Moonlight shadow

Až u večeře pochopil, že ho neposlechla. Bez sebe vzteky se obrátil na matku.

„Kde je matko?“ bez úvodu zaútočil. „Kdo?“ hrála nechápavou.

„No tak, moc dobře víte koho myslím. Paní Suzan!“

„Pokud je mi známo, chlapče dal jí na srozuměnou, že si jí nepřeješ vidět.“ Pronesla nevzruševě.

„Co jsi jí udělal?“  tohle byl Williem. Stál vedle bratra a mračil se. Byl jen o nepatrný kousek nižší a tak si hleděli přímo do očí. Ani jeden nasklopil pohled.

„Nic. Jen jsem jí uložil domácí vězení. Neměla opustit svůj pokoj dokud to nedovolím.  Jak se zdá, znovu mne neposlechla.“ Odsekl a opětoval bratrův rozlobený pohled. Smích naštěstí narušil dusnou atmosféru. Oba se otočili k jeho původci. Simon nemohl jinak. Seděl na svém místě a očima plnýma pobavených jiskřiček pozorova oba bratry.

„Ale no tak …kdyby jste se viděli. Jste jak dva kohouti na smetišti. Jak ji znám jistě se co nevidět ukáže, a to s úsměvem na rtech a jízlivou poznámkou.“ Snažil se ovládnout smích.

„Myslím, že tak den dva potrvá než ji znovu uvidíme.“Odpověděla na lady Bea. V tu chvíli začalo Patrikovi docházet co znamenala věta kterou ta žena pronesla k lady Bee než odešla z jejích pokojů.

„Odjela z hradu!“  vykřikl nevěřícně a překvapeně zároveň.

„Tak to se ti opravdu povedlo!“ utrousil  Will naštvaně a znovu si sedla nepřestával bratra častovat nazlobenými pohledy.

„Mě! Copak já jí vykázal z hradu?!“ Patrik měl akorát tak dost toho jak se jeho rodina zastává cizinky místo aby souhlasili s ním. „To její zpupnosti dávej vinu!“ stál nad bratrem a křičel,  po jeho obvyklém klidu ani památky.

„Spíše tvé snaze každého komandovat a ovládat.“ Odsekl Will a zakousl se dopečínky. Patrik zatínal ruce v pěsti.

„Chlapci!“ pronesla ostřeji lady Beatrice. To stačilo aby oba zanechali hádky. Ovšem celé nastávající dva dny cítil Patrik jak mu němě vyčítají její nepřítomnost. Calum sotva promluvil a i Cat byla míň usměvavá. Když třetího dne vjela na hrad nebyl Patrik přítomen. Společně s hradní stráží byl na cvičišti. Zamířila rovnou do své komnaty. Převlékla se a dala do pořádku. Pak sešla do kuchyně a uklidila svůj úlovek. Přivezla totiž nové bylinky, houby , ale i dva králíky, které ulovila její fena.

„Suzan!!!“ nadšený hlas jí prozradil, že Calum už o jejím návratu ví.

„Calume!“ bouřlivě a s láskou se přivítali. „Přivezla jsi mi taky něco? Stýskalo se mi.“ Plačtivě si stěžoval do jejího ramene. „Že hned zas neodjedeš?!“ ptal se.

„Ne nemusíš se bát. Jsem tu a hodlám tu zůstat.“ Pohladila ho po hlavě. Den utekl rychle. Simon který zůstal na hradě se o jejím příjezdu brzy dozvěděl ,a proto ho nepřekvapilo když ho vyhledala.

„Simone, ..“ začala když se přivítali, „.. uvědomuji si, že bych měla jít za Patrikem, ale ten chlap je ignorant a proto bude nejlepší když s ním promluvíš ty. Mark mne požádal…..“ další hodinu strávili nad řešením problémů vzniklých v dílnách. Požadavky řemeslníků a jinými věcmi nutnými pro obchod. Když se den nachýlil a muži se začali vracet domů byla už zas v bezpečí kuchyně. Malý Cal seděl na zemi před velkým ohništěm a hrál si se psem jako častokrát.

„Miláčku myslím, že je načase  abys šel do sálu přivítat otce.“ Upozornila ho Suzan.

„Ne, nikdy ho nevítám. Já … bojím se ho.“ Dodal šeptem.

„Bojíš?!“ nechala své práce a sedla si k němu. Vlezl jí na klín a sepjal ručičky za jejím krkem.

„Je velký, má chladné oči, nesměje se a nemá tě rád.“ Vysvětloval. „Není o moc větší než strýc Williem a oči má stejné jako ty. Cat ho má ráda a on jistě má rád nejen ji, ale i tebe. Není proč by jsi se  ho měl bát.“ Konejšivě ho přesvědčovala.

„Ty se ho nebojíš, viď?! Ty se nebojíš nikoho.“ Zvědavě se na ni podíval. „Ne, nebojím se ho.  Ale i já mám své strašáky. Jen se  jim snažím čelit. Když je porazíš už se jich nebudeš bát. Tvůj otec je pánem celého klanu, musí budit respekt a trochu i strach. Ty jsi, ale jeho syn. Ty nemáš důvod se ho bát.“ Pohladila ty černé kudrny, stejné jako má jeho otec. „Až vyrosteš, taky se tě lidé budou obávat.“ Povzbudila ho. Usmál se na ní a ty krásné oči se  rozzářili. Jak by asi vypadali na  Patrikově rozesmáté  tváři? Ač jí jeho otec rozčiloval a budil v ní vztek , musela uznat, že to byl přitažlivý muž. Zatím jediný který ji zaujal natolik aby uvažovala o zrušení celibátu v kterém už dva roky žije. Jen kdyby nebyl tak panovačný. Ne!!! Už žádný muž, rychle si vzpomněla jak to dopadlo když dovolila zdejšímu muži vstoupit do jejího života. Ne už nikdy, to raději bude žít jako jeptiška. Zvuk ze schodiště jí donutil zvednout hlavu.

„zUž jsi zpět Suzan.“ Usmíval se z nich Will a  rychlým tempem scházel k nim.

„Willieme“ zářivě se na něj usmála. Pak se opět otočila k chlapci. „Víš co Calume? Budeš se cítít lépe když s tebou půjde strýc?“ zeptala se. Plaše se zadíval na ni.Nepatrně přikývl.

„Raději bych kdybys se mnou byla ty, ale Will je taky v pořádku.“ Šeptl. Usamála se a otočila se na muže. „Wille , byl by jsi tak  hodný a doprovodil Cala do hlavní síně aby se mohl přivítat s otcem?“ zeptala se nahlas a očima žádala o kladnou odpověď. „Jistěže. I já bych měl přivítat zemana.“ Usmál se na chlapce. Stál teď už přímo u nich. Cítil Suzaninu jemnou vůni a zatoužil vyměnit si místo s malým chlapcem, hřejícím se v jejím náručí a klíně.

„Ty s námi nepůjdeš?“ ztišil hlas. Zakroutila odmítavě hlavou.

„Myslím, že bude lepší, uvidíme- li se co nejpozději.“  Vysvětlila tiše.

„Suzan pokud se … budu ti dělat ochránce stojíš li o to.“ Nabídl se.

„Wille tvůj bratr není nic jiného než muž uvvklý,  že ho všichni poslouchají. Tudíž jen člověk a z těch já strach nemám. Neboj se, zvládnu se mu postavit sama. Ale děkuji ti za podporu, moc to pro mne znamená.“ Pohladila ho po ruce a mile se usmála. Její úsměv ho hřál.

„Znamená to, že zůstáváš?“ ujistil se.

„Ano. Bude zapotřebí víc než jeden nerudný chlap aby mne odsud vyhnal.“ Pohladila ho po ruce a předala chlapcovu ručku do mužovi dlaně.

Klepala se vzteky. Co si o sobě ten chlap myslí! Doufala, že tuhle hru o nadvládu už má za sebou. Proč si sakra  každý chlap myslí, že je nějaké domácí zvířátko o které se musí muž starat. Rozhodovat o něm! Dva roky! Dva roky kdy mohla žít poklidně dle svého. Rozhodně jí idyla vydržela déle než posledně. Tehdy musela utéci už po půl roce. Před očima uviděla hezký mužný obličej rámovaný zlatými vlasy. Johan! Ten se alespoň zpočátku choval mile a pozorně. Ale jen do okamžiku kdy ….. zavrtěla hlavou. Ne, nechtěla vzpomínat. Tahle část jejího života už je za ní.  Poučila se. Spěšnými kroky došla k pokojům lady  Beatrice. Zaklepala.

„Ano?!“ přítelčin hlas jí pomohl najít znovu klid. Vešla.

„Lady Beatrice.“ Uklonila se.

„Ach Suzan proč ta formálnost.“ Zamračila se. „Omlouvám se ti. To ten rozhovor s tvým synem…“ posadila se do druhého křesla. „Byl protivný?“

„Protivný! Byl hrozný. Namyšlený, arogantní, přesvědčený o své moci nad mým životem!“ snažila se alespoň trochu krotit svůj hněv. Do klína jí žďuchl vlhký čumák. „Ach En, bojím se, že budeme muset opustit pohodlí zdejších zdí.“ Pronesla tiše k hlavě svého psa.

„Ale holčičko.“ Zamračila sa znovu Beatrice. „Nic takového se nestane. Patrik si zvykne a ty … ty když bude nejhůř na pár dní zmizíš do toho svého ráje. Uklidníš se a zas se pak vrátíš. Vždyť co by si bez tebe počal Calum a Catrin? Víš jak moc tě oba milují.“    Věděla jak na mladou ženu. Neušlo jí jaké city k Patrikovým dětem  chová. Kdyby byli její nemohla by j milovat  víc.

