Moonlight shadow

Povídkový web.

Vikram 2

Posted Úterý, Září 17th, 2013

 

Rostly tu kupodivu i stromy, i když k našim stromům to mělo hodně daleko. Koruny těch stromů měly hnědou barvu a normální člověk by řekl, že musejí být jistě suché. Neměly také jen jeden kmen, ale mnoho úzkých pokřivených kmínků, které se zabodávaly do země všude okolo. Vypadalo to tak, že celý les se v podstatě skládal z jediného stromu.

„Jak je tvá zem veliká?“ Zeptala jsem se, když jsem se snažila dohlédnout co nejdále.

„Takových jezer jsou tu desítky a u každého z nich je malá vesnice. Živíme se většinou rybami a vodními plody, také tu ale chováme zvířata, jak vidíš. Zem nám dá dost, aby se nám lehce žilo.“ Pokrčil rameny.

„Proč bylo mnoho bitev?“ Zeptala jsem se a pohledem opět přejela jeho zjizvené ruce. I vesta odhalovala více z jeho tvrdé hrudi a i ta byla propletena spoustou vystouplých poranění. Některá sice nabrala barvu jeho kůže, ale vystouplé šlice byly jasně rozpoznatelné.

„Hlouběji žijí tvorové, kteří se nám podobají, ale jsou krvelační a nespokojení. Napadají naše vesnice a potom jsme tu my, abychom ochránili naše ženy a děti. Čas od času přijede rychlý posel a prosí o záchranu svých sousedů. Pak já a společenstvo odjedeme, abychom zahnali ty příšery zpět do hloubky, kam patří.“

„Třeba mají hlad a tam, kde žijí, není všeho dostatek.“ Otočila jsem se na Vikrama.

„Jsou to zvířata, Taro, už od nepaměti se snaží zahubit můj lid. Je to jediná svízel, jinak je tu ráj na zemi. Je tu pořád teplo a i když nemáme slunce, jen tyhle řasy, jež vydávají dostatek světla, aby zde mohl existovat život. Neprší tu, ale je tu dostatečná vzdušná vlhkost a někdy se přižene černý opar, jenž zahalí nebe a způsobí tak jedinou noc, kterou tu máme. Z toho mraku potom prší a několik hodin a je tu tma jako v ranci.“

„Teda! A jak potom spíte, když nemáte noc?“

„Všimla sis těch těžkých závěsů okolo tvé postele? Když není tma, tak si ji prostě uděláme.“

„A podle čeho se potom řídíte, když nemáte den a noc?“ Chytil mě za ruku a vedl mě hlouběji do toho jejich lesa nelesa.

„Prostě je to jako mít hodiny někde v sobě. Poznáš, že je čas spát a taky se vzbudíš, když je čas na to vstávat.“

Procházeli jsme kolem dalšího stáda ovcí, a pak mne dovedl až na opuštěný palouček, odkud vyvěral pramen vody. Bylo to naprosto kouzelné místo, jako z obrázku. Všude tráva a záplava malých jasně žlutých kytiček.

„To je krása, Viku.“ Výskla jsem a šla si nabrat vodu do dlaní.

„Chodím sem často, je to mé oblíbené místo.“ Posadil se na kámen, jenž ležel mezi několika dalšími a dělal tak zátiší bublajícímu pramínku.

„Les je tu docela hustý, takže kdo nezná přesně cestu, nedostane se sem. Chtěl jsem tě sem vzít.“ Hlesl a pozoroval mě, jak si nabírám ledově studenou vodu a přikládám ji k ústům, abych se napila. Mlčky mě pozoroval, a to i tehdy když jsem si sundala boty a tančila po trávě bosky. Točila jsem se se zdviženýma rukama a smála se, protože jsem prostě mohla. Náhle mě v pase uchopily čísi ruce a přitáhly mě k pevnému vysokému tělu.

„Ještě chvíli tanči a já ztratím hlavu.“ Zašeptal a nejdřív mě pevně uchopil do náručí, než se sklonil, aby mě znovu políbil. Tohle však nebyl pouhý dotyk, který jsem si mohla koneckonců vykládat, jak jen jsem chtěla, tohle bylo něco víc, o mnoho víc.

Ochutnal mě zprvu něžně, jako by čekal, jestli se od něho neodtáhnu, ale pak jazykem obkreslil mé rty, než se pohroužil hluboko do mých úst a propletl ho s mým. Jakmile mě ochutnal, cuknul sebou a z úst se mu vydralo zasténání. Nezbylo mi nic jiného, než pozvednout paže a vplést mu ruce do vlasů. Byly tak neskutečně jemné na dotek, že bylo okamžitě jasné, že nejsou lidské. Chtěla jsem je pročesávat prsty, ale bránil mi v tom jeho cop. Bezmocně jsem se zamračila. Všiml si mého zklamání a na okamžik mě pustil. Stáhl si černou koženou šňůrku a pak zkušenými naučenými pohyby rozpletl tu záplavu bílého hedvábí.

Stál teď přímo přede mnou udýchaný z našeho polibku a s vlasy rozhozenými kolem obličeje. Byl tak kouzelný, jestlipak si to jen uvědomoval.

