Moonlight shadow

Skoro celou noc jsme strávili dohadováním a plánováním. Přestala jsem vnímat někdy po základním rozdělení úkolů a opět začala při konečném shrnutí. Má chůva vždycky říkala, že člověk míní a bůh mění. Nechápu, proč se připravovat na akci, když stejně nevíme, co nás čeká.

Richard si sedl do pohodlného širokého křesla a já se mu schoulila na klíně. Prostě jsem se k němu tiskla a užívala si jemných intimních dotyků, které mi během dohadování s Davidem věnoval.

David namaloval na veliký papír mapu podzemí tak, jak si to pamatoval, a pak i schéma Taranova sídla.

To jeho, kdo kam půjde a co udělá, se mi zdálo naprosto scestné. Stejně by zapůsobilo, kdyby řekl, že se tam prostě vrhneme a budeme se ze všech sil snažit přežít.

Jul se měla postarat o volnou cestu ke dvoru a Amélie měla na starost kočár. Já měla jít spolu s Richardem a Davidem do klášterních katakomb, čistě pro jistotu, kdyby se vyskytly problémy v osobě čarodějnice.

Opata chtěl vyřídit prvního, a pak přesně o půlnoci vstoupit do komnat jeho otce. Pokud vše půjde podle plánu, o čemž samozřejmě pochybuji, s prvním slunečním paprskem bude po všem.

„Děkuji za vaši pozornost a dámy bych chtěl poprosit, aby si zítra oblékly mužské oblečení. Samozřejmě kromě naší krásné hostitelky.“ Usmál se na Jul.

Skoro jsem si oddechla, když bylo po všem. Zbytek noci byl jen náš, můj a Richardův. Nemilovali jsme se, protože Richard chtěl být napjatý a neuspokojený. Říkal, že mu neukojená potřeba tříbí mysl a jeho instinkty se zostřují. Asi měl pravdu, protože kdykoliv jsem se ho dotkla, zachvěl se a napětí jeho svalů bylo skoro viditelné.

Jen jsme leželi vedle sebe a mlčky si užívali tepla toho druhého. Ani nevím, kdy se příjemné prázdné otupění přehouplo do klidného hlubokého spánku. Podvědomě jsem vnímala jeho přítomnost i během snění a tak se noční můry minulého dne díkybohu neopakovaly.

„Moc ti to sluší v tom mužském oblečení.“ Richard se přitiskl k mým zádům a políbil mne ze strany na krk. Jeden ze sloužících Juliette měl postavu spíše ženskou, byl drobný a hubený a tak věci z jeho šatníku perfektně padly jak mně, tak Amélii. Určitě chudinka trpěla, když si musela natáhnout kalhoty a jednoduchou černou košili.

Já naopak byla velmi spokojená. Nikde to neškrtilo a součástí oblečení nebyl ani korzet. Dotáhla jsem tkaničky vysokých šněrovacích bot a dopnula košili až ke krku, aby zbytečně neodhalovala bílou pokožku mé šíje. Richard mi pomohl do černého saka, které mi bylo trochu volnější přes ramena, naopak v oblasti zadečku a boků trochu táhlo.

Sjel mě zkoumavým pohledem, a pak mi na hlavu usadil rošťáckou čepku, kterou nosili mladí chlapci.

Strčila jsem ruce do kapes, a pak se otočila na svého manžela. Byl oblečen nenápadně, celý v černém.

Usmál se a přivřel oči. „Chceš trochu žvýkacího tabáku? Jen pro doladění dojmu.“

Otočila jsem se a podívala se od zrcadla. No, opravdu by si mě někdo mohl splést s chlapcem. Vlasy jsem měla pevně stažené, takže z celé té blonďaté záplavy loken zbyl pouze malý uzlíček, teď nenápadně schovaný pod čepicí. Tu jsem měla tak naraženou do čela, že mi stěží bylo vidět do očí. Jen hladká linie čelisti a žensky jemná šíje by mě mohly prozradit.

„Připravená?“ Zeptal se Richard a zamířil ke dveřím. Popravdě byla jsem připravená úplně na všechno a nejvíce ze všeho na naši smrt.

