Moonlight shadow

Povídkový web.

Vikram 1

Posted Čtvrtek, Srpen 1st, 2013
Posted in Vikram | 6 Comments »

q0x00-sPaZd5byzz4vomyc9uk-PguuYYXgJlQ6nPa8U&width=341

Mráz mě neuvěřitelně štípal do tváří, vločky se pozvolna snášely na už tak dost zasněženou krajinu a mé nohy se těžce bořily do závějí. Začalo se pomalu stmívat a já si pořád dokola nadávala, že mě napadla tak hloupá myšlenka, že uteču z domu a vydám se přes les do nedaleké vesnice, kde svůj domek měli i můj děda s babičkou.

red_hair_by_elguaricho-d37d53m

Proč utíkám z domu? Ptáte se. Má matka zemřela před rokem a otec si našel novou ženu se dvěma dětmi. Tím se naše už tak početná rodina ještě rozrostla a k mým pěti vlastním sourozencům přibyli i dva nevlastní. Jako nejstarší jsem si začala připadat spíše jako služka, protože veškerá péče o děti teď byla na mně. Když pak se macecha rozhněvala, že jsem nestihla dát slepicím a kravám, rozhodla jsem se, že zkusím štěstí u mých prarodičů. Vždycky mě měli rádi, určitě mi tedy poskytnou střechu nad hlavou a i kousek chleba. Nejsem žádná rozmazlená princezna, to ne. Musela jsem tvrdě pomáhat už od malička a práce jsem se nikdy neštítila, ale to, co se teď dělo u nás doma, už bylo moc. Po poledni jsem si tedy uvázala malý raneček pouze s pár věcmi po mamince a hodila přes sebe kožíšek z veverek, který matka ušila z kožek, které domů donesl otec. Chodíval v zimě lovit malá zvířata, protože přilepšení k chlebu a ovesné kaši se vždycky hodilo.

Vydala jsem se směrem, kde přes léto bývala prašná cesta, nyní však zavátá těžkým sněhem. Otec za mnou určitě teď nepůjde a až sleze sníh, budu pokračovat v cestě dál, pokud nebudu moci zůstat se stařečky.

Jenže světla ubývalo a já si nebyla úplně jistá směrem, kterým jsem šla. Přes léto jsme občas do vsi zajeli, abychom prodali vajíčka nebo čerstvě upečený chleba, ale v zimě se krajina kolem zdála úplně jiná a neznámá. Přitáhla jsem si kožíšek blíže k tělu, protože vítr zesílil a rval mi šaty a vlasy a já přes mráz už necítila prsty na rukou. Zůstat v takovém nečase naprosto nechráněná by znamenalo jistou smrt a tak jsem si vyhlédla starý smrk, kterému větve padaly až k zemi a vytvořili tak alespoň trošičku útulný stan. Byla tu stejná zima jako venku, ale sníh na větvích mě chránil před větrem a já se mohla alespoň trošičku zahřát.

xM9fsSki0W_ruMTqIF_pFzqg91FF3tv_lUbhfhQDhK4&width=341

Dýchala jsem si do dlaní a snažila se třít ruce, ale prsty jsem pořád necítila. Ještě ke všemu na mě šla dřímota, i když jsem věděla, že usnout tady, tak se už ráno nevzbudím. Hodiny se neuvěřitelně vlekly. Už tisíckrát jsem si říkala, že každou chvilkou musí začít svítat, jenže obloha byla pořád stejně tmavá. Stočila jsem se na zemi pokryté opadaným jehličím a zachumlala se do kožešinového pláště, jak jen to šlo nejvíce. Uzlík mi sloužil coby polštář a já tak upadla do mrazivého smrtícího spánku.

Něco se změnilo, někdo tu byl se mnou. Čísi ruka mi sáhla na čelo a pak zkontrolovala můj puls. Snažila jsem se ze všech sil odlepit víčka, ale byla jsem tolik unavená. Zamžikala jsem a před sebou viděla jen temnotu, ze které svítily dva bledě modré kameny. Tak nádherné a svádivé. Vymanila jsem ruku zpod pláště a vztáhla ji k jednomu ze svítících kamenů.

„Jsi můj.“ Vydechla jsem sotva slyšitelně a snažila se ze všech sil sebrat ten kámen do dlaně. Ruka mi však bezmocně klesla k tělu, i když jsem měla pocit, že jsem se něčeho dotkla a bylo to neskutečně teplé. Až pak jsem ztratila vědomí.

Vnímala jsem zastřeně a jako by přes závoj naprostého vyčerpání. Někdo mě nesl v náručí, nebo se mi to jen zdálo? Kvílel vítr a slyšela jsem křupání sněhu, jak se čísi nohy bořily hluboko do sněhu.

„Háto, Háto…otevři, slyšíš? Háto.“ Někdo mi děsivě křičel u ucha, až jsem se instinktivně přikrčila.

„Co se děje? Vikrame? Kdo je to? Kdes ji našel?“ Tenhle hlas byl jistě ženský. „Vezmi ji dovnitř a polož na postel.“

Mrazivou zimu vyměnilo vlídné teplo a vzduch se rozvoněl sušenými bylinkami. Střídavě jsem ztrácela vědomí, ale i tak jsem zjistila, že mě kdosi vysvlékl a namočil mi nohy do horké vody.

„Vikrame, svleč se a vlez si k ní, musíš ji zahřát, jinak to nepřežije.“ Staré mozolnaté ruce mi hnětly chodidla, aby mi pomohly rozproudit krev.

Přikrývka, pod kterou jsem ležela, se nadzdvihla a ke mně se položilo mohutné teplé tělo. Vděčností jsem zasténala a snažila se dostat, co nejblíže té krásně teplé pokožce.

