Moonlight shadow

„Běžte, přijdu k večeři.“ Jemně popostrčila oba k odchodu. „Suzan?!“ zavolal chlapec.

„Ano?“    „ Smím si sebou vzít En?“ prosebně se díval na psa u jejich nohou. Usmála se a kývla.

„Běž.“ Pokynula psovi a podívala se zpět na hocha. „Calume teď jsi za ní zodpovědný. Věřím, že se o ní se ctí postaráš.“ Pronesla vážně. Ten narovnal ramena a jakoby díky tomu i vyrostl. „Nezklamu tě.“ Ujistil ji vesele a s povelem „ Jdeme“ se rozeběhl po schodech.

„Má tě moc rád, víš to.“ Zkoumavě si jí prohlížel Will, kterého nechalo dítě za sebou na prvním stupni schodů.

„I já jeho.“ Odpověděla prostě a vrátila se ke své práci.   Ještě chvíli se zabývala v mysli Willem. Byl pro ni vzácným a milovaným přítelem. Jediné co ji ve vztahu s ním trápilo, byla snaha přimět ji aby se stala jeho manželkou. Kdyby jen šlo mít s ním nezávazný sex.  Byli okamžiky kdy jí tělesný kontakt  s mužem zoufale chyběl. Bohužel zdejší muži mají příliš majetnické pudy.  Když se přiblížil čas večeře, rozdala pokyny svým pomocnicím šla se převléknout. Přišla o chvíli později, všichni už byli usazeni na svých místech. S pokornou úklonou se zastavila před Patrikem.

„Přeji příjemný večer, pane.“ Pozdravila. „I já vám paní. Jsem rád, že jste se k nám přidala.“ Snažil se být příjemný i on. Pokynul k volné židli. Důvodem proč se na ni usmíval skrze zaťaté zuby byl Calum. Za poslední dva dny poznal, že Suzan je pro jeho syna velmi důležitá a protože si přál najít cestu k synovu srdci rozhodl se chovat se k té zpupné ženě s blakosklonou shovívavostí. Během včera  pozoroval své děti jak se těší z její přítomnosti.  A nejen ony. Will nespustil z té ženy celý čas oči. Snažil se být neustále poblíž a bavit ji i děti  historkami. Simon pohodlně usazený před krbem s pohárem vína a mísou pamlsků v klíně, připomínal kocoura nad mísou smetany. Byl to klidný čas naplněný mírem a láskou. Na hony vzdálený  neklidu bitevního tábora.

„Catrin, Cale myslím, že je čas popřát všem příjemné sny a odebrat se do postelí.“  Vstala Suzan a oslovila děti.

„A budeš nám vyprávět?“ vykřikl Cal. „Jistě, že budu, ale musíš být rychlý.“ Pohladila ho po vláskách.

„Prosím tu o rytíři se lvem.“ Ozvala se Cat. „Dobrá povím vám o rytíři se lvem..“ na oko poraženě přitakala. Věděla, že tento příběh je dívčin nejoblíbenější.  Teprve před nedávnem se rozhodla, že už je její znalost jejich jazyka natolik obšírná aby jim mohla začít vyprávět příběhy a pověsti své domoviny. Stale i tak bylo dost slov které musela nahrazovat. Na oplátku se Cal a Cat starali aby ona nezapomněla ten svůj a pilně se mu učili. Milovali když zpívala písničky ve své mateřštině  a chtěli vědět o čem jsou.

„Dobrou noc Wille a Simone! „ vykřikl Calum. Rychle políbil svou babičku a uháněl za Suzan která už byla u paty schodiště.

„Nezapomněl jsi na někoho Calume?!“  tiše ho upozornila.

„Dobrou noc otče.“ Přála právě Catrina a políbila  ho na tvář. Cal se podíval na Suzan a pak na Patrika. Váhavým krokem se vracel k otci.

„Krásné sny , pane.“ Pronesl nesměle. Patrik se naklonil k synovi. Vzal ho na ruce a posadil na klín.

