak se celým srubem nesl cinkot příborů, a postupem času také nenucený hovor. Pořád jsem sice cítila napětí mezi těmi dvěma, ale neměla jsem v úmyslu se jich zrovna teď na cokoliv vyptávat. Jen jsem mlčky přihlížela, jak spolu mluví a říkala jsem si, že jedině takhle můžeme dohromady fungovat.

Ještě dlouho poté, co naše talíře zůstaly prázdné, jsme seděli na barových stoličkách a popíjeli bílé víno. Slunce už dávno zapadlo za obzor, okolní lesy se ponořily do stínů noci a francouzskými okny sem proudil vánek, ještě čerstvě vonící po dnešní bouřce. Daila si líně pohrávala se sklenkou, kterou měla do poloviny plnou a tváře se jí rozkošně začínaly barvit dorůžova. Daniel decentně usrkával víno ze své číše a já se dívala ven.

Chyběla mi tady Lexie. I když okolní příroda byla více než nádherná a tenhle dům prostě fantastický, chyběla mi má nejlepší přítelkyně. I když to bylo zvláštní, najednou jsem zatoužila po tom, abych zase mohla vidět Chrise a jeho jasně modré oči. Co bych dala za jednu procházku podél pobřeží po jeho boku. I když jsem myslela, že tohle nikdy neřeknu, chyběl mi i život obyčejné středoškolačky.

Asi jsem vypila moc vína, napadlo mě. Pousmála jsem se sama sobě, jedním douškem vyprázdnila trochu vína, které mi zůstávalo ve sklenici a tiše se rozloučila se svými společníky. Když jsem stoupala po schodech nahoru, hlava se mi až neuvěřitelně točila. Nedávalo mi to smysl. Nevypila jsem toho přeci tolik! Zavrtěla jsem hlavou a vpadla do pokoje.

Neobtěžovala jsem se sprchou, ani převlékáním se do pyžama. Shodila jsem ze sebe všechno, co jsem měla na sobě a jen ve spodním prádle se schovala pod peřinu. Stěny pokoje se se mnou divoce točily a můj žaludek už to pomalu nezvládal. Stočila jsem se tedy do klubíčka a zhluboka dýchala. Takhle mizerně mi po dvou sklenkách vína ještě nebylo.

Co se to se mnou do prkýnka děje?