Moonlight shadow

„Au.“ Poručit tělu, aby se ani nehnulo. Dýchání omezit jen na nezbytné vtlačení vzduchu do plic a myšlení odložit na dobu „až zase bude líp.“
Měla dojem, že kdyby jen pohnula konečkem prstu, svět by se zatočil a ona by zvrátila obsah svého prázdného žaludku. Všechno bolelo. Nádech, výdech, i pouhá myšlenka. Vše bylo rozostřené a cítila se jakoby připoutána k voru na rozbořeném moři.
Z úst jí proti její vůli splynul tichý, kvílivý sten. Víčka se jí zachvěla a díky bohu ležela obklopena tmou. Kdyby kolem bylo světlo, jistě by jí hlava explodovala a udělala kolem pěkný svinčík.
Čísi prsty nahmataly její paži a spíše jen po paměti, nežli podle pohledu, vyhledaly kloubní jamku.
Zmatek ji zaplavil a pak ho hned vystřídal strach. Adrenalin se jí vypudil na největší obrátky a bolest nebolest, snažila se ze všech sil vyškubnout svou ruku z ledového sevření.
Cosi chladného a velice nepříjemného jí projelo kůží a měla dojem, že se jehla zastavila až o kost. Jak kdosi mačkal píst stříkačky, rozlévalo se jí po celé paži horko, až dospělo k jejímu krku a pak vystoupalo až do hlavy. Její mysl zaplavila blažená netečnost. Měla by šílet, být strachy bez sebe, ale ona jen bez hnutí ležela a nechávala se pohltit klamným pocitem bezpečí a pohody.
Víčka se jí klížila, a když se sama od sebe zavřela, odplula Patty kamsi do teplého a vlídného náručí nevědomí.
Ležela tak asi strašně dlouho, mysl oblouzněnou silnou drogou, ale pokud klidně odpočívala, její tělo se regenerovalo a uzdravovalo.
Zamžourala do přítmí a otočila hlavu k plápolavé záři malého plaménku svíce. Mihotavé světlo bylo tak příjemné, až se jí chtělo spokojeně vzdychnout.
Sakra, vždyť ji někdo praštil, a pak jí někdo napumpoval do žíly nějaké svinstvo, a pak…
Patty sebrala všechny své síly a posadila se. Jenže unáhlený a zbrklý pohyb nebyl zrovna nejlepší ani pro její poraněnou hlavu, ani pro otřesený mozek. S bolestným zakvílením padla zpět na polštář, dlaň přitisknutou k obvazu, jenž jí halil čelo a v několika vrstvách omotával její lebku.
„Neměla by ses ještě namáhat.“ Tichý líbezný hlas se ozval z temného kouta a pak se v té neproniknutelné tmě cosi pohnulo.
Pat se vyděšeně snažila zaostřit na toho, kdo spočíval v té temnotě a mlčky ji pozoroval.
„Neboj se, nechci ti ublížit.“ Pár ladných kroků a postava se přesunula do světla, i když zůstávala i tak v bezpečné vzdálenosti.
Pat vylekaně vykulila oči a trhavě se nadechla. Podle hlasu již věděla, že s ní není ani jeden její anděl, ale tohle bylo opravdu překvapení.
V mihotavé záři stál Kai. Upíral na ni své výrazné modré oči a se zájmem si ji prohlížel. Na sobě měl široké volné černé kalhoty a dlouhou červenou hedvábnou tuniku. Byl bosý a vlasy měl rozpuštěné, takže jemné dredy mu spadaly až na ramena.
Zjevně si všimnul jejího zděšeného výrazu, protože jí ukázal prázdné dlaně a pokrčil rameny.
„Máš rozbitou hlavu. Neboj, toho, kdo ti to udělal, jsem přísně ztrestal. Tohle je neodpustitelné, ublížit někomu, kdo je hostem v mém domě.“ Asi aby jí udělal radost, pokusil se o mírný úsměv.
„Kde, kde to jsem?“ Skoro se vylekala, jak nakřáple zněl její hlas.
„V mém pokoji, cítil jsem jako svou povinnost se o tebe postarat. To, co se ti stalo, byla jen má chyba.“
„Proč? Vždyť mě nenávidíš?“
„Necítím vůči tobě nenávist. No, ne vůči tobě jako osobě. Jsi prostě jen člověk a ještě k tomu žena.“ Zatvářil se kysele a Pat se skoro ulevilo, že tohle je Kai, jak ho zná.
