Moonlight shadow

„Nikoli pane. Jen … zdá se mi zvláštní, že chytrý muž jako ty se spojí s ženou kterou téměř nezná. Jak mi bylo řečeno jsou to teprve tři měsíce co jste se vrátil z bitev.“  Bylo vidět, že Johan se do žádné bitky pouštět nechce. Raději využíval slov než ran.

„Ano byl jsi informován správně a zdá se mi, že nejen o mém návratu. Proto … odložme masky. Proč jste přijel na můj hrad, pane? Pravdu, svou historku si nechte. Nejste zde náhodou.“ Teď už Patrik nepředstíral přátelskou tvář.

„Dobrá tedy.“ I Johanův hlas ztratil na vlídnosti.  „Přijel jsem si proto co je mé. Pro čarodějku z černého lesa. Tvá … lady … je … má! Poslední slova vztekle odsekával.

„Jakým právem si ji žádáš?“ přešel Johanovu poznámku o čarodějce.

„Je mou poddanou. Neměla práva bez souhlasu opustit mé pozemky.“ Patrik se uvolnil, Johan lhal.

„Narodila se tedy na tvém panství?!“  sám věděl, že to není pravda a stačí jen pár Suzaniných vět a každý pozná, že je cizinka. Johan si ho nepřátelsky měřil. Věděl, jak chatrný je tento argument.

„Ne.“ Vyštěkl po chvíli ticha. „Pak tedy není tím zač ji prohlašuješ.“ Odtušil.

„Je má! Jen já dokáži ovládnout její démony.“ Zkusil to jinak. Pověrčivost byla silnou zbraní.

„Démony?! Je zde již dvě zimy a nikdo, ani náš kněz si nevšiml, že by byla posedlá.“ Vysmíval se Johanovu výmyslu.

„Možná ne, ale co o ní vlastně víš? Znám její temnou stránku nejlépe ze všech. Tobě ji jistě neukázala, jinak by se nedostala tak lehce do tvé postele. Proč ,myslíš, že čekala až na tebe? Jsi zdejším pánem, vládcem. Opravdu věříš, že k tobě něco cítíš!?“ zaséval svá zlomyslná semínka pochybností. Nevěděl přeci jen všechno jak se domníval. Netušil, že je to právě Patrik kdo ji pomalu zbavuje obav a snaží se změnit její rozhodnutí ohledně sňatku.

„Nemusí ke mně cítit nic než oddanost. Z její přítomnosti zde těží celý klan. To je podle mne i tvůj pravý důvod proč jsi zde a vztahuješ na ni svá práva. Její nápady jsou vskutku výnosné, že?“ Patrik se varoval ukázat byť jen náznak svých pravých citů.

„Pak tedy… hlídej si záda, pane. Je prý vdova, jak jistě víš. Ovšem jak se jí stala ví jen ona sama. Když vezmu její … nadání, nevím je moudré jí věřit.“  Zaséval další pochybnosti.

„Nadání? Nemám tušení o čem mluvíš pane, ale za celou dobu co zde žije neudělala nic co by člověk nemohl očekávat od svéhlavé a samostatné ženy.“

„Pak je zde opatrnější než byla v mé domácnosti. Měl by jsi vědět, že má dar jasnovidectví. Viděl jsem ji, ale i při jiných … činnostech. Tančila, tedy pokud se to dalo nazvat tancem, možná tím jen uctívala ďábla, jako čarodějnice či divoženka. Zpěv který se jí při tom linul z hrdla nebyl v žádném známém jazyce.“ Snažil se nahlodat Patrikovu důvěru k Suzan.

Proč potom tolik usiluješ o to aby se vrátila. Kdo by chtěl mít ve svém domě čarodějnici? A co její čáry? Co způsobily? Uhynul ti dobytek, zašla úroda či tě postihla jiná zkáza?!“ kontroval s pevným odhodlání.

„Nic z toho. Jen muži byly jak uhranutí. Nechtěli jiné ženy než ji!“ doneslo se mu, že i zde jí mnoho mužů nadbíhalo. Proto toho využil a skutečnost přibarvil. Opravdu ji chtěla většina jeho mužů, ale když dala na vědomí, že o nikoho z nich  nestojí obrátili svou pozornost k ostatním příslušnicím jejího rodu. Zvláště když na ni vznesl nárok on sám.

