Moonlight shadow

 

Sebrala jsem poslední bobulku a pár posledních ostružin. Podzim už se hlásil s plnou silou a ranní mrazíky mi nepříjemně připomínaly, že zima je už za humny. Už to bylo tři roky od smrti mé nejstarší sestry Tary. Jednoho dne se prostě sebrala a odešla z domu. Sněhová vánice té noci jistě zpečetila její osud.

 

Otec se ji další ráno pokoušel najít, ale bylo to doslova jako hledat jehlu v kupce sena. Sestřička zmizela z mého života již navždy.

 

Po jejím odchodu se můj život změnil. Macecha na mě naložila veškerou její práci a vůbec jí nezajímalo, že nejsem ještě natolik veliká, abych práci dospělého zvládla. Dřela jsem se od úsvitu do soumraku, jen abych dostala svou misku ovesné kaše a směla zalehnout na kožešinu vedle ohniště. Otec se vůbec nemíchal do vedení domácnosti a tak jsem si nemohla ani postěžovat. Byly to nevýslovně těžké tři roky, kdy jsem pořád dokola vzpomínala na její vlídné objetí a na písničky co nám, dětem, zpívávala před spaním. Byla mi v mnoha směrech matkou a tou nejlepší přítelkyní. Její odchod jsem nesla asi nejhůře z celé rodiny.

 

Ztěžka jsem si povzdychla a natrhala několik ostružinových lístků na čaj. Utekla jsem z domu stejně jako Tara, ale vybrala jsem si na to léto. Snad jsem doufala, že během pár měsíců najdu někde útočiště. Že budu mít někde svůj nový domov. Zatím jsem ale pořád žila v chatrči, kterou jsem si postavila z větví a dřeva, co jsem našla po lese. A spávala na zemi vystlané mechem. Letní sídlo to bylo dobré, jen jsem nevěděla, co udělám, až udeří mrazy a napadne první sníh. Pomyšlení na návrat mě děsilo a trápilo zároveň.

 

Zamyšlená a unavená z nedostatku jídla jsem se vrátila k místu, které jsem prozatím nazývala svým domovem.

 

Oheň ještě doutnal a tak jsem přiložila a došla k potoku nabrat vodu. Stmívalo se a sovy začaly houkat, aby na sebe upozornily. Dávno už jsem se nebála strašidelných zvuků lesa. Přítomnost nočních tvorů mi byla dokonce příjemná, alespoň jsem tu nebyla tak úplně sama.

 

Přitáhla jsem si z přístřešku deku a zahalila si ramena. Oheň hořel, plameny vesele poskakovaly a kdybych neměla takový hlad, byla bych snad i spokojená.

 

Schoulila jsem se na zemi a zavřela oči. Při spánku neucítím svíravý hlad, který mi kroutí útroby.

 

Někde blízko mě zapraskala větvička. Otevřela jsem oči a neviděla před sebou nic, než temnotu. Další zapraskání, a pak další. Vylekaně jsem vyskočila na nohy. Byla veliká pravděpodobnost, že se jedná pouze o srnku, ale i tak bude lepší zjistit tuto skutečnost s nožem v ruce. Sáhla jsem na větev, na které bylo pověšeno kožené pouzdro s velkým loveckým nožem. Otec asi zuřil, když přišel na to, že jsem si ho od něho vypůjčila.

 

Postavila jsem se s nohama od sebe a přikrčila se. Pokud je to medvěd, stejně nemám sebemenší šanci, ale přece se nenechám sežrat jen tak.

 

Větve se rozestoupily a já pořád neviděla zhola nic. A pak mi cosi zachytilo ruce. Trhla jsem sebou a vyškubla se ze sevření. Než jsem stačila vůbec zjistit co se děje, máchla jsem nožem proti útočníkovi a uslyšela bolestné syknutí. Tumáš ty parchante.

 

„Nee! Nevo, počkej.“ Kdybych nevěděla, že je sestra mrtvá, přísahala bych, že je to její hlas.

 

Otočila jsem se a zírala omráčeně před sebe. Naproti mně stálo zjevení. Žena držela v rukou louči a v tom mihotavém světle házely její rezaté vlasy zlaté odlesky.

 

„Taro?“, zašeptala jsem, než se mi zamžilo před očima a já se poroučela vstříc matičce zemi.

 

Zamžikala jsem a přetočila se na záda. Venku už svítalo a mně se v hlavě pořád honil ten šílený sen. Slyšela jsem v něm svou sestru, a pak ji i uviděla na vlastní oči.

 

Vyhrabala jsem se na nohy a otřásla se zimou. Páni, opravdu musím nějak vyřešit, kde přečkám zimu.

 

Vyklopýtala jsem zpod přístřešku a vyjekla zděšením. Opřené o strom sedělo stvoření podobné člověku a v náručí svíralo rusovlasou dívku.

 

Ne ledajakou dívku. Mou sestru. Do háje!

 

Vzala jsem první ohořelý klacek, co mi přišel pod ruku, a vykřikla, co mi stažené hrdlo dovolilo.

 

„Pusť ji!“

 

Stvoření se rozespale otočilo mým směrem a zpražilo mě ledovým pohledem neskutečně modrých očí.

 

Tara se mu v náručí zavrtěla a pak otevřela své zelenkavé studánky.

 

„Ne, Nevo, on ti neublíží. Nikomu neublíží. Prosím, polož ten klacek.“ Natáhla ke mně ruku a pak se pomalu postavila.

 

Páni, vypadala nádherně. Oblečená byla v bílých kožešinách stejně jako její ochránce. Vlasy měla dlouhé a vyčesané, sepnuté stříbrnou sponou.

 

„Ty nemůžeš být ona, ona je mrtvá. Zemřela před třemi lety. Umrzla. Vlci její tělo roztahali po lese.“ Přemýšlela jsem nahlas a při tom jen kroutila hlavou.

 

Usmála se. „Nic se mi nestalo, i když jsem měla namále. Vikram mě našel a zachránil.“ Otočila se a vztáhla ruku k tomu stvoření.

 

Muž se postavil a o dobrých čtyřicet centimetrů převyšoval mou sestru. Byl urostlý a nádherně stavěný, ale už na první pohled bylo vidět, že je to stvoření temnot.

 

„Taro, vždyť je to elf. Copak nevíš, jak jsou to proradná a zákeřná stvoření.“ Nepřátelsky jsem si ho měřila a on mi pohled pobaveně oplácel.

 

„Oni si neříkají elfové a rozhodně nejsou zlí.“ Pokračovala Tara a pak se usmála.

 

„Vikram je můj manžel a máme spolu nádherného chlapečka.“ Její pohled zjihnul a i pohled toho hromotluka prozradil pohnutí.

 

„On tě unesl, a pak…pak, to ne.“ Domýšlela jsem si.

 

„Nic takového, opravdu. Neunesl mě, a ani mě k ničemu nenutil. Já ho miluji a on miluje zase mě. Jsme normální rodina.“

 

„Ale nikdo tě od té doby neviděl, ani o tobě neslyšel, kde jsi celou tu dobu byla?“ Konečně jsem svěsila klacek, protože mě začínala bolet ruka.

 

„Byla jsem na jednom nádherném místě.“ Otočila se zase ke svému muži. „Co tu děláš, Nevo? Proč nejsi v teple doma?“

 

Odfrkla jsem si. „To se mě ptáš zrovna ty? To ty jsi byla první, kdo utekl. Já jen následovala tvého příkladu.“

 

Tara se usmála a chytila elfa za ruku. „Mluvili jsme spolu, když jsi byla v bezvědomí a dohodli se, že můžeš jít s námi, pokud chceš. Jsi má sestra a já se o tebe musím postarat.“

 

„Odešlas před třemi lety, to jsem nebyla tvá sestra? To ses o mě nemusela starat? Sotva jsem odrostla dětským botkám a tys mě nechala napospas té ženské. Kdybys tenkrát zůstala, tak bych věděla jistě, že mě máš ráda. Tys ale odešla a nechala nás, děti, samotné. Ani nevíš, čím jsem si musela projít, než jsem sebrala dost odvahy k tomu, abych uprchla.“

 

„Proč jsi nešla ke stařečkům? Ti by ti přece pomohli.“ Zatvářila se smutně.

 

„Děda i babička jsou po smrti. Nepřežili tu zimu, kdy jsi zmizela. Byla příliš dlouhá a krutá, mnoho lidí tehdy zemřelo.“ Sklopila jsem oči a nedokázala jí říct, že napůl umřeli žalem nad ztrátou své oblíbené vnučky.

 

„Moc mě mrzí, že to takhle všechno padlo na tebe, ale měla jsem dojem, že pokud neodejdu, zemřu a nemohla jsem vás vzít s sebou, odcházela jsem přeci uprostřed zimy. Všichni bychom zemřeli, kdybych vás odvedla z domu. Věř mi, Nevo, tak moc mi chybíte.“

 

V očích se jí zaleskly slzy a já se neudržela a musela ji obejmout. Taky mi moc chyběla, a i když byly chvíle, kdy jsem ji nenáviděla za její odchod, teď už bylo přeci vše pryč.

 

Tara mě sevřela vroucně v náručí a přitiskla se ke mně.

 

„Nevo, proboha, jsi kost a kůže, jak můžeš takhle vůbec existovat?“ Vyděšeně mě odtáhla na délku paží. „Jak dlouho ses pořádně nenajedla?“ Stáhla mi vlasy z obličeje a zadívala se mi do tváře. „Ty vypadáš!“

 

No fajn, to mi nemusela říkat. Dobře jsem věděla, jak mi vylézají žebra a že mé tělo již dávno ztratilo i ten náznak ženských křivek, co mělo.

 

„Slibuji, že u nás se dáš dohromady. Pěkně tě vykrmíme, a jestli se ti tam bude líbit, můžeš u nás zůstat. Bude to moc príma, mít tě zase pod jednou střechou.“

 

Vikram se tvářil pořád stejně a nic neříkal.

 

„A nebude ostatním elfům vadit, že jsem člověk?“ Podívala jsem se na něho a on se zatvářil, jako bych ho tím klackem přetáhla po hlavě.

 

„Neříkej elfové. Jsou to Lenní lidé, nebo lidé z podzemí. Věř mi, jsou na to velmi hákliví.“

 

„Tak nebude?“ Pořád jsem ho propalovala pohledem.

 

„Jsi sestra mé ženy, budeš vítána v mém domě po tak dlouhou dobu, dokud budeš chtít.“

 

Jú, měl nádherný hluboký hlas, který přímo hladil po kůži.

 

„Pokud ti mohu radit, zanech zde své věci a až je někdo najde, bude si tvůj otec myslet, že mu osud vzal i druhé dítě. Nebude po té po tobě pátrat. Bude to tak nejlepší.“

 

Tara mě pustila a pak mě opatrně chytila za zkostnatělou ruku. „Tak moc se těším, až poznáš malého Déva. Budeš ho milovat.“

 

Vikram uhasil oheň a já se naposledy ohlédla po místě, kde jsem poslední dva a půl měsíce přespávala. Bylo to bolestné ohlédnutí, protože jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu.

 

Vedli mě do naprosto neznámé části lesa. Sem se nikdo neodvážil, protože se říkalo, že zde straší a ďábel vylézá rovnou z puklin skal. Ani nejodvážnější lovci se neodvažovali překročit řeku a dát se dál podél ďáblových skal.

 

„Jste si jisti, že jdeme správně?“ Otočila jsem se na sestru.

 

„Úplně jisti, neměj strach.“ Chytila mě konejšivě za ruku a usmála se.

 

„Měli bychom udělat alespoň základní bezpečnostní opatření.“ Vikram vypadal velmi vážně.

 

„Nevo, zavážeme ti teď oči, abys nevěděla, kam přesně jdeme, ale neboj se, celou dobu tě budu držet za ruku.“ Stáhla si z krku bledě modrý šátek a zůstala stát. Čekala, jestli budu souhlasit.

 

„Tohle je velmi nebezpečné místo, to víš sama nejlíp Taro a ty mě chceš vést jako slepé kotě? Nebudu se moci bránit, kdyby se něco stalo.“ Hlas se mi chvěl napětím.

 

„Nemusíš se bát, už za chviličku budeme v bezpečí skal a tam už ti nikdo neublíží.“ Vztáhla ke mně ruku a já se místo odpovědi pouze otočila zády, aby mi mohla šátkem zavázat oči.

 

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsme šli, ani kam mě přesně vedli, ale v jednu chvíli se čerstvý vzduch změnil ve vlhký chlad podzemí a já sebou cuknula, když mi sestra řekla, že teď půjdeme hodně dlouho dolu.

 

Klesali jsme snad hodiny a mě se pomalu začali klepat kolena. Podlamovali se mi nohy a dělalo se mi zle od žaludku. Byla jsem mrtvá únavou a hladověním.

 

„Už nemůžu dál, Taro. Je mi na omdlení.“ Točila se mi hlava a zvedal se mi žaludek.

 

Náhle se kolem mě omotaly silné paže a Vikram mě bezpečně vyzvedl do náručí.

 

„Ponesu tě, jsi stejně lehká jako pírko. Ani tvou váhu necítím.“ Přitiskla jsem svou tvář k jeho tvrdě vypracované hrudi. Páni, moc pěkně voněl, jako letní déšť.

 

Zavřela jsem oči a totálně vyčerpána cestou jsem ihned usnula.

 

 

Zamrkala jsem na bílou záři všude kolem. Zaostřila jsem a uvědomila si, že ležím v nádherné a veliké posteli s těžkými vínově rudými nebesy. Místnost kolem byla krásně osvětlena zvláštní narůžovělou září.

 

Posadila jsem se na posteli a oněměla úžasem. Bylo to tu nádherné. Ani královský palác nebyl jistě takhle krásný.

 

„Už jsi vzhůru?“ Tara se usmívala, a pak mi ukázala na tác položený na stolku u postele. Nádhera, byl plný jídla, a i když jsem mnohé věci vůbec neznala, hlad se ozýval v plné síle.

 

„Tohle všechno je k jídlu? Tohle všechno mohu sníst?“ Ani jsem nečekala na vyzvání a pustila se do jídla. Bylo to výborné, delikatesní, neuvěřitelné.

 

„Tady teď budeš bydlet. Vikram ti vybral ochránce, svého nejlepšího přítele a výborného bojovníka. Jmenuje se Akem. Vypadá divoce, ale je to dobrý a čestný muž. Akem tě provede městem a bude tě ochraňovat. Já a můj muž máme bohužel spoustu povinností a ještě malého Déva, takže na tebe nebudu mít tolik času, kolik bych chtěla. Samozřejmě, že tu budu vždy pro tebe a budeme se potkávat u jídla a určitě si na tebe udělám chviličku, slibuju.“

 

Tara vypadala jako bohyně. Její blankytně modré šaty byly honosné a nadýchané a vypadaly jako ušité z mlhy a obláčků.

 

„Ve skříni je mnoho šatů, stačí si jen vybrat. Hned za pokojem je koupelna. Až budeš chtít ven, stačí vystrčit nos a Akem se tě ujme.“ Tara se usmála a pak přešla ke mně a políbila mě na čelo.

 

„Jsem moc ráda, že jsi tady.“ Pak se otočila a odešla.