„Takže tohle všechno je jen divadlo? Staráš se o mě, ale nejradši bys byl, kdybych ti nestála v cestě.“
„Jsem Japonec a tohle je prostě jen základní a slušné chování. Jakožto můj host, jsi měla nárok na vlídné zacházení, mojí vinou se ti stala nehoda a já teď cítím povinnost odčinit svou chybu.“
Kai se zatvářil uraženě, ale i přesto se mírně uklonil.
Patty už by nemohla být zmatenější.
„Kde jsou Gei a Leo? Proč tu nejsou? Co jsi jim udělal?“ Vztek v ní kypěl a dělal ji silnější.
„Pokud vím, tak jsou ve svém pokoji.“
„Oni mě s tebou jen tak nechali?“
„Neměli na výběr. Já jsem jejich kníže, nemusím se ptát na jejich názor.“
„Do háje.“ Pat si zakryla oči paží a snažila se zachovat klid. Měla sto chutí nadávat a křičet a taky brečet, ale ani jedno z toho by jí zřejmě nepomohlo.
„Chci odtud. Chci se vrátit do našeho pokoje.“ Zakvílela přidušeně, aniž by se na něho podívala.
„Jistě. Až ti bude lépe, potom se můžeš vrátit.“
„Je mi líp.“ Vyštěkla naštvaně a on jen zíral se zaťatými zuby na očividný projev jejího nevděku a absolutní absenci úcty.
„Tak potom vstaň a běž.“ Tvář měl tvrdou, jak moc byl dotčen její netaktností, ani jedna z žen, co znal, by si nedovolila takovéhle chování.
Patty se pomalu posadila, trup si opírajíc o třesoucí se paže. Točila se jí hlava a zvedal žaludek. Stěny se míhaly a navozovaly tak silný pocit nevolnosti. Cítila, jak se jí odkrvuje obličej a začíná jí hučet v uších. Teď přeci nesmí omdlít, nesmí mu udělat tu radost a ukázat svou slabost. I kdyby se musela odplazit, tak to udělá.
Odhrnula deku a posunula se blíž k hraně postele. Z oblečení jí zbylo pouze spodní prádlo, ale stud necítila. Tenhle oboupohlavní netvor stejně není na ženy, tak co.
Kai si nemohl pomoci a musel obdivovat její odhodlání. Měla srdce bojovníka, to z ní vycítil už v tu první noc. To, že je tvrdá a jde si za svým, předvedla i dole ve sklepení, když se tak šikovně postarala o Geroma. Sledoval, jak opatrně klade plosky nohou na vysoký vlněný koberec a jak zatíná zuby, aby nedala najevo náznak slabosti. V tváři byla sněžně bílá a její pokožka nabírala mírně do zelena. Dokázal cítit její bolest i to, jak hrozně se cítí a jak hrdinně s tím bojuje.
Zaváhala, a pak se zhluboka nadechla a odstrčila se od matrace. Nohy se jí klepaly snad víc než paže. Když se jí slabostí rozechvělo celé tělo, zachytila se vyřezávaného sloupku postele a doslova se na něj zavěsila.
Vypadala roztomile, jak se snažila být silná jen v bílém bavlněném prádle. Vyšívaném živůtku a volných kalhotkách po kolena. Vlasy jí visely rozpuštěné kolem smrtelně bledé tváře, ale oči, ty jí přímo zářily nenávistí a tvrdohlavostí. Kai se zamračil, když mu myslí prolétlo, jaká by asi byla v posteli. Ženy, jež měl, byly povětšinou tiché a nevýrazné, takový ten typ, co stojí v místnosti a vy si jich ani nevšimnete. Patty ale byla žena pevně si stojící za svým, odhodlaná pro své milované udělat či obětovat cokoliv.
Jak ji tak pozoroval, jak se opírajíc o vše okolo snaží obejít postel a dostat se ke dveřím na chodbu, nitro mu zalil zvláštní pocit prázdnoty. Měl vše a všechny, co kdy chtěl. Jediný Gerome se mu odvážil odmlouvat a i toho časem zlomil, ale neměl lásku, která by ho dokázala naplnit, která by ho zahřála v osamělých dnech a vyčerpávajících nocích.
Vždy byl kníže, tvrdý a silný. Nedostupný a neoblomný. Hlava klanu, jeden z nejstarších, bohatý a mocný a vždy byl sám.
