Moonlight shadow

Křečovitě jsem sevřela víčka, úzkost z jeho odchodu mnou projela jako čepel ostrého nože. Nořila se do masa a rvala sebou svaly, šlachy, projížděla mými orgány, drancovala mé vnitřnosti. Do háje, vždyť slíbil, že mě nenechá samotnou. Říkal, že mi bude pořád nablízku.

Zmámeně jsem se sesunula na kolena a hledala uvnitř sebe nápovědu k tomu, co za cit k němu vlastně chovám. Chrání mě – to beze sporu, svádí mě – to také, chce mě hýčkat, opatrovat, ale nyní je pryč, odešel.

Bolest mnou procházela v jakýchsi vlnách, nepravidelně narážejících na mé nitro. Snoubila se s prázdnotou, která mé bolavé srdce hojně zalévala smutkem a beznadějí. Má tohle být konec? Beze slova rozloučení, bez jakéhokoliv náznaku?

Celé odpoledne jsem chodila kolem prosklené stěny a hleděla na jemný poprašek přemrzlého sněhu lehce spočívajícího na přerostlém trávníku našeho uzavřeného dvorku. Jen můj byt a dva další měli přístup k malému zatravněnému prostoru bezpečně obehnanému vyzděnou stěnou, tyčící se do dobrých dvou metrů.

Ano, tohle místo bylo bezpečným útočištěm, jenže bez jeho přítomnosti mi to bylo naprosto jedno. Na krátkou chvíli jsem měla pocit, že bych mohla mít přítele, muže, jenž by mě měl rád takovou, jaká jsem. Ani větší, štíhlejší, či hezčí, prostě obyčejnou a nedokonalou.

Úvahy o mém zpackaném životě, o všech těch chybách, kterými jsem naplnila dny předešlé, mě ponuře přenesly k večeru a já zjistila, že je nejvyšší čas zalehnout. Byla jsem pevně rozhodnuta najít si práci a zkusit se opět postavit na vlastní nohy i bez jeho pomoci.

Osprchovala jsem se a sama pojedla suchary s burákovým máslem, které jsem našla spolu s ještě nějakým jídlem ve skříňce nad dřezem. Jistě je koupil on, protože nic z těch věcí nebylo načnutých a lístek od kasy vypovídal o předvčerejším nákupu. Fajn, musím si přičíst k penězům, co mu dlužím ještě dalších pár dolarů.

Lehla jsem si a zírala do slabé žárovky malé lampičky, kterou jsem si opět nechala pro jistotu zapnutou. Sebetrýznění jsem odsunula na zítřek, kdy se budu zase zvesela užírat tím, jaká jsem kačena.

Do pokoje zavanul chladný vzduch a vertikální žaluzie se průvanem zatřepotaly. Chtěla jsem se otočit a zjistit, co se děje, ale tělo jsem rázem měla jako přikované a mozek jako zahalený těžkou dekou. Vnímala jsem jasně něčí přítomnost, lehké kroky na koberci. Tichý vzdech a pak i zrychlený třepotavý nádech. Měla bych se asi bát, měla bych cítit paniku z toho, že se nemůžu rozkřičet a utéct, ale bylo mi to jedno.  Má mysl se vznášela kdysi mezi vědomím a nevědomím a vše mi připadalo až snově nereálné.

„To je ona?“ Ta otázka vystřelila z oparu mého omámeného vědomí.

„Ano, to je Beth.“ Hmm, medový hlas mě okamžitě uklidnil. Neodešel tedy natrvalo, nebo je tohle všechno jenom sen?

„Nepřipadá mi jako zástup těch holek, co se kolem tebe obvykle točí. Není to modelka, herečka, tanečnice, dokonce ani striptérka. Je moc malá a do vysněné postavy má hodně daleko.“ Páni, jak ráda bych se podívala do očí toho, kdo mě tu tak tvrdě soudil, nehledě na to, že měl ve všem pravdu.