 

Ještě chvíli jsem se nacpávala dobrůtkami, než můj žaludek začal bolestivě protestovat. Vstala jsem a vešla do sněhově bílé koupelny. Vana byla obrovská a protékala v ní teplá voda. Svlékla jsem špinavé šaty a vlezla do příjemně horké vody. Užívala jsem si lázně, byl to naprosto dokonalý pocit. Měla jsem plné bříško a voda byla tolik skvělá.

 

Po necelé hodině jsem konečně vylezla a zahalila se do veliké bílé osušky. Vytřela jsem si vlasy a osušila nezdravě vypadající kůži. Bude trvat ještě dlouho, než se dám zase trochu do kupy.

 

Tara měla s těmi šaty pravdu. Skříň byla narvaná k prasknutí, jen jsem si nebyla jistá, že mi v nich bude dostatečně teplo. Přeci jenom venku už bylo docela chladno, a to i když svítilo sluníčko.

 

Vybrala jsem si jedny bledě fialkové, které by mohly dobře ladit k mým černým vlasům. Ty byly tím jediným, co jsem na sobě měla ráda. Byly dlouhé až k pasu a uhlově černě a kudrnaté. Otec říkával, že vypadám přesně jako maminka a že ta byla veliká kráska.

 

Stáhla jsem si vlasy do ohonu a otevřela dveře. Chodba byla rozlehlá a na křesle hned vedle dveří seděl nasupeně veliký muž. Jen jak uslyšel, že jsem otevřela, tak se postavil a já bezděčně zalapala po dechu.

 

Byl obrovský a děsivý. Půlka jeho těla byla stejně jako Vikramova temně šedá, ale druhá polovina byla pokryta složitými bledými obrazci, které se navzájem proplétaly a pokrývaly tak celou jeho polovinu od hlavy až po paty.

 

Jeho pravá polovina byla přitažlivá. Na ní měl dlouhé bílé vlasy až k pasu a pokožku tak jemnou a dokonalou. Na druhé polovině měl hlavu vyholenou a jeho tvář zdobilo množství stříbrných kroužků. Jen v obočí měl tři a taky jeden v nose. Na špičatém uchu měl další. Nejvíce děsivé byly bledě zelené planoucí oči, které přímo křičely nebezpečí.

 

Na sobě měl kožené kalhoty, které těsně obepínaly jeho dokonale tvarovanou postavu. Jen místo vnějších švů měli širokou šněrovačku a tak odhalovaly část nohou s pevnými pružnými svaly. Hruď mu zakrývala kožená vesta. Kolem pasu měl omotaný dlouhý řetěz s ostrými bodci na koncích.

 

„Ty musíš být Akem, já jsem Neva.“ Pípla jsem vyděšeně. „Rozumíš mi? Mé jméno je Neva. Ty Akem, já Neva.“ Mluvila jsem čím dál pomaleji a výrazně oddělovala jednotlivá slova.

 

Jen stál a tvrdě mě pozoroval. V tváři se mu nehnul ani sval, byl jako socha.

 

„Já Neva.“ Naprosto pitomě jsem si ukázala na hruď.

 

„Bože můj, mám dělat chůvu usoplenému děcku.“ Povzdychnul si a otočil se k odchodu.

 

„Páni, mluvíš našim jazykem?“ Vykřikla jsem překvapeně a chytila ho za nadloktí. Měl silné a vypracované ruce, pokožku pak jemnou jako nemluvně.

 

Když jsem se ho dotkla, cuknul sebou. „Už nikdy na mě nesahej.“ Zamumlal vražedně a já okamžitě uskočila.

 

„NIKDY na mě nesahej.“ Propaloval mě zelenýma očima a já v nich zahlédla cosi děsivého. Bylo to chladnější a děsivější nežli smrt. Ten muž se jistě vyžíval v násilí, byl to zabiják.

 

„Omlouvám se.“ Zašeptala jsem poplašeně a třela si ruku, kterou jsem se ho dotkla o šaty.

 

„Nemohu za to, že mne musíš hlídat. Vikram měl vybrat někoho jiného.“ Ublíženě jsem vystrčila bradu.

 

Jeho rysy byly tvrdé a v jeho pohledu byl chlad. „Jsem jeho nejlepší bojovník, proto tě mám chránit. Někteří nebudou spokojeni s tím, že si královna přivedla do naší země dalšího člověka. Někdo by se mohl pokusit, ti ublížit.“

 

„Proč? Přece jsem nikomu nic neudělala. Nechci nikomu ublížit, nikoho neobtěžuji.“

 

„Jsi tu, a to stačí.“ Jeho hlas byl hluboký a chraplavý. „Co chceš vidět jako první? Mám tě vzít k jezeru, nebo na procházku po skalách?“ Bylo na něm vidět, jak moc je na mě naštvaný. Kdyby mohl, nejradši by mě zaškrtil vlastníma rukama.

 

„Nechám to na tobě.“ Pokrčila jsem rameny.

 

Vydal se chodbou a jeho boty legračně pleskaly o naleštěnou podlahu. Vedl mě chodbami a přes překrásné terasy až na veliké dlážděné nádvoří.

 

„Drž se pořád za mnou.“ Houkl na mě otráveně a vydal se cestou dolu podél pravidelných řad bílých přízemních domků s kruhovými okny a dřevěnými dveřmi. Potkávali jsme řadu lidí a jen pár z nich se na mě usmálo. Většinou se na mě mračili, několik stařen i pohrozilo pěstmi. Páni, tak tady nebudou mít lidi obzvláště v lásce. Ale proč tedy je má sestra jejich královna?

 

„Akeme?“ Oslovila jsem ho, když jsme opouštěli zástavbu a vcházeli na rozlehlou pastvinu.

 

Otočil se, ale jeho výraz byl nečitelný.

 

„Proč nás lidi tolik nenávidíte? A jak je možné, že je sestra vaší královnou, když je člověk?“

 

„Tvá sestra je úžasný člověk, je pevnou oporou svému muži a důstojně zastává své poslání. Je vlídná a starostlivá, záleží ji na našem lidu. Trvalo to pár měsíců, než si svou dobrotivou povahou získala všechny obyvatele města, ale kdo ji pozná, musí ji prostě milovat.“ Klesla mi brada. Zdálo se mi, že i on je jedním z těch, kdo mou sestru zbožňoval.

 

„Hmm a o mně se myslíš, že jsem jen otravné děcko?“ Zamračila jsem se.

 

„Ty jsi jen děcko, a nebýt Vik mým nejlepším přítelem, nikdy bych to pro něho neudělal.“

 

„Proč jsi hned od začátku proti mně? Snad jsem tě ani nestačila něčím naštvat.“

 

Syknul a jeho oči žhnuly zeleným plamenem. „Jsi žena, jsi člověk, co chceš víc?“

 

„Nesnášíš ženy? Máš proti nim něco všeobecně?“ Pořád jsem se snažila stačit jeho tempu.

 

Blesku rychle se otočil a přimáčkl mě za ramena k tlustému kmenu za mnou.

 

„Nechci tě poslouchat. Všechny ženy jsou stejné. Pořád mluví, i když nemají co říct.“

 

Zírala jsem mu nechápavě do tváře a jeho blízkost mi nebyla nepříjemná, i když by kvůli jeho vzhledu a chování býti bezesporu měla.

 

Trhaně jsem se nadechla a všimla si, že jeho vůně je stejně opojná a krásná, jako Vikramova. Tihle muži jistě nebyly žádné fintivé slečinky, ale i tak voněli čistotou a svou osobitou vůní. Akem voněl jako první jarní deštík a jako vlhká půda s náznakem neznámého koření. Páni, s každým nádechem jsem v jeho sevření tála a nezmohla jsem se na víc, než blažené povzdechnutí.

 

Akem podezíravě přimhouřil oči a pak se mu po tváři mihlo cosi, co mohlo znamenat, že je v šoku. Okamžitě mě pustil a já zavrávorala z rychlé ztráty opory jeho silných paží.

 

„Proboha ženská, co je to s tebou?“ Zakřičel na mě poplašeně. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Byla jsem zmatená. Cítila jsem jakousi neodolatelnou sílu, která mi napovídala, že tenhle muž není vůbec takový tvrďák, jak se tváří.

 

„Hned večer řeknu králi, aby ti našel jiného průvodce.“

 

Otočil se na patě a pokračoval v pochodu. Nezajímal se, jestli mu stačím a tak, když už jsem nemohla dál, sedla jsem si vzdorovitě na padlý kmen a se zaujetím pozorovala zvláštní barvu zdejší oblohy. Pokračoval ještě dalších pár kroků a pak se ohlédl.

 

„Co si myslíš, že děláš.“ Vrátil se naštvaně zpět a tyčil se nade mnou, jako bůh zkázy.

 

„Bolí mě nohy. Nevěděla jsem, že jsi dostal úkolem uhnat mě k smrti. I když si myslím, že ty sis to jako soukromý úkol dal. Mnoho dní jsem se pořádně nenajedla a ani si neodpočinula. Jsem unavená.“ Založila jsem si ruce na prsou, aby bylo jasněji vidět, že se už nehnu.

 

Tiše zaklel a pak se na pár minut ztratil v tom jejich zvláštním lese, jen aby se vrátil s jakým si staženým zvířetem.

 

„Mohla bys donést alespoň nějaké dřevo na oheň, udělám ti něco k jídlu.“ Praštil tím nebohým kusem masa o kmen a začal ho kuchat.

 

Neochotně jsem vstala a začala sbírat klacíky v okolí a větší větvičky z okraje lesa. Když byla hromádka dostatečně veliká, opět jsem si sedla na kmen a pozorovala ho, jak zručně připichuje maso na klacek a jak ho potírá šťávou z neznámých plodů. Podal mi klacek s naším jídlem a pak rozdělal oheň.

 

Sedl si vedle mě a mlčky začal připravovat lesní hostinu. Jak si přál, byla jsem potichu a jen ho mlčky pozorovala. Čím déle jsem se na něho dívala, tím méně hrozný se mi zdál. Jeho tvář byla nádherná, a kdyby neměl pořád tak naštvaný výraz, byla by dokonalá. Jeho oči se zdály taky tak nějak měkčí, když jen tiše zíral do ohně. Tělo měl krásné a pevně stavěné. Svaly na rukou mu hrály, jak otáčel klackem, aby se maso propeklo všude.

 

„Smím něco říct?“ Ozvala jsem se konečně po hodině němého civění.

 

Místo odpovědi jen cuknul rameny. Že by nakonec rezignoval na tu ženskou upovídanost?

 

„Nechci, abys Vikrama žádal, aby mi našel někoho jiného. Vím, že to se mnou někdy není jednoduché, ale…“ Zadívala jsem se na své propletené prsty.

 

„Podívej, já jsem bojovník. Nikdy jsem nedělal chůvu a nevím jak na to. Vím, jak lovit a jak zabíjet, ale nevím, o čem si mám povídat se ženami.“

 

„Tak mě to nauč.“

 

Hodil po mě nechápavým pohledem.

 

„Když jsem žila sama v lese, tak jsem neměla moc štěstí na to, abych si ulovila něco k snědku. Sbírala jsem bobule, ale nedokázala jsem lovit. Uč mě. Tím se vyhneme řečem o ničem a já se přiučím dovednostem od opravdového muže.“

 

Chvíli nad tím uvažoval a pak se ušklíbl. „Na druhou stranu, kdybych tě hodil na krk některému z mých bratrů, jistě by mi to potom dlouho vyčítal. Mohu tě učit, i když vzhledem k tvé tělesné dispozici, budu muset být velmi jemný.“

 

„Zvládnu to, uvidíš.“ Usmála jsem se a vděčně od něho přijala velký list s ovocem a upečeným masem.

 

Cestou zpátky už nebyl tolik napjatý a tak jsem si dávala pozor, abych byla zticha a zbytečně ho neprovokovala planými řečmi.

 

„Jdete právě včas ke třetímu jídlu. Akeme, jsi srdečně zván k našemu stolu.“ Vikram nás potkal na jedné z chodeb a já si všimla toho, jak si muži vzájemně vyměnili důležité pohledy.

 

„Děkuji, pane, velmi rád usednu ke stolu s tebou a tvou překrásnou ženou.“ Uklonil se Akam a vykročil směrem odkud přišel Vik.

 

„Jaký jsi měla den?“ Vikram se pousmál a já si až teď všimla, jak krásný je.

 

„Dobrý, moc dobrý, děkuji.“ Odpověděla jsem stejně srdečným tónem.

 

Vikram mi dvorně nabídl rámě a já jeho zdvořilost přijala. Nechala jsem se odvést do velikého sálu, kde jsme měli večeřet.

 

„Nevo.“ Vykřikla sestra nadšeně, když jsem vešla s jejím mužem v závěsu. Už jsem si říkala, že tě vzal Akem na cestu kolem celé říše. Byli jste pryč celý den.“

 

„Vždyť je pořád den, nebyli jsme venku dlouho.“ Podívala jsem se na oblohu, která vypadala pořád stejně.

 

„No tady máme noc jen vzácně. Není tu slunce a vzácné řasy, které nám dávají světlo, září pořád stejně. Zvykneš si na to, ale někdy je opravdu těžké uhlídat čas.“ Sedla si ke stolu.

 

„Povídej, jak jste se měli, nebyl Akem příliš zasmušilý společník? Kam tě vzal? Viděla jsi lesy a ty nádherné pastviny?“ Pustila se do jídla, ale stejně jí jela pusa, co se týče povídání.

 

Jen jsem přikyvovala, když mi vyprávěla, jak to tu chodí a jak se chovat a jak nechovat a po očku sledovala Akema, jak zbožně hledí na svou královnu. Jestlipak Vikram ví, že mu po ní pokukuje?

 

„Musíme se omluvit, mám ještě nějaké zařizování. Vládnutí je tak zdlouhavá a obtížná procedura.“ Ukončil Vikram klábosení své ženy a nabídl jí ruku, kterou ona s úsměvem přijala.

 

„Řekni, ať tě vezme zítra do diamantových skal.“ Mrkla na mě a pak následovala svého muže.

 

„Mám tě doprovodit do tvého pokoje?“ Zeptal se Akem, když dojedl a utřel si ruce do ubrousku.

 

„Byla bych ráda, mám dojem, že bych musela přespat ve stájích, protože ty chodby jsou nekonečné.“

 

No páni, on se usmál. Opravdu poprvé se usmál a já oněměla nad tím výjevem. Byl dokonalý, silný a nebezpečný, ale v tom úsměvu taky krásný.

 

Nasucho jsem polkla, protože mi došlo, že se zaplétám do něčeho, co může jenom špatně skončit. On pro mne má jen slova pohrdání a já se do něj nesmím zakoukat, protože skončím sama a se zlomeným srdcem.

 

Vstala jsem a nechala se vést. Věděl přesně kam jít, a ani jednou nezaváhal.

 

„Kde bydlíš ty?“ Zeptala jsem se, když konečně zastavil před mými dveřmi.