Pat cítila, že už se dlouho neudrží na nohách, jen zvládnout dojít na chodbu, tam ať se klidně skácí, ale musí to dokázat.
Neodvážila se otočit a pohlédnout mu do tváře, ale i tak vnímala, že pozoruje každý její pohyb. Stál tam jako socha a snad ani nedýchal.
Patty zavřela oči a udělala poslední krok za opory nábytku. Věděla, že musí pustit sloupek postele a pak bez opory dojít ten šílený kus, až ke dveřím.
„Sakra, to nezvládnu.“ Prolétlo jí hlavou. Nejen, že přestávala cítit nohy a kolena se jí klepala tak, až do sebe narážela, ale začaly se jí dělat i mžitky před očima.
Musela si vybrat, buď to vzdá a potupně se vrátí na lůžko, nebo se pustí a zkusí štěstí.
Narovnala ramena a pak udělala další krok. Kolena se jí podlomila a ona naprázdno prohmátla vzduchem ve snaze se něčeho zachytit.
Zem byla najednou tak děsně daleko a ten pád byl jako ve zpomaleném filmu. Naprosto přesně si uvědomovala, jak směšně asi vypadá a jak se on musí tvářit. Spokojenost a vítězství vepsané do dokonalé a půvabné tvářičky toho sadisty.
Štíhlé bledé prsty s dlouhými pěstěnými nehty se omotaly kolem jejího nadloktí a než stačila políbit huňatý koberec, vtáhly ji ty nadlidsky silné paže do hebkého objetí červeného hedvábí. Stočil si ji v klíně jako malé dítě. Klečel na patách a svíral ji v náručí.
Byl vysoký, tak metr devadesát, ale i tak se cítila divně, protože jeho štíhlé tělo, se zdálo být tak drobné.
Pomalu zvedl paži a své dlouhé elegantní prsty ponořil do blonďaté záplavy jejích vlasů. Přitiskl si její tvář na hruď a jakoby si nevýslovně užíval tenhle prchavý moment blízkosti.
„Pusť mě.“ Snažila se ho odstrčit, hned jak se vzpamatovala, jenže to bylo stejně platné, jako strkat do několikatunového kamene.
Srdce jí tlouklo o překot, jak se marně snažila vyprostit z ocelového sevření.
„Neublížím ti.“ Šeptal jí tiše do vlasů.
„Nech mě být, co to s vámi sakra je? To si mě budou dobírat všichni bisexuální upíři, které poznám?“
Zasmál se a pak jen dodal. „Je to něco v tobě, co nutí našince, aby se snažili dostat se ti do kalhotek namísto toho, aby si tě dali k večeři.“
„Pusť mě, sakra, slyšíš?“ V hlase jí byla znát panika. Jakoby věděla, že Kai dostane vždycky všechno, co chce.
„Nikdo tě nedrží, andílku. Klidně vstaň a můžeš si jít, kam tě srdce táhne.“ Odhodlaně ignoroval její marné snahy o svobodu.
Přestala se kroutit po pár dalších minutách, to když jí tělo zalil studený pot a už tak bledá pleť jí smrtelně zesinala. Ochabla mu v náručí a její hlava se svezla na jeho hruď. Omdlela vysílením a totální únavou ze ztráty krve, kterou tak ochotně věnovala svému milenci, aby zachránila jeho život.
Kai si ještě okamžik užíval teplou a měkkou váhu jejího těla bezmocně se tulícímu v jeho sevření a pak se pomalu a opatrně postavil. Koutkem oka zahlédl svůj odraz ve starožitném zrcadle, jež stálo v rohu jeho pokoje a musel se zastavit a pozorně prozkoumat ten neobvyklý obraz. Vypadal jinak, když si tiskl její bezmocné tělo ke svému. Jako by pouhá její přítomnost měnila jeho vzhled, jeho tvář. Celá ta staletími tvrzená maska necitelnosti a arogance, tužená tvrdými životními zkušenostmi a miliony bolestných rozhodnutí, povážlivě křehla a objevovaly se i drobné praskliny.
Věděl, že pokud zůstane v její blízkosti, dostane se mu ta její protivná, drzá a otevřená povaha pod kůži a zničí tak jeho svět.
Jenže, čert to vem, líbilo se mu, co zahlédl mezi prasklinkami jeho škrabošky, záblesk muže, jímž býval před tak dávnými časy, že ani sám neví, jestli byly skutečné.