Přitáhl si mě blíž a mé prsty rozvázaly smyčku šněrování na jeho vestě. Chtěla jsem se dotýkat jeho holé kůže a nejen cítit jeho tělo přes oblečení.

Chvilku mě pozoroval, jak mé roztřesené prsty zápasí se šňůrkami a pak se nade mnou smiloval a sám si rozvázal šněrovačku vepředu. Stáhl si vestu z ramen a odhodil ji do trávy vedle nás.

„Takhle jsi to chtěla?“ Zamručel vzrušeně a oči mu plály ledovým ohněm.

Já o krok ustoupila, abych si ho konečně prohlédla. Samý tvrdý sval a šlacha, ani gram tuku. Tmavá kůže a pár bledých jizev. Obrazce na prsou, a pak jeden níže na pravé straně, a ach bože, stříbrný kroužek v jeho pravé bradavce s malým přívěskem.

framed_elf_by_mavrosh-d4ylycf

Pootevřela jsem ústa a snažila se neomdlít. Zírala jsem na něho a pomalu pozvedla ruku, abych se dotkla jemně tepaného přívěsku na malém kroužku. Špičkou prstu jsem obkroužila tmavý tuhý kopeček jeho bradavky a Vikram sykl a zvrátil hlavu.

„Dotýkej se mě, Taro, víc.“ Zasténal a pak mne začal hladit po holých pažích.

Přitiskla jsem dlaně na jeho prsní svaly a roztáhla prsty, abych cítila co největší kus jeho pokožky pod svými dlaněmi. Byl tak hebký a teplý, skoro sálal.

Sjela jsem svýma rukama na jeho tvrdé břicho a pak zahákla ukazováčky za okraj jeho kalhot a přitáhla si ho blíž.

„Copak se mnou zamýšlíte, pane?“ Zeptala jsem se a držela si ho těsně u sebe.

„To radši ani nechtějte vědět, má paní.“ Zašeptal a opět se sehnul, aby zajal má ústa v drsném polibku.

„Slib, že mi na jaře neodejdeš. Chci, abys tu zůstala se mnou.“ Zakňoural zničeně.

„Kdybys odešla do toho vašeho velkého světa, už bych tě nemusel nikdy najít, a to je pro mne nepředstavitelné.“

„Jenže Háta přeci říkala, že si musíš co nejdříve najít ženu, aby tvůj otec mohl odejít na odpočinek. Já jistě nesplňuji ani jediný požadavek na to, stát se tvou manželkou.“ Sklopila jsem smutně oči. Proč jen jsem byla tak smutná? Byl krásný to jistě. Líbal nepředstavitelně dobře, ale byl naprosto odlišný, nebyl člověk. Co by to bylo za svazek, kdybysme se my dva vzali.

„Kašlu na to, co kdo chce. Vím jen to, co chci já a to jsi ty. Nikdy nebudu milovat nikoho jiného než tebe. Nikdy jsem ani nikoho jiného nemiloval. Jsi pro mě jediná, Taro.“ Jeho slova splývala z jeho rtů a zraňovala mě hlouběji, než kdyby do mého srdce zabodl nůž.

„Jsi dědic trůnu, Viku, nemůžeš si dělat, co chceš. Pokud se od tebe očekává, že si najdeš tu správnou ženu, musíš to udělat. Co by bez tebe dělali tví lidé. Mají tě rádi, to jsem viděla v jejich vlídném pohledu.“

Jeho pohled se zatvrdil. „Nikdy si tu na nic nehrajeme, Taro, a když říkám, že nikdy nebudu milovat nikoho jiného, nežli tebe, je to pravda. Otec mi sice může vybrat manželku podle svého, ale já k ní nebudu nic cítit.“

„Viku, já ti nemohu dát svou nevinnost a potom prostě odejít. Když to udělám, když s tebou budu, bude to pro mě moc znamenat. Jsi kouzelný a okouzlil jsi i mě, ale nevím, jestli se do něčeho mám pouštět, když není záruka, že bychom mohli zůstat spolu.“

„Řeknu to mému otci a požádám ho o požehnání, aby mi dovolil svázat můj život s tím tvým.“

„Co to říkáš, chceš si mě vzít?“ Nechápavě jsem svraštěla obočí.

„Přesně to mám v úmyslu. Chci tě mít všemi možnými i nemožnými způsoby. Chci, abych byl to poslední, na co budeš před usnutím myslet a taky první, na co budeš myslet hned po probuzení. Chci, abys mě potřebovala ke svému životu jako jídlo a vzduch, abys želela každé minuty, kterou nebudeš moci strávit se mnou, protože přesně to nyní cítím já k tobě.“

„Viku, ale…“ Přiložil svůj prst k mým rtům. „Neříkej, že je to přehnané, je to poněkud rychlé, to ano, ale já si nemůžu pomoct. Nemůžu zastavit své srdce, když se rychle rozeběhne, kdykoliv si tě představím. Nemůžu si z mysli vyrvat ten pocit, když ses ke mně napůl zmrzlá přitiskla, a to jak pevně si mě objímala. Nemůžu neslyšet tvé promodralé rty, jak šeptají, že jsem tvůj a nemůžu pak na tváři nevnímat dotek tvých omrzlých prstů.“

Zachvěla jsem se. „Už tehdy sis řekl, že musím být tvá?“

„To jsem si uvědomil hned, jak jsem uslyšel tlukot tvého srdce. Bylo to jako něco, co mi odjakživa chybělo. Jako nepatrný dílek skládačky, jenž mi nedovoloval být celistvým.“

„A teď se cítíš být úplný?“ Jeho vyznání mě dostalo na kolena. Síla jeho citů byla tak obrovská, že by mě přesvědčila, i kdybych váhala. Jenže já neváhala, taky se mi líbil a jeho dobrácká povaha byla okouzlující.