 

„Dole je něco jako ubikace pro bojovníky. Není tam zdaleka takové pohodlí, ale mám tam svou postel a to mi stačí.“

 

„Dobře, takže hádám, že je čas, dát ti dobrou noc. Hezky se vyspi.“

 

„To mám v plánu.“ Křivě se ušklíbnul a posadil se na křesílko u mých dveří, kde jsem ho našla ráno.

 

„Ty budeš spát tady?“ Nedalo mi to a vykoukla jsem ještě ze dveří.

 

„Mám na tebe dávat pozor, ne? Tak dávám.“ Opřel se hlavou o stěnu a unaveně zavřel oči.

 

Pokrčila jsem rameny a zapadla do pokoje. Horká koupel byla vítaným završením náročného dne. S chutí jsem skočila do postele a konečně přišla na to, proč zde mají tak těžká nebesa a silné závěsy kolem. Lehla jsem si, ale nemohla jsem usnout. Pořád jsem před sebou viděla jeho zamračenou tvář a v nose mě lechtala jeho dokonalá vůně.

 

Ne, musím na něho zapomenout, jako na potencionální něco. Není a nebude pro mě. Budu ráda, když mě zítra nechytne pod krkem a nezmáčkne.

 

Konečně jsem usnula.

 

 

Nevím, jak dlouho jsem dokázala spát, protože mě sem tam budily noční můry. Ale nakonec jsem byla tak umlácená, že jsem vstala.

 

Proběhla jsem koupelnou a vzala si čisté oblečení. Budu se muset poohlédnout po něčem praktičtějším, nežli je hedvábí mých šatů. Učesala jsem se a vzala si na sebe šperky, které ležely v krabičce ve skříni. Pokud tu jsou, snad je smím využívat.

 

Nakoukla jsem ven, ale on na svém místě nebyl. Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou velké dvoukřídlé dveře.

 

Vydala jsem se směrem, kde jsem tušila velkou jídelnu. Pohybovala jsem se pomalu a opatrně, a když jsem zahýbala, otočila jsem se, jestli za mnou nikdo nejde.

 

„Jau.“ Vrazila jsem do hory masa a instinktivně mezi nás vsunula ruce. Zvedla jsem hlavu a málem padla na zadek.

 

Hruď, které se nyní dotýkaly mé ruce, patřila Akemovi. Panenko skákavá, kromě kalhot neměl nic a já se dotýkala stříbrného kroužku, který měl v levé bradavce. Hruď měl neuvěřitelně vypracovanou a pod svou dlaní jsem mohla cítit silný tep jeho srdce.

 

Rozechvěle jsem se nadechla a zase si všimla té nádherné mužské vůně. Nohy mi zrosolovatěly, a i když jsem strašně moc chtěla, nemohla jsem se pohnout ani o centimetr. Srdce mi bilo jako splašené a já nerozumně roztáhla prsty na jeho prsou a dotkla se tak kroužku v jeho bradavce.

 

Syknul a rychle položil své velké ruce přes ty mé. „Co to zase děláš?“ Jeho hluboký hlas byl jako úder hromu, ale mě to nevadilo. Vnímala jsem pouze teplo jeho těla a to jak blízko mě stojí.

 

Drtil si zuby, jak silně tiskl čelisti. „Říkal jsem ti, ať se mě nedotýkáš a myslel jsem to smrtelně vážně.“

 

„Bože, tak krásně voníš.“ Vyhrklo ze mě a já bych se v tu chvíli nejradši propadla. Nával horka do tváří mi pomohl se trochu probrat a já ustoupila o krok a pak ještě o jeden a pak o další. Vymanila jsem své dlaně z pod jeho silných prstů a než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, utíkala jsem opačným směrem, než kde stál on.

 

Bosé nohy pleskaly o naleštěnou podlahu a dělaly tak až nepřístojný rámus. Slyšela jsem, že běží za mnou, ale vždycky jsem bývala nejrychlejší z dětí. Naneštěstí jsem byla zesláblá a mé tělo přestalo po pár dlouhých chodbách spolupracovat.

 

V plicích mě pálilo, jako bych dýchala oheň a nohy jsem měla těžké, jako z olova. Šaty se mi pletly do cesty a ještě víc mě zdržovaly.

 

Vzdala jsem to. Nevěděla jsem vůbec, kde jsem a jediné co jsem, kromě hučení v uších slyšela, byl jeho těžký krok.

 

Zahnula jsem prudce doprava a opřela se o stěnu. Dýchala jsem šíleně rychle a hltavě nasávala vzduch do bolavých plic. Na čele se mi námahou perlil pot a srdce mělo rychlost mávání křídel kolibříka. Sklonila jsem hlavu a zapřela se o kolena. Co mu jen řeknu, pokud se zeptá?

 

Dohnal mě za okamžik a postavil se přede mne. I kdybych chtěla v naší honičce pokračovat, neutekla bych mu.

 

Jeho oči se do mě propalovaly a krása jeho těla byla více znát, jak se jeho hruď rychle a masivně zvedala. Proboha, nekoukat se na něj, dívat se stranou, na podlahu, na své nohy, kamkoliv.

 

Jeho ukazováček se posunul pod mou bradu a donutil mne zvednout hlavu. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se na něho dívat, nešlo to.

 

„Podívej se na mě.“ Zaznělo z jeho úst, ale hebký tón jeho hlasu jsem nepoznávala. Bylo v něm cosi něžného. Pomalu jsem otevřela oči a zahleděla se do těch jeho.

 

„Proč mi utíkáš?“ Ajaj, zase ta hrozná reakce mého srdce. Třepotání v mé hrudi.

 

Zaposlouchal se a pak se sám pro sebe usmál. „Slyším ho.“ Vydechl a v jeho výrazu nebyl najednou ani náznak zloby.

 

„Slyším tvé srdce.“

 

„Já, já se ti omlouvám, neměla jsem to říkat, neměla jsem vůbec nic říkat a neměla jsem na tebe sahat a já…“ Najednou zvedl mé ruce a přitiskl si je na prsa. Nechápavě jsem se na něho podívala a rozhodla se couvnout, jenže nebylo kam. Za mnou byla jen pevná zeď.

 

„Probudila jsi zvíře, ženo. Teď před ním už neutečeš.“ To jak to řekl, mi nahnalo husí kůži.

 

„Já opravdu nechtěla, narazila jsem do tebe jen náhodou…“

 

„Šššš.“ Zašeptal a pak položil své ruce po obou stranách mé hlavy. Měl mě jako v kleci.

 

„Říkal jsem, že už neutečeš.“

 

Chviličku jsem přemýšlela, jestli nemám začít křičet o pomoc, ale pak mé tělo začalo zase tak nelogicky reagovat na jeho přítomnost. Tyčil se nade mnou jako zlověstná socha a já dokázala myslet jen na to, jak ráda bych ten prťavý kroužek objela špičkou jazyka.

 

Sehnul se a pořád držel můj pohled pevně v sevření svých planoucích očí. Když pak byl jeho obličej jen kousíček od mé tváře, tak blízko, že jsem cítila na kůži jeho dech, přitiskl něžně své rty k těm mým.

 

Zpanikařila jsem. Co se to jen děje? Co to dělá? Panenko skákavá, on mě líbá?

 

Zatlačila jsem rukama, proti jeho tělu, ale bylo to jako tlačit do živoucí skály. Ani se nepohnul, ale mé snažení mu z hlubin hrudi vyloudilo měkké zabručení.

 

Jeho ruce už nebyly na stěně za mnou, ale na mých ramenou. Pane jo, ten byl ale mohutný.

 

„Už mi nikam neutečeš.“ Zasténal a pak si mě k sobě přivinul tak těsně, že jsem se mohla sotva nadechnout.

 

Každá buňka v mém těle tančila radostí. Hormony se v plných kýblech vyplavovaly do mého krevního řečiště a já začala váhavě odpovídat na jeho doteky.

 

Zdvihla jsem paže a ovinula mu je kolem krku. Tak jsem si ho mohla přitáhnout ještě blíž.

 

Souhlasně brouknul a pak jsem mezi linií svých rtů ucítila špičku jeho jazyka.

 

O síle polibku jsem už hodně slyšela, ale ještě jsem neměla to potěšení, ji vyzkoušet.

 

Pootevřela jsem ústa a přijala ho uvnitř. Vyměnili jsme si místa, to on se nyní opíral o zeď a mě svíral ve svém horkém náručí.

 

Škádlil mě a vyzíval můj jazyk ke společnému tanci. Byla jsem opatrná, nezkušená a držela se zpátky. To ho však nijak neodradilo. Dál si se mnou hrál a něžně provokoval. Zkoumal hloubku mých úst a já skoro umdlévala z toho, jak moc dobře mi chutnal.

 

Propínala jsem se proti jeho hrudi, jen abych z jeho těla mohla cítit ještě o něco víc. Jeho silné paže mě však držely pevně na místě a nedovolovaly mi zvlčet.

 

A pak jeho laskání skončilo. Stejně živelně jako mne začal líbat, se nyní stáhnul. Pevně mě objímal a hlavu měl měkce položenou v ohbí mého krku. Třásl se a jeho neodolatelná vůně z něho vycházela ještě stokrát silněji.

 

„Cos to se mnou provedla, ženo?“ Zasténal mi do šíje a já se zachvěla, jak mi jeho horký dech pohladil kůži.

 

„Jsi snad čarodějka?“ Pozvedl hlavu a podíval se mi zamračeně do očí.

 

„Myslím, že bych se tě měla zeptat na to samé. Uhranul jsi mě.“ Vrátila jsem mu s úsměvem.

 

Pročísl mi prsty vlasy a pak je chytil do hrsti. „Jsi nepopsatelně nádherná.“

 

„Myslela jsem, že se ti líbí více zrzavé.“ Popíchla jsem ho.

 

„Aha, žárlíš na svou sestru?“ Pozvedl pobaveně jedno obočí.

 

„Ne, jen jsem myslela, že se ti vůbec nelíbím. Ani ses na mě nepodíval a to jak jsi se včera choval.“ Postěžovala jsem si.

 

„Proto jsem vynechal ženy ze svého života. Všechno s nimi je pro mne moc složité. Detailně analyzují vše, co uděláš, jak se podíváš, jak promluvíš. Bylo snadnější tě vyděsit předem, abych měl od tebe pokoj.“

 

„Hmm, ale moc se ti to nepovedlo.“ Uculila jsem se.

 

„Co je to na vás. Na ženách ze shora? Zajímalo se o mě pár dívek odtud, ale všem jsem byl schopen říci, děkuji, nechci. Myslely, že jsem ubožák, který potřebuje zachránit.“

 

„Proč si to myslely?“ Zatvářila jsem se nechápavě.

 

„Kvůli mé ohyzdné půlce.“ Přivřel oči, jako by se divil, že mě ohyzdný nepřipadá.

 

„Nevěděla jsem, že je s tebou něco jinak. Jen jsem si říkala, proč si proboha holíš jednu půlku hlavy, když máš tak překrásné vlasy.“

 

„Neholím si ji, vlasy mi tam prostě nerostou.“

 

„Hmm.“ Až teď jsem si všimla absence obočí tam, kde měl tři stříbrné kroužky.

 

„Znamená to pro tebe, že už se ti nezdám atraktivní?“ Sklonil hlavu a snažil se ji odvrátit tak, aby ukryl svou jinou půlku.

 

„Myslím, že právě kvůli ní, mi přijdeš tolik zajímavý.“

 

„Nechtěla bys raději někoho dokonalého? Někoho jako je Vikram? Mám spoustu bratrů ve zbroji, kteří…“

 

„Mlč.“ Přikázala jsem mu zostra a usmála se na něho.

 

„Máš nádherné oči. Nikdo, koho jsem tu potkala, je neměl takové.“ Prsty jsem zlehka přeběhla po jeho tváři a pak ho donutila vzhlédnout. Špičkou prstu jsem pomalu objížděla obrazce na jeho tváři. „Myslím, že jsi dokonalý takový, jaký jsi.“

 

„K dokonalosti mám daleko.“ Šeptnul a pak mě konečně postavil na zem.

 

„Myslím, že snídani už jsme prošvihli.“ Snažila jsem si urovnat šaty.

 

„Pojď, najdu pro tebe nějaké ovoce. Chci ti ukázat jezero. Bude se ti líbit.“ Chytil mne za ruku a pomalu vedl ven.

 

V domečcích panoval čilý ruch. Ženy připravovaly jídlo a muži se vydávali na lov. Děti běhaly všude kolem a překřikovaly se. Zdálo se mi, že už si na mě místní začínají zvykat, protože jsem nezaznamenala tolik vražedných pohledů.

 

Akem mi ukazoval, co kde leží a vyprávěl o svém dětství v rodině rybáře. Povídal mi o tom, jak jezdil s otcem chytat místní ryby a kolik dobrodružství na lodi zažil.

 

Cestou mi z keřů utrhnul nějaké ovoce a já se při příjemné procházce najedla.

 

Byl dokonalý společník, když se teď už netvářil tak nevraživě a povídal. Mluvil tiše a rozvážně a pomalý tok jeho slov se mi velmi líbil.

 

„A tady je naše jezero. Je to jeden z hlavních zdrojů masa. Jedí se tu hodně ryby a vodní tvorové. Skopové máme jen vzácně, většinou u příležitosti nějaké oslavy.“

 

„Mám ráda ryby.“ Usmála jsem se a ozkusila špičkou nohy, jaká je voda. Byla nádherně teplá, kdybych tu byla sama, určitě bych se vykoupala.

 

„Ukážu ti místo, kde to mám moc rád.“ Pokynul směrem k lesu a já ho následovala.

 

„Nechodí sem moc lidí, většina se v lese bojí. Využívám toho, že je tu klid a když chci být na chvíli sám, jdu právě sem.“

 

No teda, měl pravdu. Jezero si vyhloubilo malou zátočinu a omílalo veliké bílé kameny. Voda se třpytila a jemně šplíchala.

 

„Na chvíli tu zůstaneme, ano?“ Sedla jsem si na písčitý břeh a on se posadil vedle mne. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a on mě objal.

 

Seděli jsme a v tichu pozorovali vodní hladinu. Byl to dokonalý okamžik.

 

Kdesi za námi praskla větvička a Akem se napjal. Jeho tělo ztuhlo a najednou už jsem neseděla a neopírala se o něho. Stál přede mnou a kryl mě vlastním tělem.

 

Před námi se z lesa vynořily postavy. Na první pohled vypadaly stejně jako ostatní, ale když jsem si je prohlédla blíže, vydechla jsem zděšením. Vypadaly jako kostry potažené tmavou kůží a místo krásných bílých vlasů měly jen zažloutlé rozčepýřené chmýří. Oči jim rudě plály a v jejich pohledu byla jen zběsilost.

 

„Drž se za mnou.“ Sykl Akem a od pasu odmotal řetěz.

 

„No není to náhoda? Akem, ten slavný bojovník a lidská dívka. Není to snad sestra samotné královny?“ V závěsu za nestvůrami šel muž, jenž vypadal vcelku normálně, jen jeho oči byly stejně krvelačné.

 

„Co po nás chceš?“ Vyštěkl Akem.

 

„Chci ji.“ Podíval se na mě a já se zachvěla.

 

„Ji nedostaneš, jen přes mou mrtvolu.“ Akem roztočil řetěz a ten výstražně zahučel vzduchem.

