Moonlight shadow

„Svobodná!! Žije pod mou střechou, spoléhá na ochranu mých mužů, jí mé jídlo, šatí jí má vlna. Není svobodná, je mi povinována stejnou poslušností jako ostatní. Je to jen obyčejná žena Wille.“ Tohohle má vážně dost. Není to urozená dáma a i kdyby byla, stále by byla nucena poslouchat své mužské příbuzné. Svobodná! Haha!

„Nechci i brát iluze, ale s tímhle na ni nechoď. Pokud věříš, že se tě bude bát jako ostatní tak se mýlíš. Není to obyčejná žena a ani kůň kterého zkrotíš. Je duší svobodná a míní taková zůstat. Ji nezlomíš. Ač žena, její vůle je silnější než leckterého muže.“ Pronesl s lehkým smutkem Williem.

„Slyšel jsem, že se jí dvoříš.“ Pronesl stěží ovládaným hlasem Patrik.

„Dvořím?! Kdyby to bylo tak snadné. Přijímá mou pozornost s vřelým úsměvem, ale když se chci posunout dál, jemně mne vrátí zas jen na hranice přátelství. Nevím zda se mi povede ji získat. Jakoby zavřela své srdce a odmítla pustila lásku dovnitř. Tedy tu mezi mužem a ženou. Jinak miluje  každého člena našeho domu. Nejspíše jí někdo ublížil. Je k mužům přátelská, ale jako milence je odmítá. Nevím, vážně nevím jak ji získat.“ Seděl teď proti bratu s hlavou v dlaních. Tentam smích. Je vážně možné aby ji miloval?! Uvažoval Patrik a upíral zrak na bratrovu hlavu. Tohle nebyl ten větroplach od kterého odjížděl. Dospěl, je z něj muž. A muž potřebuje rodinu. Ženu, děti. Pokud chce tuhle ženu pak ji bude mít! Rozhodl se. K večeři přišli posledním, ale s úsměvy na tvářích. Řeči které slyšel po cestě domů nelhaly. Jídlo bylo výborné, víno lahodné a společnost nepřekonatelná. Když v noci vešel do své komnaty zůstal stát. Tady se oproti zbytku hradu zastavil čas. Stál v šeru, světlo dával jen oheň v krbu. Nad ním vysel obraz krásné, zlatovlasé dívky.

„Minervo!“ zašeptal a opřel čelo o římsu. S bolavou hlavu a těžkým srdcem ulehl do velké prostorné postele. Manželské lože. Teď zelo prázdnotou a chladem. Usnul. V mlze ranního lesa stála … divoženka. Tělo jako proutek. Zlaté vlasy po pás. „Minervo!“ vztáhl k ní ruku. Zvonivý smích a útěk. Rozeběhl se za ní. Na břehu jezírka se zastavila. „Minervo!“ zavolal znovu. V tom probleskl paprsek slunce a oslepil ho. Když znovu prohlédl byla na břehu jiná dívka. On , ale stále cítil stejnou potřebu ji uchopit, pohladit, chránit. Otočila se k němu. Drobná ňadra – dítěte,oblé boky – ženy. Vlasy kratinké. V tu chvíli si vzpomněl. Ta žena dnes! „Kdo jsi?“ zeptala se. „Patrik. Ty?“ místo odpovědi se zasmála stejným zvonivým smíchem jako předtím. „Co tu děláš?“ položil jinou otázku. „Čekám.“ „Na co?“ „nevím.“ Zas te zvonivý smích a pak se rozplinula.

Ráno bylo teplé a plné slunce. Společně s Willem a Simonem vyrazil časně aby zkontroloval své pozemky. Byl překvapen. Ve vesnici přibyli domky a řemeslníci. U řeky pila. Mnoho z „nových“ nájemců ho vítalo s úsměvem. Byl jejich nový pán a tak mu slibovali věrnost. Pozemky, které získali byli úrodné.

