Moonlight shadow

Toto je závěrečná kapitola… Doufám, že si ji užijete a přeji příjemné počtení.

————————————————————————————————————————-

Vešla jsem do Razielova pokoje. Seděl za stolem, lokty se opíral o stůl, obličej schovaný v dlaních. Na první pohled mi bylo jasné, že se stalo něco špatného. Vůbec jsem nevnímala, že téměř veškerý nábytek je rozlámaný na třísky, mou pozornost plně upoutal Razův zničený výraz. Přeběhla jsem k němu a objala ho. „Lásko?“ ani se na mě nepodíval. Jeho hruď rozvibrovalo tiché zavrčení, poté si promnul unavené oči a vzhlédl. Naše pohledy se setkaly a já si uvědomila, že se muselo stát něco opravdu strašného.

Smutně se usmál a pohladil mě studenou dlaní po tváři. „Užila sis nákupy?“ jeho hlas byl zastřený bolestí. V očekávání jsem přikývla. V mžiku mě chytil kolem pasu a posadil si mě na klín. Nikdy jsem ho neviděla v takovém rozpoložený, nahánělo mi hrůzu. Položil si hlavu na mou hruď. Jeho nekonečné mlčení hrůzostrašně naplňovalo místnost. V mém nitru narůstala tíseň. Pevně jsem ho objala a políbila do vlasů.

„Co se stalo?“ ta otázka mě stála spoustu sil, spolu s ní se mi do očí draly slzy. Ukazováčkem jsem mu podepřela bradu, abych ho donutila kouknout se na mě. Místo odpovědi mě začal líbat. V tom polibku se skrývalo snad všechno utrpení světa. Po tváři se mi spustila slaná krůpěj.

„Prosím tě, řekni mi, co se stalo?“ Raziel se zhluboka nadechl a vyřkl téměř neuvěřitelnou větu: „Igrayn je mrtvá,“ téměř to pošeptal, jako by se tím snažil utišit můj žal. „Né,“ zakňučela jsem. „To není možné, ne Igrayn.“ Tentokrát sevřel do náruče on mě. Brečela jsem, dokud mi stačily slzy. „Řekni, že to není pravda, vždyť…“ slova se mi zadrhávala v krku, „vždyť jsem s ní včera mluvila. Byla v pořádku.“ „Je mi to líto,“ špitl. Znovu jsem začala plakat. „Byla jako moje sestra,“ vzlykala jsem mezi trhavými nádechy.

Otřela jsem si oči a nos do rukávu. „Jak?“ Nastala chvíle dalšího tísnivého ticha. „V Anglii se objevil nový druh upíra,“ ta jediná věta stačila, aby se veškeré mé útroby sevřely. Mé domněnky se potvrdily. „V poslední době se naše rasa velice rozšířila, nových upírů přibývají stovky každý den, cítím je, ale nemohu je ovládat. Nejsou jako my, nemají žádnou duševní moc a zřejmě díky tomu na ně naše síla nestačí. Nelíbí se jim být pod něčí nadvládou. To, co se stalo v Anglii, je jen začátek. Před hodinou mi volal bratr z New Yorku, i v Americe se objevují první pokusy o jeho svrhnutí.“

„Je Marcellus v pořádku?“ po výkonu trestu se Marcell vrátil na pozici Vévody, všechny křivdy byly zapomenuty a když byl objeven Nový svět, dostali on a pár dalších na starost celý kontinent. Zatím co my jsme s ostatními spravovali Evropu. „Ano, je v pořádku, má jen pár šrámů, ale rychle se uzdravuje.“

„Co budeme dělat?“ Raziel bezradně rozhodil rukama. „Nevím. S mým zrozením padla na má bedra veliká zodpovědnost. Tisíc let jsem se spoléhal jen na svou moc a nikdy mě nenapadlo, že budu žít tak dlouho, abych musel řešit takové situace. Předpokládal jsem, že proti Gabrielovi a jeho armádě nemáme v budoucnu šanci. Takže mě nenapadlo, že by se někdy něco takového mohlo stát, po uzavření míru jsem musel náš lid sjednotit a stanovit pravidla k čemu mi pomohlo mé nadání. Nyní je mi má moc k ničemu. Jsem bezradný.“

„To neříkej Razieli, nejsi bezradný!“ zavrčela jsem odhodlaně. „Máš v sobě moudrost věčného života, společně to zvládneme.“ „Ano společně,“ přikývl a v jeho pohledu se mihl temný stín. Snažil se snad přede mnou něco skrývat?