Cesta skrz dlážděné ulice Paříže byla zdlouhavá. Nakonec se k naší výpravě připojil ještě jeden z lidí Jul. Byl to chlapec asi stejně starý jako já. Ale i na svůj věk vypadal nedospěle. Jeho tělo bylo jedno z těch, jež navždycky zamrznou, aniž by zmohutnělo a rozkvetlo v drsnou mužskou krásu. Tenhle chlapec byl odsouzen zestárnout v těle bez svalů, vyhublém a s rameny, jaké mívají ženy. Byla jsem ráda, že jel v kočáře s námi. Mohla jsem svou plnou pozornost zaměřit na něj. Na jeho nevyvinutý dětský hrudník, vyhublé nohy s téměř neexistujícími stehny, nepřirozeně vystouplý ohryzek na krku, vyděšené velké oči, vyzáblé dlouhé prsty s okousanými špinavými nehty.

Naproti němu se andělská krása mého muže zdála skoro nadpozemskou. On si to, zdá se, neuvědomoval, asi sám sebe nesrovnával s tím věchýtkem, které se krčilo na sedačce naproti nám.

Amélie mi jednou řekla, že to, že se stanete upírem, nezmění váš vzhled. Možná ho trochu vylepší, zhutní a povytáhne vše, co je na vás krásné a malinko postrčí dál to, co by mělo přejít bez povšimnutí. Tohohle chlapce by si asi žádná upírka nevybrala jako svého druha. Bylo mi ho líto a tak jsem mu věnovala letmý povzbudivý úsměv.

Oplatil mi ho, ale jeho nervozita jen stoupla, protože si začal dlaněmi silně třít vystupující klouby kolen.

„Jen klid, chlapče, jdeš s námi jen pro případ, že by dveře byly chráněny kříži.“ Naklonil se k němu Richard a díky jeho svalnatým a rozložitým ramenům bylo najednou v kabině strašně málo místa. Zachytil dlaně toho chlapce do svých a díval se mu upřeně do očí, aby ho uklidnil. Nepoznala jsem, jestli použil nějaký upíří trik, ale ten chlapec se opravdu uklidnil.

„Jsme na místě.“ Tenký hlas Amélie k nám pronikl skrz dřevěné obložení kabiny. Chtěla vést koně i cestou k řece, prý, aby si na to zvykla. Její jízda byla pomalá a opatrná, doufejme, že pokud půjde o rychlý úprk, trochu popustí uzdu své divokosti.

Na kozlíku vedle ní seděl David a dával pozor, aby šlo všechno podle plánu. Zaťukal na střechu, domluvený signál, že všude je klid a my můžeme ven.

První vylezl ten chlapec, hned za ním můj muž. Pak se Richard otočil a podal mi ruku, aby mi pomohl ze schůdků. Venku už čekal David a v podpaží měl několik tlustých nových loučí a taky plátěný pytel. Když ten pytel složil z ramene, řinčení oceli prozradilo, že je naditý zbraněmi.

Zamrazilo mě v zádech a naskočila mi husí kůže. Už je to tu. Už nelze couvnout.

David rozvázal provaz plátěného vaku a podal pár dlouhých nožů Richardovi. Pak ozbrojili i mě a zbytek si za opasek a do kožených pouzder na hrudi nastrkal David.

Nechtěla jsem říkat nahlas, že já žádné dýky nechci a tak jsem si jen snažila zvyknout na nepohodlí, jež zbraně za mým opaskem způsobovaly.

Ústí do kanálů jsem si pamatovala jen matně a tak jsem nechala jít prvního toho chlapce. David usoudil, že pokud zde budou pasti, budou mířené proti upírům a jemu neublíží. Hned za ním vstoupil Richard a já šla za ním. David naši skupinku uzavíral. Louče syčely, když na ně kápla ze stropu kapka vysrážené vody a jejich neklidné plameny se mihotaly a na zakulacených stěnách vytvářely prazvláštní obrazce.

Vyrušili jsme několik potkanů, kteří spokojeně hodovali na svém mrtvém druhovi a oni se s kvičením rozeběhli a zmizeli někde v tunelu před námi.

Otřásla jsem se, protože jsem jejich malá špinavá tělíčka pokrytá blechami, cítila. Uvědomovala jsem si malé černé oči, lesklé jako korálky, které si nás prohlížely. Slyšela jsem rychlý tep jejich vystrašených srdíček.