„Dnes večer to řeknu otci. Pokud mi nedovolí žít s tebou tady, odejdu s tebou na povrch.“ Oči se mu odhodlaně zaleskly.

„Ne, to ne. Naši lidé by nepochopili, kým jsi a určitě by tě ubili hned, jak by tě poprvé uviděli. Nesmíš na to ani pomyslet. To, že bys kvůli tomu umřel, by pak zabilo i mě.“

„Takhle to cítíš? Zahubila by tě má smrt?“

„Nevím, jen vím, že bych nechtěla dál žít.“Přiznala jsem popravdě.

„Bože, Taro, jistě jsi mi byla předurčena, není možné, aby tohle všechno vzniklo z ničeho.“ Objal mě a políbil do vlasů.

„Pojď, vrátíme se, myslím, že dnes bude temná noc.“ Chytil mne za ruku a vestu si pouze přehodil přes rameno.

Vraceli jsme se pomalu, jakoby chvíle, kdy o nás řekne svému otci, mohla ještě chviličku počkat. Držel pevně mou dlaň v té své a to, i když jsme opět zašli mezi domky a lidé nás častovali zvláštními pohledy. Vedl mě teď dlážděnou cestou výš, až jsme prošli třemi hlídanými branami, abychom konečně mohli vejít do paláce. Vzhledem k tomu, že teplota zde byla konstantní, nebyly zde zdi pouze sloupy, jež tvořily celý nosný prvek střechy. Bylo to tu opravdu nádherné, samé nádherné barvy jako oči zdejších lidí.

Vedl mě bez zastavení chodbami hlouběji a pak konečně zastavil před velkými dvoukřídlými dveřmi, které otevřel. Panty zavrzaly.

„Vítej v mých komnatách.“ Uklonil se a ustoupil stranou, abych mohla vejít. Páni, i zde se otevřený prostor volně mísil s terasou a naleštěná podlaha přecházela plynule v travnatý povrch. Všude kolem byly květiny různých sytých barev a nádherných vůní.

„Tvá ložnice je tady.“ Pokynul rukou k jedněm dveřím. „A má je támhle.“ Ukázal na dveře na opačné straně sálu.

„Měla bys tady mít už všechny své věci. Pokud ti bude přeci jen něco chybět, stačí jen říct. Jdi se prosím vykoupat a obleč si ty nejkrásnější šaty, budeš stát po mém boku, když budu otce žádat o svolení.

Trochu jsem se zalekla. Jeho otce jsem neznala, jak jsem jen měla vědět, jak na něho zapůsobit?

„Dobře, jak myslíš.“ Odpověděla jsem a odešla do své ložnice udělat, o co mě požádal.

Vysvlékla jsem se a vlasy rozpustila, abych je potom svázala do pevného drdolu. Má ložnice byla stejně krásně zařízena jako v pokoji, kde jsem přebývala před tím. Vše tu bylo sladěno do vínové barvy, stejně tak těžké závěsy kolem postele. Zahalila jsem se do ručníku a ztuhla, jelikož vybrat ty nejkrásnější šaty, bylo skoro nemožné. Nerozhodně jsem brala do rukou další a další kousky látek a jímala mě panika. Musím se jít zeptat, nic jiného mi nezbývá.

Ujistila jsem se, že ručník drží pevně na svém místě a bosky se vydala přes sál ke dveřím naproti. Zaklepala jsem, ale nikdo se mi neozval a tak jsem strčila hlavu do místnosti, abych se ujistila, že zde Vikram stále je.

Tahle ložnice byla o mnoho zabydlenější. Všude po zdech visely zbraně různých tvarů a velikostí a skříně tu byly dvě. Jedna měla otevřená dvířka a já uviděla pěknou sbírku kožených brnění a různých kousků z výstroje bojovníka.

„Viku?“ Zavolala jsem zkusmo a nahlédla i na terasu, kterou dělilo od místnosti pouze velké množství lehoučkých i těžkých závěsů, které teď povlávaly v mírném větříku.

the_longing_by_mavrosh-d5kkcc0

„Copak se stalo?“ Ozvalo se za mnou a já se vylekala, až jsem vypískla. Otočila jsem se a ztuhnula překvapením.

