Moonlight shadow

„Nezvládnu to sám a tak budu muset oslovit pár svých přátel, tedy pokud mi ještě nějací zbyli. Chtěl jsem poprosit i Richarda a Jul. Juliette se s otcem zná a má volný přístup ke dvoru. Richard je silný a už tam jednou byl.“

Sevřela jsem čelist a strachy se zajíkla. Pokud poprosí o pomoc mého muže, ten mu ji samozřejmě přislíbí. Pokud půjde Richard do té šílené akce s ním, přijdu o něho. Nesmím ztratit Richarda.

„Davide, to je sebevražda.“ Vydechla jsem zlomeně, i když mi bylo předem jasné, že pokud už se jednou rozhodl, tak ho svými argumenty nezviklám.

„Emily, musím něco udělat, kdybych se otočil ke všem svým lidem zády, byl bych ještě horší než můj otec. Musím prostě zajistit, aby se cítili v bezpečí, jak jen to půjde. Doufám, že většina lidí cítí, že situace u dvora je dlouhodobě neudržitelná a že budou jen rádi, pokud nastane změna. Jsem si jist, že řada z těch nejstarších šlechticů přivítá svrhnutí tyrana, kterého se všichni bojí. Neříkám nic proti snaze udržet pořádek a kázeň, ale tohle je už moc. Pokud otec něco má proti některým jednotlivcům, měl by je veřejně vyzvat, nebo obvinit a ne je nechat takhle špinavě odstranit.“

Rozuměla jsem jeho slovům, ale mé srdce křičelo. Nemohu přece jen tak pustit ty dva blázny do takového nebezpečí a sama zatím sedět tady. Nepřežila bych to hrozné čekání.

„Půjdu s vámi.“ Řekla jsem náhle a sama sobě se divila, co to ze mě vyšlo za blábol.

„Jednu ženu budu potřebovat. Kalida, ta čarodějnice, žádný muž se jí nemůže ani dotknout. Pokud se jí bude potřeba zbavit, dokáže to pouze žena. Původně jsem tedy myslel, že požádám Amélii, třeba jí pomůže myšlenka na chystanou pomstu, ale pokud se hlásíš dobrovolně.“ Povzbudivě se na mě usmál.

„Jsi šílený.“ Zašeptala jsem.

„Asi to bude v rodině.“ Další úsměv.

„Amélie je mimo, když ji do toho zatáhneš, může to skončit katastrofou. Am z toho plánu radši vynech.“

„Dobrá, jen nevím, jak se k tomu postaví tvůj muž. Hodlám ho oslovit již dnes při večeři a poprosit ho o pomoc.“

„Richard tě jistě podpoří.“ Kývla jsem, a pak jsem se mu zadívala do očí.

„Davide, jak chceš svrhnout svého otce? Není nesmrtelný?“

„Věř mi, že všechno, co chodí a dýchá, lze zabít. Taran není žádnou výjimkou. Jistě, je velmi starý, ale to z něho ještě nedělá nesmrtelného. Budeme to muset udělat najednou, to aby se k otci něco nedoneslo a on nezačal něco tušit. Myslím, že to bude dost nabitá noc, ale musím se alespoň pokusit.“

„Když říkáš, „pokusit“ zní to, jako kdybys sám nevěřil v to, že se to podaří. Davide, rozhodně nehodlám riskovat život svůj a Richardův jen pro nějaké tvé, „pokusit.““ Začínala jsem se dostávat do ráže.

„Buď vymyslíš plán, který se podaří, nebo o tom radši pomlč, pro dobro všech zúčastněných.“

„Jsi jiná, prošla sis peklem a to tě změnilo. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. U tebe to, koukám, platí beze zbytku.“ Jeho výraz byl neurčitou směsicí smutku a uznání.

Necítila jsem se nikterak jinak, a podle mne jsem to ani zvláště dobře nepřečkala. Pokud by mne Richard nezachránil, nebyla bych pravděpodobně již mezi živými, no tedy nemrtvými.

„Necítím se jinak. Nejsem jiná.“ Zamračila jsem se jen při té představě.