„Beo!“rozhořčeně  se po ní podívala Suzan.“Nezlob se,  ale  ani já tě nechci ztratit.Patrik má své názory,ale když uvidí, že to jde i jinak než po jeho umoudří se. Není zvyklí na samostatné ženy. Jeho první manželka byla ještě  dítě. Zamilovaná dívenka pro kterou byl Patrik bohem. Poslouchala ho na slovo, uctívala, neodporovala a  bezmezně milovala. On jí lásku vracel  plnými hrstmi. Nemysli si, že je tyran. Minervu opravdu miloval a splnil by jí vše co by si přála. Její smrt ho hluboce zasáhla. Ty jsi však jejím pravým opakem. Dej mu čas aby si zvykl. On … není zlý, jen nešťastný. Možná je poněkud … panovačný. Byl tak vychován. Krom Willa tu není a nebyl nikdo kdo by se mu postavil či vzepřel. Natož pak křehká žena.“ Bea mluvila tiše, ale tón měla naléhavý. Tolik si přála aby její syn a tato žena  k sobě našli  cestu. Věděla, že by tvořili  skvělý pár. Jak ovšem překonat jejich tak odlišné názory na toho druhého? Potřebovala čas. Už tak její plány kazil Williem. Byl do Suzan zamilovaný a stále hledal způsob jak získat její náklonnost. Suzan si starší ženu prohlížela.

„Jen kvůli tobě a dětem. Upozorňuji tě, ale nemíním být poslušnou loutkou. Nezměním nic na svém chování ani názorech. Pokud to nebude schopen unést … odejdu. A teď pojďme mluvit o něčem jiném! Mark přišel s nápadem jak jednodušeji dostat jeho výrobky do města. Chce své skříně vozit rozložené a spojit je až na místě.   Vychoval by si pomocníka který by to dělal. On sám by se nikam trmácet nemusel.  Myslím, že je to dobrý nápad. Promluvím o tom se Simonem. Mám totiž pocit, že Mark už si svého pomocníka vyhlédl.“ Změnila téma.

„Ano, ale nezapomeň o tom teď rozhoduje Patrik.“ Upozornila ji Bea.  „S ním o tom mluvit nehodlám. Dokud se nezačne chovat rozumně míním ho ignorovat.“Odsekla příkřeji než chtěla. Vztek se zas dral na povrch.

„Jistě, že drahá.“ Chlácholila ji. „Beo opravdu s ním nehodlám mluvit. Stejně by neposlouchal. V jeho očích má žena jedinou … povinnost. Rodit děti a poslouchat manžela. Děkuji, ale já nejsem chovná kobyla a ani pes. Jsem lidská bytost.“ Cítila jak vztekem prosakuje bolest a smutek. Slzy jí pálili v očích, ale nemínila jim dovolit přelít se přes okraj.

„Ach drahoušku! Calum se tě nemohl celý týden dočkat. Bojím se, že příště až odjedeš pojede za tebou.“ Rychle odváděla pozornost jinam Bea. Než stačila Suzan odpovědět rozletěli se dveře.

„Patriku!!!“ vykřikla lady a vyskočila na nohy.

„Teď ne matko.“ Pronesl chladně, oči však nespustil z druhé ženy.

„ Paní,odešla jste dříve než jsem vás propustil. Věřím, že se to stalo naposledy. Teď odejdete do svého pokoje a zůstanete tam tak dlouho než se rozhodnu, že váš trest skončil.“ Každý by poznal nebezpečí které prosakovalo každým jeho slovem. Očekával naprostou poslušnost.

Vstala, otočila se k lady Bee .

„Myslím, že právě nadešel čas abych odešla. Uvidíme se tak za dva, tři dny. Kdyby něco, pošli Iana.“ Pronesla klidně skrz zaťaté čelisti. Políbila přítelkyni na obě tváře. „Polib za mne děti.“ Zašeptala vyrazila ke dveřím aniž by věnovala Patrikovi jediný pohled. Trest!!!!  Křičelo jí v hlavě. Se psem v patách zamířila ke stájím.

„Dake, prosím osedlej Bohemii. Hned!“ požádala jednoho z podkoních. Pak zamířila ke kuchyni. Dala pár pokynů svým pomocnicím a nechala jí v pečlivé péči Hany. Potom se vrátila zpět na nádvoří. Tam už Dake držel připravenou její kobylku. „Děkuji.“ Vyšvihla se do sedla , zamlaskala a vyjela z brány.

„Svobodná!! Žije pod mou střechou, spoléhá na ochranu mých mužů, jí mé jídlo, šatí jí má vlna. Není svobodná, je mi povinována stejnou poslušností jako ostatní. Je to jen obyčejná žena Wille.“ Tohohle má vážně dost. Není to urozená dáma a i kdyby byla, stále by byla nucena poslouchat své mužské příbuzné. Svobodná! Haha!

„Nechci i brát iluze, ale s tímhle na ni nechoď. Pokud věříš, že se tě bude bát jako ostatní tak se mýlíš. Není to obyčejná žena a ani kůň kterého zkrotíš. Je duší svobodná a míní taková zůstat. Ji nezlomíš. Ač žena, její vůle je silnější než leckterého muže.“ Pronesl s lehkým smutkem Williem.

„Slyšel jsem, že se jí dvoříš.“ Pronesl stěží ovládaným hlasem Patrik.

„Dvořím?! Kdyby to bylo tak snadné. Přijímá mou pozornost s vřelým úsměvem, ale když se chci posunout dál, jemně mne vrátí zas jen na hranice přátelství. Nevím zda se mi povede ji získat. Jakoby zavřela své srdce a odmítla pustila lásku dovnitř. Tedy tu mezi mužem a ženou. Jinak miluje  každého člena našeho domu. Nejspíše jí někdo ublížil. Je k mužům přátelská, ale jako milence je odmítá. Nevím, vážně nevím jak ji získat.“ Seděl teď proti bratu s hlavou v dlaních. Tentam smích. Je vážně možné aby ji miloval?! Uvažoval Patrik a upíral zrak na bratrovu hlavu. Tohle nebyl ten větroplach od kterého odjížděl. Dospěl, je z něj muž. A muž potřebuje rodinu. Ženu, děti. Pokud chce tuhle ženu pak ji bude mít! Rozhodl se. K večeři přišli posledním, ale s úsměvy na tvářích. Řeči které slyšel po cestě domů nelhaly. Jídlo bylo výborné, víno lahodné a společnost nepřekonatelná. Když v noci vešel do své komnaty zůstal stát. Tady se oproti zbytku hradu zastavil čas. Stál v šeru, světlo dával jen oheň v krbu. Nad ním vysel obraz krásné, zlatovlasé dívky.

„Minervo!“ zašeptal a opřel čelo o římsu. S bolavou hlavu a těžkým srdcem ulehl do velké prostorné postele. Manželské lože. Teď zelo prázdnotou a chladem. Usnul. V mlze ranního lesa stála … divoženka. Tělo jako proutek. Zlaté vlasy po pás. „Minervo!“ vztáhl k ní ruku. Zvonivý smích a útěk. Rozeběhl se za ní. Na břehu jezírka se zastavila. „Minervo!“ zavolal znovu. V tom probleskl paprsek slunce a oslepil ho. Když znovu prohlédl byla na břehu jiná dívka. On , ale stále cítil stejnou potřebu ji uchopit, pohladit, chránit. Otočila se k němu. Drobná ňadra – dítěte,oblé boky – ženy. Vlasy kratinké. V tu chvíli si vzpomněl. Ta žena dnes! „Kdo jsi?“ zeptala se. „Patrik. Ty?“ místo odpovědi se zasmála stejným zvonivým smíchem jako předtím. „Co tu děláš?“ položil jinou otázku. „Čekám.“ „Na co?“ „nevím.“ Zas te zvonivý smích a pak se rozplinula.

Ráno bylo teplé a plné slunce. Společně s Willem a Simonem vyrazil časně aby zkontroloval své pozemky. Byl překvapen. Ve vesnici přibyli domky a řemeslníci. U řeky pila. Mnoho z „nových“ nájemců ho vítalo s úsměvem. Byl jejich nový pán a tak mu slibovali věrnost. Pozemky, které získali byli úrodné.

„Zdá se, že se vše daří. Starý Mark je spokojený ve vesnici! Myslel jsem, že ho z farmy nikdo nedostane.“ Podivoval se. „Baví ho řemeslo. Je v teple dílny a neprší mu za krk. Je víc než spokojený.“ Usmíval se Will. Mnoho bývalých nádeníků našlo své uplatnění v dílnách. Kdo chtěl, mohl se naučit řemeslu. Přinášelo to úspěch všem. Výrobky, které tu vznikali byli mnohem levnější než ty dovážené z Yorku či jiných měst a teď, už byli mnozí dost dobří aby mohli svá výrobky nabídnout ve městech. Většina Patrikových lidí žila líp než jejich předci. Patrika to těšilo, ale ten protivný tichý hlásek, který mu připomínal, že na tom má podíl i ta cizinka mu jeho radost kazil. Uběhli dva dny od jeho příjezdu. Viděl panství i účetní knihy a byl nadšen. Jediný mráček na jeho nebi byl Calum. Tolik si přál vidět i v jeho očích radost z toho, že je zpět.  Catrina se kolem něj neustále točila a vyprávěla. Byla jak princeznička. Cal, ale vždy ztichl a znejistěl, když se objevil v jeho blízkosti. Slyšel jeho hlas z dětského pokoje, smích z kuchyně kde loudal koláčky, ale jemu věnoval jen nedůvěřivý pohled a ticho. Třetího dne když se slunce blížilo k poledni vjel do hradu osamělý jezdec. Kůň byrvy javorového sirupu měl v patách psa. Zvuk podkov a hlasité výkřiky přiměli Patrika  vyhlédnou z pracovny. Díval se jak na nádvoří seskakuje z koně chlapec. Podkoní odváděl koně, nepoznal který to je. To však nic neznamenalo, ve stájích přibylo mnoho koní. Právě chtěl odejít od okna když zaslechl hlas svého syna.