Okno se s tříštěním skla rozletělo dokořán. Do pokoje se jako velká voda přihnal Gabriel. „Omlouvám se za svůj neohlášený příchod,“ ironicky se ušklíbl. „Co chceš?“ vyjela jsem na něj. Mohutná černá křídla složil na záda a škodolibě se usmíval. Vůbec si nevšímal mé přítomnosti. „Vymyká se ti to z rukou Razieli. Měl by si s tím něco udělat. Tvoje krvežíznivé zrůdy se staví sami proti sobě. A těch nových je stále víc a víc.“ Přešel až k němu a něco mu zašeptal do ucha tak tiše, že jsem to ani já neslyšela. V ten okamžik ho Raziel popadl za kožené brnění a vycenil nebezpečně ostré tesáky. „Vypadni!“ zakřičel a odhodil ho stranou. Gab se zamračil a varovně zvedl prst. „Sám víš, že to je dáno už od tvého zrození. Nemůžeš to zvrátit, tak to koukej udělat dřív, než zemřou ti, které máš nejraději,“ otočil se ke mně, „že drahoušku,“ dvěma prsty mi přejel po lícní kosti. Chtěla jsem ho udeřit hřbetem dlaně, ale byl rychlejší než já a včas uskočil. „Nesnaž se mě vydírat, znám přesné znění proroctví, nemůžeš jí ublížit. Nikdo Seře neublíží, najdu jiný způsob, jak to ukončit.“ „To chci vidět,“ anděl se zamračil, opovržlivě si odfrkl a vyskočil z okna.

Nevěřícně jsem na Raziela zírala. „Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? O jakém proroctví si to mluvil a co to má sakra společného se mnou?“ ječela jsem vyděšeně, až mi přeskakoval hlas. „Nedělej si s tím zbytečné starosti drahá. Jak si řekla, zvládneme to, společně.“

Přešel ke mně a něžně mě políbil. „A teď bych rád viděl, co sis pořídila pěkného. Slyšel jsem poslíčka, asi před hodinou to přivezl.“ Jeho dlaň sklouzla na můj zadeček a mně se podlomila kolena. Jeho opět nabytá sebedůvěra mě uklidňovala, i když jsem ho podezírala, že si trochu pohrál s mou myslí, aby tomu dopomohl.

Razielovo chování se během týdne měnilo jako na horské dráze. A s ubývajícími dny se jeho nálada stále zhoršovala. Dokonce jsem měla pocit, jako by se mi začal vyhýbat. Následující den, jako by v něm došlo ke smíření. V těch temných časech, které v našem světě nastaly, mi svitl plamínek naděje. Zahrnoval mě svou láskou, nenechali jsme se rušit zvěstmi o dalších útocích, ve směs to byla Razielova práce, že jsem se o tom ani nedozvěděla. Snažil se mě předtím chránit. Nevím, kdy řešil všechny ty záležitosti, ale vždy, když jsem se probudila, byl u mě, doprovázel mě celý den a ráno čekal, než usnu.

Marry se mezitím plně zotavila a Raziel si pohrál s jejími vzpomínkami, aby si na nic z toho večera nevzpomněla.