Stál tam nahý a odkapávala z něj voda. Vlasy měl mokré a přilepené k hlavě. Nasucho jsem polkla a snažila se ze všech sil dívat se mu pouze do očí.

black_skin_by_mavrosh-d5kati4

„Nemusíš se cítit zle, já se už dávno nestydím.“ Zažertoval, ale mně to moc k smíchu nepřišlo.

„No, všimla jsem si, že u vás je oblečení pouze otravná nutnost.“

Pokrčil rameny a udělal pár kroků směrem ke mně. „Když se hojila každá z těchhle jizev, staraly se o mě ženy z vesnice. Už ani nevím, co je stud. Jsem bojovník, žádné rozmazlené princátko.“

Fajn, vybízel mě tu snad k tomu, abych si ho prohlédla? On že necítí stud? A já snad ano?

Zhluboka jsem se nadechla a sjela očima níž. Drobné kapičky vody stékaly po jeho dokonalé pokožce a zanechávaly za sebou vlhké cestičky. Teď když byl mokrý, jasněji se rýsovalo každé z jeho zranění.

„Tolik bolesti.“ Zašeptala jsem, a aniž bych jen uvažovala nad tím, co dělám, přistoupila jsem taky o pár kroků blíž.

„Bolest se naučíš snášet a pak i tolerovat.“ Hlesnul, ale z jeho hlasu bylo poznat, že není tak úplně klidný.

Sjela jsem očima po jeho vypracovaném břiše níž, až pod pupík, kde se na temné pokožce výrazně rýsoval slabý proužek z bílých chloupků.

Sledovala jsem tu tenkou linii a hned mi bylo jasné, proč byl náhle tak neklidný. Mezi jeho boky se napůl tyčila ohromná tlustá erekce, která byla podestlána chomáčkem bílých chlupů.

„Jsi si jist, že tohle se ti stávalo i při tom ošetřování?“ Zvedla jsem k němu své oči a viděla, jak jeho pohled zachvátil ledový žár.

„Něco jsi mi chtěla, když jsi sem přišla.“ Připomněl mi s líným úsměvem na tváři.

„Aha, no vlastně, nevím jakou barvu šatů vybrat.“ Přiznala jsem se a snažila se udržet oční kontakt.

„Bílou, vezmi si bílé šaty.“ Odpověděl něžně, a pak se pátravě zadíval na ručník, v němž jsem byla zahalena.

„No jo, to mě mohlo taky napadnout. Děkuji za radu.“ Vypískla jsem a hrnula se ven ze dveří. Propána, ten jeho pohled byl uchvacující.

Po dlouhé a uklidňující koupeli jsem se osušila a oblékla si jedny z bílých šatů s temně modrým okrajem. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a vzala si i pár šperků, jež byly připraveny ve vyřezávané truhlici.

Když jsem vešla do sálu, opíral se Vik o jeden ze sloupů a shlížel s úsměvem na své město. Stoupnula jsem si vedle něho a všimla si temného oblaku, jenž se zdvihal z hladiny jezera.

„Jak bys to tady chtěl opustit? Vždyť sem patříš.“

„Patřím teď k tobě a můj domov bude všude tam, kde budeš ty.“ Řekl ledabyle a otočil se čelem ke mně.

„Neboj se, dobře to dopadne.“ Pohladil mě po tváři.

Měl teď na sobě černé kožené kalhoty. Na stehnech mu kůži svíralo pár kovových spon. Jeho vesta byla taky černá a místo šněrování se zapínala na několik spon, stejných jako měl na kalhotách.

Na krku měl jednoduchý stříbrný náhrdelník a na prstech pak masivní prsteny s kameny. Kolem zápěstí se mu omotávalo mnoho silných náramků. Vlasy měl opět spletené do malých cůpků, končících mu u hlavy.

„Sluší ti to.“ Usmála jsem se a pohladila měkkou černou kůži jeho vesty.

„To samé jsem chtěl říct i já tobě. Vypadáš jako bohyně.“

Kráčeli jsme chodbami bok po boku a já se snažila si alespoň trošku zapamatovat cestu, kterou jsme procházeli. Vik se nesl jako král, ramena měl rovná a hlavu hrdě vztyčenou.

Zavedl mě do trůnního sálu, který byl prázdný až na zamyšleného muže, sedícího o samotě na vyvýšeném stupínku.

„Nech mluvit mě, tebe bude mlčky ignorovat.“ Šeptnul mi Vik do ucha, a jak jsme se blížili, tiskl mi ruku víc a víc.

„Otče.“ Promluvil nahlas, aby si ho starý muž vůbec všiml. „Chci ti představit ženu, kterou jsem si zvolil za svou.“

Starý muž pozvedl oči a podíval se na mě se směsicí opovržení a zhnusení.

„Synu, jsi můj jediný. Proto k tobě budu více než shovívavý a řeknu prostě ne.“

„Otče, pak si dovoluji oznámit, že až se Taře udělá lépe, odejdeme spolu do nadzemí, abychom mohli prožít život společně.“

„Zešílel jsi?“ Starý král se rozkašlal. Vstal a sešel pár schůdků až k nám. „Ona je člověk a jako taková tě dovede jen do záhuby. Zemřeš kvůli falešnému pocitu pobláznění? Zahodíš vše, co máš a co máš zdědit?“

„Vzdám se všeho, i svého jména, pokud to bude cena za to, abych mohl být s ní.“ Hrdě vystrčil bradu a dál se díval upřeně před sebe.