„Sue! Sue!“ křičel s nadšením a radostí. Běžel ze schodů k chlapci. Ten přiklekl a rozpažil. Cal mu vletěl do náruče tak prudce až se jinoch lehce zakymácel.  Pak pevně zavřel náruč a chlapce láskyplně objal. Zvedl se i s hošíkem v rukou a zatočil jím.  Patrik pocítil žárlivost. Tomu neznámému se dostalo přivítání v které on nemohl ani doufat. Kdo je ten mladíček, že ho Calum tak nadšeně vítá?!  V  tom zpozoroval jak dětské rty vtiskli drobný polibek na chlapcovu tvář. Zamračil se. Teď když stál jeho syn znovu na zemi, uvědomil si kdo ten neznámí je. Suzan! Ano, jak jen ji mohl považovat za chlapce. Možná pro ty šaty. Tehdy v lese to byla taky ona. Od toho dne ji vídá každou noc. Stále neznal její tvář, jen tělo. Tělo, po kterém touží každou noc. Dost!!! Okřikl se. Je to budoucí žena jeho bratra, jen vzpurná cizinka. Přesto … když viděl nadšení na tváři svého syna jen co ho sevřela v náruči … radost z jejich shledání … žárlivost a hněv v něm převládli touhu. Odstoupil od okna a pak se otočil a vydal se prohlédnout si tu ženu blíž. Ukázat jí kdo je tu pánem, a že její vláda skočila.  V síni už ale nebyla. Vyběhl schody k soukromým pokojům své rodiny. Tam je uviděl. Calum jí držel za ruku a cosi vesele vyprávěl. Smál se a radostně poskakoval. Mysl mu zahalil hněv, žárlivost, vztek.

Byl to zvuk, který sem nepatřil co ho „probudil“. Zamrkal a uvědomil si změnu děje. Stál u ženy a syna. Před ní stál pes a tiše vrčel. Jeho syn naopak o krok couvl a schoval se za ní. Uslyšel tichý povel a zaregistroval drobný pohyb její ruky. Pes ztichl a přešel k její noze. Teď si matně uvědomil, že křičel. Jenže co? Co jim řekl? Ona se sehnula a něco zašeptala Calumovi do ucha. Jeho vystrašená tvář se rozjasnila. Přešel k psovi a chytil ho za kožený pás co měl kolem krku. Pronesl slovo jemuž Patrik nerozuměl. Hlava zvířete se natočila k ženě. Ta pronesla stejné slovo a pes se rozešel. Dřív než mohl cokoli říci se pes naklonil k chlapci a olízl jeho tvář. Z dětského hrdla se ozvalo zavýsknutí a oba se rozeběhli chodbou za jeho zády. Došlo mu, že se za celou tu dobu na něj ani jednou nepodívala. Naprosto ignorovala jeho přítomnost. Otočil se a viděl syna jak mizí v dětském pokoji který předtím přešli. Vrátil hlavu zpět a konečně se setkal s ženinou tváří. Slova, která se chystal říct, mu uvázla v hrdle. Simon řekl, že je půvabná a nelhal. Drobná plná ústa, jak stvořená pro polibky, nosík jako třešinku a oči… oči zvláštního zelenohnědého odstínu připomínali kočku. Bylo na ní cosi … rošťáckého, skřítkovského. Vše až na oči mohlo klidně patřit dívce sotva odrostlé, ale oči prozrazovaly ženu. Ženu plnou vzdoru, touhy a vášně. Marně se snažil najít slova.

„Pokud se nemýlím tak jste Patrik Kincaid, zdejší pán a zeman.“ Pronesla ona. Měla měkký hlas. Pokud doufal, že jí zastraší jeho mohutný zjev, mýlil se. Její hlas i pohled kočičích očí to dávali jasně najevo. Místo aby sklopila zrak, soustředěně si ho prohlížela.

„Ano nemýlíte se. Jsem zdejší zeman a pán.“ Pronesl ostře. Omámení, které pociťoval, mizelo.

„Ach Suzan! Už jsi zpět?“  tohle byl hlas Catriny. Dívka proběhla kolem otce a radostně ženu objala. Ta sklonila oči k dívce. „Catrino! Copak jsi dělala, že máš na nose šmouhu od sazí?“ usmála se a políbila ji na tvář. V ten moment pochopil. Byl to úsměv, kterému se nedalo odolat. Pocit tepla a souznění zaplavil jeho tělo.

„A… vidím , že už jsi zpět, Suzan !“ hlas  jeho matky. Lady Beatrice, stanula vedle svého syna. Díval se na tu ženu jak mateřsky pohladila jeho dceru. Rozhořčení se vrátilo.

„Drahoušku, běž za bratrem.“ Požádala lady Beatrice. Catrina se zvědavě podívala po dospělých. „Ano.“ Špitla a rychle zmizela.

„Madam! Víte, že vaše oblečení není právě vhodné … pro ženu?!“ pronesl ledově a pohledem dal najevo, že kožené kalhoty a halena přepásaná páskem, za kterým se leskl nůž se mu ani trochu nezamlouvají.

„Máte naprostou pravdu, pane. Je to ovšem nutnost. Pokud mne považují za chlapce, jsem ve větším bezpečí.“ Bez uzardění snášela jeho propalující pohled. Povytáhl obočí.

„Synu, dovol abych ti představila paní Suzan. Mou přítelkyni, důvěrnici a chráněnku.“ Vložila důraz obzvláště na poslední slovo Beatrice. „Patrik Kincaid, můj syn.“ S lehkou úklonou hlavy mu nabídla ruku.  Jen přítomnost matky ho donutila její ruku přijmout a políbit vzduch nad jejím hřbetem.

„Ráda vás poznávám pane.“ Pronesla, ale neusmála se.

„Suzan má svůj domek v lese, tam vždy na pár dní odjíždí, když zatouží po samotě a soukromí. Vzhledem k tomu, že si nepřeje žádný doprovod je lepší jede-li v přestrojení.“ Pronesla  Beatrice na její obranu. „ jistě budeš chtít nového člena naší domácnosti poznat lépe, ale teď není ta správný chvíle. Nech Suzan aby se mohla převléci a umýt po cestě.“ S těmito slovy vzala ženu za ruku a aniž by čekala na synovu odpověď  ji odváděla okolo něj pryč. Patrik nechápavě stál. Byl na chodbě sám. Vrátil se do své pracovny  a tam dal průchod své frustraci. Kletby padaly na hlavu té cizinky, ale i matky. U oběda, kam dorazil poslední, si prohlížel dění v sále. Suzan seděla vedle jeho matky, po druhé straně  poposedával jeho syn. Williem se podíval jejím směrem snad tucetkrát za minutu a Simon sedící poblíž jí bavil jakousi historkou. Jeho, Patrika nebrala pořádně na vědomí. Jídlo končilo, když se rozhodl její ignoraci ukončit.

„Paní Suzan, byl bych rád kdyby jste mi věnovala čas a přišla za mnou do mé pracovny. Rád bych zjistil co jste zač a jak se k vaší přítomnosti v mé domácnosti stavět.“ Pronesl chladně. Byl to nestoudný návrh, vzhledem k tomu, že jeho pracovna byla zároveň i jeho komnatou, ložnicí.

„Jak si přejete, pane. Za hodinu jsem vám k dispozici.“ Pronesla s příjemným přízvukem. Zamračil se. S takovou odpovědí nepočítal. Měl na mysli, že půjde okamžitě i když jí to přímo nenařídil. Vzdor!!!   To jediné mu tepalo v hlavě. Přesto mlčel.

Čas, než zaznělo tiché zaklepání se vlekl. Nervózně pochodoval po místnosti.

„Dál!“ zavrčel. Vstoupila a zavřela dveře.

„Přál jste si mne vidět, pane?!“ klidný hlas ho dráždil. Nemá z něj ani ten nejmenší strach, obavu, respekt.

„Ano. Posaď se.“ Ukázal na židli uprostřed místnosti. „Děkuj, ale postojím.“ Ráznými kroky stanul před ní. Byla tak malá v porovnání sním.  Sahala mu sotva k prsům, stejně jako … nesrovnávej je! Přikázal si.

„Posaď se paní.“ Upřel své oči do jejích.  Pokrčila rameny. „Když jinak nedáte…“ byla lhostejná, ne vyděšená. I muži se jeho pohledu báli, proč ona ne?

„Madam, je mi známo, že jste zde získala mocné zastánce, ale jen já rozhodnu zda tu i nadále bude váš domov. Myslím, že by bylo nasnadě aby jste mi projevila dostatečný respekt a úctu.“ Stál jen kousek od ní opřen o stůl, ruce založené na prsou.

„Respekt a úctu si musíte získat pane. Uznávám, že tu jste pánem,ale pokud se rozhodnete, že zde již nemám pobývat… poslechnu vás a odejdu do svého! domu.“  pronesla  s dostatečným důrazem na poslední slova.

„Madam!!!“ její vzpurnost v něm vyvolávala hněv.

„Nekřičte pane! Říkali mi, že jste chytrý, spravedlivý a laskavý muž. Zatím s tím, ale nemohu souhlasit. Vaši lidé vás ctí a mají rádi, proto nejspíše nebudete tyran a ani zloduch. Já ovšem vaše poddaná nejsem. Jsem svobodná, a to ve všech významech tohoto slova a jen já rozhodnu o svém osudu, nikoli vy. Vaše rodina i lidé mne přijali a dali mi domov. Pokud s tím vy nesouhlasíte, nic s tím nenadělám.“ Pronesla bez emocí.

„Paní jíte mé jídlo, látka, která vás šatí také pochází z mých skladů, kůň na kterém jezdíte z mých stájí a pokoj který obýváte, je součástí mého hradu. Ochranu vám poskytují mí vojáci…. Jste tedy odkázána na mne a tudíž jste my povinována poslušností!“ jen silou vůle udržel hlas tichý. Políček který mu uštědřila svou poznámkou mu nebyl po chuti.

