Moonlight shadow

Kapitola 1. – ZROZENÍ

Znuděně jsem ležela na posteli. Mé téměř nekonečné domácí vězení už mě začalo pomalu, ale jistě přivádět k šílenství. Nepřítomně jsem zírala do stropu a přemýšlela. O tom, co jsem provedla… Otec trval na tom, že mě nepustí, dokud si plně neuvědomím, co jsem udělala. Snažil se mě tímto drastickým způsoben naučit odpovědnosti za své činy.

Aniž bych to věděla jsem si palcem třela drobné, sotva viditelné jizvičky, které mi neustále připomínaly, kdo jsem. Lépe řečeno, kdo jsem byla. V krku mi opět narostl knedlík, jako vždy, když jsem na ně zaměřila svou pozornost. Nenáviděla jsem ty tenoučké půlměsícky na hřbetu pravé ruky, protože i přes svou mizernou velikost bolely ze všech mých zranění nejvíce.

Kdybych dokázala plakat, snad by se mi ulevilo, ale mé slzné kanálky vyschly již před mnoha lety. Tolik jsem si v těchto chvílích přála odebrat se do říše snů, zapomenout na prokletí mého původu, které mě neustále pronásledovalo. Kéž bych tak mohla uniknout realitě. Ale klidný spánek mi nebyl přán. Pokaždé, když mi klesla víčka jsem ucítila ten známý, štiplavý zápach hořícího masa. Na tváři mě téměř hřály plameny a v uších mi zazněla ozvěna bolestného křiku.

Lavinia a Rufus se nebrali z čisté lásky, jak tomu dnes bývá, ale z rozumu. Jejich sňatek pro něho znamenal pouze další dobře uzavřený obchod a pro ni konec živoření. Jeho bohatství mu sice otevřelo cestičky do vyšších kruhů, ale přeci jen existovala jedna věc, po které toužil a kterou si za peníze koupit nemohl – šlechtický titul. Jediným způsobem, jak se k němu dostat, byl sňatek s urozenou dámou. On byl bohatý, ale obyčejný muž, ona dcera zkrachovalého hraběte. A přesvědčit starého pána, aby svou dceru provdal výměnou za slušný obnos peněz pro Rufuse nebylo nijak složitým úkolem.

Ani po svatbě mezi těmi dvěmi nepřeskočila jiskra. Navzájem se respektovali, protože vlastně oba dosáli to, co si přáli. Lavinia beztak nebyla vychovávaná pro lásku, ale pro to, aby se stala pokornou a poslušnou manželkou. Kdyby v jejich svazku vyklíčilo alespoň semínko lásky, dali by se označit za dokonalý pár, ale i bez toho je s čistým svědomím mohu nazvat šťastným párem … aspoň zezačátku …

Jedinou výhradou, kterou kdy Rufus ke své ženě měl bylo, aby mu povila dědice, ale to zřejmě nebylo v jejích silách. Prvorozenou dcerou byla Elois, druhorozenou dcerou Nadin. Na potřetí Lavinia konečně očekávala syna, ten ale záhy po porodu zemřel a jejímu manželovi začala docházet trpělivost…

Nad panstvím i v něm panovalo pravé pozdvižené, z temné černé oblohy sršely blesky jeden za druhým, srkz hustý déšt bylo vidět sotva na pár metrů a zemí co chvíli otřásaly hromy. Zlověstné počasí doprovázející narození dalšího potomka nevěštilo nic dobrého.

Po dlouhých sedmi letech se zámečkem konečně rozlehl dětský křik. Hrabě Rufus de Lorrain netrpělivě přecházel po své pracovně a pro uklidnění popíjel kognac. Tolik si přál, aby se mu konečně narodil vytoužený syn. Při zvuku dětského nářku mu poskočilo srdce. Posadil se za psací stůl a začal se tvářit naprosto netečně. Přesto po očku sledoval dvěře a čekal, kdy mu sluha přijde oznámit pohlaví dítěte. Po zaklepání na dveře dovnitř vešela porodní bába. S pohledem upřeným do země promluvila tak tiše, že ji sotva slyšel. „Vaše paní teď bude potřebovat poctivou péči lékaře, porod byl komplikovaný a paní hraběnka je velice zesláblá.“ Rufus vzhlédl od stolu a pečlivě si změřil drobnou postavu místní kořenářky. „Je to chlapec?“ z jeho hlubokého hlasu čišela silná autorita, stará žena se pod její tíhou lehce zachvěla. Nepatrně zavrtěla hlavou v nesouhlasu. „Je to chlapec?“ zeptal se znovu a do hlasu se mu vkrádal hněv. „Ne můj pane,“ na okamžik se odmlčela, „máte krásnou zdravou dceru.“ Hraběti na čele naběhla žíla. „A ven!“ zahřměl, ozvěna jeho výkřiku se nesla hluboko do útrob jeho domu. Nalil si další sklenici a vypil ji na jedno polknutí. S tváří otočenou ke stropu promluvil: „Proč mě tak trestáš můj Pane?“ Do očí se mu téměř vedraly slzy, což ho rozzuřilo ještě víc. „Což žádám tolik?“ Mrštil sklenicí proti zdi a ta se rozbila na tisíc kousků. „Žádám snad tak moc, když si přeji mužského potomka, který by pokračoval v mých šlépějích.“ Usedl znovu za svůj těžký dubový stůl, opřel se o něj lokty a dlaněmi si protřel unavené oči. Ten večer už na nikoho nepromluvil a odebral se bez jediné návštěvy ženy a dcery do své ložnice.

Celou noc ho ale probouzel ustavičný pláč novorozence. Sotva mu víčka na několik minut klesla a on se propadl do bezesného spánku chodbou se roznesl nový a snad ještě hlasitější křik. Ke třetí hodině raní to překročilo meze jeho únosnosti. „Theodore?“ zahulákal pobouřeně. Vyčkal necelou minutu než znovu zavolal jméno svého komorníka. „Ano pane?“ livrejovaný sluha vešel do ložnice v hluboké pokloně. „Což u mé ženy není kojná?“ procedil skrz zatnuté zuby. „Je můj pane,“ muž se uklonil ještě hlouběji. „Proč to dítě neustále řve?“ takhle věta zněla jen jako skřípění zubů. „To nevím pane.“ „Tak ji umlčte!“ na poslední slovo přidal zvláštní důraz, téměř hláskoval jednotlivá písmena a v jeho očích se nebezpečně lesklo. Znovu ulehl a Theodor pokorně vycouval z místnosti.

Ve druhém pokoji panovala naprosto rozdílná nálada. Hraběnka mluvila klidným znaveným hlasem. Oči se jí přivíraly únavou, přesto se její něžný melodický tón stále dožadoval přítomnosti manžela. „Kde je hrabě chůvo? Proč se ještě nepřišel podívat na naší dceru?“ svírala v náruci drobný uzlíček zelenooké dívenky, která neměla na hlavičce ani vlásek. „Podívej chůvo jak je nádherná, tak proč manžel ještě nepřišel…“ prohlásila smutně. Sama moc dobře věděla z jakého důvodu je nenavštívil. Přál si syna a Lavinia svou povinnost opět nesplnila, zklamala ho a byla si toho dobře vědoma. „Jistě má plno povinností má paní, a přijde za vámi hned, jak mu to závazky dovolí,“ snažila se ji marně utěšit chůva. „Si hodná Rosalie,“ vztáhla k ní ruku jako by ji chtěla pohladit po tváři, vždy se snažila být ke všem stejně přívětivá. „Myslím, že znám pravdu nejlépe, ale podívej se na ni, jak se hlásí k životu, jistě to bude divoška po otci,“ usmála se hraběnka a pohladila děvčátko po droboučkém nosánku.

Trvalo přesně tři týdny, než se hraběnka zmátořila z náročného porodu. Stejně dlouho dobu se Rufus odmítal podívat na svou dceru, která každou noc připomínala svou přítomnost celému panství, přesto, že se přes den chovala jako naprostý andílek, sotva zapadlo slunce za obzor probudila se v ním neuvěřitelná vlna nekonečné energie.

Byl to poslední šťastný večer Laviniina života. Rufus přiletěl do ložnice téměř smyslu zbavený. „Lavinie, proboha, umlčte to dítě. Zítra mám důležité obchodní jednání a potřebuju si konečně odpočinout,“ barva jeho obličeje přešla z rudé do nachově šedé. Nevyspání a stres se podepsali na jeho psychické rovnováze. „Je to Vaše dcera můj pane a od jejího narození jste se na ni ještě ani nepodíval, zřejmě touží po vaší přítomnosti. Pokud jste si nevšiml, od chvíle, kdy jste vstoupil do této místnosti se usmívá,“ spolu s dcerou se pousmála i matka. Děvčátko leželo zachumlané v peřince v její náruči. Byla to kouzelná chvilka, vypadalo to, jako by malá Serena svého otce poznala, přesto, že ho nikdy neviděla. Její krásně zelená očka ho upřeně sledovala. „Vidíte, jak si Vás prohlíží? Je opravdu kouzelná,“ Lavinia se znovu rozplývala nad krásou své dcerky.

Pohled do těch nevinných smaragdových očí uklidnil i nedobře naladěného hraběte, který si ji se zájmem prohlížel. „Je opravdu nádherná,“ vydechl Rufus. „Smím,“ natáhl ruce k manželce a dožadoval se své dcerky. Opatrně ji převzal do své náruče a políbil ji na čelo. Dívenka se znovu zeširoka usmála. „Zdravím tě má maličká,“ ledové srdce po jednom dětském úsměvu roztálo. „Uložím tě do postýlky, když mi slíbíš, že budeš dnes v noci hodná a necháš tatínka spát ano?“ něžně položil děvčátko do vyřezávané kolébky. Při tom pohybu jí z hlavičky stáhl přikrývku. Nevěřícně vykulil oči. Věškerá dobrá nálada se z místnosti vypařila. Radost znovu vystřídala zlost. Hřejivý úsměv se změnil v škleb. Šokovaně o krok odstoupil od kolébky jako opařený a mlčky na ni ukazoval. Nevěděl co říci. „Co se stalo můj pane?“ Lavinia nechápala tu náhlou změnu v jeho výrazu. „To není moje dcera!“ zaburácel. „Ale jistě že ano!“ usmála se hraběnka, které stále nedocházelo, co se stalo. „To není moje dcera!“ zakřičel znovu a miminko se rozplakalo. „Od samého začátku jsem tušil, že není normální, vidělas ty vlasy?“ přešel k loži své ženy a prudce ji popadl za paže. „Vidělas ty její vlasy?“ hrubijánsky s ní zatřásl. „Rufe, snad byste nevěřil takovým báchorkám?“ do očí se jí začaly drát slzy. „Je to zplozenec pekla, musí z domu! Tohle ďábelské dítě už v mém domě nestráví jedinou noc!“ „To nikdy nedovolím!“ vzepřela se mu Lavinie a bojovně se postavila před něj. „Je to naše dcera Rufusi! Naše krev!“ V tu chvíli se hrabě napřáhl a svou ženu poprvé a naposledy uhodil. Té se pod sílou úderu podlomila kolena a upadla na zem. „Už nejste mojí ženou. Vemte toho malého bastarda a zmizte z mého domu, už vás nikdy v životě nechci vidět.“ „Rufusi?“ Lavinie naposledy vzhlédla ke svému manželu, po bradě jí stékal pramínek krve z rozseknutého rtu. V jejím prosebném pohledu se odráželo tolik bolesti, že se to snad ani nedá popsat. „Pro mě jste obě mrtvé…“ jeho hlas zeslábl, pak se k nim otočil zády a hrdě odkráčel do vlastní ložnice.

Chůva pomohla hraběnce sbalit věci. Po několika letech života na vysoké noze se z hraběnky stala žebračka. Nezbylo jí než se odebrat do lesů a žít jako vyvrhel a to jen proto, že její dcera se narodila s ohnivě rudými vlasy…

Zatím co se Lavinia s dcerkou potloukala po lesích a živila se sběrem plodů a lovem drobné zvěře. Na hradě, kde byla ještě před dvěma lety paní propukla sváteční hostina – křtiny Rufusova vytouženého syna. Po vyhnání hraběnky dostalo veškeré služebnictvo slušnou sumu peněz, aby dosvědčili, že paní domu i dítě zemřeli krátce po porodu, z Rufuse se tedy stal vdovec. Nyní oslavoval svého dědice po boku nové manželky, která se s láskou ujala i dvou starších dcer, otec je přesvědčil o tom, že jejich pravá matka opravdu zemřela.

„Sereno, pojď za mnou srdíčko, tady rostou bylinky, které hledáme.“ Lavinia se s dcerkou zabydlela v polorozpadlé chýši, milovala svou dceru nade vše na světě i když se jí stýskalo po Elois a Nadine, cítila, že je o ně dobře postaráno a tak veškerou svou lásku věnovala již šestileté Sereně. Živila se jako babka kořenářka občas s dcerkou vyrazily na okraj lesa a prodávaly různé výtažky z léčivých rostlin na rozličné lidské neduhy, utržené peníze většinou utratili za oblečení a různé nádoby na vaření, protože les jim poskytoval dostatečnou obživu. Malá Serena byla neobyčejně bystré děvče, rychle se učila od matky, která se poukusila jí ve skromných podmínkách poskytnout alespoň nějaké vzdělání. „Mami a pán bůh na nás vidí i přes koruny stromů?“ zeptala se svým medovým hláskem. „Jistě holčičko, on vidí vše a jistě na nás dává pozor,“ usmála se a pohladila svou dceru po zlatě se lesknoucích vlnitých vlasech.

Další sobotu vyrazily na trh. Serena měla jako vždy když šli mezi lid pečlivě ovázané vlasy šátkem, aby nevykoukl jediný pramínek a společně vešly do útrob města, posadily se na proutěné košíky a vykřikovaly své nabídky. Za ty roky co trh pravidelně navštěvovaly už měly stálé klienty, kteří jim zaručovali přísun pěnez. Malé děvčátko však nevydrželo chvilku sedět na místě, začalo tančit kolem matky a tím na sebe přitahovala více pozornosti, než bylo potřeba. Radostně si prozpěvovala a poskakovala až se k ní přivalila postarší žena, podle jejího šatstva jistě urozeného rodu. „S tebou snad šíjí všichni čerti,“ utrhla se na Serenu povýšeně. „Stůj chvíli,“ chtěla si ji prohlédnout, ale jakmile sevřela do své tlusté ruky plátěný šátek stáhla ho dívence z vlasů. Serenina rudozlatá kštice se rozevlála ve větru. Po náměstíčku se rozezněly vyděšené výkřiky, a kolemjdoucí si rychle zakrývali oči a utíkali pryč.

„Je to dítě ďábla!“ vykřikl jeden z vojáků. „Na hranici s ní,“ přidal se další. Nikdy nepochopím, kde se v lidech mohlo vzít tolika zloby, snad je v tu chvíli ovládl sám Satanáš, ale téměř sborovým hlase se dožadovali smrti nevinného dítka. „Sereno utíkej! UTEČ!“ zakřičela z plných sil Lavinie a snažila se zastavit vojáky, aby poskytla dceři aspoň nějakou šanci na únik. Děvčátko nezaváhalo a rozběhlo se na druhou stranu než se sestoupil dav. Cestou z jednoho krámku strhla kus šátku, dobře věděla, že její odlišný vzhled ostatní odsuzují, matka jí to vtloukala do hlavy od mala. Rychle si šál uvázala a z plných sil útíkala co nejdále od náměstíčka. Každou zapadlou uličku v tomto zpropadeném městě znala nazpaměť a tak přesně věděla kdy má kam zahnout, aby se neztratila. Konečně se dostala až k místu které hledala. Dobře věděla, že vedle krčmy u Tří kohoutů je pořádná kopa slámy, do které se má schovat než si pro ni maminka přijde. Dva dlouhé dny a dvě noci se tam krčila a vylézala jen za úplné tmy aby si našla něco k snědku. Její elán nahradila beznaděj a strach. Pozorovala kolemjdoucí a snažila se poslouchat každé jejich slovo, aby se dozvěděla, co je s její maminkou, s jedinou milující bytostí se kterou se setkala, nakonec se to dozvěděla…

A tak se tedy děvčátko tou nejtemější ulicí vydalo směrem na náměstí, kde už byla uprostřed na vyvýšeném podstavci připravená hranice. Serena tušila, že nemůže jít blíž, sic by ji mohl někdo poznat a tak se krčila za rohem a poočku nakukovala, co se bude dít. Na druhé straně náměstí se dav rozestoupil a skrz vytvořenou uličku vedli svázanou její matku. „Maminko?“ zašeptalo děvčátko a sepnulo ruce k tiché motlibě.

Lavinie kráčela ulicí se vztyčenou hlavou tak, jak se to pro urozenou paní sluší, ale slzy nejhlubšího zármutku zastavit nedokázala. To že nevěděla, co je s její dcerkou, bylo horší než vědomí vlastního osudu. Serena při pohledu na svou maminku padla na kolena a obrátila zrak k obloze. „Pane Bože, prosím opatruj mou maminku, ať si jí nic nestane,“ po roztomilé dětské tváři začaly stékat první slzy. Lavinie se bez námitek postavila zády ke kmenu a nechala se přivázat. Chvilku na to začaly její kotníky olizovat plameny. Brzy se náměstím začaly rozhléhat bolestné výkřiky, a ulicemi se linul štiplavý zápach hořícího lidského masa. Malá Serena svírala své ruce v modlidbě tak silně, že se jí nehty zaryly hluboko do jemné kůže a po hřebě dlaně jí stékaly krvavé krůpěje. Ve chvíli kdy na zem padla první karmínová kapka a smísila se s slaným jezírkem u dívčíných kolen nastalo tíživé ticho…

„Maminko,“ zaúpěla Serena a svalila se na bok. Její křehká dušička byla zlomena a nezbylo nic než bolest, strach a pláč. Návaly nejhlubšího zármutku otřásaly jejím tělem, takže si stěží všimla, že ji někdo zvedl ze špinavé země. „Jen klid maličká,“ oslovil ji sametový mužský hlas. „Temporis ars medicina fere est,“ zašeptal a přivinul si ji na svou hruď.

Díky tomu dni si uvědomila jednu věc Bůh neexistuje, jak by se jinak mohl dopustit takového bezpráví?

2. kapitola

Serena se probudila v nadýchaných péřových polštářcích přikrytá teplou dekou, nad ní se v lehkém vánku třepotala průhledná nebesa. Zmateně zamrkala. Nikdy nic tak krásného neviděla. Zachumlala se ještě hlouběji do peřin, sametově hebká látka, která ji obklopovala jen tiše zašustila. Na malinkou chvíli se cítila jako v ráji, a pak se najednou rozpomněla. Prudce se posadila, rozničky rozšířené zděšením. „Mami?!“ vykřikla. Před postelí se mihl temný stín. Děvčátko leknutím ztuhlo. Čísi bledá ruka rozhrnula závěs. „Zdravím tě maličká,“ skláněl se nad ní cizí muž a přesto, že ho předtím nikdy neviděla jí připadal velice blízký. Jeho přítomnost v ní vyvolávala nepochopitelný klid. Trochu se na ni zamračil, takže ji na kratičký okamžik vylekal ještě víc. „Neumíš pozdravit?“ zvědavě zvedl obočí a přívětivě se usmál. „Dobrý den pane,“ promluvila sotva slyšitelně. „Jmenuji se Marcellus,“ natáhl k ní ruku. Sklopila pohled a začervenala se. „No tak podej mi ruku Sereno,“ povzbudivě se usmál. „Proč?“ zeptala se téměř okamžitě, což ho hlasitě rozesmálo. „Na důkaz našeho přátelství.“ Serena přikývla, pak si stiskli ruce. „Jsi studený, je ti zima?“ dýchla si do dlaně, aby se po jeho doteku zahřála. „Ne, není,“ zavrtěl pobaveně hlavou.

Zavolal na služebnou. „To je Ethel, pomůže ti do šatů a pak tě přivede do jídelny, já si zatím něco vyřídím, ano?“ Počkal až mu odpoví, otcovsky jí políbil do vlasů a než se odebral do své pracovny tiše něco zašeptal komorné. Unaveně usedl do koženého křesla a nohy si vyhodil na těžký mahagonový stůl. Pravou rukou si přejel obličej, dlaní se zastavil na ústech, vypadalo to, že chce sám sobě zabránit v mluvení, ale jen se zamyslel. Chtěl, aby ta maličká byla dcerou, kterou nikdy neměl, ale netušil jak to udělat… zhluboka se nadechl, jeho čichové buňky polechtala vábivá, svěží vůně bylinek a mladičké krve. Ztěžka polkl znechucený sám sebou.

Když vešel do jídelny, Serena už seděla za stolem, před sebou plný talíř nejrůznějších laskomin a pusu ušmudlanou od mastnoty, přesto vypadala kouzelně, její zlaté vlasy a smaragdově zelené oči působily téměř mysticky. „Marcelle,“ zvolala zvesela a rychle mu zamávala. Služebná šokovaně vytřeštila oči při pohledu na to drzé mládě, ale její pán nevypadal nespokojeně, naopak jeho to očividně potěšilo. Přisedl si vedle ní a pozoroval, jak do sebe láduje jednu věc za druhou. „Ty nebudeš jíst?“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou, „s plnou pusou se nemluví Sereno, není hezké pozorovat, jak se ti v puse převaluje rozkousané jídlo,“ napomenul ji. Rychle polkla, „omlouvám se, ty nebudeš jíst?“ Marcellus nasucho polkl. „Ne, to opravdu nebudu,“ tento druh pokrmu ho vskutku nelákal. „Nemáš hlad?“ zeptala se a kvapně strčila do úst další sousto. „Máš spoustu otázek Sereno,“ ani nestačil dokončit větu a začala hořečně přikyvovat. „A my budeme mít spoustu času na jejich zodpovězení.“ pohladil ji ukazováčkem po nevinné tvářičce. „Kdy přijde maminka?“ to nebohé dítko se strašlivým vzpomínkám bránilo tak, že je naprosto vytěsnilo z vědomé mysli. „Maminka už nepřijde Sereno, víš,“ na setinu vteřiny se odmlčel, promýšlel, co jí má říci, ale nechtěl ji vychovávat ve lži, „z maminky je teď anděl, dává na tebe z nebíčka pozor,“ snažil se být tak ohleduplný, jak jen to šlo. „Lžeš, maminka si pro mě přijde!“ vyjekla a rozběhla se pryč. „Sereno!“ okřikl ji, ale ta se ani neotočila.