Pozvedl ruku a bříškem palce mi něžně přejel po čelisti. „Věř mi, že jsi. Jsi daleko silnější a o moc více sebejistá. Nejsi už ten nezkušený zajíček, kterého přivedli a připoutali na zeď naproti mně.“

Dobře, mohla jsem připustit jistou změnu, kterou jsem však připisovala mému vášnivému vstupu mezi dospělé.

„No, pokud mne nyní omluvíš, já… měla bych se asi vrátit ke svému muži. Také ti chci poskytnout dostatek prostoru k tomu, abys o tom všem přemýšlel.“

„Neboj se, Em, nikdo další už nezemře. To ti slibuji.“ Přikývl sám sobě a snad si i věřil.

„Pokus se svůj slib splnit, Davide, protože nechci přijít už ani o jednoho člena své rodiny.“ Nevím jak, ale podařilo se mi ve tváři vykouzlit tvrdý a nesmlouvavý výraz. Páni, kde se to ve mně bere? Kdepak je ta poddajná a pokorná Em?

Ve dveřích jsem se minula s Amélií, která v rukou svírala ohromný hrnek horkého čaje. Vyměnily jsme si jen lehký úsměv a já se bez dalšího prodlení vydala zpět do naší ložnice.

Richard ležel na posteli a snažil se, aby to vypadalo, že je nadmíru zaujatý jakousi starou knížkou. Nezvedl oči, ani když jsem zaklapla dveře a unaveně se o ně opřela zády.

„Smím doufat, že se tvé bolestné vzdychání, netýká mé osoby?“ Pozvedl oči, ale hlavu nechal stále skloněnou.

„Proč se proboha jen muži chovají jako muži? Nebylo by nám všem lépe, kdyby potlačili svou ješitnou a bojechtivou stránku a plně se věnovali nám, ženám?“

„Ano, to jistě, jenže pak by už nebyli muži, byly by jen ženy. Jste tolik racionální stvoření, ač tolik podléhající citům, jste také velmi pragmatické a chladně smýšlející. Dovedete dohlédnout až tam, kam slepé oči muže nikdy nedohlédnou.“ Rty mu zvlnil lehký úsměv.

„Proč si jen nejsem jistá tím, že si ze mě neděláš jen legraci?“ Vzdychla jsem a oplatila mu lehký úsměv.

„Miláčku, věř mi, že dnes opravdu nemám ani dost sil, ani náladu rozebírat složité filozofické otázky, kterými jistě rozdíly mezi pohlavími jsou.“ Odložil s hlubokým výdechem knihu na noční stolek a pak zlehka poplácal matraci vedle sebe.

„Pokud však neopovrhneš praktickou ukázkou, jsem ti plně k dispozici.“ Lehl si na znak a složil ruce pod hlavou. Pozoroval mě napůl zavřenýma očima a s naprosto uvolněným výrazem ve tváři.

„Mám strach.“ Přiznala jsem nevesele a přisedla si k němu na postel.

„Strach?“ Tak tohle ho zaujalo. Přetočil se na bok a podložil si hlavu pokrčenou paží.

„Ano, bojím se, bojím se budoucnosti.“ Stáhla jsem si župan z ramen a zalezla k němu pod hřejivou přikrývku.

„Proč jen mám dojem, že se tvá úzkost vztahuje k našemu novému hostu a k tomu, co se stalo v kanálech?“

„Máš mě přečtenou, co?“ Vzdychla jsem a přitiskla se k němu. Jeho tělo bylo pro mne nyní klidným útočištěm. Jeho hřejivé teplo mi prohřívalo prokřehlou duši.

„Ničeho se neboj, Em. Všechno už bude v pořádku.“ Pohladil mne po ramenou a přitáhl si mě blíž.

Tak krásně se to poslouchalo, jenže já věděla něco, co on zatím ani netušil.

„David chce zabít opata a svrhnout otce.“ Hlas se mi třásl.

„Hmm.“ Lehl si opět na znak a nohy volně překřížil v kotnících.

„Chce tě požádat o podporu a pomoc.“ Zněla jsem zadýchaně.

„To se dalo čekat, že potom všem bude chtít změnu.“ Nevypadal, že by ho to kdovíjak překvapilo.

„Půjdeš s ním?“ Nervózně jsem se zavrtěla.