„Pane jídlo i látku jsem vyvážila přínosem vaší domácnosti. Kůň náleží mě a ubráním se sama. I tu střechu nad hlavou vlastním. Nejsem vám povinována ničím jiným než pouhou lidskou slušností. Nemíním vám nijak škodit, vlastně si i nadále míním na jídlo…… vydělávat. Učím vaše děti a starám se o kuchyni a dílny. Věřte, že nežiji na váš účet!“  Copak musí neustále odporovat?! A co to říká…Vydělat!? Copak ženy se živí prací? Snad jen … ne , ona není děvka.

„Odkud jste paní?“ změnil úmyslně rychle téma. „Z pevniny.“

„Odkud?!!“  „Z království v srdci Evropy!“ odsekla. Zamračeně si ji prohlížel. Nedozvěděl se nic co by už nevěděl.

„Kde je vaše rodina? Muž jemuž náležíte, či který za vás nese odpovědnost?“ zahlédl záblesk bolesti v jejích očích . normálně by mu to vadilo, ale teď měl radost. I když jen na malý okamžik. Ublížil jí, pohnul tím jejím klidem.

„Jsem vdova, jak již jistě víte a na světě nemám nikoho koho bych i vzdáleně mohla zvát rodinou. Jsem sama a odpovídám za své činy také sama.“ Pronesla klidně. Smutek který zahlédl, jako by nikdy nebyl.

„Proč tu jste ?!“

„Protože mi to nabídl váš správce a po něm i vaše matka a bratr.“

„Ne, ptám se kde jste se tu vzala. Proč jste přišla právě na Elysium.“ Mlčela. „No, paní!“ byl netrpělivý.

„Pršelo a stmívalo se když jsem dojela k hradní bráně. Netušila jsem kde se nacházím. Váš hrad se předemnou objevil nečekaně. Neměla jsem cíl a tady mne bylo potřeba. Zůstala jsem.“ V očích měla nepřítomný pohled. Jakoby se v mysli vrátila zpět do onoho deštivého podvečera.

„Před čím utíkáte?“ vyštěkl další otázku.

„Utíkám? Ne já neutíkám. Jen jsem hledala místo kde žít. A konečně našla.“ Upřela na něj své kočičí oči.

„Zapomínáte se paní. To já rozhoduji  zda tu budete moci zůstat.“ Upozornil ji.

„Já, ale nemluvím o vašem hradu. Mám kus vlastní země i přístřeší.“ Pronesla konejšivě. Copak je malé dítě aby se mnou mluvila tímto tónem?!

„Svou zem? Kde paní?“ byl rozzlobený a popuzený. Nevydržel již v klidu stát a dívat se na její klidnou tvář. Ráznými kroky přecházel místnost.

„Hodinu jízdy od vašeho hradu.“ Neměla chuť mu cokoli říkat, to poznal ze změny jejího hlasu i postoje.   „Pokud jste se svým výslechem skončil šla bych si po své práci. Jistě máte mnoho důležitějších povinností než zpovídat jednu obyčejnou ženu.“ Zvedla se a podívala na něj chladnýma očima. Na hlavě  měla čepec tak n ebyli vidět její kratinké vlasy. Vypadala velmi žensky a on si to poprvé uvědomil. Nejen to. Věděl přesně jak půvabné křivky  skrývají volné, neforemné šaty.a ty křivky ho přitahovali.

„Já určím kdy skončím !!!!“ zastavil se před ní a zlostně si ji měřil.

„Jistě. Ovšem já už nemám na další hloupé otázky čas ani náladu … pane! Až  budete mít dotazy hodné vašeho rozumu ráda s vámi budu pokračovat v rozhovoru, ale teď … přeji příjemný den!“  při posledních slovech vstala,  uklonila se a šla ke dveřím. Patrik se nechápavě díval, jak bere za kliku a otvírá dveře.  „Paní!“ zakřičel. Aniž se ohlédla vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře.

Ahoj, vím, že jsem mooooc dlouho nic nepřidala, ale snad se časy lepší a já se pokouším dopsat nedokončené věci a dát v šanc i něco nového. Omlouvám se předem, že v tomto dílku nenajdete upíry ani jiná  milá stvoření, ale trochu mystiky tam taky je. Snad se bude líbit.

ELYSIUM

           Sesedl. Jak je to dlouho? Dva roky. Jsou to dva roky, co opustil svůj hrad. Stále ještě cítil bolest, stejnou jako když odjížděl. Jen dnes byla jakoby pokryta neviditelnou šálou. Uvázal koně a rozhodl se projít. Jeho lidé a i Simon počkají. Šel pomalu, bez cíle. A stejně jakoby podvědomě vyhledala jeho mysl směr, vedla ho na jedno jediné místo. Tam uprostřed jeho lesů byl totiž jeho soukromý ráj. Nijak velká mýtina, lemovala tůň s kouzelným vodopádem. Místo jeho snů a lásky. Byl již tak blízko, že zaslechl šumění vody. V majestátním tichu lesa vyzněl výkřik jako výstřel z pušky. Jen pár vteřin mu trvalo, než pochopil, co nečekaný zvuk znamenal. První reakcí bylo vyrazit na pomoc neznámému, ale vzápětí mu došlo, že to byl výkřik radosti. Pomalu obezřetně se blížil k okraji stromů. Jeho pohled rychle přelétl mýtinu a našel původce hlasitého zavýsknutí. Než, však mohl rozeznat kdo jím je, vrhl se onen člověk střemhlav ze skalky nad tůní. Dřív, než se rozhodl, zda jít zjišťovat, jak se daří tomu hlupákovi, vodu rozčeřila vynořující se hlava a vzduch naplnil veselý hlas. Pohyb na břehu a další čeření ho upozornili na přítomnost dalšího člověka. Pozoroval hladinu a chvilku mu trvalo, než poznal, že ten na koho chlapec volal, není člověk nýbrž … pes. Teď už si byl jist, že ten hlupák co skákal z výšky, byl hoch. Nad vodou se vznášela hlava s hnědými střapatými vlasy. Pozorně si prohlížel jeho tvář, ale byl příliš daleko, aby rozeznal rysy tváře.  V prvním okamžiku chtěl vyjít ze svého ukrytu mezi stromy a ptát se co tu pohledává, ale rozmyslel si to. Nestál o společnost. Přišel sem za vzpomínkami. Obešel palouk a usadil se nahoře nad vodopádem. Tak měl celou loučku před sebou jako na dlani. Jen co se uvelebil, začal si pečlivě prohlížet scénu pod sebou. Teprve v tuto chvíli zpozoroval drobné změny. V přítmí prvních stromů se skrýval malý domek. Když odjížděl, věděl, že tu nestála. Patřila snad tomu chlapci? Pozorně hledal další změny. Víc jich nebylo, jen snad, že na celém palouku byla znát péče lidské ruky. Vrátil se očima zpět k chlapci. Ten právě ráznými tempy mířil ke břehu. Na mělčině se zvedl, psa v patách. Byl drobný, štíhlý, mladíček. Pousmál se. Přesto v jeho pohybech, gestech bylo cítit sebevědomí nemístné k jeho věku a postavě. V tom se otočil a Patrik tlumeně zaklel. Ten mladíček dole nebyl žádný chlapec, ale dívka… možná ještě dítě. Právě teď se protahovala a vystavovala slunci a Patrikovi své tělo na odiv. Podle pohybů rtů poznal, že mluví, nejspíše se psem, ale bylo to příliš tiše, aby vítr donesl její slova až vzhůru k němu. Co krucinál dělá ta žena uprostřed jeho lesa? Kde se tu vzala? A proč je sakra sama? Bydlí snad v tom domku? Otázky mu vyvstávaly v mysli. Právě teď měl dost svého výhledu, jakkoli byl lákavý. Simon i Will budou muset hodně vysvětlovat. Tiše a nezpozorován odešel.

                  Jeho pán se vrací!!! Simon byl nadšený. Nejenže Patrik byl jeho pán, ale byl víc než to. Byl jeho přítel. Jeho doprovod potkali na okraji lesa na cestě k hradu. Kde je ale ksakru on sám? Bojovník tu stojí sám.

„Simone?“ ozval se znepokojeně jeden z mladíků jeho doprovodu. Dřív než stačil zareagovat, z přítmí stromů vyšel muž. Mlčky se měřili pohledem. Simon seskočil z hřbetu svého koně a nadšeně zvolal.

„Můj pane! Patriku !“ , hodil uzdu koně chlapci po svém boku a pár rychlých kroků ho doneslo k příteli.

„Simone! Jak dlouho už to je?“ přijal medvědí objetí. Chvíli tak setrvali, a když odstoupili, pozorně si jeden druhého prohlíželi.

„Dva roky“ pronesl tiše.

„Ano, dva roky“ pokýval on hlavou.

„Pojď Patriku! Tvá matka i bratr se tě nemohou dočkat.“ Pronesl a zamířil zpět ke koním. „Matka…“ vzdychl.

„Jak moc se to tu změnilo.“ Konstatoval Patrik, když bok po boku jeli vstříc jeho domovu.

„Ano, nastalo mnoho změn. Tvá matka i William se o panství a hrad starají dobře, ale… „ , odmlčel se Simon.

„Ale? Simone, až k hranicím se donesla zvěst o vybrané kuchyni mého hradu. Nepamatuji se, že by Grethen byla tak vynikající kuchařka.“ Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Grethen byla stará jako hrad a její jídlo jeho obyvatele udržovalo na živu, ale to bylo taky vše. I na bojišti jedl Patrik chutněji.

„Zdá se mi nemožné, že by svou vládu nad kuchyní přenechala jiné. Pokud…“ neuměl si představit, že by ta stará žena zemřela.