„Sakra, Háto, je zmrzlá na kost.“ Ten muž mě přivinul blíž k sobě a pevně mě sevřel v náručí. Nádherně voněl, jako čerstvě posekaná louka a vzduch těsně před letní bouří. Jeho tělo bylo horké na omak a hebké jako hedvábí, měl kůži nemluvněte. Tvrdé svaly se mu rýsovaly pod povrchem a při každém pohybu se mu přemisťovaly a napínaly.

Páni, pokud jsem mrtvá, tak už jsem v nebi, to je jisté.

„Pokud to vydrží do rána, tak by se z toho mohla dostat. Až pomine promrznutí, začne hicovat a pak bude mít pár dní vysoké teploty, ale je mladá a vypadá dobře živená, tak si myslím…“

„Háto, zachraň ji, musíš.“ Hloubka jeho hlasu mu rezonovala až v hloubi hrudi a já cítila lehké chvění, když mluvil.

„To víš, že se budu snažit, bylo by škoda mladého života.“ Ty staré a mozolnaté ruce mi chytily obličej a pak jsem cítila, jak se na mě kdosi dívá.

„Je pěkná, má zastřižené vlasy, asi se jen ztratila ve vánici. Pokud to přežije, odvedu ji do vesnice, určitě ji tam bude někdo postrádat.“

„Za chvíli začne svítat, měl bych se už vrátit, ale zítra se vrátím, abych se podíval, jak jí je.“ Přitiskla jsem se k tomu tělu blíž, snad už nechce odejít, že ne?

„Jen klid, chlapče. U mě je v dobrých rukách, vždyť víš.“ Ta žena se mi začínala líbit. Její přímý pohled na život mi byl blízký, taková byla i má matka.

Ten muž se zvedl a opustil naše společné lože. Najednou jsem se cítila strašně sama.

Hlasy se vzdálily a pak hovor umlkl. Neslyšela jsem nic kromě praskání ohně.

„Děvče, děvče, to bude dlouhý den.“ Ta žena, Háta, jak se jmenovala, si přisedla k ohni a pak vzala do rukou silné jehlice a vlnu. Oči mě bolely a chtělo se mi strašně spát. Už neumrznu, tak bych si snad mohla odpočinout.

„Pít.“ Zachroptěla jsem v horečce a ke rtům se mi přimkla dřevěná miska s vodou.

„Napij se, děvečko.“ Háta se nade mnou skláněla a dávala mi pít. Ústa jsem měla oschlá a rozpraskaná, celé tělo mě bolelo a přitom jsem se třásla zimou.

„Zima.“ Vyhrkla jsem a pak se zakuckala.

„Já vím, máš zimnici, ale to přejde, uvidíš. Zítra už ti bude líp.“ Pohladila mě po čele a pak mě donutila vypít ještě trošku hořkého čaje.

Kdesi v dálce se ozval burácivý zvuk a pak se chatrčí prohnal průvan.

„Hmm, jak slíbil včera, přišel se na tebe podívat.“ Háta se narovnala a pak se otočila směrem k mělké jeskyni, která zjevně tvořila druhou část chatrče.

Snažila jsem si pročistit oči, abych ho mohla zahlédnout toho, jež mi zachránil život a odnesl mě sem, do tepla a bezpečí, jenže horečka mě připravovala o sílu i jasný zrak. Poznala jsem pouze temnou postavu a jeho oči, propána, jeho oči svítily jako dva zářivé drahokamy.

„Háto, přidej jí tohle do jídla a mělo by se jí ulevit. Je to nějaké koření od našeho šamana, tak snad to pomůže.“ Jak mluvil, přibližoval se ke mně.

„Je jí teď zle, horečka ji zachvátila a otřásá jí zimnice. Možná jsem s těmi optimistickými úvahami měla počkat.“ Její hlas se zachvěl. To ne, to mě tu odepisuje? Tak snadno?

„Ne, Háto, ona se z toho dostane, rozumíš? Už jsem se rozhodl. Až bude dostatečně silná na cestu, odvedeš ji do podzemí, tam se doléčí, je tam příznivější podnebí, nežli zde.“ Tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné námitky.

„Vikrame, víš, co děláš? Jsem přeci jediná, kdo smí vstoupit do podzemí. Jak zareaguje tvůj otec a jak společenstvo?“ Háta zněla ustaraně.

„Společenstvo podléhá mému rozhodnutí a otec jistě ustoupí hned, jak mu vyjevím své záměry. Stejně už chtěl dávno odejít a jen má nerozhodnost ohledně mé budoucí ženy bránila tomu, aby odešel na odpočinek a užíval si výhod, které mu plynou z jeho postavení.“

„Vikrame, co mi to tu povídáš?“ Háta si stoupla těsně před něj a v porovnání s jeho tělem vypadala směšně drobná.

„Nepředhánějme, prostě splň, co jsem ti řekl a doveď ji dolů, budu čekat. Zařídím jí pohodlné ubytování a dostatek všeho, co by jen mohla potřebovat. Tam dole se o ni postaráš a sama si říkala, že je už nejvyšší čas přesunout se k nám.“

„Ale ona je člověk, nikdy nebude ničím jiným a ty, ty jsi jeden z podzemního lidu, propána Vikrame, vždyť si korunní princ. Tvé postavení předpokládá, že se spojíš s urozenou ženou a budeš mít spoustu dětí a vládnout až do té doby, než tě nevystřídá tvůj prvorozený.“

„To mám také v úmyslu, milá Háto, ožením se a budu vládnout.“ Páni, jeho hlas mě uklidňoval a ukolébával ke spánku. Tak moc ráda bych zůstala vzhůru a dál poslouchala, o čem se ti dva dohadují, jenže mé tělo teď potřebovalo hlavně odpočinek. Oči se mi samy od sebe zavřely a já se propadla do neklidného horečnatého spánku.