„Jsou to jen potkani.“ Otočil se ke mně Richard a já si až teď uvědomila, že jsem skončila zády přitisknutá ke zdi. Fajn, vyděsí mě malí potkani, co asi udělám, až se postavím čelem čarodějce?

„Jdeme.“ Pohladil mě po rameni a nechal projít Davida kolem nás. „Půjdu až za tebou, ničeho se neboj.“

Prodírat se po kotníky v odpadních vodách obyvatelů města nebyla vůbec hezká zkušenost. Nos si musel zvyknout na pach hniloby a výkalů a nohy jsem musela vědomě nutit, aby se pohybovaly.

„Tudy.“ Manévroval nás David do boční chodby a já si s oddechem uvědomila, že pach slábne. Tudy tekla jen voda čistá. Sice to tu stejně čpělo špínou a plísní, ale náhle mi tyto pachy připadaly jako rajská vůně.

„Jsme tady.“ David se zastavil a loučí přejel malý otvor, uzavřený masivními dřevěnými dveřmi. Na železném kování a na klice byly vyraženy kříže. Jeden větší visel také na rezavé skobičce nad vchodem.

Chlapec, aniž by čekal na podrobnější instrukce, sáhl po krucifixu nade dveřmi a sundal ho ze skobičky. Pak váhavě vzal za velikou kliku a myslím, že ho překvapilo, když se dveře se zavrzáním podvolily a otevřely se.

Za nimi byla jen pustá tma. Děkovala jsem svému nočnímu vidění, i když nebylo ještě úplně ostré. Držela jsem se za Richardem, protože on s viděním v noci neměl jediný problém. Spolu s Davidem se pohyboval naprosto jistě, ladnými nacvičenými pohyby. Drželi se zády ke stěnám a pomalu a neslyšně propátrávaly jednotlivé chodby a místnosti.

„Vypadá to, že je tu úplně mrtvo. Opat ještě asi nedoplnil stavy svých pomocníků.“ David se k nám otočil. „Ty jdeš s námi. Em, ty počkáš tady. Do ničeho se nepleť, a kdyby něco, ukryj se.“

Všichni tři odkráčeli tmou do hloubi podzemí a já se zapřela zády o chladné kameny.

Špatně se mi dýchalo, celá ta chladná temnota na mě padala. Svezla jsem se do dřepu a objala kolena pažemi.

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Sluch se mi zbystřil a já uslyšela tiché zasténání. Otočila jsem hlavou a snažila se zachytit, odkud zvuk vychází. Zasténání se zopakovalo, doprovázeno nejasným křikem.

Tohle se mi přeci nezdá. Někdo tu je a ten někdo potřebuje mou pomoc. Vyhoupnula jsem se zpět na nohy a pomalu se sunula směrem, odkud jsem výkřik slyšela. Krok po kroku, nádech po výdechu. Snažila jsem se nevnímat vtíravé bušení vlastního srdce, které mi burácelo ve spáncích. Jeho zběsilý tep snad ještě zrychlil, když jsem přitiskla ucho k prkenným vratům, vedoucím kdovíkam.

Další bolestné zasténání přerušilo zkoumání sebe sama a já se zapřela o vrata a vstoupila do kamenného sálu. Tak tady jsem to znala. Byla jsem tu nejednou, připoutaná k té nakloněné desce tam v rohu.

Polknutí zahnalo pocit na zvracení a já se donutila nevzpomínat, ale přemýšlet.

Zašramocení, a pak jasně slyšitelné bouchnutí. Ozývalo se to z druhé strany sálu. Smysly jsem měla napjaté, až mě rozbolela hlava, to jak jsem se snažila vycítit, co mě za dalšími zavřenými dveřmi asi čeká.

Šouravé tiché hlomození, a pak další bolestné zasténání. Ten hlas, ten hlas mi byl povědomý. Přecupitala jsem po špičkách, co nejtišeji k protější stěně a opatrně zmáčkla petlici, která mě dělila od morbidní scény za dveřmi.

Menší, mnohem intimnější místnůstka s velkým krbem v jejím středu. Louče na stěnách plály a osvětlovaly háky, na kterých bylo rozmístěno mnoho prapodivných nástrojů. Protočil se mi žaludek, když jsem si uvědomila, k čemu ta sbírka oceli asi je.

