Moonlight shadow

Povídkový web.

Úsvit – 2

Posted Pondělí, Červenec 8th, 2013
Posted in Úsvit | 2 Comments »

„Já,“ došly mi slova, „je to nádhera, ale nemohu si ty věci nechat. Nemám dost peněz na to, abych ti to splatila.“ Opřel se ramenem o veřeje a rozesmál se.

„Drahoušku, ty věci byly za pakatel, sám jsem si musel obstarat nové oblečení za ty zničené šaty.“ 

Do hlavy se mi nahnala krev a zatmělo se mi před očima. Drahoušku, mi říkával Deryl, ale bylo to spíše ironické pojmenování mé maličkosti.

„Neříkej mi tak, nesnáším to oslovení.“ Ozvala jsem se a upřela na něho svůj zlostný pohled.

„Proč?“ Vpálil mi to okamžitě zpátky.

„Takhle mi říkával můj bývalý a řeknu ti, nemělo to nic společného se skutečným významem toho slova. Většinou se ke mně choval hrozně a tohohle oslovení si užíval nejradši, když mi dával co proto. Jeho převýchova.“ Sklopila jsem zrak ke špinavému koberci.

Ani jsem si nevšimla, kdy se pohnul, ale okamžitě poté, co mnou projela úzkostná vlna vzpomínek, objal mne tak něžně, ale přitom pevně. Trhavě jsem se nadechla, ale pak jsem se uvolnila a prostě se nechala objímat.

„Omlouvám se, už nikdy ti takhle neřeknu. Musíš mi odpustit, když takhle něco podělám.“

„Neomlouvej se, neznáš mě, nemůžeš znát detaily mého života.“ Zostra se nadechl a pak mě za ramena odtáhl na délku paží. Díval se na mě upřeně, propaloval ledovou hloubkou svých modrých očí.

„Chci to, věř mi. Chci o tobě vědět všechno. Každou nepodstatnou drobnost, vše. Jen mi důvěřuj, prosím. Nechci ti ublížit, pusť mě k sobě blíž.“

Zírala jsem na něj a tvář měla uvolněnou, bez výrazu, nechtěla jsem ho odmítnout, ale jak vysvětlit, že nemohu. Místo srdce mi v hrudi zela otevřená a mokvající rána. Každý den jsem začínala tím, že jsem si ji jako pes lízala a připomínala si, že už mě nikdo nesmí takhle zlomit. Pokud se kdy zahojím, chci zůstat sama, abych tímhle martyriem nemusela procházet znovu. Nebylo by vůbec těžké odevzdat se znovu pocitu bezpečí a něčí nesobecké lásky. Tenhle muž mě ani za mák neděsil tím, že není člověk, děsil mě jen pouhou představou, že se do něho zamiluji.

„Dýchej, maličká, začínáš brunátnět.“ Zašeptal tiše a sevřel své dlaně na mých ramenou ještě pevněji. Tlak jeho prstů na mé kůži mě přivedl zpět a donutil zalapat po dechu. Ani jsem si neuvědomila, že mě plíce pálí nedostatkem kyslíku.

„Čím tě tolik děsím? Je to tím, že jsem jiný? Proto se odtahuješ vždy, když tě chci přivinout blíž? Chci ti pomoci postavit se zase pevně na nohy a ukázat ti, že svět je nádherný, i když si to o něm nemyslíš.“

Párkrát jsem mrkla a pak nasucho polkla. „Nemohu tě milovat, už nikdy, nikoho, já…“

Nejdříve se zatvářil smutně, a pak pevně zavřel oči, když je však opět otevřel, zdál se být uvolněný a smířený. „To nevadí, nechci tě do ničeho nutit. Pokud nemáš ve svém životě místo pro milence, přijmeš mě alespoň coby svého přítele?“

Chviličku jsem o tom přemýšlela, a pak skoro neznatelně kývla. Že mi nechce nijak ublížit, už předvedl, odehnal tu holku a zachránil mi život, nemohla bych si přát lepšího ochránce a lepšího přítele.

„Budu velmi ráda, když se staneš mým přítelem.“ Vydechla jsem skoro neslyšně a on si mě opět vtiskl do náručí.

„Mám celou věčnost na to, abych počkal, až změníš názor.“ Šeptl mi do vlasů a já neměla tu vůli mu odporovat. Pokud si myslí, že v tomhle mě zvyklá, tak to se šeredně mílí.