„A ty se divíš?! Je to krásná, chytrá a vášnivě žena. Velmi nepodobná většině našich žen. Jen bloud by po ní netoužil.“ Smetl Patrik všechna Johanova obvinění. Nebyl hlupák aby nechápal, že Johan spoléhá na omezenost prostých lidí. Stačí pár správně pronesených vět do správných uší a klepy udělají většinu práce za něj. Kdyby i jen polovina z jeho nařčení došla sluchu prosťáčků byla by Suzan obviněna za každý neúspěch, úmrtí či nehodu. To nesmí dopustit. Začne varováním, ale rychle bude muset vymyslet trvalejší řešení.

„Pane markýzy, měl by jsi vědět, že vyslovíš-li svá pomlouvačná slova před mým lidem, se zlou se potážeš. Nikdo nesmí beztrestně pomlouvat mou paní.“ Nadnesený tón kterým až do teď vyvracel Johanova nařčení zmizel. Teď jeho hlas mrazil a jen pošetilec by ho nebral vážně. Johan se vždy považoval za velmi chytrého muže, ale teď nemínil na své rozhodnutí získat Suzan zpět nic měnit.

„Pane oba víme, že není tvou ženou. A já nejsem tvým vazalem, je tedy jen na mé vůli jak se zachovám. Pokud se jí nechceš vzdát budeš  muset její pobyt zde obhájit. Nikdo ani král by nedovolil abys beztrestně vztáhl ruku na šlechtice kvůli metrese.“  Bylo to otevřené vyzvání k boji. Toho si byl Patrik vědom a ač věřil svým lidem, nečinil si plané naděje o jejích reakci na Johanova pomlouvačná slova. Teď bude potřebovat veškerou pomoc kterou může získat a jedním z těch kteří mají dost vlivný hlas je i Abrahám. Musí zjistit co může o jejím původu.

Popotáhl uzdu a nechal jejich muže přijet blíž.

„Budu vám muset požádat aby jste omluvil mou nepřítomnost, markýzy. Zapomněl jsem na jisté povinnosti které nemají možnost odkladu.  Proto prosím přijměte mou omluvu a slib, že své panství  vám ukáži hned jak to bude možné. Vracíme se zpět!“ křikl na své muže a sám už otáčel koně zpět k černým hradbám Elysea. Cesta jim zabrala poměrně kratší dobu. I přesto si našel čas aby nepozorovaně prohodil pár slov s Willem. Požádal ho aby dohlédl na Johana. Jejich host neměl zůstat ani na okamžik sám. Požádal ho aby až dorazí na hrad, jeho jménem zapojil do plánu i Abraháma. Ten se nakonec nevydal s nimi. Zdržela ho lady Bea.

Doma se vybral najít Suzan. Když zjistil, že není ve svém pokoji a ani v kuchyni vydal se do pokojů dětí. Tam však našel jen matku s Cat.

„Vzala Caluma na projížďku. Je s nimi Ian a Abrahám. Využil toho aby se přeci jen podíval na některá vylepšení.“ Usmála se matka  když se ptal po Suzan. Zklidnil se. Oba dva muži pro něj byli dostatečnou zárukou bezpečí jeho syna i ženy. Klid měl mít jen pár hodin. Když konečně zaslechl klapot koňských kopyt o dláždění vyběhl jim v ústrety.

„Abraháme!“ vítal přítele jenž se tvářil velmi spokojeně. Očima však pátral po drobné postavě s vlasy jako skřítek. Ze dveří pávě vycházel Ian s Calem na ramenou.

„Tati!“ hrabal se s rozzářenými tvářeni chlapec dolů aby se dostal co nejrychleji k otci. Ten jej nepřítomně chytil a čekal kdy se v obdélníku vrat objeví Suzan.

„Chlapče! Jak jsi se měl celý den? Líbilo se ti na projížďce?!“ ptal se.

„Suzan a Abrahám mi ukázali nové kolo mlýna!“ hlásil. „A kde je Suzan?“ vyhrkl nedočkavě.

„Paní se prý dnes zdrží ve svém domě, pane. Prý potřebuje vyrobit další hojivé masti. Co jste se vrátil, zvětšila se její potřeba.“ Odpověděl místo hocha Ian. V Patrikovi zatrnulo. To není dobré. Ať si říkala co chce, kolikrát už tam zůstávala sama za dobu co zde žije, teď je situace jiná. Johan má více informací o jeho domácnosti než je mu milé a tak jistě ví i o jejím útočišti.  Tušil, že únos by nebyl Johanovi proti mysli.

„Iane najdi Simona a jeďte za ní. Chci aby odteď nebyla ani na okamžik sama. Pokud se nebude chtít vrátit nevadí, ale vy zůstanete s ní. Hlídejte ji, chraňte a mějte oči otevřené. Pronesl chvatně. Nejraději by se za ní rozjel sám, ale nebylo to možné.