„Jistě. Pokud bude chtít, abych šel. Už jsem tam byl a jsem jeden z mála, komu může plně důvěřovat.“

„A my?“ Záměrně jsem před ním uhnula pohledem.

„Co my?“ Zachytil mou hlavu do dlaní a donutil mne vzhlédnout a setkat s uhrančivým pohledem jeho očí.

„Em, řekni mi popravdě, co cítíš. Jsi má žena, a pokud tě něco trápí, chci to vědět.“

„Je moc sobecké říct, že nechci, aby ses do toho pekla vracel? Pokud mě tu necháš, zblázním se tu. Nevydržím jen tak čekat, než se dozvím, že jsi skončil jako Bernard. Vím, že bych měla být chápavá…“ Zajíkla jsem se. „Ale, sakra, já nejsem chápavá ani trošku a co se týká tebe, jsem pořádně sobecká.“

Usmál se a tak nějak mi připadalo, že každé mé slovo ho zahřálo na duši.

„Už jsem ti v poslední hodině řekl, jak moc tě miluji?“ Jeho hlas byl hluboký a sametově něžný.

„Ne… ale to nic nemění na tom, že chci jasnou odpověď. Richarde, řekni mi, co uděláš, až ti David řekne, co chystá.“

„Nemohu mu odmítnout svou pomoc, Em.“ Vzdychnul tiše.

Vzdor ve mně vzplanul a sílil s každým mým nádechem, po chvilce jsem už nevydržela horký dotyk jeho dlaní na své kůži. Ošila jsem se a sklepala jeho ruce ze své tváře.

„Panebože, tohle nesnesu. Nesnesu tvé něžnosti, když nevím, jestli si jich budu moci užívat i nadále. Nesnesu tvou nabubřelost a falešnou solidaritu. Jsi moc hrdý na to, abys mu řekl ne? Jsi moc ješitný na to, aby ses pokusil pochopit, co nyní cítím? Nesnesu tebe.“ Vystřelila jsem z postele a hnala se ke dveřím do koupelny. Jenže on byl starší, on byl z nás dvou ten rychlejší a silnější.

Přibouchl mi dveře před nosem a než jsem se stihla vzpamatovat, přitiskl mne k nim zády. Pevně mě chytl za ramena a znemožnil mi tak vysmeknout se z jeho sevření.

Obličej měl jen pár palců od mého a z jeho pohledu čišel chlad a zlost. Zhluboka se nadechl a s výdechem se dralo z jeho hrdla i temné tiché vrčení.

„Nejsem pyšný, ani ješitný. Nikdy jsem si nepřičetl zásluhy za něco, čeho jsem nebyl součástí.“ Opět se nadechl a s výdechem se vzduch kolem něho přímo tetelil zuřivostí, jako neviditelná aura hněvu.

Bojovala jsem sama se sebou, abych ho nezačala prosit o odpuštění. V tu chvíli jsem nevěděla, které z mých nařčení ho tolik rozlítilo.

Náhle jeho sevření ochablo a pak mě pustil úplně. Stál přede mnou, ramena svěšená.

„Omlouvám se, že jsem tě tolik naštvala. Já jen…“ Opatrně jsem hledala slova, abych se opět nedostala na tenký led.

„Jsi to jediné, co mám, Em. Jsi to jediné, po čem toužím. Má jediná láska. Nikdy bych ti záměrně neublížil.“ Stáhl obočí, až se mu nad nosem udělala hluboká vráska.

„Nikdy už mi neříkej, že nesneseš můj dotek, Em.“ Sehnul hlavu a opřel se o můj krk. Tvář si položil na mé rameno a snažil se ze všech sil uklidnit. „Nikdy už neříkej, že nesneseš mě.“

„Richarde, promiň, měla jsem si dávat větší pozor na pusu. Neuvědomila jsem si, jak moc tě tím, co řeknu, raním, ale to nic nemění na tom, že nechci, abys Davidovi kývnul.“

„Já vím, vím, jak hrozně se cítíš. Zažil jsem to, když jsi byla uvězněná a já nevěděl, v jakém jsi stavu, ani jestli vlastně vůbec ještě žiješ. Em, neboj se, něco už vymyslíme.“ Stál tam strnule, šíji nepřirozeně napjatou. Měla jsem šílenou chuť ho obejmout. Přitisknout se k němu a pořád dokola mu opakovat, že jsem to nemyslela vážně, když jsem řekla, že ho nesnesu. Že on je to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo.