 

„Ale Akeme, nás je deset a ty jsi sám. To víš, že ji dostanu.“ Muž se usmál, ale byl to výraz arogance a výsměchu. Pak pokýval na nestvůry a ty se pustily našim směrem. Akem se dal do boje. Točil řetězem a pral se ze všech sil. Kosil jednu stvůru za druhou, ale bylo jich na něho moc.

 

Čísi paže mě zachytily ze zadu a táhly mě pískem. Vykřikla jsem, ale Akem se ke mně nemohl dostat, ani kdyby chtěl.

 

„Buď zticha.“ Syknul muž a uhodil mne do spánku tak tvrdě, že jsem ztratila vědomí.

 

 

Pohnula jsem se a ucítila ostrou bolest hlavy. Okamžitě se mi obrátil žaludek a já se pozvracela. Ležela jsem na udusané hlíně a má zápěstí byla upoutána v okovech. Šaty jsem měla roztrhané a špinavé. Tiskla jsem se ke skále za mnou a pátrala v okolní tmě po stopě pohybu.

 

Bylo mi strašně. V krku mě pálilo a ruce mě bolely. Kolena jsem měla sedřená, asi od toho, jak mě kdosi táhl po kamenech.

 

U protější stěny se ozvaly kroky ozvěnou a v místnosti se začalo objevovat světlo. Kdosi se blížil s loučí.

 

„Hmm, rád vidím, že už jsi při vědomí.“ Muž jenž mě unesl, zavěsil louči do stojanu a pak se na mě zadíval.

 

„Co se mnou chcete dělat?“ Zeptala jsem se s obavami.

 

„Chci tě pojmout za svou ženu. Bude dobré být spřízněn s královskou rodinou. Budeš mi rodit děti a budeš mi po vůli, kdykoliv budu chtít.“

 

„Tak na to zapomeň.“ Odfrkla jsem a schytala další ránu. V ústech jsem ucítila krev, sakra, rozrazil mi ret.

 

„Jsem tvůj pán a ty mě budeš poslouchat. Pokud budeš dělat problémy, tak tě oslepím. Pak tě budu mít pod kontrolou.“

 

Zachvěla jsem se strachy a uhnula pohledem. Budu radši mrtvá, než patřit takovému, jako on.

 

„Jsi celá špinavá, takovou tě v posteli nechci.“ Vstal a sebral řetěz, jenž mě poutal ke skále. Odemkl zámek a pak mě hrubě vytáhl na nohy. Táhl mě za sebou a já se snažila nedívat na stvůry, které jsme míjely. Dotáhl mě k jednomu z jeskynních jezírek a ukázal na kostku mýdla a jakýsi kus látky.

 

„Umyj se a převleč se do čistého, pak tě za mnou přivedou.“ Pokynul k jedné ze stvůr a cosi tiše pronesl, pak odešel.

 

Vstoupila jsem do vody a otřásla se chladem. Až když jsem byla celá pod vodou, stáhla jsem si šaty a sáhla po mýdle. Omyla jsem se a pak se zády ke stvůře oblékla do jakési hrubě tkané tuniky.

 

Byla mi zima, ale alespoň jsem byla čistá. Stvoření mě chytilo za paži a pak cosi zavřeštělo. Táhlo mě to dál jeskyní, až jsem si o holé kameny rozdírala nohy do krve. Zastavili jsme u dřevěných rádoby dveří.

 

Stvůra zabouchala a pak mě strčila dovnitř. Bylo tu světlo a tak jsem hned poznala muže sedícího u stolu. Zvedl ke mně hlavu a pak se zašklebil.

 

„No vidíš, co svede kostka mýdla a trocha vody. Lehni si.“ Pokynul k posteli a dál něco čmáral do papíru před sebou.

 

Ani jsem se nepohnula.

 

„Řekl jsem to snad málo nahlas?“ Zvedl ke mně hlavu. „Lehni si.“

 

„Nebudu tvoje, ani za nic.“ Bojovně jsem vystrčila bradu. Bylo mi jasné, že je to moje poslední hodinka, ale bylo mi to jedno. Nebudu jeho, radši zemřu.

 

Vstal a sebral ze stolu dlouhou dýku. Její čepel se zaleskla ve světle loučí. Blížil se ke mně a já couvala, než jsem zády narazila na skálu.

 

„Budeš má, jinak ti vypíchnu oči. Řekl jsem, že tě oslepím. Na ležení v mé posteli oči nepotřebuješ.“ Už byl těsně u mě a já si sedla na bobek. Tak takhle skončí můj život? Budu slepá a vydaná mu napospas?

 

Dřevo bouchlo do skály a v ústí místnosti se objevila postava. Kdosi hrozivě zavrčel a pak vzduch prořízl hukot řetězu. Zvedla jsem oči právě v čas, abych viděla, jak se muži kolem hrdla omotala ocelová smyčka. Hlavou mu to trhlo dozadu a pak ostrý hrot na konci řetězu přejel muži po hrdle. Ten jen zběsile zamrkal a z úst se mu vyřinula krev.

 

„Teď nejsi tak silný, když ti za zadkem nestojí deset tvých lidí, co?“ Akem se tyčil nad mrtvolou a odmotával řetěz, aby si ho připravil v ruce, pro další výpad.

 

Třásla jsem se tak, až mi drkotaly zuby, když jsem se podél zdi snažila postavit na nohy.

 

Okamžitě byl u mě.

 

„Jsi v pořádku, neudělal ti nic? Ach bohové, Nevo.“ Stiskl mě v náručí a pak jsem ztratila kontakt se zemí. Nesl mě ven, pospíchal.

 

„Mí bratři zaměstnávají ty potvory u východu, musím tě dostat ven.“ Běžel tmou, zřejmě mu nedělalo problémy, že není vidět ani na krok.

 

„Akeme, za mnou, udělám ti volnou cestu.“ Ve tmě se k nám kdosi přidal a já slyšela jen řinčení zbraní a hekání a sténání.

 

Náhle se objevilo světlo a Akem mě nesl dál k bojovníku sedícímu na koni.

 

„Vezmi ji do paláce, odvez ji odtud.“ Křikl na muže a strkal mě před sedlo. Bojovník mě chytil pažemi a přitiskl na svou hruď.

 

„Ne, Akeme, ne.“ Křičela jsem a snažila se bránit. Jenže on se jen otočil a vrátil se do boje.

 

Jeli jsme rychle, ale já byla jako mrtvá. On mě opustil. Sice mi zachránil život, ale pak mě prostě opustil. Jak ráda bych se teď tiskla k muži za mnou, jen kdyby to byl on.

 

Bojovník mne vysadil až na nádvoří, kde už čekala má sestra s dalšími ženami. Okamžitě si mě vzaly do parády. Vykoupaly mne a převlékly do sněhově bílé hedvábné košilky. Uložily do postele a sestra mě krmila jako malé dítě. Asi po hodině nepřetržité péče, konečně všechny odešly. Zůstala jsem sama a nakvašeně zírala do stropu. Ten si to vypije, ten ode mne ještě něco uslyší, hned jak ho uvidím.

 

Otočila jsem se na bok a usnula. Zdálo se mi o rudých očích a o krvelačném pohledu. Zdálo se mi o Akemovi a o tom druhém muži. Viděla jsem krvácející ránu na jeho krku.

 

Vykřikla jsem a posadila se na posteli.

 

Ve dveřích stál on. Akem vypadal jako posel pekla. Byl celý od krve a špíny. V ruce svíral svůj dlouhý řetěz a tvářil se velice vážně. Oči mu svítily zeleným plamenem a tvář měl zkroucenou starostí.

 

„Akeme?“ Vydechla jsem omráčeně. Už jeho hrůzný vzhled by dokázal zabíjet hordy.

 

Jeho rozpuštěné vlasy úplně zakrývaly jeho dokonalou polovinu a tak na mě zíral jen svou poznamenanou tváří. Na sobě měl jakousi halenu z hnědé kůže s mnoha ozdobnými cvočky, sahající mu až do půli stehen, přepásanou tlustým páskem s velikou ozdobnou stříbrnou sponou. Kalhoty byly ušity z téže hnědé kůže a boty byly bytelné a dosahující do půli lýtek.

 

Pravý bůh války.

 

„Akeme?“ Vstala jsem, i když nohy se mi ještě trochu třásly. Odhodil řetěz a stáhl si z rukou pláty kůže, chránící mu zápěstí. Pak udělal jeden váhavý krok směrem ke mně a pak další. Skoro se ke mně rozeběhl, a když stál u mě, chytil mě pevně do náručí. Drtil mne svými silnými pažemi, objímal a šeptal mi do vlasů neznámá slůvka.

 

„Jak je ti? Opravdu ti nic neudělal? Sakra, zabil bych ho ještě jednou, jen kdyby to ještě šlo.“

 

Sklonil se ke mně a přitiskl své horečnaté rty k těm mým. Líbal mě tvrdě a hluboce, zpečeťoval tak náš vztah a poutal mě k sobě.

 

„Chci tě, musím tě mít teď hned. Řekni, že mě nechceš, vyhoď mě odtud, ukonči to šílené pnutí, které mi svírá vnitřnosti.“ Opět mě políbil a já nechtěla nic víc, než aby naplnil to, čím mi tu vyhrožoval.

 

„Jsi celý od krve.“ Zašeptala jsem s úsměvem.

 

Odstoupil kus ode mne a podíval se na své krví zbrocené ruce a na mou noční košilku, která teď po sobě měla rudé a šedé skvrny.

 

„Bohové, jsem opravdu zvíře.“ Vyděšeně se na mě obrátil. „Takového muže chceš?“ Roztáhl ruce, aby ukázal, že tohle je on, nic víc.

 

„Nejsi jen zabiják, Akeme. Viděla jsem i tvou druhou stránku. Jsi zábavný a milý, vášnivý a citlivý. Úžasný vypravěč, hrdý na svůj rod. Pokud mi nabízíš i to, pak ano, chci tě. Chci tě přesně takového, jaký jsi.“

 

Jeho pohled zjihnul a pak se nepřirozeně rychle pohnul a zmizel v koupelně. Slyšela jsem žuchnutí jeho kožených věcí na podlahu a i první vycáknutí vody.

 

S úsměvem jsem se posadila na postel a pak si přes hlavu

 

přetáhla ušpiněnou košili. Pokud se schyluje k tomu, k čemu si myslím, stejně ji už nebudu potřebovat.

 

Zalezla jsem pod deku a otočila se čelem ke koupelně. Až vyjde ven, chci ho vidět.

 

Nezklamal. Neobtěžoval se s ručníkem ani otíráním. Stál ve dveřích teď už čistý a voda z něho stékala. Malé kapičky brázdily jeho dokonalé tělo. Hladivě mu sjížděly po silném sloupu jeho krku až na prsní svaly. Přes vypracované ploché břicho až mezi jeho boky, kde se stále pevněji stavěla jeho veliká erekce.

 

Zalapala jsem po dechu, když jsem si ho prohlédla celého. Byl úchvatný.

 

„Řekni něco.“ Jeho oči nejistě těkaly po pokoji a on u mě zjevně hledal útěchu.

 

„Co mám říct, Akeme? Jsi ten nejkrásnější muž, kterého jsem viděla. Nemám slov.“ Posadila jsem se a vztáhla k němu svou ruku. „Prosím, nenechávej mě už čekat.“

 

Po jeho obličeji se rozlil úsměv. Co proboha čekal? Že řeknu, že ho nechci proto, že je jiný? Že budu jako jiné ženy a bude mi připadat ohyzdný?

 

Přešel až k posteli a já si teprve nyní všimla, že jeho tělo je rozděleno na dvě půlky opravdu celé. Půlka jeho přirození byla pokryta obrazci stejně jako jeho zbytek.

 

„Máš kroužek i tady?“ Omámeně jsem se dotkla špičky jeho erekce a on zvrátil hlavu a přiškrceně zasténal. Pak se na mě podíval a zachytil mne za zápěstí.

 

„To, že jsem se vyhýbal ženám, jsem myslel smrtelně vážně, Nevo.“ Jeho hlas byl chraplavý a neuvěřitelně vzrušující.

 

Zmateně jsem mu pohled oplácela. „Tys zatím neměl žádnou ženu? Myslím jako…“

 

„Ne, Nevo, jsi první. Jsi jediná, kterou jsem kdy chtěl. S tebou, s tebou mi to přijde přirozené a správné.“ Jeho oči byly smutné.

 

„Taky mi to přijde správné, Akeme. Ty jsi ten správný pro mě.“ Uculila jsem se a posunula se, abych mu udělala na posteli místo.

 

Přiklekl si jedním kolenem a stále jako by váhal, jestli dělá dobře.

 

„Co se děje?“ Optala jsem se.

 

„Já jen, opravdu jsi si jistá tím, že chceš právě mě?“

 

„Jistěže jsem si naprosto jistá.“ Lehla jsem si do polštářů a naznačila mu, aby mne následoval.

 

„Neboj se, sice to neznám z vlastní zkušenosti, ale mnohé jsem vyslechl od svých bratrů.“

 

„Akeme, pojď už.“ Celé tělo se mu třáslo touhou a jak tam tak klečel, jeho mužství sebou pocukávalo v rytmu jeho srdce.

 

„Chci, abys byla mou ženou, Nevo.“ Pohladil mne po tváři.

 

„Zůstanu tu s tebou, pokud si to budeš přát.“

 

„Patříš teď ke mně, Nevo. Ty jsi má a já jsem tvůj a nikdo nás už nerozdělí.“ Zašeptal a pak mě konečně políbil. Lehl si ke mně na bok a opatrně, skoro posvátně, se pustil do prozkoumávání mého těla.

 

„Jsi dokonalá.“ Zabručel rozrušeně.

 

„Ne, to nejsem. Jsem jen obyčejná holka ze statku.“ Zavrtěla jsem se, abych se k němu nenápadně dostala ještě blíž.

 

Díkybohu ležel tak, že mu vlasy nezakrývaly obličej a tak jsem se mohla kochat pohledem na něj, když něžně laskal má ňadra. Byla v tom skoro zbožná úcta, jak se snažil, aby bylo vše perfektní.

 

„Akeme, moc o tom přemýšlíš. Tohle není domácí úkol, je to milování.“ Usmála jsem se a zatlačila mu do ramene, aby se přetočil na záda.

 

Chtěl se posadit, jenže já se vyhoupla nad něj a zasedla mu jeho nohy. Zapřela jsem se o ruce a začala si užívat jeho nádherného těla. Napřímila jsem se a vzala kroužek v jeho bradavce mezi zuby. Lehce jsem za něj zatahala a pak ho vsála do pusy.

 

Překvapením zaklel a zabořil paty do matrace.

 

„Bohové, co to děláš.“ Sténal rozpačitě.

 

„Dělám to, co chci. Pokud jsi teď můj, budu si s tebou dělat, co jen budu chtít.“ Věděla jsem, jak dovedou být bradavky citlivé a co se líbí ženám, musí se přeci líbit i mužům. Pomalu jsem objela kroužek jazykem a pak lehce skousla tvrdý hrbolek mezi zuby. Znovu zaklel a já cítila na břiše, jak se jeho mužství cuká.