„Zdá se, že se vše daří. Starý Mark je spokojený ve vesnici! Myslel jsem, že ho z farmy nikdo nedostane.“ Podivoval se. „Baví ho řemeslo. Je v teple dílny a neprší mu za krk. Je víc než spokojený.“ Usmíval se Will. Mnoho bývalých nádeníků našlo své uplatnění v dílnách. Kdo chtěl, mohl se naučit řemeslu. Přinášelo to úspěch všem. Výrobky, které tu vznikali byli mnohem levnější než ty dovážené z Yorku či jiných měst a teď, už byli mnozí dost dobří aby mohli svá výrobky nabídnout ve městech. Většina Patrikových lidí žila líp než jejich předci. Patrika to těšilo, ale ten protivný tichý hlásek, který mu připomínal, že na tom má podíl i ta cizinka mu jeho radost kazil. Uběhli dva dny od jeho příjezdu. Viděl panství i účetní knihy a byl nadšen. Jediný mráček na jeho nebi byl Calum. Tolik si přál vidět i v jeho očích radost z toho, že je zpět.  Catrina se kolem něj neustále točila a vyprávěla. Byla jak princeznička. Cal, ale vždy ztichl a znejistěl, když se objevil v jeho blízkosti. Slyšel jeho hlas z dětského pokoje, smích z kuchyně kde loudal koláčky, ale jemu věnoval jen nedůvěřivý pohled a ticho. Třetího dne když se slunce blížilo k poledni vjel do hradu osamělý jezdec. Kůň byrvy javorového sirupu měl v patách psa. Zvuk podkov a hlasité výkřiky přiměli Patrika  vyhlédnou z pracovny. Díval se jak na nádvoří seskakuje z koně chlapec. Podkoní odváděl koně, nepoznal který to je. To však nic neznamenalo, ve stájích přibylo mnoho koní. Právě chtěl odejít od okna když zaslechl hlas svého syna.

„Sue! Sue!“ křičel s nadšením a radostí. Běžel ze schodů k chlapci. Ten přiklekl a rozpažil. Cal mu vletěl do náruče tak prudce až se jinoch lehce zakymácel.  Pak pevně zavřel náruč a chlapce láskyplně objal. Zvedl se i s hošíkem v rukou a zatočil jím.  Patrik pocítil žárlivost. Tomu neznámému se dostalo přivítání v které on nemohl ani doufat. Kdo je ten mladíček, že ho Calum tak nadšeně vítá?!  V  tom zpozoroval jak dětské rty vtiskli drobný polibek na chlapcovu tvář. Zamračil se. Teď když stál jeho syn znovu na zemi, uvědomil si kdo ten neznámí je. Suzan! Ano, jak jen ji mohl považovat za chlapce. Možná pro ty šaty. Tehdy v lese to byla taky ona. Od toho dne ji vídá každou noc. Stále neznal její tvář, jen tělo. Tělo, po kterém touží každou noc. Dost!!! Okřikl se. Je to budoucí žena jeho bratra, jen vzpurná cizinka. Přesto … když viděl nadšení na tváři svého syna jen co ho sevřela v náruči … radost z jejich shledání … žárlivost a hněv v něm převládli touhu. Odstoupil od okna a pak se otočil a vydal se prohlédnout si tu ženu blíž. Ukázat jí kdo je tu pánem, a že její vláda skočila.  V síni už ale nebyla. Vyběhl schody k soukromým pokojům své rodiny. Tam je uviděl. Calum jí držel za ruku a cosi vesele vyprávěl. Smál se a radostně poskakoval. Mysl mu zahalil hněv, žárlivost, vztek.

