Moonlight shadow

30.Deprese

„Míno“ ozvalo se klepání na dveře. „Můžu?“

„Chvilku“ zavolala jsem směrem k nim a začala rychle hledat něco na sebe. Rae se také rychle oblékl a čekal na mne.
„Už“ Do pokoje vešla Julie a za ní Nick.
„Brácha myslím, že já tu jsem jen jako odtahová služba. Pojď teď tu nejsme vítáni.“ a během svého monologu strkal nic nechápajícího Rae ven.
„Míno, jsi v pořádku?“ ptala se Julie a začala si mne prohlížet hned jak se za kluky zavřely dveře.
„Ano. Co se děje? Proč bych neměla být v pořádku? Co hledáš?“ ptala jsem se zmatená z jejího chování.
„Nic tě nebolí?“ ustaraně si mne stále prohlížela.
„Né, jsem šťastná.“
„Já, Jas promiň , ale byla jsem schopna to udržet jen pár minut.“ vysvětlovala s kajícným výrazem. Překvapeně jsem na ni vyvalila oči. Tak proto ta starost, ale to…..
„Ale……..Julie to znamená, že………….My se milovali a ne jen jednou i když byl………..to znamená,………… Julie to znamená, že ty a Nick by jste mohli také!“ vykřikla jsem, nadšená.
„Míno to myslíš vážně!! Já myslela, že jste ne…….. že z toho sešlo. Že se proroctví splní, ale to …..já se z toho nějak nemůžu vzpamatovat. „ koktala Julie stejně jako já. Byly jsme ohromené, každá z jiného důvodu. To by znamenalo, že dnešní noc by nemusela být první a poslední kdy jsem se mohla zcela oddat Raeovi, uvědomovala jsem si. Jen jak přesvědčit Rae? A tátu! Musím něco vymyslet.
„Jaké to bylo?“ vytrhla mne z myšlenek zvědavě Jul.
„Úžasné, nádherné, dokonalé prostě nejlepší noc mého života.“ rozplývala jsem se a znovu si připomínala události dnešní noci.
„Pojď půjdeme dolů musíš mít hlad“ řekla vědoucně.
„To mám a ohromnej.“ vystřelila jsem z pokoje. Cestou jsem to vzala přes koupelnu. Sprchu jsem vážně potřebovala. Než jsme stačily dojít do kuchyně potkaly jsme Nicka.
„Tak co mé milé dámy tajnosti probrány?“ ptal se se smíchem a v očích mu plály ohníčky.
„Ano a co vy? Snídaně hotová?“ vrátila jsem mu otázku.
„Jistě, račte mne doprovodit do jídelny!“ úklonou nám naznačil abychom vstoupily a otevřel dveře.
Odpoledne přijel táta s Viv. Trochu jsem měla strach, že pozná co se stalo, ale nic. Den utekl a já se těšila na večer v mém pokoji.
„Rae“ začala jsem když si lehl vedle mne.
„Ano lásko“ Díval se na mne s něhou která podlamovala kolena.
„Víš včera i dnes ráno ……….no my jsme se milovali i když jsi byl……….upír.“ tiše jsem řekla a přitiskla se k jeho tělu.
„Co prosím?! Jas říkala jsi ……………i já viděl……nebyl jsem……..jak to myslíš?“ byl vyvedený z rovnováhy a odtáhl se.
„Julie říkala, že sejí to povedlo jen na pár minut. Takže jsi to byl ty kdo se ovládal a neublížil mi.“ vysvětlovala jsem a znovu se k němu přitiskla. Odtáhl se a posadil.
„Jas i mě se naše noc líbila víc než vše co jsem doposud prožil, ale tohle je dost průhledný trik. Nedopustím aby se ti něco stalo, ale naše milováni si budu pamatovat na vždy. Budu tu vzpomínku chránit ve svém srdci. Teď už spi.“ sklonil se a políbil. Potom se znovu natáhl vedle mne a nechal abych si našla místečko u jeho těla. Ráno jsem se probudila a byla sama?!!! Kde je?! Vzala jsem si věci a šla do koupelny. Škola. Jeli jsme všichni. Vše jsem vnímala tak nějak nepřítomně.Julie už byla klidná, na nervy jsem byla teď já. Nikdo o Raeovy nic nevěděl. Roland byl stále neodbytný a Marlen dštila síru. Nic nového. Moc jsem si nevšímala co se okolo děje, myslela jsem stále na Rae. Bála jsem se. Proč zmizel? Kam? Co to znamená?