Trhaně jsem se nadechla a opatrně zvedla ruce k jeho pasu. Nechala jsem své dlaně, aby si samy našly cestu k jeho tělu. Jeho pokožka pod mými dotyky žhnula. Byl nahý a tak mi dával neomezené množství možností, kde ho pohladit, kde polaskat.

Hlavu jsem měla plnou té zvláštní chvíle strachu a následného porozumění, která mezi námi před chvilkou proběhla. Mohl se na mě naštvat pro mou prostořekost, ale on zuřil jen kvůli mému odmítnutí. Nedokázala jsem si ani představit, jak silný cit ke mně musí chovat, když ze všech mých urážek ho ranilo nejvíce, když jsem se zřekla jeho doteku.

Přitáhl si mě blíž a přitiskl se ke mně. V jeho každičkém pohybu bylo tolik něžnosti, tolik lásky a tolik opatrnosti, že mě to až bolelo. Cítila jsem se vinna za jeho obezřetnost, za jeho odstup.

Kdosi klepnul opatrně na dveře, očividně si vědom toho, že kazí naši intimní chvilku.

„Podává se večeře. Možná byste se chtěli ukázat dole.“ Amélie nečekala na naši reakci a odkráčela chodbou ke svému pokoji.

Richard peprně zaklel a odtáhl se ode mne. Zatajila jsem dech, když mé oči sklouzly k jeho bokům, kde se v plné kráse a velikosti předváděla jeho ocelově tvrdá erekce.

„No, na tohle snad bude čas po večeři.“ Odkašlal si, ale přitom přemýšlel, jestli bychom přece jen nestihli jedno rychlé číslo.

„Půjdu se obléknout.“ Podsmekla jsem se mu pod rukama a vyhnula se mu. Snažil se mě zachytit, ale promáchl a nahmatal jen prázdný prostor. Další peprné zaklení bylo jistě míněné na mne, ale já si s tím moc hlavu nedělala. Vytáhla jsem ze skříně jednoduché tmavě šedé šaty, jež se daly pohodlně obléci i bez korzetu a honzíku a střevíčky na nízkém podpatku. Čisté bavlněné prádlo leželo úhledně porovnané na kupičce hned vedle černého hedvábí Richardových spodků.

Chňapla jsem bez přemýšlení po první košilce a spodních kalhotkách a natáhla si je. Spodničky jsem taktéž nechala pověšené ve skříni a jen si navlékla sukni a kabátek. Vršek měl zapínání vpředu a tak jsem nemusela prosit Richarda, aby mi pomohl.

Vlasy jsem sčesala do ohonu a na temeni si udělala jednoduchý uzel. Pár vlásenek zajistilo, že mi drdol bezpečně držel na místě. Po stranách obličeje jsem vytáhla pár kratších pramenů, aby účes nevypadal moc upnutě, a s potěšením jsem se zatočila před zrcadlem umístěným na vnitřní straně dveří od skříně.

„Maximální výsledek s minimálním úsilím.“ Richard se zasmál a dovazoval si složitý uzel na bílé hedvábné šále.

„Ale sluší ti to.“ Rychle dodal, a pak si nazul nízké společenské černé boty, které nosíval jen po domě.

U večeře už byli všichni. Paní domu jako obvykle seděla v čele stolu a pro nás bylo prostřeno tak, jak jsme si tu už zvykli sedět. Jen místo Bernarda teď seděl David. O stůl měl opřenou vycházkovou hůl, jinak byl však oblečen do posledního detailu. Tak nějak jsem ve skrytu duše čekala, že přijde k večeři v županu, jak se na správného maroda sluší a patří.

Amélie měla na sobě černou lesklou róbu, která více zahalovala, nežli odhalovala. Dlouhé rukávy jí splývaly až přes zápěstí do půli dlaní a dekolt zahalovala černá hrubá krajka. Účes měla strohý a upjatě stažený.

Jul se dnes držela také zpátky, tedy na její poměry. Jasné a výrazné barvy jejího oblečení vystřídala chladně tmavě modrá. Musela jsem přiznat sama sobě, že takhle vkusně oblečená a bez tuny zbytečného make-upu, je docela hezká.