„I já ti přeji  krásný a klidný spánek Calume.“ Usmíval se na něj.  Zlehka políbil chlapce na tvář.  Ten se rychle vymanil z jeho rukou a rozběhl se k Suzan. Společně odešli. Simon využil Patrikova dobrého rozmaru a nastínil mu problémy s dílnami které je nutné vyřešit. Přesněji, tlumočil Suzanina slova. Byl natolik rozumný aby  však její jméno nezmiňoval a Patrik natolik v povznesené náladě aby nevnímal mezery v jeho vyprávění. Další den  měl v plánu vzít děti  sebou do vesnice.Catrina přijala jeho nabídku nadšeně, ale Cal se před odpovědí podíval na Suzan. Ta se usmála a kývla. V ten okamžik  se jeho úmysl nevěnovat té ženě žádnou pozornost téměř  změnil v prach. Jen s velkým zapřením udržel neutrální tvář.  Odměnou za to mu byl čas strávený s Calumem. To, že Cal začínal být v jeho přítomnosti méně ostýchavý připočítával svému chování a snaze trávit s ním co nejvíce času. Nebylo to uplně tak, ale on nebyl z těch kteří by to uznali. Velkou zásluhu na tom měla však lady Bea a Suzan. Taktika ignorace a vyhýbání přinesla  čtrnáct dní klidu. Pak jednoho krásného odpoledne…..

„Simone!“ nádvořím zněl ženský hlas. Jmenovaný se objevil ve dveřích stájí a zvědavě se podíval na tu jenž patřil.

„Můžeš mi říci, který idiot, řekl Seanovi aby rozřezal ty velké kmeny z jižního svahu? Ty co byli určeny pro Grahama?“ Suzan byla vzteklá. Trvalo celého půldruhého roku, než to dřevo vyschlo tak aby je mohli použít na výrobu v dílnách.  „Já to nebyl a pochybuji, že Will. Ten se ti , od té doby kdy jsi mu  názorně vysvětlila, že se nemá motat do věcí jímž nerozumí , do ničeho nevměšuje.“ Zvedl ruce v obraném gestu.

„Tak kdo? Nebýt toho, že si Sean přišel pro mazání a ptal se, nevěděla bych o tom.“   Než však dokončila větu věděla přesně kdo ten hloupý rozkaz vyřkl. A nedošlo to jen jí. I Simonova tvář  prozrazovala, že tuší kdo  je původcem jejího  rozčílení.

„To snad ne! Ten ignorant! Co si myslí?! Objeví se tu a strká nos do věcí, o kterých nic neví!“ soptila. Simon ji pozoroval a  přemýšlel zda tuší jak jí vztek sluší.  Tváře zrůžovělé z jízdy, oči jiskřící rozčilením. Celá jakoby zářila. Ani si neuvědomovala, že přešla do své mateřštiny a Simon netuší, co říká. Tón, kterým slova pronášela ho, ale nenechal na pochybách, že nic lichotivého. Asi by ještě chvíli pokračovala ve své litanii, kdyby se Simonova pobavená tvář nezměnila v neutrální jak mávnutím kouzelného proutku. Ani na okamžik nezaváhala. Bylo jí ihned jasné kdo se objevil za jejími zády.

„Madam! Byl bych rád, aby jste nezapomínala, že to já jsem zdejším pánem a jsou to mé rozkazy co tu jsou zákonem!!“ měřil si ji rozzuřeným, temným pohledem. Suzan se otočila a s výhružně vystrčenou bradou mu jeho pohled opětovala. „Nikoli vy!“  dořekl. Nebojí se! Blesklo mu hlavou když se jejich oči setkali. A měl pravdu. Byla natolik rozzuřená, že na strach či obavy jí  nezbyli myšlenky.

„Pane, pokud budou vaše rozkazy ničit úsilí vašich lidí nemíním se jimi řídit a přesvědčím každého aby se choval stejně.“ Štěkla odbojně. Mužovi oči se přimhouřili do nebezpečných škvírek. I Simon bezděčně ustoupil o krok dozadu, jen ona nic. Vlastně … založila ruce v bok a vracela mu stejně zlostný pohled.

„Zapomínáš, že jsi tu jen trpěný host!“ hlas se mu chvěl neskrývanou zlostí.