Den ve škole skončil a já se táhla jak tělo bez duše k autu. Rozhodnutá počkat na ostatní tam. Myšlenkami stále u Rea jsem ucítila povědomou vůni. Zvedla jsem hlavu…… a stál tam Raeův Hummer.
Je tu!! křičelo mi v hlavě, srdce mi poskočilo a den byl hned hezčí. Tvář jsem roztáhla do úsměvu a rozeběhla jsem se. On sám stál vedle našeho Jeepu a o něčem diskutoval s Nathem.
„Rae!“ zakřičela jsem, otočil se a já mu vběhla do připravené náruče.
„Kdes byl?“ dožadovala jsem se vysvětlení.
„Taky tě rád vidím miláčku.“ usmíval se jakoby se nic nestalo.
„Dobře Ahoj kdes byl?“ nedala jsem se.
„Musel jsem něco zařídit.“ nedbalá odpověď, to mi nestačí.
„Co?“
„Uvidíš až přijde čas. Snad nežárlíš?!“ mrkl na mne. Ta jeho sebedůvěra mne ohromuje i zlobí zároveň.Ale má pravdu, žárlím i proto se na něj zlobím, zná mne líp než by mi bylo milé.
„Rae!!!“ plácla jsem ho. Místo odpovědi mne políbil.
„Kde je Jul?“ ozvalo se za mnou.
„Za chvilku tu bude, je s Lolou něco jim chtěla lektorka.“ vysvětlila jsem , stulená na tom nejlepším místě na světě, v jeho náruči.
„Už jdou.“ dodal nedbale Rae a věnoval se mým rtům.
„Nicky „ zakřičela Julie přes parkoviště a běžela k nám. Vlítla mu do nastavených rukou a jejich rty se setkaly dřív než bylo lidsky možné. „Miláčku…….“ zaslechla jsem.
„Julie Calisto Withrington!!!!“ zaznělo velmi blízko hlasem plným vzteku a zášti. Všichni jsme se otočily po hlase a Julie se schoulila v Nickově náruči strachem.
„Jak se opovažuješ?!“ křičela výhružně Marlen, vypadala, že je vzteky bez sebe. Stála kousek od nás ruce v bok a zlobně jiskřící oči upřené na Julii.
„Co se opovažuje? Milovat!!! Je to víc než si troufáš ty. Tvá duše je jen zášť a nenávist. Má víc než ty!“ odpověděl za ni Nick.
„S tebou se nikdo nebaví. Stejně za chvíli nebudete existovat“ uchechtla se.
„Ale Marlen snad nám nechceš vyhrožovat?!“ ozval se klidně s ironií v hlase Rae. Upřeně se na ni díval. Jemně si mne popostrčil k boku, kousek za sebe. Jeho pohled byl….arogantní, nadřazený, víc než jen sebevědomí.
„Vám ? Pche vy nejste nic jen pár ubohých lidiček.“ ohrnula rty.
„Vážně si to myslíš?“ pousmál se Rae a ukázal s naprostým klidem své dokonalé zuby. Ostatní ho napodobili. Trochu jsem jim záviděla jejich klid, mě rozhodně chyběl.
„Ach…“ vyhrkla a spustila ruce. Nevypadala vystrašeně, spíš překvapeně. Její překvapení, ale rychle vystřídal výraz naprostého odporu. Zadívala se na Julii.
„Ty…ty….ty … tak Iain se ti nezdál dost dobrý ! A tihle ti snad jsou něco lepšího!? Dokonce se tady i po jednom z nich plazíš! Ha haha to bylo řečí, že k takovým se ty nikdy nepřidáš a teď ……Pokrytče. Jsou stejní,…ne… ne jsou to jen ubohé napodobeniny. Iain by se nikdy nesnížil k tomu chovat se jako nějaký ubohý člověk. A ty….ty víš co pro tebe znamená láska. Budeš jim pak k ničemu. Vlastně ne … posloužíš jako svačina. Hahaha. „ smála se, její smích zněl zle a pohrdavě. „No ani tvá přítomnost nic nemění. Proti němu nemáte šanci o to se Donald postará! Už nejsi má sestra, už nejsi Withringtonová!!!“ s těmito slovy odcházela, ještě se otočila a hodila po mě pohrdavý pohled. Sjela mne pohledem od hlavy k patě.