 

Přesunula jsem se k druhému temnému kopečku a ten první přitom dráždila prsty. Popotahovala jsem za kroužek a pak ho hladila.

 

Zasténal, když jsem ho kousla a pak jazykem pokračovala níže. Jeho hruď se rychle zdvíhala, to jak začínal být rozrušený.

 

Objela jsem jazykem prohlubeň jeho pupíku a pak se přesunula ještě níž. Než mu došlo, k čemuže se vlastně chystám, vsála jsem do úst i stříbrnou ozdobu na špičce jeho penisu.

 

„Nevo, to ne.“ Zajíknul se, ale to už jsem ho držela pevně v dlani a ochutnávala ho dlouhými pomalými pohyby.

 

„Co to děláš? Přestaň, och bohové.“ Hekavě ze sebe dostával, ale já přesně věděla, že ve skutečnosti nechce, abych přestávala.

 

„Kde ses tohle naučila?“ Stáhl mě k sobě a já viděla v jeho očích, že pochybuje, jestli jsem vlastně panna.

 

„U nás doma se s tím štráchy nikdy nedělaly.“ Pokrčila jsem rameny. „Všichni jsme spali v jedné místnosti, za nocí se člověk hodně přiučí.“ Škádlivě jsem se usmála a pokračovala ve slastném mučení.

 

„Nevo, počkej, Nevo!“ Vykřikl a pak se mi do úst vyvalila slaná tekutina. Polkla jsem a pak se posadila, abych mohla zhodnotit výsledek mého snažení. Ležel jako mrtvola na zádech a paží si zakrýval oči. Kdybych nevěděla, jaký je to tvrďák, řekla bych, že pláče.

 

„Akeme, stalo se něco?“ Začínala jsem mít strach.

 

Chmátl po mě a stulil si mě v náručí. Říkal cosi v cizí řeči a mě to připadalo, jako by pronášel modlitby. Jak mě k sobě tiskl, všimla jsem si, že zůstal naprosto připravený.

 

Vymanila jsem se mu ze sevření a chytla ho do ruky. Byl horký a tvrdý jako kámen. Zasténal a neuvěřitelně rychlým pohybem mě hodil na záda. Než jsem se z toho úleku probrala, plazil se po mém těle a objevoval mě naprosto stejně, jako jsem ho předtím objevovala já.

 

Rukama si pohrával s mými ňadry. Lehce je mnul a pak se zaměřil na mé bradavky. Věnoval mi o mnoho více péče a já vzdychala a tála a to ještě nepřešel níže.

 

Mnohokrát jsem se sama sebe dotýkala, když jsem byla sama, takže jsem věděla, jaké pocity ve mně jeho doteky vyvolají, ale tohle bylo mnohem intenzivnější a sladší.

 

Mohla jsem se plně zaměřit jen sama na sebe, to ostatní za mě dělal on. Polaskal mě na břiše a pak stiskl jemně mé boky. Hypnotizoval mě svým pohledem, když rozevíral mé nohy. Tlačil dlaněmi na vnitřní stranu mých stehen a uchváceně sledoval, co ještě nikdy neviděl.

 

„Bohové, jsi překrásná.“ Zavzdychal a spustil se mezi má kolena. Rozvíral je doširoka svými mužnými rameny.

 

Ozkusil mě jazykem a zasténal, když okusil mou chuť.

 

„Úžasná.“ Zabroukal do mého lůna. Mučil mě pomalu a důkladně. Vzdychala jsem jeho jméno, a když se přihnala první vlna extáze, smetla mě naprosto stejně silně, jako jeho.

 

Vytáhl se nahoru a provokativně si olizoval rty. Tak moc jsem ho chtěla políbit, cítit na jeho rtech svou chuť. Bylo to tak intimní, skoro neslušné.

 

„Můžeme přestat, jestli se bojíš.“ Zašeptal mi do ucha. „I tak jsi moje.“

 

„Bojím se, ale přestat nechci. Chci být ženou, tvou ženou Akeme.“ Zvedla jsem k němu ruce a přitáhla si ho blíž. Líbala jsem ho žádostivě, abych ho přiměla pokračovat. Konečně se přesunul nade mne. Hladila jsem ho po zádech a po tvrdém vypracovaném zadku. Páni, ten byl ale krásný na omak. Jak se nade mnou pohyboval, svaly pod kůží se mu vlnily.

 

Hltavě nasál vzduch a pak roztřeseně vydechl, když se pohnul proti mně a já ucítila mezi nohama zvláštní tlak. Nebylo to nepříjemné, spíše nezvyklé.

 

„Asi to bude nepříjemné.“ Vydechl skrz zatnuté zuby a já se mu zadívala do očí.

 

„Já vím, prosím pokračuj.“ Už maminka mi říkala, že napoprvé to nebude nic moc. Že žena se pro muže musí otevřít a pak už to je jenom krásné.

 

Zatnul zadek a protlačil se hlouběji. Roztahoval mě a rozpínal, myslela jsem, že mě snad roztrhne svou velikostí.

 

Zavřela jsem oči a v duchu se připravovala na to, co musí přijít, bolest.

 

Pohnul se víc a ještě, vstupoval do mě po malých kouscích. Něco uvnitř mě povolilo a on do mě vstoupil skoro celý. Vydechl úlevou a začal se pohybovat.

 

„Počkej, něco je špatně.“ Zazmatkovala jsem.

 

„Co se děje?“ Vyklouzl ze mě.

 

„Nebolí to, asi je se mnou něco špatně.“ Začala jsem jančit. Kupodivu on zůstával teď tím klidným. Pohladil mě po vlasech a ruce mi za zápěstí chytil nad hlavou. Nadzdvihl mi dlaní zadek a vstoupil do mě.

 

„Mě to nepřipadá špatné.“ Zavzdychal a rozvlnil se v bocích tak, že jsem přestala myslet úplně.

 

Byl pro mě dokonalý. Skoro bolestně mě vyplňoval. S každým jeho pohybem, se ale bolest měnila v něco úplně jiného a nakonec jsem sama vycházela vstříc jeho přírazům.

 

Zachvátil nás oheň touhy. Ač jsem to chtěla všechno sdílet s ním, nakonec jsem se dokázala soustředit jenom na sebe a na to, jak mé tělo reaguje na to jeho.

 

Vyvrcholil s výkřikem a strhnul mě sebou, i když jsem myslela, že už být vzrušenější nemůžu.

 

Stiskl mě v náručí a jeho tělo se roztřáslo tak silně, až začal drkotat zuby.

 

„Třeseš se.“ Pohladila jsem ho po ramenou a on se jen uculil.

 

„Dej mi minutku, budu v pohodě.“ Když se trošičku zklidnil, lehl si vedle mne a pak mě něžně objal.

 

„A teď jsi žena.“ Zašeptal s hrdostí v hlase.

 

„Tvoje žena.“ Přitiskla jsem se k němu a blaženě usnula.

 

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, nebyl už Akem po mém boku. Zamračila jsem se a pak se otráveně otočila na druhý bok. Tak tohle pro něho naše milování znamená? Rychle se vypařit, když milenka usne, aby nikdo nevěděl o našem vztahu?

 

Vrzly dveře a já se leknutím posadila. Akem zavřel nohou a pak se blaženě usmál. Na sobě neměl zhola nic, kromě kožených kalhot a v ruce držel ohromný stříbrný tác přecpaný jídlem.

 

„Šel jsem sehnat něco k snídani. Nevím jak ty, ale já umírám hlady.“

 

Přešel pokoj a tác položil na kraj postele.

 

„Myslela jsem, že jsi odešel a nechal mě tu. Že si se vrátil ke svým spolubojovníkům.“ Smutně jsem sklonila hlavu.

 

„To bych nikdy neudělal. Nenechal bych tě, abys po tom všem zůstala sama. I pro mne to byla velká noc a já jsem ti za ni vděčný. Budu rád tvým druhem, pokud ti to tak bude vyhovovat.“

 

„Druhem?“ Tázavě jsem pozvedla oči.

 

„Mužem, manželem, kýmkoliv si budeš přát.“ Hřejivě se usmál.

 

„Manželem?“ Zajíkla jsem se.. „Chceš si mě vzít?“

 

Zhluboka se nadechnul a pak se omluvně zašklebil. „Podle našich zvyklostí jsme už pár, ale vím, že vy tam nahoře máte i jiné zvyky, když jde o manželství. Vikram s tvou sestrou se také vzali na velké slavnosti, kde si navzájem přislíbili lásku a oddanost. Pokud to budeš chtít také tak, nebudu proti. Ta slavnost se mi vlastně hodně líbila.“

 

„Svatba? Já nejsem připravena na svatbu a manželství.“ Vydechla jsem a pak si uvědomila, že jsem ho tím možná urazila.

 

Jen pokrčil rameny a ukousl kus ovoce. „Pak budu tvým milencem, než nadejde ten správný čas. Souhlasím s tím, že se musíme více poznat a prožít spolu mnohem víc věcí. Budu tě učit bojovat, tak jak jsem slíbil. Musím vědět, že se ubráníš, kdyby ses dostala zase do potíží. Nesnesl bych ten strach o tebe znovu. Tu beznaděj, když jsem nevěděl, jestli jsi stále naživu, nebo tě ty zrůdy roztrhaly na kusy. Chci mít z tebe bojovnici, ne kvůli tomu, aby ses vystavovala nebezpečí, ale kvůli tomu, abys byla v bezpečí. Myslím, že nikdo tady nebude proti tomu, když se budeme scházet, ani tvá sestra, jak ji znám, ani můj král. Takže pokud chceš…“

 

„Chci.“ Nenechala jsem ho domluvit a skočila mu do náručí. Trochu se zakymácel, ale jeho spokojený smích mi napověděl, že je rád.

 

Dali jsme si vydatnou snídani a já se nechala krmit těmi nejvybranějšími kousky jídla. Dlouhá koupel mi ulevila od trochu rozbolavělých svalů. Bylo zvláštní, že o některých jsem do minulé noci neměla ani tušení. Akem mi pomalu omýval záda a jeho dlouhé a šikovné prsty se postaraly o to, že koupel jsem předčasně přerušila a ještě mokří z vany, jsme hupli zpět do postele.

 

Milování s Akemem bylo něco nepopsatelně krásného. Pokud s ním budu moci strávit i zbytek svého života, budu se zváti tou nejšťastnější ženou pod růžovou oblohou.

 

Dívala jsem se za nimi, jak ve dvouřadu opouštějí nádvoří a spolu s ostatními dívkami a ženami si jen přála, aby se co nejrychleji vrátili domů.

Zástup přihlížejících se pomalu rozešel a já se vrátila do své ložnice. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem vyšla na terasu a sedla si do trávy. Kolem kvetly nádherné květiny a voněly tak omamně, až se mi  z toho zamotala hlava.

Někdo klepl na dveře ložnice a bez vyzvání vešla žena středního věku. Beze slova položila na postel tác s jídlem a otočila se k odchodu. Najedla jsem se tedy a převlékla se do čistých šatů. Nevolila jsem nic výrazného, protože na nějaké zdobení jsem neměla vůbec náladu.

Pořád jsem musela myslet na dnešní noc i na štěstí jež mu hrálo v očích, když mi oznamoval, že jsem jen jeho. Tělo jsem měla přecitlivělé a každý dotyk jemné látky mých šatů mi připomněl jeho něžné pohlazení. Chodila jsem jako v mrákotách a v hlavě si pořád dokola přehrávala naše milování. Bála jsem se přijít o své panenství,  jenže nyní bych dala nevím co, kdyby byl Vik tady se mnou a kdybych mohla cítit jeho opojnou vůni. Představovala jsem si jeho jemnou pokožku pod svými prsty a pak i trošku hrubší kontury jeho zhojených jizev. Mé představy se zatoulaly nebezpečně daleko a já si lehla do postele a přemožena tíživým pocitem samoty usnula.

„Opatrně, položte ho na postel.“ Někdo vykřikl a pak se ozvalo dupaní a namáhavé hekání. Jemné steny bolesti naplnily sál a s ozvěnou se nesly až do mé ložnice. Probudila jsem se a rozespale se posadila na posteli. Klapání těžkých kroků se ozývalo stále dokola a já vstala a otevřela dveře ložnice. Bílá naleštěná podlaha nyní byla umazána od bláta a zdobily ji i krvavé louže. Očima jsem zabloudila k Vikově ložnici a srdce se mi zastavilo úlekem.

Několik mužů se hemžilo po místnosti a byly tu i ženy a Háta, která nesla ven lavor se zakrvácenou vodou.

„Děvče, počkej venku, tohle není nic pro tebe.“ Její hlas zněl vyčerpaně a neskryla ani obavy.

„Kde je? Je v pořádku?“ Nakukovala jsem ji přes rameno, ale ona mě neustále tělem tlačila pryč od Vikramovy ložnice.

„Dítě, poslechni, udělám co bude v mých silách.“ Zamručela a podala mi lavor. Otočila se nazpátek aniž by mi věnovala další pozornost.

Jenže to bych nebyla ani já, kdybych se nechala tak snadno odradit. Lavor jsem postavila na stolek u zdi a okamžitě se otočila směrem, kudy odcházela Háta.

Z pokoje vyšlo několik mužů a jejich pohled byl ztrápený. „Zachránil mi život.“ Hlesl jeden z bojovníků a druhý ho konejšivě objal kolem ramen.

Vběhla jsem do ložnice a uviděla krvavou scénu. Vikram ležel nehybně na posteli a okolo něho stály tři staré ženy a Háta. Jedna z žen navlékala silnou nit do jehly a druhá mísila nějaké bylinky s roztopeným tukem. Háta připravovala další masti a já zabloudila očima k bledému tělu na posteli.

Byl už omytý, ale stejně z jeho ran vyvěraly čerstvé karmínové potůčky krve. V tváři byl synalý a vypadal dosti zuboženě. Jedna hluboká krvácející rána protínala jeho hruď a já si nedovedla představit, jak to zvíře muselo být silné, pokud dovedlo rozetnout jeho koženou zbroj a zasadit takový úder. Maso ve stehně měl potrhané a chyběl i kus svaloviny. Zapřela jsem se o veřeje, protože žaludek se mi zhoupl a udělalo se mi nevolno.

„První musíme zašít tohle a pak tu ránu na zádech. Tohle krvácí nejvíce. Tu nohu bude těžké zachránit, snad mu maso doroste. Jed na jejich zubech by mohl regeneraci zastavit, ale náš mladý pán je dost silný, aby to zvládnul.“ Stará žena pohroužila jehlu do okraje zranění a začala drobnými naučenými pohyby sešívat obě strany poraněné kůže k sobě.

Postel už vůbec nebyla bílá ale barvila se do rudé. Vikram hodně krvácel a žena ho zašívala nejrychleji, jak jen mohla. Zírala jsem nevěřícně na tu scenérii a nemohla se šokem ani pohnout.

Háta dávala dohromady jeho potrhanou nohu. Sešívala k sobě kousky masa a snažila se v krvácející spleti svaloviny utvořit nějaký řád.

„Nestůj tam děvče a přilož ruku k dílu.“ Křikla na mě jedna z žen a zbavovala Vika zbytků zbroje. Ležel tam nahý a daný napospas třesoucím se rukám těhle starých žen.