Zrak si jen pomalu přivykal takovému množství světla a tak mi chvilku trvalo, než jsem rozpoznala tmavou siluetu stojící u stěny. Na velikém kříži ve tvaru písmene X byl připoután muž. Jistě, stavbou těla a díky pohlaví, jež se mu tyčilo před boky, to byl stoprocentně muž. Pokožku měl pokrytou takovou spoustou řezných ran, že pro samou krev nebylo vidět, jakou má jeho kůže vlastně barvu.

Byl tu sám, nikoho jiného jsem tu necítila. Vešla jsem dovnitř, aniž bych za sebou zavřela. Bylo jen rozumné nechat si otevřenou únikovou cestu.

Přešla jsem k té zkrvavené postavě a snažila se nevnímat, kolik bolesti asi musel dotyčný přestát.

Přidušeně jsem vyhekla, když jsem ve ztrhaných rysech jeho tváře poznala kohosi, kdo býval pravým obrázkem aristokratické nadřazenosti.

Muž otevřel oči. Přímo svítily z jeho na pohled černé tváře. Jeho rty se zachvěly a já si všimla, že jeho unavený pohled zalily slzy.

„Bernarde?“ Jako bych se přece jen potřebovala přesvědčit, že ta troska přede mnou je opravdu on.

Zachvěl se a sevřel prsty svá pouta. Sebral poslední síly a svaly jeho paží se napnuly. Postavil se na nohy, které mu zřejmě vlivem nelidského mučení vypověděly službu.

„Em.“ Zasténal tiše a já si všimla, že jeho rty pokrývají další řezné rány. Zuby měl pokryté vlastní zaschlou krví. Vypadal jen jako napodobenina člověka.

„Panebože.“ Aniž bych přemýšlela, vrhla jsem se k němu a osvobodila jeho paže ze zajetí kožených pout. Široké pásy hovězí kůže se mu zarývaly do zápěstí tak silně, až proťaly pokožku a maso pod ní.

Zhroutil se mi do náručí. Neunesla jsem jeho váhu a tak jsem skončila na zadku a objímala jeho krvácející tělo.

„Zmiz, zmiz odsud. Ona se vrátí.“ Jeho slova mi splývala s jeho chrčivým dechem.

„Čarodějka?“ Zeptala jsem se pro upřesnění, do jak hlubokého hnoje jsem právě nyní zapadla.

„Chtěla mě vykastrovat, potom, potom…“ Jeho oči se upřely k jeho bokům a stále se zdouvající erekci.

Přitáhla jsem si ho blíž a kolébala ho jako malé dítě. „Musíš se ode mne napít. Neunesu tě, musíš po svých a musíme se odtud dostat, co nejrychleji.“

Nezmohl se na nic víc, než žalostné vzlykání.

„Bernarde, pokus se.“

„Ale, ale, kdopak se nám to vrátil?“ Ve dveřích stála ta bělovlasá stařena, kterou jsem si pamatovala z našeho prvního setkání.

„Chceš se k nám připojit, holubičko?“ Naznačila rukou směr nahoru a Bernardovo tělo se jako na povel samo zvedlo ze země.

„Můžeš si posloužit, ale až s ním skončím já. Držím ho v tomhle stavu už hodně dlouho. Nakonec přijme ode mne s vděkem možnost uvolnění, kterou mu ráda poskytnu. Opat mi ho dal na hraní. Byl velmi rozezlen, že ho tví zachránci připravili o tak dokonalé pomocníky. Víš, lidé, jako byli Jean a Pierre, se nehledají snadno.“

Bez dechu jsem sledovala, jak do rukou bere velké kleště.

Bernard znovu zasténal, jako kdyby věděl, co přijde, jako by tím už nejednou prošel.

Vstala jsem a postavila se před něj.

„A tímhle gestem chceš docílit čeho?“ Usmála se a předvedla nám prvotřídní přehlídku zkažených zubů.

„Nedám ti ho.“ Sevřela jsem ruce do pěstí.

„Já dostanu vše, co chci, má milá.“ Sklopila oči k zemi, a když vzhlédla, její tvář byla překrásná. Její pokožka přímo zářila mládím a zdravím. Vlasy sice měla stále bílé, ale jejich bohatost a kvalita se nedala s tím, co bylo před tím ani srovnávat. Jen oči byly stejné, staré a proradné.