„Příteli, nepozval jsem tě sem, abys ji soudil či porovnával, ale abys mi ji pomohl pohlídat. Jsi jediný, komu bezmezně věřím, a proto tě žádám o pomoc. Nemohu s ní být dvacet čtyři hodin denně, i když bych chtěl. Musím se krmit a zařídit ještě pár rozjednaných obchodů, než budu mít čas jen a jen na ni.“

„Stojí ti za to všechno? Táhneš mě sem přes půlku země, jen abych na ni dal bacha? Neber to špatně, už léta jsem tě neviděl a navštívit opět tohle město je příjemná změna, ale proč si ji vlastně neoznačkuješ? Bylo by to hotové za pár vteřin a nemusel by ses bát, že ti ji zakousne nějaký příbuzný.“

„Je to komplikované. Ona je vyděšená a nedůvěřuje mi. Bývalý přítel ji opustil a z toho mála co mi řekla, se k ní nechoval nejlépe. Prostě se bojí jít do toho znovu. Mohu jí donekonečna opakovat jak je pro mě důležitá a že ji nikdy neopustím, ale dokud mi neuvěří, že jsem k ní upřímný, dokud nepochopí, jak vzácná je pro mne.“ Jeho hlas se na konci zlomil.

„Kámo, tys ji ještě nevysvětlil, jak to mezi našinci funguje? Že když se do někoho opravdu zamiluješ, je to na furt?“ Výsměšný tón druhého hlasu se mi ani trochu nelíbil.

„Dereku, prosím, nutně tě tu potřebuji. Věřím tomu, že když jí dám více času, tak sama pochopí. Pak ji budu moci požádat a třeba to bude chtít sama, má značka jí zaručí bezpečí.“

„No tak to máš fakt blbý, zaplíst se s holkou, co nemá vyřešenou minulost. Nicholasi, jsi jako můj bratr a není nic, co bych pro tebe neudělal. Pokud budeš šťastnější, když ti na ni dohlídnu, tak se na mě můžeš spolehnout.“

Nicholasi? Slyšela jsem správně? Ten děsivě přitažlivý muž, ten dokonalý anděl smrti má tak úžasně krásné jméno? Proto si nechá říkat Scar, aby se ho všichni báli již podle jména? Je fakt, že Nicholas by mnoha lidem hrůzu nenahnal.

„Víš, do čeho se ženeš? Opravdu si chceš uvázat na krk smrtelníka? Pomyslel jsi na to, co na to poví matinka?“ Derek byl očividně proti mé maličkosti, no, je lepší vědět, na čem jsme.

„Ona se to nedozví. Té malé potvoře Beth nepředhodím.“ Scar zněl naštvaně.

„Kámo, kámo, jen se uklidni. Jen ti připomínám, že ona si od začátku dělá naděje, že se k ní jednou připlazíš a budeš jen a jen její. Proč myslíš, že tě pověřila dozorem nad svým klanem? Je jasné, že jako její kat jsi pod bedlivým dohledem. Zná každý tvůj krok, jak myslíš, že se zachová, až se dozví o tom, že ses zaslíbil jiné ženě?“

„To budu řešit, až to přijde, nyní potřebuji čas, čas s ní a čas pro ni, aby se mohla uzdravit.“ Bože, jak jen jsem chtěla vstát a obejmout ho kolem krku za jeho ušlechtilost.

„Dobře, tak si beru první hlídku a ty se běž nasytit. Nechci tě tu vidět před ránem, je ti to jasné?“ Derek se zdál být najednou víc v pohodě.

„Dej mi na ni pozor.“ Ta věta nebyla víc než jen vzdechnutím, než se pokojem prohnal opět ledový průvan a pak se dveře samy od sebe s cvaknutím zamknuly. Ta tíže, jež mě držela nehybnou a neschopnou slova, nyní zmizela, ale já byla natolik vyčerpaná z boje s neviditelnými pouty, že jsem skoro okamžitě upadla do hlubokého spánku.

Byl to jenom sen, přesně s tímhle pocitem jsem se ráno budila. Zívla jsem, až mi zapraskaly čelisti a ještě napůl spící se protáhla v posteli jako odpočatá kočka.

„Dobré ráno.“ Leknutím jsem se posadila a zírala rozespale do té nejkrásnější tváře. Vlasy měl rozpuštěné a ty se mu jako hedvábí vinuly kolem dokonalého obličeje. Na sobě měl jednoduchý černý rolák a černé rifle. Vysoké kožené boty měl zavázané jen do půlky. Vypadal zatraceně sexy a nebezpečně.