Dalších pár dní se choval slušně a s odstupem. Chodil mi naproti do práce a dával bedlivý pozor, abych se v pořádku dostala do postele. Zůstával se mnou, než jsem usnula a pak se vytratil, jen aby na mě mohl další noc zase čekat před barem. Podzim se přehoupl v zimu a ulice teď pokrýval lehký poprašek prvního sněhu. Byla jsem více než vděčná za zimní výbavu, kterou jsem od Scara dostala.

„Tak dobrou a zítra nashle.“ Zavolal Kelvin, když se loučil s kuchaři a zamykal velkou železnou žaluzii, která chránila vchod do baru před nevítanou návštěvou.

Rozhlédla jsem se kolem a mé oči se automaticky stočily k velikému stínu, elegantně se opírajícímu o budovu přes ulici. Počkala jsem pár okamžiků, dost na to, aby se všichni rozešli po svém a já osaměla na ledovkou pokrytém chodníku. Bylo pondělí ráno, a to se po ulicích nepotulovalo moc lidí, vyjma pár ubohých bezdomovců, schoulených pod provizorní přístřešky z papundeklových krabic.

Přeběhla jsem silnici a celá nedočkavá se blížila ke známému přízraku. Už zdálky jsem vycítila jeho lehký vřelý úsměv, který nasadil pokaždé, když mě uviděl.

„Ahoj.“ Zastavila jsem se před ním a culila se jako úplný pitomec.

„Ahoj krásko.“ Oplatil mi tiše a svůj pohled nespouštěl z mé červenající se tváře. Věděl to, určitě už poznal, že se mi za těch pár dnů dostal pod kůži mnohem víc, než jsem chtěla.

Možná to byly jemné drobnůstky, které se v této době už jaksi nenosily, to že byl džentlmen každým kouskem svého těla a věci, které by dnešnímu muži připadali trapné, on dělal naprosto přirozeně a s neuvěřitelnou grácií. Možná za to mohli ty hodiny, jež se mnou strávil v družném hovoru. Nesoudil, neradil, pouze poslouchal, a pokud měl svůj názor, lehce ho přednesl jen coby dodatek k mému monologu. Chtěl o mně vědět vše a i když jsem se zařekla, že mu nebudu vykládat příběh mého života, vždy mě nějakou oklikou donutil prozradit více o své rodině, či bývalém příteli. O sobě mi toho mnoho neřekl. Věděla jsem jen z útržků, jeho podřeknutí, že musí být starý a podle jeho barvitých vyprávění určitých historických událostí, jsem mohla tipovat, že na svém dokonalém krku má něco okolo dvou set křížků.

„Koupil jsem snídani a mám pro tebe překvapení, tedy až se najíš.“  Ukázal velký papírový pytlík, který opatrně svíral v prstech.

Už jsem věděla, že může jíst, dokáže strávit lidské jídlo, ale už několik desetiletí se drží na tekuté stravě, protože chuť lidských pokrmů se mu jaksi přejedla. Také se mohl běžně pohybovat ve dne, i když přirozené to pro něho nebylo. Díky jeho zbystřeným, dravčím smyslům pro něj bylo jednodušší lovit v noci. Nezabíjel své oběti, pouze je omámil a poté, co mu poskytly cenou krev, poslal je bez jediné vzpomínky dál do světa.

„Překvapení?“ Zamrkala jsem omráčeně. „Jaké překvapení?“

„Až po jídle.“ Uculil se lišácky.

Naoko jsem se zamračila a pak přijala nabízené rámě, aby mě doprovodil těch pár metrů domů. Byla tu pěkná zima, ale alespoň tu nemrzlo. Rozsvítila jsem jen lampičku, protože ostré světlo mu nedělalo dobře. On zatím vytáhl na stůl velký papírový kelímek s čokoládou a malou bagetu s borůvkovou náplní. Věděl, čím mě dostane. Svlékla jsem si bundu, ale zbytek věcí si nechala pěkně na sobě. S úsměvem se díval na to, jak s chutí ukusuji bagetu a usrkávám ještě vlažnou čokoládu. Neřekl ani slovo, dokud jsem nedožvýkala a nedopila poslední kapku.