„Nikoli, ale naštěstí ne váš host ! až se lady Bea či Williem rozhodnou, že je má přítomnost tu nudí nebo obtěžuje, odejdu, ale ne dřív. Nedovolím, aby nějaký nadutec který si nevidí na špičku nosu, zničil to co jeho lidé bez JEHO přičinění dokázali! Nedovolím, aby jen kvůli své pýše a neschopnosti vidět i něco jiného než sebe, ubližoval jiným.“ V rozčilení byl její přízvuk výraznější a nejen on. Vynikly i jiné odlišnosti. Neměla v sobě ani za mák poslušnosti a poddajnosti.  Její vzdor, ale hlavně nebojácná  a nehorázná slova zbavila Patrika řeči. Copak jemu nezáleží na jeho lidech? Kde  ksakru bere tu drzost něco takového tvrdit a rovnou jemu do očí ! Ruce do tohoto okamžiku vysící mu podél těla, zatnuté v pěst se dali do pohybu. Najednou před ním stál Simon.

„Simone!“ ozval se dvojhlasný výkřik. Oba hlasy, mužský i ženský vyslovili jeho jmén s nesouhlasem.

„Víte co vy horké hlavy?! Já zmizím, ale až budu mít jistotu, že se nikomu nic nestane.“ Mluvil k oběma, ale oči měl upřené do Patrikových. Opar který tam ještě před pár vteřinami byl, zmizel a muž kývl.

„Simone, měl by jsi jít po své práci. S paní Suzan si promluvím později.“ Pronesl Patrik, otočil se o oběma zády a odcházel.

„Kam si sakra myslí, že jde!?“ ozval se ženský hlas za Simonovými zády.

„Tiše Suzan. Teď není čas ho dráždit. Oba jste rozčilení a Patrik neměl daleko k tomu aby ti ublížil. Ještě nikdy jsem ho neviděl ztratit nervy, obzvláště  kvůli ženě.“ Dodal.

„Ccc…….. je to jen hlupák co neumí přiznat své chyby. Tyran který vydává rozkazy, ale neváží si názorů ostatních. Sobec!“  pronesla pohrdavě. „Simone pokud chceš, tak až skončíš zastav se u mne v kuchyni. Schovala jsem ti kus jablečného koláče co máš tak rád.“ Najednou její tvář prozářil úsměv.

„To neodmítnu. Čím jsem si zasloužil takovou pozornost?“ vrátil jí úsměv.

„Nic po mě nechceš, nic neočekáváš. Jsi přítel a toho si cením.“   Vysvětlila s hořkým úsměvem. „Prosím, postaráš se o Bohemii?“ podívala se na svou klisnu.

„Běž.“ Popostrčil jí a vzal koně za uzdu. Jen co došla do své svatyně se přivítala s ostatními. Ráno vyjela brzy a tak neměla ani čas zkontrolovat kuchyni. Když se objevil malý Dick se vzkazem, že má přijít za pánem do pracovny zhluboka si povzdechla. Povelem přivolala psa k noze a vydala se vstříct dalšímu střetu.  Přede dveřmi se zastavila a nadechl aby  ovládla přetrvávající pohoršení které vůči němu cítila a zaklepala.

„Dál!“ stál u okna a díval se ven. Byl rád, že ho na nádvoří Simon zastavil. Byl pyšný na to, že nikdy v životě nezvedl ruku ani na ženu, ani na dítě, ale dnes … Nechápal co ho to na té ženě tak rozčiluje, stačí jediný pohled a už ztrácí svůj pověstný klid.

„Pane.“  Její hlas zněl chladně. To ho příliš nepřekvapilo, byl takový většinou, když s ním mluvila. Přistihl se, že závidí ostatním její smích a úsměvy. Jemu to věnovala jen jedinkrát a to při jejich seznámení.

„Madam.“  Líně se otočil. Stála uprostřed pokoje s tím svým zatraceným psem u nohou.

„Madam, řekl jsem, že si nepřeji aby se to vaše psisko potulovalo po hradě.“ Upozornil ji tiše.

„Ona se nepotlouká, ale následuje mne. Je mou ochranou. Jistě by jste nevzal ženě ochranu, pane. A nebo ano?“ vyzívavě se na něj dívala. Kruci!