Byl to zvuk, který sem nepatřil co ho „probudil“. Zamrkal a uvědomil si změnu děje. Stál u ženy a syna. Před ní stál pes a tiše vrčel. Jeho syn naopak o krok couvl a schoval se za ní. Uslyšel tichý povel a zaregistroval drobný pohyb její ruky. Pes ztichl a přešel k její noze. Teď si matně uvědomil, že křičel. Jenže co? Co jim řekl? Ona se sehnula a něco zašeptala Calumovi do ucha. Jeho vystrašená tvář se rozjasnila. Přešel k psovi a chytil ho za kožený pás co měl kolem krku. Pronesl slovo jemuž Patrik nerozuměl. Hlava zvířete se natočila k ženě. Ta pronesla stejné slovo a pes se rozešel. Dřív než mohl cokoli říci se pes naklonil k chlapci a olízl jeho tvář. Z dětského hrdla se ozvalo zavýsknutí a oba se rozeběhli chodbou za jeho zády. Došlo mu, že se za celou tu dobu na něj ani jednou nepodívala. Naprosto ignorovala jeho přítomnost. Otočil se a viděl syna jak mizí v dětském pokoji který předtím přešli. Vrátil hlavu zpět a konečně se setkal s ženinou tváří. Slova, která se chystal říct, mu uvázla v hrdle. Simon řekl, že je půvabná a nelhal. Drobná plná ústa, jak stvořená pro polibky, nosík jako třešinku a oči… oči zvláštního zelenohnědého odstínu připomínali kočku. Bylo na ní cosi … rošťáckého, skřítkovského. Vše až na oči mohlo klidně patřit dívce sotva odrostlé, ale oči prozrazovaly ženu. Ženu plnou vzdoru, touhy a vášně. Marně se snažil najít slova.

„Pokud se nemýlím tak jste Patrik Kincaid, zdejší pán a zeman.“ Pronesla ona. Měla měkký hlas. Pokud doufal, že jí zastraší jeho mohutný zjev, mýlil se. Její hlas i pohled kočičích očí to dávali jasně najevo. Místo aby sklopila zrak, soustředěně si ho prohlížela.

„Ano nemýlíte se. Jsem zdejší zeman a pán.“ Pronesl ostře. Omámení, které pociťoval, mizelo.

„Ach Suzan! Už jsi zpět?“  tohle byl hlas Catriny. Dívka proběhla kolem otce a radostně ženu objala. Ta sklonila oči k dívce. „Catrino! Copak jsi dělala, že máš na nose šmouhu od sazí?“ usmála se a políbila ji na tvář. V ten moment pochopil. Byl to úsměv, kterému se nedalo odolat. Pocit tepla a souznění zaplavil jeho tělo.

„A… vidím , že už jsi zpět, Suzan !“ hlas  jeho matky. Lady Beatrice, stanula vedle svého syna. Díval se na tu ženu jak mateřsky pohladila jeho dceru. Rozhořčení se vrátilo.

„Drahoušku, běž za bratrem.“ Požádala lady Beatrice. Catrina se zvědavě podívala po dospělých. „Ano.“ Špitla a rychle zmizela.

„Madam! Víte, že vaše oblečení není právě vhodné … pro ženu?!“ pronesl ledově a pohledem dal najevo, že kožené kalhoty a halena přepásaná páskem, za kterým se leskl nůž se mu ani trochu nezamlouvají.

„Máte naprostou pravdu, pane. Je to ovšem nutnost. Pokud mne považují za chlapce, jsem ve větším bezpečí.“ Bez uzardění snášela jeho propalující pohled. Povytáhl obočí.

„Synu, dovol abych ti představila paní Suzan. Mou přítelkyni, důvěrnici a chráněnku.“ Vložila důraz obzvláště na poslední slovo Beatrice. „Patrik Kincaid, můj syn.“ S lehkou úklonou hlavy mu nabídla ruku.  Jen přítomnost matky ho donutila její ruku přijmout a políbit vzduch nad jejím hřbetem.

„Ráda vás poznávám pane.“ Pronesla, ale neusmála se.