„Ahoj, já myslela, že jsi odešel.“ Párkrát jsem mrknula s nažila si v barvách vybavit můj prapodivný sen.

Lenivě povytáhl koutky úst a pobaveně zakroutil hlavou. „Řekl jsem ti, že tě nikdy neopustím a hodlám to dodržet.“

„Ale včera jsi odešel a nechal jsi mě tu celý den samotnou. Myslela jsem, že jsi mě opustil, když jsi jen tak zmizel bez jediného slova.“ Vyčítavě jsem se na něho podívala.

„Mrzí mě to, ale měl jsem nějaké neodkladné zařizování.“ Natáhl si nohy, zkřížil je v kotnících a propletl prsty v klíně.

Vypadal jako dokonalý obrázek ranní pohody.

„Potřebuji si skočit do koupelny, ale bojím se, že se zase vypaříš.“ Zašeptala jsem uraženě.

„Klidně běž, něco málo jsem nakoupil a hodlám ti udělat snídani.“ Nevinně se uculil.

Pro jistotu jsem si dala ranní sprchu a pečlivě si vyčistila zuby. Vyhnala mě až nádherná vůně slaniny a smažených vajíček.

Scar stál uvolněně v mé kuchyni a nandával snídani na talířky. Páni, já mám talířky? Kdypak je asi koupil?

„Snad máš ráda vajíčka, nevěděl jsem, co ráda snídáš a tak jsem vzal i nějaké cereálie.“ Ukázal bradou na krabičku s medovými kroužky a zatvářil se, jako by mu trhaly zub.

„Ty budeš snídat se mnou?“ Nakoukla jsem z chodby, osušku omotanou kolem hrudníku. Otočil se, v pravé ruce třímal syčící pánvičku a zkoumavě mě přejel pohledem.

„Pokud tu budeš takhle pobíhat, budu mít chuť na něco úplně jiného, nežli na snídani.“

Překvapeně jsem zamrkala a cítila, jak se mi do tváří natlačila horkost. Musela jsem být v tu chvíli rudá jako rak. No dobře, vždyť už mě nahou viděl.

„Já, já se hned obléknu.“ Zakoktala jsem pištivě a na jeho tváři má ztřeštěná reakce vykouzlila nepopsatelný úsměv. On si ze mě snad dělá srandu?

„Kvůli mně se oblékat nemusíš, mně se líbí to, co vidím.“ Houknul za mnou pobaveně a já se hrnula ke skříni pro šaty, div jsem se nepřerazila.

Oblékla jsem se v koupelně a vlhké vlasy svázala do uzlu.

On seděl u miniaturního jídelního stolku pro dva a přehraboval pomalu horká vajíčka ze strany na stranu. Místo proti němu bylo prostřené a jen čekalo na mou maličkost.

„Nevěděla jsem, že jíš, myslela jsem, že jen piješ.“  Udiveně se na mě zamračil a pak vyprsknul smíchy.

„Piju, hodně a rád. Nejradši mám archivní červené, i když dobrým bílým také nepohrdnu.“

„Promiň, to bylo asi hloupé.“ Nervózně jsem si poposedla.

„Ne, to je v pořádku, vlastně jsem ti toho o sobě mnoho neřekl. Asi bych to měl napravit. Musíš vědět, na čem jsi.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich jen nehraný zájem.

„Takže, už víš, že jím a mám rád víno. Co dál?“ Naklonil hlavu ke straně a usmál se.

„Můžeš ven i za dne, ty historky o slunci, asi nejsou pravda.“ Nabodla jsem na vidličku vejce a strčila je do úst.

„Spousta věcí není pravdivých. Můžeme chodit ven i za dne, i když slunce nevyhledáváme. Taky ty pohádky o křížích a svěcené vodě jsou hloupost. To, že tě jeden z nás kousne, z tebe upíra neudělá, ale to už víš z vlastní zkušenosti. Léčíme se rychle a jen tak něco nás nezabije. Ovšem kůl do srdce, či useknutá hlava, to by jednomu na radosti nepřidalo.“

„Kdo je Derek?“  Vyhrkla jsem bez rozmyslu.

Jeho ruka se zastavila v půli cesty a pak opatrně odložil vidličku i s obsahem na talíř.

