Moonlight shadow

Z veselého kroku jsem zastavila, něco nesedělo.

Ztratila jsem se.

Moje radost byla ta tam, když mi došlo, že jsem najednou někde jinde. Už jsem dávno měla být mezi skalami, kam mě to táhlo, ale místo toho se kolem mě rozléhaly hluboké lesy. Nejspíš jsem se do své radosti tolik zabrala, že jsem snad ani neuvědomovala svůj omyl a zabloudila. Začínala jsem být na sebe dost vážně naštvaná.

Stála jsem kdoví kde v nějakém lese a nevěděla, co dělat. Pocit ztracení mě zaplavil stejně náhle jako obrovská vlna vody. Měla jsem sto chutí si kleknout do lesní hrabanky a začít křičet z plných plic, ale ovládala jsem se. Nemohla jsem přece naprosto zbytečně plašit lesní zvěř. Stejně jsem si ale klekla a aspoň vydala přidušený výkřik. Úlevu mi to stejně nepřineslo.

Klečela jsem v hrabance a bořila do ní prsty. Připadala jsem si jako na pokraji svých sil, nemohla jsem si pomoci, nijak.

Maličký je pryč. Z nějakého mě neznámého důvodu sem nepatřím. A nakonec jsem se ještě ztratila. Jak jen jsem si mohla být jistá, že nezabloudím?

Dusila jsem se svým vlastním vztekem. Vztekem na sebe samotnou. Kdybych mohla, tak bych si vyčinila, jak se to dělá malým dětem, když něco provedou. Slzy vzteku mi tekly po tvářích. Přísahala bych, že mě samotnou pálí. Zatnula jsem pěst, zůstalo mi v ní trochu hrabanky. Pěstí jsem udeřila do země. Ruka mě okamžitě začala bolet. Zatřepala jsem s ní s nadějí, že bolet vyklepu. Nestalo se tak.

Propukla jsem v pláč. Plakala jsem. Zase. Jako bych nedělala nic jiného, než brečela nad svým zpackaným životem.

Zůstala jsem na kolenou a dlaněmi se opřela o zem. Hlavu jsem nechala volně klesnout mezi ramena. Slzy se mi valily z očí. Ta beznaděj mě začínala pomaličku ničit.

Jak jsem jenom mohla zabloudit. Byla jsem si jistá, že jdu správně. A najednou se ocitnu uprostřed nějakého lesa, nevím, kde jsem a kudy mám jít dál. Co bych asi tak mohla dělat? Pozorovat veverky?

Vztek, který se změnil na beznaděj, se zase změnil na vztek. Uzavřený kruh. Chtěla jsem z něj ven.

Po nějaké době jsem se začala uklidňovat. Začalo se mi lépe dýchat. Sice mi v hlavě hučel ještě dozvuk vzteku, ale už mi bylo mnohem lépe. Trochu mě brněly dásně, snažila jsem se to nevnímat. Vyčkávala jsem, až vztek odezní úplně.

Odezníval opravdu pomalu.

Snažila jsem se vnímat spíše zvuky lesa. Se zavřenýma očima a pravidelným dechem jsem poslouchala. Slyšela jsem klidné kývání větví doprovázené slabým šelestem. Občasné zavrzání kmenů. Vítr si prostě hrál se všemi stromy, žádný určitě nenechal samotný. Byl jako ovčácký pes, každému věnoval svoji péči.

Další zvuky na sebe nenechaly dlouho čekat. Možná to bylo tím, že čím víc jsem poslouchala, tím víc jsem slyšela. Rychlé rytmické klování do kůry stromu, přerušované vždy jen na pár okamžiků. A pak se zase ozvalo. A zase utichlo. Bylo to neúnavné zvíře, které se snažilo narušit kůru.

Pomalu jsem přisunula ruce podél těla a sedla si na paty. Oči jsem nechala stále zavřené.