„Hrozí snad paní nějaké nebezpečí?“  zeptal se poplašeně Ian. Byl jí zcela oddán. „Je to možné.“ Připustil Patrik.

„Od toho cizince?  Nelíbí se mi jak se na ni kouká. Jako vlk na jehně.“ Cedil skrze zuby. Zeman přikývl.

„Proto chci aby to byl právě ty a Simon kdo ji hlídá. Jste jí oddáni možná i více než mě. Mohu se tak spolehnout, že pro ni nasadíte i život bude-li to nutné.“ Tato slova pronesl tiše. Calum který do teď pozoroval hrající si koťata se začal živě zajímat o rozmluvu dospělých.

„Jak pravíš můj pane.“ Pronesl hrdě Ian a zmizel splnit zemanův příkaz. Společně se svým synem vstoupil Patrik do hlavní síně. Zčásti uklidněn se rozhlédl. Již vše bylo připraveno k večeři. Většina mužů již zasedlo k dlouhým stolům. Tak nemeškal a usadil se na své a pokynul ženám aby servírovaly.

„Tvá družka nás dnes nepoctí svou přítomností?“ oslovil ho po chvíli Johan. „Musím přiznat, že jsem její přítomnost musel oželet i u oběda.“ Dodal.

„Bohužel se dnes necítí dobře a tak na mou prosbu zůstala ve své komnatě.“ Zalhal bez zaváhání. „Ale..“ začal Calum. „Nebij synu, je o ní dobře postaráno a zítra mezi nás jistě zavítá.“ Přerušil ho Patrik. Zbytek večera  se o Suzan již nikdo nezmínil. Probíral s muži běžný chod panství a tak se brzy rozešli uložit ke spánku. Nemohl spát a tak ještě nějaký čas chodil po pokoji. Nakonec se přinutil ulehnout. V tu chvíli zaslechl stráže u brány a klapot koní. Zamračil se. Kdo? Který poutník by žádal o vstup v tak pozdní hodinu. Rychle se oblékl a pospíchal dolů.

„Zemane!“ Ianův hlas zněl zkroušeně když se díval na svého pána. Rychlým pohledem zjistil, že Suzan s ním není.

„Co se stalo?“ zatrnulo v něm. Zlý pocit která ho provázel po celý den zintenzivněl.

„Omlouvám se pane, ale když jsme přijeli našli jsme už jen její zraněnou fenu. Pan správce ji odnesl do psince aby se o ni postarali.“ Rychle drmolil obr.

„Kde je Suzan?!“ Patrik se jen s těží ovládal.

„Netuším pane.“  Sklonil sklesle hlavu mezi ramena Ian. Na tak velkého muže působil nyní velmi křehce. V tu chvíli se z šera vynořil Simon.

„Co se ksakru stalo?!“ vyštěkl na něj Patrik. „Unesli ji od jejího domku, našli jsme na místě její fenu a stopy zápasu. Žádnou krev, nepočítám-li psí. „ dodal rychle když uviděl výraz svého přítele.

„Kam ji odvedli?“  „Netuším. Stopy jsme ztratili po pár metrech na břehu potoka co vytéká z té tůně u vodopádu. Ale myslím si a stopy tomu nasvědčují, že ji unesl jen jeden muž. Bohužel, musel moc dobře vědět do čeho se pouští. Pes byl střelen z dálky. Šíp mu zůstal v lopatce.“ Podával hlášení. Zatím co Patrik měl chuť řvát, vyšvihnout se na koně a pročesat les dokud ji nenajde., ale bylo by to zbytečné. Je noc. Koně by neviděli na cestu a oni zas na stopy. Touha vrazit do Johanova pokoje a vymlátit z něj kam jeho ženu odvezl také nemohl. Johan je šlechtic a jako takový má svá práva a král dbá na jejich dodržování. Strach se pomalu v jeho nitru měnil na chlad. Ano s chladnou hlavou má větší šanci získat ji rychle zpět.

„Ráno vyrazíme. Hned za rozbřesku. Řekni to mužům.“ Chladně pohlédl na Simona.

„Ano pane.“ Kývl a odešel. „Co já pane?“ ozval se tiše Ian. „Ty?!“ nepřítomně se na něj zadíval zeman. „Vyspi se. Budeš potřebovat sílu. Nemíním se vrátit bez ní.“ Z mávnutím ho propustil a vydal se za bratrem.

