Moonlight shadow

„Smím ti na okamžik odloudit společníka, máti?“ zeptal se  a provrtával přítele zkoumavým pohledem.

„Ach, drahý synu! Pokud teď  se sirem Abrhámem potřebuješ opravdu mluvit…, odeberu se již do svých komnat. Je opravdu pozdě. Zdá se, že jsem tu poslední z žen tvé domácnosti. Suzan se loučila před pár minutami.! Pohladila syna po ruce a věnovala mu mateřský úsměv. Pak se znovu otočila ke svému společníkovi. „Přeji vám klidný spánek, pane.“   Tón jejího hlasu se změnil. I výraz její tváře měl daleko v shovívavému pohledu kterým obdařila syna. Abrhám zlehka obrátil její ruku kterou do teď jemně svíral. „I já vám přeji sladký spánek, paní.“  Pronesl a vtiskl polibek do její drobné dlaně. „Ach!“ překvapeně vzdechla a zapýřila se jako dívenka. Úsměv který pak Abrhámovi věnovala byl však už čistě ženský a velice výmluvný. Pochopila. S jeho pomocí vstala a když Patrikovi udělila pár posledních pokynů ohledně závěru slavnosti odešla pryč.

Oba muži ji chvilku pozorovali a pak se Abrhám otočil  na Patrika. „Co nemohlo ještě chvíli počkat?“ nakvašeně se zeptal, hned jak byla lady Bea z doslechu.

„To moc dobře víš!“ i Patrik byl podrážděný. U obou mohla za jejich náladu žena. Nebo spíše její nepřítomnost.

„Zdá se, že nejsi schopen myslet na nic a nikoho jiného než na svou cizinku! Pokud ti to ušlo, a to nejspíše ano, byl jsem uprostřed příjemného rozhovoru s velmi okouzlující dámou.“ Prskal nenaloženě.

„Ta dáma je má matka Abrháme !“ odtušil Patrik.

„Ano, toho jsem si vědom. To však nic nemění na tom co jsem řekl. Tvá matka je okouzlující dáma Patriku. Ať už se ti to líbí či ne!“ umíněně si stál na svém. „Fajn ať je tedy po tvém. Co si myslíš o Suzan?“ přešel netrpělivě Patrik. „Je to krásná žena, hrdá, silná a tvrdohlavá řekl bych. Ale to jistě víš, co!? Co se jejího původu týká….. nevím. Její jazyk mi připomíná země na východě Evropy, ale nic konkrétního.“ Nerozhodně pokrčil rameny. „Je mi to líto, Patriku.“

„Sakra, Abrháme. Spoléhal jsem na tebe.“  Frustrovaně si ulevil Patrik. Znamená to, že se nedostál dál než byl doposavad.

„Vydrž příteli, ještě není nic ztraceno. Promluvím s ní.“  Položil mu ruku na rameno. Podráždění z nich vyprchalo.

„Děkuji ti. Abrháme já ….“ Nevěděl co říci. Nikdy v životě se necítil tak bezradný. Zraněný, smutný, zoufalý, osamělý to ano, ale vždy věděl jak dál, co má dělat. Teď ne.  Znal svůj cíl, jen netušil jak jej dosáhnout. Když dozrál čas odvrávoral do svého pokoje. A nechal si zdát o ženě která mu stále unikala.

X X X

Co to provedla!!!! Seděla v pokoji, ruce v dlaních a tiše rozmlouvala se psem.