Ze spánku mě probrala vůně rudé růže, kterou mi Raziel přejížděl přes obličej. „Zdravím tě má drahá,“ opět se choval trochu podivně. „Dnes nás čeká dlouhá noc, chtěl bych tě vzít na místo, kde jsem se narodil, protože právě dnes je tomu tisíc let od toho dne.“ „Já vím, všechno nejlepší k narozeninám,“ odhodila jsem ze sebe deku. Celé mé tělo bylo zabalené do široké karmínové stuhy, která zakrývala jen ty nejintimnější partie. „Kdy se ti tohle povedlo?“ potěšeně se usmál. „Počkala jsem si, až usneš. Tak rozbalíš si dárek? Můžeš si s ním dělat, co jen budeš chtít,“ uličnicky jsem na něho mrkla. „Nic krásnějšího jsem ani dostat nemohl.“

Zatáhl za stuhu, jejíž klička ležela na mé hrudi. Něžně mě políbil na hrdlo, odkud pomalu pokračoval dolů. Ve chvíli, kdy se přesunul do mého klína, jsem toužebně vydechla…

Ten den jsem zažila to nejvášnivější milování za celý náš vztah. Leželi jsme vedle sebe. Pootevřeným oknem do pokoje vstupovala stříbřitá měsíční záře. Raziel mě držel ve své pevné náruči a hladil mě na boku. Zvedla jsem k němu pohled a zadívala se do jeho nádherných zelenomodrých očí. „Miluji tě,“ špitla jsem spokojeně. „Nevěřila bych, že po tolika letech po tvém boku bude můj cit neustále sílit.“ „Nedokázal bych bez tebe žít,“ odpověděl a moje dušička se spokojeně zatřepotala.

Ještě pár minut jsme se povalovali, než mě Raz donutil vstát. „Měli bychom vyrazit na cestu.“ Vůbec se mi nechtělo, ale jelikož si to přál, bez odmlouvání jsem se zvedla a došla ke skříni. Vzala jsem si velmi těsné džíny a tmavozelený svetřík se světlejšími proužky. Raziel mi galantně pomohl do hnědé kožené bundy a když jsem se obula do bot stejné barvy, ruku v ruce jsme vyrazili do garáže.

Cesta autem trvala skoro dvě hodiny. Zastavil u menší farmy a v mžiku přešel k mé straně, aby mi otevřel dveře. „Dál už se autem nedostaneme,“ ze stájí vyšel Edgar a vedl dva osedlané hřebce. Jednoho havraní barvy a druhého ryzáka. Ta nádherná, dokonalá zvířata pocházela z našeho vlastního chovu.

Skrz temné lesy jsme se po úzkých cestičkách dostali až k malé kapli. Čekala jsem, že po tolika letech z ní zbude jen hromada sutin, ale ve skutečnosti vypadala, jako by si na ní čas vylámal zuby. Pevné kamenné zdi se hrdě tyčily do výšky a malá věžička majestátně završovala celou stavbu. To místo vyzařovalo naprosto neskutečnou moc. Jeho energie mě okamžitě zaplavila. Ani jsem si nevšimla, že si sebou Raziel vezl svůj prastarý meč.

Vstoupili jsme bok po boku dovnitř a mně se nad tou krásou zastavil dech. „To je…“ nenacházela jsem slova, která by dostatečně popsala mé nadšení. „Já vím,“ přikývl Raz a vytáhl svou zbraň z pochvy.

Celou mou mysl najednou ovládl pokoj, smíření a přitom se někde v hloubi rozezněl poplach. Něco špatného se dělo. Snažila jsem se ovládnout tok mého myšlení, ale vůbec se mi to nedařilo. Záhy jsem pochopila, že na mě útočí Raziel. Sotva jsem se stačila vzpamatovat, jeho rty se vášnivě tiskly na mé. Do mé ruky se neznámým způsobem dostal meč Razova otce a jeho hrot směřoval na hruď muže, kterého jsem milovala. Chtěla jsem zbraň pustit, ale moje prsty křečovitě svíraly jílec. Po tváři se mi rozběhla první slza.