Richard tiše popřál dobrou chuť a podržel mi židli. Hned poté se posadil vedle mne.

Jul kývla na svého sluhu a kuchařky začaly nosit na stůl.

Jídlo bylo zřejmě výborné, ale já se nedonutila ochutnat. Převalovala jsem po talíři vidličkou dvě opékaná rajčata a můj pohled sem tam zalétl přes stůl na Amélii.

Seděla tiše, oči upřené do talíře. Také nejedla.

„Děkuji, bylo to výborné.“ David si osušil koutky úst a složil ubrousek vedle talíře.

„Děkuji, vyřídím tvou pochvalu kuchařce.“ Usmála se paní domu a přejela osazenstvo stolu káravým pohledem.

Sloužící sklidily ze stolu, a pak nalily do pohárů červené víno. Richard si poručil kávu a Jul jeho příkladu následovala.

„Chtěl bych si s vámi promluvit, přátelé.“ Začal rozvážně David. „O samotě, pokud by to bylo možné.“ Rozhlédl se po jídelně. Všechny oči se upřely na Jul a ta jen kývla. Všichni se vypařili jako pára nad hrncem a nezapomněli za sebou zavřít dveře.

„Takže?“ Nadnesla Juliette a usmála se na Davida.

„Mám na vás prosbu. S Jul jsem už mluvil a k mé radosti se mnou plně souhlasí. Také Emily jsem přednesl, co mám v úmyslu.“ Zhluboka se nadechl a pak pokračoval. „Chci svrhnout svého otce. Není dobrým vladařem a pod tíhou jeho zlomoci se našemu společenství moc dobře nevede. Používá intrik a nečestného jednání, aby se zbavil svých nepřátel. Útlakem a strachem vede celý dvůr a o někdejší slávě našeho rodu se nám dnes může už jenom zdát. Mrzí mě, že musím tohle říci, ale je už starý a není schopen držet krok s dobou. Pokud bude u moci on, skončíme jen jako temné stíny, napořád uvězněné v kanálech a temných dírách. Přitom tahle doba přímo jásá a nutí našince, aby se stali součástí lidské společnosti. Být jiný to už lidi neděsí, ba naopak. Musíme využít toho, co nám tahle doba přinesla a opět se začít prosazovat, zviditelňovat. To můj otec nechápe a snaží se zuby nehty držet starých obyčejů a nepsaných pravidel. Každého, kdo má jiný názor a hrozí, že by upoutal moc pozornosti, odstraní. Tomu prostě už nemohu jen tak dál přihlížet.“ Uchopil dlouhou stopku své sklenky a dlouze se napil.

„Chci tedy poprosit tebe, Richarde, abys mi stál po boku. Budu muset v jednu noc vyřídit jak opata, tak svrhnout Tarana. Budu potřebovat pomoci každého přítele, kterého mám. Dost odvážného, aby se dokázal postavit mému otci.“

Srdce mi sevřela studená krusta. Už předem jsem věděla, že Richard řekne své ano, tak proč jsem se toho okamžiku tolik bála?

„Jsem velice potěšen, že ses obrátil na mne, Davide a věz, že mám své osobní pohnutky k tomu, abych ti v tvém plánu pomohl.“

David kývl, a pak se otočil k Amélii. „A ty? Pomůžeš mi také?“

Am se nahrnuly slzy do očí a ona místo odpovědi jen přikývla, pak se tiše omluvila a utekla od stolu, aby nedala nahlédnout do své bolavé duše všem přítomným.

„Emily?“ Davidův pohled se zastavil na mé maličkosti.

„Udělám, co bude třeba.“ Vydechla jsem zlomeně.

„Děkuji, děkuji vám všem. Nyní se prosím pořádně prospěte, zítra začneme s přípravami.“ David vstal od stolu a mírně se opírajíc o svou vycházkovou hůl, odešel nahoru.

„Půjdeme?“ Richard vstal, a pak mi pomohl na nohy.

Cítila jsem se zvláštně prázdná. Kolik hodin mi ještě zbývá? Kolik hodin, než se vrátím do těch zapáchajících podzemních chodeb?

