Moonlight shadow

Projela mnou vlna rozčílení. „Nemůžeš mě tady držet proti mé vůli,“ vlastní hlas mi zněl jako kočičí zasyčení. „A pokud si dobře pamatuji, není to tak dávno, kdy ve tvé zemi Zákon o nezabíjení platil.“ Z hrdla se mu vydralo zlostné zavrčení. „Mnoho věcí se změnilo po té, co si mě opustila.“ Sotva tu větu dokončil, na jeho tváři přistál tvrdý políček. „Nikdy bych tě neopustila, kdybys mi nezlomil srdce. Milovala jsem tě!“ Ječela jsem na něho z plných plic. Marcellus vše otočil proti mně. „Jak silná mohla být tvá láska, když si na mě dokázala během pár let zapomenout!“

Zaskřípěla jsem zuby. „Nezapomněla jsem, kdyby ano, nestála bych teď před tebou a nesnažila bych se…“ Popadl mě za zápěstí a přitáhl si mě k hrudi. „Jsi moje, beze mě bys nebyla nic, nejspíš by tě upálili stejně jako tvou matku.“ To, co pronesl, mě šlehlo jako rána bičem. Do očí se mi nahrnuly slzy. „Pust,“ sykla jsem. Jeho ruce se jako hadi obtočily kolem mého těla, nezůstal mi žádný prostor pro obranu. Proud mé moci proti němu vytryskl jako horky pramen, ale vůbec mu neublížil. Rozesmál se odporným ďábelským smíchem. „Dala si mi příliš mnoho své krve na to, aby ses proti mně mohla postavit drahá,“ oslovení jaké použil bylo přesycené ironií.

Násilím mě odtáhl ke své posteli, na kterou mě hrubě srazil. „Nedělej to!“ zavrčela jsem. „Budeš zase moje, naučím tě znovu mě milovat,“ zašeptal hlasem zhrublým touhou, jeho mysl zakalila vášeň a zloba. Vůbec nevnímal mé pokusy o to ubránit se mu, ve chvíli, kdy jsem se snažila ho odstrčit, mě udeřil do obličeje. Protrhl mi spodní ret. Rudá kapka, která z něj vytekla ještě znásobila jeho šílenství.

Přisál se na mé rty a jazykem se snažil dostat se do mých úst. „Pokud se budeš bránit, bude to ještě horší,“ vydechl ztěžka a jeho špičáky se mi zabořily do svalu přesné v místě, kde končí šíje a začíná rameno. Zakňučela jsem bolestí. „Nech mě být, hnusíš se mi!“ veškerá chuť se bránit mě opouštěla s tím, jak se mi do mysli vkrádalo tušení, že tento boj nevyhraji. Jednou rukou mi pevně držel zápěstí nad hlavou, zatím co druhou trhal mé šaty na cáry.

„Marcelli, prosím,“ zaskučela jsem, ale on vůbec nevnímal. Ve chvíli, kdy se mu povedlo rozervat i mé kalhoty jsem pevně zavřela oči. Nechtěla jsem vidět jeho blažený úsměv, až ukojí svůj zvrácený chtíč, jenže to se mu nelíbilo. Pronikl do mě stejně tvrdě, jako mě popadl za bradu. „Otevři oči,“ zařval téměř smyslů zbavený. Nedokázala jsem víc, než jen nesouhlasně zavrtět hlavou. Znovu mě uhodil a zároveň s tím tvrdě přirazil svůj klín k mému. Odvrátila jsem tvář a on se mi opět zakousl do hrdla.

Modlila jsem se, aby to skončil co nejdřív, jenže každá vteřina trvala nekonečně dlouho.

Když se uspokojil, natáhl si kalhoty a s nepochopitelným klidem se šel posadit zpět do svého křesla, kde si otevřel rozečtenou knihu. „Jsem zvědavý, jestli tě teď tvůj drahý Raziel přijme s otevřenou náručí.“ Tohle byl zásah rovnou do srdce. Schoulila jsem se do klubíčka a tiše, tak aby to neslyšel, vzlykala.

Ve spánku mě zřejmě někdo odnesl do mého bývalého pokoje, protože jsem se probudila v jiné posteli. Jen na setinu vteřiny jsem doufala, že to byl zlý sen, jenže snad každá buňka mého těla byla načichlá jeho vůní. Zvedl se mi žaludek. V posledním okamžiku jsem se převrátila přes okraj postele a vyzvracela se.

Přehodila jsem si peřinu přes hlavu a znovu se pokusila usnout. V hlavě mi stále zněla Marcellova slova: „naučím tě mě milovat.“ To se mu vážně povedlo. Nenáviděla jsem ho z celého srdce. Jak tenká je hranice mezi láskou a záští? Pavoučí vlákno? Ne, tenčí.

