Moonlight shadow

Po několikadenní plavbě loď konečně zakotvila v přístavu vzdálené Skandinávie. Byla to krajina vskutku nelítostná a nezkrocená. Než jsem stačila udělat první krok v zemi, o níž jsem se dozvěděla teprve nedávno, pohotově mě obklíčila garda místního Vévody. V mírumilovném gestu jsem zvedla dlaně vzhůru a nasadila ten nejsladší úsměv, jakého jsem byla schopná. „Jmenuji se Seraphine, přicházím jménem naší Vévodkyně Igrayn z Anglických ostrovů,“ lámaně jsem se snažila mluvit jejich složitým jazykem k mému velkému překvapení a úlevě jeden ze strážců promluvil téměř plynulou angličtinou. „V našich končinách nemáme rádi nezvané hosty,“ ohradil se hrubým tónem, já jsem však přicházela s prosíkem a tak mi nezbylo než překousnout jeho drzost. Vikingové patřili odjakživa mezi vynikající bojovníky a já je hodlala získat na svou stranu v čemž by mi spratkovité a povýšenecké chování jistě nepomohlo.

„Chápu vaši ostražitost, jsem tu však jako vyslanec a pobočník své paní,“ spustila jsem ruce podél těla, natáhla se pro tašku a velice opatrně vykročila směrem k nim. Moje nadání mi téměř rozvibrovalo konečky prstů, nedočkavě jiskřilo kolem ve snaze nahlédnout do jejich myslí a povzbudit v nich mírumilovnější chování. Dokázala jsem docela dobře odhadnou jejich stáří a schopnosti, ale nehodlala jsem hned při prvním jednání riskovat neúspěch.

„Potřebuji si promluvit s vaším vůdcem,“ trvala jsem odhodlaně na svém a hleděla mu přímo do očí. Jeho výraz se změnil. Usmíval se, ne on se mi vysmíval. „Proč by měl náš pán jednat s někým tak mladým, jako jsi ty mé dítě?“ Nemýlila jsem se i tento upír patřil mezi nejstarší z těch, se kterými jsem se doposud setkala. „Nejsi starší než několik let, nejsi hodna pozornosti velkého Ragnara,“ úcta plynoucí z jeho slov ostře připomínala slepou oddanost Marcellových mužů. Pomalu jsme se přesouvali do opuštěné uličky, dál od lidí a jejich zvědavých uší, nikdo z nich mě však nespustil z očí.

Naprosto jsme osaměli a já se v přítomnosti tolika silných bojovníků necítila nejlépe. Další slova jejich velitele mě zaskočila. „Kdyby se paní Igrayn dozvěděla, že se mládě jako ty vydává za jejího pobočníka nedožila by ses rána. Měl bych tě potrestat za tvou opovážlivost,“ dřív než jsem si stačila uvědomit, co se vlastně děje, jeho lidská stránka zmizela a já čelila surové zvířecí síle jeho dlaně. Udělil mi takový políček, že jsem dopadla na kolena do řezavě studené vrstvy špinavého sněhu. Netrvalo ani zlomek vteřiny, aby se můj vnitřní démon se zuřivým zavrčením probudil. Pomalu jsem k němu zvedla svůj ledový ocelově šedý pohled a s nenávistí si ho prohlížela.
„Igrayn je mou přítelkyní a já jsem tu proto, abych ochraňovala její zemi,“ hlas mi zhrubl zlostí. „v jejím jméně jsem ochotná zapomenout na toto nedorozumění s podmínkou, že mě okamžitě ohlásíte u Ragnara.“

„Ty malá špinavá…“ než však stačil svou větu dokončit má moc se mu stáhla kolem krku jako oprátka. Najednou se mu nedostávalo dostatek vzduchu na to, aby mluvil dál. „Nejsem obyčejné mládě,“ zamručela jsem „kdyby ano, nikdy by se mi nedostalo pocty stát se její Pravou rukou.“ Moment překvapení vystřídal vzdor silné vůle. Udržet jeho mysl pod kontrolou mě stálo takové úsilí, že jsem se ani nedokázala postavit na nohy. Znovu a znovu útočil proti mně. Využívání vlastních schopností mě stálo spoustu energie. Stále ještě jsem cítila oslabení po útoku na svého stvořitele a střet s gardou místního vládce mě rychle oslaboval. „Tak dost,“ zařvala jsem a moje moc ho srazila na kolena. „Nejsem tu proto, abych měřila své síly s kýmkoliv z vás,“ můj hlas mi zněl cize a ochraptěle, efekt to však mělo okamžitý. Ostatní členové gardy se zachvěli před mou autoritou a tlak ze strany mého soka konečně ustoupil. Vyčerpaně jsem si oddechla a vyškrábala se na nohy. Mokré ruce jsem si otřela do šatů a rozhlédla se po opuštěné ulici. Znovu jsem nasadila diplomatický úsměv, kterým jsem se zároveň snažila zakrýt svou únavu.