„Suzan má svůj domek v lese, tam vždy na pár dní odjíždí, když zatouží po samotě a soukromí. Vzhledem k tomu, že si nepřeje žádný doprovod je lepší jede-li v přestrojení.“ Pronesla  Beatrice na její obranu. „ jistě budeš chtít nového člena naší domácnosti poznat lépe, ale teď není ta správný chvíle. Nech Suzan aby se mohla převléci a umýt po cestě.“ S těmito slovy vzala ženu za ruku a aniž by čekala na synovu odpověď  ji odváděla okolo něj pryč. Patrik nechápavě stál. Byl na chodbě sám. Vrátil se do své pracovny  a tam dal průchod své frustraci. Kletby padaly na hlavu té cizinky, ale i matky. U oběda, kam dorazil poslední, si prohlížel dění v sále. Suzan seděla vedle jeho matky, po druhé straně  poposedával jeho syn. Williem se podíval jejím směrem snad tucetkrát za minutu a Simon sedící poblíž jí bavil jakousi historkou. Jeho, Patrika nebrala pořádně na vědomí. Jídlo končilo, když se rozhodl její ignoraci ukončit.

„Paní Suzan, byl bych rád kdyby jste mi věnovala čas a přišla za mnou do mé pracovny. Rád bych zjistil co jste zač a jak se k vaší přítomnosti v mé domácnosti stavět.“ Pronesl chladně. Byl to nestoudný návrh, vzhledem k tomu, že jeho pracovna byla zároveň i jeho komnatou, ložnicí.

„Jak si přejete, pane. Za hodinu jsem vám k dispozici.“ Pronesla s příjemným přízvukem. Zamračil se. S takovou odpovědí nepočítal. Měl na mysli, že půjde okamžitě i když jí to přímo nenařídil. Vzdor!!!   To jediné mu tepalo v hlavě. Přesto mlčel.

Čas, než zaznělo tiché zaklepání se vlekl. Nervózně pochodoval po místnosti.

„Dál!“ zavrčel. Vstoupila a zavřela dveře.

„Přál jste si mne vidět, pane?!“ klidný hlas ho dráždil. Nemá z něj ani ten nejmenší strach, obavu, respekt.

„Ano. Posaď se.“ Ukázal na židli uprostřed místnosti. „Děkuj, ale postojím.“ Ráznými kroky stanul před ní. Byla tak malá v porovnání sním.  Sahala mu sotva k prsům, stejně jako … nesrovnávej je! Přikázal si.

„Posaď se paní.“ Upřel své oči do jejích.  Pokrčila rameny. „Když jinak nedáte…“ byla lhostejná, ne vyděšená. I muži se jeho pohledu báli, proč ona ne?

„Madam, je mi známo, že jste zde získala mocné zastánce, ale jen já rozhodnu zda tu i nadále bude váš domov. Myslím, že by bylo nasnadě aby jste mi projevila dostatečný respekt a úctu.“ Stál jen kousek od ní opřen o stůl, ruce založené na prsou.

„Respekt a úctu si musíte získat pane. Uznávám, že tu jste pánem,ale pokud se rozhodnete, že zde již nemám pobývat… poslechnu vás a odejdu do svého! domu.“  pronesla  s dostatečným důrazem na poslední slova.

„Madam!!!“ její vzpurnost v něm vyvolávala hněv.

„Nekřičte pane! Říkali mi, že jste chytrý, spravedlivý a laskavý muž. Zatím s tím, ale nemohu souhlasit. Vaši lidé vás ctí a mají rádi, proto nejspíše nebudete tyran a ani zloduch. Já ovšem vaše poddaná nejsem. Jsem svobodná, a to ve všech významech tohoto slova a jen já rozhodnu o svém osudu, nikoli vy. Vaše rodina i lidé mne přijali a dali mi domov. Pokud s tím vy nesouhlasíte, nic s tím nenadělám.“ Pronesla bez emocí.

„Paní jíte mé jídlo, látka, která vás šatí také pochází z mých skladů, kůň na kterém jezdíte z mých stájí a pokoj který obýváte, je součástí mého hradu. Ochranu vám poskytují mí vojáci…. Jste tedy odkázána na mne a tudíž jste my povinována poslušností!“ jen silou vůle udržel hlas tichý. Políček který mu uštědřila svou poznámkou mu nebyl po chuti.