„Tak co, co to překvapení?“

Olízl si pomalu jazykem spodní ret a pak se váhavě natáhl blíž ke mně. Na malinký okamžik jsem si pomyslela, že mě jistě políbí a ta představa zapůsobila jako příval horké vody v mém nitru, jenže on jen zvedl ukazováček a otřel mi ze rtu zbytek borůvkové marmelády. Strčil si požitkářsky špičku prstu do svých úst a s přivřenýma očima spokojeně zabroukal. „Hmm, že bych si dal příště taky?“

Tak tohle mě naprosto odzbrojilo, zírala jsem na něho a cosi uvnitř mě křičelo, že právě překročil určitou hranici intimity. Tohle přeci přátelé nedělají, takhle se nechovají. Zamračila jsem se a trhavě se nadechla, jenže jsem nedokázala určit, proč se cítím naštvaně. Opravdu to bylo kvůli jeho nevhodnému chování, anebo jen proto, že nezašel dál? Bez dechu jsem si připomněla reakci mého těla při představě jeho hebkých rtů na mých a srdce mi poskočilo. Bože, co se změnilo?

„Proč se mračíš?“ Jeho hlas byl hluboký a klouzal mi po těle jako heboučká hřejivá kožešina. Způsobil tak další zachvění a další nával tepla. Přivřel podezíravě oči a vtáhl dlouze nosem vzduch. Nic neřekl, ale i tak jsem poznala, že ucítil mé rozrušení. Pak se jen pro sebe potutelně usmál. Bídák jeden.

„Nic mi není, jen… už to nedělej.“ Vydechla jsem otrávena sama sebou. Pouhý jeden dráždivý dotyk a vyvolal ve mně vichřici emocí, které jsem nechtěla cítit.

„Dobře, takže to překvapení.“ Omámeně jsem zamrkala, zmatená náhlou změnou tématu.

„Budeš se muset obléct, čeká na nás taxi.“ Řekl záhadně a já pořád pohroužena ve svých myšlenkách jen automaticky udělala, co po mně žádal.

Taxi už opravdu čekalo a řidič byl notně nervózní, protože trčel v téhle hrozné čtvrti, a to ještě uprostřed noci. Jenže Scarovi stačilo pár klidných a tichých slov, aby se řidič pousmál a v té nejlepší náladě nás pobídnul, abychom nastoupili. Jeli jsme asi půl hodinu, což znamenalo, že docela daleko vzhledem k prázdným silnicím, než auto zastavilo u obrubníku obytné budovy. Scar vylezl, oběhl vůz a pomohl mi na nohy, pak zaplatil a dle řidičova úsměvu, mu věnoval i pěkné dýško.

Já zatím zírala na starou budovu a nahoru na její výšku.

„Tak pojď.“ Pobídl mě lehce a opatrně mi položil dlaň na kříž, aby mě donutil se pohnout.

Po pár schodech jsme vystoupali do haly. Zevnitř to vypadalo o mnoho lépe. Stěny byly nově vymalovány a podlahu pokrýval skoro nový krvavě rudý běhoun. Za přepážkou naproti dveřím seděl noční hlídač a pečlivě si nás prohlížel.

„Dobré ráno, Henry.“ Pozdravil Scar a mávl hlídači na pozdrav.

„Je tu vrátný?“ Otočila jsem se k postaršímu muži, který nás stále propaloval pohledem.

„Je zároveň i domácí, bydlí tu a opravuje co je potřeba, občas hlídá.“

„Dobrý ráno, pane Pokersi, slečno.“ Pozdravil hlídač nazpět.

„Proč jsme tady?“ Zeptala jsem se, když mě vedl dál chodbou kolem dveří, až dozadu, kde se zastavil.

„Promiň mi, že to tak dlouho trvalo, ale musel jsem počkat, až se vyprázdní.“ Vsunul klíč dovnitř a pak mě postrčil dál a zároveň rozsvítil. Zavřel za námi a my se ocitli v dlouhé vstupní chodbě bytu. Jednu celou stěnu lemovaly vestavěné skříně obložené zrcadly. Z chodby vedly jen jediné dveře po levé straně a ulička ústila dále ve tmě.

„Tady bydlíš?“ Hádala jsem.

„Ne, tady bydlíš ty.“ Otočil se ke mně a oči mu modře žhnuly, když mi naprosto ochromené do dlaně pokládal klíč.

Chytil mě za ruku a uvedl do jediné veliké místnosti. Když rozsvítil, viděla jsem, že slouží zároveň jako jídelna, obývák i ložnice. Místnost byla krásně stylově zařízena a přes jednu stěnu byly prosklené dveře, které vedly kamsi do temnoty.

„Jak to myslíš, že tu bydlím?“ Zeptala jsem se a očima dychtivě přejížděla z jednoho kusu nábytku na druhý.