„Nespala jsi, viď? Věděl jsem to.“ Jeho tvář byla prázdná, spíše čekal, co vypadne ze mě.

„Ne, slyšela jsem vás.“ Sklonila jsem oči a připadala si jako zlobivé dítě přistižené při něčem, co se nedělá.

„Derek je něco jako můj bratr. Stal se jedním z nás pár měsíců po mně, takže jsme tak říkajíc vyrůstali spolu. Večer ti ho představím.“

„Nemá mě rád.“ Pípla jsem sotva slyšitelně a skoro se vylekala, když jeho ruka přikryla na stole tu mou.

„To není vůbec žádná pravda, Beth. Derek je samorost, udělá si o tobě obrázek, až poté, co tě lépe pozná, a já vím, že si tě oblíbí, uvidíš.“

„Co to znamená označkovat?“ Pořád jsem civěla na stůl, neschopna čelit jeho pohledu.

Zhluboka si vzdychnul a pak opatrně řekl. “ Kousnout, označkoval bych si tě, kdybych se od tebe napil.“

Cukla jsem sebou, ale on jen zesílil svůj stisk.

„Nikdy to neudělám bez tvého souhlasu.“

„Ale mnoho věcí by to vyřešilo.“ Nervozitou se mi začaly potit dlaně.

„Ano, už by se ti nestala žádná nehoda.“ Mluvil tiše.

„Už by mě nikdo nenapadl?“ Konečně jsem pozvedla oči k jeho tváři.

„Nikdo už ti neublíží, dáme na tebe pozor. Já nebo Derek budeme pořád s tebou.“

„Kdo je ta žena, o které jste spolu mluvili? Ta, které mě nechceš představit.“

„Nenazýval bych ji ženou. Je to zvrácená osoba v těle sotva zralém na lásku.“ Zamumlal.

„Je to tvá matka?“

„To ona mě i Dereka stvořila, ano, ale stěží bych ji zval svou matkou. Myslím, že už v tu chvíli, kdy si mě vybrala, myslela na to, že mě svede.“

„Nelíbí se ti?“ Polkla jsem až příliš nahlas.

„Až ji poznáš, pak sama pochopíš.“ Zdál se naštvaný, že o ní musí i jen mluvit.

„Jak se někdo stane jedním z vás?“ Změnila jsem rychle téma hovoru.

„Je to složitý proces a nikdy není záruka, že dotyčný přežije. Je v tom spousta krve, jak darované, tak přijaté.“

Fajn, nechápala jsem, ale nechtěla jsem ze sebe dělat blbce a tak jsem jen tiše přikývla.

„Nechutná ti to?“ Pokynul vidličkou k mému talíři a já jen zavrtěla hlavou. „Ne, je to vážně moc dobré.“

„Jak, jak jsi vlastně starý? Myslím, kolik by ti bylo, kdybys byl člověk.“ Napila jsem se pomerančového džusu.

Trhnul sotva znatelně rameny a pak se mi zadíval do očí. „Pár staletí už to bude.“

„Kolik? Kolik staletí přesně?“ Snažila jsem se nevypadat šokovaně, ale asi mi to moc nešlo.

„Záleží na tom?“ Zatnul nespokojeně čelist.

„Ne, já jen chtěla vědět…“

„Víš, Beth, vážně nevím, co ti mám říct a co ne. Bojím se toho, že ti povím něco, co tě vyděsí. Nevím, jestli jsi v pohodě s tím, kdo jsem.“

„Myslíš, že řeším, že jsi… tedy že nejsi tak úplně člověk?“

Kývnul a pak strčil další sousto do úst. Věděla jsem, že si chce ukrást pár chvilek na rozmyšlení.

„Tři sta dvacet sedm mi bude pátého ledna.“ Vyhrknul a pak rychle zkontroloval mou reakci.

„Šestnáct set osmdesát šest, no páni.“ Mozek se mi málem zavařil, než jsem to odečetla.

„Narodil jsem se v rodině bohatého statkáře, jo, viktoriánská Anglie, to byly časy.“

„Jsi Brit? Nemáš žádný akcent, tedy spíš máš zvláštní zabarvení řeči, ale není to anglický přízvuk.“ Podepřela jsem si bradu rukou a byla celá dychtivé po dalších informacích.