„Ubytuji se někde v přístavu a zajdu si na lov, obeznámila jsem se s vašimi pravidly dávno před svým příjezdem a hodlám je respektovat. Ráda bych si po cestě také trochu odpočinula. Pozítří mi přijďte oznámit, kdy se mám dostavit k Ragnarovi,“ otočila jsem se na patě a odkráčela pryč. V jejich hloučku to sice nesouhlasně zašumělo, očividně se jim nelíbilo, že jsem jim dala spíše rozkaz než abych je požádala, ale neměla jsem na výběr.

V malém městečku nebylo příliš mnoho hotelů, které by naplňovaly mé očekávání, na luxus u Igrayn jsem si zvykla velice rychle. Ale na přespání a úkryt před slunečním světlem mi stačil i malý jednopokojový byt. S lovem jsem se příliš nezdržovala a pak dosytosti nakrmená jsem zalezla do postele. Bezesný spánek, který následoval během několika minut, byl přesně to, co jsem potřebovala.

Probudilo mě až hrubé zabouchání na dveře. Rozmrzele jsem se rozhlédla po pokoji. Cítila jsem se svěží a plná energie pro další noc. Promnula jsem si oči a téměř okamžitě zaregistrovala upíří vůni, která se ke mně linula ode dveří. Ta samá vůně kterou jsem ucítila v přístavu. Velitel Ragnarovi gardy se obtěžoval osobně. „Moment,“ houkla jsem na něj a marně se snažila dostat do složitého šněrování jediných elegantních šatů, které jsem sebou měla. Byla to prakticky kopie těch, které mi ušila Ethel na ples. Při vzpomínce na ní mě téměř píchlo u srdce. Má drahá chůva, copak asi dělá?

„Pojď dovnitř,“ živůtek jsem si pevně přidržela na hrudi, aby mi šaty nespadly. Mírně se přede mnou uklonil. V očích se mu škodolibě zalesklo, když si všiml rozvázaného korzetu. „Vím, že jsme spolu nezačali zrovna v dobrém, ale opravdu bych ocenila, kdybys byl tak laskav a pomohl mi do šatů.“ Obočí nazlobeně stáhl do jedné úzké linky. „Jsem válečník, ne chůva.“ Povýšeně jsem si odfrkla. „Věř mi, že zápas s korzetem a suknicemi je mnohem horší než umění šermu!“ Ke konci věty se mi zlostí zvýšil hlas. Už jsem měla svého oblečení plné zuby. „Prosím,“ špitla jsem a on mě mlčky obešel. Sotva se jeho chladné prsty dotkly mé pokožky, chloupky na zádech se mi postavily do pozoru. Zachvěla jsem se. Od rozchodu s Marcellem se mě žádný muž takto intimně nedotýkal a já si poprvé uvědomila, jak moc mi to chybí. „Jaké je tvé jméno?“ Místo odpovědi jen tiše zavrčel, když se pokoušel utáhnout stuhy na mých zádech. „Thor,“ sykl po několika vteřinách ticha, kdy jsem se musela plně soustředit na to, abych se nerozesmála.

„Co mi vzkazuje tvůj pán … ještě víc to utáhni,“ nikdy jsem tolik netoužila po vlastní služebné jako tento večer. „Zatracená tkanice…“ zahučel a opět vztekle zavrčel. Cítila jsem jeho zlost. Vznášela se kolem mě jako sladká vůně rozkvetlé louky. „Sakra utáhni to pořádně, to si válečník?“ vyjela jsem na něj po několika dalších minutách jeho marného snažení. Škubl se mnou tak silně, že mi z plic vyrazil veškerý vzduch.