Pohnula jsem se kupředu a připadala si jako ve zlém snu. On tu teď ležel zraněný a bojoval o svůj život. Řekl mi přece, že se vrátí a že bude v pořádku, jak jsem mu mohla uvěřit?

„Roztrhej tohle plátno a nadělej obvazy. Bude jich potřeba hodně, tak se sakra pohni.“ Stará žena po mě blýskla oranžovýma očima a já si ani nedovolila protestovat. Nemohla jsem přispět ničím víc. Nezvládla bych chladnokrevně zašívat pokožku k sobě a nejspíš bych omdlela, kdybych se měla dotknout jeho obnažené tkáně.

Natrhala jsem plátno a sledovala, jak se ženy činí. Byly to zkušené léčitelky, to nebylo pochyb. Vymývaly a sešívaly u své práce drmolily temná zaklínadla a pak ho mazaly mastmi a ovíjely vyvařenými obinadly.

Když byla práce hotová, společnými silami převlékly postel do čistého, aby pacient neležel ve vlastní krvi a omyly podlahu od krvavých šmouh.

Někdo mě posadil na čalouněné křeslo u jeho postele. Najednou nastalo tichu a Háta brala do rukou poslední propriety.

„Teď je to na něm děvče. Zachránil život několika svým lidem, sám ale skončil takhle. Bude muset bojovat, aby se z toho dostal.“ Vytratila se a zavřela za sebou dveře. Osaměli jsme a já zatáhla závěsy aby bylo v pokoji přítmí.

Vik ležel teď v čisté posteli, tělo ovinuté sněhobílou bavlnou a bojoval svou němou bitvu. Nemohla jsem mu nijak pomoci a to mě ubíjelo nejvíce. Kdybych mohla, dala bych za něj svůj život, jenže to nešlo. Seděla jsem u jeho lůžka hodiny a hodiny a jen vzhlédla vždy, když Háta přišla zkontrolovat, jestli nějaký obvaz neprosakuje.

„Viku, prober se, prosím. Nenechávej mě tu samotnou. Nechci žít bez tebe, nemohu, rozumíš?“ Do očí se mi vehnaly slzy a já se sklonila k jeho ruce bezmocně ležící vedle těla a přitulila se k němu. Hlavu jsem položila na deku vedle jeho paže a únava z prožitých stresů mě dostala a já usnula.

Probudila mne nepřirozená strnulost. Necítila jsem záda a ruku jsem měla úplně dřevěnou. Protáhla jsme se uvědomila si, co se stalo. Vik a jeho zranění.

Rychle jsem se posadila a zkontrolovala nehybné tělo ležící stále klidně v přikrývkách.

„Dobré ráno, lásko.“ Pověděla jsem mu měkce a jeho silný a pravidelný tep mě ujistil, že se není čeho bát.

Už nebyl tak bledý a jeho dech se zdál hluboký a poklidný.

Dveře se otevřely a Háta vešla s horkou vodou a novými obvazy. „Ještě se neprobral?“ Hodila po mě neklidným pohledem a začala skládat věci na truhlu v nohou postele.

„Jen klid, oni jsou velmi silní a taky se hojí daleko rychleji než lidé. Někdy mi přijde, že chtějí jen další jizvy, aby mohli dokazovat jak silní a odvážní jsou. Pomoz mi, převážeme ho.“

Odkryla jeho boky a já automaticky ucukla pohledem, než mi došlo jak hloupě to asi musí vypadat.

Pomáhala jsem ji a držela jeho tělo, když znova ovazovala jeho rány. Ani jedna z nich už nekrvácela a kupodivu se všechny začaly hojit a uzavírat.

„No, nemusíš u něho sedět, už je mimo nebezpečí, jen ta noha ho bude ještě pár dní bolet.“ Posbírala ušpiněná obinadla a odporoučela se stejně rychle, jako se objevila.

Protáhla jsem si nohy a pustila do pokoje trochu více světla. Na posteli se pohnuly přikrývky a tiché zasténání protnulo hrobové ticho.

„Viku? Slyšíš mě?“ Snažila jsem se znít mírně a vyrovnaně, ale měla jsem k tomu daleko.

Pootevřel oči a já vydechla údivem nad jejich ledově modrou krásou.

„Lásko?“ Zašeptal a lehce zvlnil rty.

„Vodu.“ Jazyk se mu lepil, ústa měl vyprahlá. Sebrala jsem pohár ze stolku u postele a rychle mu donesla vodu. Podepřela jsem mu hlavu, aby se mohl napít a on jen blaženě vzdychnul, když mu ledová tekutina zchladila hrdlo.

Zahleděl se mi do očí a já viděla, jak pátrá po stopách nevyspání a obav, které se mi zračily ve tváři. S velkými obtížemi pozvedl paži a pohladil mne po líci.

„Už nikam nepůjdu, slibuji.“ Vydechl vyčerpaně a já se neudržela a stres několika posledních hodin vypustila ven. Do očí se mi vlily slzy a já se usedavě rozplakala.

Stáhl mě k sobě na postel a já mu položila hlavu na hruď tak opatrně, jak jsem jen uměla. Objala jsem ho lehounkým obětím, abych nemačkala jeho zranění a najednou se cítila celá. Přesně tak, jak mi to vyprávěl on. Konečně jsem byla úplná a kompletní, když mě tu držel a nechal mé city, aby zvolna vyplouvaly na povrch. Něžně mě hladil po vlasech a já si uvědomila, že tohle je to pravé místo pro mě. Ať už se s námi stane cokoliv, ať už nás osud zavane kamkoliv, pokud bude právě on po mém boku, budu šťastná.

END

 

Rostly tu kupodivu i stromy, i když k našim stromům to mělo hodně daleko. Koruny těch stromů měly hnědou barvu a normální člověk by řekl, že musejí být jistě suché. Neměly také jen jeden kmen, ale mnoho úzkých pokřivených kmínků, které se zabodávaly do země všude okolo. Vypadalo to tak, že celý les se v podstatě skládal z jediného stromu.

„Jak je tvá zem veliká?“ Zeptala jsem se, když jsem se snažila dohlédnout co nejdále.

„Takových jezer jsou tu desítky a u každého z nich je malá vesnice. Živíme se většinou rybami a vodními plody, také tu ale chováme zvířata, jak vidíš. Zem nám dá dost, aby se nám lehce žilo.“ Pokrčil rameny.

„Proč bylo mnoho bitev?“ Zeptala jsem se a pohledem opět přejela jeho zjizvené ruce. I vesta odhalovala více z jeho tvrdé hrudi a i ta byla propletena spoustou vystouplých poranění. Některá sice nabrala barvu jeho kůže, ale vystouplé šlice byly jasně rozpoznatelné.

„Hlouběji žijí tvorové, kteří se nám podobají, ale jsou krvelační a nespokojení. Napadají naše vesnice a potom jsme tu my, abychom ochránili naše ženy a děti. Čas od času přijede rychlý posel a prosí o záchranu svých sousedů. Pak já a společenstvo odjedeme, abychom zahnali ty příšery zpět do hloubky, kam patří.“

„Třeba mají hlad a tam, kde žijí, není všeho dostatek.“ Otočila jsem se na Vikrama.

„Jsou to zvířata, Taro, už od nepaměti se snaží zahubit můj lid. Je to jediná svízel, jinak je tu ráj na zemi. Je tu pořád teplo a i když nemáme slunce, jen tyhle řasy, jež vydávají dostatek světla, aby zde mohl existovat život. Neprší tu, ale je tu dostatečná vzdušná vlhkost a někdy se přižene černý opar, jenž zahalí nebe a způsobí tak jedinou noc, kterou tu máme. Z toho mraku potom prší a několik hodin a je tu tma jako v ranci.“

„Teda! A jak potom spíte, když nemáte noc?“

„Všimla sis těch těžkých závěsů okolo tvé postele? Když není tma, tak si ji prostě uděláme.“

„A podle čeho se potom řídíte, když nemáte den a noc?“ Chytil mě za ruku a vedl mě hlouběji do toho jejich lesa nelesa.

„Prostě je to jako mít hodiny někde v sobě. Poznáš, že je čas spát a taky se vzbudíš, když je čas na to vstávat.“

Procházeli jsme kolem dalšího stáda ovcí, a pak mne dovedl až na opuštěný palouček, odkud vyvěral pramen vody. Bylo to naprosto kouzelné místo, jako z obrázku. Všude tráva a záplava malých jasně žlutých kytiček.

„To je krása, Viku.“ Výskla jsem a šla si nabrat vodu do dlaní.

„Chodím sem často, je to mé oblíbené místo.“ Posadil se na kámen, jenž ležel mezi několika dalšími a dělal tak zátiší bublajícímu pramínku.

„Les je tu docela hustý, takže kdo nezná přesně cestu, nedostane se sem. Chtěl jsem tě sem vzít.“ Hlesl a pozoroval mě, jak si nabírám ledově studenou vodu a přikládám ji k ústům, abych se napila. Mlčky mě pozoroval, a to i tehdy když jsem si sundala boty a tančila po trávě bosky. Točila jsem se se zdviženýma rukama a smála se, protože jsem prostě mohla. Náhle mě v pase uchopily čísi ruce a přitáhly mě k pevnému vysokému tělu.

„Ještě chvíli tanči a já ztratím hlavu.“ Zašeptal a nejdřív mě pevně uchopil do náručí, než se sklonil, aby mě znovu políbil. Tohle však nebyl pouhý dotyk, který jsem si mohla koneckonců vykládat, jak jen jsem chtěla, tohle bylo něco víc, o mnoho víc.

Ochutnal mě zprvu něžně, jako by čekal, jestli se od něho neodtáhnu, ale pak jazykem obkreslil mé rty, než se pohroužil hluboko do mých úst a propletl ho s mým. Jakmile mě ochutnal, cuknul sebou a z úst se mu vydralo zasténání. Nezbylo mi nic jiného, než pozvednout paže a vplést mu ruce do vlasů. Byly tak neskutečně jemné na dotek, že bylo okamžitě jasné, že nejsou lidské. Chtěla jsem je pročesávat prsty, ale bránil mi v tom jeho cop. Bezmocně jsem se zamračila. Všiml si mého zklamání a na okamžik mě pustil. Stáhl si černou koženou šňůrku a pak zkušenými naučenými pohyby rozpletl tu záplavu bílého hedvábí.

Stál teď přímo přede mnou udýchaný z našeho polibku a s vlasy rozhozenými kolem obličeje. Byl tak kouzelný, jestlipak si to jen uvědomoval.

Přitáhl si mě blíž a mé prsty rozvázaly smyčku šněrování na jeho vestě. Chtěla jsem se dotýkat jeho holé kůže a nejen cítit jeho tělo přes oblečení.

Chvilku mě pozoroval, jak mé roztřesené prsty zápasí se šňůrkami a pak se nade mnou smiloval a sám si rozvázal šněrovačku vepředu. Stáhl si vestu z ramen a odhodil ji do trávy vedle nás.

„Takhle jsi to chtěla?“ Zamručel vzrušeně a oči mu plály ledovým ohněm.

Já o krok ustoupila, abych si ho konečně prohlédla. Samý tvrdý sval a šlacha, ani gram tuku. Tmavá kůže a pár bledých jizev. Obrazce na prsou, a pak jeden níže na pravé straně, a ach bože, stříbrný kroužek v jeho pravé bradavce s malým přívěskem.

Pootevřela jsem ústa a snažila se neomdlít. Zírala jsem na něho a pomalu pozvedla ruku, abych se dotkla jemně tepaného přívěsku na malém kroužku. Špičkou prstu jsem obkroužila tmavý tuhý kopeček jeho bradavky a Vikram sykl a zvrátil hlavu.

„Dotýkej se mě, Taro, víc.“ Zasténal a pak mne začal hladit po holých pažích.

Přitiskla jsem dlaně na jeho prsní svaly a roztáhla prsty, abych cítila co největší kus jeho pokožky pod svými dlaněmi. Byl tak hebký a teplý, skoro sálal.

Sjela jsem svýma rukama na jeho tvrdé břicho a pak zahákla ukazováčky za okraj jeho kalhot a přitáhla si ho blíž.

„Copak se mnou zamýšlíte, pane?“ Zeptala jsem se a držela si ho těsně u sebe.

„To radši ani nechtějte vědět, má paní.“ Zašeptal a opět se sehnul, aby zajal má ústa v drsném polibku.

„Slib, že mi na jaře neodejdeš. Chci, abys tu zůstala se mnou.“ Zakňoural zničeně.

„Kdybys odešla do toho vašeho velkého světa, už bych tě nemusel nikdy najít, a to je pro mne nepředstavitelné.“

„Jenže Háta přeci říkala, že si musíš co nejdříve najít ženu, aby tvůj otec mohl odejít na odpočinek. Já jistě nesplňuji ani jediný požadavek na to, stát se tvou manželkou.“ Sklopila jsem smutně oči. Proč jen jsem byla tak smutná? Byl krásný to jistě. Líbal nepředstavitelně dobře, ale byl naprosto odlišný, nebyl člověk. Co by to bylo za svazek, kdybysme se my dva vzali.

„Kašlu na to, co kdo chce. Vím jen to, co chci já a to jsi ty. Nikdy nebudu milovat nikoho jiného než tebe. Nikdy jsem ani nikoho jiného nemiloval. Jsi pro mě jediná, Taro.“ Jeho slova splývala z jeho rtů a zraňovala mě hlouběji, než kdyby do mého srdce zabodl nůž.

„Jsi dědic trůnu, Viku, nemůžeš si dělat, co chceš. Pokud se od tebe očekává, že si najdeš tu správnou ženu, musíš to udělat. Co by bez tebe dělali tví lidé. Mají tě rádi, to jsem viděla v jejich vlídném pohledu.“

Jeho pohled se zatvrdil. „Nikdy si tu na nic nehrajeme, Taro, a když říkám, že nikdy nebudu milovat nikoho jiného, nežli tebe, je to pravda. Otec mi sice může vybrat manželku podle svého, ale já k ní nebudu nic cítit.“

„Viku, já ti nemohu dát svou nevinnost a potom prostě odejít. Když to udělám, když s tebou budu, bude to pro mě moc znamenat. Jsi kouzelný a okouzlil jsi i mě, ale nevím, jestli se do něčeho mám pouštět, když není záruka, že bychom mohli zůstat spolu.“

„Řeknu to mému otci a požádám ho o požehnání, aby mi dovolil svázat můj život s tím tvým.“

„Co to říkáš, chceš si mě vzít?“ Nechápavě jsem svraštěla obočí.