Pomlasknul si a pak mu v očích zajiskřilo. „Qui pro Quo, Clarice.“

„Co prosím?“ Zase jsem byla mimo.

„Mlčení jehňátek, Hannibal Lecter, nevidělas to?“

„Jo, aha, už jsem v obraze, takže něco za něco? Chceš, abych ti o sobě pověděla?“ Teď mi to svěřování se nepřipadalo vůbec jako dobrý nápad.

„Chci se o tobě dozvědět vše, agentko Starlingová.“ Namířil na mě vidličkou a naznačil, abych už začala.

„No, nevím, jestli chceš poslouchat můj životní příběh. Vlastně není ani o čem vyprávět. Byla jedna pitomá holka, která utekla s klukem, a ten ji pak opustil a nechal na holičkách. Konec.“

„Vůbec si o tobě nemyslím, že jsi pitomá, Beth. Chci slyšet všechno, co se ti stalo, to dobré i to zlé. Chci ti pomoci nést tu tíhu, kterou cítíš. Nechci, abys na to byla sama.“

„Víš, to se moc hezky poslouchá, ale já potřebuju záruku, vím, že je to hloupost, ale když jsem si myslela, že jsi odešel, tak to moc bolelo.“ Konec věty jsem jen zašeptala, protože by bylo lepší, kdyby to neslyšel.

„Omlouvám se, nemyslel jsem, že mi to zabere celý den. Chtěl jsem se jen zběhnout převléci a pro něco k snídani, ale nějak mi to nevyšlo.“

„Neomlouvej se, nemáš ke mně vůbec žádné závazky.“ Sklopila jsem hlavu v naději, že si nevšimne toho, jak moc mi to vadí.

Vrzly kovové nohy židle o lino na podlaze a než jsem stihla zvednout oči, přiklekl ke mně a chytil mě za ruce.

„Beth, já ti přísahám, že už se to nikdy nestane. Už od tebe neodejdu, aniž bys věděla, kam jdu a kdy přijdu. Nevěděl jsem, že tě to tolik raní.“

A sakra. Hluboká upřímnost, s jakou ke mně promlouval, mi vehnala slzy do očí a já se neudržela a rozbrečela se jako malá holka.

„Do háje, Beth, prosím tě, promiň.“ Stáhl mě k sobě do klína a přitulil si mě k tělu. Líbal mě do vlasů a prsty opatrně stíral ty slané studící kapičky.

„Mám k tobě závazky a ani nevíš jak veliké.  Klidně počkám, třeba si to časem uvědomíš.“ Šeptal tiše a konejšivě mě houpal sem a tam.

Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho ledově modrým pohledem. To, co se stalo pak, šlo jaksi mimo mě, protože můj mozek si vzal dovolenou.

Zírala jsem na něj a asi musel zahlédnout cosi v mých očích, protože na vteřinu ztuhnul a pak se zlehka rty přesunul z mého čela na nos a pak lenivě a opatrně na mou tvář. Jeho tělo bylo napjaté, to jak očekával mé odmítnutí. Jenže já ho nechtěla odmítnout. S ním jsem se cítila nádherně. Opět jsem žila.

Dech se mu zadrhnul, když se lehounce dotknul mých úst. Jen sotva znatelný dotyk a pak zase to bolestné očekávání mé reakce.

Zvedla jsem paže a dala mu je kolem krku. Posunula jsem se výš, abych měla k jeho rtům lepší přístup a pak ho sama poprvé políbila. Uvolnil ramena a úlevně vzdychnul. Podepřel mě v zádech a otočil si mě k sobě čelem. Klečela jsem teď před ním a on klečel na patách ruce zvolna položené na stehnech.

Pohladila jsem ho po tváři a on přivřel víčka, když se přitulil těsněji k mé ruce. Naklonila jsem se k němu a pak vzala jeho tvář do dlaní. Nachýlil hlavu mírně na stranu a já se pomalu přitiskla k jeho plným rtům. Byly měkké a sladké, škádlivě jsem vytáhla jazyk a špičkou objela konturu jeho úst. Jeho ruce se obemkly kolem mých boků a on si mě stáhl k sobě. To už i on zkoumal mou chuť, a to jak spokojeně mručel, mi napovědělo, že je spokojený.