„Dobře tedy.“ Nadechl se král a vrátil se na svůj trůn. „Pak tedy přestáváš být mým synem a následovníkem. Zůstaň tak dlouho, dokud to uznáš za vhodné, a pak jdi a naplň svůj osud.“

Vikram se jen trhavě nadechl a úsečně se uklonil. „Jak si přeješ, otče.“

Zůstala jsem zírat a nechápala, co se právě stalo. Vik se kvůli mně vzdal právě úplně všeho? Zahodil svůj život bojovníka a ochránce a zvolil si cestu samoty a chladu?

„Viku, ne, to nesmíš.“ Zaprosila jsem zlomeně. Oba muži byli natolik hrdí, že ani jeden z nich neprojevil sebemenší emoce.

„Viku?“

„Ticho.“ Sykl na mě bokem, a pak mě vedl zpátky do svých komnat. Sice musel být zlomený, ale nedal to znát ani jediným slovem, či výrazem smutku.

„Musíš mu říct, že sis to rozmyslel.“ Řekla jsem tvrdě, když se za námi zavřely dveře.

„Já si to ale nerozmyslel. Otec si zvolil svou cestu a já zase tu svou.“ Odpověděl klidně, ale jemné pocukávání rukou odhalilo jeho nervozitu.

Přešel až ke stolku s několika lahvemi a nalil do sklenky čirou tekutinu.

„Chceš se také napít?“ Otočil se na mě a já tvrdě sevřela rty.

„Opravdu ses zbláznil. Pokud tě nahoře někdo zahlídne, zburcuje všechny vesničany a uspořádají na tebe lov. Nemohu se dívat na to, jak tě zabijí, proboha, Viku.“ Zavzlykala jsem, ale to už mě objímaly silné tmavé paže.

„Jen se neboj. Nějak to půjde.“ Otřel mi palcem slzy a pak se sklonil, aby mě mohl znova políbit.

„Obětoval jsem pro tebe vše, ale ta cena za to stojí.“ Zašeptal mi do rtů a já jen propukla v hlasitější pláč.

„Tam nahoře to není nebe na zemi. Uznávám, že jsi přežil několik výletů, ale žít tam natrvalo, to je úplně něco jiného. Vikrame, ještě je čas změnit rozhodnutí.“ Odvedl mě na pohodlnou sedačku, která stála na pokraji sálu, a usadil si mě na klín.

„Budeme spolu, a to je to hlavní.“ Slíbával mi slzy a něžně mě konejšil tichými slůvky.

Venku se setmělo tak, až nebylo skoro vidět a začal padat hustý déšť. Dokonce se zablesklo a pak uhodil hrom. Schoulila jsem se v jeho náručí, než se postavil a odnesl mě do své ložnice.

Zavřel vysoké dřevěné okenice vyplňující prostor mezi sloupy a pak zapálil asi tucet svící.

„Měla bych jít k sobě.“ Hrabala jsem se neobratně z postele, jenže on mě zmrazil pohledem.

„Ani se nehni, jsi teď přesně tam, kam patříš.“ Zastavil se na druhé straně ložnice a začal si pomalu povolovat přezky. Nejdřív sundal vestu a kůže pleskla o naleštěnou podlahu, pak si rozepnul přezku, jež držela jeho kalhoty na místě, a ty se mu svezly níž na boky.

elven_by_mavrosh-d360a4o

Přidušeně jsem vzdychla. Pohled na něho ve světle třepotajících plamínků byl nepopsatelný.

Přešel až těsně k posteli a stáhl si kalhoty z boků. Sloupl je z nohou, až se vztyčil přede mnou úplně nahý a plně vzrušený.

Svůj nádherný nástroj měl teď v úrovni mých očí, takže dívat se jinam bylo skoro nemožné.

„Patříš teď ke mně, Taro. Ty jsi má a já jsem tvůj a nikdo nás už nerozdělí.“ Hlesnul ještě, než se spustil na postel na všechny čtyři a svádivě přelezl až ke mně.

„Cítil jsem tvé nahé tělo na svém a byl to ten nejhezčí pocit v mém životě. Prosím, dovol mi to prožít znovu. Zaplaš ty smutné myšlenky, jež mi plní hlavu, zabíjejí mou duši a rozdírají srdce.“

Do očí se mi zase vlily slzy, kanuly volně po mých tvářích a vpíjely se do živůtku bílých šatů. Bylo to tak silné a intimní. Tvář měl jen několik centimetrů od té mojí a jeho oči žhnuly jako dva kousky ledu na poledním slunci.

Sama jsem si stáhla ramínka šatů a rozvázala pruh látky, který mi podpíral prsa. Sedl si na paty a se zadrženým dechem pozoroval mé počínání. Sundala jsem si všechny šperky a pak se zapřela o ruce, připravena na vše, co mělo přijít.