Několika rychlými kroky ji dohonil a zvedl ji do náruče. „Nech mě,“ dětskýma pěstičkama bušila do jeho hrudníku, její ještě před chvilkou růžová tvářička zbledla. „Musí si pro mě přijít,“ hlas se jí na konci věty zlomil bolestí. Konejšil ji ve své široké náruči, zatím co tiše vzlykala. „Říkala, že mě neopustí,“ škytla. Slané krůpěje ještě dlouho máčely jeho košili než, naprosto vyčerpaná pláčem, usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Ve snu se k ní strašlivé události předchozího dne vrátily. Znovu si svou pravou ručku rozedřela do krve a tiše drmolila svou motlitbu. Marcellus musel na chvíli zadržet dech, jak ho do nosu udeřila vůně čerstvě prolité krve. Na okamžik se za sebe zastyděl. Opatrně se ústy nadechl, na jazyku téměř cítil její chuť. Byla pro něj velikým poušením, ale už byl dost starý na to, aby si s něčím takový poradil. Čím více se nadechoval, tím méně ho dráždila.

Marcellus ji položil na postel, zabalil do teplé přikrývky a znovu přitiskl k sobě. „Jen klid maličká, už se nemusíš ničeho bát, já se o tebe postarám…“ Její drobné tělíčko se konečně uklidnilo, noční můra se zřejmě rozplynula.

Marcellus začal vychovávat Serenu jako vlastní dceru, netrvalo příšliš dlouho a ona ho sama začala nazývat otcem, i když nebyly pokrevně zpřízněni, jejich pouto bylo mnohem silněstí než pouto v mnoha jiných rodinách. Spoustu času trávila Serena zahrabaná v knihách a ve společnosti učitelů. Marcellus trval na tom, aby jeho jediná dcera získala to nejlepší vzdělaní a tak se do její výuky pustil co nejdříve. Zpočátku ji učil sám, ale pak uznal, že by bylo vhodné, kdyby se seznámila i s jinými lidmi než byl on a jeho služebnictvo. Po výuce trávila svůj čas vetšinou v rozsáhlých zahradách, kam ji otec příliš často nedoprovázel. Její věrnou společnicí však zůstávala chůva Ethel.

Serena se rozvalila mezi záhonky růží a vdechovala opojnou vůni čerstvě rozkvetlých květin. Přesto že bylo mírně pod mrakem, počasí jí náladu nepokazilo, naopak, neměla ráda slunečné dny, neboť kvůli nim musela zůstávat doma. Všichni jí utvrzovali v tom, že mladá dáma nemůže být opálená, jelikož by vypadala jako otrok, který tráví příliš času při práci, a tak vždy, když vysvitlo slunce zůstávala zavřená a v celém domě byly zatažené závěsy. Dnes pro ni však příroda nachystala naprosto kouzelné počasí, sluneční kotouč se schovával za příkrovem světlých mračen, z těch však nehrozil déšt. Z příjemného nic nedělání ji vytrhlo až zařehtání koně. „Sereno?“ zvolal její jméno otec. „Ano?“ v mžiku vyskočila na nohy a rozhlédla se po zahradě. „Myslím, že nadešel pravý čas, abych tě vzal na tvůj první lov…“ pousmál se Marcellus. „Opravdu?“ vyjekla nadšeně. „Vážně smím jet s Vámi?“ zmeřila si ho téměř nevěřícným pohledem. Když viděla, že její nejoblíbenější kůň, má na hřbetě její pánské sedlo veškeré pochybnosti ji přešly. Marcellus jí předal otěže. „Mám ti pomoci do sedla?“ zeptal se spíše ze slušnosti, než, aby to mohl myslet vážně. Serena se totiž vyhoupla koňský hřbet dřív než stačil větu dokončit.

Zkušeně kopla koně do slabin a ten se zařadil po pravici jejího otce. „Co budeme lovit?“ Marcellus se otočil čelem k ní, její vzrušený a natěšený výraz ho pohladil na duši. „Nic velkého… Sereno, chci aby sis zapamatovala jednu velmi důležitou věc,“ tón jeho hlasu se změnil z mírně přátelského na autoritativní, otcovský. „Nikdy nezabíjej víc než je potřeba, nejezdíme lovit pro zábavu, ale pro obživu, chci aby sis to zapamatovala. I když se to může zdát jako příjemné zpestření běžných dní, nesmíš zapomínat na úctu k přírodě, která nás živí. Rozuměla si mi?“ „Ano otče,“ přikývla, ale v duchu se zamála jeho slovům. Lovíme pro obživu, jak absurdní jí tahle věta přišla, vzhledem k tomu, že ho nikdy neviděla pozřít jediné sousto. „Výborně,“ usmál se, „v tom případě si zasloužíš něco malého.“ Zasunul ruku pod svůj dlouhý kabát. „Dárek?“ v očích se jí nadšeně zablýskalo. Z brašny na svém sedle vytáhl luk a toulec se šípy. „Dokážeš řádně napnout tětivu?“ nepochyboval o ní, jen ji rád škádlil, nechala se velice snadno vyprovokovat k lepšímu výkonu.

Serena si naoko uraženě odfrkla a zastavila koně. Téměř nepostřehla, že se kolem nich rozprostřel les. Ve stínu stromů cvrdlikal život. Slyšela drobné ptactvo štěbetat na větvých vysoko nad svou hlavou. Vůně vlhké půdy a mechu ji přepadla tak náhle, že ucitíla slabost. Zhluboka se nadechla a užívala si kouzla toho okamžiku. V zápětí ji ze zasnění vyrušilo tiché zašustění. Se zájmem se zadívala do křoví před sebou. Přímo před jejíma očima se pohnula maličká hnědo šedá kulička, které by si snad normálně ani nevšimla. Seskočila se zájmem z koně. Ale tím jak uhnula pohledem jí objekt jejího zájmu zmizel z dohledu. Pátrala pohledem v tlejícím listí, až ho konečně našla. Dva kroky před ní se krčilo mládě zajíce. Bylo naprosto strnulé, aby uniklo zraku predátora. „Neboj se maličký,“ špitla a už už natahovala ruku, aby se ho dotkla. Dřív než tak stačila učinit ji někdo chytil za zápěstí. Srdce se jí leknutím rozbušilo závodní rychlostí. Pohlédla do očí muže, který stál vedle ní. Jeho pohled ji hypnotizoval. „Otče,“ vydechla a tep se jí pomalu uklidňoval. „Odpusť nechtěl jsem tě vyděsit, ale pokud by ses ho dotkla, jeho matka by cítila tvůj pach a přestala by se o něho starat,“ napomenul ji. Serena se zastyděla, tohle samozřejmě věděla, ale při tomto jejich dobrodružství se zapomněla. Nikdy si na Marcellovi tiché, plíživé přesuny nezvykla. Pohyboval se jako kočka, vůbec neslyšela, že by seskočil z koně, ale něco takového by ji u něho nemělo překvapovat. Byl zvláštní, to věděla už dávno. Nikdy ho neviděla spát, nikdy ho neviděla jíst, nikdy ho neviděla pít nic jiného než červené víno…

Konečně ji pustil ze svého sevření a Serena si prostřela zápěstí ochlazené jeho dotykem. Už těď věděla, že tam do rána bude mít pěkně barevný otisk jeho prstů. Marcellus byl velice silný a Serenu bral jako sobě rovnou, takže si někdy křehkost své dcery uvědomoval příliš pozdě. Všimla si zklíčeného výrazu v jeho očích. Proud jeho omluv zarazila dřív, než se stačil nadechnout. „Nic to není,“ uklidnila ho, přitom se mu pevně dívala do očí a něžně ho pohladila po tváři. „Odp…“ položila mu ukazováček na rty, aby ho umlčela. „Žádné omluvy, prosím.“

Pohledem sjela z jeho očí na svou ruku. Těsně vedle kloubů se stříbřitě zaleskly půlměsíčkové jizvy vyvolávající spoustu otázek. Všiml si změny v jejím výrazu, ale to ho nemohlo znepokojit natolik jako to, co se k nim právě blížilo. Ustrnul, přesně jako to zaječí mládě. „Co se …“ Nestačila dokončit otázku. Otec se ve zlomku vteřiny objevil za ní, jednou rukou ji svíral kolem pasu a druhou ji držel za ústa. Takhle rychle se člověk pohybovat nemohl, její srdce se opět hlasitě rozbušilo. Vůně adrenalinu uvolňující se z její kůže na něho působil jako droga. Cítil pod svou dlaní údery jejího splašeného srdce, kterému mu v hlavě mučivě připomínaly údery zvonu, šumění její krve vyvolalo okamžitou reakci. V dásni ucítil dobře známý tlak jeho prodlužujících se špičáků. „Klid,“ zašeptal jí do ucha s nepříjemným pocitem, že to říká spíš sobě. Pevně zatnul čelist a zvrátil hlavu dozadu. Nevědomky protočil panenky, které teď rámovaly světle šedé, téměř bílé duhovky. Koně za nimi netrpělivě zaržáli i oni vycítili blížící se nebezpečí, jež probouzelo jeho vnitřního predátora. „Sereno, nasedni na koně a odjeď odtud jak nejrychleji dokážeš.“ Zatřepal hlavou, aby ze sebe setřásl svou pravou podobu a teprve potom dívku pustil. Dcera se mu vyděšeně podívala do očí. Stála zrovna zády k lesu, když zaregistrovala funění za sebou. Otočila se přes rameno, v půlce nádechu se zarazila. Pár metrů od nich se za křovím tyčil obrovský mědvěd. Připlížil se k nim proti větru, takže ho Marcellus svým dokonalým čichem nezachytil dříve. Z Marcellovi hrudi se vydralo nebezpečné nelidské zavrčení. Bylo pozdě na útěk.

3. kapitola

Hrubě ji popadl za paži a prudce strhl za sebe. „Zůstaň za mnou, až ti řeknu naskočíš na koně a bez jediného ohlédnutí odjedeš, rozumněla si mi?“ mluvil velice potichu, i šum listí byl hlasitější, takže si nebyla jistá jestli se jí to jen nezdálo, a navíc jeho hlas vůbec nepoznávala. „Rozumněla si mi?“ syknul zlostně. „Ano, ale,“ chtěla něco namítnout, jenže ji zarazilo ostré zavrčení, i když nechápala, jak je to možné, vycházelo z otcovi hrudi, cítila že se při tom zachvěl. Marcellus jednou nohou vykročil dopředu a přikrčil se do útočné pozice. Nehty na rukou se mu protáhly do vražedně ostrých drápů, špičáky se mu prodloužily během zlomku vteřiny. Medvěd si však z jeho přítomnosti očividně nic nedělal. Postavil se na zadní, doširoka otevřel svou ohromnou tlamu, ze které se ozval nepřátelský řev. Mezi tesáky se mu táhly provazce napěněných slin. Tím, že se zvíře chtělo předvést v plné síle odhalilo své slabiny a poskytlo svému protivníkovi šanci na útok, než stačil dopadnout zpátky na všechny čtyři Marcellus vyrazil. Skočil přímo do medvědovi mohutné, nebezpečné náruče a strhl ho na zem. „Jeď!“ Zakřičel. Serena na nic nečekala, okamžitě se rozběhla ke svému koni, odrazila se rukama od jeho zadku a dopadla rovnou do sedla, koně nakopla do slabin a rozjela se domů pro pomoc.

Hnala koně jako šílená, do tváře jí šlehal chladný vítr oznamující blížící se příchod podzimu. Přes slzy téměř neviděla na cestu, která se kolem ní míhala jen jako rozmazaná šmouha. Marcellus pro ní znamenal všechno, byl jejím přítelem, otcem i učitelem, nedokázala si představit, co by se s ní stalo, kdyby ho ztratila. Už přišla o matku, nechtěla ztratit oporu v rodině, kterou díky Marcellovi nalezla. Znovu nakopla koně do slabin, vůbec nevnímala kudy jede, spoléhala se pouze na svého hřebečka a doufala, že jí rychle dostane domů.

Konečně před sebou uviděla obrysy zámečku. S úlevou si oddechla. Rychle otřela slzy do rukávu a přitáhla otěže. Hřebec se proti jejímu pohybu trochu vzepřel, ale zareagoval okamžitě. Zapřel zadní nohy proti zemi, takže zastavil téměř na místě. Serena se musela pořádně postavit do třmenů, aby mu nepřelítla přes hlavu. Sotva se udržela v sedle. Seskočila z hřbetu a seč jí síly stačily vběhla do domu. „Lovčí?“ zavřískala. Sotva popadala dech, předklonila se, dlaně opřela o kolena a přerývaně oddechovala. Hrdlo se jí stahovalo strachem, každý další nádech byl obtížnější než předchozí. „Lovčí,“ zasýpala. Příšerně se jí motala hlava, ale snažila se neomdlet. „Slečno?“ první do haly vběhla její chůva Ethel. „Slečno, co se stalo?“ podepřela dívku v pase a dovedla jí ke křeslu. Serena se do něho unaveně svalila. „Vodu,“ zašeptala směrem k chůvě, která okamžitě odběhla do kuchyně. Zhuluboka se nadechla a v dlaních pevně sevřela opěradla a postavila se na nohy. „Zatraceně, lovčí!“ zavřískala, až jí rozbolely hlasivky. O několik vteřin později se ozvalo dupání ze schodů. „Edgare, rychle na koně, vévoda je v nebezpečí,“ hlas jí přeskakoval neskrývaným rozčilením. „Co se stalo slečno?“ „Vyjeli jsme si na lov, našla jsem takového malého zajíčka, chtěla jsem ho pohladit…“ byla úplně mimo sebe. Celá se rozstřásla. Edgar přešel k baru a nalil Sereně brandy. „Vypijte to slečno,“ vtisknul jí sklenici do ruky. „Děkuji,“ vypila to na jeden lok a pak se znovu tím svým ztraceným vyděšeným výrazem podívala Edgarovi do očí. Nikdy předtím si nevšimla, jak pěknou má tvář. Čím déle si ho prohlížela, tím více se uvědomovala, že se za ta léta, co ho zná ani trochu nezměnil.

Bylo tomu již deset let, co ji Marcellus přivítal ve svém domě jako vlastní dceru. A najednou měla pocit, že je jediná, která za tu dobu zestárla. Edgar stále vypadal na svých osmadvacet let. Na skráních mu nepřibyl jediný šedivý vlas a na jeho dokonalé tváři se neobjevila jediná vráska. Dělo se kolem ní něco divného a ona si toho dodnes nevšimla, nebo to spíš nechtěla vidět. Před očim jí probleskla dávno zapomenutá vzpomínka na léta, kdy byla ještě dítětem. Hrála si na zahradě s míčem, chtěla ho doběhnout, ale zakopla a upadla. Tenkrát si odřela koleno. Kvůli té troše krve se spustilo boží dopuštění. Pokud si dobře pamatovala, Ethel tenkrát, místo toho, aby jí pomohla, vyděšeně utekla. Celý dům naráz utichl, všichni zmizeli. Zůstal jen Marcellus, přistoupil k ní s nadměrnou opatrností a něžně jí ránu ošetřil nějakým zapáchajícím štiplavým roztokem, teprve, když se její drobná ranka zatáhla, napětí v jeho ramenou se uvolnilo. Serena zmateně zatřásla hlavou. Musí přijít na to, co se kolem ní děje.

„Tak slečno a teď mi řekněte, co se stalo,“ Edgar se odmlčel, čekal až mu Serena vylíčí co se přihodilo. „Byli jsme na lovu a narazili jsme na medvěda, otec se mě snažil chránit, poslal mě pryč, ale,“ zarazila se při pohledu na Edgarův výraz. „Být vámi slečno, neměl bych o vévodu takový strach. Věřím tomu, že bude v pořádku.“ „Osedlejte si koně Edgare, vyrazíme okamžitě,“ pronesla rozhodným panovačným tónem, kterému nemohl odporovat.

Serena si nalila ještě jednu sklenku alkoholu. Pak se konečně trochu uklidnila a rozběhla se za lovčím, který už čekal před domem svírající v ruce otěže jejich koní. Přešel k boku jejího hřebce, propletl prsty svých rukou a nabídl tak Sereně oporu, aby se lépe vyhoupla do sedla. „To zvládnu,“ něžně ho odstrčila. Levou nohu vsunula do třmenu a ladně se vyhoupla na hřbet. Edgar jí předal otěže.

„Následujte mě,“ pokynula lovčímu a rozjeli se směrem k loveckému revíru. Dívce se v hlavě honilo nepřeberné množství zmatených myšlenek. I když se jí to způsobem sobě vlastním příčilo, přeci jen se v duchu obrátila k bohu. „Už jsem s Tebou dlouho nemluvila. Hodně si mi ublížil, když si mi sebral matku. Vím, já vím, že si mi dal Marcella, prožila jsem s ním spoustu krásných let, mnoho mě toho naučil, prosím, neber mi ho. Jestli tam někde si,“ obrátil pohled k nebi, „dej ať je naživu.“ Pokřižovala se a vrátila svou pozornost k ubíhající cestě.

Rozhlédla se po okolí, rozpoznávala to místo, kam přávě přijížděli. „Stůj!“ ohřikla svůj doprovod. „Tady to bylo,“ nebojácně seskočila z koně. Vůbec si nepřipouštěla, že by tam ještě někde mohl být ten medvěd. Edgar ji uctivě obešel. „Držte se za mnou, mohlo by to tu být nebezpečné,“ napomnul Serenu a sklonil se ke stopám na zemi. Ty jasně vypovídaly o tom, že na tomto místě došlo k souboji. Zřejmě na život a na smrt. O kousek dál narazil na velkou kaluž karmínové tekutiny, od které do hloubky lesa vedly krvavé kapky. „Myslím, že byste se měla vrátit zpět,“ pronesl naprosto klidně a vydal se po stopách, nečekal, že by Marcellova dcera uposlechla jeho doporučení. Takže se nedivil tomu, že za sebou uslyšel ozvěnu jejích kroků. „Ne, dokud nebudu mít důkaz, že…“ odmlčela se, musela si odkašlat, aby se jí srovnal hlas, „tak ho budeme hledat.“

Bloudili po lese dokud se nezačalo stmívat. Světlé téměř průsvitné obláčky se změnily v nepropustná temná mračna. Schylovalo se k dešti. Od západu se zdálky ozývaly první náznaky přicházející bouře. „Je čas se vrátit domů. Brzy se setmí úplně, odpočineme si a ráno můžeme záčít s dalším pátráním,“ přes jeho mírný přátelský tón se jí na jeho slovech něco nezdálo. „Nemůžeme ho tu nechat, musíme hledat dál,“ oponovala, i když sama dobře věděla, kdo má pravdu. „Slečno, je mi líto, ale tady nejsme nic platní.“ Mlčky přikývla, nehodlala tu krutou pravdu vyřknout nahlas. Dlouhou chvíli jim trvalo, než se lesem prodrali zpět k nervózním koním. Cestou k domovu se hustá mračna protrhla a spustil se řádný liják. Chladný déšť brzy promočil jejich oblečení skrz na skrz a dala se do nich pořádná zima, zejména do Sereny. V půli cesty domů začala drkotat zubama. Ve stájích hřebce předali podkoním. „Vytřete je do sucha a zabalte do dek, než jim dáte vodu, trochu ji ohřejte nad ohněm, ať se nenachladí,“ Serena v rychlosti podala několik stručných rozkazů a přeběhla úzkou chodbou do hlavní síně.

Ethel netrpělivě přecházela po středu místnosti sem a tam. Sotva uslyšela vrznutí dveří a nadějí se k nim otočila. „Sereno?“ „Ano Ethel, jsme to my.“ Z vlasů jí stékaly pramínky vody. „Musíte se rychle zahřát nebo to nehezky odstonáte. Poďte, připrávím vám horkou koupel. V ten okamžik na Serenu všechno dopadlo. Kolena jí vypověděla službu a ona se zhroutila na dřevěnou podlahu. „Zklama jsem,“ jejím tělem začaly otřásat návaly pláče. „nenašli jsme ho,“ obličej si schovala do dlaní. Svaly na těle jí začaly pomalu tuhnout, cítila se příliš slabá na to, aby se dokázala zvednout a cokoliv udělat. Opět se jí motala hlava a přicházely na ní mdloby.

Hlavní vchodové dveře se s bouchnutím rozletěly dokořán. Serena už jen mlhavě vnímala, co se kolem ní děje. Víčka se jí klížila pod tíživou únavou, která ji tak náhle přemohla. S námahou se podívala na toho, kdo právě vstoupil.

4. kapitola

Marcellus vkročil do domu svérázným sebevědomým krokem. Jeho oblečení, lépe řečeno cáry, které z něho zůstaly, byly špinavé od bláta a mokré, vlasy se mu nepříjemně lepily na původně půvabný obličej. Jeho pravou tvář teď hyzdily tři hluboké šrámy od drápů. Po odhalené levé paži mu stékaly purpurové krůpěje krve. Hřbetem ruky si přejel přes čelo, aby odstranil neposlušný pramínek vlasů, který mu stále padal do očí. Cítil se naprosto vyčerpaný, protože během souboje ztratil mnoho krve. Z jeho výrazu bylo patrné, že se nestačil porádně neuklidnil, jeho duhovky se ještě nevrátily do lidské podoby. Očima přejel hemžení uprostřed místnosti a pohledem spočinul na dceři. „Sereno?“ veškerá únava z něho naráz opadala a bolest z otevřených ran odezněla. Celý svět pro něho přestal existovat ve chvíli, kdy uviděl to nebohé stvoření sedící uprostřed místnosti na zemi. V mžiku překonal několika metrovou vzdálenost a padl na kolena vedle dcery. Paže opatrně podsunul pod její téměř bezvládné tělo a zvedl ji do náruče. „Ethel připrav koupel, je úplně promrzlá, Edgare, přines do jejího pokoje brandy a rozdělej oheň v jejím krbu,“ oba si změřil zlostným pohledem. Za tohle se mu budou zodpovídat, jako by nestačilo, že má svých starostí dost…

Opatrně dívku vynášel po schodech a snažil se ji držet dál od svého těla, aby neprochladla ještě víc. Serena se v jeho náruči nepatrně zachvěla. Opět nabyla vědomí. „Otče?“ zamumlala tiše a rukama ho pevně chytila kolem krku. „Jsem s tebou dítě, to nic, už je dobře,“ tiše ji konejšil, pak ji políbil do vlasů. „Je mi zima,“ špitla a ještě více se přitiskla na jeho hruď. V pokoji ji druhá služebná vyslékla z šatů a zabalila do těžké teplé deky než ji přichystají lázeň. „Postarejte se o ni,“ zavrčel nabroušeně Marcellus, výhružný tón v jeho hlase se nedal přeslechnout.