„Tak ty máš být zkázou ?!! Těžko.“ ucedila pobaveně a odešla. Julie vzlykala Nickymu do prsou.
„Klid lásko to bude dobré, nic se ti nestane. Nikomu z nás.“ těšil ji.
„Jedeme domů!“ Pronesl Rae ,už zas uvažoval co dál. Koukli na sebe s Nickem. Co vědí? Nicky si sedl dozadu k Nathovi a já jela s Raem. V autě jsem přemýšlela o tom co se stalo, co Marlen říkala. Donald!! To jméno na mne najednou vyskočilo. Můj sen. Julie musí vědět co tím Marlen myslela. Otočila jsem hlavu k oknu a koukala jak okolo mne ubíhá krajina. Sníh. Zatím je všude. Čas , jak rychle utíká. Ještě deset dní a je tu úplněk. Bojím se a věřím zároveň. Věřím, že Julie měla pravdu a bojím se, že ne. Už brzy se to dovím.

+ + + +

Roland je stále neúnavný, je přesvědčen, že se do něj musím zamilovat tak jako on do mne. Nikomu jsem neřekla o rozhovoru který se odehrál při naší jediné společné hodině kdy se mnou není nikdo z rodiny.
„Jasmíno, miluji tě a vím, že ty mě také“ začal když jsem ho už snad po sté odmítla doprovázet na oběd.
„Potřebuješ jen čas si to uvědomit. Opusť toho……… a přijmi mne. Udělám tě šťastnou. Patříme k sobě. Copak to necítíš?!“ Jeho hlas zněl tak něžně když mi to říkal. Bylo mi ho líto. Věděla jsem komu patří mé srdce, ale zároveň věděla co ho pohání. Neměl na výběr.
„Ne Rolande mi nepatříme k sobě. Jsi jen poblázněný.“ snažila jsem se být citlivá, ale nepomáhalo to.
„Nejsem, poznám když je to vážné. Nikdy jsem nic podobného necítil.“ oponoval stále.
„Role jsi příjemný kluk udělej šťastnou jinou dívku.“ snažila jsem se rozmluvit mu jeho odhodlání.
„Nechci jinou!“ stál si na svém. Ukončila jsem rozhovor tím, že jsem se začala soustředit na výuku. Byl čím dál tím víc posedlý, jen doufám, že se to spraví až…….

+ + + +
„Jsme doma hvězdičko!“ zmateně jsem se rozhlédla. Aha ,usmála jsem se a vystoupila. Opravu jsem se zamyslela.
„Co je?“ zeptal se.
„Nic jen jsem se zamyslela.“ snažila jsem se působit, že je vše v pohodě. Nechtěla jsem aby věděl o mém strachu.
„Trápíš se.“ to nebyla otázka spíše konstatování pronesené velmi smutně. Koukám, že se mi to moc nedaří.
„Ne Rae“ usmála jsem se a byla ráda, že mi nevidí do myšlenek. Musím si dávat větší pozor.
„Mám hlad. Dnes nebylo v jídelně nic poživatelného. Uděláš mi něco ty?“ zeptala jsem se už vesele abych obrátila pozornost jinam.
„Co by má paní ráda?“ přistoupil na mou hru a usmál se také.
„Něco sladkého?“ zkusila jsem napovědět.
„Už se na tom pracuje. Běž se převléknout a já budu v kuchyni.“ políbil mne do vlasů a každý jsme se vydali jinou chodbou. Donald! Už zas to jméno. Co tím jen myslela a o co se postará? Stále jsem to nemohla pustit z hlavy. Musím se zeptat Julie.