Byly to jeho prsty, co rozhalily látku šatů a stáhly ji z mých ramen. Seděla jsem před ním na lůžku odhalená. Dech se mi krátil, když jsem bojovala se svým studem a neuvěřitelnou potřebou se opět zahalit.

„Taro, počínaje dnešní nocí jsi mou ženou. Nikdo jiný už na tebe nemá právo, pokud budu živ.“

closer_by_mavrosh-d5oijqo

Za ramena mě něžně zatlačil do polštářů a přilehl si ke mně. Líbal mě dlouze a něžně, abych se tak mohla uvolnit. Hladil mě po ramenou a klíčních kostech, lechtal mě prsty na šíji, až se váhavě dotkl mého ňadra a já se napjala a zasténala v polibku.

Zvedla jsem ruce k jeho tváři a přejela prsty po jeho čelisti vzhůru přes tváře, spánky až na jeho špičaté uši. Z hloubi jeho hrudi vyšlo bublavé zavrčení. „Líbí se ti?“

„Jsou dlouhé, neuvěřitelně dlouhé.“ Naklonila jsem hlavu, abych na ně dobře viděla. Uchechtl se a pak zabroukal. „Existuje pořekadlo, že je přímá úměra mezi délkou uší a nástroje tam dole.“

„Ach,“ vykulila jsem oči a pak se rozesmála.

„Jsi nádherná, když se směješ,“ šeptnul mi do ucha a pak se opět přesunul rty na ty mé.

Líbal mě něžně a do dlaně vzal mé ňadro. Přesunul se tělem víc nade mě a pak se ústy dostal až na můj krk. Olízl mi klíční kost a pak se drobounkými polibky prolíbal až k mému ňadru.

Zalapala jsem po dechu, když vsál bradavku do svých úst a lehce ji poškrábal svými zuby. Stiskl ji rty a pak nádherné mučení zopakoval i na druhé. Skousla jsem si spodní ret, abych nezačala vzdychat nahlas, ale on to bral jen jako další výzvu ke škádlení. Sjel špičkou jazyka rýhou mezi mými prsy až na břicho a pak věnoval něžnou péči prohlubni mého pupíku.

Olízl mi podbřišek a pak dlaněmi polaskal mé boky, než pohladil vnitřní stranu mého stehna a odtáhl má kolena od sebe.

„Ne, ne, počkej.“ Udýchaně jsem vykřikla a snažila se ho odstrčit z mého těla.

„Bojíš se?“ Vzal do dlaní mou tvář a vážně se mi podíval do tváře.

„Já ještě nikdy, já mám strach.“ Přiznala jsem sklesle a zastyděla se.

„Budu něžný, nemusíš se bát. Miluji tě a nechci ti ublížit.“ Drnknul svým nosem o můj a kouzelně se na mě usmál.

„Smím, smím tě nejdřív vidět?“ Zatlačila jsem mu do ramene.

„Chceš si mě prohlédnout? Chceš vidět, jestli je čeho se bát. Jsem absolutně neškodný.“ Zasmál se a lehl si na záda vedle mě. Ruce složil za hlavu a nohy zkřížil v kotnících.

Přisunula jsem se těsně k němu a zapřela se o levou paži těsně u jeho boku. Prsty pravé ruky jsem se líně rozeběhla po jeho těle. Pozoroval mě přivřenýma očima a na tváři mu pohrával lehký úsměv.

Objela jsem obrazce na jeho prsou a maličko zatahala za tepaný přívěsek na jeho bradavce. Syknul a oči zavřel úplně. Pak se na mě podíval a jeho oči zářily.

Přejela jsem přes jeho tvrdé břicho a zastavila se až na začátku cestičky bílých chloupků. Sledovala jsem ji prsty a pak ruku stáhla. Okamžitě vymrštil svou paži a zachytil tu mou.

„Dotkni se mě.“ Zavrčel vzrušeně a pak dovedl mou dlaň až ke svému rozkroku. Zaváhala jsem, ale pak přeci jen položila ruku na jeho úd. Zasténal a prohnul se v zádech, dorážejíc tak svou erekcí na mé sevření.

Byl veliký a pokrytý vystouplými žílami se světlejší kulatou hlavou. Zajela jsem zvědavě do bílých chloupků u jeho kořene a zjistila, že je hebký jako prachové peří.

„Jsi moc veliký.“ Zavzdychala jsem bázlivě a stiskla ho zkoumajíc jeho tloušťku. Nemohla jsem ho ani obejmout, jak by se do mě mohl vůbec vejít?

„Přizpůsobíš se, slibuji.“ Odhadl mé myšlenky. „Dovol mi, abych ti to ukázal.“

Převalil mě na záda a začal tam, kde před tím skončil. Líbal mě a laskal svými ústy tak, až jsem vzdychala a svíjela se v jeho objetí. Pak sklouzl níž a rozevřel mé nohy svým tělem. Lehl si mezi má stehna a roztáhl je svými širokými rameny.

„Co to, co děláš?“ Lekla jsem se, když mi konečně zase naskočil mozek a já si uvědomila, k čemu se chystá. „To je divné a zcela nevhodné, Vikrame.“ Znělo to spíše jako sténavé vypísknutí.