„To si nemohu dovolit, nevydělám ani na nájem, neblázni.“ Začínala mě jímat panika.

„Uklidni se.“ Chytil mne za ramena a otočil čelem k sobě. „Nájem je tu levný a je to v dobré čtvrti, takže nebudu umírat obavami o tebe, kdykoliv tě nebudu mít na očích. Pokaždé když jsi sama, šílím z toho, protože ta tvá špeluňka opravdu nepředstavuje žádný úkryt ani bezpečí.“

„Nebudu mít ani na zálohu, proboha Scare.“ Úzkostí se mi sevřel žaludek a do očí vlily slzy.

„Neplač, to ne. Zálohu jsem zaplatil a na nájem si vyděláš. Dělám to více pro sebe, protože se nemohu na nic soustředit, když mi nejsi na blízku. Nedávám pozor a pořád myslím na to, zda jsi v bezpečí, nebo jestli si nějaký ožrala, nebo feťák nevybral tvůj byt jako úkryt. Pokud to takhle půjde dál, tak mě někdo dostane díky mé nesoustředěnosti. Musím lovit, a to chce opravdu velkou dávku rozmyslu a soustředění. Je to pro mě životně důležité… ty jsi pro mě životně důležitá.“ Kadence jeho hlasu polevovala a stejně tak hlasitost jeho hlasu. Poslední slova sotva zašeptal se skloněnou hlavou.

Hlasitě jsem polkla a náhle jsem se cítila jako by odtržená od svého mozku. Ten křičel, abych vzala rozum do hrsti, ale tělo žilo vlastním životem. Jako ve snách jsem sledovala svou paži, jak se zvedá a lehce pokládá mou dlaň na jeho nádhernou tvář. Byl na dotek chladný, zato hebký, i když pevný, jako vytesaný do kamene. Zlehka jsem přejela po jeho tváři a pod prsty vnímala jasně drsnost jeho zjizvené tkáně i neobyčejnou sametovou strukturu jeho pokožky.

Jeho pohled byl podezíravý a váhavý, vyčkával.

„Nevěděla jsem, že tě tak moc ovlivňuji, že se o mě tolik obáváš. Mrzí mě to.“ Zachytil mou dlaň a přivřel oči, když se k ní přitulil víc.

„Ach Bethany, šílím z tebe, copak sis toho ještě nevšimla?“ Vystrašeně jsem ucukla a snažila se dostat z jeho dosahu, jenže on mě zachytil a sevřel pevně železným sevřením.

„Chci, moc tě chci… políbit. Přesvědčit tě, že se ke mně hodíš, že spolu můžeme být.“ Uchopil mou tvář do dlaní a přitáhl si mě blíž. Stačilo by se jen o kousíček naklonit a jeho rty by se dotkly mých, jenže já zůstala jako zkamenělá. On se nepohnul, poslední krok, překonání těch několika centimetrů, nechal na mě.

„Já, já nemůžu, myslím, že to není dobrý nápad.“ Zamumlala jsem nesouhlasně a své prsty položila na jeho zápěstí.

Stáli jsme tak moc dlouho, vpíjeli se jeden do druhého upřeným pohledem a ani jeden z nás neřekl vůbec nic. Bylo absolutní ticho, které se po chvíli zdálo tíživým a dusivým.

„Měl bych už jít, zaskočím k tobě a přinesu tvé věci. Tady jsi nyní doma.“ Snažil se vypadat netknutý mým odmítnutím, ale tón jeho hlasu ho prozradil.

„Půjdu s tebou.“ Nabídla jsem se, protože představa jeho prstů dotýkajících se mého prádla, byla něco, co jsem nemohla ustát.

„Ne, zůstaň tady, potřebuju teď být chvíli sám a vím, že tady jsi v bezpečí. Ve skříni máš vše potřebné.“ Vysoukal ze sebe ještě a pak se otočil a prostě odešel. Zjistila jsem, že jediné dveře vedoucí z místnosti ústí do pěkné bílé koupelny se sprchovým koutem a záchodem odděleným vyzděnou zástěnou.