„Děvenko, tohle musíš vypít.“ Háta stála nade mnou a přísně se mračila. Už dva dny jsem byla bez teplot a mé ruce to odnesly pouze slabými omrzlinami.

„Už nechci ten čaj, je to moc hořké a smrdí to.“ Vzdorovitě jsem stiskla rty a podívala se na starou vrásčitou ženu. Byla o dost starší, než jak jsem si ji představovala, ale její životní síla byla neuvěřitelná. Měla dlouhé bílé šedivé vlasy svázané do copu a její tvář vyprávěla dlouhý příběh o trápení a smutku. Neptala jsem se jí, co sama dělá ve staré chatrči ani co byl ten muž zač, tak nějak jsem věděla, že na obé bude dost času později.

Její oči byly kdysi dávno pomněnkově modré, ale teď už z původní syté barvy zbyl jen unavený náznak pominulé krásy. Ano, musela být velmi krásná, když byla mladá, o to víc mi nesedělo to, jak nakonec skončila, sama a opuštěná uprostřed hustého nehostinného lesa.

„No, myslím, že už máš síly dost, hned po setmění vyrazíme.“ Zamračila se víc.

„Vyrazíme kam?“ Optala jsem se váhavě a přemýšlela, jestli nakonec nemám přeci jen vypít ten hrozně hořký čaj.

„Zavedu tě někam, kde je život o moc jednodušší nežli zde. Bude se ti tam líbit, i když nevím, jak tě zdejší lidé přijmou mezi sebe.“ Párkrát jsem nechápavě zamrkala a pak jen pokrčila rameny. Háta mi zachránila život, takže mě teď určitě nepovede někam do nebezpečí.

Uhasila oheň a mé věci přibalila do většího uzlíku s věcmi jejími. Zavřela dveře na petlici a okna zatarasila hrubě opracovanými dřevěnými deskami. Potom, když už začínalo být chladno, přehodila mi přes ramena můj kožíšek a vedla mne do hloubi její chatrče. Jak jsem předpokládala, jeskyně opravdu tvořila další část. Háta se postavila před velký výklenek ve skále, pomalovaný barevnými výjevy jako z dob minulých a tiše zašeptala několik mně nesrozumitelných slov v cizím jazyce. Výklenek se zvukem smýkaného kamene zajel kamsi na stranu a otevřela se před námi temná chodba.

Háta sáhla pro louči visící na straně a zapálila ji od jediné svíčky, kterou svírala v rukou.

„Pojď, neboj se, děvče.“ Zamrmlala a postrčila mě dál. S tím děvčetem si naprosto vystačila, takže ani nechtěla znát mé pravé jméno. Vždycky jsem měla chuť na ni zakřičet, že se jmenuji Tara a nejsem žádná děvečka.

Kamenný tunel se rozšiřoval, až se pohodlně dalo jít bok po boku. Háta se však ještě otočila, zatáhla za dřevěnou páku a průchod se za námi uzavřel, pak pokynula dál do hloubi skály.

Po pár krocích se chodba začala stáčet a klesat, šly jsme mlčky snad hodinu, než se rovná cesta pozvolna změnila na kamenné schodiště. Bylo úzké, takže jsem musela následovat moji průvodkyni, držíc se jí přitom za rameno, abych neztratila stabilitu, pokud by se mi zatočila hlava.

„Háto, kam mě to vedeš? Začínám být vážně unavená, bude ta cesta trvat ještě dlouho?“ Do mého hlasu se vkrádala únava.

„Chtěl tě mít u sebe, bude tomu tak, bůh chraň dohadovat se s jedním z podzemních lidí.“

„Co jsou zač, proč klesáme pořád hlouběji?“ Sevřela jsem prsty její rameno, abych od ní dostala odpověď.

„Neboj se, dítě, bude se ti tam líbit.“ Houkla na mě a vyměnila dohořívající louč za novou.

Nohy mě už sotva nesly, když jsme konečně sešly po schodišti a dostaly se tak ke dřevěnému molu podzemního jezera. U mola bylo přivázáno pět lodí a já už se viděla na té nejbližší.

„Počkej, děvečko, touhle nepojedeme.“ Usmála se Háta a popošla až k předposlední. „Tohle je ta správná.“

Pomohla mi na loďku a zapálila tlusté voskovice v lampičkách na přídi. Hladina vody byla temná jako vody řeky mrtvých. Bála jsem se, protože malinké vlnky narážely do loďky a kolébaly ji ze strany na stranu.

„Trefíš? Vždyť tu není vidět.“ Zamumlala jsem a přitáhla si kožíšek více k tělu. Jeskyně byla ohromná, všude kolem na dohled byla jen černočerná tma.

Háta se však zase jen vědoucně zasmála a zatáhla za další dlouhou dřevěnou páku. Se zavrzáním se pohnula kola ve vodě a soustava lan nás táhla směrem do temnoty. Bála jsem se moc, ale nedala jsem na sobě nic znát. Pokud je Háta takhle klidná, můžu já si na klid alespoň hrát.

Jely jsme sice pomalu, ale vzdálenost se zdála i tak dost velká, když se před námi objevila světla, ke kterým jsme pozvolna připlouvaly. Bylo to další molo, i když tohle bylo kamenné. Přirazily jsme a já si všimla čtyř postav zahalených v bílých pláštích s kapucemi. Stály vždy po dvou a v rukou svíraly velká kopí.

„To jsou strážci. Hlídají vstup.“ Řekla mi významně Háta a vystoupila z loďky. Opět natáhla paži, aby mi pomohla na břeh.

„Bát se jich nemusíš, jsi očekávána. Ale bez pozvání bych sem opravdu radši nešla.“ Uculila se a počkala, až jedna z postav beze slova vystoupí a kopím nám naznačí, že ji máme následovat.