Na hlavním schodišti se střetnul s Edgarem. Zloba mu zatemnila mysl. Bez zaváhání se napřáhl a udělil lovčímu pěkný políček, ten přeletěl přes kované zábradlí. Ve vzduchu se obratně otočil a dopadl na nohy. Kolena se mu mírně podlomila a tak se levou rukou opřel do podlahy. Marcellus přeskočil zábradlí a ladně dopadl před svého služebníka, který zůstal klečet na jednom koleni se skloněnou hlavou. „Odpusťte mi, pane,“ hlas se mu chvěl. „Co se stalo?“ zavrčel. „Vaše dcera vás chtěla jít hledat pane, snažil jsem se jí v tom zabránit, ale nedala se oblomit. Trvala na svém, kdybych jí nedělal doprovod jistě by se tam vrátila sama,“ zhluboka se nadechl, do hlasu se mu pomalu vracela jistota. „Možná kdyby věděla kdo jste,“ nestačil svou troufalou odpověď ani dokončit a Marcellus ho popadl pod krkem, zvedl ho vysoko do vzduchu. Zlost mu i přes značné vyčerpání dodávala sílu. „Ty drzý červe, odpovažuješ se poučovat mě? Svého pána a stvořitele?“ Vévodovy drápy se lovčímu zarývaly hluboko do hrdla. „Odpusťte můj pane, já, já,“ zakoktal se. „Já? já? co já?“

Marcellus se ušklíbl, vůně čersvě prolité krve ho nyní přitahovala více než se mu líbilo. Nebyl na lovu již několik týdnů, což ho velice oslabilo. Kdyby lovil častěji medvědovi drápy by skrz jeho pokožku ani nepronikly. Ale on si chtěl užít co nejvíce volného času se Serenou, aspoň dokud je člověkem. Lidský život se mu zdál tak pomíjívý, pro něj doba lidského žití znamenala pouze mávnutí kolibřích křídel. Serena se měnila každým okamžikem, vyrůstala mu před očima a on nechtěl, aby mu cokoliv z jejího dospívání uniklo. Byl jejím životem fascinován stejně jako představou její blížící se smrti…

Pustil Edgara na zem, věděl, že když si jeho dcera něco vezme do hlavy je tvrdohlavá a neoblomná, tolik mu připomínala jeho samotného. Zahleděl se do krvavých pramínků, které mu stékaly po prstech do dlaně, pohled na krev mu způsoboval muka. Nejraději by tekutinu olízl, ale na to, aby si takovou věc mohl dovolit, měl příliš vysoké postavení. Důstojnost jeho původu mu zakazovala takový morální pokles, přesto se v něm odehrál krátký vnitřní souboj. Pečlivě si otřel ruku do kapesníčku a ten ihned vhodil do krbu. „Jdu na lov,“ zavrčel a zmizel z domu dřív než se lovčí vzpamatoval.

Plížil se nocí, neviditelný, smrtonostný stín, vyhýbal se rušným uličkám, kde by ho mohl někdo poznat, až se dostal do nejnuznější čtvrti ve městě. Věděl přesně kam má namířeno. Jeho mužné tělo spalovala nejen žízeň, ale také hlad. Hlad po ženském těle. Zastavil se v témné uličce, která vedla na hlavní třídu. Hned za rohem se nacházel vykřičený dům. Neměl v plánu vstoupit dovnitř, věděl jak donutit člověka k tomu, aby sám přišel. Za staletí své nesmrtelnosti se z něho stal velice mocný upír. Bez té moci a nadání, které mu osud dal do vínku by se nikdy nestal Vévodou v pravém slova smyslu, nebyl by monarchou a sjednotitelem celého francouzkého území. Jako jeden z mála dokázal manipulovat s myslí živých i mrtvých, dokázal našeptávat, poroučet, myšlenkou působit bolest i rozkoš, platilo pro něho jediné omezení. Pouze denní světlo ho okrádalo o duševní bohatství, které mu radostně navracela noc. Opřel se o chladivou stěnu domu a zavřel oči.

Najednou cítil všechny lehké dívky, které se uvnitř toho doupěte neřesti nacházely. Cítil je tak dokonale jako by stál uvnitř domu a ony stály vedle něj. Viděl jejich obličeje i skutečné tváře, které se za nimi skrývaly. Pěčlivě si vybíral. Nezajímaly ho křehké miloučké dívenky, tento večer měl chuť na silnou osobnost, takovou, která by odmítala jeho vliv. Jeho teď už rozverná nálada šla ruku v ruce se sklony ke krutosti a násilí. Což se projevovalo hrubým proniknutím do něčí mysli. A konečně spočinul svým vnitřním zrakem na té, kterou hledal. Na dívce za jejíž něžnou, téměř cudnou tváří se skrývala pravá kurtizána.

Násilím se prodral skrz její niterní štít a krutě zasáhl. Dívce se zamotala hlava. Kolena se jí začala podlamovat, stěží došla ke krvavě rudému křeslu. Marcellus na své kůži ucítil sametové potahy, do kterých se zhroutila, zavřela oči a on se samolibě usmál. Tiché hučení její krve mu burácelo v uších. Olízl si rty a sevřel ruce v pěst, v tu chvíli se dívce kolem krku utáhla oprátka. Zalapala po dechu. V ten okamžik se její mysl projevila na plno. Aniž by o tom dívka tušila začal se v jejím nitru odehrávat nelítostný souboj. Osobnost proti jaké Marcellus stál, ač neobyčejně silná, neměla proti jeho vlivu sebemenší šanci. Nedokázala se vyhnout ohavnému znásilnění, jaké si pro ní přichystal. Vyvolání bolestných vzpomínek, vůně strahu a zoufalství ho dostávali do nelítostné euforie. Se srdceryvným výkřekem zaryla nehty do opěrek křesla a to právě ve chvíli, kdy jí zlomil, celá se roztřásla , plakala. Stala se jeho hračkou pro uvolnění vnitřního napětí.

„Pojď za mnou Karino,“ našeptával jí do duše. „Pojď ke mně Karino a vše se v dobré obrátí…“ Prostitutka na své tváři ucítila jeho chadné, letmé pohlazení. „Přijď,“ ozvěna jeho hlasu zesílila. „Já nechci,“ její zdravý rozum mu z posledních sil odporoval. Opět ucítila jeho dotek na svém těle. Pro něho byla nahá. Jeho zkušené prsty přebíhali po jejím těle. Chloupky na rukou se jí vzrušením zvedly. Ve chvíli, kdy ucítila jeho ruku ve svém horkém klíně prudce otevřela oči. Nikdo u ní nestál, byla naprosto sama, zavřená ve svém pokoji a přesto ho stále cítila. „Tohle přeci nemůže být pravda,“ zašeptala sama pro sebe a do očí se jí vedraly slzy. Ostatní obyvatelé domu zůstávali v blahé nevědomosti. Karina rychle padla na kolena začala se modlit. Hlas v její hlavě se krutě rozesmál. „Konec hry Karino, přikazuji ti, pojď ke mně,“ už si s ní nechtěl hrát, zvítězila nad ním žízeň a ona nemohla neposlechnout.

Kurtizána se bez váhání zvedla a vyběhla z domu. Zatočila do postraní uličky. Vběhla svému osudu přímo do náruče. „Rád tě poznávám Karin,“ Marcellus se usmál a zdvořile uklonil. Po šrámech na líci zbyly jen tenké jizvičky, jeho tvář získala zpět svou líbivou podobu. Při pohledu do jeho očí zapomněla na vše divné, co se jí stalo. „Můj pane,“ i ona se mu uklonila. Marcellus k ní natáhl ruku, okamžitě přijala a přistoupila o krok blíž. Hrubě jí popadl za paže a přistikl ji na své tělo. Žár její kůže ho téměř zbavoval smyslů. Políbil ji na tvář. „Bude se ti to líbit, uvidíš,“ smyslnosti jeho hlasu se nedalo nevěřit. Zhluboka se nadechl. Voněla po levném parfému a čokoládových pralinkách. Přirazil ji na zeď, instinkty lovce v něm vítězily. Slyšel praskání její jemné kůže na zádech ve chvíli kdy ji narazil na hrubou omítku. V okamžiku, kdy ucítil její krev, se proměnil. Ale toho si v této temné noci nemohla všimnout. Jedním rychlým pohybem si Marcellus rozepl kalhoty, pak ostrým drápem rozřízl několik vrstev její suknice. Vůbec se nebráníla naopak její vrušené oddychování bylo známkou toho, že se jí to líbí. Přitiskl své rty na její a hrubě se dobýval do jejích úst. Karina vycházela vstříc všemu co chtěl. Bezděky zvedla nohu, aby jí chytil pod kolenem a zvedl ji ke svému klínu. Do druhé ruky sevřel cop jejích vlasů a naklonil ji hlavu na stranu. Když se přiblížili k vyvrcholení zakousl se do jejího hrdla, aby ukojil svůj chtíč. Ona mu v narůstající rozkoši zaryla nehty do zad. Ačkoliv si to nechtěl připustit, tahle dívka se mu líbila. Z cudné skořápky se vyklubala děvka jak se patří. Její drzý pohled, slastné vdychání a vyvrcholení ve chvíli, kdy upíří špičáky pronikly přes tenkou bariéru její kůže ho přiváděli do extáze. Naposledy tvrdě přirazil a dosáhl konečného uspokojení. Odtrhl svá ústa od jejího krku a zkrvavenými rty ji políbil. Náruživě mu polibky opětovala. Po pár vteřinách se k ní otočil zády, odcházel. Cítil její bolest, když se ve tmě snažila pátrat po jeho siluetě. „Můj pane,“ vyčerpání z jejího nočního dobrodružství změnilo výkřik v šepot. Jeho kroky se zastavily. „Vrátím se,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku. Přestože nepromluvil, slyšela ho.

5. kapitola

Během té krátké doby, kdy byl Marcellus pryč, se Serena dala dohromady. Po teplé koupeli se sice cítila unavená, ale už jí bylo mnohem lépe. Ethel jí pomohla do čistých šatů a odvedla ji do jídelny. Poprvé večeřela bez otcovi společnosti, zaplavila ji vlna smutku. Místo toho, aby se pořádně najedla přesouvala jednotlivá sousta po talíři sem a tam, snažila se tím přesvědčit chůvu, že do sebe přeci jen něco nasoukala, ale sama věděla že na to neskočí. Po celém sídle panovalo tíživé ticho, které ji dopalovalo.

Udeřila dlaněmi do stolu, postavila se tak prudce, že se židle za ní převrátila a se zaduněním dopadla na dřevěnou podlahu. „Tak dost!“ vykřikla. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Chci vědět, co se tady děje,“ marně se snažila udržet klidný tón hlasu, chtěla se služebnictvem jednat na stejné úrovni jako její otec, ale neuměla se tak dobře ovládat. Ethel se na ní otočila s naprosto nevinným výrazem, který měl Serenu přesvědčit o tom, že nechápe, co má na mysli. „Netvař se chůvo, znám tě příliš dlouho na to, abych věděla, co tento pohled znamená,“ zamračila se. „Netuším o čem mluvíte slečno,“ Ethel sklopila zrak k podlaze, nerada své paní lhala. Serena ji popadla za ramena a hrubě s ní zatřásla. Přestože chůva vzhlédla v očích měla stále tu neproniknutelnou masku. „Viděla jsem ho Ethel. Viděla jsem jeho tvář když přišel, a nejenom tvář, citíla jsem jeho krev, když mě vynášel nahoru po schodech. Prosím, řekni mi kde je?“ po skráni jí stékala osaměla slaná kapka. „Neplačte, má paní, prosím,“ padla před ní na kolena.

Hlavní dveře do jídelny se potichu otevřely. „Co se tady děje?“ Marcellův hlas naplnil celou místnost, zněl pobaveně. Stále v něm přetrvávala dobrá nálada po večeři. Serena k němu zvedla svůj uslzený pohled. Několik vteřin zůstala stát naprosto strnule. Vypadal báječně, dokonce lépe než před jejich loveckou výpravou. Na jeho tváři nebyl ani škrábanec. Usmíval se od ucha k uchu a do tváří se mu dokonce vrátila zdravě narůžovělá barva. „Otče?“ nemohla uvěřit, že je živ a zdráv. Vykasala si sukni a rychle se k němu rozběhla. „Otče,“ vydechla s úlevou poté, co mu skočila do náruče. Věděla, že porušila veškerá pravidla, ke kterým byla odmalička vedena, ale v tom náhlém přívalu štěstí se neovládla. Pevně ho chytla kolem krku a on jí sevřel v pase. „Tolik jsem se o tebe bála,“ přes pevně zavřené oči se jí linuly další slzy. Spustil ji na zem.

Stáli proti sobě a Serena si ho se zájmem prohlížela. Těkala pohledem mezi jeho očima a pravou tváří. Promítal se jí obraz drápy zohaveného obličeje. Natáhla k němu ruku. Pomalu se prsty přibližovala k jeho líci, jako by se bála dotknout. Nakonec vzal její ruku do své a sám ji přitiskl na místo, kde měl být zraněn. Nebránila se mu. Jeho dlaň ji příjemně hřála na hřbetě ruky. Zpříma se mu podívala do očí. Zorničky se jí roztáhly údivem. Marcellus zřetelně slyšel nepatrné zrychlení jejího tepu, přesto oddechovala naprosto klidně. „To není možné,“ zašeptala. V této intimní chvíli si Serena přiznala to, co po celý život věděla. Není člověk. Nikdo z nich. Stáhla svou ruku a ustoupila o krok zpět. „Jděte!“ přikázal Marcellus svým lidem, aniž by se na ně podíval. Okamžitě osaměli. Jeho dcera na něho hleděla s podivným výrazem. Prozřela. „Měli bychom si promluvit,“ rukou jí pokynul ke stolu a zdvořile jí pomohl usednout, teprve pak se sám posadil po jejím boku.

„Měli bychom si přiznat jednu důležitou skutečnost. Nejsem člověk,“ Serena sebou bezděky trhla. „Kdo jsi? Anděl?“ Marcellus se smutně pousmál. „Ne, to opravdu nejsem,“ povzdychl si. Přesto, že jí celý čas jejich soužití lhal, neztrácela svou důvěru v něj. „Otče?“ to milé hřejivé oslovení mu dodalo odvahy. „Jsem upír,“ dlaní si přejel přes obličej, od čela k bradě, jako by to ze sebe mohl setřít. Serena se pousmála. „Jsi upír?“ rozesmála se hlasitě. „Upír, který jedenáct let žije po boku člověka?“ On se ale neusmíval, pochopila. Podruhé během jednoho dne srazila židli za sebou. „Sereno, nejsem divoké zvíře, umím se ovládnout,“ couvala před ním tak dlouho, dokud zády nenarazila na zeď. Mohl ji zastavit, mohl ji donutit, aby ho vyslechla, ale neuchýlil by se k násilnému proniknutí do mysli vlastní dcery. Přistoupil těsně k ní. Neměla kudy uniknout. „Sereno miluji tě jako vlastní dceru, nikdy bych ti neublížil.“ „Zabil si dneska někoho?“ vystřelilo to z ní dřív, než si stačila rozmyslet, jak se zeptá. Smutně se pousmál, nechtěl, aby jeho dcera přemýšlela nad tím, že je vrah. „Ale zlato, nemusíme zabíjet proto, abychom přežili. Uznávám, že jsem byl, no, řekněme na lovu, ale nikdo přitom o život nepřišel.“ Věřila mu. Pojď ke stolu, slibuji, že ti vše vysvětlím.“ Mlčky přikývla.

Nastala chvíle tíživého ticha, bylo toho tolik, co chtěl Sereně říci, ale nevěděl, kde začít. „Asi bych ti ten příběh měl vyprávět od začátku. Kdysi dávno žil mocný král, mocnější než v okolních zemí, přesto měl jednu vadu. Chyběl mu následník. Jeho krásná žena mu porodila celkem osm dcer, ale on toužil po dědici trůnu. Po chlapci, který by převzal korunu a vládl lidu spravedlivě jako on sám. Po mnoha letech marných pokusů, nevyslyšených modliteb a nářků, královna konečně porodila synka. Dítě po dvou dnech zemřelo. To králi zlomilo srdce,“ v očích se mu mihl žal.

Serena mlčky poslouchala a bezmyšlenkovitě si třela půlměsíčkové jizvy. Po tváři jí stékaly slzy zármutku. Najednou viděla věci úplně jinak. Dospěla takřka z hodiny na hodinu. V příběhu, který Marcellus vyprávěl viděla sebe samu. Do detailu se jí vybavila matčina milující tvář. I její otec toužil po synovi, kterého mu manželka nedokázala porodit. I když to Lavinia před dcerkou nikdy nepřiznala, Serena věděla jak to bylo. Marcellus pevněji sevřel její ruku ve své dlani.

„Král tu hrozivou ztrátu neunesl. Sotva se doslechl, že jeho naděje vydechla naposledy, vběhl do královniny ložnice. Popadl tělíčko svého syna do náruče a rázným krokem vyšel do kaple, kde dítko uložil na oltář. Po tváři mu stékaly slzy hořkosti, když vytáhl z pochvy svůj meč a jedinou ranou ze zdi srazil svatý kříž. Padl na kolena, zvedl svůj pohled k nebesům a obvinil boha z vraždy. Praví se, že Ježíš vyobrazený na pozlaceném sousoší se rozplakal. A tak moudrý král proklel boha a s žádostí o pomoc se obrátil k ďáblu. Kněz, který to vše sledoval zdáli, přistoupil ke svému panovníku ve snaze ho uklidnit. Pevně sevřel rameno zlomeného vládce, modlíce se za spásu jeho věčné duše. Král svatého otce jedinou ranou připravil o hlavu. Proud krve dopadl na mrtvé dítě, a několik kapek se přes drobné rtíky převalilo do princových úst. A tak se novorozenec znovu rozplakal.

„On byl první?“ zeptala se nedočkavě Serena. Marcellus přikývl. „Ano Raziel je otcem našeho druhu. Karmínová kapka stékajíc do útrob malého ďábla proměnila nevinou dětskou tvář v démona.“ Marcellus se odmlčel. „V démona?“ zašeptala svou otázku a v očích se jí odrážela hrůza. Otec přikývl. „Každý z nás má v sobě démona dítě, je jen na nás, abychom ho ovládli,“ poprvé se přeměnil před jejíma očima. Dívka stěží zadržela výkřik zděšení. Zahanbeně schovala svůj obličej do dlaní. „Odpusť mi to otče,“ vzlykala. „To nic,“ schovívavě se na ni usmál a pokračoval ve vyprávění. „I přes Razielovu skutečnou tvář ho rodiče bezmezně milovali. Jeho žízeň se však stala nepříjemnou přítěží, často se stávalo, že kojná nedokázala plně utišit princův apetit.

Pár let po narození dosáhl dospělosti, vyrostl v mladého muže dřív než jeho starší sestra stačila odrůst dětským střevíčkům. Vždy se živil napůl krví, napůl lidským jídlem, ale čím starší byl tím méně mu jídlo chutnalo. V den kdy poprvé odmítl lidskou stravu přestal stárnout. Další roky žil Raziel v ústraní. Dokud se jeho věk nesrovnal s jeho vzhledem, ho rodiče nepouštěli na krok ze zámku. A tenkrát začaly problémy s jeho původem. Na hostinách pořádaných pro posly jiných králů se jídla ani nedotkl, nikdy si nepřipil s vínem ostatních a jeho karafy s temně rudou tekutinou se nikdo nesměl ani dotknout. Brzy se po okolí začalo šuškat, že následník trůnu je podivín. Královna matka tedy na svého syna začala naléhat, aby se choval normálně. Odepřela mu pravidelné přísuny čersvé krve, násilím a výhružkami nutila syna do lidského jídla. To v sobě však Raziel udržet nedokázal, krom krve vše okamžitě vyzvrátil. Matčina nepříčetnost došla tak daleko, že to vyvrcholilo v krutou hádku, kterou královna nepřežila. Poté co Raziel zabil vlastní matku, aby ukojil žízeň, opustil hrad. Na království se snesl smutek. Následník byl prohlášen za mrtvého.“ „To je hrozné,“ Serena si hřbetem dlaně otřela uslzené tváře a dál bedlivě poslouchala Marcellův napínavý příběh.

„Král se narychlo znovu oženil a nová vládkyně mu při prvním slehnutí porodila syna, vytouženého následníka. Smutný opar nad královstvím se vypařil a začalo období bujarého veselí. Raziel se na dlouhou dobu ztratil. Až když budoucí král dosáhl dospělosti objevil se jeho nevlastní bratr na zámku. Zloba a zášť, které ho uvnitř spalovaly, našly svůj cíl. Mezi sourozenci došlo k souboji. Raziel z toho klání nevyšel bez úhony. Ostří meče po sobě sjíždělo, a zvonění kovu protivníkům ještě dlouho znělo v uších. Krev na čepelých se smísila. Mladší bratr souboj nepřežil,“ Marcellův smutný obličej vypovídal víc než jeho slova. Za řasami se mu zatřpytily slané krůpěje. Už v sobě ten příběh nedokázal udržet celý. „S nadcházejícím úplňkem jsem se probudil v královské hrobce. Stal jsem se tím, čím je můj bratr od narození. Jeho krev, naše krev je klíčem k nesmrtelnosti.“ Serena zalapala po dechu.