Když jsem přišla do kuchyně byl tam krom Rae i Nick. O něčem se dohadovali. Přestali hned jak jsem vešla.
„Co bude?“ zeptala jsem se jakoby nic.
„Co takhle crepes Suzette ?“
„Hm.. to zní náramně.“ Musím říct, že byl v kuchařském umění čím dál lepší. Najedla jsem se . Nick zmizel hned jak jsem přišla takže jsem se nedozvěděla o co šlo.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Rae když dal nádobí do myčky. Snažil se teď být se mnou co nejvíce.
„Potřebuji mluvit s Julií a pak se trochu učit.“ neměla jsem náladu na „rozveselování“.
„Smím s tebou?“
„Ty se nemusíš ptát to přeci víš. Jsem rády když jsi se mnou.“ pohladila jsem ho. Došli jsme do Juliina a Nickova pokoje. Stačila mi jeho přítomnost.
„Ahoj mládeži! Nerušíme?“ pozdravil Rae.
„Nerušíte pojďte dál.“ vyzval nás Nick.
„Jas chtěla mluvit s Julií.“ vysvětloval důvod proč jsme tu.
„Cos potřebovala?“ ptala se Juli usazená v Nickově klíně.
„Já ……….. no Marlen mluvila o tom , že se Donald postará nevíš co tím myslela?“
„Donald…….“ řekla zamyšleně.
„Bože já věděla, že mi to něco připomíná.“ Klepla se do čela.“ Donald je členem nejbližších v gardě a má moc. Moc iluzí. Dokáže způsobit aby všichni viděli, cítili, prostě věřili tomu co chce on. Budeme slepí!“ říkala s narůstající panikou v hlase. Proč? Proč se to musí dít . Měla jsem toho dost.
„Díky Jul.“ nepotěšila mne, ale co mě posledních pár dní těší.

„Rae můžem jít?“ otočila jsem se na něj.
„Jistě.“ vzal mě za ruku. Stihla jsem si všimnout pohledu který si s Nickem vyměnili. Co se tu děje? Jakoby už kolem mne nebylo dost podivností a tajemství, ještě oni. V pokoji jsem sebou plácla na postel a kašlala na učení. Teď nechci nic řešit na nic myslet. Chci spát. Cítila jsem se unavená. Zavřela jsem oči a sobecky zapomněla na Raevu přítomnost.
„Holčičko.“ slyšela jsem tátův hlas. Co ten tu dělá?
„Tati?“ otevřela jsem oči, a otráveně si sedla.
„Jasmíno, co se s tebou děje?“ byla starostlivý a ustaraný.
„Nic. Proč? Jen jsem byla unavená.“
„Spala jsi dvanáct hodin!“ vysvětlil.To není možné, vždyť jsem sotva zavřela oči.
„Aha“ nenapadlo mě nic duchaplnějšího.
„Chceš si promluvit?“ rozhlédla jsem se, byli jsme sami. Vzedmulo se ve mně vše co mě trápilo po mnoho dní, všechna ta bolest, nejistota a obavy.
„Asi ano , já myslela, že budu šťastná a teď tohle všechno. Tati já nemůžu , já na to nemám, nejsem Eleein. Miluji Rae a chtěla bych být s ním. Žít s ním a ne bojovat kvůli nějakému hloupému proroctví. „ rozbrečela jsem se na jeho rameni.
„Holčičko vědět to tak předem, nikdy bych tě k sobě nevzal.“ omlouval se a hladil mne po vlasech.

Choulila jsem se mu v klíně jako malá holka, cítila jsem se bezpečně. Tam na mě nikdo a nic nemůže. Možná proto mě to napadlo.
„Počkej ty nemůžeš vědět nic okolo mne, Rae i Nick taky ne. To by znamenalo, že ani Donaldova moc ……….Tati to by mělo pomoci. Umět to nějak ovládat.“ vzdechla jsem. Mé nadšení trvalo jen okamžik. Všichni mají nějakou moc i Julie, jen já nic. Jen tu zvláštní imunitu vůči jejich schopnostem.

Dny plynuly a já se snažila potlačit své deprese do pozadí. Když minul měsíc od osudné noci s Rolem začalo to být ještě těžší. Nejen že nezapomněl, začal být agresivnější ve svém dvoření. Nebude trvat dlouho a už ho neudrží ani Nathovy hrozby. Zatím se omezil na čas kdy jsme byli bez mé rodiny. To však přestávalo platit.

Rae byl ostražitý, cítil že nejsem v pořádku. Tolik jsem si přála aby byl v klidu, ale nejsem dobrá herečka.
A mělo být ještě hůř. Horší chvíli si totiž nemohl vybrat. Nebo to možná udělal schválně. Byla jsem konečně uklidněná, že se má „ztráta paměti“ nekoná. Už jsme měli jistotu a tak jsem zapomněla na deprese a celý den se na své okolí usmívala. To nejspíš byla ta chyba. Rae pro mne přijel ke škole. Občas to dělal, teď od plesu. Stával u svého auta a čekal na mne. Dnes také. Vyšla jsem z budovy a zamávala na něj. Najednou mne čí si ruce chytly za pas a táhly pryč.
„Co si to………..“ nedořekla jsem.