„Radši si je beru ve své běžné podobě. Užívám si tak dvojnásob, víš. Trpí kvůli tomu, kdo si osedlává jejich dokonale stavěná těla. Měla ses zeptat Davida, mám dojem, že potom vždycky zvracel.“

Dech mi uvízl v hrdle a náhle jsem měla dojem, že jsem si tu ani zpola neprošla tím největším peklem.

„Nech nás odejít, Kalido.“ Hlas se mi chvěl strachem.

„Nebo co, maličká?“

Sáhla jsem za opasek a vytáhla dlouhou dýku.

Ústa se jí roztáhla do velikého úsměvu. „Dítě, co to na mě zkoušíš?“

Na ramena mi dopadly velké a těžké dlaně. Bernard si mě přitáhl blíž. „Zmiz, dokud je čas.“ Zasípal mi do ucha.

Zavrtěla jsem hlavou a odhodlaně udělala krok kupředu. Kalida se zasmála, a pak vydala zvuk podobný vřískání a syčení. Měla jsem sto chutí upustit nůž a přitisknout si dlaně na uši.

A pak to přišlo, sotva znatelný náznak pohybu, ale najednou stála těsně přede mnou. Bernard zareagoval rychleji, nežli já a odstrčil mě z cesty. To on schytal ránu určenou mně.

Zapotácel se a svezl se na kolena. Už neměl ani sílu klít.

Ohnala se po mně znovu, ruce zaťaté do odporných pařátů, vřískající a syčící.

„Nedostaneš ho.“ Odpověděla jsem naprosto klidně a po očku mrknula na Bernarda. Klečel na patách a snažil se popadnout dech.

„A pokud tomu dobře rozumím, tak ty mi v tom zabráníš.“ Smála se mi.

„Ne, to já se hodlám bránit.“ Bernard vstal a švihnul hrubým řetězem, který nahmatal kdesi na zemi.

Řetěz se omotal Kalidě kolem krku a když Bernard zatáhl, stáhl Kalidu na podlahu.

„Hlavu, uřízni jí hlavu.“ Zakašlal. Přiklekla jsem k jejím vlasům rozhozeným po podlaze a odhodlaně přiložila čepel na její krk. Bernard nalehl na její tělo a znehybnil její ruce.

Uvědomovala jsem si, že tohle musím udělat já. Muž jí zřejmě nemohl ublížit. Jenže ono se to lehčeji poví, nežli udělá, a když se čepel zařízla do její kůže a ona na mě vytřeštila oči, přemáhala jsem dávení.

„Udělej to, honem, než se probere.“ Bernard sípavě chrčel, i když se zřejmě snažil křičet.

Ruce se mi klepaly, ale nůž pořád klesal a klesal pod tlakem mých paží. Proč mi jen nikdy nikdo neřekl, jak těžké je uříznout někomu hlavu?

Pomine-li se smrtelný třes, který pohltí celé tělo a bublavý zvuk ucházejícího vzduchu smíchaný s vytékající krví, pohled samotný je otřesný.

Ostří narazilo na páteř a já se neubránila a vyklopila na podlahu vedle celý obsah žaludku.

„Em, pospěš si.“

Propáníčka, co ten upír po mně vlastně chce? Kdo z lidí umí chodit se skoro uříznutou hlavou? Jejda, ona vlastně není normální člověk.

Rty se jí pohybovaly, to když skrz ně tlačila bezzvučně tajemné zaříkadlo.

„Em, dodělej to.“

Dobře, zvracet budu potom. Natočila jsem ostří tak, aby prošlo mezerou mezi obratli a naposledy mocně zabrala. Křuplo to a já se odplazila od stále se zvětšující kaluže její krve.

„Em, Em, vezmi tu hlavu a hoď ji do ohně.“

„Ne, já už nemůžu.“ Zasténala jsem mezi návaly zvracení.

„Její tělo se mnou ještě bojuje, prosím, hoď tu hlavu do ohně.“ Bernard naříkal skrz sevřené zuby.

Vytáhla jsem se pomocí dřevěného stolku na nohy a popadla zakrvácenou hlavu za vlasy. Její tvář byla svraštělá s vražedným výrazem.

Přešla jsem ke krbu a vhodila tu odpornou věc do ohně. Plameny vzplály, jako bych přiložila něco hodně hořlavého a oheň nabral modrozelený nádech.