„Ne. Grethen je stále mezi živými Patriku, ale nemožné se stalo skutečností. Opravdu předala velení jiné. Nebylo to dobrovolně, spíše bych to nazval palácovým převratem, či vzpourou. Podcenila Suzan a její věrné.“ Vysvětlil s pobavením v hlase i očích.

„Suzan?“ Patrik si neuvědomoval na hradě žádnou ženu tohoto jména.

„Ah… ano. Tu nemůžeš znát. Objevila se tu tak měsíc po tvém odjezdu. Je pro nás stále trochu záhada, ale tvá matka si ji velmi oblíbila a nejen ona. Polovina mužů na hradě by ji chtěla zvát svou. To se ovšem nikomu zatím nepovedlo. Hodně se od jejího příchodu změnilo. K lepšímu jak uvidíš. Lady Baetrice v ní vidí spíše dceru než cizinku. Její…nápady jsou užitečné celému panství. Snad nikdy nebyli truhlice na Eliseu tak plné zlata, vlastně nejen hradní pokladna se naplnila po okraj.“ Simon se odmlčel. Podíval se na přítele.

„Vypadá to, že i ty jsi jedním z jejích věrných.“ Podotkl on s úsměvem. „Kdy bude svatba příteli? Pochybuji, že by mohla dostat lepší nabídku.“ Zeptal se. Výraz v přítelově tváři ho, ale překvapil.

„Svatba?! Je vidět, že ji neznáš.“ Pronesl smutně a s notnou dávkou ironie.

„Proč? Je tak ošklivá?“ snažil se najít Patrik příčinu přítelova smutku.

„Ošklivá! Vůbec není ošklivá. Je kouzelná. Drobná, občas mi připomíná skřítka i když … ne je půvabná, ale zatím odmítla každého a zbytku dala na vědomí, že se znovu provdat nemíní.“ Vysvětlil.

„Takže …?!“ tohle přece nemohlo nikoho odhodlaného zastavit. Znal své muže, pokud se pro něco rozhodnou tak neustoupí. Ne bez příčiny.

„Takže nic.“ Suše uzavřel Simon.

„No tak Simone copak se nenašel nikdo, kdo by ji…“

„Ne. O nevinnost ji nikdo oloupit již nemůže. Je vdovou, a že by ji nějaký muž navštěvoval v její ložnici, se nepovedlo zjistit. Ono …dala dost jasně na srozuměnou, že by si muži měli počkat na její pozvání. Krátce potom, co převzala vládu nad kuchyní, ji zkusil položit na záda Ian. Skončil s nožem přitisknutým ke své chloubě. Dala mu vybrat. Buď bude držet ty své špinavé pracky z jejího dosahu, nebo začne mluvit, fistulí. Odnesl si drobnou jizvu, aby nezapomněl. Vlastně jak se zasněným vypráví. Když přikývl, usmála se na něj. Sama ho ošetřila a jako bolestné dostal koláč, ten nejlepší co jsem kdy jedl, navíc. Tedˇv něm má paní Suzan  nejoddanějšího strážce. Nejenže si k ní Ian nedovolí nic sám, ale krutě by ztrestal každého, kdo by jí chtěl ublížit.“ Simon mluvil ke konci vesele. Vzpomněl si, jak přišel k úplně omámenému Ianovi.

„Simone, chceš mi říci, že Will tohle dovolí?! Že nechá tu zpupnou ženu aby se takto chovala? Cožpak není on nejvyšším pánem na Elyseu.“  Patrik se zlobil. Neměl rád svéhlavé ženské.

„Will!“ , rozesmál se Simon. „Drahý příteli ač tvému bratru nelze vyčíst nedostatek mužnosti a aristokratické arogance a panovačnosti, na Suzan nestačí. A hlavně… je to pár měsíců, co dal na srozuměnou, že každý kdo jí zkusí nadbíhat, loví v jeho revíru. Zamotala mu hlavu, což je další z důvodů proč ji ještě nikdo ….“ nedokončil větu. Vzpomněl si na poslední z důvodů. Dozvěděl se o něm teprve nedávno.

„Simone, to chceš říci, že Williem se již několik měsíců dvoří té vzpurné ženě? On, syn a bratr zemana! Sakra co je ta ženská zač? Proč si ji jednoduše nevezme násilím? Vždyť, neznám holku, která by se po noci s ním zlostila!“ Patrika, začínala ta neznámá rozčilovat. Ženy mají být krásné, milé, poslušné, mírné, poddajné a tiché. Jako jeho milovaná Minerva. Tolik mu chybí. Jsou to již tři roky co zemřela a on stále nemohl zapomenout. A to ani v náruči krásných žen.

„Patriku, myslím, že jsi to byl ty, kdo se v noci vplížil do panenské ložnice.“ Připomněl mu Simon. Ano to byl jediný způsob jak donutit Minervina otce aby povolil jejich sňatek. Bylo mu 23 když jí potkal. Byla tehdy krásné 15leté děvče. Milovala ho od prvního okamžiku stejně naléhavě jako on ji.

„Je přeci zemanův syn, proč se nedomluví s její rodinou?“ nevrle odsekl. Vlastně jak to, že není u nich? Napadlo ho. Proč vyvolává nesváry v jeho domě!

„Není s jakou. Měl, by jsi asi vědět, že ona není skotka. Netuším odkud je, ale není ani angličanka, ani francouzka a ani nepochází ze zemí tvé matky. Jediné co se mi povedlo zjistit je, že jazyk kterým, mluví se svým psem pochází z pevniny. Moc toho sobě neřekne. Tvá matka nejspíše ví víc, ale ať už jí o sobě Suzan řekla cokoli, nechá si to pro sebe.“

Takže vzpurná, vdova a ještě nejspíše neurozená cizinka. Kroutil hlavou. „To vážně Will ztratil odvahu?! Copak nic nezkusil? Sakra copak na hradě není jediný pořádný muž který by tu ženskou zkrotil ?!“ Patrik lehce zbrunátněl. Nemohl ani cítit ženy které si myslely, že je muži budou poslouchat.

„Ne, Patriku, to by jsi Williemovi křivdil. Je synem tvého otce a také se řídil bratrovým příkladem. Rozhodl se připomenout jí půvaby tělesné lásky. Víš, že mu žádná z žen na hradě a nejen na něm, neodolá. Jeho reputace milence je pověstná, jako bývala ta tvá.“ Na chvíli se odmlčel. Než mohl znovu začít, ozval se netrpělivý hlas.

„Co se stalo?“ přerušil přítelovo mlčení Patrik.

„No … to co ti teď povím, si nech prosím pro sebe. I já se to dozvěděl nedopatřením. Když ji Will prohlásil za „svou“ a ona odmítla všechny jeho pokusy o dvoření. Zoufale se rozhodl pro trochu … drastičtější postup. Stejně jako ty vstoupil do komnaty své dámy. Ovšem na rozdíl od tebe on nebyl vítán.“

„Co se stalo?“ zopakoval Patrik svou otázku. „Je to přeci jen žena.“ Stále nechápal, proč si bratr nevzal tu ženu i proti její vůli. Je to přeci obyčejná vdova a on zná svého bratra. Jistě by ji za chvíli zbavil vzdoru a podmanil si ji rozkoší.

„No … to je další důvod jak už jsem říkal prve. Má … její společník, s kterým přišla je i jejím ochráncem.“

„Simone říkal jsi, že přišla sama!“ připomenul mu.

„Ano, on vlastně ona není člověk. Má psa. Will jí teď říká bestie.“

„Prosím, Simone tohle už začíná být trochu zmatené. Co se stalo?“  Dotázaný si odevzdaně povzdechl.

„Dobrá, ale Williemovi ani slovo. Když se rozhodl změnit taktiku, udělal to jediné co zbývalo….

Vešel jsem do její ložnice, oblohu už dávno zdobil měsíc a hrad utichal. Pohled, který se mu naskytl, byl dech beroucí. Ležela nahá před krbem, v ruce brk a před sebou pergamen. Tělo vlhké z koupele. Zvedla k němu hlavu.                                                                  

„Pane?!“ její hlas zněl překvapeně. „Suzan , má paní!“ udělal krok k ní a zavřel dveře.

„Stůjte pane!“  požádala ho.  „Nemohu. Příliš po tobě toužím.“  Hlas zhrublý touhou a chtíčem. Očima hltal její nahá záda, oblinky zadečku a bělost stehen. Živě si uvědomoval, jak ho její nahota rozpaluje. Tělo na něž se díval patřilo mladé dívce i když si připouštěl, že oči které se na něj upírají, patří zralé ženě. Nachýlil tělo dopředu, ale strnul uprostřed pohybu. Tichý povel, který pronesla ledovým hlase,  patřil psu doposud klidně ležícím vedle ní. V následující okamžik již stál před svou paní a pysky nebezpečně ohrnutými a srze ceněné zuby mu unikalo temné vrčení.

„Pane, řekla jsem, aby jste odešel. Buďte tak laskav a splňte mé přání. Velmi nerada bych vydala povel, na který by vám má fena ublížila. Víte, že u sebe nemáte zbraň stejně dobře jako já a tudíž nemáte ani možnost se efektivně bránit. Znáte ji a víte, že neposlechne nikoho jiného než mne. Věřte, že pokud bych stála o mužskou společnost ve své posteli, byla bych vaším zájmem polichocena. Takto, ale …“ během své řeči vstala a teď stála proti Willovi v celé kráse svého nahého těla. Byla klidná jako by vůbec nevzala na vědomí, že on očima těká mezi její nahotou a vrčící bestií před ní.

„Má paní …“ vydechl. Napětí ve slabinách ustupovalo.