„A tak vznikl náš rod. Jen ti kdož jsou zrozeni z Razielovi krve jsou tak silní, aby se stali vůdci. Každé další pokolení je slabší ve svých schopnostech, ty se dají umocnit pouze stářím. Avšak není mocnějšího upíra než jsem já nebo on,“ poslední slovo spíše znechuceně procedil přes zatnuté zuby. Svaly na čelistech se mu napajaly neskrývanou nenávistí. „Odkud to všechno víš?“ zeptala se Serena. „Po vlastní smrti jsem navšívil otce. Ten se mi ke všemu přiznal. Od toho nebohého kněze pochází veškérá naše nesnášenlivost s náboženskými relikviemi.“ Vysvětlil jí, co udělá s kůží upíra svěcená voda, popsal neschopnost přiblížit se ke kříži, natož vstoupit do kostela. „Ani vstup na boží světlo není příjemný. Paprsky toho prokletého slunečního kotouče bodají do očí jako hroty tisíců dýk,“ úsklebek v jeho tváři Serenu přesvědčil o pravdivosti těch slov. Nikdy otce na přímém denním světle neviděla.

I přes rostoucí únavu si dívka vzpoměla ještě na jednu věc, která ji zajímala. „Otče, říkal si, že si dnes na lovu nezabíjel, nebojíš se, že tě tvá obět prozradí?“ „Jsi opravdu bystré dítě,“ usmál se a pohladil dceru po tváři. „V našich zubech se tvoří jed. Působí na naší oběť jako droga, takže se nám nikdo nevzpírá. Dalším účinkem té látky je ztráta paměti. Dívka, ze které jsem dnes večer pil,“ Serena nepřehlédla jeho tajemný usměv, „se ráno probudí s ošklivou bolestí hlavy, ale z uplynulé noci si na nic nevzpomene,“ jasným gestem naznačil, že pro dnešní den už bylo zodpovězeno příliš mnoho otázek a je na čase jít spát. Přesto ji trápila ještě jedna palčivá otázka.

6. kapitola

Serena se zachumlala do postele. Po chvilce zírání do stropu se přetočila na bok a rohem peřiny si ještě více podložila hlavu. Věděla, že potrvá ještě dlouho, než se jí podaří usnout, jestli vůbec usne. Nevrle se zavrtěla, ale její víčka ne a ne klesnout. Bylo už něco po půlnoci, když se rozhodla získat odpověď na tu, pro ni nejdůležitější, otázku. Přes ramena si přehodila tenký župánek a tajnou chodbou se protáhla ze svého pokoje do otcovi pracovny. Věděla naprosto přesně, že bude sedět v koženém křesle s nohama na taburetce a hromadou dokumentů v rukách. Škvírkou dveří nakoukla dovnitř. Seděl u roztopeného krbu, přesně podle jejích předpokladů. V klíně měl položenou nějakou knihu a dlaněmi si protíral unavené oči. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval. „Trvalo ti to déle, než jsem očekával. Taková trpělivost tě musela stát veliké úsilí,“ z jeho tónu okamžitě poznala, že se usmívá. „Nemůžu spát,“ přiznala se a vklouzla do pokoje. Marcellus sundal nohy z podložky a pokynul dceři, aby se na ni posadila. Uvítala jeho vstřícnost. V pokoji bylo chladno, cítila, jak se jí chloupky na rukou postupně staví do pozoru. Rychle přeběhla ke krbu a nastavila dlaně hřejivým plamenům. Mlčky hleděla do ohně a nechala se unášet tichým praskáním hořícího dřeva. „Je to velice uklidňující,“ otočila se přes rameno k otci. Usmíval se podivným zasněným způsobem. „To ano,“ přitakal. Představoval si dceru jako novorozenou upírku. V jeho vizi vypadala dokonalá, krásná, možná až příliš na to, aby takovým způsobem smýšlel o dceři. „Co tě trápí?“ převedl své myšlenky na jiné téma.

Usadila se na taburetku a podívala se Marcellovi upřímně do očí. „Chceš ze mě udělat upírku?“ Neotálela, šla přímo k věci, tak ji to učil. „Nebudut ti lhát, ano chci z tebe udělat jednu z nás. Budeš naprosto okouzlující.“ Serena se zasmála, do tváří se jí nahrnula červeň. „Jak se to dělá, musím přitom zemřít?“ zapřela se lokty o stehna a bradu si položila do dlaní. Nebyla z té skutečnosti ani trochu rozhozená, celý život ji vychovávali nemrtví, takže mohla předpokládat, že to jednou přijde. Všimla si stínu, který se mihnul za Marcellovým přívětivým pohledem. „Ano zlato, musíš zemřít. Udělám to stejně jako to Raziel udělal mě. Nechci, aby z tebe byla podřadná upírka, jsi moje dcera v životě a ve smrti tomu nebude jinak. Ten meč, se kterým jsem s bratrem bojoval mám uložený na bezpečném místě. Jeho krev jsem z něho neumyl, řekněme, že kvůli tobě.“ Zamračila se. „Kvůli mě?“ přikývl se záhadným úsměvem. „Věděl jsem, že jednou přijde někdo, na kom mi bude záležet víc, než na sobě samém. Někdo, jako si ty, Sereno.“ Přisedla si kousek blíž. „Kdy?“ „Až budeš připravená,“ odmlčel se, aby nabral čerstvý vzduch do plic. „Jsem připravená otče, připravoval si mě na to celý život. Přeji si, aby to bylo před mým uvedením do společnosti.“ Marcellus zvědavě natočil hlavu na stranu. Čekal na další vysvětlení. „Vím, že moje uvedení má proběhnout u hraběte de Lorraine,“ významě se na otce podívala, „On má syna, syna, kvůli kterému zemřela moje matka. Musí zaplatit za to, co udělal.“ „Sereno, když se pomstíš od bolesti nad ztrátou matky ti to nepomůže,“ bylo naprosto zbytečné jí v tom poučovat. Sama to dobře věděla, ale cítila hluboko uvnitř sebe, že to prostě musí udělat.

***

Probudila se pozdě odpoledne. Poté, co se dozvěděla o skutečném původu svého otce, se její životní styl převrátil naruby. Pomalu si přivykala na noční život. Učila se od otce vše, co bude jako novopečená upírka potřebovat, i když prozatím jen teoreticky. Vstala z nadýchaných peřin své postele a vydala se rovnou k zrcadlu. Několikrát si kartáčem sama pročesala vlasy, než zavolala chůvu, aby jí pomohla do šatů. Ethel z obrovské skříně vyndala Sereniny oblíbené zelené šaty. Dívka se na ní přes rameno podívala. Na tváři zamyšlený výraz. „Tyhle ne. Vezmu si TY bílé Ethel.“ Chůva svou paní nedůvěřivě přejela pohledem. „Ale, ty jsou přeci…“ Dívka jí nenechala větu dokončit. „Vím, na co jsou připravené. Právě proto si je chci vzít,“ důkladně odsekávala každé slovo, chtěla těm dvěma větám dodat zvláštní důraz. „Už jste o tom mluvila s otcem?“ V nesouhlasu zavrtěla hlavou. „Možná…“ „Ne,“ vyštěkla povýšeně. Od komody se ozvalo tiché zavrčení. Dávno před ní všichni přestali skrývat svou pravou podstatu. „Nejsem hluchá Ethel,“ okřikla služebnou, která se jí v hluboké úkloně omlouvala. „Ty bílé,“ zasyšela a střelila po chůvě nepřátelským pohledem. Té se nechtělo z rukou pouštět slečniny zelené šaty. Serena však tvrdohlavě trvala na svém.

Oděná v pannensky bílých šatech se vydala přímo do jídelny. Edgar jí pokorně otevřel dveře a Serena vstoupila do obrovské místnosti, které vévodil prostorný stůl plný rozličných pokrmů. Uprostřed nechyběl džbán s karmínovou tekutinou, která byla připravena pro Marcella. Ten seděl v oblíbeném křesle u krbu, v rukou opět svíral rozečtenou knihu. „Čekal jsem tě dříve má drahá,“ hřejivý tón jeho hlasu jí hladil na duši jako pokaždé, když na ni promluvil. „Trochu jsem si přispala. Otče?“ vycítil v tom oslovení otázku, zvědavě tedy převedl svou pozornost od stránek k dceři.

Téměř ve stejný okamžik, kdy vzhlédl, změnily jeho duhovky barvu. Jejich světle šedá barva teď připomínala led. Z hrdla mu nechtěně uniklo zlostné zavrčení. Už delší dobu se před Serenou neskrýval, takže své pravé tváři snadněji podléhal. „Sereno,“ její jméno zaznělo jen jako další zavrčení. „Jdi se okamžitě převléci,“ z jeho tichého výstražného tónu jí naskočila husí kůže. Právě v jeho slabých chvilkách, jako byla tato, si nejvíce uvědomovala, jak nebezpečný pro ni může být. „Ne,“ odporovala mu hrdě se vztyčenou bradou. Aniž by stačila mrknout, stál před ní. Jeho rychlé přesuny ji obvykle vylekaly, ale dnes ne. Dnes bylo vše jiné. Již při probuzení pochopila, co se má stát. Marcellus si ji se zájmem prohlížel. Slyšel to pravidelné naprosto tiché zvonění jejího srdce. I z její vůně to poznal, něco se změnilo. Myslel si, že se její tep splaší a nabere rychlost závodního koně, ale jeho předčasný úsudek byl poprvé mylný. Hleděl jí přísně do očí a čekal až ucukne pohledem, ani to se nestalo, v těch smaragdových očích se odráželo veliké odhodlání a ještě něco jiného, něco, co nepoznával. Pomalu se přibližoval k její tváři. Nosem se téměř dotýkal dívčiny líce, zatímco nasával její vůni hluboko do svého nitra. „Jsi jiná,“ špitl, jeho chladný dech jí příjemně pohladil po šíji. V ústech se mu začal tvořit jed. Stěží polkl. „Já vím,“ vydechla tiše. Její sladká vůně ho v tu chvíli ještě více pohltila. Vzadu na krku se mu z té blízkosti zvedaly chloupky. „Sereno,“ vydechl její jméno, to jedno jediné tiché slovo téměř křičelo, jak těžké je v této situaci stát vedle ní. „Jak je to možné?“ zeptal se sám sebe, jakmile si uvědomil, co se změnilo. Nestálo před ním malé děvčátko, které by potřebovalo jeho ochranu. Stála před ním úchvatná a okouzlující mladá žena, jejíž tělo téměř volalo po něžných dotycích. Nechápal, kdy se to stalo. Nechápal, jak mu něco takového mohlo uniknout, ale byla to pravda. Serenino srdce začalo, z naprosto odlišného důvodu než byl strach, tlouci rychleji.

Cítila se zmatená náhlým pocitem, který ji vnitřně zaplavil. Nezměnila se nejen ona. Její otec se přes „noc“ také změnil. Stála proti němu téměř neschopná pohybu. Najednou nemohla nic. Pronést slovo znamenalo naprosto nedosažitelný cíl. Marcellova přítomnost jí parazilovala. Cítila horkost hrnoucí se jí do tváří. Zrychlený dech také prozrazoval narůstající vzrušení mladého, netknutého těla. S každým nádechem ji zaplavovala Marcellova dokonale vyvážená vůně. Vůně, které si nikdy předtím nevšimla. Ledová barva jeho očí ji nestudila, naopak, její tělo spaloval nepochopitelný žár, touha dotknout se andělsky krásné tváře. Zastyděla se a ustoupila o krok vzad. Byl to přeci její otec, na koho ještě před chvilkou z naprosto nepochopitelného důvodu zírala. Znala ho celý život, ale přitom byla slepá. Závoj zahalující její očí zmizel a ona konečně prozřela.

„Pokud si přeješ, aby se tak stalo dnešní noci, budiž,“ nedokázal nadále odporovat jejímu přání. Serena mlčky přikývla. Pevně zavřela oči a snažila se rychle vzpamatovat z poblouznění. Když znovu vzhlédla k místu, kde stál, zjistila, že je v místnosti sama. Pomalým loudavým krokem se vydala k prostřenému stolu. Židle se před ní zcela automaticky odsunula. Edgar byl připravený pomoci jí přisednout. Natáhla se přes stůl pro pečenou křepelku a s chutí se do lahodného sousta zakousla. „Víno,“ špitla a natáhla se se sklenicí v ruce k lovčímu. Držel džbánek od chvíle, kdy jeho prsty opustily sevření její opěrky. „Děkuji,“ dopřála si hluboký doušek a znovu se s chutí pustila do jídla. Po bohaté „večeři“ se i s vínem přesunula do Marcellova křesla u krbu a spokojeně se do něj usadila. Vyzula drobné nožky z nepohodlných bot na vysokém podpatku a opřela je o měkkou podnožku. Plápolající oheň v krbu ji příjemně hřál do chodidel. Mlčky sledovala tančící plamínky a trpělivě vyčkávala jeho příchod. Netoužila po ničem jiném, než se přesvědčit o tom, zda se jí to jen nezdálo. Chtěla se ubezpečit, že jeho vůně je opravdu tak okouzlující, jak si ji zapamatovala a ověřit si, zda je jeho tvář tak nádherná, jak ji viděla ve svých vínem zakalených vzpomínkách. Víčka jí po chvilce samovolně klesla.

„Sereno?“ Marcellus jemně zatřásl jejím ramenem. Přesto se probrala s mírným úlekem. Vyskočila na nohy a upřeně se na něho zadívala. Když se jejich pohledy střetly, uvědomila si svou pravdu. Nemýlila se. Bezděky natáhla ruce a něžně vzala jeho obličej do svých dlaní. Viděla v jeho očích tu palčivou otázku. Přesto, že znal správnou odpověď, ještě jednou pátral v jejím výrazu. Snad doufal v opak, nechtěl učinit to, po čem její srdce prahlo. „Je čas,“ vzechla mu do tváře. Teplý závan v něm probudil zvíře. Hladově přitiskl své rty na její a drze se jazykem dobýval do jejích úst. Nijak se nebránila jeho počínání. Jakkoliv zvrácené se to mohlo zdát, v ten okamžik to bylo naprosto nevyhnutelné. Bez vlastní vůle se poprvé a naposledy dostal do její mysli křičící jediné slovo „ANO“. Serena naklonila hlavu na stranu a uvolnila mu tak přístup ke krční tepně. Bez váhání se ostrými špičáky zabořil do jejího hrdla a blaženě polkl první doušek pannenské krve. Pil dokud dokázala stát pevně na nohách, ve chvíli kdy jí kolena vypověděla službu, pevně ji sevřel jednou paží kolem pasu. Druhou ruku si přiložil k ústům a prokousl si vnitřní stranu zápěstí. Z ranky se proudem řinula jeho temná téměř černá krev. Z posledních sil ho oběma rukama chytila za zápěstí a přitáhla si jej k ústům. S mírným odporem poprvé polkla. Její paže postupně těžkly, až je přestala ovládat úplně. Jakýkoliv čin pro ni byl příliš namáhavý. Po chvíli nedokázala ani polykat, upíří krev jí po bradě stékala na něžně bílé šaty. Než její bezvládné tělo stačilo dopadnout na otcovu hruď, proklál její srdce mečem. Příliš slabá na to, aby vykřikla jen přiškrceně vydechla. Viděl, jak zakrvavený hrot chladného kovu projel skrz kůži jejích zad. Po tvářích se mu valily slzy lítosti, mladé, silné srdce navždy utichlo. Karmínová tekutina se postupně rozpíjela do šatů, dokud na nich nezůstalo jediné místečko suché. Marcellus vytáhl meč ze své milované Sereny, uložil ho bezpečně do pochvy za pasem a vzal dívku opatrně do náruče. Ještě jednou políbil její chladnoucí rty, než uložil její tělo do připraveného hrobu …

7. kapitola

Všude kolem vládlo příšerné, tíživé ticho. Normálně bych očekávala alespoň ozvěnu vlastního srdce, ale to zarputile mlčelo. Hrudí mi projela ostrá bolet, vzpomínka na vlastní smrt se mi ani trochu nelíbila. Neměla bych tu být, nejsem živá a přeci dýchám. Ne, vlastně nedýchám. Opatrně jsem začichala. Obklopila mě vůně čerstvě rozhrabané půdy. Chtěla jsem se si vychutnat ten opojný dotek země, téměř jsem cítila její chuť na jazyku. Hluboký nádech se naprosto minul účinkem. Místo toho, bych naplnila své plíce tím příjemným, lesem prosyceným vzduchem, vletělo mi do útrob několik chladivých hrudek hlíny. Rozkašlala jsem se. Ve snaze dostat to ze sebe ven, jsem se snažila posadit, ale těžká zem mi nepříjemně tlačila na hrudník. Na několik okamžiků mě zaplavila panika. Strach. Co teď? Otevřela jsem ústa s úmyslem zavolat Marcella, ale domyslela jsem, jaké to pro mě bude mít následky. Hlína se mi dostala téměř až do krku. Tohle není zrovna začátek, jaký jsem si představovala. A co jsem čekala? Že se probudím v nadýchaných krajkových peřinách u domácího krbu? Jsem husa pitomá.

Se zjištěním, že se nemůžu udusit jsem se konečně uklidnila. Budu si muset poradit sama. Pomalu jsem protahovala ruce podél těla, dokud se mi nepovedlo přitáhnout je do úrovně ramen. Prsty jsem zabořila hluboko do chladné půdy a snažila se jí odhrnout dolů z hrudníku. Šlo to celkem snadno, ale s každým mým pohybem mne zasypávala další a další půda, která se hroutila z okolí. Vyrazila jsem tedy sevřenou pěstí od těla. Konečně mé prsty pohladil jemný proud čerstvého vzduchu. Druhá ruka ten pohyb automaticky následovala. Kdosi na druhé straně mě pevně chytil kolem zápěstí. Nenechal mě v tom samotnou… Marcellus. Kdyby toho mé srdce bylo schopné, jistě by v tu chvíli radostně poskočilo. Po chvilce zápasení mě konečně vytáhl ven. Stěží jsem zalapala po dechu. Po pádu na kolena následovalo nepříjemné dávění, kterým se mé tělo snažilo zbavit toho odporného bahna. Něžně mě hladil po zádech. „Už to bude dobré,“ zašeptal. Jeho hlas byl tím nejkrásnějším pohlazením. „Vezmi si to,“ vtiskl mi do ruky láhev s vodou, podle toho jsem usoudila, že už má s rozmnožováním své rasy mnoho zkušeností. S vděčností jsem vypláchla drobné kamínky, které mi skřípaly mezi zuby. „Děkuji,“ natáhla jsem k němu ruce, aby mi pomohl vstát a padla mu vyčerpaně do náruče. Vlastní nohy mě zrazovaly. Čekala bych cokoliv, jen né únavu. A právě teď jsem byla k smrti unavená. Zvedl mne do vzduchu. Jeho silné paže mi poskytovaly kýžený pocit bezpečí. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a letmo ho políbila na tvář. „Už je dobře,“ hluboký, konejšivý hlas a houpavá chůze mě uspávali.

To, že jsme vstoupili do domu jsem vnímala jen z dály. Neměla jsem sílu otevřít oči. Byť jen poslouchat bylo až bolestivě namáhavé. Posadil mě do křesla a poklekl vedle mě. „Tak sis to nepředstavovala, že?“ nepatrně jsem zavrtěla hlavou. „Potřebuješ energii, kterou jsem ti odebral. Pij,“ ostrým nehtem si prořízl vnitřní stranu zápěstí a vnutil mi jej ke rtům. Nechtěla jsem znovu zažít tu hnusnou pachuť jeho staré krve. Měla jsem ji stále v živé paměti. „Ne,“ odporovala jsem zcela zbytečně. Násilím mi vecpal svou ruku do úst. Karmínová tekutina mě nejdříve s drtivou silou udeřila do nosu. V dásni jsem ucítila ošklivou řezavou bolest, to jak se mé nové zbraně draly na povrch. I v prstech na rukou jsem cítila nepříjemný tlak. Oči mě pálely jako bych hleděla do paprsků poledního slunce. Nakrčila jsem nos a opatrně přičichla ke krvácející ráně. Vonělo to jako mé oblíbené jídlo, né že by o mělo stejnou vůni, ale vyvolávalo to ve mně dojem té největší lahůdky. Opatrně jsem smočila jazyk a nechala na něm tu chuť volně rozplynout. Chutnalo to dobře, mnohem lépe než poprvé. Mé nové já nademnou přebralo veškerou kontrolu. Slastně jsem přivřela oči a s chutí se zakousla do nabízeného. Marcellus sebou jen mírně cuknul, když se mu ostré zuby zařízly hluboko do masa. Do vyprahlých žil se mi vlévala nová vlna energie. „Dost,“ něžně mě odstrčil. „To stačí, na začítku musíš být opatrná, tvé tělo si na tu změnu musí teprve přivyknout.“

Stáhla jsem obočí do přísné linky a tvrdě si ho prohlížela. Ve zlomku vteřiny jsem se napřáhla a vší silou ho udeřila dlaní přes obličej. V jeho očích se mihlo překvapení. „Kde si, sakra, byl tak dlouho!“ zakřičela jsem, ale můj hlas mě prozradil. Promítlo se do něj všechno zděšení, kterým mě nechal projít místo toho, aby mě upozornil, co mě bude po probuzení čekat. Z jeho hrdla se vydralo jen zlostné zavrčení. Do očí se mu vetřel jeho vnitřní démon. Než bych okem mrkla se na mě vrhnul a hladově přistiskl své rty na mé. Jeho prsty mi zajely do hustých zacuchaných vlasů. Tisknul se na mne, až jsem se bála, že mě ve svých silných paží rozmačká. Poprvé jsem ocenila to, že nepotřebuji dýchat. Do toho polibku byla zahrnuta všechna vášeň světa. Bylo mi úplně jedno, že jsem se poranila o jeho ostré špičáky. Prolitá krev v nás probouzela základní instinkty, jedním z nich byl i chtíč. Cítila jsem ochromující sílu jeho jedu. Zamotala se mi z něj hlava a já opět klesla do křesla.

„Odpusť,“ smířlivě se na mě usmíval. „Potřebuješ se zotavit a já ti to přiliš neulehčuji. Zvládneš vstát?“ galantně ke mně natáhl ruku, kdybych potřebovala pomoci. Nejistá sama sebou jsem přijala. Kolena se mi mírně chvěla, ale jinak jsem stála pevně. „Nechal jsem ti připravit koupel i šaty,“ políbil mi hřbet dlaně a předal mě Ethel. Popravdě jsem si v tu chvíli nic jiného než koupel nepřála.