„Já si myslím, že je to zcela vhodné. Chci tě líbat tady.“ Dotkl se prstem mého nejcitlivějšího bodu a já zavzlykala. „Vidíš, jak jsi tu citlivá? Musím tě připravit, aby tě to nebolelo.“

servant_by_mavrosh-d49baux.png

Nechtěla jsem ani přemýšlet, kolik mohl mít dívek přede mnou, protože se určitě nechoval jako panic.

Sklonil hlavu a olízl mě. Vyslal tím do mého středu tisíce bodavých jehliček. Cítila jsem teplo, jež se mi rozlévalo tělem při každém kmitnutí jeho jazyka. Kolena se mi začala sama od sebe třást a já se přistihla, že začínal jeho laskání vycházet vstříc. Pohybovala jsem pánví proti jeho ústům a užívala si nádherného pocitu, který ve mě vyvolával.

Oheň v mém nitru narůstal, a když vzal můj středobod mezi rty a začal ho jemně sát, nezmohla jsem se na nic jiného než pořád dokola křičet jeho jméno.

Náhle jeho laskání ustalo a on se posunul po mém těle výš, až byl nade mnou, zapírajíc se o paže, aby mě nedrtil svou vahou.

Cítila jsem, jak se jeho špička tlačí do mě. Jak rozvírá mé nitro, a pak zase tlak rychle ustoupil, aby se vrátil s další silou. Byl něžný a díval se mi upřeně do očí.

„Jsi vlhká, ale zatraceně těsná.“ Zaskučel tiše a zhoupl boky proti mému tělu. Dostal se tak dál o další malinký kousíček a já ho chytila pevně za zápěstí.

„Jen se neboj, uvolni se.“ Vyhekl ze sebe a znovu ustoupil, aby se mohl znova zanořit do mého těla.

Ten pohyb ještě párkrát zopakoval, než jsem vykřikla bolestí, protože narazil na hranici, kdy to nebylo vůbec příjemné.

„Teď to zabolí, bude to bolet pouze jednou a víckrát ne, slibuji.“ Zajal má ústa v něžném polibku a přirazil do mě tak silně, až se mi zatmělo před očima. Můj výkřik ztlumil svými rty a pak se rychle stáhl. Slzy bolesti mi stékaly po tvářích a on je jemně stíral svými prsty. „Napoprvé to nikdy není úplně bez bolesti.“

Zase jsem cítila ten tlak v mém nitru a vystrašeně jsem se zapřela do jeho hrudi. „Ne, ne už ne.“

„Ššš, tiše, lásko.“ Začal mi broukat nádhernou melodii, která mi opravdu pomáhala. Její pomalé tempo mě uklidňovalo a v jejím rytmu pak centimetr po centimetru nořil své tělo do mého. Kupodivu už to nebolelo, jen pocit naplnění byl poněkud nepříjemný.

„Teď se budu pomalu hýbat. Nemusíš se bát.“ Opřel se o lokty a mou tvář teď svíral ve svých dlaních.

Dívala jsem se na něj přes uslzené oči a jen přerývaně dýchala pootevřenými ústy. Prsa se mi třela o jeho tvrdou hruď.

Zvedla jsem ruce a položila jsem mu je na záda. Vnímala jsem jeho pohyb přes vlnění pevných svalů pod jeho kůží. Sjela jsem na tuhé polokoule jeho zadku a zaryla mu nehty do masa. Jestli to zabolí, nebudu jediná, kdo bude křičet bolestí.

Zasténal a pohnul se, jen o kousek se odtáhl a pak znovu přirazil. Díval se mi hluboko do očí, zatímco byl ve mně a pozoroval mé reakce. Jeho rytmické narážení se mi začalo líbit. Pocit tepla se vracel a zaléval mé tělo.

Vzrušovalo mě se dívat, jak se přemáhá, aby byl něžný a jemný. Obrovská síla, která v něm dřímala, přímo křičela o uvolnění. Měl velmi napjatý výraz, ale kontroloval se na sto procent. Záleželo mu jen na tom, aby mi neublížil.

Jenže najednou mi jeho něžné zacházení bylo málo. Pocit vzrušení mě zalil jako horká láva a sílil s jeho každým pohybem. Zvedla jsem hlavu a kousla ho do ramene. Zavrčel a chytil mě za bok, aby si mě přitáhl výš a mohl mě tak navádět proti jeho výpadům.

Svět kolem mě se rozostřil a najednou neexistovalo nic kromě jeho mužství tvrdě přirážejícího do mého těla, jeho kůže klouzající po mojí a jeho hlasitých výkřiků rozkoše.

Něco se ve mně sevřelo a ten divný tlak sílil až na hranici únosnosti. Sehnul se a kousl mě do bradavky a můj svět v ten okamžik bolesti explodoval v tisících barevných hvězdiček. Mé lůno se kolem něj pevně sevřelo a on se zakloněnou hlavou zaklel. Ještě párkrát jeho boky narazily do mých, než sklonil hlavu a přes sevřené čelisti vykřikl mé jméno. Přitiskl se ke mně a pak se skulil vedle mě na postel.