Labyrint, to bylo jediné slovo, které mě napadlo poté, co jsme byly bezpečně provedeny skrz. Nekonečné množství uliček se navzájem proplétalo, a to nejen v jednom podlaží, takže najít cestu ven se zdálo skoro nemožné.

„Jen strážci a členové společenstva znají cestu, normální člověk by se tu ztratil během hodiny a nenašel by kudy ven. Je to jeden z obranných mechanismů pro případ, že by se nějaký člověk dostal až sem. Podzemí je zapovězeno lidské rase, i když elfové nahoru smějí.“

„Elfové?“ Zopakovala jsem a přikrčila se, když postava před námi zavrčela.

„Nemají to pojmenování rádi, sami si říkají Lenní lidé.“ Vysvětlila mi bouřlivou reakci našeho průvodce.

Strážce se zastavil a ukázal dále jednou z cest.

„Tudy už půjdeme samy, děvče.“ Háta si unaveně vzdychla. „Rok od roku je ta cesta pro mě obtížnější.“

„Chodíš sem každý rok?“

„Vždycky přes zimu setrvávám v podzemí a oni to berou jako dobrou cenu za to, že hlídám tajný vchod.“ Opřela se zadýchaně o skálu a okamžik odpočívala.

„No, konečně jsme tady.“ Stanuly jsme před slepým východem. Chtěla jsem jí říct, že se asi spletla, ale ona jen poklepala na skálu a ta se sama od sebe rozestoupila. Vešla naprosto suverénně dovnitř a pak mě vtáhla za sebou. „Tady nesmíš vyčkávat, nebo zůstaneš zavřená ve spleti těch chodeb.“

Hned jak to dořekla, skála se uzavřela.

Stály jsme v další kamenné chodbě, jenže tahle byla jiná. Kámen zde byl bílý a stropem prosvítalo světlo, takže louč už nebyla potřeba. Háta ji zasadila do stojanu na stěně a kulhavým krokem se vydala vpřed. Zastavila se před čtveřicí dveří a ukázala na ty úplně nalevo.

„Běž a počkej tam na mě. Půjdu jeho veličenstvu oznámit, že jsme zde. Dej si dlouhou koupel a smyj ze sebe všechen pach nadzemí.“

Nerozuměla jsem sice jejím slovům, ale přeci jen jsem otevřela kamenné dveře, které mi ukázala. No páni, vešla jsem do nádherné místnosti se stejně svítícím stropem, jako byl ten v chodbě.

Hlasité klapnutí mě přinutilo otočit hlavu. Dveře, jimiž jsem vstoupila, se samy zavřely a uvěznily mě uvnitř. Z téhle strany neměly kliku ani nic, za co by se daly zase otevřít. Začala jsem být nervózní.

Přešla jsem pokoj a prohlédla si nádhernou velkou postel s vyřezávanými sloupky a s nebesy v barvě temné modři. Celá místnost byla čistě bílá, počínaje naleštěnou podlahou, přes bílé stěny až po strop. My měli doma na zemi jen udusanou hlínu a zde se podlaha leskla jako zrcadlo.

Nahlédla jsem do místnůstky za ložnicí a vešla tak do jak jinak sněhově bílé koupelny. Všude byl ten vyleštěný bílý kámen. V podlaze byla veliká vana, kudy neustále protékala voda. Záchod, který jsem znala jen z vyprávění, tu byl součástí neposkvrněné dokonalosti.

V hlavě mi zazněla Hátina slova. „A smyj za sebe všechen pach nadzemí.“

Byla jsem unavená a po dlouhé cestě propocená, jak mi ještě nebylo moc dobře a tak jsem shodila na zem mou konopnou košili a vstoupila do vany. Voda byla nádherně horká, právě tolik, aby nepálila a na poličce na stěně stály barevné lahvičky s vonnými vodičkami.

Sáhla jsem po té fialkové a přičichla k ní. Ta vůně byla nepopsatelná. Vylila jsme trochu vodičky do dlaní a potřela si jí celé tělo. Vytvářela jemný film z bublinek, tak jako to dělalo mýdlo, které matka vařila z tuku, to ale takhle krásně nikdy nevonělo.

Umyla jsem si i vlasy, protože po dnech a nocích strávených v horečkách jsem byla špinavá od zaschlého potu a špíny několika dní.

Vynořila jsem se z vody, a cítila se jako nový člověk. Sáhla jsem na háček pro zvláštně měkké plátno na utření a na kupičce pak objevila poskládané čisté bavlněné dlouhé košile. Jednu jsem hned přetáhla přes hlavu a bosky ťapkala zpět do pokoje. Cítila jsem se strašně unavená a královská postel mě přímo volala. Odhodila jsem těžký přehoz a zalezla si pod přikrývky.

„Arate, bratře, ty budeš stát tady a nepustíš k ní nikoho jiného, nežli mě a Hátu, rozumíš?“ Páni, ten hlas jsem přeci znala. Zachvěla jsem se očekáváním a otočila se zády ke dveřím v předstírání spánku.

Dveře se otevřely a vstoupil on. Zachvěla jsem se, ale neotočila jsem se, abych na něho pohlédla. Mlčky přešel až ke mně a zlehka mě pohladil po tváři.

„Buď vítána, má paní.“ Vydechl se zbožnou úctou a pak se přesunul trochu dál od postele. Konečně jsem sebrala odvahu a zamžourala. Protáhla jsem se a pak se posadila, stále ho ignorujíc.