„Co se to děje? ¨

Nechápavě jsem se podívala do Razielových očí. „Odpusť, že jsem tě obelstil, ale jinak to nešlo. Jistě si vzpomínáš na Gabrielovu poslední návštěvu.“ Přikývla jsem. „To proroctví, o kterém mluvil, se má dnes naplnit. Náš druh na zem nepatří a napáchal příliš velké škody. Je na nás, abychom to ukončili. Proto si byla stvořena…“ ztěžka polkl a v očích se mu zaleskly slzy. Nikdy jsem ho neviděla tak smutného. „Původně jsme se domnívali, že si stvořena pro boj, ale ty ses narodila pro lásku.“ Slaná krůpěj se mu rozběhla po tváři. „Pro lásku, kterou jsem nikdy neměl poznat, pro lásku tak silnou, že jedině ona dokáže zvrátit běh času a zabránit mému příchodu na tento svět. A až se tak stane, budeš obyčejným člověkem žijícím si vlastní život, stejně jako všichni ostatní, které jsem svou krví připravil o lidství. Nebudeš si mě pamatovat.“ „Ne to né,“ zakňučela jsem zoufale. „Neudělám to,“ snažila jsem se znít odhodlaně, ale hlas se mi zlomil. „Nemůžeš mě donutit to udělat,“ už při druhém slově jsem věděla, že to dokáže, i v mém nitru se ozval tichý hlas našeptávající, že je to předurčené.

„Snažil jsem se najít jiné řešení, ale to neexistuje. Sero, dokážeš mi odpustit?“ nevnímala jsem jeho slova, protože jsem se ze všech sil snažila soustředit na to, abych utekla pryč. „Já nechci!“ brečela jsem a hrot ostří se zase o kousek přiblížil k Razielovu srdci, špička propíchla jemnou kůži na jeho hrudi.

„Prosím, nedokážu bez tebe žít.“ Něžně vzal mou tvář do své dlaně a palcem stíral slzy nejvyššího zármutku. „Nebudeš si mě pamatovat,“ zašeptal znovu. „Jak to můžeš říci!“ vyštěkla jsem. „Nikdy bych na tebe nemohla zapomenout.“ Hlas z mého nitra sílil. Teď už jsem věděla, že jeho smrt je nevyhnutelná. „Nikdy nezapomenu.“

Zamračeně se na mě podíval. „Teď už to cítíš, že?“ Nezmohla jsem se na jediné slovo. Měl pravdu. Hluboko v sobě jsem opravdu cítila, že to bylo dáno dávno předtím, než jsem se narodila. Předtím, než se narodil on. On byl začátkem a já koncem. Konec naší éry se každou vteřinou blížil.

„Miluji tě Sereno,“ jeho dlaně spočinuly na mých ramenou. Prudce mě přitáhl k sobě, aby mě políbil. S tím pohybem čepel našla cestu k jeho srdci. Z hluboké rány v jeho hrudi se valily proudy téměř černé krve. „Miluji tě Razieli.“ Jeho objetí postupně sláblo, síly ho rychle opouštěly. Těžce oddychujíce se skácel k zemi. Sedla jsem si vedle něho a posadila ho do své náruče. „Netrap se,“ usmál se a naposledy vydechl.

Bolestný výkřik zraněného zvířete se roznesl krajinou. Vyděsilo mě, že ten děsivý zvuk vyšel z mého vlastního hrdla. Sesunula jsem se na podlahu vedle něho a opatrně si položila hlavu na jeho rameno. Ztratila jsem smysl svého bytí. Jediná osoba, pro kterou bych kdy obětovala vlastní život, byla mrtvá a já si přála zemřít s ní. Nos mi naplňovala jeho vůně a já se pomalu propadala do tmy, která zakalila mou mysl. Jestli jsem si někdy myslela, že jsem byla zlomená, nebylo to nic ve srovnání s tím, jaké utrpení jsem zažívala teď. Ve snaze uniknout před skutečností, že má spřízněná duše už není, jsem omdlela…