„Uvidíme se ráno, můj pane.“ Pronesla klidně, ale s důrazem na každé slovo. „Ano, uvidíme se ráno. Přeji krásné sny paní.“ Odpověděl i on ovšem nepřítomným hlasem. Jako ve snách se otočil a odešel. Nikdo nevěděl, že zde byl a on se rozhodl, že to tak i zůstane.

Nebýt pitky před pár týdny nedozvěděl bych se nic ani já. Tvůj bratr byl však natolik zoufalý, že potřeboval ulevit.  Ona se k němu chová, jakoby toho večera nebylo, jakoby předním nikdy nestála nahá a neviděla jeho touhu. Je to zvláštní. Patriku, ale čekal bych, že poté skončí Will v posteli některé ze svých dřívějších milenek, ale on se žádné ženy už měsíce nedotkl. Skoro bych si troufl říct, že se zamiloval.“ Uzavřel zadumaně Simon. Zamiloval? Je opravdu možné, aby se Will zamiloval, vážně zamiloval? Vždy o každé „své“ ženě tvrdil, že ji miluje, ale jeho city nebyli trvalejší než májový déšť. Pokud ovšem…  Ne!  Zakroutil Patrik hlavou. Ne, jeho nestálý mladší bratříček a láska nejdou dohromady. Miloval všechny ženy a nikdy neměl dost. Ale … on přeci nebyl v jeho věku jiný. Vždyť  kolik mu je….? Počítal. Ach!  Will už dávno není mladíček, on sám měl v jeho věku již ženu a dceru. Takže, že by opravdu …

„Simone a nemůže být jen opatrná? Prostě se vám nepovedlo nic zjistit.“ Znal ženy, a proto mu bylo její chování divné. Jenže pokud byla opravu tak svéhlavá jak Simon tvrdí je možné všelicos.

„Je jen jeden … řekněme muž ..“ přes tvář mu přeběhl pobavený výraz, „… který má povolen vstup do její ložnice a postele.“ Patrik se se zvednutým obočím na přítele otočil. „Tvůj syn. Calum  má tu výsadu přespávat v jejím loži.“ Vysvětlil.

„Můj syn!!!“ ne, to se mu nelíbilo. Vzpomínal na své děti. To jen kvůli nim se vrací. Calum a Catrina.

„Sám nelépe víš, jak těžce nesl smrt matky. Po tvém odjezdu přestal mluvit úplně a stáhl se do sebe. Báli jsme se o něj. Ale když se objevila ona … za pár týdnů se nesmírně změnil. Začal jíst, mluvit. Dnes je to krásný, zdravý, silný a veselý chlapec. Netuším jak, ale Suzan vyplnila prázdné místo které sužovalo jeho duši. Čas které ti dva spolu tráví prospívá nejen jemu. Myslím si, že to nebyl jen manžel, o koho přišla. Pohled jakým ho sleduje ve chvílích kdy netuší, že je pozorována přetéká láskou. I lady Catrina ji má ráda. Společně s lady Beatrice se starají o jejich výchovu. Calumovi se paní Suzan snaží vštípit nejen vzdělání šlechtice, ale Will ho cvičí i v rytířském umění. Jak ona říká „Vítěz vede své svaly rozumem.“ Z mladé lady Catrin je krásná dívka. Nebude trvat dlouho a budeš jí hledat ženicha. Doufám, že jsi u krále dobře zapsán a trochu ti s tím pomůže. Vlastně když už jsme u toho, i ty by jsi měla pomýšlet na nový sňatek. Období smutku už dávno minulo.“ Odpovědí mu bylo jen nevrlé zavrčení.

„Patriku, jsou to tři roky co zemřela. Nemůžeš nechat hrad bez paní. Tvá matka má právo předat vládu nad tvou domácností jiné a odpočinout si. Nehledě na to, že i když je tu Calum, měl by jsi mít víc než jen jednoho dědice.“  Nechtěl poslouchat přítelova slova. Jinou ženu, novou manželku! Věděl. Že má pravdu, ale on o jinou nestál. Má, právo aby se rozhodl sám. Nechce po boku ženu, jenž nebude milovat a on už milovat nebude. V očích měl nepřítomný pohled, když se ztratil ve vzpomínkách.

Poprvé ji spatřil když přijeli k McDovelům.  Minerva tam byla na návštěvě. Douglasova neteř.  Drobná zlatovláska s nebesky modrýma očima mu učarovala na první pohled. Byla o celých dvanáct let mladší než on, ale to mu nevadilo. Během pár dní, které strávil na Douglasově hradě  se mu povedlo dívku okouzlit a získat si její srdce. Když se za měsíc vydal k jejímu otci aby si o ní řekl nečekal žádné nesnáze. Se starým McNarem byli spojenci. Bohužel on měl se svou dceru jiné plány. Chtěl s její pomocí získat podporu Kerrova klanu. Provdat ji za jeho nejstaršího syna. Tehdy, dřív než mohl McNar sepsat svatební smlouvu se mu v hlavě  vylíhl nápad. Věděl, že Minerva je jeho, jenom jeho a tak podle toho jednal.

„Patriku! Patriku!“ Přítelův hlas k němu pronikal z dálky. Právě vyjížděli z přítmí stromů a před nimi se tyčil Elysium. Mohutný hrad z černého kamene. Majestátní, krásný i hrozivý zároveň. Domov!!! Patrik se nadechl, ano teď je opravdu doma. Popohnal  Bojovníka  a za pár minut byl před hradbami. Zvolnil v krok a tiše vjel na padací most. Jen co dojel na nádvoří, v patách mu byl Simon a ostatní, byl u něj stájník. Seskočil z koně a rozhlédl se. Na schodišti u hlavních dveří stála jeho matka. „Otče!“ jiskrný dívčí hlas odpoutal jeho pozornost. Ze schodů k němu běžela zlatovláska.

„Catrino!“ rozevřel náruč. Dívka mu skočila do rukou.  „Holčičko!“ zašeptal jí do vlasů. Schoval obličej do té zlaté záplavy. Ano je doma! Pustil dívenku a prohlédl si jí. Pocítil bodnutí u srdce , byla tolik podobná matce.

„Matko.“ Pokynul hlavou když s dcerou po boku došel k ní. „Calume, synu!“ klekl před chlapce  skrývajícího se v ženiných sukních. Měl jeho barvu vlasů, ale oči měli odstín jeho matky. Chlapec si ho prohlížel, ale když natáhl ruce aby ho objal, schoval se za svou babičku. Sklonil hlavu aby ukryl bolest, kterou mu synova reakce způsobila.

„Synu, dej mu čas. Byl jsi dlouho pryč a on je ještě malý, nepamatuje si tě.“ Pronesla tiše starší žena. Zvedl se.

„Dobře. Kde je Will , matko?!“

„Tady! Proč jsi nevzkázal dřív, že se vracíš?!“ bodrý hlas bratra se mu opřel do zad.

„Bratře!“ jejich monumentální těla se do sebe zaklesla ve vřelém objetí. „Pojď přeci dovnitř, tuláku!“

Rodina ustoupila stranou aby mohli projít. Ve velké síni to vonělo voskem a čistotou. Bratr ho vedl k hlavnímu stolu. „Jane dones svému zemanovi jídlo!“  rozdávala lady Beatrice rozkazy. „Nezapomeň na koláče!“ zavolal za ní Williem. Zbytek dne strávili společně. Vlastně hlavně s Willem a Catrinou. Calum se stále držel dál, ve stínu Beatrice. Když odešla, šel i on. Zjistil, že Simon nepřeháněl. Opravdu si vedli líp než mohl kdy očekávat. Největším překvapením bylo nové území. Těšil by se z něj o mnoho více, kdyby mu neřekli, že zásluhy za jeho získání nese ta neznámá cizinka. Jak blízká se zdá jeho rodině! Vadilo mu to! On je svrchovaným pánem a udělá jejímu vměšování rázný konec. Pokud ji Will opravdu chce tak ji dostane. Jeho vůle nebude zpochybněna.

„Wille, stále slyším paní Suzan sem, paní Suzan tam… kde je ta tajemná žena. Nemá čisté svědomí, že nepřišla pozdravit svého pána?“  nechal aby jeho rozladění proniklo hlasem.

„Patriku!? Ne, její svědomí je čisté. Nepřišla, protože tu není. Kdybys dal vědět dřív než pár hodin před tím než jsi se objevil, byla by tu. Takto ji poznáš za pár dní, až se vrátí na hrad. A měl bych tě upozornit, že tvrdit o sobě, že jsi její pán je neuvážené. Ona není tvou poddanou. Je svobodná.“ Nechápavě si Patrika prohlížel. Co mu je? Ani ji neviděl a mluví jako by ji nenáviděl.

Přemýšlí, jaký asi je. Jak moc je podobný svému otci, jak velká bude jeho moc. To, že Joshua jako nejvyšší z vyšších má moc nad životem i smrtí je fakt, který znám všem z našeho druhu, ale jakou mocí vládne a bude vládnou Richard nebo já?  To byli otázky, které se mu honili hlavou.  Nebylo to proto, že by chtěl zpochybnit naše postavení. Vlastně spíše naopak. Doufal, že bude stejně silný jako Josh. Jen silný vůdce má šanci uspět.  Nás nečeká pokojné předání vlády. Musíme být dostatečně silní, abychom předešli zbytečnému krveprolití. Cítil jsem Vincovo ohromení, když zjistil stáří lorda Meridena. Ač znal věk Joshův i můj, stále si neuvědomoval, jak opravdu staří dokážeme být. Musím přiznat, že Meriden byl jistým způsobem výjimka.  Většina „starších“ nemíval ve zvyku přežívat tak dlouho. Většina z nich ukončila svůj pobyt na tomto světě dřív, než se měnil panovník. Ač z lidského pohledu mohla být „nesmrtelnost“ příjemnou záležitostí, ve skutečnosti může být čas i nepřítelem.  Zvláště když vidíte rychlost změn v lidském světě.  V dobách kdy lidé věřili mýtům a legendám, kdy cesty přes kontinent byly utopie, kdy pojem civilizace bylo vyjádření směnného obchodu, v takových dobách byl život našeho druhu pestřejší. Cesta ubíhala monotóně  a já se Vincovi snažil alespoň trochu nechat nahlédnout do myslí jedinců žijících staletí v jiném uspořádání světa než jaké znal či si dokázal představit.