Až když plameny plně pohltily její vlasy a tvář zčernala a zuhelnatěla, přestalo se její tělo zmítat. Bernard se z ní odkulil a třel si ruce o stehna, jako by sahal na něco odporného.

„Dokážeš vstát?“ Sehnula jsem se k němu a snažila se ho odtáhnout alespoň z téhle místnosti. Jeho tělo bylo tolik mohutné a tolik těžké.

„Ne, pij.“ Prokousla jsem si zápěstí a postrčila mu krvácející paži k ústům. Hltavě pil, srkal krev z mé žíly.

Zamotala se mi hlava právě v okamžiku, kdy se ode mne odtáhl.

„Trefíš zpět.“ Natáhl si zkrvavený cár látky, který býval jeho kalhotami. Když nic jiného, alespoň zakryl tu mohutnost, jež mu stále trčela mezi boky.

„Myslím, že v tom nebude problém.“ Z podlahy jsem se zvedla jen s jeho pomocí.

Vzájemně se podpírajíc, došourali jsme se k východu ústícímu do kanálů.

„Proboha.“ Vykřikl Richard a vrhnul se k nám, aby mi pomohl.

„Bernarde, proboha.“ Podepřel ho a já se málem se sunula k zemi, to jak mi zmizela jeho opora.

„Em, vezmu tě do náručí, protože odsud musíme zmizet.“ David mne vyzdvihl a přitiskl si mě k hrudi.

„Jste v pořádku?“ Ohlížela jsem se po Richardovi. Vypadal dobře, jen přes tvář se mu táhla dlouhá krvácející rána a rameno měl odhalené, rozseknutou kůži, krvácel.

„No, myslím, že náš problém číslo jedna už je vyřešený.“ Usmál se mi do vlasů.

„Kde je ten kluk, co jel s námi?“ Rozhlížela jsem se kolem.

„Hmm, byl statečný, ale nezvládl to.“

Nemohla jsem říct, že to bylo překvapení.

„Richarde, odtud musíme odbočit, abychom se dostali do katakomb.“ David mě postavil opatrně na nohy.

„Jenže já musím pomoci Bernardovi do bezpečí.“ Zasyčel Richard.

„Vezmu ho k Amélii.“ Vzdychla jsem tiše. Vůbec se mi nelíbilo, že bych je nyní měla opustit, ale pokud se teď zdrží, nestihnou to podle Davidova plánu.

„Zvládneš to?“ Zašeptal Richard, když mi přes rameno přehodil Bernardovu paži.

„Tak mi řekni, co jiného mi asi zbývá.“ Sykla jsem naštvaně a vydala se škobrtavě temným tunelem. Nemohla jsem zabloudit, tady už to bylo jen pořád za nosem.

Skoro jsem si oddechla, když se temnota přede mnou roztáhla a na hladinu padl první paprsek studeného měsíčního světla.

Seina páchla přesně jako splašky, které do ní přitékaly.

„Musíme nahoru, Am čeká v kočáře.“ Kolena se mi klepala námahou, to jak jsem se ze všech sil snažila podpírat Bernardovo zbídačené tělo.

Jméno jeho vyvolené ho donutilo pozvednout hlavu.

„Jen pár schodů, Bernarde.“ Manévrovala jsem ho ke schodišti stoupajícímu na ulici. Nábřeží bylo naprosto tiché a šumění řeky překřikovali jen všudypřítomní rackové.

Zapřela jsem ho o kočár a snažila se ze všech sil popadnout dech. Pro dnešní noc toho na mne bylo moc. Ne, tohle bylo moc i pro noci následující.

Otevřela jsem dveře a Amélie vzhlédla s uslzenýma očima. „Emily? Měla jsi přeci… Co se děje? Kdo je to?“

Převalila jsem jeho krvácející tělo do kočáru a Amélie vykřikla. „Postarej se o něho. Musíme, musím, no, prostě mu dej napít.“

Zavřela jsem dvířka a usedla na kozlík. Ještě nikdy jsem neřídila vůz, ale koně mě mívali rádi, tak to snad zvládnu.

Odbrzdila jsem kočár a do roztřesených rukou popadla opratě. Jen vzdáleně jsem si pamatovala cestu k bráně, jež vedla do podzemí. Pobídla jsem dva černé valachy, kteří táhli náš kočár a zamířila co nejrychleji ke vstupu do katakomb.