Ethel trvalo snad celou věčnost, než se jí podařilo z mých vlasů vymýt a vyčesat veškerou špínu. Kdybych ještě žila, určitě už by mne z toho tahání rozbolela hlava. Chvílemi byla dost neopatrná. Několikrát mi zvrátila hlavu. Na potřetí mě opusila veškerá trpělivost. Prudce jsem se k ní otočila a přísně jí hleděla přímo do očí. Ale jako bych viděla mnohem víc. Neviděla jsem její tvář, ale to co se za tou maskou skrývá. Zděšení. Ze mě a z otce. Omotávala jsem se kolem její duše jako had. Pomyslná smyčka se stahovala a Ethel mlčky padla na kolena. Rozničky rozšířené překvapením a úzkostí. Pohled na tu neskrývanou hrůzu vyděsil i mě. Uvědomila jsem si váhu Marcellových slov „nechci, aby z tebe byla podřadná upírka“. A tak se stalo. Ethel desítky let stará, zkušená upírka se před mojí novou mocí chvěla jako stéblo trávy. S námahou jsem nad sebou opět získala ztracenou kontrolu a propustila chůvu ze zajetí svého pohledu. Ruce se mi přesto chvěly rozčilením a v hlavě mi nepřijemně bzučilo. Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Pach strachu vznášející se kolem nás byl takřka hmatatelný a kupodivu uklidňující. V nastalém tichu mi mlčky pomohla do šatů.

Marcellus mne již očekával v jídelně. Na stole stál džbán s čerstvou krví, nikdy jsem se nezeptala, odkud ji berou… po jejím sladce kovovém závanu se mi seběhly sliny. Až po shlédnutí talířů s pečeným masem a zeleninou jsem si uvědomila jaký mám vlastně hlad. „Ty červené šaty podtrhují hloubku tvých očí,“ zašeptal směrem ke mně, pak započal normální rozhovor. „Čeká tě mnoho věcí, které se musíš naučit,“ pobaveně zvedl obočí. „Například, že upírské špičáky nejsou zrovna pohodlné při normálním jídle.“ Ruka mi automaticky vystřelila k obličeji. A opravdu jsem prsty nahmatala dva ostré prodloužené tesáky. „Vůbec o tom nevím…“ nechápala jsem. „Nepříjemná je jen první přeměna, než si tělo přivykne. Časem se naučíš rozeznávat jemné signály ukazující blížící se změnu, teprve poté to budeš sama ovládat. Mezi hlavní pokyny pro přeměnu je pach krve.“ Mračila jsem se na něho, jak se mám najíst, když mám tu pochutinu přímo před sebou.

Pochopil mé rozhorčení. „Pomohu ti. Zavři oči.“ Jeho židle se s tichým zaskřípěním odsunula od stolu. Poprvé jsem slyšela Marcellovi kočičí pohyby. Tiché šustění látky jeho šatů a sotva znatelné kroky se ke mně pomalu přibližovaly. I přes pevně semknutá víčka jsem ho viděla přicházet. Můj sluch i čich nahradily zrak a dokázaly v mé hlavě složit dokonalý obraz toho, co se dělo. Položil mi dlaně na ramena. Přesto, že jsem se nelekla, mé tělo se pod jeho dotekem zachvělo. Prostor kolem nás se zaplnil podivným jiskřením. Nedalo mi to, musela jsem vzít jeho ruku do své. Stál příliš blízko na to, abych se ho dokázala nedotýkat. Když jsem se hlavou opřela o jeho bříško, stisk na mých ramenou zesílel. „Příliš mi to neusnadňuješ,“ zastřený tón jeho hlasu připomínal předení kočky. „Uvolni se,“ nebyla jsem si zcela jistá, jestli to říká mě nebo spíše sám sobě. Protože to bylo v jeho přítomnosti takřka nemožné. Snažila jsem se zhluboka dýchat a ignorovat ho, ale jeho kořeněná vůně se mi stále připomínala. Zdvihnutá ruka mi volně klesla podél těla. Snažila jsem se soustředit do sebe. Najednou vábení krve ustalo. „Velmi dobře,“ otcovsky mě políbil do vlasů a usadil se zpět na své místo.

„Tvé uvedení má proběhnout za několik měsíců, do té doby se musíš naučit dokonalému ovládání svých emocí. Nic tě nesmí znepokojit natolik, abys ztratila sebekontrolu. Včetně konfrontace s Rufusem.“ Jen při vyslovení toho jména přišlo veškeré úsilí nazamar. Marcellus se škodolibě usmál. „Než se znovu uklidníš dovol mi ještě jednu výtku.“ Přikývla jsem na souhlas.

„Když si vstoupila do jídelny a celá místnost se rozzářila tvou andělskou krásou napadlo mě tvé nové jméno,“ Vylekaně jsem se na něho podívala. „Nechci nové jméno, mě se to mé líbí, vybrala ho má matka,“ pohled mi sklouzl ke čtyřem půlměsíčkovým jizvám na hřbětu pravé ruky. Marcellův hlas zhrubl, neměl rád, když mu kdokoliv odporoval. „Serena je mrtvá. Pro rodinu Lorraine víc jak patnáct let. Serena, kterou jsem znal já zemřela před několika dny.“ Uniklo mi zlostné zavrčení, vida to nebylo tak těžké, jak jsem předpokládala. „Od dnešního dne jsi vévodkyní Séraphine de Navarre.“ Měl pravdu. Serena zemřela a Séraphine není špatné jméno, vzhledem k tomu, že má božský původ se pro bytost, jako jsem já určitě hodí. V duchu jsem se zasmála.

8. kapitola

První kroky v mém novém neživotě nezačaly zrovna šťastně. A společná večeře s Marcellem skončila absolutním fiaskem. Jméno, které pro mě vybral se mi sice líbilo, ale přesto jsem se s jeho rozhodnutím nedokázala tak snadno smířit. Aby toho nebylo málo, veškeré pokusy o získání sebekontroly ztroskotaly. „Omluv mě, myslím, že mě hlad přešel,“ v ústech se mi rozlila chuť čerstvé krve, ale nemůžu říct, že by mi chutnala, aby taky jo, když byla moje vlastní. Jsem zřejmě jediný upír v historii, který se zranil o své vlastní špičáky. Kvapně jsem se zvedala k odchodu, už toho na mě bylo vážně moc. „Zůstaň,“ v jeho hlase opět převládl otcovský tón. Nakázal Edgarovi, aby odnesl džbán s krví a popřál mi dobrou chuť. Prý potřebuji nabrat nové síly. „Až se najíš přijď za mnou do pracovny,“ bez dalšího slova mě opustil. Cítila jsem se zmatená a uražená. Nikdy mě nenechával jíst samotnou. A teď, když jsem ho chtěla mít poblíž, když jsem ho potřebovala, mě nechal opuštěnou. Zaslechla jsem, jak u dveří zaváhal. Než vzal za kliku uběhlo několik dlouhých vteřin, jeho pohled se mi opíral do zad.

Sotva se za ním zabouchly dveře a já propadla do podivné sebelítosti, tesáky se mi samovolně zatáhly. První dobrá zpráva dnešního večera. S chutí jsem se pustila do pečených křepelek a čertvého voňavého chleba. Požitek z jídla se změnil spíše na utrpení. Vůbec mi to nechutnalo, ale Marcellus přeci tvrdil, že potřebuji nabrat síly. Z donucení jsem do sebe nasoukala několik dalších soust. Po tom, co se mi to poslední vzpříčilo v krku jsem pečínku znechuceně odhodila. „Edgare!“ křičet samozřejmě nebylo nutné, objevil se ve dveřích téměř okamžitě. „Odnes ten hnus,“ odpor v mém hlase se jistě nedal přeslechnout. „Přejete si něco jiného slečno?“ Než stačil okem mrknout stála jsem před ním a hleděla mu do očí. „Chci ten džbán, Edgare…“ ta slova se okolo něj omotávala jako jemná pavučinka. Letmo se dotýkala každé jeho buňky. „Ale Vévoda nakázal…“ Nestačil větu dokončit, už při slově ale mi uniklo nebezpečné zavčení, instinktivně jsem na něho vycenila zuby. Před závanem mé moci se zachvěl jako osika. „Já ho chci,“ každé slůvko jsem převalovala na jazyku a dodávala mu zvláštní důraz. Klečel přede mnou a vypadal tak zranitelně. Jeho pohled sklopený do země mě z nepochopitelného důvodu vytáčel doběla.

Sevřela jsem jeho bradu mezi palec a ukazováček a donutila ho vzhlédnout. „Podívej se na mě Edgare,“ v těch slovech se skrýval rozkaz, nemohl neuposlechnout. Zadívala jsem se mu upřeně do očí a skrz ně pohlédla mnohem hlouběji. „Teď se sebereš a okamžitě mi přineseš čerstvou krev,“ cítila jsem svůj vliv hluboko v jeho pohnuté mysli. „Ano, paní,“ spěšně zmizel.

Sotva jsem se přestala soustředit dopadla na mě vlna náhlé nevolnosti. Vnitřnosti se mi obracely naruby. „Otče,“ špitla jsem a kolena mi vypověděla službu. „Sero,“ vyděšený tón jeho hlasu mě příliš neutěšil. Dopadla jsem na zem dřív, než mě chytil do náruče. Mezi namáhavými nádechy, které byly sice naprosto zbytečné, ale pro mě přirozené, jsem vyzvrátila veškerý obsah svého žaludku. Přidržoval mi opatrně vlasy, abych si je nezmáčela ve směsy jídla a krve. Slabost a únava postupně zaplňovaly každou část mé existence. „Chce se mi spát,“ šepot zanikal v hrobovém tichu. Marcellus mě vzal do náruče a nesl do ložnice. Víčka se mi chvěla, z posledních sil jsem se snažila udržet otevřené oči, ale nešlo to. Přesto mi neunikl jeho výraz vypovídající o tom, že je něco špatně.

Opatrně mě uložil do postele. „Zůstaň, prosím,“ ani nevím, jak se mi povedlo ta dvě slůvka vyřknout nahlas. Lehl si vedle mě do postele a přivinul mě na svou mužnou hruď. „Jistě, že zůstanu,“ políbil mě do vlasů tak něžně, jako bych se měla rozplynout. A pak se to stalo. Ve dveřích se objevil Edgar s čerstvou krví. Cítila jsem její vábení. Slyšela její volání a vše zmizelo. Vstoupil dovnitř a bez jediného pohledu na svého pána mi vtiskl džbán do rukou. „Co to má znamenat?“ než však jeho pán a stvořitel stačil jakkoliv zareagovat, ústa se mu otevřela v němém úžasu při pohledu na svého sluhu. „To jsi mu udělala ty?“ obrátil se na mě s nepopsatelným údivem. Dopřála jsem si několik doušků krve, než jsem přikývla. „To není možné, Seraphine,“ při tom oslovení jsem sebou bezděky trhla. „Tohle bys ještě neměla umět. Jsi příliš mladá na to, abys dokázala uvést do tranzu obyčejného člověka, natož upíra tak starého, jakým je Edgar.

Jeho slova mě zřejmě neměla vyděsit, ale přesně to se stalo. „Je se mnou něco špatně?“ Po pár dalších doušcích se po mém těle rozlilo příjemné uklidňující teplo. Mocná energie mě pohlcovala a odnášela veškerou slabost. Kdyby mě Marcellus nezastavil jistě bych ten džbán dopila až do dna. Zhruba v polovině přitlačil skleněnou nádobu k zemi a tak ji odklonil od mých úst. Nechtěně jsem na něho zavrčela. „Sero, nemůžeš na začátku pít tolik krve. Mohlo by ti to ublížit,“ ten jeho starostlivý rodičovský tón se mi ani trochu nelíbil. „To si nemyslím, cítím se mnohem lépe. Konečně jsem se zbavila té pachuti křepelek, jen vzpomínka na lidské jídlo ve mně vzbuzuje nechuť,“ sykla jsem na něho a odložila krev. Propadla jsem své moci. Nechala jsem ji na něj zapůsobit. Cítila jsem, jak se kolem něho lehce omotává, jak ho přitahuji, pohled do jeho překvapených očí mě utvrdil v tom, že můj útok nečekal. Edgar se při měření našich sil taktně vytratil.

Pak mou hlavou projela ostrá, palčivá bolest. Chytil mě za zápěstí a přitlačil mě do polštářů, ani jsem si nevšimla, kdy se na mě obkročmo posadil, ale dostala jsem se do pasti. Tentokrát se jeho vůle omotávala kolem mé. „Zapomínáš, že si vzešla z mé krve Sereno,“ nebezpečí v jeho hlase prostupovalo hluboko do mého nitra a usadilo se mi jako příjemné chvění v podbřišku. „Nikdy nebudeš silnější než já,“ zavrčel přes vytažené tesáky. Jeho ledově chladný pohled mě vyprovokoval. Odstrčila jsem ho od sebe a zaujala přesně stejnou pozici jako před chvílí on. Ani moje špičáky na sebe nenechaly dlouho čekat. Z hradla mi unikl zvuk připomínající předení. Mé tělo zaplavovala touha. „Nech si své rady, otče,“ v jeho oslovení se prolínalo opovržení. Zatnul zuby a jeho tělo se pode mnou napjalo, avšak nebránil se, čekal na mou reakci. Přiblížila jsem svůj obličej k jeho tváři a něžně mu jazykem přejela přes semknuté rty. Zachvěl se.

Suknice, do kterých mě Ethel tak pracně oblékala se nyní zdály více než nepohodlné. Chtěla jsi cítit jeho tělo na svém. Jemné jiskření probíhající mezi našimi těly svým žárem připomínalo rozpálené uhlíky. Nosem jsem se jemně otírala o jeho líce a sjížděla níž přes krk až jsem se dostala ke klíční kosti. Jazykem jsem obkroužila její obrysy. Marcellovo mužné tělo si přímo říkalo o kousnutí. Lehce jsem sevřela jeho kůži mezi své zuby, tak abych ho nezranila. Z hlouby jeho duše se vydral zmučený vzdech. Vzepjal se proti mému sevření a já ho nedokázala déle udržet. Jeho rty vyrazily. Plenil má ústa a témeř násilně se dobíval jazykem dovnitř. Nezmohla jsem se na jediný náznak odporu. Mé tělo mě v jeho přítomnosti zrazovalo. Posadil se a jediným mávnutím ruky rozdrásal mé oblíbené šaty. Strhl ze mě suknice a já před ním zůstala jen ve vypasovaném korzetu a nohavičkách. Kdybych mohla jistě bych studem zrůžověla. Alespoň jsem sklopila zrak. „Ne,“ zašeptal zastřeným hlasem. „Jsi nádherná, když se stydíš,“ usmál se, ten zhrublý tón se přese mě převalil jako lavina. Paže mi omotal kolem těla a přitiskl mě ještě pevněji k sobě. Obličej měl přesně ve výšce mého dekoltu a tak se mu otevíral pohled na můj dmoucí se hrudník. Zajela jsem prsty do jeho hustých vlasů a přitáhla ho blíž. Ovzalo se jen tiché prasknutí, když ostré zuby zvítězily nad živůtkem. Jeho dech mě pohladil až mi z toho naskočila husí kůže. Pak už jsem ucítila jen štípnutí, Marcellovi špičáky se pohořily do jemné kůže mého prsu.

Upíří jed se mi pomalu šířil po těle a já ucítila jeho duševní moc. Nedokázal se ovládat a otevíral v mé mysli místečka, o kterých jsem ani netušila. Zvráceně se mi jeho hrubé zacházení líbilo. Můj klín se o něho otíral v rytmu pomalého sání mé krve. Dech se mi postupně zrychloval a nahradily ho tiché steny. Síly mě opět rychle opouštěly. Přetočil mě na záda a nalehl na mě celou vahou. Jeho polibky mi postupně putovaly po celém těle, jak mě zbavoval oblečení. Zarazil se až na vnitřní straně stehen, kde se opět se zvířecím zamručením bolestivě zakousl. Démon v jeho nitru zvítězil. „Dost,“ zasténala jsem. Zlostně ke mně zvedl svůj pohled. Z koutků úst mu vytékala karmínová tekutina. Měřil si mě nepřátelským pohledem, naštvaný, že jsem ho vyrušila. „Dost,“ vydechla jsem znovu, ale místo odpovědi se mi dostalo jen nevraživé hrdelní zamručení. Napřáhla jsem se a hřbetem dlaně ho silně udeřila do obličeje. Spadl z postele. Na krátkou chvíli jsem se zasmála. I nade mnou zvítězilo zvířecí já. V mžiku jsem na něho skočila a vášnivě se zakousla do jeho ramene. Jednou rukou zajel do mého klína a ve druhé pevně svíral cop mých vlasů a nedovoloval mi přestat pít.

9. kapitola

Probrala jsem se ve svém pokoji. Všude panovalo poklidné přítmí přesto, že venku vládl bílý den. Uvnitř sebe samé jsem cítila, že slunce ztrácí svou moc a blíží se vláda noci. Volaní měsíce mě rozechvělo. A pak mi hlavou probleskl obraz minulého večera. Shlédla jsem rychlým pohledem celý pokoj a se zatajeným dechem se usmála sama pro sebe. V mé ložnici nikdo neuklidil. Rozervané šaty v cárech pokrývaly celou podlahu. Až nyní jsem si uvědomila, že ležím v rouše Evině. Záblesk vzpomínek ve mně vyvolával příjemné zamrazení. Prudce jsem se posadila. „Au,“ mezi rty mi uniklo zlostné syknutí. Hlava se mi třístila snad na tisíce kousků. Na vlasní kůži jsem si ověřila, jak to Marcellus myslel s tím, že se jeho oběť probere s bolestí hlavy. Doufám, že nejsem jediný upír, který má kocovinu z jedu vlastní rasy. Aspoň, že si pamatuji, co se stalo.

Opatrně jsem vylezla z postele natáhla na sebe nejnutnější prádlo a zbytek zahalila do hebkého župánku. Vzduch kolem se rozvířil a mě zaplavila Marcellova vůně. Točila se kolem mě v malých vzdušných vírech, svým vášnivým tancem se zákeřně vkradla do mého nosu a poškádlila dokonalý čich. V břiše se mi rozletělo hejno motýlků. Zběsile přelétávali z jedné strany na druhou a ve snaze rozletět se do celého světa narážely do stěn mého těla. A kousek níž od toho šileného pocitu se rozleval další zvláštní záchvěv. Horkost, spalující vášeň a téměř nelidská touha po mužském kopí.

Tiše jako kočka jsem se plížila tajnou chodbou do Marcellovi pracovny. Podlaha pode mnou mě nakonec prozradila tichým vrznutím. Tuhle zrádnou parketu si musím pro příště zapamatovat. Seděl ve svém oblíbeném křesle a přesto, že musel slyšet můj příchod nehnul ani brvou. Dál se věnoval rozečtené knize. „To ti nestojím ani za pohled?“ vyštěkla jsem rozladěně. Po tom, co mě spražil hlasitým „Pšššt,“ mě opustila veškerá dobrá nálada. Natáhl se ke stolku pro sklenici s krví a napil se jako by zkoušel kvalitu vína. Přešla jsem přede dveře a prudce jimi práskla. Jejich bouchnutí se z chodby vracelo ozvěnou.

„Nebuď dětinská Sero,“ pronesl to s takovou grácií, že bych mu nejraději utrhla hlavu. Pak konečně vzhlédl od knihy a podíval se na mě. V očích mu tančily uličnické plamínky a koutky mu cukaly smíchy. Mě to rozhodně vtipné nepřišlo. Ladným svůdným krokem jsem se k němu vydala a spřádala plán pomsty. Sebevědomě jsem se posadila na područku křesla, nohy vyhodila nahoru a chodidla opřela o jeho stehna. „Je to zajímavá kniha?“ Mírně pokrčil rameny. „Nijak zvlášť,“ přívětivě se usmál. Nechala jsem župánek sklouznout na zem. Marcellus mě ukazováčkem pohladil po paži. Od loktu přejížděl až k rameni pak na můj krk, prsty zajel do mých rozcuchaných vlasů a přitáhl mě si mě k polibku. Těsně před jeho rty jsem uhnula na stranu, takže mě políbil na tvář. Něco nesouhlasného mi zabručel do ucha. Přitiskla jsem rty k jeho ušnímu lalůčku. „Nezasloužíš si mě,“ šeptla jsem a něžně ho kousla. Popadl mě prudce za ramena a posadil na sebe. Samozřejmě jsem se mu vůbec nebránila. „Mám hlad Marcelle, a když mám hlad jsem nevrlá,“ naoko nervózně jsem se pohupovala v jeho klíně. Odezva na mé pohyby byla téměř okamžitá.

„Chceš jít na lov?“ špitl v blízkosti mého krku zastřeným hlasem. Dostala jsem ho do pozice, kdy byl ochotný udělat pro mě cokoliv. Nadešla chvíle odvety. Vyskočila jsem na nohy s nadšeným výkřikem „Jen se obleču,“ a rozběhla jsem se do svého pokoje. Cestou mě doprovázely jeho bouřlivé protesty. Zvuk, který ze sebe nakonec vyloudil připomínal nářek zraněného zvířete. Hlasitě jsem se rozesmála. Sotva jsem otevřela dvířka do svého pokoje všechen smích mě přešel. Stál tam a vypadal jako padlý anděl. Nechápu, jak jsem dříve mohla jeho šarm a zdrcující charisma nevidět.

Dlaněmi se opíral o rám dveří, na tváři neproniknutelnou masku a nohy doširoka rozkročené. Nemohla jsem se kolem něho protáhnout, aniž by se naše těla dotkla. Kousla jsem se do spodního rtu a vyzívavě nakrčila nos. „Máte přání pane?“ vmetla jsem mu ta slova přímo do obličeje. „Tohle už mi nikdy nedělej!“ jeho výhružný tón byl vskutku děsivý, v očích mu zavládla šeď rozbouřené oblohy. „Nebo?“ prstem jsem mu přejela přes hrudní kost až ke sněrování jeho kalhot. Zajela jsem za jejich okraj a trhnutím ho přitáhla blíž k sobě. Jeho chladný dech stále voněl po krvi. Až se mi z toho vábení zamotala hlava. Jistě se schválně napil než sem přiběhl. Dál už něšlo odolávat.