„Jsem Vikram a jsem velmi rád, že je ti už lépe.“

Fajn, tak teď už jsem si ho musela prohlédnout. Sklouzla jsem očima ke strnule stojící osobě a zalapala po dechu. Přede mnou se mužně tyčil ten nejkrásnější exponát muže, který jsem až doposud viděla. Mělo to jen jedinou chybičku, opravdu to nebyl člověk.

apple_by_mavrosh-d48zdrz

Jeho pokožka měla tmavě šedou barvu skoro černou, to bylo to první, čeho jsem si všimla. Vlasy měl po stranách vyholené a sahaly mu až k pasu. Měl je spletené do drobných spletenců. Copy mu končily zároveň s hlavou a dál měl vlasy rozpuštěné. Jejich délka byla sice zvláštní, ale co mě dostalo, byla jejich naprosto čistě bílá barva. Díky vyholeným stranám hlavy, vynikaly velké špičaté uši, ozdobené několika náušnicemi. Tvář měl nádhernou s ostře řezanými rysy a výraznými lícními kostmi, které vypadaly ještě výraznější díky špičkám jeho uší. Nos měl krásně rovný a nijak výrazný, ústa pak hříšně plná. Obočí i řasy měly stejnou barvu jako jeho vlasy a rámovaly ty nejkrásnější oči barvy ledové modři. Jeho tvář pak přetínaly dvě velmi výrazné jizvy. Jedna se táhla od hranice vlasů vprostřed čela, přes kořen nosu a končila uprostřed tváře, druhá pak kopírovala první a jakoby protínala jeho pravé oko. Jizvy byly dlouhé, ale nijak neubíraly na jeho dokonalé kráse, ba naopak, přidávaly mu na drsném a nebezpečném vzhledu.mao_and_socair_by_mavrosh-d5eurhm

Jeho postava, to byla óda na krásu. Široká ramena, silné svalnaté paže a útlé boky. Stehna pak nádherně tvarovaná.  Oblečen byl v černých kožených kalhotách, které ho obepínaly jako druhá kůže a nenechávaly tak nic mé představivosti. Jeho volná bílá košile byla rozepnutá až k pupíku a odhalovala, že jizvy na jeho tváři nebyly těmi jedinými na jeho těle. Když se nepatrně pohnul, odhalila rozhalená košile dvě čtvercová tetování na obou z jeho prsních svalů. Byly to složité obrazce vzájemně propletených čar.

Když se jeho oči přesvědčily, na co koukám, jen se usmál a odpověděl na mou nevyslovenou otázku. „To jsou aglimy, obrazce, jež nás mají chránit.“

„Aha.“ Super, to bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Přede mnou tu stálo stvoření jako z knížek, jež nám čítávala maminka, a já se nedokázala zmoct na nic lepšího.

„Vadí ti můj vzhled?“ Zeptal se po chvíli, kdy jsem na něho civěla beze slova a s pitomým výrazem ve tváři.

„Myslím, že ne.“ Zase naprosto dokonalá odpověď.

„Jsi poněkud strnulá, je to tak u tebe normální?“ Optal se váhavě a já po delší chvíli bezhlesného zírání propukla v hysterický smích.

Pokud byl před tím rozrušen, nyní vypadal naprosto ztracen.

„Já se ti omlouvám, asi mi po těch horečkách ještě nezačal pracovat mozek. Já jsem Tara a ne, obvykle nebývám strnulá. Já jen, že mě Háta měla trochu připravit na to, co mě čeká.“

„Chtěl jsem, aby ti o nás mnoho neříkala, byla bys jen zmatená, a to by tě mohlo rozrušit.“

„Jo, zatím co teď jsem obrázek klidu.“ Ošila jsem se. „Řekla mi jen, že patříte k elfům, nic víc.“

Výraz na jeho tváři ztvrdl.

„Tedy ne k elfům, k Lenním lidem.“ Přikývl, jako by schvaloval, jak jsem to řekla.

„To označení pochází od vás, proto ho nepoužívej, prosím, někoho by se to mohlo dotknout.“ Vysvětlil mi trpělivě.

„Doufám, že se díky zdejšímu teplu a vlhku uzdravíš rychleji. Kdybych se nebál, že tě tím zabiji, vzal bych tě sem i přes protesty té staré čarodějnice už ten druhý večer.“

„Asi bych ti měla poděkovat, nebo tak něco. Takový přepych jsme doma neměli a…“

Jen zavrtěl hlavou. „Neděkuj mi, tvůj osud mi není lhostejný.“

Zamračila jsem se. Byl jako dobře vychovaný chlapec z vyšší třídy, ale všechny ty ciráty k němu nějak nešly. Podle těch všech jizev bych spíše vsázela na tvrdého chlapíka, jenž nechodí pro ránu daleko.

„Proč?“ Zeptala jsem se jen a pokrčila rameny. „Proč by ti mělo na mě tolik záležet? Neznáš mě a viděl si mě kolik? Dvě hodiny v kuse?“

„Zachránil jsem tvůj život. Pro nás je to něco jako závazek. Nemůžeš někoho zachránit a pak od něho dát jen tak ruce pryč. Většina se dostane do takovéhle situace, protože řeší nějaký svízelný životní problém. Chci ti pomoci, aby ses plně zotavila a naprosto zdravá se pak mohla vrátit.“

„Chceš tedy, abych se zde uzdravila, a pak se vrátila na povrch?“

„Chci, abys tu zůstala s Hátou a až ona půjde nahoru, abys odešla s ní, ano, pokud budeš chtít.“

Zavrtěla jsem hlavou, ten chlap se mi snad jenom zdál.

„Fajn, tak od začátku. Kdo jsi a cos dělal nahoře?“ Hlas jsem měla podezíravý.

„Smím si přisednout?“ Pokynul k posteli.

„Jistě, posaď se.“ Vyhrkla jsem a trochu mě znervózňovalo, že bude tak blízko. Ladným krokem přešel k posteli a posadil se tak, že byl čelem ke mně. Nadechla jsem se a roztála, když mi jeho přirozená vůně naplnila nos. Zase ta nezaměnitelná vůně posekané trávy a letního deště.