Chvilku zhluboka oddechoval, a pak se natočil ke mně a pevně mě objal v náručí. „Lásko, není ti nic?“ Tón jeho hlasu značil obavy.

„Ne, cítím se nádherně.“ Otočila jsem se k němu a všimla si krvavé skvrny na bílém prostěradle.

„Ach bože, já krvácím.“ Lekla jsem se a on mě jen stáhl zpět k sobě. „To nic není, to je naprosto normální, za chviličku to přejde.“

„Nelituješ?“ Zapřel se o pokrčenou ruku a díval se mi upřeně do očí.

„Ne, nechtěla bych, aby můj první byl kdokoliv jiný.“

„Nikdo jiný už nebude, teď jsi má.“ Zasmál se a stočil si mě v náručí.

Usnula jsem záhy po tom, co se pevně přitiskl k mým zádům. Byli jsme jako dvě lžičky, které do sebe přesně zapadají.

Probudilo mě rachocení, které se rozléhalo po chodbách. Vymanila jsem se z jeho obětí a podívala se na jeho poklidnou spící tvář. Vlasy měl rozhozené po polštáři a vážně teď vypadal jako anděl. Vyholená místa po stranách hlavy mu už trošičku zarostla a tvořila tak kraťoučkého bílého ježka.

Ze spaní se zachvěl a pak pomalu otevřel oči. Na jeho obličeji se usadil vítězný a spokojený výraz.

„Dobré ráno, má paní.“ Šeptnul a protáhl se, pak ale nastražil uši a zamračil se.

„Něco se děje, počkej tady.“ Houknul a přitom si natahoval kalhoty. Bosky vyběhl z ložnice a já slyšela jen klapnutí dveří.

Vstala jsem a stáhla prostěradlo, pak jsem skočila do vany a omyla si zaschlou krev. Teď je ze mě žena, jeho žena. Musela jsem se usmát. Vylezla jsem z vody a omotala se osuškou, vlasy jsem si spletla do copu a použila jednu z jeho kožených šňůrek na svázání.

Vik vrazil do ložnice a začal poletovat po pokoji. Snášel na postel zbraně a taky vytáhl ze skříně kožené brnění a další oblečení.

„Co se děje?“ Nechápavě jsem ho pozorovala opřená o veřeje koupelny. Ustal v překotných přípravách a chytil mne pevně do náručí. „Musím odejít, další bitva. Další netvoři se rozhodli zaútočit na malou ves nedaleko odtud. Musím jít se svými bratry, nemohu je nechat jít samotné.“

Pozvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři, začínaly mu růst vousy, ale nebylo to klasické strniště, jeho vousy byly měkké. „Nejsi už přeci synem krále. Nemusíš už válčit ani nikoho bránit.“

Vzdychnul si a uhnul pohledem. „To není o tom, že se mě otec zřekl, lásko. Já prostě musím jít a ochraňovat své bratry a chránit svůj lid. Jako bojovník jsem byl vychován, a to nezmění ani pár zahořklých slov nějakého staříka.“

Objala jsem se pažemi a zahleděla se do země. Smutek mě zahalil jako dusivá mlha a já měla dojem, že se nemohu nadechnout. Do očí mi vstoupily slzy.

„Co když se ti něco stane? Nechci o tebe přijít, ne teď.“

„Jen klid, maličká, nic se mi nestane. Takových nesvárů už bylo.“ Pohladil mě po vlasech, a pak mě pustil. Svlékl se a vlezl do vany. Omyl ze sebe známky minulé noci a pak si oblékl hnědé plátěné kalhoty a vysoké kožené boty, které mu sahaly až vysoko na stehna.

„Pomůžeš mi s tímhle?“ Ukázal na nádherně zdobený kožený plát, který byl přesně vytvarován podle Vikramova těla. Pomohla jsem mu natáhnout ještě vysoké zlacené nátepníky, a pak si uvázal křížem přes prsa dva červené kožené pásy, které měly oka, do kterých zastrčil dva dlouhé těžké meče.

Rychle jsem si oblékla šaty z minulé noci a byla připravena doprovázet svého muže.

„Počkáš tu na mě, otec tě nevyhodí, když budu bránit zájmy jeho říše. Postará se o to, abys měla všeho dostatek.“ Vedl mě přes nádvoří a všude kolem nás byl zmatek. Muži se připravovali do boje a sedlali své koně. Jeden z mladých hochů vedl Vikova koně. Šedáka s černou hřívou. Muži nasedali a řadili se podél nádvoří. Přejela jsem je pohledem, mohlo jich být kolem dvaceti.

the_choice_by_mavrosh-d4oqc6i.png

„Lásko, podívej se na mě.“ Vik upoutal mou pozornost a kůň za ním netrpělivě odfrknul. „Nic se mi nestane, neměj obavy. Pokud to půjde dobře, zítra jsem doma.“

Do očí se mi tlačily slzy. „A pokud to dobře nepůjde?“ Vzdychnul si a pevně mě objal. „Jsi má a já jsem tvůj, vždycky se k tobě vrátím.“ S těmito slovy se vyhoupl na svého koně a pobídl hřebce, aby se zařadil do čela skupiny.

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde