Moonlight shadow

Vjíždím pomalu do finishe… Děkuji za Vaši přízeň a hlavně za komentáře… Už jen pár dílků a bude to za Vámi 😉

—————————————————————————————————————————————————

Ocitla jsem se v krajině, kterou jsem už navštívila. Byla jsem zde s Maličkým.

Kolem mě se rozprostírala nádherná scenérie skal. Někde rostly stromy. Ale byly to stromy, které měli dostatečné síly a vláhy, aby zde mohly růst. Byly nádherné, i když trochu chudé. Jejich koruny nebyly tolik obsypány listy a jehličím jako kdekoli jinde. Mě se tu však líbilo. Cítila jsem tam určitou úlevu. Pocit, jako bych už věděla, kam patřím. Nebo že jsem konečně našla, co jsem hledala.

Mezi stromy a kameny jsem zahlédla mihnout se stín.

Byl mi povědomí, tak jsem se za ním rozběhla.

„Počkej, prosím!“ křikla jsem a začala se v běhu proplétat složitým terénem.

Onen stín na moje zavolání vůbec nereagoval a utíkal mi dál.

Trochu mě to naštvalo.

Klopýtala jsem mezi kameny a stromy a stín si v klídku proplouval složitým terénem a ani na mě nepočkal! Tohle od něj nebylo moc fér.

Ačkoli se zdálo, že je stín rychlejší než já, začala jsem ho pomalu dohánět. Stín dostával jisté obrysy. Neběžel, jen lehce kráčel, za to rychle.

Moje největší překvapení bylo, když jsem si všimla, že má ocas. Trochu jsem polevila v běhu a sledovala to stvoření před sebou. Bylo vidět, že má mohutné tělo. Jeho tělo bylo pokryté šupinami. Mohutný ocas byl zakončený jakoby šipkou, která se zabarvovala mírně do žluta.

Srdce mi poskočilo radostí.

Byla jsem si jistá tím, kdo to je. Byl to můj drak! Ten, kterého zde celou dobu hledám. Po těle se mi začal rozlévat pocit bezpečí a radosti. Konečně jsem ho našla.

„Drahý! Počkej na mě, prosím…“ zašeptala jsem po větru a doufala, že mě zaslechne.

Zastavil.

Přestala jsem dýchat napětím.

Pomaličku se ke mně otáčel. Nějakou dobu mu to trvalo, přece jen jeho tělo bylo obrovské. Přisunoval nohu k noze. Měla jsem dostatek času obdivovat jeho tělesnou stavbu.

Otočil se celý. Postel se zpříma přede mně.

Neodolala jsem a podívala jsem se mu do očí. Měl hadí panenku. Černou jako ta nejtemnější noc. Jeho duhovka byla tmavě hnědá, skoro jako dokonale uzrálí lískový oříšek, ale nebyla hnědá celá. Místy měl nepravidelně rozsety zelené skvrnky. Jeho oči byly dokonalé, ztrácela jsem se v nich. Mnohem více než v očích mladého rysa, který mi stále někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout.

Taky se mi zahleděl do očí. V ten moment jako bychom splynuly v jedno tělo i duši. Najednou jsem se cítila silnější. Síla prostupovala každou buňkou a molekulou mého těla. Určitě bych mohla udělat cokoli na světě. Zbystřily se mi dokonce smysly. Víc jsem slyšela. Jistě, slyšela jsem hodně věcí, ale najednou jsem slyšela i nějaký drobný hmyz, který se proplétal trávou a jemně o ní otíral nohy.

Ta síla byla úžasná.

Udělala jsem krok k němu, ale on o krok ucouvl.

„Hledala jsem tě…“ zašeptala jsem.

Jeho nozdry se rozšířily mohutným nádechem.

„Proč teď?“ odpověděl mi k mému překvapení.

Chvíli jsem nevěděla, co říct. Ale pak jsem se vzpamatovala.

„Jsem tady chvíli. Mluvila jsem s Dantianou. Měla jsem tě najít.“

„Ona o tom nic neví. Je to ještě dítě.“ Jeho hlas byl přísný. Zněl jako přísný profesor.

Začala jsem uhýbat očima. Těkala jsem z místa na místo a nevěděla, co si počít.

„Jenže… Nevěděla jsem, co si mám počít… Bloumala jsem bezcílně krajinou a nikdo mi neřekl, co dělat… Až ona…“ Pevně jsem se mu zahleděla do očí a čekala na jeho reakci.

„Dobrá. Ale nemáš tu co dělat. Ne v tuto chvíli a tento čas. Přeji si, aby ses vrátila, odkud si přišla. Tvůj čas najít mě přijde až za delší dobu.“ promluvil tiše.

Udělala jsem zase krok k němu a chvíli čekala, jestli zase necouvne. Necouvl. Brala jsem to jako souhlas k tomu přijít k němu blíž. Už, už mi stačil pouze jeden krok a lehce natáhnou ruku a mohla jsem se ho dotknout.

„Stůj!“

Poslechla jsem a čekala.

Prohlížela jsem si jeho kůži posetou šupinami. Možná to bylo tím, že jsme se spolu částečně spojili, ale mohla jsem určit na každé šupině, jak se od ní odráží světlo. A troufla bych si i říct, pod jakým úhlem.

Toužila jsem po doteku. Chtěla jsem si sáhnout na jeho černé šupiny, ale netroufala jsem si. Doufala jsem, že mi to sám dovolí, k ničemu se však neměl.

Prohlížel si mě zkoumavým pohledem.

„Náš společný čas ještě přijde. Teď běž a vrať se.“ Bylo na něm vidět, že ta slova ze sebe násilím vyhání, ale myslel to určitě dobře. Vždyť je to moje spřízněná duše, nemohl mi přát nic špatného.

„Nevím kam…“ zašeptala jsem a sklopila oči k zemi.

„Zavři oči.“ řekl jemně a počkal.

Ještě jsem se na něj podívala. Bála jsem se, že až otevřu oči, bude pryč.

Naposledy jsem se mu podívala do nádherných očí a uposlechla jeho něžný rozkaz.

Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a pak mi jeho horký dech ovanul obličej. V tu chvíli se mi před zavřenýma očima promítl obraz zvláštního muže. Jenže obraz se mi za chvíli rozplynul a nezůstalo nic než narůžovělý obraz.

„Liraen, lásko… Musím už jít. Znovu se shledáme, až bude ten správný čas. Do té doby na tebe budu myslet a čekat.“ Jeho hlas byl plný něhy.

Otevřela jsem znovu oči. Jeho tlama se mi přibližovala k obličeji. Něžně se o mě otřel. Pak se rychle otočil a utíkal pryč.

Dívala jsem se za ním a sledovala jeho tělo. Možná by se mohlo zdát, že při jeho tělesné mohutnosti bude neohrabaný, ale opak byl pravdou. Byl ladný jako kočka. Ani půda se nechvěla, když klusal. Vlastně to vypadalo, že se ani nedotýká země.

Sledovala jsem směr, kterým běžel. Najednou se prudce odrazil před velkým jezírkem a skočil do vodopádu. Zmizel mi.

Stála jsem jako připražená.

To je ten padající závoj.

Myšlenky zvolna zaplavovaly mou mysl.

Ať se tvářil jak chtěl, nechce mě. Netouží po mě. Jinak by přece bojoval.

Tvář mi začala vlhnout. Za pár chvil jsem byla celá mokrá. Myslela jsem si, že je to od slz. Nebylo. Přesto jsem plakala…