„Jak se jmenuji, to už víš, jsem korunní princ Lenního národa, podzemního lidu. Nahoru chodíme jen proto, pokud je potřeba obstarat něco, co u nás neroste, či nežije. Obvykle to obstarávám já, či jiný z bojovníků společenstva.“

„Jak jsi mě pod tím smrkem našel?“

Povzdychl si. „Zaslechl jsem tep tvého srdce a pak jsem ucítil tvou vůni, musel jsem se přesvědčit, že jsi v bezpečí, a když jsem tě našel napůl zmrzlou, nemohl jsem tě tam nechat.“

„Počkej, zaslechl jsi můj tep? Tos slyšel mé srdce?“

Uculil se „Máme o mnoho lepší sluch a máme zostřené i ostatní smysly. Možná se ti tu bude zdát šero, než si na to zvykneš. Proto chodíme na povrch jen v noci, denní světlo by nás asi zabilo.“

„Páni, a jak tu vůbec můžete žít, takhle pod zemí, vždyť je to skoro nemožné.“ Začínal mě velice zajímat.

„Sama uvidíš, až se ti udělá dobře, vezmu tě ven. Jinak je tu pár zvláštností, na které nebudeš ze svého světa zvyklá, ale je to jen otázka času, než ti to přijde jako normální.“

„Vikrame? Jak ti připadáme my, jako lidé shora?“ Chtěla jsem vědět, jestli je to pro ně také tak zvláštní.

Zadíval se na mě těma kouzelnýma očima a pak se usmál. Ten sladký úsměv proměnil jeho tvář na naprosto dokonalou. „Nepřišlo mi to divné. Od mala tu byla Háta, která nás děti vždy přes zimu učila vašemu jazyku. Pak jsem potkal ještě pár lidí od vás, ale spíše jsem se jim snažil vyhýbat.“

„Jak ti připadám já.“ Panejo, kdybych tak používala více hlavu.

Přimhouřil oči a pak naklonil hlavu mírně stranou. Dosti dlouho studoval můj obličej, až jsem cítila, že se mi do tváří hrne horkost. Když mě svým upřeným pohledem donutil k červenání, znovu se usmál. „Dokonalá.“

Ten šok bych nedokázala skrýt, ani kdybych hodně chtěla. Vyvalila jsem jen oči a němě zírala na muže, jenž mi nejen zachránil, ale i naprosto změnil můj život.

„Já myslím, že si potřebuji trochu odpočinout.“ Nevěděla jsem v tu chvíli kam uhnout pohledem. Vědoucně povytáhl jeden koutek.

„Pošlu Hátu s jídlem a pitím a taky šaty a šperky, vše aby ses tu cítila dobře. Hezky se vyspi, má paní, a zítra se zastavím, abych ti ukázal svůj svět.“ Dvorně se uklonil a pak prostě jen odešel. Nemohla jsem od jeho zad odlepit oči. Byl okouzlující. A já naprosto pitomá.

Háta přišla za chvilku a několikráte se vracela ke dveřím, aby donesla vše, co mi můj zachránce nechal poslat.

„Teda, děvče, co jsi mu napovídala, takové zacházení snad nemá ani královna.“ Konečně donesla i malou vyřezávanou truhlu a postavila ji na stolek u zdi naproti posteli. Přes dvě křesla teď bylo přehozeno několik vrstev látek a vedle truhličky se skvěl bohatě obložený tác s jídlem. Nemohla jsem si pomoci a zakručelo mi v břiše.

„Nenapovídala jsem mu nic, spíš jsem ze sebe udělala pěknýho pitomce.“ Zahudrovala jsem otráveně a vstala, abych si prohlédla všechny dary. Šaty byly skvostné, látky lehounké jako pavučinka a barvy zářivé a duhové. V řezbované truhličce pak byly stříbrné šperky s různě barevnými kameny. Náušnice a náhrdelníky, za které by se u nás nestyděla ani princezna.

„Páni, já mám hlad.“ Řekla jsem jen a vrhla se na jídlo, které jsem v životě neviděla. Tác byl obložen rozmanitými druhy ovoce a zeleniny. Pak bílými hrudkami chutnajícími jako sýr a tmavým pečivem připomínajícím bramborové placky. Doufala jsem, že vše je pro mě stravitelné, protože u mnoha věcí jsem mohla pouze hádat, čím asi tak jsou. Nejvíce mi chutnaly malé zelené hruštičky s červenými proužky, které chutnaly jako kříženec jablka a maliny.

„Háto, prosím, řekni mi, že vše z tohoto je jedlé.“ Zaprosila jsem s plnou pusou hned potom, co jsem si uvědomila, že jsem ode všeho alespoň kousíček ochutnala.

„Jen klid, děvenko. Sic nevypadají jako my, ale v mnoha ohledech jsou jako my, takže se nemusíš ničeho bát a pořádně se najez. Za ty dny, kdys ležela v horečkách, jsem do tebe nedostala ani kousek pořádného jídla.“ Spokojeně rovnala šaty do jediné velké skříně, která stála v rohu místnosti.

„Háto? Proč se ty dveře, jimiž jsem přišla, nedají otevřít i zevnitř? Odtud vlastně vypadají jen jako kousek stěny.“ Otočila jsem se a zahleděla se na prostor, kudy jsem vstoupila.

„Protože těmi se pouze vstupuje.“ Odpověděla mi Háta. „Odchází se jinými. Jen klid, tady dlouho nebudeš. Vik už má pro tebe připravenou ložnici v jejich paláci, jde jen o to, aby ses cítila v bezpečí a aby to pro tebe nebylo moc rychlé.“

„Ty tam budeš také?“ Konečně jsem dojedla a zašla si umýt ruce do koupelny.