„Ne madam, ale ujišťuji vás, že tady jste v naprostém bezpečí. Není nutno se bát.“  Dýchal zhluboka, bál se  aby zlost nepřevzala vládu nad rozumem. Jen bůh ví jak ho ta žena dráždí.

„To pokud dovolíte, můj pane posoudím sama. Chtěl jste se mnou mluvit a nemyslím si, že má fena byla tím důvodem.“ Zamrkal.

„Ano máte pravdu.“ Přiznal a nechal její drzou poznámku být. Pro zatím.

„To co stalo dnes u stájí se již nebude opakovat. Musíte si uvědomit, že to mé slovo je zde zákonem. Jestli se míníte bouřit a či dokonce podněcovat k tomu i ostatní mám nezadatelné právo vás potrestat. Myslím, že trest pro buřiče by se nemusel líbit vašemu tělu ani duši.“ Pozoroval ji, co s ní jeho slova udělají. Dnes opravdu zašla daleko a nezdálo se, že by v tom chtěla přestat. Jemu však docházela trpělivost.

„Být mou poddanou…“ pokračoval, „… dal bych vás dostatečně silnému muži, aby vás zkrotil a naučil jak se má manželka a žena chovat.  Váš manžel na vás evidentně nestačil a dal vám volnost, kterou nezasluhujete.“ Teď již stál zcela otočený k ní a sledoval ji tvrdým pohledem.

„Nejsem buřič a ani jím nemíním být, ale když budou vaše pokyny bez rozmyslu, postavím se jim. Nebyl jste tu dlouho a mezitím vaši lidé vybudovali fungující manufakturu. Díky tomu mají lepší život nejen oni, ale i vám se plní pokladna. Jediné co od vás očekávám je, že než vynesete nějaký svůj rozkaz, seznámíte se s během, pro vás neznámého pořádku. S prominutím, nepřipadáte mi jako člověk znalý výroby nábytku a ostatního. Nemíním snižovat vaši autoritu, ale nebudu nečinně přihlížet jak  ničíte úsilí jiných jen svou nevědomostí. A co se týká mého manžela …  do toho vám nic není. Přesto vám něco povím. Vy pane, nesaháte mému muži ani po kotníky. Jo a ještě něco…  Děkuji bohu, že nejsem vaše poddaná a tudíž na vás nezáleží můj osud. Nemíním se znovu vdát. To mějte  na paměti. Nikdy  nebude dost „silný“ muž, aby si ze mne učinil poslušnou a poddajnou loutku, otrokyni.“ Ač svou řeč  začala tiše a klidně na jejím konci jí z očí šlehali blesky, hlas zněl poněkud hlasitě a tváře jí hořeli.

„Váš nedostatek  úcty vůči mé osobě a postavení jenž zastávám musí skončit, paní!!“  vykřikl.

„A jak toho chcete docílit?“ vracela mu stejně hlasitě. „Silou!?“ Šlehla ho tím slovem, jakoby to byl bič.

„Za koho mne máte! Nikdy jsem ženě neublížil!“  vyštěkl ostřeji než zamýšlel. Možná proto, že si  uvědomil, že jen před pár hodinami málem ztratil kontrolu a jeho slova už nemusela být pravdou.

„No, opravte mne, ale nebýt  Simona odnesla bych si z našeho dnešního setkání pár modřin.“ Zarputile si stála za svým a propalovala ho vyzývavým pohledem. Poznala to! Došlo mu. Zhluboka se nadechl a otočil se od ní.

„Pokud se nepletu, chcete po mě abych se s vámi radil než vydám nějaký pokyn na své panství! Je to tak?“  vrátilo se k původnímu tématu.  Stál už zas u okna a pozoroval okolní krajinu. Odpovědí mu bylo ticho.