„Přesně to mám v úmyslu. Chci tě mít všemi možnými i nemožnými způsoby. Chci, abych byl to poslední, na co budeš před usnutím myslet a taky první, na co budeš myslet hned po probuzení. Chci, abys mě potřebovala ke svému životu jako jídlo a vzduch, abys želela každé minuty, kterou nebudeš moci strávit se mnou, protože přesně to nyní cítím já k tobě.“

„Viku, ale…“ Přiložil svůj prst k mým rtům. „Neříkej, že je to přehnané, je to poněkud rychlé, to ano, ale já si nemůžu pomoct. Nemůžu zastavit své srdce, když se rychle rozeběhne, kdykoliv si tě představím. Nemůžu si z mysli vyrvat ten pocit, když ses ke mně napůl zmrzlá přitiskla, a to jak pevně si mě objímala. Nemůžu neslyšet tvé promodralé rty, jak šeptají, že jsem tvůj a nemůžu pak na tváři nevnímat dotek tvých omrzlých prstů.“

Zachvěla jsem se. „Už tehdy sis řekl, že musím být tvá?“

„To jsem si uvědomil hned, jak jsem uslyšel tlukot tvého srdce. Bylo to jako něco, co mi odjakživa chybělo. Jako nepatrný dílek skládačky, jenž mi nedovoloval být celistvým.“

„A teď se cítíš být úplný?“ Jeho vyznání mě dostalo na kolena. Síla jeho citů byla tak obrovská, že by mě přesvědčila, i kdybych váhala. Jenže já neváhala, taky se mi líbil a jeho dobrácká povaha byla okouzlující.

„Dnes večer to řeknu otci. Pokud mi nedovolí žít s tebou tady, odejdu s tebou na povrch.“ Oči se mu odhodlaně zaleskly.

„Ne, to ne. Naši lidé by nepochopili, kým jsi a určitě by tě ubili hned, jak by tě poprvé uviděli. Nesmíš na to ani pomyslet. To, že bys kvůli tomu umřel, by pak zabilo i mě.“

„Takhle to cítíš? Zahubila by tě má smrt?“

„Nevím, jen vím, že bych nechtěla dál žít.“Přiznala jsem popravdě.

„Bože, Taro, jistě jsi mi byla předurčena, není možné, aby tohle všechno vzniklo z ničeho.“ Objal mě a políbil do vlasů.

„Pojď, vrátíme se, myslím, že dnes bude temná noc.“ Chytil mne za ruku a vestu si pouze přehodil přes rameno.

Vraceli jsme se pomalu, jakoby chvíle, kdy o nás řekne svému otci, mohla ještě chviličku počkat. Držel pevně mou dlaň v té své a to, i když jsme opět zašli mezi domky a lidé nás častovali zvláštními pohledy. Vedl mě teď dlážděnou cestou výš, až jsme prošli třemi hlídanými branami, abychom konečně mohli vejít do paláce. Vzhledem k tomu, že teplota zde byla konstantní, nebyly zde zdi pouze sloupy, jež tvořily celý nosný prvek střechy. Bylo to tu opravdu nádherné, samé nádherné barvy jako oči zdejších lidí.

Vedl mě bez zastavení chodbami hlouběji a pak konečně zastavil před velkými dvoukřídlými dveřmi, které otevřel. Panty zavrzaly.

„Vítej v mých komnatách.“ Uklonil se a ustoupil stranou, abych mohla vejít. Páni, i zde se otevřený prostor volně mísil s terasou a naleštěná podlaha přecházela plynule v travnatý povrch. Všude kolem byly květiny různých sytých barev a nádherných vůní.

„Tvá ložnice je tady.“ Pokynul rukou k jedněm dveřím. „A má je támhle.“ Ukázal na dveře na opačné straně sálu.

„Měla bys tady mít už všechny své věci. Pokud ti bude přeci jen něco chybět, stačí jen říct. Jdi se prosím vykoupat a obleč si ty nejkrásnější šaty, budeš stát po mém boku, když budu otce žádat o svolení.

Trochu jsem se zalekla. Jeho otce jsem neznala, jak jsem jen měla vědět, jak na něho zapůsobit?

„Dobře, jak myslíš.“ Odpověděla jsem a odešla do své ložnice udělat, o co mě požádal.

Vysvlékla jsem se a vlasy rozpustila, abych je potom svázala do pevného drdolu. Má ložnice byla stejně krásně zařízena jako v pokoji, kde jsem přebývala před tím. Vše tu bylo sladěno do vínové barvy, stejně tak těžké závěsy kolem postele. Zahalila jsem se do ručníku a ztuhla, jelikož vybrat ty nejkrásnější šaty, bylo skoro nemožné. Nerozhodně jsem brala do rukou další a další kousky látek a jímala mě panika. Musím se jít zeptat, nic jiného mi nezbývá.

Ujistila jsem se, že ručník drží pevně na svém místě a bosky se vydala přes sál ke dveřím naproti. Zaklepala jsem, ale nikdo se mi neozval a tak jsem strčila hlavu do místnosti, abych se ujistila, že zde Vikram stále je.

Tahle ložnice byla o mnoho zabydlenější. Všude po zdech visely zbraně různých tvarů a velikostí a skříně tu byly dvě. Jedna měla otevřená dvířka a já uviděla pěknou sbírku kožených brnění a různých kousků z výstroje bojovníka.

„Viku?“ Zavolala jsem zkusmo a nahlédla i na terasu, kterou dělilo od místnosti pouze velké množství lehoučkých i těžkých závěsů, které teď povlávaly v mírném větříku.

„Copak se stalo?“ Ozvalo se za mnou a já se vylekala, až jsem vypískla. Otočila jsem se a ztuhnula překvapením.

Stál tam nahý a odkapávala z něj voda. Vlasy měl mokré a přilepené k hlavě. Nasucho jsem polkla a snažila se ze všech sil dívat se mu pouze do očí.

„Nemusíš se cítit zle, já se už dávno nestydím.“ Zažertoval, ale mně to moc k smíchu nepřišlo.

„No, všimla jsem si, že u vás je oblečení pouze otravná nutnost.“

Pokrčil rameny a udělal pár kroků směrem ke mně. „Když se hojila každá z těchhle jizev, staraly se o mě ženy z vesnice. Už ani nevím, co je stud. Jsem bojovník, žádné rozmazlené princátko.“

Fajn, vybízel mě tu snad k tomu, abych si ho prohlédla? On že necítí stud? A já snad ano?

Zhluboka jsem se nadechla a sjela očima níž. Drobné kapičky vody stékaly po jeho dokonalé pokožce a zanechávaly za sebou vlhké cestičky. Teď když byl mokrý, jasněji se rýsovalo každé z jeho zranění.

„Tolik bolesti.“ Zašeptala jsem, a aniž bych jen uvažovala nad tím, co dělám, přistoupila jsem taky o pár kroků blíž.

„Bolest se naučíš snášet a pak i tolerovat.“ Hlesnul, ale z jeho hlasu bylo poznat, že není tak úplně klidný.

Sjela jsem očima po jeho vypracovaném břiše níž, až pod pupík, kde se na temné pokožce výrazně rýsoval slabý proužek z bílých chloupků.

Sledovala jsem tu tenkou linii a hned mi bylo jasné, proč byl náhle tak neklidný. Mezi jeho boky se napůl tyčila ohromná tlustá erekce, která byla podestlána chomáčkem bílých chlupů.

„Jsi si jist, že tohle se ti stávalo i při tom ošetřování?“ Zvedla jsem k němu své oči a viděla, jak jeho pohled zachvátil ledový žár.

„Něco jsi mi chtěla, když jsi sem přišla.“ Připomněl mi s líným úsměvem na tváři.

„Aha, no vlastně, nevím jakou barvu šatů vybrat.“ Přiznala jsem se a snažila se udržet oční kontakt.

„Bílou, vezmi si bílé šaty.“ Odpověděl něžně, a pak se pátravě zadíval na ručník, v němž jsem byla zahalena.

„No jo, to mě mohlo taky napadnout. Děkuji za radu.“ Vypískla jsem a hrnula se ven ze dveří. Propána, ten jeho pohled byl uchvacující.

Po dlouhé a uklidňující koupeli jsem se osušila a oblékla si jedny z bílých šatů s temně modrým okrajem. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a vzala si i pár šperků, jež byly připraveny ve vyřezávané truhlici.

Když jsem vešla do sálu, opíral se Vik o jeden ze sloupů a shlížel s úsměvem na své město. Stoupnula jsem si vedle něho a všimla si temného oblaku, jenž se zdvihal z hladiny jezera.

„Jak bys to tady chtěl opustit? Vždyť sem patříš.“

„Patřím teď k tobě a můj domov bude všude tam, kde budeš ty.“ Řekl ledabyle a otočil se čelem ke mně.

„Neboj se, dobře to dopadne.“ Pohladil mě po tváři.

Měl teď na sobě černé kožené kalhoty. Na stehnech mu kůži svíralo pár kovových spon. Jeho vesta byla taky černá a místo šněrování se zapínala na několik spon, stejných jako měl na kalhotách.

Na krku měl jednoduchý stříbrný náhrdelník a na prstech pak masivní prsteny s kameny. Kolem zápěstí se mu omotávalo mnoho silných náramků. Vlasy měl opět spletené do malých cůpků, končících mu u hlavy.

„Sluší ti to.“ Usmála jsem se a pohladila měkkou černou kůži jeho vesty.

„To samé jsem chtěl říct i já tobě. Vypadáš jako bohyně.“

Kráčeli jsme chodbami bok po boku a já se snažila si alespoň trošku zapamatovat cestu, kterou jsme procházeli. Vik se nesl jako král, ramena měl rovná a hlavu hrdě vztyčenou.

Zavedl mě do trůnního sálu, který byl prázdný až na zamyšleného muže, sedícího o samotě na vyvýšeném stupínku.

„Nech mluvit mě, tebe bude mlčky ignorovat.“ Šeptnul mi Vik do ucha, a jak jsme se blížili, tiskl mi ruku víc a víc.

„Otče.“ Promluvil nahlas, aby si ho starý muž vůbec všiml. „Chci ti představit ženu, kterou jsem si zvolil za svou.“

Starý muž pozvedl oči a podíval se na mě se směsicí opovržení a zhnusení.

„Synu, jsi můj jediný. Proto k tobě budu více než shovívavý a řeknu prostě ne.“

„Otče, pak si dovoluji oznámit, že až se Taře udělá lépe, odejdeme spolu do nadzemí, abychom mohli prožít život společně.“

„Zešílel jsi?“ Starý král se rozkašlal. Vstal a sešel pár schůdků až k nám. „Ona je člověk a jako taková tě dovede jen do záhuby. Zemřeš kvůli falešnému pocitu pobláznění? Zahodíš vše, co máš a co máš zdědit?“

„Vzdám se všeho, i svého jména, pokud to bude cena za to, abych mohl být s ní.“ Hrdě vystrčil bradu a dál se díval upřeně před sebe.

„Dobře tedy.“ Nadechl se král a vrátil se na svůj trůn. „Pak tedy přestáváš být mým synem a následovníkem. Zůstaň tak dlouho, dokud to uznáš za vhodné, a pak jdi a naplň svůj osud.“

Vikram se jen trhavě nadechl a úsečně se uklonil. „Jak si přeješ, otče.“

Zůstala jsem zírat a nechápala, co se právě stalo. Vik se kvůli mně vzdal právě úplně všeho? Zahodil svůj život bojovníka a ochránce a zvolil si cestu samoty a chladu?

„Viku, ne, to nesmíš.“ Zaprosila jsem zlomeně. Oba muži byli natolik hrdí, že ani jeden z nich neprojevil sebemenší emoce.

„Viku?“

„Ticho.“ Sykl na mě bokem, a pak mě vedl zpátky do svých komnat. Sice musel být zlomený, ale nedal to znát ani jediným slovem, či výrazem smutku.

„Musíš mu říct, že sis to rozmyslel.“ Řekla jsem tvrdě, když se za námi zavřely dveře.

„Já si to ale nerozmyslel. Otec si zvolil svou cestu a já zase tu svou.“ Odpověděl klidně, ale jemné pocukávání rukou odhalilo jeho nervozitu.

Přešel až ke stolku s několika lahvemi a nalil do sklenky čirou tekutinu.

„Chceš se také napít?“ Otočil se na mě a já tvrdě sevřela rty.

„Opravdu ses zbláznil. Pokud tě nahoře někdo zahlídne, zburcuje všechny vesničany a uspořádají na tebe lov. Nemohu se dívat na to, jak tě zabijí, proboha, Viku.“ Zavzlykala jsem, ale to už mě objímaly silné tmavé paže.

„Jen se neboj. Nějak to půjde.“ Otřel mi palcem slzy a pak se sklonil, aby mě mohl znova políbit.

„Obětoval jsem pro tebe vše, ale ta cena za to stojí.“ Zašeptal mi do rtů a já jen propukla v hlasitější pláč.

„Tam nahoře to není nebe na zemi. Uznávám, že jsi přežil několik výletů, ale žít tam natrvalo, to je úplně něco jiného. Vikrame, ještě je čas změnit rozhodnutí.“ Odvedl mě na pohodlnou sedačku, která stála na pokraji sálu, a usadil si mě na klín.

„Budeme spolu, a to je to hlavní.“ Slíbával mi slzy a něžně mě konejšil tichými slůvky.

Venku se setmělo tak, až nebylo skoro vidět a začal padat hustý déšť. Dokonce se zablesklo a pak uhodil hrom. Schoulila jsem se v jeho náručí, než se postavil a odnesl mě do své ložnice.

Zavřel vysoké dřevěné okenice vyplňující prostor mezi sloupy a pak zapálil asi tucet svící.

„Měla bych jít k sobě.“ Hrabala jsem se neobratně z postele, jenže on mě zmrazil pohledem.

„Ani se nehni, jsi teď přesně tam, kam patříš.“ Zastavil se na druhé straně ložnice a začal si pomalu povolovat přezky. Nejdřív sundal vestu a kůže pleskla o naleštěnou podlahu, pak si rozepnul přezku, jež držela jeho kalhoty na místě, a ty se mu svezly níž na boky.

Přidušeně jsem vzdychla. Pohled na něho ve světle třepotajících plamínků byl nepopsatelný.

Přešel až těsně k posteli a stáhl si kalhoty z boků. Sloupl je z nohou, až se vztyčil přede mnou úplně nahý a plně vzrušený.

Svůj nádherný nástroj měl teď v úrovni mých očí, takže dívat se jinam bylo skoro nemožné.

„Patříš teď ke mně, Taro. Ty jsi má a já jsem tvůj a nikdo nás už nerozdělí.“ Hlesnul ještě, než se spustil na postel na všechny čtyři a svádivě přelezl až ke mně.

„Cítil jsem tvé nahé tělo na svém a byl to ten nejhezčí pocit v mém životě. Prosím, dovol mi to prožít znovu. Zaplaš ty smutné myšlenky, jež mi plní hlavu, zabíjejí mou duši a rozdírají srdce.“

Do očí se mi zase vlily slzy, kanuly volně po mých tvářích a vpíjely se do živůtku bílých šatů. Bylo to tak silné a intimní. Tvář měl jen několik centimetrů od té mojí a jeho oči žhnuly jako dva kousky ledu na poledním slunci.

Sama jsem si stáhla ramínka šatů a rozvázala pruh látky, který mi podpíral prsa. Sedl si na paty a se zadrženým dechem pozoroval mé počínání. Sundala jsem si všechny šperky a pak se zapřela o ruce, připravena na vše, co mělo přijít.

Byly to jeho prsty, co rozhalily látku šatů a stáhly ji z mých ramen. Seděla jsem před ním na lůžku odhalená. Dech se mi krátil, když jsem bojovala se svým studem a neuvěřitelnou potřebou se opět zahalit.