„Eny už jsem si přeci podobnou situací prošla. Nejprve sladké řeči a pak … Co mám dělat? Kdyby alespoň kruci nebyl tak hříšně sexy. Jsem už tak dlouho sama…. Ne, ne… holka koukej se vzpamatovat! Musím pryč, alespoň na čas. Nejsem ve stavu se s ním sejít, vidět do. Pojedeme hned za úsvitu.“ Rozhodnutá vstala a začala balit své sedlové brašny. Než byla hotova uběhla skoro hodina. Pak vklouzla do postele. Dívala se upřeně do nebes nad sebou a pokoušela se usnout. Místo toho však vzpomínala na jeho rty na svých, jeho pevné objetí a horké ruce. Jak jen mu mohla podlehnout? Jak !? Jednoduše! Věděla jak na ni působí , přitahoval ji jak můru světlo. Možná za to může i lady Bea. Stále jí připomíná její samotu a prázdnou postel. Jakoby to necítila sama. Není přeci nevědomá panna, a co si nalhávat za poslední tři roky spala s mužem jen jednou jedinkrát a to je sakramentsky málo. Vždyť ona milování tak zbožňovala…. A teď … přijde si tenhle  symbol všeho co se jí na mužích vzrušuje a strhne jí do náruče a políbí…… bože a jak políbí!!! Bylo to jak elektrický šok, při kterém se tělo navrací k životu. Nenaspala toho mnoho. Jen co se první paprsek světla dotkl obzoru byla ve stájích a bez pomoci štolby sedlala svou kobylu. Dříve než se hrad stačil probudit pouštěla ji hlídka z brány. Dojela na dohled od hradu a zastavila. Natočila kobylu bokem a pohlédla zpět na mohutnou černou stavbu. Když ji spatřila poprvé cítila strach i úlevu. Teď už se nebála, ale i tak cítila obavy. Bude tu moci zůstat? Dnes v noci když konečně zahnala myšlenky na Patrika si uvědomila, jak moc jí na obyvatelích tohoto hradu záleží. Stali se jí rodinou ač si to do dnešní noci neuvědomila. V očích se ji zatřpytily slzy. Zaklepala hlavou. „Běž!“ křikla a pobídla koně v klus. Pes vyrazil vpřed a ona za ním. Netušila, že ji kdosi pozoruje.

X X X

Stál  u okna, jeho pokoj ve věži byl výše než ostatní a  ani on nemohl spát. Díval se jak vyvádí koně i jak projíždí branou. Chtěl ji zastavit, ale tušil, že mu nemizí navždy. Vrátí se! Musí! Vlastně… je dobře, že odjela. I on potřeboval čas rozmyslet si další kroky. Přesně jak předpokládal, zanechala matce vzkaz, že se vrátí do tří dnů. Tři dny! To není tak mnoho usoudil. Jak byl bláhový! Už první večer byla jak na trní. Co když ji někdo přepadne? Dojela v pořádku? Nespadla z koně?  Měl o ní strach a s hrůzou zjišťoval, že přestává být pánem svých citů. Musel si přiznat, že se zamiloval jako do žádné předtím. Ano, Minervu miloval nadevše, ale byla to něžné krása a nevinnost která ho zaujala. Pocit síly kterou vyvolávala nutnost chránit a starat se o ni. Suzan … ta oplývá zralostí, inteligencí a nespoutaností spojenou s odvahou, byla to vášnivá žena, partnerka nikoli bytost o kterou je potřeba se neustále něžně starat a ochraňovat. Nakonec jeho trpělivost vypověděla poslušnost, po obědě druhého dne se vydal tajně do jejího hájemství. Tak jako posledně i dnes tiše seděl na skále mimo dohled i dosah její feny. Trvalo více jak hodinu než se objevila. V ruce košík plný nejrůznějších bylin. Vítr k němu zanesl tichý šepot jejího hlasu kterým rozmlouvala se psem. Po těle se mu rozlil teplý pocit klidu. Když zmizela do útrob domku rozhodl se nepozorovaně odejít. Rozum ho nabádal uposlechnout, ale srdci se odejít nechtělo. Vyčkával. Pozoroval jak sedí na zápraží tvář vystavenou slunci a svazuje květiny do kytic. Zasněně naslouchal tichému zpěvu. Teskné tóny písní jež jí splývaly ze rtů ho braly za srdce. Netěšil se na noc, tehdy se cítil osaměleji než ve dne.  Odjel.