Blížíme se k domovu. Vinc zaparkoval za Roxem a po jeho vzoru vystoupil aby  mi otevřel dveře. V ten okamžik se rozletěli vstupní dveře a  z nich  vykoukla blond hlava.

„Vinííííí !“ Zavýskla Tex a rozběhla se. Vinc sotva stačil rozevřít náruč  a obejmout ji. Jejich polibek byl více než výmluvný. Podstata jejich vztahu byla všem jasná. Až teď mi došlo, že lord  stejně jako jeho doprovod nemá ponětí o „zvláštnostech“ naší rodiny.

„Ehm….“ Odkašlal si nesouhlasně Darius.

„Ach … promiňte.“ Usmál jsem se místo nich já.

„Tex prosím nech Vincenta odvést auto. Pak už bude zas jen tvůj.“ Požádal jsem ji vesele. V tu chvíli se k nám připojil i Josh s poněkud překvapeným Lordem Meridenem. Rox už s autem zmizel ke garážím.

„Hned jsem tu boučku.“ Šeptl jí do ucha a přidal pusu na čelo. Posunul ji k nám. Vzdychla, ale to už byl v autě.

„Jako by to nemohl  udělat Rox.“ Durdila se a nakrčila čelo.

„Tex, holčičko nemrač se. Když jsi to bez něj vydržela do těď tak  tu minutku či dvě zvládneš také.“ Zasmál se Josh a popošel k ní aby se mohli přivítat. Skočila mu kolem krku.

„Proč jste nezavolali? Máma má službu. Lizi je na prohlídce společně s Richem a Sam. Jsem tu jen já. Mohli jsme vás vítat všichni kdyby jste dali vědět!“   Hlásila a zlobila se dohromady. Josh přešel její stesky a políbil ji na tvář.

„Dovolte mi Meridene abych vám představil svou rozkošnou vnučku. Lord Mesaney. .. Texas.  Texas  … lord Mesaney.“ S mírnou úklonou se Tex postavila čelem proti staršímu muži.

„Těší mne vaše lordstvo.“ Pronesla. Svá slova doprovodila bezchybnou úklonou. Nezapomněla nic, z tohoco se kdy naučila.  Ani mě, ani Joshovi neušla mírná ironie v jejích slovech. Oba jsme věděli jak se na ni a Melody dívali muži v době kdy ještě byly lidmi. Já to  poznal teprve nedávno , díky Joshovým vzpomínkám. Pohled, kterým Meriden i Darius provrtávali její drobné tělo byl plný nejrůznějších emocí. Překvapení, ohromení, pobouření až po znechucení. Jistě na Tex byl na první pohled znát její původ.

„Ach …. I mne.“ Vráti ji zdvořilost Meriden. Nejistý si tím jakou reakci jeho pán očekává.

„Tex, kde je Rie ?“  Nedbal na jeho rozpačitý postoj Josh.

„Myslím, že vyrazila na lov. Lizi a Sam tu teď byly pořád a ona chce být připravená. Lizi je na rozsypání i když má před sebou ještě pár týdnů.“ Informovala.

„Máma si myslí, že možná prcek přijde na svět o něco dřív. To víš, vaše cestování nedělá Lizi nejlíp.“ Vyčítavě se na mne podívala. Než jsem stačil odpovědět, došli k nám Vinc s Roxem.

„Ahoj Roxi!“ zamávala mu.

„Jdeme dovnitř.“  Pronesl Joshua a sám zamířil k domu. Skončili jsme v obývacím patře a Josh zasedl do svého „trůního“ křesla. Nechal Tex a Vince aby se postarali o  naše hosty. Jen co jsme se usadili….

„Meridene jistě čekáš na vysvětlení. Tvůj doprovod je totiž mírně řečeno vyveden z míry.“ Pronesl pobaveně Josh s pohledem upřeným na Daria.

„Ano výsosti. Jsem poněkud zaskočen.“ Upjatě přitakal lord. Darius jen mlčky přikývl.

„Jen pro Tex. Drahoušku, ten muž který si tě prohlíží přísným pohledem je pobočník lorda Mesaney, Darius.“  Představil ty dva.

„Má rodina, jak brzy zjistíte, neodpovídá zažitým předpokladům a zvyklostem. To je, ale jen jedna z věcí, kterou bych si přál aby mí nástupci změnili. Lidé opustili otroctví  už před několika staletími  a my kteří se stále pyšníme  tím, že jsme  něčím více než oni v něm stále žijeme.“ Z jeho mysli prosakoval odpor k těmto poměrům.

„Rád bych vás požádal o trpělivost, neboť s vysvětlení bych rád počkal až bude má rodina kompletní.“ Pronesl již o poznání klidněji. Stál jsem na svém místě, tj. po jeho levé straně a vpíjel se do myšlenek Daria. Ty lordovi jsem nechal být, dokud je nebude chtít znát Josh. Nevrlé zavrčení v mé hlavě patřilo, ale Vincovi. Darius byl v rozpacích, ale s úcty k svému panovníkovi se snažil přijmout fakt, že má projevovat úctu nečisté. A to ještě netušil, co ho čeká. Bav se! Poslal jsem k Vincovi. To jeho čeká velké překvapení. Chtěl jsem, aby se na to podíval z mého pohledu a nevyvolal spor. Pochopil a já ucítil místo vzteku pobavení.

„Meridene, máš-li nějaké otázky…?“ Vyzval ho Josh.

„Ano, můj pane.“

„Jen směle….“ Povzbudil ho.

„Nevím co říci k vašemu postoji. Mám, ale obavy zda se vaše přání setká s přijetím. Nečistí byli vždy vnímáni jako otroci, věci, majetek.“  Bohužel Vincovi humor nevydržel dlouho. Jeho zavrčení teď slyšeli všichni, ale nebyl sám. Přidal se k němu i Rox a Tex.

„Klid mí milí.“ Usmál se Josh.

„Meridene já sám jsem strávil staletí ve společnosti Tex a její matky a mohu směle prohlásit, že neznám ušlechtilejší a inteligentnější bytosti. Jejich jediný nedostatek je i jejich prokletím. Žít s vědomím, že nikdy nespatří své potomky, krev své krve je víc než bolestivé. Ale já mám své důvody tako uvažovat. Vezměme však třeba Roxe. Ten se k mé rodině přidal jen před pár měsíci a sám jsi měl teď možnost slyšet jak reagoval na tvou otázku. Žil u dvora velmi dlouho, troufám si tvrdit, že déle než ty sám a přesto…. Přijal můj pohled na změněné.“ Naprosto klidně odpovídal a klidnil neklidné ovzduší.

„Zdá se, že je pro vás původ důležitější než kvality dotyčného.“ Ozvalo se jemným hlasem od terasy. V otevřených dveřích stála drobná postava Rí.

Ta si pátravě prohlížela oba muže.

„Byl jste mi vylíčen jako muž rozumu milý lorde, ale teď si nejsem jista zda vám Rox nelichotil.“ Její ostrá slova byla v rozporu s tónem jakým je pronášela. Ten byl klidný skoro bych mohl říct sladký.

„Kdo jste?“ vyskočil na nohy Darius. „A jak se opovažujete takto mluvit s mým páném?“

„Darie sedni!“ Josh pronesl svůj rozkaz tiše a nikomu z nás neuniklo nebezpečí za jeho hlasem.

„Rí, milovaná! Jsem tak rád, že jsi konečně tu.“ S hlasem plným citu a rozzářeným obličejem vstal a šel k ní. Čekala až stanul před ní.

„Vítám tě doma drahý.“ Pohladila ho po tváři a nastavila své rty k políbení. Nečekala dlouho. Vzal ji za ruku a dovedl k druhému „trůnu“. Počkal až usedne a pak si sedl sám.

„Drahá dovol, abych ti představil muže jenž si opravdu zaslouží tvou důvěru. Lord Meriden a jeho pobočník Darius.“  Pronesl k ní. Oba jmenovaní vstali a poklekli u jejích nohou. Obou došlo s kým mají tu čest.

„Královno, dovol abych se omluvil za svého společníka. Je horlivý a neměl tušení s kým mluví.“ Pronesl lord s očima s úctou sklopenýma. Byl to nezvyk vidět se takto chovat muže starší než je kdokoli v této místnosti. I já si odvykl na dvorské způsoby. Ostatní je ani neměli možnost poznat.

„Lorde Meridene, vaše omluva je přijata, ale jen za jediné podmínky. Ty Darie ..“ počkala až oslovený pozvedne zrak k ní, „… již nikdy nebudeš neuctivý k ženě. Jakékoli ženě!“ Zvýraznila.         Čekala na odpověď.

„Má paní, slibuji. Děkuji vám, za vaši dobrotu s kterou jste přešla mou chybu.“  Pokorně dodal. Rie jen kývla.

„Meridene, Darie…. Jak jste již pochopili, toto je má milovaná žena Majorie.“ Dokončil přestavování Josh. „A vaše královna.“

„Je mi ctí vás poznat a složit k vašim rukám přísahu věrnosti vám stejně jako našemu králi.“  S uctivou upřímností promluvil Meriden. Jeho mysl byla plná tváří. Stále se snažil zjistit Riin původ. Rod, k němuž patří. Byl nervózní, že se mu to stále nedaří. Vždy byl pyšný na svou paměť a nechtěl si přiznat porážku. Jeho paměť byla v pořádku, ale nemohl tušit, že Rí v ní nikdy nebyla. Merčen i Darius  se dívali na Rie.