Den byl tichý a velmi dlouhý. Dost dlouho trvalo, než jsem usnula a sny byly nepříjemné, neklidné a děsivé. Znovu jsem cítila ten vlhký chlad studených kamenů a vnímala štiplavý pach tlejícího sena. Má noční můra byla až děsivě živá. Neviděla jsem kolem sebe nic, šlo spíše o pocity. Strach a zlost mi svíraly útroby. Ten děs v mém nitru narůstal, až explodoval v ohromném gejzíru bolesti, krve a masa a kostí.

„Emily, to nic, to je jen sen, všechno je v pořádku.“ Někdo mne posbíral a hnětl mne opět dohromady. Něčí ruce dávaly kosti na správné místo a obalovaly je masem. Něčí energie zahřívala ty potrhané zbytky mě samotné a nutila mne znovu dýchat, znovu žít.

„Otevři oči, lásko, jsem tu s tebou.“ Jeho klidný hlas byl mou útěchou, jeho dech mi naplňoval plíce. Silný tep jeho srdce nutil to mé, aby se k němu přidalo. Budil mne a jako by jeho přítomnost oživovala něco mrtvého, něco temného a strašného.

Zalykala jsem se pláčem, když se mé oči otevřely. Tiskla jsem se k jeho nahému tělu a snažila se dostat ještě blíž. Proplížit se skrz něj, stát se jeho součástí.

„Máš žízeň, že?“ Chápavě mi odhrnul vlasy z tváře. To bylo ono, já ho potřebovala, pokud on už nebude, co bude se mnou? Byl mým světem, krví, co naplňuje mé žíly.

„Richarde.“ Zašeptala jsem ochraptěle a přitiskla své rty k jeho krku. Zuby se mi prodloužily ve stejný okamžik, když jsem našla místečko s nejsilnějším pulsem. Nešlo o hlad, spíše o ujištění, že je tu pro mne, že si z něho můžu vzít, co potřebuji. Prokousla jsem tu jemnou pokožku a ucítila tu uklidňující sladkost v mých ústech. Stačilo párkrát polknout, abych se uklidnila dost na to, rozumně uvažovat.

Odtáhla jsem se od něho. Seděl a kolébal mě v náručí. Oči měl zavřené a z jeho tváře vyzařoval neuvěřitelný klid.

„Pokud umřeš,“ olízla jsem si rty. „Co se stane se mnou?“

„Jsi ještě velmi mladá, velmi závislá na svém stvořiteli.“ Zašeptal, ale výraz jeho tváře se nezměnil.

„Umřu taky, že? Pokud zemřeš ty, nepřežiju to.“

Otevřel oči a usmál se. „Nic se mi nestane, neboj.“

„A Amélie?“ Zajímala jsem se dál.

„Ona už není závislá, přežila by.“

„Měl Bernard nějaké potomky? Stvořil někoho?“

„Ne, on se bál. Žil dosti nebezpečně, samé rvačky a šarvátky. Nechtěl nikoho stvořit, protože nechtěl nikoho vzít sebou.“

„Ty ses nebál?“

„Já se vždy držel stranou. Snažil jsem se vést spořádaný a tichý život v ústraní. Nepředpokládal jsem, že by se mi mohlo něco stát.“ Pokrčil skoro pobaveně rameny.

„To se nám to ale zvrhlo, co?“ Neodpustila jsem si nepříjemnou poznámku.

„Jak se cítíš?“ Pohlédl mi do očí.

„Asi jsem blázen, ale klidněji. Hmm, asi jsem zešílela.“ Hlesla jsem.

„Mohu poprosit Davida, aby nad tebou převzal ochranu. Pak bys přežila, protože on je silnější, má čistější krev.“

„Ne, myslím, že ne. Nechci jít tímhle životem bez tebe.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Em, tohle není sebevražedná mise. Pokud bych nevěřil v náš úspěch, nekývnul bych na to. Během jediné noci bude po všem a my si budeme moci žít dál své životy.“

„Vážení, nerad přerušuji vaše krásné odpoledne, ale mohli byste se dostavit do mé ložnice?“ Davidův hlas měl v podtónu smích. Měl hodně dobrou náladu, no alespoň někdo z nás.