„Spokojená?“ Smál se. Věděl, že to přehnal a že nejsem schopna jediného slova, do jeho hlasu se vnesl nádech zadostiučinění. Při šněrování mu však stuha proklouzla mezi prsty, takže kýžený efekt byl nakonec dokonalý. „Děkuji,“ vděčně jsem mu pokynula. „A teď mi řekni, co mi vzkazuje tvůj pán?“

„Náš Vévoda se rozhodl tě přijmout ještě dnes. Následuj mě, venku je připraven kočár,“ a opravdu, jak řekl, tak se také stalo. Galantně mi nabídl své rámě a dovedl mě až ke kočáru se sněhově bílým čtyřspřežím, které mě dovezlo před bránu Ragnarova paláce. Marcellův zámeček ve srovnání s tímto sídlem připomínal spíš statek chudého příbuzného. Mramorové schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu působilo chladným a zároveň velkolepým dojmem. Na posledním schodu jsem se zarazila a nevěřícně si prohlížela tu krásu. Thor mi nabídl rámě a aniž by zaklepal, dveře se okamžitě otevřely. Zlatem zdobenou halu osvětlovalo snad tisíc svící.

„Tudy,“ ležérně mávl rukou a dovedl mě do srdce zámku. Uprostřed obrovského salónku seděl na trůně on. Na rozdíl od ostatních upírů nepůsobil tím okouzlujícím dojmem. Vypadal spíš jako obyčejný chlapec. Řekla bych, že ani nestačil překročit hranici dospělosti, když prošel proměnou. Ale aura moci, která se kolem něho vznášela, měla zdrcující sílu. Rázem jsem pochopila, proč se k němu všichni chovají s takovou úctou.

Seděl na masivním trůně z tmavorudého dřeva. Nohu přes nohu a znuděně hleděl do prázdna. Až když se naše kroky zastavili, zvědavě pozvedl jedno obočí a pak promluvil svým ostrým, hlubokým hlasem, který se k jeho dětskému obličeji vůbec nehodil. Arogance a povýšenost čišela z každého jeho slova, podle čehož jsem usoudila, že ho vychovávali ve velmi vznešené rodině.

Po několika dalších krocích k němu jsem šokovaně přenesla svou pozornost k dlouhému stolu, který se prohýbal pod množstvím nejrůznějších pokrmů. Kolem mohlo sedět na dvacet smrtelníků a spokojeně večeřeli. Znovu jsem upřela svůj zrak na Ragnara, který se ani nesnažil schovávat svou pravou tvář. V ocelově šedých očí se odrazil posměch.

Položila jsem si pravou ruku na hruď a poklekla na levé koleno, jak se před vyšším upírem sluší a patří. Jeho moc mohla být srovnatelná s Marcellovou a možná dokonce větší. Jeho stvořitelem nemohl být nikdo jiný než Raziel, jehož existence mě začínala zajímat čím dál tím víc. „Můj pane, žádám vás o slyšení,“ sklopila jsem pohled k podlaze a vyčkávala.

„Jistě, jistě,“ odpověděl mi naprosto plynulou francouzštinou. Připomínka rodného jazyka protočila dýku v mém srdci. „Co se nejdříve posilnit, než začneme s jednáním?“ Lusknul prsty a promluvil tak rychle skandinávsky, že jsem pochytila sotva každé páté slovo. Od stolu se zvedly dvě půvabné dívky a přešly tu krátkou vzdálenost ke svému pánovi. Každá poklekla z jedné strany jeho trůnu, vlasy si shrnuly z krku s odevzdaně mu jej nastavily. Regnarův pohyb byl tak rychlý, že ho nemohly zaregistrovat, přesto nevyjekly údivem. Do jedné se hrubou silou zakousl a druhá si jen nevraživě prohlížela svou sokyni. Jako by bojovaly o jeho přízeň. Jed, který mají upíři v zubech a který působí jako droga byl právě tím důvodem, proč se tito lidé dobrovolně stali upířími otroky. Když první dívku pustil uklonila se mu, poděkovala a odešla. Pak se vrhl na druhou. Slyšela jsem její slastné zasyčení „můj pane“ a pak se její mysl zakalila.

Ragnar si rukávem otřel karmínovou kapku, která mu stékala k bradě. „Vybrala jste si, má drahá?“ Mávl rukou ke stolu, kde večeřelo i několik dobře stavěných mužů, ale abych pravdu řekla, krev severských národů pro mě nebyla o nic víc lákavější než příliš trpké víno. Nerada bych však svého hostitele urazila odmítnutím. Ukázala jsem tedy na prvního muže, který mně zaujal. Bez váhání ke mně přistoupil a nastavil své hrdlo. Bylo to nudné, ráda jsem si se svou kořistí pohrávala jako kočka s myší, ale možná, až budu po světě chodit tolik let jako Ragnar přestane mě to bavit a na tváři mi zamrzne stejně kyselý pohled jako na té jeho.

