Moonlight shadow

První paprsky slunce se dotkly prázdného místa v jeho rukou. Natáhl se a po slepu hledal v pokrývkách její teplé tělo. Nic.  Trhnutím se posadil a rozhlédl se, byl tu sám.

„Suzan!“ zavolal přesto. Ticho. V pokoji krom jeho nikdo nebyl.  S kletbou dopadl zpět do polštářů. Na mlhavý okamžik se cítil podvedený snem, jenž měl za skutečnost. Pak však pochopil. Ne nebyl to sen a ona tu s ním opravdu byla, vzlykala rozkoší v jeho rukou a pak odešla! Udělala přesně to co dělal on a ostatní muži. Svedla ho, milovala se s ním, ale odešla dřív než by si mohl činit nárok na její společnost. Zachovala se tak jak se muži chovají k milenkám, metresám. Část jeho osobnosti se cítila uražena jejím chováním, ale ta druhá ji musela obdivovat. Nebyla ochotna ani trochu ohrozit svou svobodu. Nikdo ji neviděl, o to se jistě postarala, a vzhledem k jejímu dřívějšímu chování vůči mužské společnosti, by mu nikdo neuvěřil, že se stala jeho milenkou pokud by to sama nepřiznala. Ne, nedala mu proti sobě žádnou zbraň či výhodu. Ležel a přemýšlel v ranním tichu nad neobyčejnou ženou, jenž si nenápadně získala jeho srdce. Byla pro něj opravdu jako ten motýl. Na křehkých křídlech mu přinesla život do jeho temné existence, dotkla se ho jimi a probudila ho. Stále měl strach aby dnešní noc nebyla jen toužebným snem, spleteným z jeho touhy a chtíče. Chtěl ji mít po svém boku, probouzet se vedle jejího hřejivého těla a usínat v jejích konejšivých rukou. Míň rozlobený než si sám dovolil i jen představit, zato o mnoho více odhodlán vstal. Bylo později než obvykle když se objevil u snídaně. Očima pátral po sále, ale ač se snažil sebevíc nemohl ji najít.

„ Když budeš cokoli chtít běž si do kuchyně.“  Šeptla mu  matka a spiklenecky na něj mrkla, když si poraženecky sedal na svou židli. Překvapeně zvedl hlavu a podíval se nechápavě na ni. Zamrkal a uvažoval zda se mu to nezdálo. Opravdu na něj mrkla?  Zachmuřená tvář se rozjasnila jiskřícím úsměvem. S nenasytným apetitem se pustil do jídla před sebou. Co vše asi jeho matka ví? Řekla jí to sama Suzan, nebo jí to došlo samo? Otázky se mu honily hlavou celou snídani. Než sešel do prostoru kuchyně strávil nějaký čas na vrchu schodiště  a kochal se pohledem na drobnou ženu derigující činnost všech přítomných.  Snažil se k ní tiše a nepozorovaně přiblížit. V hlavě mu zrál nanejvýš odvážný plán. Rozhodl se riskovat a odhalit veřejně jejich blízký vztah. Chtěl dát přede všemi najevo svůj úspěch a náklonnost k této podivuhodné ženě. Doufal, že se nesetká s vysloveným odporem, snad jen s mírnou rozladěností.  Podařilo se mu gesty a pohledy umlčet okolní ženy a tak se ocitl za ní aniž by věděla o jeho přítomnosti. Majetnicky jí ovinul zezadu ruce kolem pasu a přitiskl rty na odhalenou křivku šíje.

„Zmizela jsi „ zašeptal tichounce rovnou jí do ouška. Trhla sebou úlekem, ale rychle se uklidnila.

„Ne nezmizela, odešla jsem.“ Protočila se mu v náruči a zadívala se do temných očí. Jen co ucítil její teplo na své kůži, po páteři mu proběhla vlna slastného mrazení a tělo tuhlo touhou.

„Proč? Nesplnil jsem snad dostatečně tvá očekávání?“ neušlo jí lehké zakolísání v jeho hlase. Ale copak, mocný zeman si není jist svým mileneckým umem? Pobaveně jí zajiskřilo v kočičích očích.

„Právě naopak. Musím ti přiznat pane, že jako milenec jste zcela splnil mé požadavky.“ Tichounce, tak jak vedli celou debatu, se zasmála.

„Tak tedy proč? Proč jsi nezůstala se mnou až do rána?“ dožadoval se vysvětlení.

„Proč asi…Copak svůdce zůstává u milenky do ranního kuropění? Nikoli pane, odchází když je uspokojen.  Tj., kdy se mu zachce.“ Vyzývavě se na něj dívala a čekala na reakci. Jistě bouřlivou jak předpokládala. Že je velmi vášnivým mužem jí dal pocítit v noci a tak byla připravená. Ne, čekala na jeho pobouření, těšila se na něj. Začalo ji bavit jejich stálé popichování.  Místo výbuchu však strnul. Takže se nemýlil! Nechtěla být v postavení svedené ženy. I když by pravdu znal jen on.

„Nechceš abych to byl já kdo bude odcházet!“ ujistil se.

„Jsem svobodná žena, nemíním na tom nic měnit i když teď po tvém …. Hmm ..projevu sympatií , si každý bude o našem sblížení povídat. Pokud s tím nesouhlasíš ber dnešní noc jako dárek a vrátíme se k původnímu vztahu.  Ráda budu tvou „tajnou“ milenkou, ale nic víc.“ Pronesla klidně. Dala mu na vědomí za jakých podmínek ji může mít. Nemohl necítit její napětí i když se tvářila klidně. Chtěl ji, a ona chtěla jeho, o tom nepochyboval, ovšem podmínky za kterých jejich vztah chtěla ona se mu nezamlouvali. Chtěl být tím kdo bude určovat jeho směr, intenzitu i náplň. Ovšem pokud teď odmítne, už nebude mít možnost mít s ni jakýkoli bližší vztah. Přemýšlel a přitom ji stále svíral v objetí. Cítil její drobné dlaně na prsou a ten pocit byl božský.

„Rád tě ve svém lůžku uvítám, kdykoli po mě tvé tělo zatouží.“ Sklonil se aby ji přede všemi políbil a tím zpečetil jejich osud. Nechala ho. Dříve, a nebo později bude jeho tak jak si přeje on. Začínal chápat, že získat ji bude mnohem složitější než očekával, že ani silná tělesná přitažlivost ji nezbaví ostražitosti a nechuti se vdát. Nebyla ochotna vzdát se své svobody, neměla problém být jeho milenkou a níž ostatní vědí, ale odmítala se stát jeho manželkou. Ani jako své milence ho nenechá převzít nad ní moc a kontrolu.

Polibek jenž jí vtiskl na rty mu s nadšením vracela a to ho utvrzovalo v přesvědčení, že ani on jí není zcela lhostejný. V noci pochopil, že bez asistence citů by se mu nikdy neoddala. Teď musel docílit jediného, donutit ji uvěřit, že jsou si souzeni. Miluje ji, to si přiznal když mu po milování usínala v náruče a pevně věřil, že její city vůči němu jsou stejné, jen si je omítá pustit do srdce tak jako dlouhou dobu i on. Šramot ho vyrušil z myšlenek. V momentě kdy se její rty přestaly dotýkat jeho, mu došlo kde se oba nachází. Všechny ženy a pár mladíků kteří byli v místnosti je  se pozorovali. V očích staré Betty a Jane byla znát radost.

„Teď už všichni budou vědět, že jsi má.“ Zašeptal jí do vlasů. „Vadí ti to?“ zkoumavě se odklonil aby si ji mohl lépe prohlédnout.  Zvedla oči k jeho tváři a zavrtěla hlavou. „ A tobě?“  vydechla. Nezaváhal s odpovědí ani na okamžik.

„Nikoli … motýlku. Jsem rád, že ani ty nechceš naše city skrývat.  Jsi má a já tvůj.“ Pronesl hlasitěji a rozhodně. Znovu jí ukradl letmý polibek a s úsměvem na jindy vážné tváři ji pustil.

„Motýlku, zůstaň dnes celý den se mnou!?“ požádal ji. Nerozkázal, poučil se a ať si ona myslela cokoli. Nebyl zabedněný neandrtálec, věděl jak zapůsobit na ženu, jen to neměl zatím příliš potřeba. Mlčela. Se zatajeným dechem čekal nejen on na její odpověď.

„Hmm..“  „Prosím..“ sklonil se a zašeptal jen pro ni. Kuchyň nezvykle utichla a tak její slova zněla hlasitěji než zamýšlela.

„Jak si přeješ, můj pane.“ Usmála se do jeho nadšené tváře. Kuchyň si vydechla a zas se ozval hluk horečnaté činnosti. Naklonila se k němu.

„ Nemůžu ti odolat když prosíš.“ Zašeptala chraplavým hlasem. Dřív, než stačila utéci, jí zvedl a s hlasitým smíchem s ní zatočil nad hlavou.

„Pojď!“ chytil ji za ruku hned, jak ji postavil a odtáhl ji ven. Smála se a oči jí zářili stejně jako jemu. V patách jim běžela její fena a nehnula se od nich ani když sedlali koně.

„Kam jedeme?!“ zeptala se když jí vysadil do sedla.

„Do ráje!“ zazněla jeho strohá odpověď. Cítil se tak mladý, živý… šťastný. Zapomněl na Abraháma, matku a vše ostatní. Však on se Will a Simon už postarají. On teď má mnohem důležitější úkol. Získat tuhle divoženku. Jeli pomaleji než čekala a když dorazili k lesu začínala tušit kam míří.

„Vezmeš mne k tvému vodopádu?“ zeptal se když se blížili ke křižovatce.

„Myslíš do svého ráje?“ použila jeho slova. „Ano.“ Odpověděl jednoduše.

„Ráda tě vezmu kam budeš chtít.“  Něžně se na něj zadívala a četla stejnou náklonnost i v jeho pohledu. Společně rychle obstarali koně , ale na prahu domku se zarazil. Čekal na její pozvání. Rozhlédl se po jediné velké místnosti. Nebylo tamtoho mnoho. Stůl, dvě židle, malá skříň a velká truhla.  A ještě… postel, příliš prostorná na tak malou ženu.

„Ještě nikdo, kromě mě v ní nespal. „ pronesla tiše když zachytila směr jeho pohledu.

„To bych si přál změnit, pokud mi to dovolíš.“ S otazníkem v očích stočil pohled na ni. Bylo to poprvé co o něco žádal místo aby nařizoval. Dříve by jen popadl ženu do náručí a odnesl tam kde ji chtěl mít, na lože.  S ní čí spíše kvůli ní dělal mnoho pro něj nezvyklých věcí. Nebyl by tím kým je a neměl by pověst jakou má kdyby neměl pevnou vůli, chytrou hlavu a kupu trpělivosti. Rozhodl se, že z ní bude jeho manželka a teď vše podřídil tomu aby své rozhodnutí změnil ve skutečnost.  Pokud toho chce docílit musí získat její důvěru a toto je jedním z kroků k cíli. Jestli chce uspět bude muset udělat ještě o mnoho víc než jen žádat. Tak nechal i teď na ní aby je odvedla k lůžku. Milovali se při svitu slunce a uctívali tělo toho druhého způsobem, který Patrika dojímal, a naplňoval city o nichž ani netušil, že jich je schopen.  Vraceli se až s pozdním odpolednem, o něco si bližší než před pár hodinami, přesto byl jejich počínající vztah velmi křehký.  Patrik byl však už najisto přesvědčen, že jednoho dne dobrovolně stane po jeho boku jako jeho žena.

„Přijdeš dnes v noci za mnou?“ otázal se, když ji vyvedl ze stájí. „To ještě nemáš dost?“ pozvedla obočí.

„Nemohu se tě nasytit. Jsi pro mne příliš opojná, motýlku.“ Zašeptal vroucně. „Možná!“ prohodila potměšile a v očích jí toužebně zajiskřilo. Jeho temný a výmluvný pohled v ní probouzel touhu milovat se, ale i škádlit ho. Cítila se šťastná, silná, chráněná a chtěná. To pro ni dost znamenalo, protože tento pocit už velmi dlouhou dobu postrádala. S pocitem naprosté volnosti a radosti se rozeběhla k hlavní síni. Jen okrajově vnímala pohledy ostatních. Patrik je vnímal více a těšilo ho, že nezahlédl ani nezaslechl jedinou zlovolnou poznámku. Spíše jen pochvalné a radostné ušklíbání a chichot. Rychlými kroky vyrazil za ní. Dostihl ji však dříve než očekával. Stála ztuhle jen pár kroků od vchodu velké síně. Oči měla do široka rozevřené a celé její tělo lehce vibrovalo.

„Suzan  co …?“ Zeptal se zmateně a vrhl pohled k hlavnímu stolu v sále. Ve společnosti Willa a jeho matky tam byl neznámý urozený muž.