Harmonie zvuků a ticha měla blahodárné účinky na moje rozpoložení. Už jsem necítila vztek sama na sebe. Téměř dokonale jsem se uklidnila. Přesto jsem dál zůstávala sedět v hrabance a vnímala jen zvuky.

Uvědomila jsem si, že po celou dobu, po kterou jsem se snažila uklidnit, jsem nedýchala. Nadechla jsem se. Plíce mi málem pukly. Nemyslím tím, že by pukly z přemíry vzduchu. Spíš ta okolní vůně dokreslila dokonalost zvuků. Až ve chvíli, kdy jsem se nadechla, všechno do sebe krásně zapadlo.

Nedýchala jsem?

Rychle jsem otevřela oči. Byla jsem překvapená svými vlastními možnostmi. Zkusila jsem zadržet dech a čekala jsem, kdy mi začne nedostatek vzduchu v plicích vadit.

Nechyběl mi.

Zvláštní.

Nějakou chvíli jsem si ještě hrála s dýcháním. Bavilo mě to. Vydechla jsem úplně, až by se dalo říct, že jsou úplně prázdné. A zase čekala.

Dokázala bych si tak sama se sebou hrát hodiny, možná i dny. Byla jsem dokonale odrovnaná, co všechno moje tělo může. Začínala jsem se moc těšit, co objevím příště. Jaké jsou ještě moje další možnosti zde. Třeba bych mohla přijít na to, že létám, nebo budu ovládat jinou zábavnou věc.

Potěšená novým poznáním a klidná jsem vyrazila na další cestu. Musím najít ty skály.

Rozhlédla jsem se po lese a hledala cestu ven. Byla jsem překvapená zjištěním, že se začínalo pomalu stmívat. Nebyla jsem ještě v noci v lese sama a trochu jsem se toho bála. Vzpomněla jsem si, že mi jednou někdo říkal, že když nemůžu najít v lese cestu z něj ven, tak se mám podívat nahoru do korun stromů. A až uvidím volný pruh mezi stromy, mám se vydat tou cestou.

Zaklonila jsem hlavu. Snažila jsem se najít ten pruh, ale nedařilo se mi to. Rozhodla jsem se, že se tedy vydám se zakloněnou hlavou. Musím ho najít.

Po nějakém čase se mi konečně podařilo najít tu správnou cestu.

Vyšla jsem z lesa. Ocitla jsem se na rozlehlé louce, ale takové tady byly všude.

Někdy jsem si i myslela, že tu chodím v kruzích a nic jiného se neděje. Nebo jsem mohla stát jen na nějakém podiu a někdo otáčel krajinu kolem mě. Ale doufala jsem, že v kruzích nechodím.

Vyšla jsem na louku a sledovala zapadající slunce. Bylo mi smutno. Končil další den a byla jsem sama. Kdybych měla u sebe svého maličkého, tak… Tak bych se k němu mohla aspoň přitulit. Vzít si ho do náručí a sledovat s ním západ slunce, ale byla jsem sama. Naprosto opuštěná.

Slunce se pomalu schovávalo za obzor. Napravo od zapadajícího kotouče se začal pomaličku ukazovat měsíc.

Byla by to nádherná chvíle, kdybych nebyla sama.

Po tváři mi zase stekla slza. Opustila koutek mého oka a po tváři si pomaličku stékala dál. Nakonec mi sjela k bradě a skápla do trávy. V tu chvíli na mě padla veškerá únava. Ani jsem si jí neuvědomovala.

A pak jsem padala.

Padala jsem do trávy a bylo mi naprosto jedno, že až dopadnu do trávy, bude mě to bolet. Padala jsem vstříc zemi a nesnažila jsem se dát ani ruce před sebe. Prostě jsem byla moc unavená.

Nevím, kdy jsem dopadla na zem. Nevím, jestli mě to bolelo. Usnula jsem nejspíš někdy v letu. Spala jsem celou noc a ani nevím, jestli se mi něco zdálo.

Ráno mě probudil klasický zpěv ptáků.