Skočila jsem mu do náruče a nohy semkla kolem jeho pasu. Pevně mě chytil za zadek a přitiskl ještě více na sebe. „Od chvíle, kdy jsem otevřela oči nedokážu myslet na nic jiného než na tebe,“ přisála jsem se k němu ve vášnivém polibku. Společně jsme padli do postele. Tiskl se na mě a já na bříšku ucítila to, po čem mé tělo tolik prahlo, hladovělo. Jen on to dokázal utišit.

Dnes nebyl tak náruživý, rozmazloval mě svými něžnými doteky, pohrával si se mnou jako kočka s myší. Postel se mírně zhoupla, když si lehl na bok vedle mě. Zavřela jsem oči a plně se mu oddala. Dvěma prsty pomaličku přejížel přes mé čelo. Jeho dotek byl jen lehké pohlazení peříčka. Milující, laskající. Pokračoval přes kořen nosu k mým rtům, mírně jsem je pootevřela a on zajel dovnitř. Opatrně přejel přes mé špičáky, ale stejně se o jejich ostří nepatrně zranil. Na můj spodní ret dopadla jediná temná kapka. Z hrdla se mi vydral zoufalý sten. Setřel tu malou krůpěj a přenesl ji na můj jazyk. Stěží jsem polkla. Jeho doteky bloudily po mé šíji, pak pokračovaly postupně níž. Dlouhou chvíli se věnoval mým ňadrům. Hladil je, líbal, něžně sál bradavky, aby do nich následně ještě něžněji kousal. Přiváděl mě k šílenství.

Když putoval po hrudní kosti dolů, celý svět přestal existovat. To on se stal středem mého vesmíru. V ten okamžik jsem zapomněla, jak se dýchá. Stáhl prádlo zakrývající nejtajnější část mého těla a já se znovu zastyděla. Přesto, že už mě viděl v celé kráse, měla jsem pocit, že je to opět poprvé. Jeho zkušené prsty prozkoumávaly každý můj záhyb. Dával si velice záležet na tom, aby nevynechal jediné místečko. Přerývaně jsem oddechovala. „Prosím,“ vlastně ani nevím, o co jsem prosila, jestli jsem chtěla, aby pokračoval nebo naopak.

Už se to dál nedalo vydržet. Hrubě jsem ho odstrčila, překulil se na záda a nechal mě sednout si obkročmo na něj. Ostrými drápky jsem ho ve vteřině zbavila kalhot. Se samolibým úsměvem jsem políbila hrot jeho chlouby. Marcellovo tělo mi vyšlo vstříc. Prohnul se v zádach jako luk a spokojeně zavrněl. „Už to nevydržím,“ vydechla jsem a nasedla. V uších mi zazněl vykřik rozkoše. Jen vzdáleně jsem si byla vědoma, že patřil mě.

S postupným zrychlováním pohybu v bocích ve mně narůstali touha, chtíč a vášeň. S přicházejícím vyvrcholením jsem nalehla na jeho hruď a nastavila krk jeho tesákům. Bez zaváhání je do mě ponořil. Splynuli jsme, nejen v jedno tělo, ale v jednu duši. Vyvrcholení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Pil jen velice krátce. Nechtěl mě příliš připravovat o síly. Převalil mě pod sebe a převzal mou nadřezenou roli. Věškeré něžnůstky šly stranou. Ve svých zvířecích podstatách jsme pro ně nenašli prostor. Marcellus přirážel tak tvrdě, až to skoro bolelo, ale v té bolesti se skrývala rozkoš. Zaryla jsem mu nehty do zad, z drobných škrábanců se v prámínkách linula krev a dráždila každou mojí buňku. Chytla jsem ho za zápěstí a neurvale se zakousla do jeho předoktí. Teplá tekutina řinoucí se do mých úst umocňovala veškéré mé pocity.

Naposledy přirazil. Explodovali jsme a společně se roztříštili, miliony kousíčků z nás se rozletělo po pokoji. Byli jsme všude a přitom nikde, byli jsme všechno a zároveň nic. Já jsem se stala jím a on mnou. Nepopsatelné souznění v jedinou dokonalou bytost, poprvé jsem se cítila celá. Společně jsme dosáhli naplnění. Jako by se můj duch oddělil od těla a já se dotkla ráje. Unaveně si lehl vedle mě, přivinul mé vyčerpané tělo na svůj pevný hrudník a šeptal mi sladká slůvka. Potom, co mě políbil do vlasů, jsem se ponořila do sladkého nevědomí. Nevím, jestli upíři mají sny, ale já snila o něm. Probudil ve mně city dosud nepoznané. Mileneckou lásku. Sobeckou, nespoustanou a vroucí.

10. kapitola

Přede mnou se ozval přidušený výkřik a mě zaplavila vlna zoufalství a bezmoci. Všude kolem mě se linula odporný, tíživý závan spáleného masa, naplňoval mé plíce a já se nemohla nadechnout. Několikrát jsem zalapala po čerstvé vzduchu, ale ten nepřicházel. Žaludek se mi obracel naruby div jsem se nepozvracela. Maminko.

Prudce jsem se posadila a několikrát zamrkala do tmy. Po tvářích se mi řinuly slané potůčky. Chvilku trvalo než jsem dokázala pořádně zaostřit. Marcellus ležel vedle mě a spal jako dřevo. Upíří smysly zřejmě nebudou tak dokonalé, jak by si člověk mohl myslet. Dlaněmi jsem si protřela oči a přesunula se do koupelny. V umyvadle byla čerstvá voda a tak jsem si opláchla obličej. Téměř jsem cítila jak mě polévá studený pot, ale to byl opravdu jenom dojem.

V krku mě nepříjemně štípalo. Vzhledem k předchozím zkušenostem s jídlem mě napadlo, že by to mohla být žízeň po krvi. Všimli jste si, že v posledních několika dnech je slovo krev hlavním tématem mého bytí? Za celý dosavadní život jsem o ní nepřemýšlela tolikrát jako za poslední den. Vrátila jsem se do ložnice. Marcellus mezitím zmizel a poslal mi Ethel. Ta se v mé přítomnosti uctivě uklonila. „Vévoda mě posílá, abych vám pomohla do šatů,“ jen jsem přikývla a nechala jí dělat její práci. Poté co mi řádně vyčesala vlasy jsem proběhla hradem přímo do jídelny.

Zdála se mi nezvykle prázdá a opuštěná. Obrovský jídelní stůl zel prázdnotou, až mi skoro bylo líto, že nemůže plnit svůj úkol. Všichni obyvatelé zámečku očividně pochopili, že do mě pevnou stravu nedostanou ani násilím. Marcellus seděl v čele a zářivě se na mě usmíval. „Při jídle si byla vždy tak roztomilá,“ špitl zasněně. Došla jsem těsně k němu a vzala jeho dlaň do své. Něžně jsem ho políbila na hřbet ruky a přitiskla si ji na tvář. Tolik mě bavilo se ho dotýkat. „Myslíš, že při lovu to nebude jiné?“ v očích se mu nebezpečně zablesklo. Hladověl, ale jakým způsobem mi bylo záhadou… „Ne, při lovu budeš vražedně svůdná, divoká a k pomilování,“ na pár vteřin se odmlčel a já se utápěla v jeho pohledu. „Budeš cokoliv, co by mohlo ztělesňovat ďáblovu milenku, ale rozhodně nebudeš roztomilá.“ Spiklenecky na mě mrknul a vstal. Ruku v ruce jsme se vydali k maštali.

Ve stájích panoval podivný ruch. Můj hřebeček se choval nezvykle vyděšeně. Vzpíral se, kopal do vrátek. Oči měl do široka otevřené. Jeho strach kolem mě omotával sametovou stuhu, ta vůně se stala hned po aromatu chtíče mým oblíbeným parfémem. „Co se to s ním děje?“ optala jsem se svého stvořitele. „Bojí se tě,“ uculil se Marcellus. „Mě?“ nechápavě jsem k němu vzhlédla. „Jistě, už nejsi člověk. Stal se z tebe lovec a jeho jímá hrůza, že bude tvou další obětí. Vetšina zvířat na nás reaguje podobným způsobem, časem si na to zvykneš.“ Úzkostlivě jsem se na něho podívala. „A mohl bys mi prozradit, proč jsou tví koně v naprostém klidu?“ „Jsou to moji koně a oni to vědí, jsou zasvěcení a tudíž pod mou ochranou.“ Vůbec jsem nechápala o čem mluvil. Místo dalšího vysvětlování mě popadl za ruku a dotáhl mě k boxu mého hřebečka.

Jeho zoufalství ve mně vzbuzovalo lítost. Tak dlouho byl mým přítelem a nyní… Marcellus otevřel vrátka a pevně ho chytil za uzdu. Koník proti jeho síle neměl šanci, ač se snažil vzpírat, on ho udržel při zemi. „Nastav ruku.“ Obočí se mi samovolně zvedlo v otázce. „Nastav ruku Sero,“ poslechla jsem. To co následovalo mě tak ohromilo, že jsem to sotva stačila vnímat. Jedním rychlým pohybem mi prořízl jemnou kůžu v dlani a v další chvíli už mě pevně svíral kolem zápěstí. Dřív, než jsem zareagovala na ostrou bolest strčil mou dlaň hřebečkovi přímo do čumáku. Rudou tekutinou potřel jeho rozšířené nozdry a nakonec mu ji vnutil mezi pysky. Krátce na to se koník uklidnil. „Teď jste spojeni. Krom tebe se na něm nikdo jiný nesveze. On to nedovolí.“ Poplácal ho po mohutném krku a já jen zírala s otevřenou pusou. Můj nový život je, zdá se, plný překvapení… později jsem se dozvěděla, že pokud je ve společné stáji jeden kůň označený, repektují jeho pána bez obav i ostatní. Jenže můj hřebeček zasvěcením prošel až v tuto chvíli, do té doby byl nedotčený upířim vlivem a tak ho nový predátor v mé osobě k smrti vyděsil, přestože si Marcella a ostatní choval v úctě.

Vyhoupla jsem se do sedla a pevně sevřela otěže. Ani jsem nemusela příliš pobízet, díky mé krvi se hřebeček stav vnímavější ke svému okolí.

Projeli jsme přes husté lesy Marcellova panství a s blížící se půlnocí dojeli k městu. Tehdy jsem pochopila, proč bydlíme tak daleko lidí.

Všude se linul nepříjemný zápach hnijících odpadků a splašků. Tehdejší doba slovo čistota neznala. Otřásla jsem se silným odporem. Marcellus se na mě soucitně usmál. „Naučíš se to nevnímat,“ jako slova útěchy to sice bylo milé, ale někde uvnitř sebe jsem věděla, že to není pravda. Na něco takového se prostě nedá zvyknout, nedá se to přehlížet.

„Soustřeď se na hezké vůně,“ napomenul mě. Měla jsem pocit, že se udusím a začala zuřivě kašlat. „A jaké proboha?“ utrhla jsem se na něho se zavrčením. Koník podemnou zlostně zafrkal, asi se mnou souhlasil.

„Je tu tolik lidí Sere – Séraphine,“ jeho milý omyl mě pobavil. „A tolik krve,“ doplnila jsem ho, protože přesně tam jeho mysl směřovala. A už jsme zase u toho. Rudá, hustá a teplá. Jen pouhá myšlenka na první čerstvou kořist dala zapomenout na ten všudypřítomný puch, mimo jiné i na mé lidství.

Najednou mě někdo popadl za paži a prudce se mnou zatřásl. „Uklidni se!“ zavrčel Marcellus v rozkazu a já se zachvěla. Nikoliv strachem, ale opět tou neutuchající touhou po něm. V koutku duše jsem tušila, že tento večer bude výjimečný.

Seskočila jsem z koně a vydala se pomalým, rozvážným krokem potemnělou uličkou. Přesto, že ji osvětlovaly jen svíčky v lucernách, já viděla dokonale. Marcellus se držel zpět a pozoroval mé počínání. Hra začala ve chvíli, kdy jsem za sebou zaslechla cizí chůzi. Stále se zrychlovala, jak se mě ten dotyčný snažil doběhnout. Trochu jsem přidala do kroku, já chuděra, nezkušená šlechtična ztracená v nebezpečných zákoutích půlnočního města. Naoko bázlivě jsem se na svého pronásledovatele ohlédla přes rameno. Za jeho zády se ozval Marcellův přidušený smích. Přišlo mi k duhu, když jsem zabloudila do slepé uličky. Vysoký mladík mne po chvilce zahnal do kouta. „Ne prosím, neubližujte mi,“ škemrala jsem, aby mě nachal napokoji a přitom se výborně bavila. „Tak krásná a tak sama…“ pevně mě chytil pod krkem a přirazil na zeď. Jeho tělo se na mě tisklo a já pocítila na vlastní kůži, jak moc se mu líbím. Se zájmem jsem si prohlížela jeho obličej. Nebyl nijak zvlášť hezký, ale přesto v sobě měl určité kouzlo, zaujal mě.

V hlavě se mi s ozvěnou rozlehl zběsilý tlukot jeho srdce. Závan jeho vzrušení do mě udeřil s drtivou silou. A já ho začala líbat. Bylo to tak jiné než s Marcellem a kupodivu se mi to líbilo. Citila jsem pod svými rty krev kolující mu v žilách. Z té vášnivé chvilky mě vytrhlo až žárlivé vrčení mého drahého. Človíček chycený v mých sití si toho vůbec nevšiml. Pomalu jsem se po jeho výrazných lícních kostech přesouvala ke krku a přitom se Marcellovi upřeně dívala do očí. Založil ruce v bok a nepřátelsky si mě meřil. Jakmile zaregistroval, že mě ten mladík chytil za zadek oči mu zešedly. Ztratil sebekontrolu a já s chutí okusila, jak snadno se mé zuby proříznou lidskou kůží. Ústa mi v mohutném přívalu zaplnila čerstvá krev. Než bych stačila okem mrknout, Marcell stál mladíkovi za zády a sál z druhé strany jeho těla. Ta chvíle našeho společného krmení byla natolik intimní, že jsem se na pití přestala soustředit a zakuckala se. Můj učitel se pousmál a odstrčil mladíkovo bezvládné tělo do rohu zdi, nezabili jsme ho, jen omdlel.

Narovnala jsem se a pohlédla na něho. Ústa měl celá od krve, která mu v drobném pramínku stékala po bradě. Nežli ta karmínová slza stačila ukápnout na zem přiskočila jsem k němu a olízla ji. „Jsi úchvatná herečka,“ zastřený tón jeho hlasu prozrazoval, že naše lože je příliš vzdálené na to, abychom vydrželi až k němu. Přitlačil mě na stěnu domu a rychle vykasal jednoduché suknice určené pro jízdu na koni. Z jeho polibků se mi motala hlava, cítila jsem se jako opilá. Stáhl si kalhoty ke kolenům. Ta potřeba přišla tak náhle … násilně do mě pronikl. Záleželo nám jen na ukojení vlastního chtíče.

Domů jsme dorazili krátce před svítáním. Špinaví od půdy, po které jsme se ve vírů nejvyšší rozkoše váleli, umazaní od krve naší spolené oběti, unavení dlouhou nocí ale zároveň nadmíru uspokojení. Po společné koupeli jsme ulehli do naší pelesti hříchu…

11. kapitola

Bylo tak snadné propadnou vášni, která mě doprovázela na každém kroku. Láska je zapeklitá zkušenost a emoce mi co chvilku zatemňovaly mozek. Jenže počáteční zamilované šílenství a lačnění po Marcellovi, po krvi jsem, chtě nechtě, musela odsunout na později. Datum plesu u Rufuse de Lorrain se blížil závratnou rychlostí a já stále nedokázala vyslovit jeho jméno, aniž by mi v rozrušení alespoň nevyjely špičáky. Čím dál tím víc, jsem se utvrzovala v tom, že právě on je zodpovědný za smrt mojí matky. On a ta tlustá zbohatlice, která mi kdysi stáhla šátek z vlasů. Nevědomky jsem zarývala drápy do mahagonového stolečku v knihovně. Neprahla jsme po ničem než po pomstě. Marcellovi to samozřejmě neuniklo. „Séraphine!“ okřikl mě jako pokaždé, když jsem se neovládala. Nasupeně jsem se zvedla ze židle a odkráčela ke dveřím. „Kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsme neskončili,“ latinskou knihu, ze které mi předčítal odhodil na stůl a začal nevrle přecházet po pokoji sem a tam. V posledních dnech byl velice náladový a tím, že jsem si dovolila na to upozornit se vše ještě zhoršilo.

Od narození byl vychováván v přepichu, princátko, všichni kolem něj chodili po špičkách a já byla první, která si dovolila postavit se mu do cesty. Já jediná jsem totiž měla zaručené to privilegium, že se mi nepřehraboval v hlavě. Tedy ne, že by to občas nezkusil, ale čím jsem byla starší, moje se schopnosti zlepšovali a už po pár týdnech nebyl schopný napojit se na mou mysl do takové míry, aby mě ovládl. Myslím, že právě to byl důvod jeho roztodivných nálad.

„Zaprvé ta kniha je opravdu velice nudná a zadruhé tuhle kapitolu si mi předčítal včera. Nevím, k čemu mi bude dobré znát historické kroniky. V poslední době se chováš více jako můj otec než jako milenec. Už mě to unavuje. Chtěla bych tančit, bavit se a ne jen sedět s nosem zabořeným do knih, zdejší šlechta jistě pořáda spousty dýchánků a já stále trčím zavřená tady,“ teď už se neovládal ani jeden z nás. Zlostně jsem na něho cenila zuby. On měl na tváři naprosto klidnou masku i když jsem jasně cítila běsnění odehrávající se v něm. „Podívej se jak vypadáš! S tímto vzhledem by jsi jistě zapadla. Lidé běžně přehlížejí prodloužené špičáky a téměř bezbarvé oči! Nedovolím ti překročit práh tohoto domu, dokud si nebudu jistý tvým sebeovládáním.“ Marcellus těžka oddechl a nosní dírky se mu nebezpečně rozšířily. Už v ten okamžik jsem začala litovat, že jsem na něho tak vystartovala, nesnel odpor, který jsem mu kladla, ale já strašně nerada poslouchala něčí nařízení. Jenže on byl stále mým stvořitelem a tomu jsem, jakkoliv odhodlaná, nedokázala čelit s úspěchem.

„Zapomněla si snad, co všechno jsem pro tebe udělal?“ zavrčel, pomalým krokem vykročil směrem ke mně a jeho tvrdý pohled mě donutil sklonit hlavu k zemi a pokleknout před ním. „Začínám s tebou ztrácet trpělivost Sereno,“ tak to bylo opravdu zlé. Mým původním jménem mě oslovoval pouze ve chvílích naprostého vzteku. Následovalo to, co jsem předpokládala. „Jsem tvůj Vévoda, opravdu ti to musím připomínat?“ mlčky jsem zavrtěla hlavou, to opravdu nemusel. To, že je Marcellus Vévodou pro lidi znamená pouze to, že je šlechticem, ale mezi upíry to znamenalo něco jiného.

Titul Vévoda získávají jen ti nejmocnější z nás. Kontrolují svá území a každý upír vstupující na jejich půdu jim propadá životem, pokud se proviní proti jejich pravidlům. Jedno z těch hlavních, které Marcellus neoblomně dodržuje, je zákaz zabíjení. Jednou jsem byla přítomna u popravy upíra, který tento zákon porušil. Nejen, že se Marcell vyžíval v jeho duševním ponížení až ho nakonec zlomil úplně, ten pohled se dal vydržet, ale pak mu vlastnoručně vyrhal špičáky. Nevím, jak dlouho bez nich ten dotyčný dokázal přežít, ale rány po nich se údajně nikdy nezahojí a bolest je tak nesnesitelná, že zemřel vyhladověním v příšerné agónii. Tenkrát jsem viděla tu nejzvrácenější tvář svého milence a otce a už nikdy jsem se s ní nechtěla setkat. „Odpusť mi to můj pane,“ vzpomínka na tu děsivou událost mi rychle navrátila pokoru.

Přisedl si přede mě a ukázováčkem mi nadzvedl bradu. „V pořádku,“ vzal mě za ruce. „Omlouvám se, Sero, já přece nechci, aby ses mě bála, ale všechno má své meze a ty mě musíš respektovat.“

Dveře se s tichým vrznutím otevřely. Do pokoje vstoupil Edgar v očích podivný roztěkaný výraz. Beze slova naznačil Marcellovi, aby ho následoval. Cítila jsem to napětí, které se omotávalo kolem jeho osobnosti. „Zůstaň tady,“ Marcellus se na mě ani nepodíval a následoval svého sluhu. Z jejich rozhovoru jsem toho příliš nezaslechla. Jen to, jak svému pánovi lovčí tiše sděloval, že našli nějaké čerstvé stopy, načež se ozvalo tiché zlověstné zavrčení. Pak do pokoje vstoupila Ethel, aby mě rozptýlila.

„Vévoda mě posíla, abychom dokončily Vaše šaty slečno,“ uctivě sklopila hlavu a čekala na mé vyzvání. Jistě ples. V ten okamžik se veškérá má pozornost přesunula z toho podivného rozhovoru k látkám různých odstínů od rudé až po černou. Musím uznat, že Ethel je velice schopná švadlena a podle jejích střihů jsem usoudila, že jí ta práce velice baví. Návrhy, které pro mě připravila byly naprosto úchvatné. Vetšina šatů, které jsem vlastnila, pocházela z jejích šikovných rukou, ale co mi předložila nyní mi naprosto vyrazilo dech. Samozřejmě jsem si přála být na plese středem pozornosti, chtěla jsem si získat srdce svého bratříčka a pak ho rozmačkat v ruce jako vlašský ořech, ale toto. Vzala jsem arch papíru a pozorně si obrázek prohlížela. „Ach Ethel, nic tak krásného jsem ještě neviděla.“ její milá tvář se zvlnila úsměvem. „Děkuji madam,“ špitla, ale v té větě, jako by toho skrývalo mnohem více.

Posadila jsem se do velkého křesla a rukou pokynula, aby se posadila proti mně. „Víš, co se tam venku děje?“ upřeně jsem jí hleděla do očí. Jen nesouhlasně zavtěla hlavou a mě nezbylo než jí věřit. Věděla jsem, jak vypadá lež. Nejen u ní a Edgara, ale mé schopnosti mi dovolovali vidět jakoukoliv pohnutku mysli, která byla kdysi lidskou. „Ale něco tě trápí?“ zkoumavě jsem si jí prohlížela. „Řeknu Vévodovi, že jsem tě k tomu donutila a tys neměla jinou možnost,“ uklidňovala jsem jí chlácholivým hlasem. „Slyšela jsem ho jak říkal, že pokud nebudete schopná se ovládnout na žádný ples vás nevezme,“ rychle ode mě odvrátila tvář. Zhluboka jsem se na dechla a pomalu vydechla. „Jakže?“ až teď jsem si uvědomila, že se mi poprvé povedlo ovládnout vztek a zůstat úplně v lidské podobě, měla jsem ze sebe opravdovou radost.