„Ne já jen …“ koktala, „.. lidé z dílen si zvykli chodit za mnou. Dříve, jsem Simonovi a Willovi řekla  co chtějí a společně jsme se dobrali řešení.  Některý z nich  pak zařídil, aby to bylo vykonáno. Většinou to byl Will jako vás zástupce. Pokud … Bylo by pro vás přijatelné, kdybych i nadále radila Simonovi a on by pak vše předkládal vám? Bylo by to přijatelnější?“ stálo jí hodně úsilí ovládnout se, ale tuto bitvu vedla za jiné ne za sebe a nemohla si dovolit zklamat. Kvůli  jeho lidem ustoupí, ale do svého života si mluvit nenechá.  Byl překvapený změnou jejího chování. Očekával výtky, křik, ale ona mu nabízí smír. Zamyslel se, její návrh nebyl úplně špatný. Připustil, že opravdu nemá o většině věcí co se tu teď dějí dost znalostí. I to, že by jeho neznalost mohla  spíše uškodit. Zdá se, že Simon  si už osvojil dost vědomostí které ukrývala ve své hlavě a pokud to dokázal on … Patrik jistě rychle  přijde na kloub všemu co potřebuje a pak nebude jejích rad potřeba. Chladně se pousmál. Tak proto jí její nevhodné chování  jeho bratr toleruje, potřebují jí. Už ne dlouho, ušklíbl se. Dobrá, proč jí tedy nevyhovět, však to nebude na dlouho.  Jak si slíbil.

„Dobře, ale vy sama nevydáte jediný pokyn. Nebudete od této chvíle na mém panství nic nařizovat ani o ničem rozhodovat! Rozumíme si?“ prudce se otočil a zahleděl je jí do očí.

„Mám to brát doslova?“ povytáhla jedno z jemně klenutých obočí.

„Jak…?!“ nechápal její otázku.

„Mám na povel vaši kuchyni a domácnost. A také se podílím na výuce vašich dětí. I v tom se mám nejprve radit se Simonem a pak čekat na váš rozkaz?“ byla škodolibá a on si to velmi dobře uvědomoval.

„Znovu pokoušíte mou trpělivost,paní.“ Upozornil ji aniž by z ní spustil zrak.

„Já jen aby nedošlo k nedorozumění. Nechtěla bych vás znovu popudit, můj pane.“ Falešně se na něj usmála. Tento úsměv nehřál, ale bodal. Podvědomě se otřásl.

„Smím odejít?“ ozvala se jen se odvrátil pohled. „Ne! Stále je tu otázka vaší minulosti. Odkud jste se tu vzala? A proč?!“  to, že ostatní již vzdali snahu o ní něco zjistit neznamená, že to vzdá on.

„Vše  co jsem chtěla říci, jsem vám již řekla.“ Osekla. Tatam byla její předešlá ochota.

„A nebylo toho mnoho, paní!“ i u něj již nebylo ani stopy po klidu s kterým dosáhli předchozí dohody.

„Není nic co by jste ještě potřeboval vědět. Nic co by jakkoli ohrožovalo vás či váš klan.“ Pokud šlo o její soukromí nemínila mu ustoupit ani o píď.

„Co jste provedla? Proč, před čím utíkáte?“ Útočil na ní již tváří v tvář. „Provedla?“ ohromeně se na něj podívala.

„Ano provedla! Jaký jiný důvod by jste měla k vašim tajnostem.“ Byl přesvědčený, že před něčím utíká a vzhledem k její povaze to musí být trest.

„Pane, zdá se , že váš názor na mne je veskrze špatný. Vás opravdu ani na okamžik nenapadlo, že bych mohla být oběť a ne viník.“ Pronesla nezvykle tiše. V očích jí kromě vzteku problesklo i ublížení a bolest. Po těchto slovech se otočila a pomalu odcházela. S tichým klapnutím se za ní zavřely dveře.

Oběť? Sakra! Patrik stál strnule, přesně tak jak ho opustila a hlavou mu vyvstávali otázky. Kvůli jejímu chování ho opravdu nikdy nenapadlo, že by mohla být obětí. Jenže… když se teď  zpětně díval na její chování, viděl to, co mu unikalo. Nový pohled mu říkal, že její vzdor a uzavřenost mohou být následek něčeho špatného.  Co se jí asi stalo? Může to vše být její obrana, snaha zabránit aby jí znovu někdo ublížil? Co vlastně skrývá? Zlehka klesl do křesla za stolem. Oběť! To slovo mu stále blikalo v hlavě.