Pro mě to byl luxus, na který jsem nebyla zvyklá. Vysprchovala jsem se tedy a otevřela skříň. Počítal zjevně s tím, že tu budu spát, protože tu byly dva polštáře a veliká francouzská deka. Také dvoje povlečení v šedé a tmavě vínové barvě spolu s prostěradly. Celou jednu poličku zaplňovaly chundelaté a měkké ručníky a úplně na vrchu kupky ležely flanelové kalhoty na spaní a taky tílko barevně se hodící ke kalhotám. Vzdychla jsem a vydala se do obýváku, abych prozkoumala rozkládací mechanismus svého gauče. Docela mě překvapilo, že stačilo jen lehce zatáhnout za spodní díl sedáku a gauč se lehce rozložil ve dvoulůžko. Natáhla jsem prostěradlo a povlíkla deku i polštáře. Podle vůně jsem poznala, že gauč je úplně nový, nikdo na něm ještě nespal. Byl měkký a velmi pohodlný. Ustlala jsem si a pak pozhasínala v bytě a nechala jen slabé světýlko v kuchyňském koutu, abych se v noci nezabila, kdybych potřebovala třeba na záchod.

Snažila jsem se nemyslet na to, jak mi Scar balí toaletní potřeby, jak bere do rukou krabičku s tampony, jak kupí do tašek mé kalhotky a podprsenky. Určitě se zhrozí nad jejich vetchostí a opraným vzhledem. Ty myšlenky mě trápily natolik, že trvalo dost dlouho, než mě únava dostala a já usnula neklidným spánkem.

Zamrkala jsem do šera pozdního dopoledne a přetočila se na bok. Páni, normálně jsem spala, žádný hluk, houkání, zvuky od popelářů, jen naprostý klid.

„Ahoj.“ Ozvalo se z jediného křesla stojícího u malého odkládacího stolku.

Cukla jsem sebou, než mi došlo, že je to jen Scar. Jen Scar? Bože Scar.

Trochu zmateně jsem se posadila a zírala na jeho neposkvrněnou dokonalost.

„Jak se ti spalo?“ Cukly mu koutky a pak se jeho úsměv stáhl do nečitelného výrazu.

„Jo, no, dobře. Tedy ahoj, spalo se mi velmi dobře. Jsi tu dlouho?“ Pročísla jsem si vlasy prsty, protože mi bylo jasné, že po ránu vypadám jako čarodějnice.

Nevzrušeně trhl rameny. „Chvíli, nijak dlouho. Přinesl jsem ti věci.“ Bradou pokynul ke dveřím a já zjistila, že ani jedna z těch černých sportovních tašek není má. Ještěže jsem neměla moc věcí.

„Omlouvám se.“ Vyhrkla jsem provinile a připadala si ještě trapněji, než kdybych mlčela.

Naklonil hlavu mírně na stranu a pak zvedl tázavě obočí. „Proč to, smím-li vědět?“ Bože, zdál se tak odměřený a rezervovaný.

„No, za to… za to, když jsme sem přišli.“ Sklopila jsem oči k dece a sledovala drobounký vzorek na povlečení.

„Nemáš se za co omlouvat, nevadí, když ke mně nic necítíš.“ Jeho hlas byl tlumený a plný bolesti. Sice mi slovy nevyčítal, ale z jeho postoje se to dalo jasně vyčíst.

„Ne, já, není to o tobě, já jen nechci.“ Koktala jsem jako naprostý pitomec.

„Přesně, nejde tu o mě, to už jsem pochopil. Nic to nemění na tom, že musíš být v bezpečí a že chci, abys tu zůstala. Tahle čtvrť je dobrá, jsou tu malé obchůdky, určitě si najdeš dobrou práci v jednom z nich. Víš, jen něco, aby ses nemusela potulovat po nocích.“ Proč to znělo, jako by se chtěl loučit?

Au, jen ta myšlenka mě bolela jako čert. Pálilo mě uvnitř hrudi a ta představa, že odejde z mého života, mě vraždila. Sakra, záleží mi na něm, záleží a moc.

„Odcházíš?“ Vyhrkla jsem chraplavě a on jen tázavě nadzdvihl obočí.

„Ne, vždycky ti budu nablízku. To, že se pohybuji ve tvé společnosti, přitahuje našince a vrhá tě tak do velkého nebezpečí. Musím tě pohlídat, aby se ti nic nestalo.“ Hlas měl zastřený, mrtvý.

„Musím si odskočit.“ Zamumlala jsem a vstala z postele. Doběhla jsem do koupelny a udělala všechny ty ranní činnosti, bez kterých se jaksi normální člověk neobejde.

„Ještě jsem se chtěla zeptat…,“došla jsem zpět a zalapala po dechu. Nebyl tu, on opravdu odešel, sakra to ne! Křeslo bylo prázdné a po jeho přítomnosti nebylo ani nejmenší stopy. Jako bych si ho vysnila, jako by byl jen přeludem.