Znovu něco vyštěkl a jeden z upírů přinesl druhé, zdaleka ne tak zdobené křeslo, abych si udělala pohodlí. „Drahá Seraphine, nebo raději Sereno?“ Při jeho zlomyslném úšklebku mi přeběhl mráz po zádech. Věděl o mě, to znamenalo jediné. Marcellus byl rychlejší než já. Téměř jsem zapomněla dýchat. „Nebudeme to zbytečně prodlužovat. Jak už jsem řekl tvému stvořiteli, ty jsi jeho dílem a proto tě musí zkrotit sám. Nehodlám do vašeho sporu nijak zasahovat. Rozhodl jsem se, že moje země se do války nepřidá a zůstane neutrální. Přesto jsem se nedokázal ubránit jisté dávce zvědavosti. Marcellus mi neprozradil, jak je možné, že několik měsíců staré mládě ovládá takovou moc, aby se mohlo postavit jednomu z nejvyšších.“ Ruka se mu téměř nepatrně pohnula a přesto jsem stačila zaregistrovat, že po mě něco hodil. Zcela automaticky jsem to chytila. Z drobného koženého sáčku jsem si do dlaně vysypala stříbrný křížek, kov mě na dlani jen zastudil, už nade mnou neměl takovou moc jako při mém prvním setkání se svatým symbolem. Moje druhé já se začínalo probouzet a ochraňovalo mě před boží silou.

Ragnar se spokojeně ušklíbl. „Tušil jsem to. Jen co si prošla mými dveřmi, cítil jsem tu jejich mandlovou nahořklou vůni. Na chvilku mě to zmátlo, dokud si nepřistoupila ty. Oni nemají povolený vstup na mé území. Ví, že lidi nelovíme, to oni za námi sami chodí a prodávají svou životadárnou krev za příliš nízkou cenu. Ale zůstává jim svobodná vůle. Chápu, že tohle si vědět nemohla, proto tvůj včerejší lov budeme považovat za drobné nedorozumění. Je sice pravdou, že kohokoliv jiného bych potrestal, ale ty mě opravdu zajímáš. Celá situace ohledně tebe a Marcella je příjemným zpestřením mého vcelku nudného života. Nečekal jsem, že mě po tolika staletích něco překvapí, ale…“ salonónkem se s ozvěnou rozletělo jeho pomalé tleskání. „Tobě se to povedlo. Nadcházející den u mě můžeš zůstat jako host, ale radím ti dobře, abys neztrácela čas a hned jak se setmí se vydala na další cestu. Marcellus, přesto, že má před tebou řádný náskok, si rád užívá luxusu a pohostinství ostatních, pokud se nebudeš nikde zdržovat, měla bys ho za několik týdnů předhonit. A teď mi řekni, jak dobrým milencem je tvůj stvořitel?“

Jeho poslední otázka mě naprosto vykolejila. Měla jsem chuť mu skočit po krku a rozdrásat ho, ale vzápětí se kolem mě začala stahovat smyčka jeho moci a to se mi vůbec nelíbilo. Tížila mne na hrudi jako utržená skála. Zhluboka jsem se tedy nadechla a nechala ji prostoupit hluboko do svého nitra. Nasávala jsem jeho energii do té doby, než jsem měla pocit že vybouchnu, pak jsem ji jako ránu bičem poslala zpět proti němu. Cítila jsem ten náraz do jeho obraného štítu a také jsem cítila jak se pod tím nárazem zachvěl. „Jsi opravdu mocná maličká,“ ušklíbl se a mě uniklo zlostné zavrčení. V tu chvíli jsem měla na každé ruce pověšeného jednoho člena gardy a Thor stál přímo přede mnou, aby kryl svého pána. „Omluv mé stráže, z cizinců jsou vždy trochu nervózní, navíc francouzsky nerozumí ani slovo, takže jim celý smysl tohoto hovoru unikl.“

Poté, co své stráže odvolal mě Thor odvedl do komnaty pro hosty. Skvostně zařízený pokoj s masivní postelí uprostřed mě přivítal s otevřenou náručí. Bylo příjemné se ponořit do polštářů ze saténu. Spánek následoval dřív než jsem si ten báječný pocit vůbec stačila vychutnat.