Otevřela jsem oči. Dívala jsem se do trávy. Mezi stébly trávy vykukovala hnědá zem. Chtěla jsem se pohnout, ale jako by mi něco bránilo. Byla jsem ztuhlá spánkem. Možná jsem neměla tak rychle usnout a soustředit se trochu na uložení, ale nějak jsem si nevybavovala, kdy se mi podařilo usnout.

Bylo na čase, abych se zvedla a vyrazila dál. Rukama jsem se zapřela o zem a zatlačila proti zemi. Byla jsem asi v polovině zvedání, když jsem za sebou uslyšela temné zavrčení.

Zatuhla jsem v pohybu. Projela mnou vlna špatného tušení a do smíchu mi nebylo. Vnitřnosti se mi sevřely úzkostí. To vrčení nebude věštit nic dobrého.

Přestala jsem pro jistotu dýchat, ale nedoufala jsem, že by mi to nějak pomohlo. Nebyla jsem schopná pohybu. Skoro jako bych zamrzla na místě.

Vrčení se ozývalo stále za mnou a bylo táhlejší a děsivější. Na pár okamžiků vždy ustalo a bylo slyšet, jak se to zvíře za mnou nadechuje, ale pak zase začalo. Odhadovala jsem, že to bude nejspíš velký pes nebo možná nějaký samotářský vlk. Ale vlk je zvíře, které je snad radši ve smečce. Moc jsem doufala, aby to byl jen pes a ne vlk. U psa se mi i naskytovala jistá šance, že bych mohla ten útok nějak odvrátit. Jestli to je vlk, tak tu určitě nebude sám…

Prosím, ať je to jen pes, pomyslela jsem si.

Pomalu jsem se začala nadechovat a sbírat veškerou odvahu, kterou jsem měla. Lehce jsem se pohnula. Zavrčení bylo najednou intenzivnější. Kruci. Potřebovala jsem ho aspoň vidět. Pokud mě měl zranit nebo připravit o život, potřebovala jsem vidět, kdo proti mně stojí.

Hlavou mi jen probíhala myšlenka: Prosím, pes, pes, ať je to pes!

Ruce jsem odlepila od země, ale bylo to moc složité. Nešlo mi to se moc hýbat. Byla jsem ztuhlá strachem. Pokud se to zvíře rozhodne zaútočit, tak jsem se neměla pomalu jak bránit. Ale jak bych se mohla bránit holýma rukama proti psím zubům.

Sedla jsem si zase na paty a pravou rukou jsem se opřela o zem. Pomalu jsem otáčela hlavu. Měla jsem zavřené oči a nedýchala jsem. Až jsem měla hlavu skoro otočenou za směrem od kterého se neslo vrčení, začala jsem pomalu otvírat oči.

Musela jsem to udělat pomalu. Nejdříve jedno oko a pak druhé.

Mé doufání v psa bylo ta tam.

Za mnou stál obrovský vlk a stále vrčel. Snažila jsem se mu nedívat do očí. Prohlédla jsem si jeho tělo a přestala jsem doufat úplně. Mohutné tělo, samý sval. Jeho kožich byl sice mírně samá lysina, ale chlupy které měl, byly dlouhé. Jeho nohy zakončené obrovskými tlapami vypadaly jako tlapy medvěda. Celkově se jeho tělo dalo přirovnat k medvědu. Tak obrovský. Můj strach rostl čím dál víc.

„Hodnej pejsek…“ zašeptala jsem zkusmo.

Vrčení se znovu ozvalo jako předzvěst něčeho hodně zlého a bolestivého zároveň.

A pak jsem zaslechla další zvuk. Tohle ale nebylo vrčení. Spíš prskání nebo syčení. Tohle začínalo být čím dál horší. Začínala jsem se čím dál víc bát.