„Suzan zmizela.“ To bal první slova která pronesl když bez klepání vpadl do jeho pokoje. „Prosím tě, ne přikazuji ti… nespustíš z Johana oči. On a jeho muži neopustí Elysei dokud se Suzan nevrátí!“ pokračoval nesouvisle.

„Co se stalo?“  s ospalýma očima se díval na zemana a snažil se pochopit co mu Patrik sděluje.

„Nejsem si zcela jist, ale obávám se, že jsem našeho návštěvníka hluboce podcenil. Přijel sem s jediným cílem. Odvézt si Suzan a vypadá to, že je odhodlán získat jakýmkoli způsobem. Je skoro jisté, že to byl právě jeho muž kdo ji unesl.“  Až teď přede chápavým zrakem bratra povolilo jeho sebeovládání.

„Wille já … musím ji najít. Nemohu o ni přijít. Ne teď. Co když….“ Nedořekl bylo to jen jeho toužebné přání. Přál si, doufal, že by už teď mohlo v jejím lůně klíčit jeho sémě.

„Neměj strach, bratříčku. Bůh jistě nedopustí abys znovu přišel o tu jenž miluješ.“ Položil mu ruku na rameno a uvědomil si, že ho to nemrzí. Ano Suzan byla  v jeho srdci, ale když se díval na bratra pochopil, že jeho cit je jen stínem toho co cítí on.

!Nespustím z pána de Brascou oči. Raději bych sice byl po tvém boku a hledal svou budoucí švagrovou, ale pokud je opravdu původcem tvé bolesti on … zaplatí zato. To ti slibuji!“ ač zněl jeho hlas tiše tón dal jeho slovům sílu přísahy. „Johan de Brascou neopustí Elysium dokud v jeho zdech znovu nezazní Suzanin hlas to ti slibuji, bratře.“

„Děkuji ti Williame.“  Pokynul mu na znamení díků a vyšel. Vydal se do její komnaty. Potřeboval kus jejího oděvu pro psy. Tiše vklouzl dovnitř i když zde nebyla stále se v pokoji vznášela její vůně. Jak vzdálené mu přišlo dnešní ráno kdy tu oba leželi těšíc se z tepla nahých těl. Došel k truhle. Chvíli váhal. Respektoval soukromí a teď cítil, že nahlédne tam kam zatím nebyl pozván. „Odpusť.“ Zašeptal a odklopil víko. Něžně se dotýkal jejích věcí. Spodní košile měla vyšité, koutek rtů se mu zvedl k úsměvu když bříšky prstů přejel po barevných křídlech motýlů . Opatrně vyndal kus jejího šatstva když mezi bílou tkaninou zahlédl temné dřevo. Zarazil se. S neodolatelným nutkáním po něm sáhl. Byla to skřínka. Se zatajeným dechem otevřel víčko. Věděl, že teď se opravdu dopouští nepravosti, ale toužil poznat její tajemství, odkrýt základy jejích obav a smutku. Díval se do tváře smějících se dětí. Nechápavě přejel po obrázku prsty. Byl dokonale hladký a byl namalován na tom nejzvláštnějším papíře co kdy viděl. Ovšem co ho zaráželo ještě víc bylo, že tu nebyl znát jediný tah štětce. Jakoby někdo zmrazil okamžik kdy se děti smáli. Dva chlapci v podivném oblečení. Chlapci! Že by to byli…? Rychle vrátil obrázek do skřínky a zavřel ji. Uložil ji tam kde ji našel a nebyl si jist, že je rád, že zasáhl do jejího soukromí. Vlastně se mu jen zvětšil počet neznámý událostí její minulosti.  Zavřel i truhlu a rozhlédl se. Ulpěl pohledem na posteli v níž se dnešní noci milovali. Došel k ní a zabořil tvář dom polštářů.

„Motýlku slibuji, že tě najdu a pomstím vše co ti ten ničema udělá.“ Šeptal.

„Bože nedopusť aby znovu trpěla. Přijmu vše co mi uložíš, vyrovnám se s jakoukoli událostí její minulosti jen ji zachraň a vrať živou do mé náruče. Budu ji chránit a milovat víc než vlastní život.“ Očima zavřenýma a rukama sepnutýma žádal v kleku tiše.  Tu noc se už do svého pokoje nevrátil. Dlouho bojoval s bolestí jakou nepocítil ani po smrti Minervy. Dříve než slunce zalilo svou září nový den byl Patrik s muži již na cestě.

P.S.

Snad nebudete zklamané, že se bitka teď nekonala.  Nebojte o svou porci krve nepřijdete. 🙂 a děkuji za vaše názory.