„Já mám vlastní domek blízko paláce, neboj, nebudu daleko. Kdybys cokoliv potřebovala, s čím by ti nepomohl Vik, stačí jen říct a já hned přispěchám.“ Prohodila to, jakoby nic a tak jsem musela uznat, že takhle se tu asi žije, proč se trápit.

Celé hodiny jsem jen odpočívala a na chvíli i usnula, když mě Háta opatrně zatahala za palec na noze. „Vstávej, je čas se umýt a připravit. Vik pro tebe přijde a ty musíš být připravená.“

„Ještě chvilku.“ Zamumlala jsem do peřiny a snažila se otočit zády, abych unikla jejímu upřenému pohledu.

„Už nemáme ani tu chvilku, honem.“ Odhodila peřinu stranou a nechala můj nahý zadek trčet volně do prostoru.

S brbláním jsem se zvedla z postele a vydala se skoro poslepu do koupelny. Čekala mě další horká koupel a voňavá vodička a pak i další měkký ručník k utření.

Háta už na mě čekala a v rukou svírala šaty, jež měly naprosto stejnou barvu jako Vikramovy oči.

„Obleč si tyhle a k tomu tuhle temně modrou sadu, bude to dokonalé.“ Sjela mě přísným pohledem. „Musíš se naučit oblékat sama a taky si sama učesat vlasy. V tomhle světě nenajdeš nikoho, kdo by ti dobrovolně sloužil.“ Háta pokynula ke křeslu před sebou. „Obléká se to jednoduše, prostě to natáhneš a tady stáhneš tohle a upneš to sem.“ Nakonec jsem stála zahalená v nádherných šatech, jež měly na ramenou ozdobné spony a pod prsy se stahovaly dalším pruhem látky. Odtud se pozvolna rozšiřovaly a sahaly mi až ke kotníkům. Místo bot jsem dostala černé kožené sandály, které se skládaly jen z pár tenkých kožených šňůrek, ale nakonec byly docela pohodlné.

Vlasy mi Háta vyčesala nahoru a několik pramenů mi nechala spadat po zádech. Ze šperků jsem potom kývla pouze na jednoduchý náhrdelník a silné stříbrné obruče jako náramky.

„No, myslím, že bude více než spokojený.“ Háta poodešla několik kroků ode mě a ohodnotila mě spokojeným pohledem.

Někdo klepl na dveře, jež byly na opačné straně než ty, kterými jsem původně vešla a kterými běžně všichni přicházeli.

„Smím dál?“ Strčil dovnitř hlavu Vikram.

„Myslím, že jsme hotové.“ Řekla Háta a beze spěchu odešla.

„Vypadáš nádherně. Tahle barva ti velmi sluší.“ Uculil se a určitě mu došlo, že je to přesně barva jeho očí.

comfortable_by_mavrosh-d5txu5x

Dnes měl vlasy spletené do jednoho velkého silného copu, který mu padal až k pasu. Kromě pár ozdob na uších neměl na sobě žádné šperky. Jeho kalhoty měly barvu zlaté a byly jak jinak kožené. Místo košile kryla jeho tělo jen kožená vesta, které místo švů měla všude šněrování. Vypadal impozantně. Až nyní, když jsem stála, mohla jsem si povšimnout, jak moc dobře je stavěný a že je skoro o třicet centimetrů vyšší. Byl to opravdu velký kus chlapa.

„Tady máš taky jeden.“ Pokynula jsem k jeho paži, na které byl tak jako na jeho hrudi jeden z obrazců.

„A není zdaleka poslední.“ Zašeptal tajemně a já sklonila hlavu, aby neviděl, jak jsem zase zrudla. „Chceš je vidět všechny?“ Zeptal se se smíchem v hlase a já se musela otočit, abych neomdlela z jeho návrhu.

„Dělám si legraci, omlouvám se, moc si ji tady neužiju, všichni se ke mně staví s odstupem a kromě tebe tu není nikdo, kdo by mě bral normálně.“

Jak jen to mohl říct? Byla jsem jím totálně okouzlena.

„Mohl bych nechat odnést tvé věci do mého paláce.“ Podotkl ledabyle. „Byla bys tak jen kousek ode mne a vždy, když bych si chtěl s tebou promluvit, nemusel bych chodit až sem.“

„Chceš mě mít ve svém domě?“ Otočila jsem se k němu čelem a zahleděla se mu do očí.

„Byl bych velmi poctěn, kdybys souhlasila, ale pokud budeš chtít setrvat zde, nebudu nic namítat.“

„Já, ráda půjdu s tebou, tedy jestli to není moc nevhodné.“

„Tady se navzájem nesoudíme. Nemusíme si hrát na něco, co není pravda. Chci tě mít blízko a ty chceš být taky se mnou, na tom není nic nevhodného.“ Pokrčil rameny.

socair_ceannas_by_mavrosh-d4xnq45

„Máš paže samou jizvu.“ Ani jsem nepřemýšlela, když jsem přistoupila blíž a vztáhla ruku. Jeho pokožka byla stejně hebká, jak jsem si ji pamatovala. Jeho ruce byly silné a svalnaté s vystouplými žilami, jež se vinuly těsně pod povrchem. Přejela jsem po jeho zápěstí a on se bezděčně zachvěl.

„Mnoho bojů, mnoho bitev, mnoho ztracených přátel.“ Smutně se objal pažemi a já litovala toho, že jsem mu to připomněla.

„Nechtěl jsi mi dnes ukázat svůj svět?“ Snažila jsem se rozptýlit jeho nehezké vzpomínky.

„Máš překrásné vlasy, Taro.“ Zašeptal a pozvedl v dlani jeden můj dlouhý pramen, jenž se mi kroutil kolem obličeje. Promnul ho mezi prsty a pak k němu lehce přičichl.