„Taro, počínaje dnešní nocí jsi mou ženou. Nikdo jiný už na tebe nemá právo, pokud budu živ.“

Za ramena mě něžně zatlačil do polštářů a přilehl si ke mně. Líbal mě dlouze a něžně, abych se tak mohla uvolnit. Hladil mě po ramenou a klíčních kostech, lechtal mě prsty na šíji, až se váhavě dotkl mého ňadra a já se napjala a zasténala v polibku.

Zvedla jsem ruce k jeho tváři a přejela prsty po jeho čelisti vzhůru přes tváře, spánky až na jeho špičaté uši. Z hloubi jeho hrudi vyšlo bublavé zavrčení. „Líbí se ti?“

„Jsou dlouhé, neuvěřitelně dlouhé.“ Naklonila jsem hlavu, abych na ně dobře viděla. Uchechtl se a pak zabroukal. „Existuje pořekadlo, že je přímá úměra mezi délkou uší a nástroje tam dole.“

„Ach,“ vykulila jsem oči a pak se rozesmála.

„Jsi nádherná, když se směješ,“ šeptnul mi do ucha a pak se opět přesunul rty na ty mé.

Líbal mě něžně a do dlaně vzal mé ňadro. Přesunul se tělem víc nade mě a pak se ústy dostal až na můj krk. Olízl mi klíční kost a pak se drobounkými polibky prolíbal až k mému ňadru.

Zalapala jsem po dechu, když vsál bradavku do svých úst a lehce ji poškrábal svými zuby. Stiskl ji rty a pak nádherné mučení zopakoval i na druhé. Skousla jsem si spodní ret, abych nezačala vzdychat nahlas, ale on to bral jen jako další výzvu ke škádlení. Sjel špičkou jazyka rýhou mezi mými prsy až na břicho a pak věnoval něžnou péči prohlubni mého pupíku.

Olízl mi podbřišek a pak dlaněmi polaskal mé boky, než pohladil vnitřní stranu mého stehna a odtáhl má kolena od sebe.

„Ne, ne, počkej.“ Udýchaně jsem vykřikla a snažila se ho odstrčit z mého těla.

„Bojíš se?“ Vzal do dlaní mou tvář a vážně se mi podíval do tváře.

„Já ještě nikdy, já mám strach.“ Přiznala jsem sklesle a zastyděla se.

„Budu něžný, nemusíš se bát. Miluji tě a nechci ti ublížit.“ Drnknul svým nosem o můj a kouzelně se na mě usmál.

„Smím, smím tě nejdřív vidět?“ Zatlačila jsem mu do ramene.

„Chceš si mě prohlédnout? Chceš vidět, jestli je čeho se bát. Jsem absolutně neškodný.“ Zasmál se a lehl si na záda vedle mě. Ruce složil za hlavu a nohy zkřížil v kotnících.

Přisunula jsem se těsně k němu a zapřela se o levou paži těsně u jeho boku. Prsty pravé ruky jsem se líně rozeběhla po jeho těle. Pozoroval mě přivřenýma očima a na tváři mu pohrával lehký úsměv.

Objela jsem obrazce na jeho prsou a maličko zatahala za tepaný přívěsek na jeho bradavce. Syknul a oči zavřel úplně. Pak se na mě podíval a jeho oči zářily.

Přejela jsem přes jeho tvrdé břicho a zastavila se až na začátku cestičky bílých chloupků. Sledovala jsem ji prsty a pak ruku stáhla. Okamžitě vymrštil svou paži a zachytil tu mou.

„Dotkni se mě.“ Zavrčel vzrušeně a pak dovedl mou dlaň až ke svému rozkroku. Zaváhala jsem, ale pak přeci jen položila ruku na jeho úd. Zasténal a prohnul se v zádech, dorážejíc tak svou erekcí na mé sevření.

Byl veliký a pokrytý vystouplými žílami se světlejší kulatou hlavou. Zajela jsem zvědavě do bílých chloupků u jeho kořene a zjistila, že je hebký jako prachové peří.

„Jsi moc veliký.“ Zavzdychala jsem bázlivě a stiskla ho zkoumajíc jeho tloušťku. Nemohla jsem ho ani obejmout, jak by se do mě mohl vůbec vejít?

„Přizpůsobíš se, slibuji.“ Odhadl mé myšlenky. „Dovol mi, abych ti to ukázal.“

Převalil mě na záda a začal tam, kde před tím skončil. Líbal mě a laskal svými ústy tak, až jsem vzdychala a svíjela se v jeho objetí. Pak sklouzl níž a rozevřel mé nohy svým tělem. Lehl si mezi má stehna a roztáhl je svými širokými rameny.

„Co to, co děláš?“ Lekla jsem se, když mi konečně zase naskočil mozek a já si uvědomila, k čemu se chystá. „To je divné a zcela nevhodné, Vikrame.“ Znělo to spíše jako sténavé vypísknutí.

„Já si myslím, že je to zcela vhodné. Chci tě líbat tady.“ Dotkl se prstem mého nejcitlivějšího bodu a já zavzlykala. „Vidíš, jak jsi tu citlivá? Musím tě připravit, aby tě to nebolelo.“

Nechtěla jsem ani přemýšlet, kolik mohl mít dívek přede mnou, protože se určitě nechoval jako panic.

Sklonil hlavu a olízl mě. Vyslal tím do mého středu tisíce bodavých jehliček. Cítila jsem teplo, jež se mi rozlévalo tělem při každém kmitnutí jeho jazyka. Kolena se mi začala sama od sebe třást a já se přistihla, že začínal jeho laskání vycházet vstříc. Pohybovala jsem pánví proti jeho ústům a užívala si nádherného pocitu, který ve mě vyvolával.

Oheň v mém nitru narůstal, a když vzal můj středobod mezi rty a začal ho jemně sát, nezmohla jsem se na nic jiného než pořád dokola křičet jeho jméno.

Náhle jeho laskání ustalo a on se posunul po mém těle výš, až byl nade mnou, zapírajíc se o paže, aby mě nedrtil svou vahou.

Cítila jsem, jak se jeho špička tlačí do mě. Jak rozvírá mé nitro, a pak zase tlak rychle ustoupil, aby se vrátil s další silou. Byl něžný a díval se mi upřeně do očí.

„Jsi vlhká, ale zatraceně těsná.“ Zaskučel tiše a zhoupl boky proti mému tělu. Dostal se tak dál o další malinký kousíček a já ho chytila pevně za zápěstí.

„Jen se neboj, uvolni se.“ Vyhekl ze sebe a znovu ustoupil, aby se mohl znova zanořit do mého těla.

Ten pohyb ještě párkrát zopakoval, než jsem vykřikla bolestí, protože narazil na hranici, kdy to nebylo vůbec příjemné.

„Teď to zabolí, bude to bolet pouze jednou a víckrát ne, slibuji.“ Zajal má ústa v něžném polibku a přirazil do mě tak silně, až se mi zatmělo před očima. Můj výkřik ztlumil svými rty a pak se rychle stáhl. Slzy bolesti mi stékaly po tvářích a on je jemně stíral svými prsty. „Napoprvé to nikdy není úplně bez bolesti.“

Zase jsem cítila ten tlak v mém nitru a vystrašeně jsem se zapřela do jeho hrudi. „Ne, ne už ne.“

„Ššš, tiše, lásko.“ Začal mi broukat nádhernou melodii, která mi opravdu pomáhala. Její pomalé tempo mě uklidňovalo a v jejím rytmu pak centimetr po centimetru nořil své tělo do mého. Kupodivu už to nebolelo, jen pocit naplnění byl poněkud nepříjemný.

„Teď se budu pomalu hýbat. Nemusíš se bát.“ Opřel se o lokty a mou tvář teď svíral ve svých dlaních.

Dívala jsem se na něj přes uslzené oči a jen přerývaně dýchala pootevřenými ústy. Prsa se mi třela o jeho tvrdou hruď.

Zvedla jsem ruce a položila jsem mu je na záda. Vnímala jsem jeho pohyb přes vlnění pevných svalů pod jeho kůží. Sjela jsem na tuhé polokoule jeho zadku a zaryla mu nehty do masa. Jestli to zabolí, nebudu jediná, kdo bude křičet bolestí.

Zasténal a pohnul se, jen o kousek se odtáhl a pak znovu přirazil. Díval se mi hluboko do očí, zatímco byl ve mně a pozoroval mé reakce. Jeho rytmické narážení se mi začalo líbit. Pocit tepla se vracel a zaléval mé tělo.

Vzrušovalo mě se dívat, jak se přemáhá, aby byl něžný a jemný. Obrovská síla, která v něm dřímala, přímo křičela o uvolnění. Měl velmi napjatý výraz, ale kontroloval se na sto procent. Záleželo mu jen na tom, aby mi neublížil.

Jenže najednou mi jeho něžné zacházení bylo málo. Pocit vzrušení mě zalil jako horká láva a sílil s jeho každým pohybem. Zvedla jsem hlavu a kousla ho do ramene. Zavrčel a chytil mě za bok, aby si mě přitáhl výš a mohl mě tak navádět proti jeho výpadům.

Svět kolem mě se rozostřil a najednou neexistovalo nic kromě jeho mužství tvrdě přirážejícího do mého těla, jeho kůže klouzající po mojí a jeho hlasitých výkřiků rozkoše.

Něco se ve mně sevřelo a ten divný tlak sílil až na hranici únosnosti. Sehnul se a kousl mě do bradavky a můj svět v ten okamžik bolesti explodoval v tisících barevných hvězdiček. Mé lůno se kolem něj pevně sevřelo a on se zakloněnou hlavou zaklel. Ještě párkrát jeho boky narazily do mých, než sklonil hlavu a přes sevřené čelisti vykřikl mé jméno. Přitiskl se ke mně a pak se skulil vedle mě na postel.

Chvilku zhluboka oddechoval, a pak se natočil ke mně a pevně mě objal v náručí. „Lásko, není ti nic?“ Tón jeho hlasu značil obavy.

„Ne, cítím se nádherně.“ Otočila jsem se k němu a všimla si krvavé skvrny na bílém prostěradle.

„Ach bože, já krvácím.“ Lekla jsem se a on mě jen stáhl zpět k sobě. „To nic není, to je naprosto normální, za chviličku to přejde.“

„Nelituješ?“ Zapřel se o pokrčenou ruku a díval se mi upřeně do očí.

„Ne, nechtěla bych, aby můj první byl kdokoliv jiný.“

„Nikdo jiný už nebude, teď jsi má.“ Zasmál se a stočil si mě v náručí.

Usnula jsem záhy po tom, co se pevně přitiskl k mým zádům. Byli jsme jako dvě lžičky, které do sebe přesně zapadají.

Probudilo mě rachocení, které se rozléhalo po chodbách. Vymanila jsem se z jeho obětí a podívala se na jeho poklidnou spící tvář. Vlasy měl rozhozené po polštáři a vážně teď vypadal jako anděl. Vyholená místa po stranách hlavy mu už trošičku zarostla a tvořila tak kraťoučkého bílého ježka.

Ze spaní se zachvěl a pak pomalu otevřel oči. Na jeho obličeji se usadil vítězný a spokojený výraz.

„Dobré ráno, má paní.“ Šeptnul a protáhl se, pak ale nastražil uši a zamračil se.

„Něco se děje, počkej tady.“ Houknul a přitom si natahoval kalhoty. Bosky vyběhl z ložnice a já slyšela jen klapnutí dveří.

Vstala jsem a stáhla prostěradlo, pak jsem skočila do vany a omyla si zaschlou krev. Teď je ze mě žena, jeho žena. Musela jsem se usmát. Vylezla jsem z vody a omotala se osuškou, vlasy jsem si spletla do copu a použila jednu z jeho kožených šňůrek na svázání.

Vik vrazil do ložnice a začal poletovat po pokoji. Snášel na postel zbraně a taky vytáhl ze skříně kožené brnění a další oblečení.

„Co se děje?“ Nechápavě jsem ho pozorovala opřená o veřeje koupelny. Ustal v překotných přípravách a chytil mne pevně do náručí. „Musím odejít, další bitva. Další netvoři se rozhodli zaútočit na malou ves nedaleko odtud. Musím jít se svými bratry, nemohu je nechat jít samotné.“

Pozvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři, začínaly mu růst vousy, ale nebylo to klasické strniště, jeho vousy byly měkké. „Nejsi už přeci synem krále. Nemusíš už válčit ani nikoho bránit.“

Vzdychnul si a uhnul pohledem. „To není o tom, že se mě otec zřekl, lásko. Já prostě musím jít a ochraňovat své bratry a chránit svůj lid. Jako bojovník jsem byl vychován, a to nezmění ani pár zahořklých slov nějakého staříka.“

Objala jsem se pažemi a zahleděla se do země. Smutek mě zahalil jako dusivá mlha a já měla dojem, že se nemohu nadechnout. Do očí mi vstoupily slzy.

„Co když se ti něco stane? Nechci o tebe přijít, ne teď.“

„Jen klid, maličká, nic se mi nestane. Takových nesvárů už bylo.“ Pohladil mě po vlasech, a pak mě pustil. Svlékl se a vlezl do vany. Omyl ze sebe známky minulé noci a pak si oblékl hnědé plátěné kalhoty a vysoké kožené boty, které mu sahaly až vysoko na stehna.

„Pomůžeš mi s tímhle?“ Ukázal na nádherně zdobený kožený plát, který byl přesně vytvarován podle Vikramova těla. Pomohla jsem mu natáhnout ještě vysoké zlacené nátepníky, a pak si uvázal křížem přes prsa dva červené kožené pásy, které měly oka, do kterých zastrčil dva dlouhé těžké meče.

Rychle jsem si oblékla šaty z minulé noci a byla připravena doprovázet svého muže.

„Počkáš tu na mě, otec tě nevyhodí, když budu bránit zájmy jeho říše. Postará se o to, abys měla všeho dostatek.“ Vedl mě přes nádvoří a všude kolem nás byl zmatek. Muži se připravovali do boje a sedlali své koně. Jeden z mladých hochů vedl Vikova koně. Šedáka s černou hřívou. Muži nasedali a řadili se podél nádvoří. Přejela jsem je pohledem, mohlo jich být kolem dvaceti.

„Lásko, podívej se na mě.“ Vik upoutal mou pozornost a kůň za ním netrpělivě odfrknul. „Nic se mi nestane, neměj obavy. Pokud to půjde dobře, zítra jsem doma.“

Do očí se mi tlačily slzy. „A pokud to dobře nepůjde?“ Vzdychnul si a pevně mě objal. „Jsi má a já jsem tvůj, vždycky se k tobě vrátím.“ S těmito slovy se vyhoupl na svého koně a pobídl hřebce, aby se zařadil do čela skupiny.

Mráz mě neuvěřitelně štípal do tváří, vločky se pozvolna snášely na už tak dost zasněženou krajinu a mé nohy se těžce bořily do závějí. Začalo se pomalu stmívat a já si pořád dokola nadávala, že mě napadla tak hloupá myšlenka, že uteču z domu a vydám se přes les do nedaleké vesnice, kde svůj domek měli i můj děda s babičkou.

(Pokračování textu…)