Celé dny jsem trávila zavřená ve svém pokoji, navštěvovala mě zřejmě jen Ethel, ale nevím to jistě. Přestala jsem vnímat okolí. Jediné, co dokázalo upoutat mou pozornost, byla karafa s krví pravidelně se objevující na nočním stolku. Ani jsem si nevšimla, že dny se změnily v týdny a ty pro změnu v měsíce. Uzavřela jsem se k sobě a pokaždé, když jsem na chodbě uslyšela Marcellovi kroky, mé tělo naprosto ztuhlo. Nejednou se váhavě zastavil u mých dveří, avšak ani jednou nevešel. Možná nechtěl, možná nemohl. Pokud si uvědomil, co mi udělal, jak by se mi mohl nyní podívat do očí?

Přišlo další ráno, nebo noc? Vše mi připadalo stejné jako kdykoliv předtím, ale ve vzduchu se vznášelo něco strašlivého. Předtucha děsivé návštěvy. „Ethel!“ Zvolala jsem a s podivem zjistila, že se mi hlas za tu dobu, kdy jsem ho nepoužívala, odcizil. Nutkavá potřeba něco dělat mě donutila vylézt z postele a dát se dohromady. Služebná mi pečlivě umyla vlasy, pak mě nechala v koupelně samotou. Po návratu do pokoje se mi podlomila kolena. Na posteli ležely světle zelené šaty s modrými odlesky, připomínaly mi barvu jeho očí. V tu chvíli mi to došlo. Cítila jsem ho. Raziel byl na cestě.

Ze spodního patra se ozvalo zaburácení. Někdo rozrazil dveře. „Rychle Ethel, rychle!“ moje dušička ve vteřině pookřála a já komandovala služebnou, aby mi šaty zavázala co nejrychleji. Přišel si pro mě! Vezme mě odsud. Dotáhla poslední stuhu zavazování a já se hned rozběhla z pokoje ven. Nenamáhala jsem se s hledáním bot, chtěla jsem co nerychleji odjet z tohoto odporného místa. Naboso jsem seběhla schodiště. Mezi dveřmi stál on a jeho garda. Všichni obyvatelé zámečku včetně Marcella před ním padli na kolena. Sotva mě Raziel spatřil, oči se mu rozzářily, ale neusmál se. Ve tváři měl tvrdou masku.

Jediná cesta přímá cesta k němu vedla kolem Marcella, který mě chytil za ruku, hned jak jsem se k němu přiblížila. V ten okamžik Raziel tiše zavrčel, společně se mnou. „Nepustím tě,“ vyštěkl Marcell a bojovně se postavil. Střelila jsem po svém milém prosebným pohledem.

„Tak sis přeci jen vybrala jeho?“ špitl Raziel a mě se udělalo nevolno. Cožpak necítil mé zoufalství? Snažila jsem se vykroutit z pevného sevření. „Ne,“ odpověděla jsem a nechala všechen svůj smutek prostoupit do toho jediného slova. Raz těkal pohledem mezi mnou a mým věznitelem a do obličeje se mu pomalu vkrádalo nebezpečí. Nepatrně nakrčil nos a zavětřil to, co bych před ním nejraději utajila. Vlna jeho moci se přehnala přes místnost a srazila Marcella na zem. „Jak si mohl?“ nechal svou zlobu vyplout na povrch.

Oba tasili meče. Ostří o sebe poprvé zazvonila. „Za to tě zabiju,“ vmetl ta slova svému bratru rovnou do tváře. Odhodil Marcella s takovou silou, že dopadl na kamennou podlahu o několik metrů dál. Rázným krokem přešel rovnou k němu, aby ukončil jeho mrzký život. „Přijela tě zachránit a ty si zneužil její lásky k tobě,“ zavrčel znovu a pozvedl čepel k poslednímu úderu. „Dost,“ něžně jsem mu položila dlaň na rameno. Jako skála tvrdý sval se pod mým dotekem uvolnil. „Nech ho,“ naposledy jsem se pokusila o záchranu života svého stvořitele. „Zastáváš se ho i přes to, že…“ nenechala jsem ho dokončit větu, nechtěla jsem si připomínat nic z toho, co se stalo. „Nech ho žít s vědomím toho, co způsobil, s vědomím, že jsem si vybrala Tebe,“ opovržení vůči Marcellovi kanulo z každého mého slova.

Raziel se otočil čelem ke mně a já se mohla konečně ponořit do jeho milujícího pohledu. Marcellus využil chvíle naší nepozornosti a tasil dýku. Všimla jsem si čepele, která se mihla ve vzduchu a odstrčila Raziela. Hrot drobné zbraně se mi zasekl do zad. „Nééé,“ zakřičeli zároveň. Poslední co si pamatuji, byly známé paže milované osoby pod mým zesláblým tělem…