Moonlight shadow

Dala jsem si zase rychlou sprchu, protože jsem byla docela uhnaná z celého toho nakupování. A pak jsem si šla lehnout. Zavřela jsem oči a oddávala se snění.

Zdálo se mi, jak běžím po louce a vedle mě běžela drobná malá dívka. Byly jsme obě bezstarostné a smály se tomu, jak nám vítr čechrá vlasy.

„Liraen,“ zastavila se najednou a vážně se na mě dívala. „Nejsi blázen, ale je nutné, aby ses dostala k nám. Nedívej se tak zmateně, myslím to vážně.“

„Proč mi říkáš Liraen?“

„Protože Liraen jsi. Je pro mě moc důležité, aby ses dostala k nám do světa. Přijdeš na to sama, ale neboj, já ti pomůžu.“ Tvářila se tak vážně. „Pojď, něco ti ukážu.“

Malá dívka mě chytla za ruku a vedla mě na konec louky, kde začínal les. Chtěla jsem se dívat po okolí, ale nešlo to. Něco na dívčiných vlasech mi přišlo moc povědomé. Dlouhé, hnědé vlasy jí splývaly kolem ramen. Nemohla jsem však přijít na co, co je mi na tom tak povědomého.

„Podívej se dolů,“ řekla a otočila se ke mně.

„Podívat na co?“

Ukázala mi pod nohy a já si všimla, že kousek od nohou je malá studánka. Voda vytékala z menší skalky do malinkého rybníčku.

„Podívej se na sebe…“ zašeptala. Poslechla jsem.

Naklonila jsem se nad vodní hladinu, která byla mírně čeřená pramenem vytékajícím ze skály. Podívala jsem se na sebe.

Byla jsem zelená! Všechno na mně bylo zelené. Vlasy, oči, kůže! Jen rty mi šly mírně do růžova.

„Do prdele!“ zakřičela jsem.

Prudce jsem se probudila. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem ve svém pokoji. Úleva byla nepopsatelná. Podívala jsem se na ruce. Naštěstí měly barvu, jakou mít měly, ale stejně mi to nedalo a šla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Vše bylo tak, jak být mělo.

Byl čas nachystat se do práce. Znovu jsem se lehce opláchla, umyla si vlasy a vyfoukala. Nalíčím se zase tam.

Cestou do práce jsem téměř poskakovala. Měla jsem radost, že nejsem ta zelená příšerka z mého snu. Co by se mi mohlo ještě dneska pokazit? Vždyť všechno jde tak, jak má. Všechno je v pořádku a jde to víc než dobře…

***

Pracovní směna mi začínala jako každá jiná. Jen se mi začal vkrádat na mysl trošku stísněný pocit, jako by se mělo něco stát. Nevnímala jsem to, tady se mi přece nic stát nemůže, o to už se Ron postará.

Vyměnila jsem si s Roxanou pár klasických zdvořilostních frází o práci a jak se která máme. Rozevřela jsem sešitek a chvíli pročítala informace. Bylo potřeba doplnit nějaké limonády. Roxy ještě nestihla umýt pár sklenic, tak jsem to udělala za ní. Sledovala jsem celý prostor baru, utírala skleničky a dívala se, jak se ostatní holky vybavují s klienty. Kiki zase seděla jako puchýř v rohu a netvářila se zrovna přátelsky. Ne, tahle holka tu vážně nevydrží.

Po nějaké době mi to nedalo. Musela jsem se podívat ke dveřím.

A vtom se mi zastavil čas. Dívala jsem se ke vchodu a přemýšlela, jestli mě neklame zrak. Všechno najednou jelo jakoby ve zpomaleném záběru.

Muž, na kterého jsem se dívala, pomalým krokem kráčel ke mně. Ve tváři vážný výraz. Nespouštěl mě z očí. Všimla jsem si, že se mu od začínající pleše lehce odráželo světlo. Byl přesně tak silný, jak jsem si ho pamatovala. Měl ramena, jako by nebyl jen on, ale byli v něm uvěznění dva lidé. Celkově byl ke své výšce velice legrační. Malý, ale mohutný do stran.

Zalil mě studený pot, útroby se mi stáhly do malinkaté kuličky. Nemohla jsem se nadechnout. Nemohla jsem vůbec nic. Jen jsem stála a sledovala ho, jak kráčí ke mně. Díky nedostatku vzduchu se mi začala točit hlava. Nohy mi skoro vrostly do země. Čekala jsem svoje halucinace, které mě chrání, ale nic se nedělo. Bez rady svého rádoby anděla jsem se cítila ještě hůř.

Došel až na bar a posadil se naproti mně. Stále mě sledoval. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vyčkávala jsem.

„Naposledy jsme nezačali dobře. Můžeš mi dělat společnost?“

Nechtělo se mi. Celé moje tělo se příčilo, vzpouzelo se udělat tomu chlapovi něco po vůli. Ale musela jsem se přes to všechno přenést. Jsem přece profesionálka, nemůžu si dovolit takovou chybu, abych se chovala jako malé děcko.

Takže jsem jenom přikývla. A vydala se hledat záskok na bar. Kiki byla kupodivu zabraná, tak jsem se rozhlédla a hledala jinou dívku. Doufala jsem, že to bude trvat co nejdéle, ale bohužel jsem volnou holku našla rychle. Pomalu jsem se k ní vydala.

„Vem za mě bar, prosím tě,“ špitla jsem. Kývla a vyrazila.

Otočila jsem se na místě, na kterém seděla ta příšera, co si vyžádala mojí společnost. Vlna odporu se ve mně zase vzedmula. Cítila jsem se jako rozbouřené moře. Moře při bouřce. Chtělo se mi utéct. Utéct tak daleko, jak by to jen šlo. Blesky by nade mnou křižovaly oblohu a to by mě uvolňovalo.

Nadechla jsem se a vydechla. S veškerým sebezapřením jsem vyrazila k té příšeře, která se jmenuje Igor. Nasadila jsem veselou masku holky společnice profesionála a posadila se vedle něj na barovou židli. Podívala jsem se na něj, už měl před sebou skleničku s whisky. Dala jsem si bílé víno klasicky ředěné vodou. Ale radši bych si dala čisté, abych o sobě brzo nevěděla a nemusela vnímat tu osobu vedle.

„Takže… Barboro, minule jsme začali špatně.“

„Tady mi říkej Monik. Ráda bych pak měla aspoň nějaké soukromí,“ usmívala jsem se falešně roztaženými rty. V duchu jsem do něj kopala.

„Jistě… MONIK.“ Řekl to tak… tak odpudivě. Znělo to, jako by mi nejraději říkal jinak, ale ostýchal se. „Takže, Monik, jak jsem už řekl, minule jsme nezačali dobře a já bych to rád napravil.“ Usmál se, ale na jeho úsměvu bylo něco falešného.

Nevěřila jsem mu ani slovo. Profesionálně jsem se usmívala, musela jsem. Bylo na něm vidět, že počítá s tím, že to nebude mít tak jednoduché. Musela jsem si dávat pozor. Ani řečí těla jsem nemohla ukazovat, že je mi ten muž víc než odporný. Byla to jen jedna z nevýhod. Snažila jsem se sedět uvolněně a nemyslet na nic. Uvolněná a usměvavá. Někdy jsem si říkala, jestli mi ta práce za to stojí, ale měla jsem spoustu plánů, které vyžadovaly prostředky.