Vlk přešlápl z nohy na nohu a zavrčel ještě temněji než před pár okamžiky. Kdybych potřebovala dýchat, nejspíš bych už byla bez sebe. Nedýchala jsem vůbec. Byla jsem v takovém stresu, že jsem nezvládala nic. Nemohla jsem ani vymyslet, jak se dostat z té prekérní situace, ve které jsem se ocitla. Začínala jsem doufat, že mě ten vlk zabije. Protože pokud by mě jen zranil, zranil by mě určitě hodně a nejspíš bych potom stejně umřela.

Podívala jsem se na druhou stranu na to zvíře, které se k nám přidalo a syčelo. Byl to rys. Určitě nebyl tak starý jako vlk naproti němu. Jeho mladé tělo bylo samý sval a šlacha. Uši s chocholkami měl sklopené k hlavě a ve tváři měl zlý výraz. Když zasyčel, odhalil řadu bílých a ostrých zubů.

Pokud měli v plánu mě skolit oba, byla tu velká šance, že by mě mohli zabít.

Připadala jsem si, jako bych spadla do jámy a nevěděla jak se z ní dostat ven. A ti dva jen čekali, kdo se dostane první k mému tělu.

Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo mi to. Byla jsem zkoprnělá strachem.

A pak se událo několik věcí naráz.

Mladý rys udělal několik kroků směrem ke mně. Hrůzou jsem zavřela oči a čekala. Jenže ten rys mi jen olíznul obličej a na to se mi v hlavě ozvalo: „Vrať se zpátky…“

Překvapeně jsem otevřela oči. Byl o něco větší než by rys obvykle byl. Díval se mi do očí. Jeho pohled mi byl povědomí. Ty šedé oči. Jako bych se dívala do husté mlhy. Kde jsem je jenom už viděla.

Najednou se podíval za mě a zase sklopil uši k hlavě. Vydal šílený zvuk, při kterém mi zase zatrnulo. Odrazil se, mohutným skokem mě přeskočil, ale ještě se odrazil zadníma nohama od mých zad a vyšvihl se tak ještě víc. Jak se ode mě odrazil, odstrčil mě a já jsem upadla na zem. Naštěstí jsem stihla zbrzdit pád rukama.

Jak jsem dopadla, zaslechla jsem už jen cvakání zubů a zvuky zápasu. Nadzvedla jsem se na rukách. Musela jsem se podívat, jak ten zápas pokračuje. Vůbec jsem netušila, kde se tu vzali a hlavně, proč se do sebe tak pustili.

Viděla jsem jen barevnou chlupatou kouli, která se převalovala ze strany na stranu. Zlověstné cvakání zubů se ozývalo docela pravidelně. Bylo mi z toho do pláče. Chtěla jsem tomu i nějak zabránit, ale nemohla jsem si srovnat v hlavě jak.

Napřímila jsem se na nohy a chtěla mezi ně skočit. Ale pak jsem si uvědomila, že už jsem tuhle situaci jednou zažila. Dívala jsem se na ty dva, jak se váleli po zemi. Tohle už tu bylo. Ale kdy? Co mi to jenom připomínalo?

„Okamžitě toho nechte!“ zakřičela jsem, co mi síly stačily. Jenže ti dva toho nenechali. Pokračovali ve rvačce dál.

Začínala jsem dostávat šílený vztek. Chtěla jsem je od sebe odtrhnout. Už jsem se ani nebála.

„Myslíš, že ti nechám mého vlka? Ty ses zbláznila!“ zaječel kdosi za mnou.

Podle hlasu to byla žena. Žádný muž by nemluvil tak pištivým hlasem. A ten nepříjemný tón. Už jen ten hlas sám o sobě ve mně zvedal vztek.

Pomalu jsem se otočila. Proti mně stála malá a kulatá žena. Oči měla zúžené do malých štěrbinek. Její nos působil dojmem kravských nozder, obzvláště jak ještě zhluboka dýchala. Nebyla ani hezká. Docela obyčejná tuctová žena.

„Promiň, ale říkala jsi něco?“ zeptala jsem se bojovně a vyčkávala.