Ethel si vzala všechny látky a nechala mě o samotě. Nevěděla jsem co si počít s načatým večerem a myšlenky se mi stočily zpět k tomu podivnému rozhovoru mezi mými společníky. Zřejmě se stalo něco závažného, tón Edgarova hlasu se mi ani trochu nelíbil. Přemýšlela jsem, co by mohlo být natolik závažné, že to vystrašilo i Marcella, ale vůbec nic mě nenapadlo.

Nakonec jsem se rozhodla zkrátit si dlouhou chvíli četbou. Přešla jsem k mohutné knihovně a prstem přejížděla hřbety jednotlivých knih. Nepřítomě jsem přejížděla názvy a vůbec je nevnímala.

Z haly se ozval vyděšený výkřik a následně tříštění rozbitého skla. Rozběhla jsem se k hlavnímu schodišti. Dva mě neznámí upíři podpírali Marcella, každý z jedné strany. Vypadalo to, že za sebou jeho bezvládné tělo jen táhnou. Při pohledu na něj se mi udělalo nevolno. Celá levá paže mu doutnala, jako by na ní právě uhasily požár a z proříznutého hrdla se mu v proudech valila hustá černá tekutina. Z pravého boku mu trčela dlouhá čepel, i tato rána stále krvácela. Obyčejné zbraně tohle upírovi způsobit nedokáží. Tohle zavánělo Rukou Boží.

Seběhla jsem rychle dolů a ukázala těm mužům cestu do jídelny. Z uklizeného stolu jsem srazila vázu s květinami a bylo mi jedno, že z ní zbyly jen střepy. Společnými silami jsme Marcella položili na uklizený jídelní stůl. Zkusmo jsem mu sáhla na popálenou ruku a ucítila na prstě ostré štípnutí. Rychle jsem se otřela do šatů. Někdo ho polil svěcenou vodou. Jeho šance na přežití se každým okamžikem snižovaly. „Co teď?“ zeptala jsem se úzkostlivě a v panice přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. Snažila jsem se zapojit mozek, ale strach o milovanou osobu mi to donedovoloval. Kéž by byl při vědomí, aby mi poradil. Poradil. O tomhle už se přeci jednou zmiňoval. Hořečně jsem se snažila vzpomenout si na náš rohovor o svaté válce a požehnaných zbraní…

12. kapitola

Raziel první z upírů a syn samotného ďábla si uvědomil, že může vytvořit další takové, jako byl on sám a začal postupně putovat po světě, aby rozšířil řady nové mocné rasy, jíž byl zakladatel. Věřil tomu, že je člověku nadřazený. Za nedlouho ztratil veškerou svou lidskost. Jenže časem narazil na člověka, který byl vůči jeho vlivu odolný. Nedokázal ovlivňovat jeho mysl, krev toho stvoření byla odporně hořká a jed na něho očividně nezabíral. A to ho popudilo natolik, že se rozhodl ten druh vymítit. Pokud byl Raziel synem ďábla, tohle musel být syn Boha … tenkrát to začalo, boj o přežití, jedni se snažili vyhladit ty druhé a naopak. Válka začala. Tichá, nenápadná a ukrytá lidskému oku. Běda však tomu, kdo se jí připletl do cesty.

Jak to jenom říkal? Vjela jsem si rukama do vlasů a snažila se mozek donutit alespoň k nějaké aktivitě. Rychle jsem se rozhlédla po pokoji. V rohu místnosti byla malá truhlice, nikdy mi nedovolil se do ní podívat, ale z nějakého záhadného důvodu jsem od ní teď nemohla odtrhnout zrak. „Ethel, vodu a čisté látky, hned!“ zavřískala jsem na ní, aby se dala do pohybu. Stála jako socha neschopná pohybu zírala, jak Marcellus umírá. Až když jsem dloubla do její zakalené mysli s trhnutím se na mě podívala. „Vodu a čisté látky!“ zopakovala jsem a doběhla k truhle.

Vzala jsem za víko, ale nepohnulo se. Byla zamčená. Bez zaváhání jsem se dokázala na několik vteřin proměnit. Jen na dobu nezbytně nutnou pro to, abych se dostala dovnitř. Prohrabala jsem přede mnou dosud ukrytý obsah a nenašla nic zajímavého. Ve velké karafě byla zazátkovaná krev. Hned na první pohled jsem poznala, že není lidská. Ve lněném plátnu byl zabalený Marcellův meč. Poznála jsem zdobený jílec. Tímhle mečem mě připravil o mé lidské žití. Vedle něho jsem nalezla zlatou dýku a sáček s podivným žlutým práškem. To bylo to, co jsem hledala.

Vrátila jsem se k milovanému muži a vytáhla z pytlíčku hrst prášku. Posypala jsem jím otevřenou ránu na jeho hrdle, která do té chvíle stále hodně krvácela a čekala co se stane. Temná tekutina začala bublat jako vroucí voda a příšerně zapáchala. Svůj účel to však splnilo. Zranění přestalo krvácet a hlavně se zatáhlo. „Ethel, omyj ho,“ rychle jsem na ní mrkla a nevěděla co dál, jestli se pustit do té popálené ruky nebo do probodnutého boku.

Nakonec jsem se rozhodla pro to, co vypadalo hůř. Tedy na jeho stále doutnající paži. Z nějakého mě neznámého důvodu, jsem věděla co mám dělat. Vedl mě instinkt. Pevně jsem uchopila zlatou dýku a zhluboka se nadechla, znechucená sama sebou, tím, co mám v plánu udělat. Nechtěla jsem Marcellovi ubližovat ještě víc, ale bylo to naprosto nezbytné pro jeho brzké uzdravení. Pevně jsem sevřela jeho rameno a pustila se do práce. Sotva se čepel zařízla do masa Marcellus nabyl vědomí. S bolestným výkřikem se prohnul v zádech a začal sebou škubat. „Držte ho!“ zavelel Edgar a já se na něho s vděkem usmála. Ti dva, co ho přitáhli, ho každý z jedné strany chytil za rameno a přirazili zpět ke stolu. Egdar ho chytil za nohy aEthel ho držela za zápěstí zraněné ruky.

Pokračovala jsem jak nejrychleji to šlo, ale nedokázala jsem to urychlit tak, aby netrpěl. Postupně jsem odřezávala popálená místa a zasypávala je žlutým práškem. Části neposkvrněné svěcenou vodou sice nesyčely tak podivně jako rána po stříbrném meči, ale ten žlutý zázrak pomáhal při hojení. Do očí se mi draly slzy při pohledu na utrpení, které jsem mu způsobovala. „Vydrž to, prosím,“ knedlík narůstající v mém krku mi téměř nedovoloval mluvit. Na zápěstí popálenina končila…

„Ethel, ovaž to čistým pruhem plátna,“ uposlechla téměř okamžitě. Marcellus se mírně uklidnil, ale přesto se stále bolestně svíjel. V obličeji vypadal příšerně bledě, téměř jako bych hleděla do tváři samotné smrti. Otřásla jsem se hrůzou, jen na to pomyslet. Ale on se z toho dostane. Musí.

Čekal mě poslední úkol. Vytáhnout z něho dýku bylo to nejjednodužší, co mě čekalo. „Přetočte ho na bok.“ Zarazila jsem mu čepel hlouběji do těla. Sotva slyšitelně zakňučel. Pečlivě jsem pomazala ostří žlutou látkou, aby se dostala dovnitř jeho rány a vyčistil jí. Tahle rána se zachovala úplně stejně jako ta na krku. Z obou stran jsem do okrajů prstem vetřela další dávku. V okamžiku, kdy se můj prst ponořil do jeho těla zvedl se mi žaludek. Nutně jsem potřebovala na vzduch a bylo mi úplně jedno že už vyšlo slunce. Naposledy jsem posypala bulbající okraje po bodnutí. „Ovázat,“ vyhrkla jsem ze sebe a vyběhla přes halu rovnou do zahrady.

Slunce stálo právě na vrcholu, zamžourala jsem do ostrých paprsků, které mě řezaly do očí. Téměř po slepu jsem došla k lavičce pod mohutnou korunou dubu, husté listí mě dokonale zastínilo. Seděla jsem a v hlavě mi nepříjemně hučelo. Před očima se mi co chvíli míhaly obrazy zkrvaveného Marcella. Nechápala jsem, jak mu to někdo mohl udělat. Podle mě byl tím nejhodnějším upírem na světě, on si vážil života, byť jen lidského. Pokud vím ostatní Vévodové vůbec neřeší, jestli na jejich území lidé při lovu umírají nebo ne. Složila jsem si ruce na kolena a snažila se do šatů ostřít krev. Poprvé se mi z její vůně dělalo zle. Temná tekutina mi zasychala za nehty a kolem lůžek. Přes okraj řes se mi přehoupla první slza. „Kruci,“ škytla jsem a zhroutila se na lavičku. Stočila jsem se do klubíčka a doufala, že Marcellus přežije.

Nepřítomně jsem zírala do dálky a snažila se na nic nemyslet. Na hranici lesa se něco pohnulo. Rychle jsem si protřela pláčem zamlžené oči a snažila se zaostřit. Z dálky to vypadalo jako člověk, ale obklopoval ho podivný obrys, který jsem nerozeznala. Vydalo to zvuk zraněného zvířete. Vyšla jsem ze svého úkrytu směrem k němu. Na to se vzedl ostrý vítr a donesl ke mně zvláštní nahořklou mandlovou vůni. Rukama jsem si zakrývala oči, aby mě slunce neoslepovalo a došla na pár kroků od toho stvoření. Ten obrys kolem něho byla křídla z téměř prachově nadýchaného, světle šedého peří. Kolem něho se rozšiřovala růžová kaluž. Zvedl ke mně tvář a já spatřila andělsky krásný obličej. Natáhlo to ruku mým směrem. „Pomoz,“ zakašlal a z jeho hrdla vytryskla ona zvkláštní tekutina. Jeho krev. V ten okamžik jsem si uvědomila, že hledím na tvora, který měl jistě zásluhy na Marcellově stavu. Ve zlomku vteřiny jsem se změnila. Ovládla mě zlost.

Mé tělo se samovolně nakrčilo do útočné pozice. Vycenila jsem zuby a z hrdla mi vyšlo zuřivé zavrčení. Skočila jsem na anděla přede mnou a přetočila ho na záda. Při tom pohybu se ozvalo hlasité prasknutí. Svým úderem jsem mu zlomila křídlo. Ruku jsem mu sevřela kolem hrdla ve znaze ho zaškrtit, očividně ke svému přežití potřeboval vzduch. Jeho vzpírání pomalu sláblo až se uvolnil úplně. Hrudník se mu stále mírně zvedal. Drápy jsem zaútočila na jeho podříznuté hrdlo a odtrhla kus masa. V ráně se zaleskla bělostná krční páteř. Naposledy zachroptěl a jeho srdce se zastavilo. Zaplavila mě nová vlna smutnu a lítosti, ale proč? Z křídla jsem vytrhla jedno peříčko a rozběhla se zpět k domu.

„Edgare?“ snažila jsem se udržet klidný hlas, ale nedařilo se mi to. Spěšně seběhl schodiště. „Jak mu je?“ zeptala jsem se netrpělivě. „Odnesli jsme ho nahoru, právě usnul. Myslím, že bude v pořádku, díky Vám,“ padl na kolena a uctivě sklopil zrak. „Vstaň, a řekni mi, co je tohle?“ Snažila jsem se mu vtisknou pírko do ruky, ale on na mě jen nechápavě zíral. „Nevím co?“ rozničky se mu strachem rozvíšířily. „Nastav dlaň,“ zavrčela jsem a vtiskal mu ho do ruky. Sotva se ho peříčko dotklo ucukl. Má trpělivost vypršela a já násilně vnikla do jeho mysli. V jeho očích byla má ruka prázdná. Dlaň měl od toho doteku popálenou.

„S čím, jste tam venku bojovali Edgare?“ nadávla jsem mu možnost lhát. „Vévoda si myslí, že jsou to potomci boha,“ sklopil pohled. „Nic víc?“ Jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

Ne, svatá válka nebyla vedena proti potomkům Krista, ale proti samotnému Bohu a jeho armádě andělů… Jak je ale možné, že jejich skutečnou podobu vidím jen já?

13. kapitola

Samu sebe jsem přesvědčila o tom, že je přede mnou ukryté tajemství a jediným člověkem, který ho znal je Marcellus. Nechtěla jsem věřit, že by mi v něčem lhal, jenže můj vnitřní hlásek ukrytý hluboko v mém nitru na mě přímo křičel, že to tak je.

Vyběhla jsem schodiště do prvního patra a potichu vklouzla do Marcellovi ložnice. Při pohledu na něj se mi srdce stáhlo úzkostí. Obvazy na hrdle i na jeho paži zřetelně prosakovaly. Krvavé skvrnky se mi téměř rozšiřovaly před očima. Potlačila jsem zasmušilý vzdech, abych ho neprobudila. Ze spaní nesrozumitelně mumlal a nebýt všech těch zranění, jistě by vypadal roztomile. Z šatníku jsem vytáhla pruhy čistého plátna a pustila se do převázání jeho ran. Opatrně jsem mu plátno protahovala pod hlavou, ale byl natolik vyčepaný, že bych ho asi neprobudila ani kdybych chtěla. Poté co jsem mu strhla obvaz z rozpáraného hrdla tiše zakňučel. Všechny vnitřnosti se mi lítostí zkroutily. Rána se úspěšně hojila, z obou stran už se stáhla natolik, že tam zůstávaly sotva viditělné jizvičky. Jen z prostřed stále vytékal slabý pramínek tmavé tekutiny.

Jeho paže na tom byla mnohem hůř. Na některým místech už sice narůstala nová kůže, ale hlubší zářezy začaly po strhnutí obvazu opět krvácet. Plátno přilepené na plochy obnaženého masa výrazně prodlužovalo dobu hojení. Z kapsy u šatů jsem vytáhla sáček se žlutým práškem a pečlivě mu s ním pomazala celou ruku od zápěstí až po rameno. Byla to poslední dávka a já nevěděla, kde bych ten přípravek mohla sehnat. Bude to muset zvládnout bez něj. Pak jsem ho znovu ovázala.

Zřejmě se mu nezdálo nic pěkného, protože se začal zmítat ze strany na stranu. Jedno zavrčení střídalo druhé a nakonec se prudce posadil. Nepřítomným pohledem se rozhlížel po pokoji, jako by něco hledal. Přiskočila jsem k němu a posadila se na okraj postele. Nyní to nebyl ten Marcellus, jakého jsem vždy znala. Seděl vedle mě malý, vystrašený chlapec, kterého děsila ošklivá noční můra. „Jen klid,“ zašeptala jsem a přivinula si jeho tvář na hruď. Políbila jsem ho zasmušile do vlasů, dlaní mu přejížděla po zádecha a snažila se ho utěšit. Dech se mu zvola uklidňoval až se uvolnil úplně a já poznala, že znovu usnul. Položila jsem se opatrně do nadýchaných polštářů a nepouštěla ho ze svého obějetí. Potřeboval mě. Potřeboval pocit bezpečí, který jsem mu nabízela. Po souboji, kterým prošel mě to nepřekvapovalo.

Probrala jsem se až navečer. V každé buňce svého těla jsem cítila, že venku panuje hluboká noc. Marcellus stále spal v mé náruči, objímal mě zraněnou rukou. Na kůži jsem cítila vlhost, kterou způsobovala jeho krev. Její pach mi stále nedělal dobře, protože mi připomínal, jak blízko smrti se má láska nachází. Můj žaludek byl však jiného názoru. Uběhla snad celá věčnost od doby, kdy jsem byla poprvé a zatím naposledy na lovu a nyní jsem si to začala téměř bolestivě uvědomovat.

Něžně jsem od sebe Marcella odstrčila a vstala z postele. Tiše jsem se plížila kolem skřínky vedle dveří a můj pohled z nějakého důvodu zamrzl na jejím povrchu. Něco tam chybělo, ale … jistě, včera jsem na ni položila peříčko padlého anděla. Přejela jsem zkoumavým pohledem celý pokoj. Že bych ho přendala jinam? V hlavě mi vířila spousta myšlenek a pak mi před očima zableskl obraz stříbřité záře. Pírko se rozplývalo na miliony drouboučkých žářivých bublinek pomalu se vznášejících k nebi. Čím výše se vznášely tím méně svitu z nich vycházelo. Nakonec zmizely stropem místnosti. V zamyšlení se mi mezi staženým obočím utvořily drobné vrásky. Myslela jsem, že to byl sen…

„Edgare osedlej mi koně, pojedu na lov,“ autoritě v mém hlase nemohl odmítnout i když se v jeho očích odražel nesouhlas. „Vrátím se brzy.“ Přitiskl si dlaň pravé ruky k hrudníku a uctivě se uklonil. Ve městě jsem se nijak nezdržovala. I na tu dálku jsem cítila, že mě Marcellus volá. Ukojila jsem svou nejzákladnější potřebu a tryskem hnala koně temnou nocí zpět.

Něco bylo špatně. Domem se šířil odporný zápach smrti. Bez zaváhání jsem vyběhla schody do hlavní ložnice. Můj Vévoda ležel v prostředku postele a svíjel se v bolestivých křečích. Jeho obličej byl bledější než kdykoliv předtím a doširoka otevřené oči měly téměř mrtvolně bílou barvu. Musela jsem přehlédnout nějaké zranění. Když ho přivedli byl celý zmáčený krví, měla jsem ho lépe zkontrolovat. Měla jsem…

Z pachu kolem něj se mi zvedal žaludek. A mě opět zachvátila panika. Tolik jsem se snažila přijít na to, kde jsem udělala chybu, že se naše vědomí propojila. Bolest, která projela mým tělem mě srazila na kolena a do očí mi vehnala slzy. Naprázdno jsem zalapala po dechu a snažila se vymanit ze sítí, které se okolo mě omotaly. „Dost,“ špitla jsem a usměrnila tok svých myšlenek. Díky tomu vpádu jsem si ale uvědomila, kde se to skryté zranění nachází. Drápkem jsem roztrhla jeho kalhoty, abych našla drobnou ranku. Okraje se již začaly hojit, jenže uvnitř se nacházel kousek stříbra, který mu způsobil otravu. Celá jeho noha měla ohavnou téměř černou barvu. Musela jsem rychle něco udělat, aby o ní nepřišel.

Klekla jsem si na postel vedle něj a s největším sebezapřením chtěla přitisknout rty k té ráně. Nemohla jsem ztrácet čas návratem pro zlatou dýku. Musela jsem ten zrádný kousek vysát ven. Vůně která mě plnou silou udeřila do nosu prostoupila hluboko do mých plic a já se na chvíli začala dusit. Otřásla jsem se odporem a zadržela dech. Pevně jsem zavřela oči a znova se přiblížila k té rance. Po prvním doušku se mi na jazyku rozplynula hnusná hořká pachuť. Znovu jsem začala sát. Sotva jsem na zubech ucítila kovovou pachuť vyplivla jsem to na zem. Vůbec jsem nevnímala popaléní na svých rtech, na tom nezáleželo. Všechny mé pocity přehlušil strach o mého otce, mého pána a mého milence. Byl to hrot ulomeného šípu, který nám připravil krušné chvilky. První úkol jsem splnila, teď mě čekalo něco mnohem horšího. Nedobrovolně jsem nechala své špičáky vyjet. Kalhoty jsem roztrla ještě víc a téměř v tříslech jsem se zakousla do místa, kde byl slyšet nejsilnější proud jindy tak lákavé tekutiny. Musela jsem z něho dostat veškerou otrávenou krev. Pila jsem a přitom se snažila udržet žaludek na svém místě. S každým dalším polknutím se mi dělalo více nevolno. Konečně jsem v ústech pocítila čistou nezkaženou chuť.

Odvrátila jsem se od Marcella a sotva se naklonila přes okraj postele žaludek se mi naposledy zhoupnul. Všechno, co jsem dosud vypila mě opustilo během několika vteřin. Cítila jsem se tak slabá a vyčerpaná, že jsem sotva dýchala. Z posledních sil jsem zavolala na Ethel, někdo musel uklidit tu spoušť. Očividně se jí do toho nechtělo ale stačil jediný náznak toho, co bych jí provedla a mlčky se pustila do práce. Viděla jsem, že i ona má problémy s tím aby se nepozvracela. Přitom úklid nebyl ani zdaleka tak otřesným zážitkem jako to, čím jsem si prošla já.

S jistým znepokojením jsem si uvědomila, že se mé rty dokázaly zahojit i bez té žluté látky, ale tu myšlenku jsem záhy vypustila.

Marcellův stav se ani trochu nezlepšil. Mělce oddechoval, jeho hrudník se v nepravidelných intervalech sotva zvedal. Přímo před mýma očima se z něho vytrácel život. Vzala jsem jeho ochablé tělo do své náruče a hrubě s ním zatřásla. Potřebovala jsem, aby se probral. „Marcelle, slyšíš mě?“ místo odpovědi jen zamručel. Na nic jiného mu nezbývaly síly. Bez váhání jsem si prokousla vnitřní stranu zápěstí a vnutila mu jej do úst. Životadárná tekutina samovolně protékala jeho hrdlem. Po chvíli se ale probral, pevně mě chytil za ruku a přitáhl si mě blíž. Chtěla jsem ho nechat pít, ale celý svět se kolem mě začal točit. Musela jsem ho odstrčit, ale nešlo to. Ruce mě neposlouchaly a hlas se mi zasekl někdy na půli cesty. Nedokázala jsem udělat vůbec nic než nechat tmu, aby mě pohlatila do své nekonečné prázdnoty…

14. kapitola

Bylo to jako bezesná noc. Prostě nic. Nevnímala jsem své okolí do té doby, než můj jazyk pokropila sladká, horká, voňavá a hustá tekutina. Jako člověk bych stejným způsobem zhodnotila čokoládu, ale tohle bylo něco jiného, pro náš druh mnohem přirozenějšího. Plnila celá má ústa a mým jediným úkolem bylo poulknout. Cítila jsem se slabá, takže i tato naprosto banální věc pro mě znamenala téměř nadlidský výkon. Ale já, upír, bych tohle měla zvládnout. Najednou mi tekutina samovolně sklouzla hrdlem dolů, cítila jsem jak zlehla pluje mými útrobami, hladí vyprahlé, vyčerpané tělo a rozlévá ve mně příjemné teplo. Vracela se mi energie a já pocíla vděčnost, že žiji. Několikrát jsem zamrklala do tmy. Nevěděla jsem jestli je den nebo noc. Velmi pomalu jsem si uvědomovala své okolí. Hlava mi příšerně třeštila, jako by někdo uvnitř ze všech sil mlátil do bronzového zvonu. Chytila jsem se bolestně za spánky a rozhlédla se po svém okolí. Chvilku mi trvalo než jsem dokázala úplně zaostřit.

K vlastnímu udivení jsem zjistila, že kolem mě stojí všichni, které jsem znala. Edgar s Ethel stáli po mé pravici a Marcellus ležel na boku vedle mě, líně se opíral o loket a druhou rukou mi ke rtům tiskl sklenici krve. Vděčně jsem ji sevřela do svých rukou a schutí vypila až do dna. Spalovala mě příšerná žízeň a já měla pocit, že bych mohla vysát malé město. „Vítej zpět,“ do hlasu se mu vkrado veselé zabarvení. Až nyní jsem si vzpomněla na události posledních hodin možná dní a zaměřila svou pozornost na něj.

Na tváři mu hrál spokojený úsměv. Ani zdaleka mi nepřipomínal tu polomrtvou bytost z mých posledních vzpomínek. Jeho líčka měla zdravě růžovou barvu. Na krku se táhla téměř poloviční, sotva viditelná jizvička, po hluboké řezné ráně nebylo ani stopy. Paži popálenou od svěcené vody měl obvázanou jen kousek nad zápěstí, zbytek zahalovala košile, ale vypadalo to, že i tahle zranění se mu zahojila. Jediné co svědčilo o vážnosti zranění byla rána na jeho stehně. Cítila jsem, že se odtud ještě line mírný závan krve. Všiml si mého ustaraného výrazu. „Bez síry se to bude hojit o něco déle,“ pohladil mě něžně po tváři a já se vrátila pohledem k jeho bledě modrým očím. Téměř okamžitě jsem se v těch studánkách začala topit. „Zachránila si mi život Sero a málem při tom přišla o vlastní. Odpusť mi prosím,“ zašeptal a hlas se mu zlomil.

Služebnictvo se taktně vypařilo a my zůstali sami dva. „Co ti mám odpustit?“ provinile sklopil pohled. „Málem jsem tě vysál do poslední kapky, nebýt toho, že mě od tebe Egdar s Ethel násilně odtrhli, zabil bych tě.“ Ukazováčkem jsem mu podepřela bradu a donutila ho vzhlédnout. „Tomu přeci sám nevěříš?“

Klesla jsem unaveně do polštářů a přitáhla si deku až pod bradu. Ještě mi bylo trochu chladno. Marcellus si mě přitáhl na hrudník. Zřejmě i on se posilnil pořádnou dávkou krve protože jeho objetí příjemně hřálo. Přivítala jsem jeho otevřenou náruč a schoulila se na široké rameno. Zavřela jsem oči ale nešlo mi spát. Vířilo ve mně tolik zmatených otázek a já potřebovala znát odpovědi.

„Prosím, řekni mi pravdu, co se tam venku stalo?“ podle toho, jak si odkašlal jsem pochopila, že se o tom vůbec nechce bavit. „Marcelli málem si umřel, zasloužím si znát pravdu. Aspoň mi řekni kolik jich na vás bylo?“ naléhala jsem, on zarputile mlčel. „Viděla jsem ho, viděla jsem s čím jste bojovali. To stvoření umíralo na hranici lesa a když jsem si uvědomila, co ti způsobil, nemohla jsem ho nechat naživu,“ mé tělo opět zaplavila podivná vlna lítosti, když se mi před očima mihl jeho půvabný obličej. Slovo stvoření na Marcella zvláštně zapůsobilo. „Stvoření?“ zeptal se, v obličeji zadumaný výraz. „Domnívám se, že to byl anděl,“ upřesnila jsem.

Marcellus mě od sebe něžně odsunul a vyskočil na nohy. Zamyšleně přecházel pokojem sem a tam, několikrát se po mě podíval způsobem, kterému jsem nerozuměla. Konečně se zastavil u hrany postele. Přísně si mě měřil pohledem, takový používal vetšinou, když jsem něco provedla. „Jsi si tím jistá?“ vyhrknul téměř nesrozumitelně. Mlčky jsem přikývla. „Jsi si tím opravdu jistá?“ Z hrdla se mi vydralo zavrčení. „Nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. „Myslela jsem, že ve mně máš větší důvěru,“ konstatovla jsem smutně a Marcell se začal spěsně omlouvat.

„Co se to kolem mě děje?“ neuniklo mi, že se při mé otázce celý napjal. „Prosím, prosím, řekni mi to,“ poskusila jsem se o co nejsmutnější pohled, ale tentokrát to na něho nezabralo. Zhluboka vydechl. „Vše se dozvíš v pravý čas,“ odsekl. Zvedla se ve mně vlna odporu. Přetočila jsem se na všechny čtyři a odrazila se k útoky jako divoká kočka. Marcellus můj výpad nečekal a oba dva jsme tvrdě dopadli na zem. Držela jsem ho pevně pod krkem, drápy mu zatínala do jemné kůže a zuřivě vrčela. Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly a odvahy se mu postavit. „Chci znát pravdu!“ syčela jsem varovně. Ale v tu chvílí už se kolem mě začala omotávat jeho moc, můj stisk povolil.

Vévodovy oči zkameněly. Nikdy z něho nevyzařovala větší autorita, z tvrdé masky v jeho tváři mi po zádech přeběhl mráz. „Tvé chování je velice neuvážené Sero, zapomínáš, že jsi mi povinována úctou,“ šeptal, ale bylo to stokrát horší než kdyby křičel. Tichý hlas se kolem mě ovinul a smyška se utáhla. Bolestně jsem zalapala po dechu. Snažila jsem se bránit, ale roky jeho zkušeností stály proti mně. Do hloubky se sice nedostal, ale i tak věděl, kde a jak najít skulinku, aby se dostal do zranitelných koutů mysli. I když jsem ho opravdu naštvala, nebyl schopen mi ublížit. Kdybych byla kdokoliv jiný možná by mě na místě zabil.

Naše role se vyměnily. Nyní jsem ležela já pod ním. A přesto, že jsem se možná stále nacházela na hranici smrti, cítila jsem se zvráceným způsobem šťástná. Marcellus žil a byl v plné síle. Byl to opět muž, který mě přitahoval tou temnou a nezkrotnou stránkou svého bytí. Zakňourala jsem a nechala vášeň prostoupit do mého pohledu. Jeho maska na setinu okamžiku zmizela, ale hned se zase zamračil. Upíří magie mi přebíhala po kůži, prostupovala každým pórem a nořila se do mého nitra. Jeho nadvláda nade mnou mi vlastně imponovala. Netrpělivě jsem se pod jeho tělem zavrtěla a dotkla se v přesně v těch partiích, abych si ověřila, že po mě touží stejně jako já po něm.

„Měl bych tě potrestat za tvé vystoupení,“ ačkoliv jeho tón prozrazoval, že už to nemyslí vážně, snažil se mluvit tvrdě. Přistoupila jsem na jeho hru. „Ano, měl by si mě potrestat,“ špitla jsem a cudně sklopila zrak. Pevně mě chytil za bradu, kdybych byla člověk, zlomilo by mi jeho stisknutí čelist. Hrubě mi otočil hlavu na stranu a špičkou jazyka mi přejel po tváři. Ochutnával kořist. U ucha mi zaznělo zamručení. Předl jako kočka. „Vážně jsem měl chuť tě zabít,“ konstatoval a já se nebála. V tuto chvíli bych z jeho rukou přijala cokoliv i smrt. „Nalož se mnou, dle svého uvážení, jsem tvoje tělem i duší,“ opět roztomile zavrčel. Pohladila jsem ho po zápěstí a jeho ruka mi přejel a přes hrdlo do výstřihu jednoduchých letních šatů. Zasténala jsem a přistiskla se v polibku na jeho smyslné rty…

Leželi jsme vedle sebe na zemi a nám oběma bylo jasné, že téma, které způsobilo celou tuhle situaci je uzavřené. Prostě mi nezbylo nic jiného než, jak říkal Marcellus, počkat na ten správný čas, kdy mi všechno vysvětlí. I když jsem toužila vědět, proč jsem jediná, kdo vidí anděly, proč jsem v jistých ohledech odlišná od ostatních upírů, musela jsem své otázky prozatím odložit.

To jsem ještě netušila jakým šíleným způsobem mě pravda zasáhne. Ani ve snu by mě totiž nenapadlo, že existuje jakákoliv příčina toho, abych opustila rodný dům včetně Marcella. Věřila jsem, že nás nic nerozdělí. A byla jsem pěkně najivní.

15. kapitola

Seděla jsem u jídelního stolu a Marcellus v mé hlavě a s mým laskavým dovolením, asi po desáté vyvolal tvář mého skutečného otce. Přešla jsem to naprosto netečně, až po chvilce mi došlo, že obrázky v mé hlavě poskládal jinak. Procházela jsem tanečním sálem a narazila na Rufuse. Netajil se tím, že ho baví aférky s mladými dívkami a jeho ženě nezbylo nic jiného, než to tolerovat. Narazili jsme na sebe a on si mě s neskrývaným zájmem začal prohlížet, z jeho slizkého pohledu se mi znechuceně stáhlo hrdlo. Nejraději bych mu na místě zarkoutila krkem. Zasekla bych zuby do jemné, lidské kůže a vychutnala si tu opojnou sílu čerstvé krve. V jeho pohledu se ale odrazilo znepokojení, zjištění. Uvědomil se, komu se má tvář podobá. Mělo mě napadnout, že zářivě ohnivá barva mých vlasů by v něm mohla vyvolat vzpomínku na nechtěné dítě. Za ty roky, kdy mě s láskou vychovával Marcellus, přesvědčil hrabě sám sebe o tom, že jeho první žena opravdu zemřela společně s dcerkou při porodu. Nyní se mu vybavily dávno zapomenuté vzpomínky. Moje podoba s Lavinií, smaragdově zelené oči, prozřel a spatřil ve mně zatracence. Obočí se mu stáhlo do tvrdé linie, v úších mi zvonil jeho zrychlený dech. Jen jeho oči prozrazovaly, že ze mě má strach, podle něj jsem přeci čarodějnice. Měla jsem být mrtvá a přitom jsem před ním stála v celé své kráse, zdravá a živá, jak jen upír může být. Nezaváhala jsem ani na okamžik.

Pavučina mojí moci okamžitě vystřelila k jeho prostoduché mysli a omotala se kolem něj. Dostala se hluboko do jeho hlavy, aby potlačila, nebo lépe vymazala vzpomínku na miminko s rudými vlasy. Najednou jsem se viděla jeho očima, v proudu jeho úvah zmizely veškeré doměnky o tom, že by mou tvář kdy viděl.

Ponořila jsem se hluboko do Marcellova výtvoru. A moje soustředěnost způsobila to, že jsem se poprvé dostala přes jakýsi jeho vnitřní štít. Viděla jsem se jeho očima, cítila jsem pýchu, která ho naplňovala při pohledu na mě ale zavánělo tam ještě něco. Pachuť klamu a zrady. Zavrtala jsem se kousek hlouběji, chtěla jsem přijít na kloub tomu, co předemnou skrývá, ale byly to jen spřeházené útržky vzpomínek, nedovoloval mi poskládat je do souvislého obrazu. Na jazyku se mi rozlila hořkost, přesně takhle by se dala popsat chuť lži. Dostala jsem se až na samý okraj toho koutku, ve kterém skrýval své tajmenství. Zaváhala jsem jen na vteřinu, ale i to byla dostatečně dlouhá doba na to, aby mě vystrnadil ze své hlavy.

Otevřela jsem zmateně oči. Jeho obličej byl sotva deset centimetrů od mého, zuby zlostně vyceněné, špičáky připravené k útoku. V hrdle mu vibrovalo vrčení. Jeho zlobný výraz mě opravdu vylekal. „Omlouvám se, to jsem vážně nechtěla,“ vyhrkla jsem rychle a pravdivě. Ani nevím, jak se mi povedlo dostat se mu tak hluboko pod kůži, ale rozhodně to byl zážitek. Kdybych se ho snažila obelstít, cítil by to, takže se uklidnil a dosedl zpět do svého křesla. Stále platilo to samé pravidlo. O tajemství se prostě nemluví. Bez odporu a naléhání. Zůstával jen respekt k jeho rozhodnutí, protože to nebylo rozhodnutí ani mého otce, ani mého milence, byl to příkaz Vévody – Stvořitele, to se nedá obejít.

„Jsem na tebe pyšný Seraphine, tvoje sebekontrola je téměř perfektní. S tou situací, kterou jsem ti připravil se popasovala jako zkušená upírka, ale nezapomínej, že na plese to nebude jen iluze, vše na tebe bude působit mnohem silnějšími dojmem. Všechny tvé smysly budou tisíckrát citlivější než já dokáži vyvolat. Všude kolem sebe ucítíš příležitost k lovu, všude kolem uslyšíš zurčení mladé šlechtické krve, která tě bude pokoušet jako sám ďábel. A ty tomu svodu nesmíš podlehnout,“ poslouchala jsem a občas přikývla, abych ho ujistila v tom, že ho vnímám, ve chvíli, kdy vyslovil slovo podlehnout se má pozornost přesunula úplně jinam.

Obraz mladého krásné muže, který v mé iluzi stál několik kroků za Rufusem, mě dokonale vytrhl ze soustředění. Ještě teď mě v nose škádlila jeho příjemná zemitá vůně, která přímo vybízela k ochutnání. Bezděky jsem se natáhla ke stolu pro uhel a papír a rozkreslila jednoduchou skicu. Se svou upíří rychlostí a dokonalým smyslem pro detail, jem měla kresbu hotovou, během chvíle. „Kdo je to?“ ukázala jsem obrázek Marcellovi. Jen uznale zvedl obočí nad mou prací. Převzal ode mě list a důkladně si ho prohlížel. „Jsi velice všímavá Seraphine,“ podíval se zpět ke mně a jako by nic pronesl: „Toto je Etienne, tvůj bratr.“ Vytrhla jsem mu nákres z ruky a nahněvaně ho roztrhala, jistě si všiml, že mi uniklo tiché zavrčení. Etienne, pche, on byl přeci důvod, proč moje matka musela zemřít.

„Smím ho zabít?“ uniklo mi, spíše to měla být má utajená myšlenka, ale nějak jsem jí v sobě nedokázala udržet. Marcellus se schovívavě usmál. „Má drahá, kdo jiný než ty, by mohl znát První zákon lépe,“ natáhl ke mně dlaň jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale v půlce toho pohybu se zarazil. Mírně jsem se ušklíbla. „Já ho přeci nechci zabít pro obživu,“ zvonivě jsem se rozesmála. „Musí zaplatit za smrt mé matky,“ zasyčela jsem přes svaknuté zuby, čelist jsem zatínala tak pevně, až to bolelo. Marcell nasadil svůj výchovný rodičovský výraz a naprosto klidným hlasem mě napomenul. „Měla bys být spravedlivá Sero, Etienne nenese odpovědnost za tu smutnou událost, která tě postihla. Nemůžeš svalovat vinu na jeho hlavu.“ V tomhle jsem mu musela dát za pravdu, ale přesto byl můj bratr ideálním nástrojem pomsty.

Datum plesu se přiblížil přímo závratnou rychlostí. Ethel jen tak, tak stačila dokončit mé šaty a byly vskutku skvostné. Věděla jsem, že pokud půjdu v nich všichni muži na oslavě Etiennových zásnub mi padnou k nohám, včetně jeho.

Připadalo mi, že utekly dlouhé hodiny, něž Ethel dokončila složitý účes, který by dokonale doplňoval mou róbu. Na krk mi zavěsila nenápadný náhrdelník z červených korálků a poupravila neposlušný límec na mé šíji. Vstala jsem z křesílka a spokojeně se prohlížela v zrcadle. Nemělo to chybu, já jsem neměla chybu.

Na dveře někdo v tichosti zaťukal. „Jsi připravená drahoušku?“ hluboký hlas mého doprovodu způsobil zachvění v mém podbřišku. Neviděla jsem Marcella chvilku a připadalo mi to jako celá věčnost. Moc se mi nelíbila představa, že se přede všemi budu muset tvářit jako jeho dcera, místo toho, aby mě představil jako svou ženu, ale to bylo dáno tím, že se mě ujal, když jsem byla dítě, kdo mohl tušit, jak se náš vztah změní. Vystupoval jako vdovec. Mou matku údajně roztrhala divoká zvěř, pokud to nebyl on sám, v duchu jsem se zasmála.

Před zámečkem stál připravený náš černý kočár se zlatým erbem Marcellova rodu. Edgar zapřáhl čtveřici hřebců barvy havraních křídel. Byla to vskutku působivá podívaná. Občas netrpělivě přešlápli nebo si odfrkli, zřejmě se na vyjížďku těšili. Kočí se nám uctivě uklonil, poznávala jsem v něm jednoho z mužů, kteří přitáhli Marcellovo bezvládné tělo, otevřel dvířka a ochotně mi pomohl nastoupit. Otec mě ihned následoval, sedl si naproti mně a spěšně za námi zabouchl. Byla jsem ráda, že zavřel. Venku ještě nebyla úplná tma a i slabé sluneční paprsky nepříjemně štípaly do očí. Slyšela jsem prásknutí bičem. Vyjeli jsme a moje dušička se zatetelila radostí. Konečně jsem se dostala ze své zlaté klece. Do poslední chvíle jsem se obávala, abych neprovedla nějakou chybu a Marcell si to nerozmyslel, ale teď ze mě veškerá nervozita opadla.

Z tajné schránky vytáhl karafu plnou temně rudé tekutiny. „Myslím, že by ses měla ještě napít, než dorazíme na místo.“ Bez odmlouvání, jsem od něho vzala plnou sklenici a vypila jí do dna. „Děkuji,“ otřela jsem si rty do bílého kapesníčku, utkvěla na něm jediná karmínová krůpěj. Můj doprovod se na mě přívětivě usmál, ale neodpustil si jízlivou poznámku, abych se chovala slušně. Dětinsky jsem na něho vyplázla jazyk a oba jsme se rozesmáli.

Cesta trvala mnohem kratší dobu, než jsem doufala, naši koně dostali zřejmě výživnější stravu ve formě několika kapek krve podkoního.

Marcellus mi nabídl rámě a já se do něj zavěsila. „Můžeme?“ špitl směrem ke mně, já se zhluboka nadechla a sotva znatelně přikývla. Společným krokem jsme vstoupili do velkého tanečního sálu. V ten okamžik se všechny oči otočily směrem k nám. Veškeré dění kolem ustalo a nám znělo v uších vzrušené třepotání lidských srdcí. Bylo to jako rajská hudba. Marcellus mě pevněji sevřel, aby mě podpořil a protáhl se i s mou maličkostí směrem k hostiteli. Při pohledu do jeho tváře jsem zatajila dech … stál takový kousek ode mě. Stačilo jen natáhnout ruku a mohla jsem ukončit ten jeho bídný život. Zapudila jsem lákavé představy o tom jakými způsoby bych ho mohla zabít a nasadila zdvořilý úsměv. „Pane hrabě, rád bych vám představil svou dceru Seraphine de Navarra,“ mírně jsem se uklonila, ale nepřestávala sledovat jeho výraz zpod vějířů hustých řas. Na první pohled bylo jasné, že ho ani nenapadlo mě srovnat se svou první ženou. Pro člověka od té doby uběhlo příliš mnoho času, než aby si na její tvář dokázal vzpomenout. Já nezapomněla.

Zapátrala jsem pohledem po místnosti a hledala osobu, která mě zajímala nejvíce. Stál téměř na druhé straně sálu. Etienne. Můj nevlastní bratr vypadal mnohem lépe, než ho Marcellus dokázal vytvořit v mé hlavě, jako muž nevnímal jemné detaily v mladíkově půvabné tváři. Něco divokého uvnitř mě se při pohledu na něj probouzelo, ale já si nemohla dovoli ztratit své lidství. Přes rozsáhlý prostor, který nás dělil, ke mě zavanula zemitá, jemně kouřová vůně a mě podklesla kolena. Cítila jsem jak se mi zamotala hlava. Pevně jsem scvakla čelist. I přes veškeré své soustředění jsem své špičáky nedokázala udržet na uzdě.

I obyčejný člověk jakým byl Rufus de Lorraine si všiml mé náhlé nevolnosti. Natáhl ke mně ruku, asi mě chtěl podepřít. „Jste v pořádku má drahá?“ mlčky jsem přikývla, nesměla jsem odhalit své neposlušné tesáky. Marcellus se vedle mě zachvěl, z jeho hrdla vyšlo pro lidské uši neslyšitelné zavrčení. Netušil, jak moc jsem se snažila se svým démonem bojovat. Zhluboka jsem se nadechla, ve snaze se uklidnit, ale v ten okamžik na mě plně dolehla Etiennova vůně. Nezbylo mi nic jiného než předstírat, že jsem omdlela…

Marcellus mě instinktivně chytil do náruče. „Co se děje?“ zeptal se velice potichu, jeho rty se téměř nepohnuly. „Přineste dámě sklenku vody,“ rozkřikl se Rufus. „Pojďte za mnou drahý příteli,“ vedl nás přes celou halu do malého salonku, kde mě Marcellus uložil na rudé, sametové sofá. „Nechtěla bych mi říct, co se stalo?“ zavrčel zlobě přímo u mého ucha. „Etienne, to ta jeho vůně,“ zaúpěla jsem polohlasně. Dveře salonku znovu klaply a vzduch kolem nás se rozvířil. Okamžitě jsem věděla kdo vešel. Byl to ON a nesl mi sklenici vody …