„Jasně, všichni ve vsi věří, že rezky nosí smůlu. Dokonce po mně házeli kameny, když jsem byla ještě malá. “ Chytila jsem své vlasy a vytáhla mu je z něžného sevření.

„Macecha říkala, že jim zůstanu na krku, protože do chalupy nikdo nebude chtít takovou, jako jsem já.“ Smutek protchnul má slova a jemu neunikl.

„Proč to říkala? Není nic krásnějšího než vlasy v barvě ohně. A tvé oči, ty mají barvu jezerní vody. Miluji tu něžně zelenou.“ Pohladil mě po tváři, až jsem se zapýřila. „Tvá pokožka přímo svítí, je jako porcelán.“

„Nejsem krásná.“ Hlesla jsem přesvědčeně. „Jsem obyčejná.“

„Jsi to nejdokonalejší stvoření, co jsem kdy viděl, Taro, a to myslím smrtelně vážně.“

„Ty se mi dvoříš?“ Vyhrkla jsem překvapeně a on se jen uculil. „Pokud je dvoření to, že jen popisuji, co vidím, tak ano, dvořím se ti.“

„Ale, to je přeci směšné. Ty jsi a já jsem…“ Koktala jsem připomínky k tomu, že by se o mě mohl zajímat.

Chviličku mě pobaveně sledoval, a pak mi chytl bradu do hrsti a donutil mě se zlehka zaklonit. Jeho oči mě hypnotizovaly a jeho vůně způsobovala, že mi zrosolovatěly nohy. Když pak se sehnul a lehce přitiskl své tmavé plné rty k těm mým, zatočila se mi hlava. Podklesla mi kolena a jen jeho rychlost a pevné sevření, zabránilo tomu, abych se sesunula na podlahu.

„Ach, proboha, ještě ti není dobře, že? Měl jsem s tím počkat, až se uzdravíš.“ Chytil mě do náruče a já přitiskla hlavu na jeho vypracovanou hruď. Byla tak tvrdá a jeho paže tak silné.

„Ne, je mi fajn, jen se mi udělalo mdlo, to bude dobré, jen se potřebuji napít.“ Mumlala jsem, abych nějak zachránila situaci. Opatrně mě položil na postel a do hliněného pohárku mi nalil trochu vody. Vděčně jsem od něho nádobku přijala a vypila ji na jedno nadechnutí.

„Teď už je mi líp, přísahám.“ Pokusila jsem se nadzdvihnout, ale přistála jsem hlavou opět v polštářích.

„Jak jsem řekl, nejsi ještě v pořádku.“

„Ne, prosím, Vikrame, chci jít ven, jen půjdeme pomalu a ono to půjde.“ Zaškemrala jsem a on po mně hodil nerozhodným pohledem.

„Opravdu, kdyby mi bylo ještě zle, hned se vrátím do postele, slibuji.“ Zlomila jsem ho a on mi nabídl ruku, aby mi pomohl na nohy.

„Pojď tedy a žasni nad mým domovem.“ Vyslovil vzletně a otevřel dveře, kterými přišel. První, čeho jsem si povšimla, byla růžové obloha. Tedy nebyla to přímo obloha, ale něco růžově světélkovalo vysoko nad našimi hlavami. Vedl mě uličkou malých bílých domků a dřevěnými dveřmi a kulatými okny. Všichni lidé, které jsme potkávali, byli stejní jako on, jen oči se jim třpytily různými barvami od žluté přes zelenou a rudou, nikdo jiný neměl oči v barvě ledové modři.

„Pane, máme přesunout věci vašeho hosta?“ Před námi zastavil muž stejně vyvinutý a ocelově vypracovaný, jen s vlasy nakrátko zastřiženými. Oči měl svítivé a zelené jako první jarní zeleň. Do půli těla byl nahý a tak jsem si mohla prohlédnout jeho obrazce, měl je na hrudi a také na stehně, odhaleném širokým šněrováním, které měl místo švu na venkovní straně nohou. Jeho kalhoty vlastně byly jen náznakem kůže a hromadou kožených šňůrek. Párkrát jsem zamrkala a pak se s růžovějícími tvářemi snažila koukat někam jinam.

„Arate, jsi jako můj vlastní bratr, děkuji ti.“ Vikram kývl místo pozdravu a muž mu stejnou zdvořilost oplatil.

„Pojď Taro, ukážu ti mé město.“ Vedl mě uličkami a já si připadala jako cizokrajné zvířátko, to jak se po mně lidé otáčeli a šeptali si cosi v cizím jazyce. Děti výskaly a pobíhaly kolem nás. Vikram se však tvářil naprosto blaženě a dětské ručičky, které mu přejížděly po těle, mu vůbec nevadily.

Náhle hustá zástavba přízemních hliněných domků skončila a před námi se objevila rozlehlá pastvina. Kupodivu se na ní pásly naprosto normální ovce.

Otočil mě směrem dolů po svahu a já zatajila dech. Pod námi se rozprostíralo městečko a úplně dole v dáli bylo nazelenalé jezero takové rozlohy, že nebylo skoro vidět na druhý kraj. Pak ukázal směrem nad nás a já zalapala po dechu. K neuvěřitelně vysoké skále, která měla určitě několik tisíc metrů, bylo přistavěno blýskavé a sněhově bílé sídlo, jež mělo několik podlaží a vynikalo zdobenými tesanými terasami.

„A tam bydlím já.“ Nahnul se ke mně.

„Co máte na té bílé barvě?“ Zažertovala jsem.

„Je to naše podstata, všichni tady mají bílé vlasy a je to barva čistoty. Je to krásná barva.“ Pohodil svým dlouhým copem a já jen přitakala. „To tedy ano.“

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich