Moonlight shadow

Až u večeře pochopil, že ho neposlechla. Bez sebe vzteky se obrátil na matku.

„Kde je matko?“ bez úvodu zaútočil. „Kdo?“ hrála nechápavou.

„No tak, moc dobře víte koho myslím. Paní Suzan!“

„Pokud je mi známo, chlapče dal jí na srozuměnou, že si jí nepřeješ vidět.“ Pronesla nevzruševě.

„Co jsi jí udělal?“  tohle byl Williem. Stál vedle bratra a mračil se. Byl jen o nepatrný kousek nižší a tak si hleděli přímo do očí. Ani jeden nasklopil pohled.

„Nic. Jen jsem jí uložil domácí vězení. Neměla opustit svůj pokoj dokud to nedovolím.  Jak se zdá, znovu mne neposlechla.“ Odsekl a opětoval bratrův rozlobený pohled. Smích naštěstí narušil dusnou atmosféru. Oba se otočili k jeho původci. Simon nemohl jinak. Seděl na svém místě a očima plnýma pobavených jiskřiček pozorova oba bratry.

„Ale no tak …kdyby jste se viděli. Jste jak dva kohouti na smetišti. Jak ji znám jistě se co nevidět ukáže, a to s úsměvem na rtech a jízlivou poznámkou.“ Snažil se ovládnout smích.

„Myslím, že tak den dva potrvá než ji znovu uvidíme.“Odpověděla na lady Bea. V tu chvíli začalo Patrikovi docházet co znamenala věta kterou ta žena pronesla k lady Bee než odešla z jejích pokojů.

„Odjela z hradu!“  vykřikl nevěřícně a překvapeně zároveň.

„Tak to se ti opravdu povedlo!“ utrousil  Will naštvaně a znovu si sedla nepřestával bratra častovat nazlobenými pohledy.

„Mě! Copak já jí vykázal z hradu?!“ Patrik měl akorát tak dost toho jak se jeho rodina zastává cizinky místo aby souhlasili s ním. „To její zpupnosti dávej vinu!“ stál nad bratrem a křičel,  po jeho obvyklém klidu ani památky.

„Spíše tvé snaze každého komandovat a ovládat.“ Odsekl Will a zakousl se dopečínky. Patrik zatínal ruce v pěsti.

„Chlapci!“ pronesla ostřeji lady Beatrice. To stačilo aby oba zanechali hádky. Ovšem celé nastávající dva dny cítil Patrik jak mu němě vyčítají její nepřítomnost. Calum sotva promluvil a i Cat byla míň usměvavá. Když třetího dne vjela na hrad nebyl Patrik přítomen. Společně s hradní stráží byl na cvičišti. Zamířila rovnou do své komnaty. Převlékla se a dala do pořádku. Pak sešla do kuchyně a uklidila svůj úlovek. Přivezla totiž nové bylinky, houby , ale i dva králíky, které ulovila její fena.

„Suzan!!!“ nadšený hlas jí prozradil, že Calum už o jejím návratu ví.

„Calume!“ bouřlivě a s láskou se přivítali. „Přivezla jsi mi taky něco? Stýskalo se mi.“ Plačtivě si stěžoval do jejího ramene. „Že hned zas neodjedeš?!“ ptal se.

„Ne nemusíš se bát. Jsem tu a hodlám tu zůstat.“ Pohladila ho po hlavě. Den utekl rychle. Simon který zůstal na hradě se o jejím příjezdu brzy dozvěděl ,a proto ho nepřekvapilo když ho vyhledala.

„Simone, ..“ začala když se přivítali, „.. uvědomuji si, že bych měla jít za Patrikem, ale ten chlap je ignorant a proto bude nejlepší když s ním promluvíš ty. Mark mne požádal…..“ další hodinu strávili nad řešením problémů vzniklých v dílnách. Požadavky řemeslníků a jinými věcmi nutnými pro obchod. Když se den nachýlil a muži se začali vracet domů byla už zas v bezpečí kuchyně. Malý Cal seděl na zemi před velkým ohništěm a hrál si se psem jako častokrát.

„Miláčku myslím, že je načase  abys šel do sálu přivítat otce.“ Upozornila ho Suzan.

„Ne, nikdy ho nevítám. Já … bojím se ho.“ Dodal šeptem.

„Bojíš?!“ nechala své práce a sedla si k němu. Vlezl jí na klín a sepjal ručičky za jejím krkem.

„Je velký, má chladné oči, nesměje se a nemá tě rád.“ Vysvětloval. „Není o moc větší než strýc Williem a oči má stejné jako ty. Cat ho má ráda a on jistě má rád nejen ji, ale i tebe. Není proč by jsi se  ho měl bát.“ Konejšivě ho přesvědčovala.

„Ty se ho nebojíš, viď?! Ty se nebojíš nikoho.“ Zvědavě se na ni podíval. „Ne, nebojím se ho.  Ale i já mám své strašáky. Jen se  jim snažím čelit. Když je porazíš už se jich nebudeš bát. Tvůj otec je pánem celého klanu, musí budit respekt a trochu i strach. Ty jsi, ale jeho syn. Ty nemáš důvod se ho bát.“ Pohladila ty černé kudrny, stejné jako má jeho otec. „Až vyrosteš, taky se tě lidé budou obávat.“ Povzbudila ho. Usmál se na ní a ty krásné oči se  rozzářili. Jak by asi vypadali na  Patrikově rozesmáté  tváři? Ač jí jeho otec rozčiloval a budil v ní vztek , musela uznat, že to byl přitažlivý muž. Zatím jediný který ji zaujal natolik aby uvažovala o zrušení celibátu v kterém už dva roky žije. Jen kdyby nebyl tak panovačný. Ne!!! Už žádný muž, rychle si vzpomněla jak to dopadlo když dovolila zdejšímu muži vstoupit do jejího života. Ne už nikdy, to raději bude žít jako jeptiška. Zvuk ze schodiště jí donutil zvednout hlavu.

„zUž jsi zpět Suzan.“ Usmíval se z nich Will a  rychlým tempem scházel k nim.

„Willieme“ zářivě se na něj usmála. Pak se opět otočila k chlapci. „Víš co Calume? Budeš se cítít lépe když s tebou půjde strýc?“ zeptala se. Plaše se zadíval na ni.Nepatrně přikývl.

„Raději bych kdybys se mnou byla ty, ale Will je taky v pořádku.“ Šeptl. Usamála se a otočila se na muže. „Wille , byl by jsi tak  hodný a doprovodil Cala do hlavní síně aby se mohl přivítat s otcem?“ zeptala se nahlas a očima žádala o kladnou odpověď. „Jistěže. I já bych měl přivítat zemana.“ Usmál se na chlapce. Stál teď už přímo u nich. Cítil Suzaninu jemnou vůni a zatoužil vyměnit si místo s malým chlapcem, hřejícím se v jejím náručí a klíně.

„Ty s námi nepůjdeš?“ ztišil hlas. Zakroutila odmítavě hlavou.

„Myslím, že bude lepší, uvidíme- li se co nejpozději.“  Vysvětlila tiše.

„Suzan pokud se … budu ti dělat ochránce stojíš li o to.“ Nabídl se.

„Wille tvůj bratr není nic jiného než muž uvvklý,  že ho všichni poslouchají. Tudíž jen člověk a z těch já strach nemám. Neboj se, zvládnu se mu postavit sama. Ale děkuji ti za podporu, moc to pro mne znamená.“ Pohladila ho po ruce a mile se usmála. Její úsměv ho hřál.

„Znamená to, že zůstáváš?“ ujistil se.

„Ano. Bude zapotřebí víc než jeden nerudný chlap aby mne odsud vyhnal.“ Pohladila ho po ruce a předala chlapcovu ručku do mužovi dlaně.