„Zdá se, že vás něčím fascinuji, sire.“pousmála se na lorda Meridena.

„Ano, má paní. Přiznávám, že marně v paměti pátrám z kterého rudu pocházíte.“ Pronesl upřímně. Riin smích naplnil místnost.

„Omlouvám se, sire, ale myslím, že svou paměť namáháte zbytečně.“ Pronesla po chvíli vesele. Nechápavý obličej přímo prosil o vysvětlení. Rie se podívala na Joshe.

„Meridene, obávám se, že má žena má pravdu. Ještě před pár měsíci  byla má milovaná Rie, člověk. Přesto se stala matkou budoucího  vládce. Richard je opravdu můj biologický syn.“ Pronesl Josh. Pohled do tváří našich návštěvníků byl zajímavý. Pohled do jejich hlav však fascinující. Meriden se snažil zpracovat co se dozvěděl společně se skutečnostmi které viděl a cítil. Rie neoddiskutovatelně bilo srdce, vypadala tak o deset let mladší než Joshua a byla upír. Jak by mohla být změněná.  Darius naopak od svého pána hloubal nad tím jak mohl člověk porodit dítě vládce. Absolutně nezpochybnil Joshova slova, jen nechápal jak je to vše možné.  Rie se rozesmála, Josh natáhl ruku a uchopil do ní její. I on měl na tváři pobavený výraz. Škodolibě si užíval rozpaků a zmatků našich hostů.

„Nebudu vás trápit přátelé. „ pronesl po chvilce, když uznal, že trápení bylo dost.

„Pro začátek. Má žena Marjorie se narodila  před ….“ Trvalo více jak hodinu než Josh ve zkratce dovyprávěl příběh své nové královské rodiny. Skončil právě v okamžiku, kdy jsme uslyšeli Richardovo auto. Vracel se zbytek rodiny.   Změnu nálady jsem nepocítil jen já. A nebylo se čemu divit. Vždyť krom Vince  a Joshui jsme tu stále neměli své protějšky. I pro lidské muže je těžké ztratit z dohledu milovanou ženu a u nás to bylo téměř fyzická bolest.

„Zdá se, že nastal čas aby jste poznali zbytek mé rodiny.“ Pronesl Joshua a společně s Rí se zvedl. Oba muži je rychle napodobili. Nepatrným kývnutím propustil mne a Roxe a tak jsme stáli u vstupu v okamžiku kdy Richard otvíral dveře.

„Gregory!“  lizin hlas zněl nadšeně i když poněkud unaveně.

45.Za zavřenými dveřmi

Rodina se bavila, ale na mne byl dnešní den kapku dlouhý.Rae viděl jak se mi pomalu klíží oči.
„Milačku pojď je čas uložit vás do postýlky.“ zašeptal.
„Drází naši bylo nám s vámi dobře a přejeme vám příjemnou zábavu, ale my se s vámi pro dnešní večer loučíme.“ otočil se k ostatním, potom se pro mne sklonil, vzal mne do náruče a odnášel k „nám“ do pokoje. Až cestou mi došlo, že je tam nepořádek. Než jsem však stačila cokoli říct byli jsme přede dveřmi. Jednou ruku otevřel a mě se zatajil dech. Nejenže byl pokoj uklizený, ale byl i vyzdobený. Postel byla oděna v liliích a povlečena do bílých krajek. Vše pro romantickou svatební noc. Jen já byla příšerně unavená. Rae mne postavil, ale nepustil. Políbil mne a pomalu otočil zády k sobě. Sklonil hlavu, přiložil své rty na kůži krku a pomalu drobnými polibky klouzal k hraně ramen. Únava jako zázrakem zmizela a já se zachvěla.Jen …sama se z těhle šatů nedostanu a když mne bude svlékat Rae tak všechno to napětí které se rodí zmizí. Jistě jsem naivní vždyť … Rae a jeho fantazie, ani jsem netušila kolik jí má. Jeho rty posévali mou nahou kůži polibky a ruce které až do teď spočívali na mém pasu se pohly. Netuším jak, ale najednou mi živůtek přistál u nohou a já zůstala jen v košilce, korzetu a sukních, ale i ty právě klesaly k zemi. Jak ví jak to sundat? Já to netušila. Zvedl mne a v „dobovém“ prádelku mne odnášel na teď již manželské lože. Položil mne a začal odkládat své oblečení. Bylo to tak jiné než doposud. Byl tak…….nevím jak jinak to nazvat než dominantní, ale líbilo se mi to. Nahý si stoupl nade mne. Jeho oči jako by rengenovali každičký kousek mého těla. Zavřela jsem oči a představila si co vidí. Zhluboka jsem se nadechla Ach bylo to erotické až moc. Ucítila jsem jeho ruce, dlaně mi položil na klíční kost a posouval je k prsům Dotkl se košilky a udělal to co jsem nečekala, rychlým pohybem mi košilku roztrhl a obnažil mi je. Zalapala jsem po dechu. Nebála jsem se jen ………dál jsem ležela se zavřenýma očima a nechávala vzrušení aby naplnilo mé tělo. Jeho ruce zmizely a nahradila je ústa.Políbil mne do žlábku mezi ňadry a pak jsem ucítila jek si klekl nade mne. Ležela jsem „uvězněná“ mezi jeho stehny, stále jsem neotevřela oči. Vzal mne za ruce, zvedl je vzhůru, položil mi je nad hlavu a držel. Jeho dech mne pohladil po tváři, zlehka se dotkl mých rtů a zas se vrátil k mému dekoltu. Vzal hrot mé bradavky mezi rty a stiskl. Nemohla jsem jinak než vykřiknout slastí. Laskal se s nimi ještě nějaku dobu a mě začínalo vadit, že se nemohu zapojit. Toužila jsem potom se ho dotknout, ale nemohla jsem. Uvolnil si jednu ruku tím, že ty mé ruce chytil do své jedné. Klouzal s ní po křivkách mého tělo a ta jemnost kterou jsem do teď znala byla tatam. V jeho dotecích byla naléhavost a ohromné množství touhy. Ta samá jakou jsem cítila já.Byl tak jiný , ale mě se to kupodivu moc líbilo. Jeho ruka se zastavila na lemu punčošek a pak jsem ucítila jak se trhají. Už zbývaly jen kalhotky a korzet. Co udělá ? Už jen tahle otázka vyvolávala bolestnou touhu. Jako by mne slyšel. Ruka která nedala přežít mému oblečení se posunula po stehně až ke klínu. Prsty nadzvedly látku a dotkly se pulzujícího klína. Ze rtů se mi vydral milostný sten a po něm další, už jsem neměla sílu se tomu bránit. Jeho prsty pozvolna vstupovaly do mne, ale mě se jejich tempo zdálo pomalé. „Prosím Rae netrap mne „ žadonila jsem. Jako by mne neslyšel. Dělal jen to co on chtěl.Dráždil mne a já se vznášela na vlně orgasmu. Najednou jsem byla mimo netušila jsem kde ani co dělám.
„Lásko“ vydechla jsem. Políbil mne a pustil mé ruce. Rychle jsem je obmotala okolo jeho krku a otevřela oči. Díval se na mne a mne jeho oči opíjely. „Chci tě“ pošeptal mi a jediným trhnutím mne zbavil kousku látky který bývali kalhotky. Netuším jak , ale nejednou už nebyl nade mnou,ale zvedl mé nohy a opřel je o své rameno. Cítila jsem jeho tvrdý úd v klíně a čekala že do mne vstoupí. Neudělal to jen lehce dorážel na vstup. Bylo to k nesnesení. „Rae!“ křikla jsem. Uculil se „Chceš mne?“ zeptal se hlasem který přímo volal po sexu. „Ano!“ nechápu jak se může ptát. „Tak pojď!“ zašeptal a než jsem se nadála ležel pode mnou a já byla na koníčku. Klečela jsem přesně nad jeho trčícím nástrojem a klepala se vzrušením. Pozvolana jsem se blížila k němu. Rukou jsem pomohla najít správný směr a zprudka dosedla. Zakřičela jsem rozkoší a začala divoce přirážet. Jako bych to ani nebyla já. Netuším jak dluho mé šílenství trvalo , ale když jsem se probrala uvědomila jsem si, že vedle mých výkřiků se ozýval ještě jeden hlas naplněný extází. Rae! Zmoženě jsem se svezla vedle jeho svalnatého těla a zhluboka oddechovala. „Děkuji drahá. „ zašeptal mi přímo do ucha, „ To bylo to nejúžasnější milování co jsem zažil.“ Byla jsem tak unavená, že jsem se nezmohla na odpověď a jen se stulila v jeho bezpečném náručí a nechala spánek aby mne odnesl do říše snů.

Serena si ho chvilku prohlížela a pak beze slova pokrčila rameny a posadila se.

„Děkuji,“ pronesl tiše, když dosedla.

„Ještě není zač. Smím se ptát?“ Jeho obličej jí prozradil, že otázky očekával. Kývl.

„Kde to jsem?“ (Pokračování textu…)

44.

 Já se vdávám!!

 
Seděla jsem na posteli v dolním pokoji. Rozhlídla jsem se a můj pohled padl na zrcadlo v koutě. Nebyl to můj odraz co jsem viděla, ale……..Johanin. Byla starší než když jsem ji viděla naposled. V ruce držela otevřený medailon a na sobě měla krásné šaty. (Pokračování textu…)

43.Předsvatební noc
Bála jsem se že přestane, ale zatím se tak nestalo.Jeho ústa opustila své místo a přenesla se k druhému ňadru. Rukou sundal i druhé ramínko a nechal košilku klesnout k zemi. Když se dostatečně polaskal s mýni prsy, zvedl mne a položil na postel. Klečel nade mnou, oči pomalu putující po mém nahém těle se mu plnily touhou. (Pokračování textu…)