Dala si ruce v bok, snad jako by to gesto mělo znamenat nějakou výhružku. Mírně se rozkročila a naklonila se mým směrem. Pokud se mě snažila vyděsit, rozhodně se jí to nedařilo. Byla mi spíš k smíchu.

„Říkala jsem, že ten vlk je můj! Nech ho na pokoji!“ ječela, jako by jí šlo o život a ne jen o vlka.

„Děláš si legraci? Nestojím o něj!“ odpověděla jsem a snažila se vypadat arogantně.

„Lžeš! Jinak bys tu ani nebyla! Indigo je můj! Táhni odsud!“ dupla a mračila se. Začínala mi být vážně k smíchu. Jestli si myslela, že se jí leknu, byla na velkém omylu.

„Nejsem tady kvůli němu. Běž si svou žárlivost vylít na někom jiném!“ křikla jsem na ní a otočila se zpátky k těm dvěma chlupáčům. Ještě pořád se rvali. Jejich agresivita už nebyla tak velká, ale cvakání zubů se stále ozývalo. Přesto jejich souboj vypadal stále hrozně.

Na rameno mi dopadla tvrdě něčí ruka.

Trhla jsem sebou a ruku setřásla. Uskočila jsem stranou, měla jsem potřebu se chránit a ona se snažila dostat do mého osobního prostoru a to mi vadilo. Prudce jsem se otočila obličejem k ní a snažila se tvářit naštvaně.

„Nešahej na mě!“ syčela jsem ztišeným hlasem, ale tak aby mě bylo dostatečně slyšet, bez toho aniž by musela bystřit smysly.

„Nebo co? Co mi uděláš?“ posměšně poskočila a snažila se být arogantní.

Věděla jsem, že bych jí přeprala i s jednou rukou svázanou a zlomenou nohou. Možná bych mohla mít i pásku přes oko a stejně bych se jí ubránila. Byla jsem si jistá.

Jenže jsem jí nechtěla ublížit…

Pokud by na mě zaútočila, byla jsem rozhodnutá bránit se, ale takhle. Asi si chtěla vyskakovat jen slovně a to, že mě chytla za rameno, byla jen snaha upozornit na sebe.

A pak mi něco podrazilo nohy. Té ženě taky a bohužel spadla na mě. Určitě by mi svou vahou vyrazila dech, ale naštěstí jsem dýchat nepotřebovala. Takže to bylo zábavné jak na hraní, tak na jakousi sebeobranu proti vyražení dechu. Jenže jak jsem si všimla, ani ona nepotřebovala dýchat. Jenom při dopadu na mě hekla a to bylo celé. Rozhodně jsem byla zklamaná, že nedýchat tu asi umí každý a ne jenom já.

Moje zklamání však muselo stranou. Nečekala bych, že někdo jako ona, bude tak pružný.

Nedýchala. To jsem si všimla.

Možná to bylo díky tomu, že se dostala nade mě. Pustila se do mě s takovou vervou. Na pár okamžiků mi připadalo, že jsem naprosto bez šance.

„Nemáš tu co dělat!“ hekala mi do obličeje.

Chytla mě pod krkem a začala mě škrtit. Nemělo to však žádný účinek. Můj pud sebezáchovy zapracoval a okamžitě jsem jí chytila za prsty. Snažila jsem se je vypáčit od mého krku. Držela mě vážně pevně. Její síla mě překvapila.

Přestala jsem vnímat okolní svět a hlavně zápas těch dvou. Nejspíš to byli oni, kdo nám podrazil nohy. Plně jsem se soustředila na boj se ženou.

Prsty z mého krku bych jí silou nevykroutila, přece jen byla nade mnou a to jí dost zvýhodňovalo.

Násilím jsem se snažila dostat vlastní nohy k zadku. Pokrčila jsem je v kolenou, ruce jsem stále měla na jejích. V pravidelných intervalech jsem se zapírala vždy o jednu a pak o druhou nohu. Pomalu jsem nohy přisouvala blíž a blíž k zadku. Ani si toho nevšimla, byla zaujatá mým škrcením. Jak byla naivní.