Vyzvala jsem ho beze studu k prohloubení našeho polibku a on mou výzvu s nadšením přijal. Líbal nádherně, zmocňoval se mě pomalu a zkoumavě.

Zalapala jsem po dechu a opatrně se od něho odtáhla. V tvářích jsem cítila horkost a ani zbytek mého těla nebyl vůči tomu polibku zcela lhostejný.

Prostřel si rezignovaně oči dlaněmi a pak sklopil pohled k podlaze. „Promiň, Beth, to jsem nechtěl.“

„Ale já ano.“ Překvapila jsem sama sebe odpovědí a ten výraz v jeho tváři stál za všechny peníze světa.

„Já vím, že je to se mnou složité, ale chci doufat, že mluvíš upřímně, když říkáš, že mě neopustíš. Asi to bude ještě těžké, protože předchozí vztah byl poněkud složitý, ale já to chci zkusit.“ Mírně jsem pokývala, abych dodala svým slovům váhu.

„Já mám všechen čas světa, lásko a umím být trpělivý.“ Usmál se vítězně a pak mě lehounce pohladil konečky prstů po skráni.

„Pokud ti to nebude vadit, Nicholasi, šla bych dojíst ty vajíčka.“ Vypadlo ze mě nervózně. Klečet na studeném linu v kuchyni, i když před dech beroucím chlapem, mi přišlo mírně řečeno divné.

„Jistě, samozřejmě, skoro nic si nesnědla, musíš mít hlad.“ I tón jeho hlasu byl nevyrovnaný a neklid byl na něm jasně vidět.

Sebrala jsem se ze země a on udělal totéž. Konečně jsme rozpačitě opět usedli k snídani jako normální lidé.

„Řekneš mi o sobě něco víc? Promiň, ale tvůj stručný souhrn dosavadního života jaksi neuhasil mou zvědavost.“ Dojedl v rychlosti vajíčka a dal mi tak trochu času.

„On byl můj první kluk, a když jsme se potkali, myslela jsem, že se spletl. Já nikdy nebyla typ blonďaté roztleskávačky. Nebyla jsem dvakrát oblíbená a nepatřila jsme do žádného kroužku nadšenců. U oběda jsem obvykle sedávala sama a tak mě naprosto odrovnalo, že kluk ze čtvrťáku se začal zajímat o takovou nulu, jakou jsem byla já.“

Nesouhlasně zavrčel. „Nemluv o sobě takhle, Beth, jsi nádherná a silná žena.“

Přikývla jsem spíš ze zdvořilosti, než že bych s ním souhlasila. „Pak ho jednoho dne napadlo, že utečeme ze školy. Že spolu odjedeme do města a tady začneme nový krásný život. Myslím, že ho den předtím otec zbil, protože byl samá modřina a tak jsem souhlasila a jen s taškou oblečení a doklady jsme vyrazili směr velkoměsto. Jenže život tady nebyl žádný med, peníze, co jsem měla našetřené, nám vystačily stěží na první týden a pak to chtělo sehnat další. Vydělávala jsem, jak se dalo a on začal s nějakými šmelinami, dalo se z toho přežít, i když na vyskakování to nebylo.

„Ubližoval ti?“ Hlas měl hrubý a tlumený.

„První facku jsem od něho dostala po pár měsících. Něco mu nevyšlo a tak byl moc naštvaný. K tomu si dal pár piv a pak potřeboval svou frustraci na někom vybít. Neměla jsem kam jít a tak jsem dál snášela výbuchy jeho nálad. Když mě uhodil tolik, že jsem si o stůl rozrazila ret, rozhodla jsem se, že od něho odejdu, chytl mě pod krkem a řekl, že si mě najde, a pak mě zabije. Moc jsem se bála.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Pět let.“ Přiznala jsem zahanbeně.

„Pět let týrání?“ Hlas mu přecházel ve vrčení.

„Pak jsem se vrátila z práce dřív a našla ho v posteli s jinou. Ani se nesnažil lhát. Prostě jenom típnul cigaretu a oznámil mi, ať vypadnu.“

„Kde je teď? Moc rád bych si s ním pohovořil osobně.“ Vztek už se mu odrážel i v obličeji.

„Nevím. Myslím, že se odstěhoval. Už jsem o něm neslyšela.“