Býval přeci kdysi chlapec, jehož matka chovala v náručí, býval i mladým mužem, jenž obdivoval krásu žen a toužil po jejich pozornosti. Míval sny, kdy stál v čele svých bojovníků, ochraňujíc své ideály a svou zem. Sníval o ženě, jež mu přinese mír a naplní jeho prázdné, již tolikrát zlomené srdce skutečnou láskou. Kde skončil ten muž, v něhož si přál dospět?
Pohlédl sám sobě do očí a zahlédl v nich náznak paniky. Stejný sžíravý strach, jaký mívali v očích ostatní jen při pouhé vzpomínce na něj.
Zamžil se mu zrak a pak ho cosi polechtalo na tváři. Jedna jediná slzy stekla coby vzpomínka na časy dávno minulé. Nesmí takhle zahodit všechno, co tak dlouho budoval. Kolik let mu trvalo, jen než ho začali brát vážně? Díky svému vzhledu byl cílem posměchu, a ač syn významného válečníka, musel pořád dokola dokazovat svou sílu a odvahu.
Hlasitě polknul, aby pročistil hrdlo, jež mu svíral prapodivný pocit. Byl vyděšený. Zděšený sám ze sebe a z toho, jak snadno by se nechal zlomit sladkou představou obyčejného a všedního vztahu.
Patty si vyčerpaně povzdychla a pak se sotva znatelně zavrtěla. Podvědomě se jí pevné sevření ocelových paží docela líbilo. Cítila upíří pach, a to ji uklidňovalo. Nasládlá vůně ji obklopovala a konejšila, nesla ji hlouběji do náručí hlubokého spánku. Věděla, že musí odpočívat, musí se dát dohromady a pak pěkně po svých, hrdě a se zvednutou bradou odejít.
Kai ji donesl až k posteli a dlouhou chvíli jen nehnutě stál, pozorujíc její spokojený výraz. Spala velmi tvrdě a koutky úst se jí mírně zvedaly v krásném bezděčném úsměvu. Byla překrásná, dokonalá, ale ani kvůli ní by nedokázal zničit svůj svět.
Pomalu ji položil do hedvábných podušek a přikryl ji až po ramena. Není správné, že je tady. Popravdě ji chtěl zlomit, donutit ji, aby mu náležela, jako všichni ostatní, jenže nyní měl strach, že by si její drobné ruce mohly podmanit jeho ztvrdlé jádro. Že by mohly rozehřát tu kamennou krustu, jež ho držela pohromadě. Co by bylo pak? Zmar, jen to.
Zaťal pevně zuby a odvrátil oči od její bledé tváře. Bože, takový zmatek už necítil snad tisíc let. Musí ji nenávidět, protože mu dovolila, aby se cítil opět jako člověk. Musí se jí stranit, protože jinak by jí mohl ublížit stejně jako Geromovi. I on v něm kdysi vyvolával něco jako pocity. To ne, ona je jeho zkáza, jeho záhuba. Klesl zlomeně na kolena a uvědomil si, že ona jediná by nad ním mohla zvítězit.
Musí se uklidnit a přemýšlet. Ano, jen klid a jeho myšlenky. Zahnat všechny nebezpečné úvahy. Opravit praskliny a zacelit díry, vystavět opět štíty z krutosti a zloby. Povolat zpět aroganci a samolibost.
Kai bolestně zkřivil tvář a zmuchlal si hedvábí na prsou. V pěsti svíral látku, která měla barvu šarlatu, a pod svou pěstí cítil zběsilý tlukot vlastního srdce. Vždyť je přeci mrtvé, tak proč o sobě dává tolik vědět?
Vstal a zhluboka se nadechl.
„Bene.“ Vykřikl stísněně.
Ve dveřích se objevil jeden z jeho poskoků a vysekl mu poklonu.
„Přiveď sem Geroma a řekni mu, ať si ji odvede. Nechci ji tady.“
Strážný kývl a než stačil zmizet na chodbě, Kai ho pohledem zastavil. „Potřebuji rozptýlení, budu čekat dole. Chci ženu. Mladou, hezkou.“ Pohledem zabloudil k záplavě zlatavých vlasů, jež spočívaly na jeho polštáři.
„Blond.“ Dokončil výčet svých chutí, co se týkalo dnešního jídla.