„Pane jídlo i látku jsem vyvážila přínosem vaší domácnosti. Kůň náleží mě a ubráním se sama. I tu střechu nad hlavou vlastním. Nejsem vám povinována ničím jiným než pouhou lidskou slušností. Nemíním vám nijak škodit, vlastně si i nadále míním na jídlo…… vydělávat. Učím vaše děti a starám se o kuchyni a dílny. Věřte, že nežiji na váš účet!“  Copak musí neustále odporovat?! A co to říká…Vydělat!? Copak ženy se živí prací? Snad jen … ne , ona není děvka.

„Odkud jste paní?“ změnil úmyslně rychle téma. „Z pevniny.“

„Odkud?!!“  „Z království v srdci Evropy!“ odsekla. Zamračeně si ji prohlížel. Nedozvěděl se nic co by už nevěděl.

„Kde je vaše rodina? Muž jemuž náležíte, či který za vás nese odpovědnost?“ zahlédl záblesk bolesti v jejích očích . normálně by mu to vadilo, ale teď měl radost. I když jen na malý okamžik. Ublížil jí, pohnul tím jejím klidem.

„Jsem vdova, jak již jistě víte a na světě nemám nikoho koho bych i vzdáleně mohla zvát rodinou. Jsem sama a odpovídám za své činy také sama.“ Pronesla klidně. Smutek který zahlédl, jako by nikdy nebyl.

„Proč tu jste ?!“

„Protože mi to nabídl váš správce a po něm i vaše matka a bratr.“

„Ne, ptám se kde jste se tu vzala. Proč jste přišla právě na Elysium.“ Mlčela. „No, paní!“ byl netrpělivý.

„Pršelo a stmívalo se když jsem dojela k hradní bráně. Netušila jsem kde se nacházím. Váš hrad se předemnou objevil nečekaně. Neměla jsem cíl a tady mne bylo potřeba. Zůstala jsem.“ V očích měla nepřítomný pohled. Jakoby se v mysli vrátila zpět do onoho deštivého podvečera.

„Před čím utíkáte?“ vyštěkl další otázku.

„Utíkám? Ne já neutíkám. Jen jsem hledala místo kde žít. A konečně našla.“ Upřela na něj své kočičí oči.

„Zapomínáte se paní. To já rozhoduji  zda tu budete moci zůstat.“ Upozornil ji.

„Já, ale nemluvím o vašem hradu. Mám kus vlastní země i přístřeší.“ Pronesla konejšivě. Copak je malé dítě aby se mnou mluvila tímto tónem?!

„Svou zem? Kde paní?“ byl rozzlobený a popuzený. Nevydržel již v klidu stát a dívat se na její klidnou tvář. Ráznými kroky přecházel místnost.

„Hodinu jízdy od vašeho hradu.“ Neměla chuť mu cokoli říkat, to poznal ze změny jejího hlasu i postoje.   „Pokud jste se svým výslechem skončil šla bych si po své práci. Jistě máte mnoho důležitějších povinností než zpovídat jednu obyčejnou ženu.“ Zvedla se a podívala na něj chladnýma očima. Na hlavě  měla čepec tak n ebyli vidět její kratinké vlasy. Vypadala velmi žensky a on si to poprvé uvědomil. Nejen to. Věděl přesně jak půvabné křivky  skrývají volné, neforemné šaty.a ty křivky ho přitahovali.

„Já určím kdy skončím !!!!“ zastavil se před ní a zlostně si ji měřil.

„Jistě. Ovšem já už nemám na další hloupé otázky čas ani náladu … pane! Až  budete mít dotazy hodné vašeho rozumu ráda s vámi budu pokračovat v rozhovoru, ale teď … přeji příjemný den!“  při posledních slovech vstala,  uklonila se a šla ke dveřím. Patrik se nechápavě díval, jak bere za kliku a otvírá dveře.  „Paní!“ zakřičel. Aniž se ohlédla vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře.